Kdo jsem?

31. 8. 2007

Představte si, že žijete normální život a pak se to celý změní.

Bydlíte si na předměstí Londýna spolu s tátou a starším bráchou Calebem. Chodíte si na místní základku, táta má truhlárnu a žijeme si docela spokojeně. Teda akorát brácha mě někdy štve.

Teď si možná říkáte, kde je naše máma. Že by v tom byla ta změna? Ne, my ji totiž nikdy neměli. Umřela, když jsem se narodila. Brácha se má, že ten si ji aspoň trochu pamatuje, ale já ji vůbec nezažila.

A v čem se teda náš život změnil? No, ukázalo se, že jsme čarodějové.

Napřed se jednou povedlo kouzlo bráchovi. Táta mi to vysvětloval, prý je to bezhůlková dětská magie. Hlavně to znamená, že je to dítě čaroděj a v jedenácti pak chodí dopisy do Bradavic. To je taková škola čar a kouzel někde ve Skotsku. Táta tam chodil, maminka tam chodila a právě tam se poznali. Ale to z táty vypadlo až po tomhle, že on je kouzelník a že maminka byla čarodějka. Prostě existuje celý kouzelnický svět, o kterém nám doteď neřekl.

Tak tam brácha začal chodit a já se nemohla dočkat, až tam jednou začnu chodit taky. Chci čarovat!

Ale už se to blíží… Je mi totiž 11 let, můj dopis mi už přišel a svůj lístek do Bradavic už mám. I věci už mám sbalené. S tím jak nám táta přestal tajit kouzelnický svět, vytáhl i takový kouzelnický stan. Navenek vypadá malý, ale ve skutečnosti má tři pokoje a je velký jako malý byt. Hlavně jsem v něm našla spoustu věcí po mamince. Třeba nějakou věštecké koule, čarodějné kotlíky, učebnice lektvarů a spoustu takových zajímavých pokladů.

Musím i zmínit tohle léto. V Londýně v centru je totiž jedna hospůdka, skrz kterou se dá dostat do tajné ulice plné kouzelnických obchodů. Vždycky jsem se tam chtěla podívat, ale táta mě tam nechtěl pouštět samotnou, dokud mi nebude 11 let. Tak tohle léto už můžu!

A fajn je na tom i to, že tam znám Vin Claire. Ona je… Znám ji už pár let. Bradavice už dostudovala a v Příčné ulici pracuje v jednom knihkupectví. Prakticky je takový můj spojenec s kouzelnickým světem. Když nikde nikoho neznám a nemám se s kým bavit (bráchu nepočítám), vždycky můžu jít za Vin. A když mi bylo 8 let, přebarvila mi vlasy na červenooranžovou. Táta z toho nebyl nadšený, ale mě se ta barva líbí. Kvůli tomu mi teď několik lidí říká Plamínku. Vlastně ty lidi jsem poznala právě díky Vin.

Pár týdnů zpátky pořádala takovou malou přespávačku na jednom ostrově. Bylo tam dost lidí z Bradavic. Já tam byla nejmladší. Poznala jsem tam například Anet a Katie, ty mi teď říkají Plamínku. Pak tam byla třeba i Lu. Napřed jsme hráli jednu hru „Nikdy jsem…“, kdy někdo řekne co nedělal, a ti co to dělali se pak museli napít. Díky tomu jsem mohla říct takové parádní věty jako třeba „Nikdy jsem nebyla v Bradavicích“ a pili všichni kromě mě. Pak se přešlo na klasickou flašku, jejíž pravidla znám už ze základky a z filmů. A abych nezapomněla, tak další den jsem pak poznala díky Lu i Cassidy Page.

Ale léto už je u konce a zítra je 1. září. Čas jet do Bradavic. Věci jsou sbalené, tátovo koště vypůjčené (jo, protože i na košťatech se v tomhle kouzelnickým světě létá), nová sova koupená (a její jméno stále nevymyšlené) a bráchova holka postrčená k tomu, aby bráchovi změnila šatník (jsem totiž v téhle rodině jediná, kdo má nějaký módní vkus). Zbývá jedna otázka. Do které koleje asi budu zařazena?

Hodně lidí se mě na to už ptalo, do které koleje chci. Táta s bráchou jsou v Nebelvíru, ale máma byla v Havraspáru, tak říkávám, že chci tam. Ale ve skutečnosti mi to je vlastně jedno. Ať jsem v jakékoliv koleji, hlavně ať už jsem v Bradavicích.

Sophie Humming

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *