Jak vytvořit pudink tety Petunie

Pamatujete si, jak Harry Dobby upustil ten obrovský dort, kterému se z Merlinvíjakého důvodu říká pudink, jedné ženské na hlavu? Tak přesně tenhle dort jsem se pokusila taky upust upéct na vánoční pegasí párty.

Pro celý dort mě inspirovalo video od jedné britské youtuberky. Problém bylo, že jsem nemohla péct podle ní. Ona pekla podle magické kuchařky, kterou jednak nemám, a hlavně jsem vůbec nechápala ingredience. Whipped cream, double cream… ech? Tak jsem se na to vykašlala a vymyslela si vlastní recept.

Puding – co to vlastně je?

Pustila jsem se do pátrání, z čeho se to vlastně má skládat. Už ten název pudink je matoucí, protože to vypadá jako dort, ne jako pudink. Britové totiž pojmem pudink označují prakticky jakýkoliv dezert. V tomhle konkrétním případě se jednalo o tzv. windtorte.

Objevila jsem i přitom jednu zajímavost – v knize a filmu vypadá jinak. Většinou se představíme ten nakrášlený vícepatrový z filmu. Jeho knižní verze je jednodušší, víc připomíná pudink.

Nahoře na lednici stál pudink na dnešní večer, obrovská hora šlehačky a cukrových fialek.

Bylo by rozhodně snazší vytvořit knižní pudink. Jenže ten by nikdo nepoznal. Filmový je větší výzva. Je vícepatrový, takže ideální pro začátečníky, když jsem ještě nikdy žádný dort nepekla, že jo?

Výsledná doba přípravy aneb kolik to zabere času? Pokud při tom děláte i těstovinový salát, chlebíčky a těsto na palačinky, tak celý den. A rozhodně by mi dobu přípavu trochu zkrátilo, kdybych v průběhu nezjišťovala, že mám málo prášku do pečiva, másla, krémového sýru a nemusela si někoho posílat do obchodu.

Krémy/polevy na ozdobu

Pokud všechno pečete a připravujete v jeden den, je ideální začít krémem. Zatímco budete péct korpus, připravovat si krémy, tak může v chladu tuhnout.

Jelikož jsem měla v pomaturitních prázdninách cupcakovou fázi, (než jsem odešla na kolej, kde nebyla trouba), vyzkoušela jsem už tenkrát několik druhů krémů a teď jsem vzala jen svůj starý ozkoušený.

Přísady na jeden krém: 1 balení philadelphie (fakt je potřeba tenhle krémový sýr, tuhne nejlíp), 100 gramů změklého másla, 100 gramů cukru (čím víc, tím tužší pak krém bude) + gelové barvivo

Máslo necháme dopředu dost dlouho změknout, aby se s ním dobře pracovalo. Pak už jen všechno smícháme a vyšleháme.

Na celý pudink jsou potřeba tři krémy – bíly, fialový a zelený. Všechno jsem to měla ve stejném poměru, ale úplně mi to nevycházelo. Pro snadnější zdobení bych potřebovala víc bílého krému, za to mi fialový a zelený zbyl. Proto ze dvou krému odeberte 1/5 a přidejte je ke třetímu. Pak můžete barvit, přičemž fialové barvivo pravděpodobně nenajdete a budete muset míchat, modrou, červenou a růžovou.

Piškotový korpus – koupit či nekoupit?

Je to v podstatě vícepatrový dort. A základem takové dortu je piškotový korpus. Ten se dá buď koupit anebo vytvořit. U koupeného je ale trochu problém, že jsou potřeba alespoň dva a ten druhý by měl být menšího průměru. U pečeného je zase háček, že potřebujete dvě kulaté formy, jednu menší a jednu větší. Já jsem je naštěstí měla (protože jsem to plánovala už měsíce dopředu a koupila jsem si ten menší v Lidlu). Pak už jen stačí jeden obyčejný recept na piškotový korpus.

Přísady na jeden korpus: 5 vajec, 1 kypřící prášek, 10 lžic polohrubé mouky, 10 lžic horké vody, 10 lžic cukru

Vejce rozklepneme a oddělíme žloutky od bílků. Žloutky ušleháme, což nezapomeňte udělat, fakt je to podstatný! U spodního, většího korpusu jsem to neudělala, a byl míň nadýchaný a spláclejší, než ten horní.

Poté přidáme cukr, horkou vodu a zase vyšleháme. Pak do toho zapracujeme postupně mouku, kypřící prášek a ušlehaný sníh z bílků. Těsto nalijeme do vymamazané formy a pečeme, dokud to není úplně zlaté. Že je to hotové, se ujistěte tak, že dovnitř píchnete špejlí, a podle ní poznáte, jestli je vnitřek suchý.

Nechte oba korpusy vychladnout. Pokud chcete, můžete udělat i třetí úzký korpus, ale mě se můj zdál dostatečně vysoký, tak jsem ho nevytvářela. Jakmile korpus vychladne, můžete ho začít podélně rozřezávat. Kolikrát záleží na tom, kolik krémů tam chcete přidat. Já jsem rozřízla spodní velký korpus na dva kusy a horní na tři.

Krémy na náplň

Dovnitř se dá dát jakýkoliv krém. Ačkoliv v klasickém windtorte by se asi používat marmeláda, jenže já ji v dortech moc nemusím. Proto jsem raději vytvářela pudinkové krémy. Vždyť to celé má být přece pudink, ne?

VANILKOVO-OŘÍŠKOVÝ KRÉM

Přísady: 2 vanilkové pudinky, 500 ml mléka, půl másla, jedna lžíce cukru, 2 hrsti vlašských ořechů

Potřebujeme hustější krém, než bývá klasický pudink, proto je potřeba víc pudinku. Klasicky ho uvařte s cukrem a nechte vychladnout. Občas ho ale promíchejte, ať úplně neztuhne. Pak do něj přidejte změklé máslo, dohladka umíchte a přidejte nahrubo nasekané ořechy.

Použila jsem ho na nejspodnější vrstvu a ještě mi ho dost zbylo. Jenže na ostatní vrstvy už jsem měla naplánované jiné krémy.

BANÁNOVÝ KRÉM + KAKAOVO-BÁNANOVÝ KRÉM

Přísady: 2 banánové pudinky, 500 ml mléka, půl másla, jedna lžíce cukru, kakao, banán

Postup je úplně stejný jako u vanilkového krému, jen se na konci nepřidáváme žádné ořechy. Tak vznikne banánový krém a tím potřete další vrstvu.

A jelikož ho po natření jedné vrstvy ještě zbylo dost na další vrstvu, rozhodla jsem se ho trochu upravit. Přimíchala jsem do něj kakao, dokud se krásně celý neobarvil a neměla jsem kakaoko-banánový krém. Ten jsem použila na třetí vrstvu a rozprostřela jsem po něm i na kolečka nakrájený banán.

SMETANOVÝ KRÉM

Přísady: zakysaná smetana, vanilkový cukr

Stačí smíchat dohromady a je to. Použila jsem ho na nejvrchnější vrstvu.

Zdobení

„Nejzábavnější“ a hlavně  nejdůležitější část. Protože když bych to tady pokazila, bylo by to k ničemu, nikdo by pudink nepoznal a byl by to jenom obyčejný vícepatrový dort.

Používala jsem na to zdobící sadu, kterou jsem si taky kvůli tomu koupila. Ono s obyčejným pytlíkem bez žádného nástavce to jde taky, jenom je to horší a upatlanější.

A dost důležitou součástí pudinku jsou i kandované třešně, které se mi nepodařilo sehnat. (Až o pár měsíců později jsem objevila kandované višně v italském týdnu v Lidlu.) Přemýšlela jsem, čím je nahradit. Obarvit nějaké ořechy načerveno? Přebarvit zdobící kuličky? Nakonec jsem si vystačila jenom s obyčejným červeným gelovým barvivem.

Výsledek nebyl úplně perfektní, ale lidé to poznávali a chutnal jim. Ve dvacetipěti lidech se snědl rychle. A jestli bude příští vánoční párty zase u nás, už mám vymyšleno, co na ní vytvořím.

Focení s Rusalkou aneb jak nejsem fotografka

Nejsem fotografka, i když si to lidi občas myslí. Hlavně když držím v ruce foťák a někam s ním mířím. Co na tom, že je na něm přidělaný mikrofon a já ve skutečnosti natáčím. Pravdou je, že už nejsem ani kameramanka, protože jsem změnila obor na multimediální žurnalistky. Ale bývala jsem. A proto mám i trochu povědomí o focení. Aspoň o nastavení foťáku a o kompozici. Proto jsem byla požádána kamarádkou o jedno focení cosplaye. Seznamte se s Rusalkou.

Nebylo to poprvé, kdy jsem někde něco fotila. Většinou fotím na famfrpále, protože potřebujeme nějaké fotky z téhle akce pro propagaci. A to je něco úplně jiného. Tam stačí nastavit čas na foťáku, aby nebyly záběry rozmazané a dostatečně přiblížit danou akci (což zrovna s mým základním objektivem moc nejde). Při editaci pak stačí jenom trochu vytáhnout barvy, nic složitého.

Focení cosplaye je něco úplně jiného. Je tam mnohem víc příležitostí hrát si se světlem, s prostředím… A to je přesně to, co neumím. Nevím, na co se zaměřit, nevím, co vytáhnout.


Proto jsem se prostě jenom zaměřila na vymazání domů v pozadí (prý nešli posunout při focení, že jsou moc těžký) a nahradila jsem je jezerem. Snad to vypadá reálně. Věděli jste, že Photoshop má gumu na mazání pozadí?

Dokonce jsme ji i donutili vlézt do vody. Celé focení probíhalo u nich na zahradě (copak nevidíte ty domy v pozadí?), kde mají malé jezírko. I když to vlastně není normální jezírko. Myslím, že to popisovala jako hlubokou jímku, kterou zaplavili, takže tam je okraj a pak velká hloubka. Potápět se jí prý nechtělo, tak opatrně lezla tam, kde bylo mělko.

A stejně jako  vždycky, když někde něco točím, měla jsem sebou i svého přítele. Normálně mi nosí kameru, u foťáku to nebylo potřeba. Tady byl spíš průvodce, protože na rozdíl ode mě už tam kdysi byl a znal cestu.

P.S. Kdyby si někdo chtěl stěžovat, proč nemáme roušku a nejsme zavření doma, tak focení probíhalo v listopadu.

Jak jsem (ne)zvládla stream aneb co všechno mi chybělo

Pokud jste to nepostřehli (a články Jak jsem se stala mistryní republikyPrvní rok s famfrpálem, poprvé na EQC5+1 věc, které famfrpál změnil v mém životě vám nic nenapověděly), tak občas hraju famfrpál. A loni jsem prováděla i sportovní přenos českého mistrovství, kde mi nakonec nadělal stream tolik problémů, že jsem se asi musela dostat do nějaké crazy komedie.

Jak jsem se k tomu dostala?

Jak se lidově říká jako slepý k houslím. Popravdě jsem nikdy nic nestreamovala, nikdy jsem nezkoumala, jak se to provádí, ale vyznám se v natáčení. Tak jsem trochu přemýšlela, jak by to bylo obrazově nejhezčí, pak jsem byla dotázána na názor… no a než jsem se nadála, tak jsem domlouvala vypůjčení kamery, stativu, wifi router.

Vtipný pak bylo, když se ukázalo, že souběžně se nám takhle plánují dva livestreamy, jeden od nás z Prahy a další z Budějovic. A pak jsme si to ujasnili a já jsem to oficiálně převzala. Doteď nevím, jestli to bylo dobré rozhodnutí.

Problém č. 1: Chybějící krabička

Hroutit se to začalo ještě před začátkem. Jak jsem zmiňovala, že jsem neměla se streamováním žádné zkušenosti (i když můj simík v The Sims dělal stream často), tak jsem si to trochu googlila, jak to funguje, co je potřeba. Doteď nechápu, kde jsem co četla, ale nějak jsem z toho usoudila, že stačí ty kabely od kamery, připojit k notebooku a bude to. Což mi trochu komplikoval fakt, že k vypůjčené kameře nebyly žádné propojovací kabely, ale doufala jsem, že to vyřeší ty HDMI, které jsem objednala z alzy (spoiler: nevyřešili).

Naštěstí jsem měla spásný nápad zajít se poradit s naším školník technickým géniem (#LukasPanochMiZachranilZivot) a od něj jsem se dozvěděla, že je k tomu ještě potřeba taková magická krabička, do které se zapojí kamera, ta se pak zapojí do notebooku a pak to teprve funguje. A stojí pár tisíc, takže jí jen tak neseženu.

Po tomhle zjištění, když se to začalo hroutit, jsem se obrátila, jak to plánovali v těch Budějovicích. A takhle se nám nějakým zázrakem povedlo najít,vypůjčit si tu zázračnou krabičku. Dokonce se mi i úspěšně povedl zkušební livestream s losováním, kde jsem si ozkoušela software pro stream.

Problém č. 2: Chybějící nabíječka

Nastal den D. Do Budějovic jsme přijeli v pozdní páteční večer, kde jsme velmi punkově přenocovali. Jen malá klubovna, několik metrů čtvereční, a nás bylo cca 25 a museli jsme tam přespat. Tak někteří spali i pod stolem.

Ráno jsem vstávala mezi prvními a instalovala jsem z karty do notebooku ovladače, který jsou potřeba pro tu magickou krabičku. Na hřišti jsem tak byly s prvními dobrovolníky, zabrala jsem si jeden stůl, počkala jsem si na prodlužku, hdmi kabel (protože jsem nesbalila ty, které jsem zkušebně zakoupi ke kameře). A protože jsem potřebovala dobít notebook, vytáhla jsem nabíječku z batohu. Akorát patřila k jinému notebooku.

(Jak se něco takového může stát? Jednoduše, ten den předtím byl trochu šílený a všechno bylo narychlo. Skoro celý den jsem byla ve škole na workshopu tvůrčího psaní, kde jsem dopoledne pracovala na páté kapitole Spojené a propojené. V průběhu oběda jsem pak se Stevem si prohodila notebook, abych mohla na tom jeho dopřipravovat livestreamu. To všechno pochopitelně v průběhu výuky. Večer jsme pak všechno ještě narychlo dobalovali, protože nám ještě naši přiváželi od bráchy skříňky do kuchyně. Takže nakonec jsem se ani nedivila, jak jsem mohla zabalit jinou nabíječku.)

Po chvilce klení, jak moc jsem blbá, jsem zvolala, jestli tam náhodou nemá někdo notebook. K mému štěstí jeden náš spoluhráč sebou notebook měl a dost dobrý na to, aby utáhl stream.

Problém č.3: chybějící micro HDMI

Tou dobou už jsme začínali mít problém s časem, protože se blížil začátek. Ten se naštěstí streamovat neplánoval, ale brzo po něm měl nastat první zápas. Jenže jsem do toho přišla na to, že nemáme žádný kabel na propojení magické krabičky s kamerou. A první zápas už se připravoval.

Protože jsem tušila, že nějaké takové problémy nastanou (siriusly, s tou magickou krabičkou jsem se setkávala poprvé v životě a netušila jsem, co všechno je okolo ní potřeba) a pro jistotu jsem sebou balila i dvě webkamery, pomocí které jsme prováděli stream hlasování. Takže jsem je aspoň na ty první zápasy provizorně zapojila. Ještě jsem narychlo sehnala nějakého komentátora a začali jsme.

Mezitím probíhala snaha sehnat ten potřebný kabel za pomoci mých rodičů, (kteří přivezli skládací stolek, který postavili hned vedle livestreamu a nakupili na něm jídlo -> velmi výhodná pozice pro mě). Táta plánoval vydat se tam do blízkého Kauflandu a že mi koupí ten kabel, co potřebuju.

Táta: USB kabel teda.

Já: Ne, HDMI micro kabel.

Táta kýve hlavou. O chvíli později zase mluví o USB kabelu. Pro jistotu jsem mu to ještě zopakovala. Táta zase kýval hlavou, že rozumí. Tohle se tam ještě několikrát opakovalo. Nakonec jsem se obrátila ještě na moderujícího vedle sebe (zrovna nebyl zápas) a okomentovalaa jsem to: „O co, že koupí to USB?“ A hádejte co koupil? Jasně, že USB. Prý nic jinýho neměli.

Webkamera, ruka jako otáčecí stativ a druhou rukou jsem na monitoru upravovala skóre na obrazovce. Zdroj: Tomáš Krabač.

Toho HDMI kabelu jsem se nakonec fakt dočkala, když pro něj Stevův táta zajel do nějakého elektra. Dokonce koupil i ten správný zakulacený. (Věděli jste, že micro HDMI jsou dva druhy?)

Problém č. 4: Chybějící čtečka karet

Jak jsme vyměnili notebook, tak bylo potřeba znovu nainstalovat ovladač pro magickou krabičku i sem.Ten byl na SD kartě a i když jsem si myslela, že dneska už má každý notebook v sobě zabudovanou čtečku karet, tak tenhle ji neměl. Vypadalo to, že zase bude potřeba vyslat někoho do elektra, ale naštěstí se tam objevil někdo, kdo měl jednu čtečku do USB u sebe. Tohle je taky pravý důvod toho, proč se na chvíli přerušilo vysílání, protože se musel restartovat počítač, a tak se to celé rozdělilo do dvou videí.

Problém č.5: Chybějící HDMI kabel

Ráno jsem jeden HDMI kabel v ruce držela (v momentě, kdy jsem zjistila, že mám špatnou nabíječku), ale teď už tam nebyl.  Já si půjčovala od někoho, kdo si ho půjčil od někoho dalšího, kdo tam už nebyl. A tak jsme nakonec fakt zase někoho vyslali do obchodu. Dostal nějaké instrukce, který přesně má koupit. Po chvíli se vrátil, já jsem obdržela kabel a když jsem se ho snažila zapojit do notebooku, nešlo to. Špatný konektor. Ono ten, kdo říkal ty instrukce co koupit, nějak ráno nepostřehl výměnu notebooku (byl místní koordinátor, takže měl dost práce) a řekl mu konektor na ten původní notebook.

Tohle byl ten poslední problém, po kterém už jsme to vzdali a zbytek proběhl natáčením webkamery. Ono už bylo odpoledne a probíhaly poslední zápasy, tak to nemělo už cenu. A já si stejně myslím, že i kdybychom vyřešili tohle, tak by se vyvrbilo něco nového. Třeba problém č. 6: chybějící napájení kamery.

Občas jsem si od streamu odběhla na hřiště a rozdala pár beatů. Mezitím převzala natáčení moje mamka. Zdroj: Tomáš Krabač

Ono když se zpětně podívám na to, jak se pořád objevoval nový problém, tak to působí komicky. Jako kdybych se objevila v nějaké komedii. Může tohle být všechno náhoda anebo se proti mě všechno spiklo?

Jo, a aby toho nebylo málo, tak jsem o pár dnů později doma vybalovala věci a zjistila, že ta správná nabíječka k notebooku tam celou dobu byla taky. Takže jsem nakonec měla všechno, co jsem potřebovala, jen jsem o tom nevěděla.

Už vím, jak na to?

Celou dobu jsem se uklidňovala tím, že to příště bude stream lepší. Každým rokem se naše české famfrpálové mistrovství posouvá neskutečně dál. A teď už vím jak na to. Už vím, jak je to s tou magickou krabičkou, které kabely jsou potřeba, že se jen propojí z jedné strany s kamerou a že z tamté strany to pak vede do notebooku. To je něco, co jsem si předtím nedokázala představit.

Upřímně ale jsem z příštího roku trochu nesvá. Chtěla bych se do toho pustit zase a tentokrát to udělat správně. Ale zároveň mám příšerný strach, že se to zase něco pokazí. Že bude zase něco chybět. Že se proti mě zase všechno spikne. A to mě příšerně děsí a odrazuje.

P.S. Jo, a všechny zápasy jsme vyhráli, stali se zase mistry republiky a postoupili na EQC, ale to je takový malý nepodstatný detail.

Jak komunikuju?

Je to důležité, nejsme samotáři a nějak se spolu bavit musíme. A jelikož žijeme v dnešní době sociálních sítí, většina komunikace probíhá tam.

K tomu tu mám jeden manuál, jak se mnou komunikovat v Messengeru (či jiných chatech).

Pokud jsme si blízcí, nezdravím

Jsem v několika hromadných chatech, zhruba v pěti hlavních (které se pak dají rozdělit na hromadu dalších, protože když má někdo narozeniny, založíme nový chat, ve kterém jsou všichni kromě oslavence). Konverzace tam plyne neustále, každý den tam někdo napíše a je divný psát tam ahoj, přirozenější je rovnou navázat na konverzaci. Z toho se odvádí to, že když si pak píšu s jednou z těch osob soukromě, taky je mi divný psát ahoj. Prostě rovnou navážu na tu konverzaci.

Podobné to je i s těmi, se kterými jsem si kdysi psala neustále i v soukromém chatu. Konverzace končila až když jsme šli spát. V takovém případě jsem místo pozdravů vystačila jenom s „Dobrou noc“ a pak „Dneska se mi zdálo o…“.

Co z toho plyne? Pokud tě nezdravím v chatu, mělo by tě to těšit. Pokud jsem tě dřív nezdravila a teď ano, zamysli se nad naším vztahem. Pravděpodobně jsme se navzájem odcizili (a ve většině případech mě to mrzí).

Nesnáším otázku „Jak se máš?“

Tuhle otázku nesnáším a nikdy nepokládám z toho důvodu, že má tyhle dva překlady:

„Ahoj, kdysi jsme bývaly nejlepší kamarádky, ale pak jsme se sobě navzájem odcizily, teď je mi to trochu blbý, vůbec netuším, jak teď žiješ, a tak chci nacpat ty roky a měsíce nemluvení do těchto tří slov. Přitom mě to možná ani nezajímá a chci jen, abys věděla, jak jsem se změnila a teď si fajn žiju. Budeš mi závidět?“

„Ahoj, jsem ten kluk, co tě balil před nějakou dobou, vlastně toho o tobě nic moc nevím, ale teď jsem si na tebe vzpomněl, a chci to na tebe zase zkusit. Takže dáme sex?“

Nesmajlíkuju, maximálně výjimečně

Kdysi dávno jsem byla (a technicky pořád jsem) v jedné hromadné konverzaci a ani jsem si to moc neuvědomovala, ale psala jsem málo smajlíků. Nakonec když jsem ho jednoho dne napsala, začaly to tam oslavovat jako zázrak.

Ale pak se občas dělo to, že když jsem něco napsala, vyznělo to bez smajlíků vážněji a ošklivěji, než to bylo myšleno.

:-)

Jelikož jsem se už poučila, tak když si myslím, že by to mohlo vyznít blbě, tak použiju právě tenhle smajlík. Nebo když někomu přeju k narozeninám.

Píšu ho častěji než dříve, takže už se to nepovažuje za takový zázrak. Když je něco vtipného, tak napíšu tenhle jediný smajlík, nikdy ne víc.

Tenhle smajlík používám velmi raritně. V hromadných konverzacích možná vůbec. Vybavuju si ho akorát ve spojitosti s loňskými (když se ještě řadili do těch denních nepřetržitých) konverzací s Romanem se Zlatonkové kletby.

Čím déle jsem se Stevem, který Zlatonkovou kletbu nakonec zlomil, tím méně ho používám. Taky si spolu nepíšeme tolik jako ze začátku… Ale ono by bylo blbý si psát, když jsme většinu času spolu naživo.

Tohle byly jediné případy, kdy jste mohli na mém blogu najít smajlíky. Do článku podle mě jinak nepatří. Jsou určené pro sociální sítě, takže je používám jediné v příspěvcích anebo v chatech. A do povídek už nepatří vůbec!

5+1 věc, které famfrpál změnil v mém životě

Tuhle otázku si kladu za svůj poslední rok často. Říkám si, jak by vypadal můj život, kdybych nehrála famfrpál?

Hlavně mě pár měsíců zpátky zarazila jedna poznámka od spoluhráče Jeníčka, že jsem se za poslední rok „zklidnila“. Dostalo se to ke mě zprostředkovaně, že mi někdo říkal, že on to říkal, takže jsem neměla možnost se ho zeptat, co tím myslí, ale vrtá mi to od té doby hlavou. Že bych zestárla a zklidnila se? Anebo jenom neví o všem, co jsem vyváděla, a tak získává mylný dojem?

Ale jak jsem nad tím tak přemýšlela, za ten poslední rok s famfrpálem se můj život pozměnil. Jsou to takové pididetaily (až na ten jeden), jako třeba že podle civilistů hážu větší rány anebo že už mě tak nebolí svaly po trénincích.

(Malý tip – po celodenním famfrpálovém tréninku, když vás bolí nohy, je pro holky při sexu fakt námahavý být nahoře. #vyzkousenozavas)

1. Opaluju se

Kromě výjimečných případů, kdy jsem se před dvanácti lety válela tři týdny u moře na ozdravném pobytu, jsem po většinu roku bílá. Špatně se opaluju, takže něčeho dosáhnout, dá až moc velkou praci. Abych něčeho dosáhla, musela bych se hodiny jen tak válet na sluníčku a to mě bez dalšího přídavného účelu nebaví. Hlavně mi začne být moc vedro, že si vlezu do bazénu nebo do stínu.

Když mě takhle malovala na čarodějnici, chtěla jsem aby použila jako podklad bílou barvu. Řekla mi, že to nepotřebuju. Když jsem pak viděla tuhle fotku, musela jsem jí dát za pravdu.

A pak přišel famfrpál, který dal pobytu na slunci účel. Ono v létě při tréninku, obzvlášť celodenním, se slunci prostě vyhnout nedá. A v tu chvíli mi je taky slunce ukradené. Tedy dokud pak nejsem celá červená. Takhle jsem se zvládla spálit už letos v březnu. A to předpověď říkala, že bude pršet.

Nejvíc mě nakonec dostalo, když jsem nedávno seděla ve škole a spolužačka mi řekla, že jsem pěkně opálená. V tu chvíli mi došlo, že ten famfrpál mě asi vážně trochu mění.

Možná jsem si měla před tréninkem sundat brněnskou čelenku z ruky. Teď na ní budu mít památku celé léto.
2. Nemaluju se

Ve svém posledním roce na střední jsem konečně objevila kouzlo očních stínů. Do té doby jsem si vystačila jenom s černou tužkou z Oriflame a řasenkou, ale od toho čtvrťáku už ne. Oblíbila jsem si barvy, hlavně ty výrazné, a nebála jsem se je použít. Staly se i mým poznávacím znamením. O několik let jsem se na HP LARP setkala s holkou, která taky jezdí na Festival Fantazie a jí jsem připadala povědomá právě díky svému líčení.

Ahoj, moje staré já.

Ale loni se to začalo měnit. Ze začátku tomu dost pomohlo, když se na několika trénincích za sebou přiznala děsná průtrž, (ve famfrpálovém slangu se tomu říká, že spadli čtyři kapky), my jsme zmokli a můj obličej začala cosplayovat pandu.

Proto začaly napřed jenom ubývat oční stíny a dál jsem pokračovala jenom s černými linkami, které jsem dělala pomocí stínů, až jednoho dne jsem přestala i s nimi. Dokonce i do školy jsem začala chodit nenalíčená, prostě jsem byla ráno moc líná se namalovat. Po malování jsem začala sahat jen výjimečně, když byl nějaký večírek anebo když vím, že budu před kamerou.

Nakonec, když jsem byla minulý měsíc na Světu knihy a potkala tam kamarádky, dostala jsem od nich vynadáno, že nevypadám jako já. Žádné barevné vlasy, žádné barevné oči, prostě jsem to nebyla já. Bylo to moje poznávací znamení, takže jsem tohle ještě vůbec já?

A ačkoliv je fajn, že mám ráno víc času, stejně mi to chybí. Tolik různých krásných líčení, jak se to dalo kombinovat, a já už si ani nevybavuju, jak jsem těm některým v hlavě říkala. Nedávno jsem si po dlouhé době náhodou pustila „Loututorial“ na Youtube, a když jsem viděla, jak tam používá ty barvičky, zastesklo se mi. Možná bych měla zkusit někde najít svoje já.

Nenalíčená na představovací fotce a vůbec mě to netrápilo.
3. Jsem hrdou majitelkou několika sportovních kousků oblečení

Vždycky když byly v Lidlu nebo někde sportovní kousky, tak to působí jakože, koupím si je, budu běhat a cvičit atd. Prostě budu fit a budu přitom vypadat cool. Jo, ale otázkou je, jestli bych po jejich koupi fakt začala cvičit. Prostě je lepší napřed začít něco dělat a pak se snažit vypadat přitom cool.

Takže jsem reálně začínala hrát famfrpál ve starých teplákách anebo kraťasech, které jsem do té doby nosila většinou na skautských táborech. Ale časem což o to, s těmi bych si možná vystačila i do dneška. Ale hlavně jsem potřebovala podprsenku, která mi při běhu nebude nikam utíkat. Tak jsem začala se sportovními podprsenkami. Ty funkční kalhoty a trika přišly až poté, ale schovávám si je hlavně na turnaje nebo na nějaké natáčení s televizí, abych vypadala cool.

https://twitter.com/Crejzi/status/1032185255887872001

Akorát na kopačky, chránič na zuby a rukavice už sortiment Lidlu nestačí (a na dresy už vůbec ne) a pro ně jsem musela zavítat do vyloženě sportovních potřeb. V případě i těch lepších chráničů na zuby, jsme si je i hromadně speciálně objednávali, protože ty obyčejné levné a snadno koupitelné nám na famfrpál nestačí. Blbě se s nimi mluví.

https://www.instagram.com/p/BwKqYAcA3tu/?utm_source=ig_web_copy_link
4. Zavazuju si tkaničky (i když zavázané nevydrží)

Málokdy si zavazuju tkaničky. Chodím pozdě, většinou odcházím ve spěchu a ty boty si sotva stihnu nazout (někdy ani to ne). Pak už se mi nechce zpomalovat, ohýbat se a řeknu si, že si je zavážu v metru nebo až ve škole. Jenže na to už pak zapomenu. A i když pak už nespěchám, už se mi nechce zastavovat a ohýbat se.

Jednou na olomouckém RPG srazu to dospělo do fáze, když kamarádce došla trpělivost a začala mi zavazovat tkaničky ona. Tak jsem začala být známá nezavazováním si tkaniček. Jednou mi i jeden bezdomovec říkal, ať si zavážu tkaničky. Jindy, když jsem si zavazovala tkaničky, tak to spolužačka považovala za historickou událost a zaznamenala to foťákem. Stejně tak o pár minut později i to, že se mi ty tkaničky stihly už samy rozvázat. Kupodivu se mi ale za ty roky nikdy nestalo, že bych o ně zakopla.

Když může mít Spiderman rozvázané tkaničky, tak proč ne já? Prostě po mě vesmír chce, abych ho neustále cosplayovala.

A pak přišel famfrpál, kde se běhá a je trochu důležitější mít nohy a boty v pořádku. Tak jo, vždycky na začátku tréninku a před zápasem si ty boty zavážu. Jenže ty tkaničky jsou stejně krátký, snadno se rozvazují a stačí jim jen pár minut na hřišti k rozvázání. Při zápase je pak moc akce, není čas je furt zavazovat, až na střídačce. Proto jsem skoro celé EQC odehrála s rozvázanými tkaničkami.

5. Naučila jsem se vyslovovat „Prague“

Nevím, jak jsem k tomu přišla, ale ještě před roky jsem si myslela, že se naše hlavní město vyslovuje [Pragjue]. Nechápu, jak se stalo, že jsem si neuvědomila, že to všichni ostatní vyslovovali jinak. Anebo jsem byla obklopená lidmi, kteří to taky vyslovovali špatně?

Vlastně jsem do loňského roku tak často tohle slovo nevyslovovala. Ale pak přišli Prague Pegasus, natáčení na Prague Pride… No, a já nevěděla, že to furt vyslovuju špatně.

Až v prosinci, když jsem dělala rozhovor s kapitánem, jsem si to uvědomila. Dost tomu pomohlo i to, že on se mi začal smát. A já byla zmatená. Nechápala jsem to, jak mi tohle mohlo uniknout. Sedm měsíců v týmu, aniž bych věděla, jak se pořádně vyslovuje?

Že by kvůli mé špatné výslovnosti se někteří členové týmu jednou nezávisle na sobě přišli s nápadem, že mě upálí? Vlastně bych se měla radovat, že jsem ten famfrpál vůbec přežila.

6. Jsem s někým ve vztahu, který trvá déle jak týden

Často se stane, že když je někdo poprvé na tréninku, tak se mu tam někdo zalíbí. I můj brácha po tom jednom jediném tréninku, na kterém byl i on, označil na famfrpálu za nejpozitivnější to, že tam máme pěkný holky. (Dokonce jsem pak z něj dostala i to, které dvě se mu nejvíc líbily.) Zajímala by mě proto statistika toho, kolik hráčů ze začátku motivovalo v pokračování famfrpálu to, že se jim někdo líbil. Krásně k tomu sedí písnička Quidditch Crush.

https://youtu.be/HzB7aWl-X8c?t=53
„Bludgers aren’t the only balls that I can handle well“ jsou moje oblíbená část.

A proč tohle zmiňuju? Protože nejsem výjimkou a taky se mi tam na začátku někdo zalíbil. Ale co jsem nečekala, že když koncem června přivedla zničehonic Sophie na trénink kamaráda Stevea, co se z toho pak vyvine. Stačila k tomu pak už jenom jedna společná cesta z Broomtislavy, palačinky, čínské nudle, film The Shining, pár dalších jídel a hororů a nakonec zlomení Zlatonkové kletby. A ejhle, poprvé v životě jsem ve vztahu, který vydržel déle než týden.

Nechápu jak to udělal, ale v mém žebříčku priorit se dostal až nad Kofolu.

První rok s famfrpálem, poprvé na EQC

Bylo nebylo, někdy na podzim 2017 jsem se v hospodě zmínila spolužačce o famfrpálu. Tehdy se nadchnula natočit o tom reportáž a ačkoliv to ještě pár měsíců trvalo, nakonec jsem s ní vyrazila 13. dubna 2018 do Olomouce natáčet famfrpál. Nikoho z těch lidí jsem tehdy ještě neznala, maximálně trochu dva z nich, a vůbec jsem netušila, že mě famfrpál taky tak nadchne.

Už mě nestihli poznat s barevnou hlavou, měla jsem tehdy asi čerstvě jenom týden blond vlasy.
Zdroj: Famfrpálové fotky Ondry Hujňáka

Upřímně nechápu, proč už mi tehdy hned po příjezdu někdo z nich neřekl, jak moc mi to změní život. „Jo, poznáš spoustu nových lidí, získáš nový přátele, spoustu zážitků, a sice to s támhletím bude chvíli fajn, ale až se na něj konečně vykašleš, tak se pak objeví támhleten a on bude… No, po půl roce vztahu je brzo říkat láska tvého života, ale teď by to bylo fakt krásný dramatický zakončení věty. Takže prostě si za rok nebudeš umět představit svůj život bez něj.“

Častokrát přemýšlím nad tím, jak by vypadal můj život, kdybych tehdy nejela natáčet tu reportáž o famfrpále. Kdybych nezačala hrát famfrpál a vážně si to neumím představit. Co bych dělala? Podle by byl můj život větší nuda. Jo, možná bych měla víc času sedět na zadku, koukat na seriály a filmy, stříhat, psát… Ale o hodně bych přišla a za nic bych to neměnila. #PegasForever🐴💙

A není fajn oslavit tohle roční výročí na mezinárodním turnaji zvaném EQC? Díky vyhranému mistrovství jsme si nejen mohli říkat mistři republiky, což nás hřálo u srdce (jelikož nebyly žádné výhry, žádný pohár, žádný medaile), ale kvalifikovali jsme se i na tenhle turnaj.

Přijde mi fascinující a částečně to považuju za nějaké znamení, že tenhle turnaj se konal 13. – 14. dubna 2019. Tedy přesně rok od toho víkendu v Olomouci.

Při focení téhle fotky bych zvládla z ostatních pojmenovat asi jen čtyři lidi.
Zdroj: Famfrpálové fotky Ondry Hujňáka

Turnaj se konal ve Varšavě, což není to až tak daleko, ale i tak ta cesta trvá celou noc vlakem. Proto měla většina z nás tam odcestovat už ve čtvrtek 11. dubna večer, abychom tam dorazili v pátek ráno, mohli se zapsat a prohlédnout si Varšavu, protože pak na to už nebude čas. Ale tohle se nějak pokazilo, někdo neměl v pátek čas, někdo jel už ve středu, někdo si nestihl koupit levnější first-minute jízdenky a nakonec jsme tím nočním vlakem jeli jenom čtyři.

A kdybych měla ten týden málo stresu, tak nám pro jistotu ve škole určili na 11. dubna mediální den. V podstatě tam ráno přijdeme, vylosujeme si tým, myslíme reportáž a do 16:00 musíme natočit reportáž. Reálně to takhle nikdy nevypadá, zpravidla jsme rádi, když aspoň jeden tým stihne deadline ve 4 hodiny a ostatní týmy tam sedí zhruba do 19:00.

V 9:05 začíná moje reportáž. Zase jsem si vylosovala politiku za žánr.
Zdroj: VOŠP Natáčíme

Tentokrát bylo krásné téma mediálního dne – LÁSKA. Hned jsem dostala pár konkrétních nápadů, jak by se to dalo zpracovat do reportáže. V tomhle jsem viděla rozdíl oproti mediálnímu dni. Tehdy bylo téma „Naše století“, já si vylosovala politiku a popravdě kdyby mě tenkrát učitel nepostrčil, tak tam stojím a vymýšlím téma dodne- Hele, nechtěla jsem tenhle článek psát o famfrpálovém turnaji?

Pointou prostě je, že to bylo náročný a stresujíc a že jsem si na chvíli odběhla potají ze střižny pro polské zloty, bude tajemstvím. Aspoň ten pátek 12. dubna byl odpočinkový. Ráno jsme si dali v Costa Coffee kávu (kde jsem si trochu nerozuměla s polskou prodavačkou a dostala to, co jsem chtěla, za cenu něčeho jiného), odložili věci na hostelu, prošli si Varšavu, vyzkoušela jsem foťáky… A večer jsme dostali naše super nové dresy!

Pak už nastal den D. Ten nezačal moc dobře, protože jsem já a Steve zaspali. Vzbudil mě hluk z chodby asi tak 15 minut předtím, než jsme měli odcházet na hřiště. Takže jsme si na honem rychle sbalili věci na sport a snídali jsme po cestě (věděli jste, že za chůze se topinky špatně mažou?). Na místě mě příjemně překvapilo, že jsme měli i šatnu. Sice společnou se španělským týmem, ale byla to příjemná změna oproti převlíkání venku na Letné. Hlavně jsme měli místo, kde jsme se mohli aspoň na chvilku ohřát, což bylo pro nás nezvyklé. Na Letné se převlékáme a trénujeme za jakéhokoliv počasí, i při -5°C. Ale ve Varšavě by to veřejný převlíkání stejně nebylo ono, bylo nad nulou, tak se sníh na zemi neudržel.

Zkrášlili jsme si šatnu.

I tak jsme byli dost namotivovaní sázkou s kapitánem, že si obleče na trénink dámské šaty, když se umístíme mezi prvními třemi, nabuzení pokřikem, nahajpovaný novými dresy, našimi přivezenými maskoty, vlajkou, prostě vším…. Ale stejně ty první zápasy se nám nějak nedařily. Já jsem to až tak nevnímala, moc si je nevybavuju, ale prý jsme v prvních dvou zápasech byli zmatení. Až ve třetím jsme hráli dobře, dávali jsme soupeřům zabrat. Bylo to snad tím, že to bylo na livestreamu a mohli jsme být mediální hvězdy (zase)?

Akorát měl ten livestream i jeden vedlejší efekt, že nás mohli vidět ostatní týmy z Čech a od jednoho z nich se k nám dostala kritika. Byla to nechtěná kritika, protože jeden z našich hráčů byl v jejich chatu. Teď si představte, že máte za s sebou tři prohrané zápasy, dva zraněné hráče, které možná nebudou moc hrát, a k tomu ještě tohle. Super motivace, ne?

Prague Pegasus vs. Dublin Dragons začíná v 5:27:26,
Prague Pegasus vs. Liverpool Quidditch Club v 7:18:28.
Zdroj: Youtube Quidditch Europe

Naštěstí nás to spíš jen naštvalo a ani ten další streamovaný zápas proti Liverpoolu nedopadl tak špatně. Byl to odpočinkový zápas, neměli jsme šanci ho vyhrát, ale i tak ho považuju za úspěch. Ono máme propárovaný tým, ale dochází nám tam kluci, tak si hrajeme na seznamku a jedné naší hráčce Kinny furt dohazujeme někoho z jiného týmu. Převážně to bylo z vídeňských Vanguardů se záměrem, abychom se od něj skrz Kinny naučili lépe hrát. Ale překvapila nás, když si namísto toho vybrala jednoho liverpoolského hráče a úspěšně s ním po zápase navázala první kontakt. Tím byl hlavní cíl našeho EQC splněn. Nepřijeli jsme tam vyhrávat zápasy, ale najít Kinny partnera.

