Poslední (ne)zápis

20. 3. 1995

Kdybych mohla po dnešních událostech psát do deníku, napsala bych tam tohle a popsala tak události dnešního dne.


Ráno všechno začalo v pohodě. Vstala jsem, nasnídala jsem se. Potom se tady stavil James pro Caleba. Tenhle víkend měl strávit u prarodičů. Alespoň nebyl dnešní den doma. Sam dopoledne byl v obchodě a kontrolovat něco se zbožím. Už nevím, co přesně. Já jsem byla nahoře v bytě (nevím, jestli jsem se zmínila, ale už jsme se přestěhovali), když to začalo.

Ucítila jsem první bolesti. Napadlo mě, že to možná jsou poslíčci, ale bylo na ně moc brzo. Do háje, vždyť jsem teprve ve 28. týdnu, tři měsíce před termínem. Ale kvůli tomu jsem se vydala pomalu dolů do obchodu. Nějak se mi podařilo dostat se až k zábradlí, o které jsem se opřela a zavolala na Sama. Hned přiběhl nahoru a ptal se, co se děje. Byl vyděšený. Poslala jsem ho pro Say a on pro ni rychle zaběhl do hradu.

Během té doby čekání na ně mi stihla odtéct plodová voda. Tohle je už stoprocentní porod. Po nějaké době se objevil Sam už i se Say. Sam mi pomohl dostat se zpátky nahoru do bytu, kde jsem si lehla na postel. Podle Say už bylo za pět minut dvanáct. Ten porod šel opravdu rychle. A taky byl myslím bolestivější a vyčerpávavější než ten Calebův. Alespoň tak mi to přpadala.

Během porodu jsem Samovi trochu drtila ruku. Kroutil se při tom mém stisku bolestí, ale já jsem si toho nevšimla. Měla jsem co dělat s tou vlastní bolestí. Někde během toho jsem se také otočila na Sama.

„Same, miluju tě,“ řekla jsem mu. Tím jsem bezvadně prozradila jeho krytí Say, ale nedala to na sobě poznat. A já si to taky v tu chvíli neuvědomila.

Nakonec to skončilo a Say vzala do náruče malou holčičku. Když jsem se na ní podívala, rázem všechny moje starosti opadli. Byla tak malinká a tak křehounká. Ale stejně byla krásná. Křičela o něco méně než Caleb, což asi bylo málo vyvinutými plícem. Ale hlavní bylo, že křičela a dýchala. Věděla jsem, že to nebude mít lehké, že bude muset ještě bojovat o místo na tomhle světě. Ale nepochybovala jsem, že to zvládne. Opatrně jsem si jí vzala do náruče.

„Ahoj, Sophie,“ pozdravila jsem ji a usmívala jsem se na ni.

Potom se ale něco pokazilo. Ucítila jsem bolest v hrudi. Úsměv z tváře mi rázem zmizel.

„Au,“ sykla jsem bolestí.

Přitáhla jsem tak k sobě pozornost, ale už jsem to nevnímala. Všechno najednou zčernalo.

A tak skončil život Niky Humming, rozené Alkenské.

//Pro představu toho, jak byla Sophie malá, váží 1,02 kg a měří 38 cm.

One Reply to “Poslední (ne)zápis”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *