Taky jste to někdy zažili? Totálně úděsné ráno? Může to znamenat, že zaspíte nebo se podělá cokoliv jiného.
V mém případě to byla v úterý hádka s mojí spolubydlící. Tedy tím to všechno aspoň začalo.
Než vám shrnu, kvůli čemu jsme se pohádali, tak vás uvedu do problematiky našeho pokoje. Bydlíme na koleji, na Strahově (ano, ty koleje, které v Lidovkách porovnávali s věznicí a dospěli k názoru, že vězni jsou na tom lépe než my), což znamená jeden obdélníkový pokoj o velikosti 5 x 2 metrů. Moc prostoru tam nemáme. Při nastěhování jsme si pak pokoje rozložili tak pěkně, že já mám postel v rohu pod oknem, u topení, a naše stoly jsou pak naproti posteli spolubydlící.
Takže když něco dělám na svém stole a ona se snaží spát, tak na ní svítím. Ne lampičkou, i jen monitorem či obrazovkou na notebooku. A ačkoliv nejsem moc ranní ptáče, pokaždé vstávám dřív než ona. Školu mám prostě víceméně na celé dny od pondělí do středy, a protože je to soukromá škola, tak zbylé dva dny mám brigádu. Kvůli ní vstávám v pět ráno. Trvalo nám, než jsme vypracovali nějaký systém, kdy ji to světlo neruší. Ve čtvrtek a v pátek si beru notebook na noční stolek, otočený čelem ke mně. I tak ale víceméně vstávám potmě a co si na sebe obleču, zjišťuju až v práci. Pokud se chci učit někdy brzo ráno, když se vzbudím před budíkem, tak si na to svítím baterkou. Jinak v ty školní dny se s neustálým přenášením monitoru neobtěžuju a ponechávám ho na stole, protože tou dobou už svítá.
Ale i tak se tenhle systém mojí spolubydlící moc nezdál, protože se strhla to ráno hádka. Oznámila mi, že jsem hrozná spolubydlící, prase a že se přestěhuje k Jáje přes chodbu, jen co to bude možné. Já tady teď nechci nějak extra rozebírat svůj pohled na věc a nějak si stěžovat. Ona má třeba i pravdu. Třeba jsem vážně hrozná spolubydlící, co po sobě vůbec neuklízí. Ono většinu času jsem buď ve škole nebo pracuju, soboty jsem zpravidla někde pryč, takže na úklid mám jenom neděli. A asi jsem špatně vychovaná, ale v tomhle následuju vzor svojí mamky. Ta se teda sice vracívala z práce vždycky o pár hodin dřív než já teď, ale asi taky neměla chuť po celém dni v práci začít hned po příchodu domů vytírat. Já se teda po té desetihodinový pracovní směně a hodinový cestě nejraději najím (hlavně proto, že tam nemám příležitost se naobědvat), než abych začala gruntovat. A tohle je něco, do čeho si prostě nenechám mluvit. Nádobí umývám v úterý, což je jediný den, kdy se vracím trochu dřív (protože se potom navečer do školy znovu vracím) a zastihnu volnou kuchyňku, kde je jindy po nocích děsně plno (je nás asi 100 na patře a jenom 2 kuchyňky s dřezem). Vytírám v neděli, pokud jsem tedy přes víkend v Praze. A tohle prostě měnit nehodlám, protože můj obraceč času je ještě pořád rozbitý.
Takže tahle hádka probíhala zhruba v době, kdy už jsem měla vyrážet do školy na zpravodajství. To bylo zrovna ten den důležité, na začátku se psal e-learning a celkově se mělo rozhodovat, jestli nás pustí ke zkoušce nebo ne. Tudíž jsem ji v jeden moment nenechala domluvit, práskla jsem dveřmi a vypadla jsem pryč, protože já už fakt do té školy jít musela. Nejela jsem autobusem, protože raději chodím na zastávku tramvaje pěšky ze strahovského kopce. Je to kratší, moje nohy jsou stejně rychlé jako autobus, který jede oklikou, a hlavně se tam nedělají zácpy. No, jo, jenže jak jsem byla naštvaná při odchodu, tak jsem si zapomněla vzít svoje testy z všeobecných přehledů, které jsem potřebovala, abych doložila, že jsem z nich získala alespoň 80 bodů. A uvědomila jsem si to až dole pod kopcem. Už chápete, proč to ráno patřilo do Den Blbec?
Měla jsem v ten moment dilema. E-learning nebo body? Co je důležitější? Rozhodla jsem se pro body a začala jsem vyšlapávat ten kopec nahoru. Běžet jsem nedokázala, jen jsem šla rychle, a i tak jsem měla pocit, že vypustím duši. Nebo minimálně dech. Asi po dvaceti minutách jsem došla zpátky na Strahov, celý jsem ho přešla a došla až do našeho pokoje. Tam byla i ta kamarádka Jája. Netuším, o čem se tam bavili, ale v mojí představě se bavili o tom, jak jsem hrozná. Přesto jsem Jáju pozdravila, popadla svoje testy a zase vypadla. V tu chvíli se moje psychika hroutila.
Celou cestu zpátky nahoru a potom zase dolů se moje nálada postupně pozměnila. Prvotní naštvání z hádky se měnila na strach z neúspěchu ve škole. Co když mě nenechá napsat e-learning? Co když mám z těch minulých málo bodů a nebude to stačit? Pak mě nepustí ke zkoušce a budu v háji! (zpravodajství je na téhle škole něco jako anatomie pro mediky – podstatná.) Jsem k ničemu!
Tahle věta je prakticky klíčem k mým depresivním stavům. Tedy, nevím, jak moc jsou depresivní a jestli je tohle to správně označení. Ale vím, že se tahle věta v mojí hlavě objevila po neúspěchu v jednom programovacím úkolu 27. prosince 2015 někdy po 23. hodině a držela se v mojí hlavě až do konce července. Byly to prostě takové špatné nálady, které se neustále vraceli. I při sebemenší chybě. Třeba, že jsem ztratila klíče. Jednou dokonce i při výběru podprsenek v New Yorkeru. Díky tomu se mi podařilo zdokonalit svoje umění brečet tak, aby to nikdo z mého okolí nepoznal. Už ani nespočítám, kolikrát taková situace nastala. Nikdy si toho nikdo nevšiml. Zvrat nastal až v létě na táboře, kdy jsem v tomhle stavu strávila prakticky celý týden v kuse. Ale pak se mi jednoho dne v hlavě rozsvítilo. Nějak jsem prostě dospěla k názoru, že není v pořádku, když mi kamarád řekne, že jsem blbá (btw. myslí to z legrace), tak abych mu neodpověděla a v duchu s ním souhlasila. Tohle prostě není v pořádku. Takže jsem s těmi myšlenkami začala bojovat a zakazovala jsem si je. Nejspíš mi v tomhle pomohla i změna školy a návrat k psaní.
Proto i v úterý se střídaly myšlenky „Jsem k ničemu!“ a „Ne, nejsi. Tohle si nesmíš říkat!“. Mám takový podezření, že k téhle náladě mi přispělo i to, jak jsem byla poslední dobou dost ve stresu. Škola, práce, úkoly… A potom jsem taky toho moc nenapsala, protože spolubydlící se asi do půl druhé učila matematiku, svítila si lampičkou a já nemohla usnout. Ale nic jsem jí neřekla, protože se potřebuje učit a vzhledem k tomu občasnému rannímu svícení se to zdálo fér. Čili jsem spala necelých pět hodin a když se to spojí dohromady s tím stresem a hrozbou akademického neúspěchu, tak tohle u mě otevírá brečící stavidla. Nebo jenom při hrozbě alespoň pootevírá. Střídavě jsem proto i cestou brečela, i když jsem to potlačovala kvůli kolemjdoucím a taky kvůli namalovaným očím. Ono, když jsem k ničemu, tak nikdo nesmí poznat, že je něco v nepořádku. Jsou to jenom moje problémy, nesmím s nimi obtěžovat ostatní. Já vím, šílená logika. Ale šílenější to teprve začne být. Jak jsem už viděla, že prostě to zpravodajství nedám kvůli tomu prošvihnutému e-learningu, dostala jsem se k sebepoškozování. Plánovala jsem, jak to provést. Prostě si odpoledne propašovat do rukávu malý ostrý nůž, dojít si na záchod a tam si pár říznutím ulevit. Nikdy jsem se v těchto náladách k tomu nesklonila a častokrát jenom proto, že jsem prostě neměla odvahu udělat ten pohyb, takže jsem to jenom plánovala.