Další den považuju za úspěch, že jsme nezaspali. Dokonce i nasnídat jsem se stihla. A ono jsme si taky museli všechno zabalit, vrátit klíče od pokoje. Čekala nás pak krásná procházka za krásného počasí (fakt, místo sněžení nás čekalo sluníčko) se všemi našimi věcmi a mě trochu začínala bolet pravá noha.

Nevybavuju si zpětně, kdy mě přesně začala bolet. Mám matnou vzpomínku, že mě ta achilovka bolela už večer předtím, když jsem odcházela z grilovačky. Steve se svezl se svým zraněným kolenem raději autem, tak jsem se zdržela při předávání klíče od našeho pokoje a mezitím mi trochu utekl náš tým, tak jsem je rychlou chůzí doháněla. To už mě asi ta noha bolela, možná už předtím cestou z Lidlu, ale nevzpomínám si, že by mě bolela při čtvrtém zápase.

Byli jsme jediný tým, který na večerní grilovačku dorazil.

Každopádně při té cestě tam už jsem možná trochu divně chodila, ale maskoval to fakt, že jsem táhla dost věcí. Ironií přitom bylo, že jsme se zrovna cestou bavili o zraněních na noze. Steve měl svoje zraněné koleno se zápasu s Irama, Ágata měla jenom pár puchýřů na noze, no a já…. Já jsem mlčela. Už tak jsme přišli kvůli zraněním o dva hráče, tak jsem se měla ještě přidat, že mě malinko bolí noha? Zdálo se mi to malicherné. Navíc jsem s tím při rozcvičování zvládla v pohodě běhat a ve víru adrenalinu při hře jsem se na to ani nesoustředila.

Tím, že jsme měli dva hráče mimo, jsme utrpěli. Sice to bylo lepší než ty první dva zápasy předchozí den, zápas se Slováky (jo, furt hrajeme proti nim) byl napínavý a skoro jsme ho vyhráli. Ale při těch dalších zápasech už nám postupně ubývali síly. A mrzelo mě, že jsem si v tom druhém zápasu dne moc nezahrála.

Celkově jsem se do hry dostala o něco méně, než původně hrozilo. Před několik měsíci totiž nebylo u nás ženských beaterek jasné, že nějaká z nás na 100 % pojede. Jedna nemohla hrát, druhá byla se svou účastí vždycky nejistá, třetí taky, Kinni byla po nemoci a já jsem zvažovala jet místo toho na LARP natáčet si absolventku. To jsem nakonec kvůli EQC odložila na podzimní termín, když nás ženských beaterek bylo tak málo. Proto i jedna střelkyně Sofie začala trénovat na beaterku. Takže nakonec jsme tam byli tři a podle mě jsme zvládali ideálně střídat.

Blbou zprávou je, že jsme ten poslední den nevyhráli ani jeden zápas. Ale nám to nevadilo. I tak jsem si užívala tu atmosféru. Ten poslední den za námi pořád chodili z ostatních týmů, měnili jsme si kartičky hráčů, dresy, obdivovali našeho maskota a při závěrečném vyhlašování výsledků cokoliv začala Kinni skandovat, my jsme se přidali a postupně i všichni ostatní. Myslím že na Prague Pegasus jen tak nezapomenou.

Sice jsme nevyhráli zápasy, ale za to jsme vyhráli srdce všech.

Mrzí mě akorát, že jsme cestou do Prahy neměli tak awesome společnou cestu busem, jak jsem si představovalo, a viním z toho pekelný polský Flixbus. Taky mě mrzí, že mi u nás na škole nedali s sebou mikrofony, abych o tom mohla natočit reportáž do našeho Student’s Life. Sice bych si to míň užila, byla bych víc ve stresu, ale kdybych to zvládla natočit sama tak, jak si to představuju, byl by to mega úspěch. Takhle z toho byla maximálně reportáž na Potterzone, která by se mi psala mnohem snáz, kdybych si tam průběžně psala poznámky o zápasech, jaké byli výsledky a kdo chytil Zlatonku. (Sice si to Phillip z Irska nikdy nepřečte, ale promiň, že jsem tě na jedno dopoledne zaměnila za Abby.)

A jinak jsem spokojená i s tím, že jsem tentokrát nepociťovala ten strach, že něco pokazím, jako při finálním zápase mistrovství. Beru to jako znamení, že jsem se zlepšila a víc vím, co dělám. I když jo, pořád jsem nespokojená se svým výkonem. Mohla bych být víc agresivní, tacklovat, a prostě nějak zastavit protější beatery s bludgerem. Ideálně bych si i ráda zlepšila fyzičku, abych po pár útocích hned nemusela střídat, protože to neudýchám. Měsíce už plánuju začít chodit běhat a teď po konci semestru bych mohla mít čas.

Ale je otázkou, jak to bude příští rok. Pojedeme tam zase? Porazíme aspoň někoho? Anebo se tam dostane jiný český tým? Popravdě jsem sice zvědavá, jak tohle dopadne, ale vlastně je mi to i jedno. Nebojím se proher, víc se bojím toho, že by se mohlo nějak pokazit nebo nedej-Merlin rozpadnout to, co máme. Chci, abychom byli pořád tak dobrá parta, pořád se scházeli a byli pořád spolu. To je to, na čem mi opravdu záleží.

Pravá jména či přezdívky zmíněných osob byly změněny a skryty za pseudonymy, většinou prvními, které mě zrovna napadli. Jen Steve byl původně pan Božský ze Sexu ve městě, ale jelikož mám radši Mirandu než Carrie, vznikl Steve. „Stevo“ s tím nemá nic společného.