Jak jsem se stala mistryní republiky

Představte si, že máte tělocvik a při rozdělování do týmů tam zůstane jako poslední jedna holka, která prostě není sportovní typ (ale zbožňuje matematiku). Napadlo by vás, že tahle holka bude jednou mistryní republiky v nějakém sportu? No, tak stačilo začít hrát famfrpál za Prague Pegasus.

Celé mistrovství se odehrálo 10. listopadu v Praze na Vypichu. Aby se celé mistrovství vyhnulo aspoň částečně městské byrokracii, jednalo se o neohlášenou neoficiální akci. Díky tomu jsme měli bezva hřiště, kde se občas na trávě mohla najít nějaké překvapení od čtyřnohých kamarádů.

Ranní přípravy

Jeden nečekaný vedlejší efekt, který mi famfrpál přinesl, bylo seznámení s jedním klukem, ze kterého se pak stal můj přítel. Zábavné na tom je fakt, že ten den měl hrát za brněnský tým. Takže když jsme ráno vstávali, mohla jsem udělat nějakou sabotáž, jako zamknout ho u sebe v bytě. Ale bohužel i bez něj by mělo Brno dost hráčů (ačkoliv ještě týden předtím byly dohady, jestli dají dohromady dost hráčů), takže by to stejně nemělo cenu.

Můj přebalovací stolek se proslavil. Foto: Tomáš Krabač

Na Vypichu jsme byli jako první. Pospíchali jsme tam hlavně proto, že tam táta už půl hodiny předtím vyložil moji mamku s naším psem Harrym (to jméno jsem nevybírala já, přísahám) a skládacím stolkem. Díky tomu stolku jsme se stali (skoro) nepostradatelní a měli jsme kde udělat tabulku na výsledky. Nikomu nevadilo, že je rezavý, a že sloužil před 23 lety jako přebalovací stolek, ví jenom pár lidí. (Teď už možná víc.)

9:00

Ranní zahájení bylo zpožděné zhruba o půl hodinu a stejně tak i první zápas začínal se skluzem. Naštěstí začínali hrát Plzeň a Brno, takže my, Prague Pegasus, jsme se zatím mohli vypravit před našim zápasem na záchod do Kauflandu, převléct se a začít s rozcvičováním.

Kdybychom nebyli ještě v civilu, bylo by tady krásně vidět, jak polovina lidí z fotky jsou Prague Pegasus. Foto: Tomáš Krabač

Kvůli tomuhle jsem neměla čas sledovat zápas, i když to asi bylo zajímavý. Na jedné straně bylo Brno, druhý nejstarší tým v ČR, současně složený víceméně z nováčků a pár déle hrajících hráčů, a k tomu měli dresy ze zelených triček, na které si izolepou vytvořili čísla. Na druhé straně byla zase Plzeň, kde měli víc hráčů, krásný dresy, ale stejně jim to bylo k ničemu, protože je Brno porazilo.

Mezitím ještě docházelo k seznamování mamky a přítelovo rodičů. S těmi jsem se naštěstí stihla seznámit asi týden předtím, takže jsem mohla být nervózní jenom ze zápasů. Celkově jsme měli ten den takový vztahový coming out, protože to bylo měsíc poté, co jsme se dali dohromady a první akce, kde jsme byli viděni spolu. Ale koho jsme trochu zajímali, tak ten to stejně už asi tušil.

11:30

Čas našeho prvního zápasu. Byli jsme horkými favoriti na výhru celého mistrovství a teď bylo na čase to dokázat. Stáli jsme proti nejstaršímu týmu v ČR, Olomouckým okamiím. Na rozdíl od Brna mám pocit, že v jejich týmu je víc déle hrajících hráčů. Ale na druhou stranu nás bylo víc a mohli jsme víc střídat.

Proto jsem taky zápas nezačínala já. Jsem za to ráda, protože nejsem v těch počátečních startech dobrá. Navíc byla naše taktika taková, že za nás začínali dva dost dobří odrážeči, kteří získali potlouky a pomohli dát pár gólů na počáteční zastrašení. Pak jsme se teprve prostřídali a na hřišti pak byl odrážeč a odrážečka, aby se snáz uhlídalo gender rule.

Abychom dokázali, jak bereme hru vážně, pomalovali jsme si (jako jediný tým) i obličej. Foto: Tomáš Krabač

S touhle taktikou jsme je porazili 120:30. Trochu mě překvapilo, že až s takovým rozdílem dvanácti gólů (oni chytili Zlatonku). Čekala jsem, že to bude těsnější. Ale ne, že bych si stěžovala, jsem spokojená.

13:00

Líbilo se mi, že zatímco proti sobě hráli Budějovice a Brno, my jsme měli dost času na oběd. Měla jsem výhodu, že mi tam přijela maminka. Kromě toho skládacího stolku přivezla také nové sportovního oblečení (takže jsem nehrála ve vytahaných teplácích) a jednu krabičku s bublaninou, jednu s tousty, a především jednu s kuřecími nugetky. Najednou jsem byla docela populární.

Maminka mi přinesla z Kauflandu kafíčko na zahřátí. Vyplatí se brát rodinu na mistrovství. Foto: Tomáš Krabač

Aspoň jsme konečně měli dost času na sledování zápasu, bavení se a v mezipauzách jsem taky hlídala našeho Harryho. A mezitím byla zraněna při zápase jedna brněnská hráčka. Budějovice prý hráli docela agresivně, taky dostávali dost karet. Ale možná bylo jejich taktikou vyřadit soupeřovic hráče…

Trochu mě pak zmátlo, když jsem počítala hráče a na hřišti měli o jednoho míň. Ale pak mi došlo, že když měli o hráčku míň, museli mít na hřišti o hráče míň, aby dodrželi gender rule. To je nevýhoda, když máte málo hráčů. Ale i tak vyhráli a postoupili do finále. Pro mě to bylo znepokující, protože jestli zvládli vyhrát v oslabení, tak asi budou dobří.

14:00

Zase mě mohlo (ne)uklidnit, že my jsme ještě postup do finále neměli jistý. Čekal nás zápas proti Plzni. Ten jsme se dohodli hrát rovnou. Měla být obědová pauza, ale už jsme byli ve skluzu a oba týmy odpočatí. Čekala jsem, že možná rozhodčí budou nesouhlasit, že oni budou chtít oběd, ale souhlasili a hráli jsme rovnou.

Někde při rozcvičování jsme rozebírali, co by se stalo, kdyby nás porazili. Kdo by teda postoupil do finále? Přišli jsme přitom na to, že by hodně záleželo na tom, kdo by chytil Zlatonku, jaký by byl bodový rozdíl a znělo to dost složitě. Prostě jsme museli vyhrát, aby to bylo jednoduchý, jasný a rozhodčí nemuseli přemýšlet.

Plzeň nedokázala proniknout skrz naši obranu (snad). Foto: Tomáš Krabač

Trochu mě uklidňovala, že týden předtím jsme jeli do Plzně a zkoušeli jsme proti nim hrát. Vyhráli jsme a nedalo to až takovou práci. Není se taky čemu divit. Když u mě v létě přespávala jejich kapitánka, tak mi říkala, že moc neví, jak odrážeče trénovat. Sama byla střelkyně a tak se vyznala spíš v tom. V té Plzni to bylo docela znát. Sice se poté rozhodla změnit taktiku, mně osobně to při zápase přišlo podobné. Ale aspoň nám tři góly zvládli dát. Sice to proti našim šestnácti nepomohlo, ale aspoň chytili Zlatonku.

15:00

Nyní nastala poprvé chvíle, kdy jsem ani já a ani přítel nehráli žádný zápas. Část jeho týmu zatím odjela se zraněnou hráčkou do nemocnice a my jsme zatím mohli sledovat zápas Olomouce a Budějovic. Ne, že bych si z té hry něco pamatovala. Ani si moc nevybavuju, co jsme tou dobou dělali. Snad se jen modlili, aby tahle hra skončilo brzo a my nemuseli finální zápas hrát za tmy.

16:00

Hráli jsme za tmy. Nebo minimálně aspoň za šera. Bylo to dost blbý. Hlavně ty šedivý potlouky jsou v šeru blbě vidět. To ho po někom hodím, on pak někam odlítne a může se hledat. Nemluvě o tom, že jsme začínali ztrácet přehled, kdo je na hřišti a hůř se hlídalo gender rule.

Tohle mělo Brno jednodušší, u nich holky nemohli střídat vůbec. Pro nás to bylo obrovská výhoda, mohli jsme se je pokoušet uhnat. I když oni se snažili schválně jít na to pomalu.

Ale popravdě to byl první tým, který nám dal ten den zabrat. Bylo to hlavně kvůli odrážečům. Co si pamatuju, tak jeden jejich odrážeč byl zahraniční hráč z Turecka, který tu byl na Erasmu, takže něco uměl. Druhý odrážeč byl zase prezident České asociace famfrpálu, takže famfrpál asi trochu umí hrát.

Překvapil nás tím, protože většinou bývá spíš střelec. Právě proto doufala jedna naše hráčka, o které pan Prezident prý prohlásil, že nebere famfrpál dost vážně, že bude mít možnost ho tacklovat (srazit na zem).  No, a on ji to takhle pokazil, že místo toho mohl tacklovat mě.

Ale naštěstí můj přítel ne, protože byl střelec. Ten mi nemohl nic udělat, ale já po něm mohla házet potlouky. Prý jsem ho i párkrát trefila do hlavy. Ne, že bych si to pamatovala. Já si pamatuju, jak mi týden předtím na tréninku málem zlomil nos. Ale jak pokaždé dodává, byla to moje chyba, že jsem ho blbě tacklovala.

Kvůli těm dobrým odražečům jsem byla víc nesvá a nervózní. Už to nebyla ta easy obtížnost jako proti ostatním. Chci od sebe perfektní výkony a mám příšerný strach, že něco zkazím. Já vím, že dělat chyby je lidské a nikdo mu hlavu neutrhne, ale jsem prostě Zmijozel. Mám na sebe vysoké nároky, očekávám od sebe perfektní výkony a když se tak nestane, blbě to nese. Mám teorii, že mě tohle odlišuje od Havraspáru.

V téhle tmě jsme hráli. Foto: Tomáš Krabač

Ale i přes tenhle můj strach, jsme si zvládali držet před Brnem malý náskok. To i přes to, že jim rozhodčí uznalo dva góly, které nám nedali. I přítel to potvrdil. Ale nevadí, hlavní bylo, že jsme vedli o několik gólů. Bylo to napínavý, protože to vypadalo, že dost rozhodne Zlatonka. Oni chytili ten den Zlatonku v obou zápasech, my ani v jednom.

Přesto už čtyřicet vteřin po vyběhnutí chytáčů na hřiště následovalo písknutí a náš kapitán držel v ruce žlutý míček. Ani jsme to v té tmě pořádně neviděli. Následovalo několik napínavých chvilek, kdy záviselo na rozhodnutí rozhodčích. Bylo to dobré chycení? Jestli jo, tak jsme vyhráli a pojedeme v dubnu na EQC. Jestli ne, hrajeme dál a Merlin ví, jestli tu Zlatonku zvládne chytit znovu.

Podle názvu článku asi není překvapení, že jsme vyhráli. Rozhodčí opravdu zvolali „Catch is good!“ a my se rozběhli k našemu chytačovi, začalo objímání, radování, křičení našeho originálního pokřiku… Byla to prostě euforie.

Od té doby můžu prohlašovat, že jsem mistryně republiky. Ale to jsou jenom slova, důležitější byla nominace na EQC, kam jedeme v dubnu. Už abych pomalu začala být nervózní ze zápasů a zase se strachovala, že něco zkazím.

One Geek Girl
Jsem One Geek Girl.
Prokrastinuju u seriálů, filmů a her. Víc, než bych měla.
Píšu povídky. Míň, než bych měla.
Hraju famfrpál a podobných šíleností vyvádím víc, než bych měla.

One Reply to “Jak jsem se stala mistryní republiky”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *