„Severusi,“ oslovila jsem muže, na jehož hrudi jsem měla položenou hlavu. Leželi jsme v posteli a jeho ruce mě pevně objímaly. „Musí to přestat. Tohle mu nemůžu dělat. Miluje mě.“
Jeho výraz zesmutněl. „Já tě také miluju,“ namítnul.
„Já vím, ale musím s ním zůstat. Nechci, aby naše děti měly rozvrácenou rodinu.“
„Děti?“ zopakoval, ačkoliv mu už bylo jasné, co jsem tím myslela.
Přikývla jsem. „Jsem s ním znovu těhotná.“
O rok později
Už rok se skrýváme v tomhle domě. Alespoň, že moje druhé dítě je v bezpečí. Těsně po porodu, když už jsme se začali schovávat, jsme ji schovali u kamarádky. Ta s ní pro jistotu odcestovala do Ameriky a vrátí se, až válka skončí. Nejprve jsem ji nechtěla dát pryč, ale můj manžel mě tenkrát tolik přemlouval. Čím dál je od Anglie, tím je ve větším bezpečí. Štěstí, že nezná pravdu. Kdyby nezdědila moje rudé vlasy a zelené oči a byla by víc podobná otci, už by se manžel nestaral tolik o její bezpečí. Severusovy oči bych mu těžko vysvětlovala.
V předsíni se ozval nějaký hluk a můj manžel to běžel zkontrolovat.
„Lily! Vezmi Harryho a běžte! To je on! Zdržím ho tady!“ zakřičel na mě z předsíně.