Naštěstí pro moji psychiku, je učitel fajn a nechal mě to napsat. Ono jsem pak zjistila, že jsem měla dost bodů i z těch předchozích e-learningů, takže jsem ho ani nepotřebovala. Ale hlavně jsem se ke zkoušce dostala, protože jinak bych byla psychicky fakt v háji. Tímhle se smázla ta černá nálada a já jsem se vrátila do normálu. Nebezpečí zažehnáno.
Po návratu na kolej a dalším střetnutí se spolubydlící nastala tichá domácnost. Nepromluvili jsme spolu ani slovo. Od úterka až do dneška (kromě včerejších dvou větách o mase v mrazáku). Mezitím se snažím sehnat byt s jinou kamarádkou (která už mi slíbila, že po mě nebude chtít, abych po celém dnu v práci vytírala).
Ale tímhle úterní den ještě neskončil. Ta šťastná tečka nakonec teprve přijde. V úterý večer pořádala naše škola MYCOOLÁŠSKOU párty, na kterou jsem se vydala. Byli tam učitelé, ředitel, Mikuláš, anděl (s knírem), dva čertové, příliš málo svařáku, kapela, zpívající spolužačka, prskavky a nedostatečné ozvučení. Nemůžu říct, že by ta párty byla nepovedená, ale ani nikterak moc super. Takže ke konci její párty jsem se přidala k několika spolužákům a vyrazila jsem s nimi do… No, původně jsme mířili do klubu Strempunk. Ale cestou jsme se zastavili v McDonaldu a ještě předtím mezi námi kolovala vodka s džusem, takže se mi povedlo dostat se do nálady rychle. Ale po dlouhé době jsem se fakt dobře bavila. Když jsem v tom klubu pak tancovala (ne na stole), tak jsem se cítila super. A ne, nebylo to jen tím alkoholem, to už spíš těmi endorfiny z tance. Byl to prostě ohromný kontrast oproti tomu, jak jsem se cítila ráno.
Ještě by se k tomu hodila jedna romantická poznámka, jak jsem se dala s jedním klukem dohromady a vznikla z toho velká láska, ale já to mám se vztahy moc složitý. Maximálně jsem se po dlouhé době bavila s tím spolužákem, se kterým jsem se líbala po seznamováku na zastávce. Přišla jsem na to, že spolu nemáme žádnou hodinu, takže nejspíš proto na sebe moc nenarážíme.
Ale co z toho plyne za ponaučení? Pravděpodobně trochu netradiční, ale já si myslím, že někdy je dobré se trochu oprostit od přátel. Ráno jsem se kvůli jedné ze svých nejlepších kamarádek cítila dost mizerně. Měla jsem nakročena zpátky k těm jarním depresivním stavům. Na druhou stranu potom večer jsem se cítila super a jenom kvůli svému rozhodnutí vyrazit se bavit ven se spolužáku, A rozhodla jsem se proto já sama. Mohla jsem se místo toho po té ne až tak extra zábavné školní párty vrátit na kolej. Užívat si naší tiché a deprimující nálady na pokoji a pochybovat přitom o sobě a říkat si, jak moc jsem k ničemu. Ale místo toho jsem prostě dělala, co jsem chtěla a šla jsem, kam jsem chtěla jít. Co na tom, že jsem následující den měla ráno školu a po té párty jsem nešla vůbec spát? Užívala jsem si. Já sama, bez kamarádek z koleje. Nenechala jsem se tou deprimující náladou zaskočit (skoro) a žiju dál. Vám radím v taková rána to samé. Nikdo vám za to nestojí, abyste se pro to trápili.