Jak jsem (ne)zvládla stream aneb co všechno mi chybělo

Pokud jste to nepostřehli (a články Jak jsem se stala mistryní republikyPrvní rok s famfrpálem, poprvé na EQC5+1 věc, které famfrpál změnil v mém životě vám nic nenapověděly), tak občas hraju famfrpál. A loni jsem prováděla i sportovní přenos českého mistrovství, kde mi nakonec nadělal stream tolik problémů, že jsem se asi musela dostat do nějaké crazy komedie.

Jak jsem se k tomu dostala?

Jak se lidově říká jako slepý k houslím. Popravdě jsem nikdy nic nestreamovala, nikdy jsem nezkoumala, jak se to provádí, ale vyznám se v natáčení. Tak jsem trochu přemýšlela, jak by to bylo obrazově nejhezčí, pak jsem byla dotázána na názor… no a než jsem se nadála, tak jsem domlouvala vypůjčení kamery, stativu, wifi router.

Vtipný pak bylo, když se ukázalo, že souběžně se nám takhle plánují dva livestreamy, jeden od nás z Prahy a další z Budějovic. A pak jsme si to ujasnili a já jsem to oficiálně převzala. Doteď nevím, jestli to bylo dobré rozhodnutí.

Problém č. 1: Chybějící krabička

Hroutit se to začalo ještě před začátkem. Jak jsem zmiňovala, že jsem neměla se streamováním žádné zkušenosti (i když můj simík v The Sims dělal stream často), tak jsem si to trochu googlila, jak to funguje, co je potřeba. Doteď nechápu, kde jsem co četla, ale nějak jsem z toho usoudila, že stačí ty kabely od kamery, připojit k notebooku a bude to. Což mi trochu komplikoval fakt, že k vypůjčené kameře nebyly žádné propojovací kabely, ale doufala jsem, že to vyřeší ty HDMI, které jsem objednala z alzy (spoiler: nevyřešili).

Naštěstí jsem měla spásný nápad zajít se poradit s naším školník technickým géniem (#LukasPanochMiZachranilZivot) a od něj jsem se dozvěděla, že je k tomu ještě potřeba taková magická krabička, do které se zapojí kamera, ta se pak zapojí do notebooku a pak to teprve funguje. A stojí pár tisíc, takže jí jen tak neseženu.

Po tomhle zjištění, když se to začalo hroutit, jsem se obrátila, jak to plánovali v těch Budějovicích. A takhle se nám nějakým zázrakem povedlo najít,vypůjčit si tu zázračnou krabičku. Dokonce se mi i úspěšně povedl zkušební livestream s losováním, kde jsem si ozkoušela software pro stream.

Problém č. 2: Chybějící nabíječka

Nastal den D. Do Budějovic jsme přijeli v pozdní páteční večer, kde jsme velmi punkově přenocovali. Jen malá klubovna, několik metrů čtvereční, a nás bylo cca 25 a museli jsme tam přespat. Tak někteří spali i pod stolem.

Ráno jsem vstávala mezi prvními a instalovala jsem z karty do notebooku ovladače, který jsou potřeba pro tu magickou krabičku. Na hřišti jsem tak byly s prvními dobrovolníky, zabrala jsem si jeden stůl, počkala jsem si na prodlužku, hdmi kabel (protože jsem nesbalila ty, které jsem zkušebně zakoupi ke kameře). A protože jsem potřebovala dobít notebook, vytáhla jsem nabíječku z batohu. Akorát patřila k jinému notebooku.

(Jak se něco takového může stát? Jednoduše, ten den předtím byl trochu šílený a všechno bylo narychlo. Skoro celý den jsem byla ve škole na workshopu tvůrčího psaní, kde jsem dopoledne pracovala na páté kapitole Spojené a propojené. V průběhu oběda jsem pak se Stevem si prohodila notebook, abych mohla na tom jeho dopřipravovat livestreamu. To všechno pochopitelně v průběhu výuky. Večer jsme pak všechno ještě narychlo dobalovali, protože nám ještě naši přiváželi od bráchy skříňky do kuchyně. Takže nakonec jsem se ani nedivila, jak jsem mohla zabalit jinou nabíječku.)

Po chvilce klení, jak moc jsem blbá, jsem zvolala, jestli tam náhodou nemá někdo notebook. K mému štěstí jeden náš spoluhráč sebou notebook měl a dost dobrý na to, aby utáhl stream.

Problém č.3: chybějící micro HDMI

Tou dobou už jsme začínali mít problém s časem, protože se blížil začátek. Ten se naštěstí streamovat neplánoval, ale brzo po něm měl nastat první zápas. Jenže jsem do toho přišla na to, že nemáme žádný kabel na propojení magické krabičky s kamerou. A první zápas už se připravoval.

Protože jsem tušila, že nějaké takové problémy nastanou (siriusly, s tou magickou krabičkou jsem se setkávala poprvé v životě a netušila jsem, co všechno je okolo ní potřeba) a pro jistotu jsem sebou balila i dvě webkamery, pomocí které jsme prováděli stream hlasování. Takže jsem je aspoň na ty první zápasy provizorně zapojila. Ještě jsem narychlo sehnala nějakého komentátora a začali jsme.

Mezitím probíhala snaha sehnat ten potřebný kabel za pomoci mých rodičů, (kteří přivezli skládací stolek, který postavili hned vedle livestreamu a nakupili na něm jídlo -> velmi výhodná pozice pro mě). Táta plánoval vydat se tam do blízkého Kauflandu a že mi koupí ten kabel, co potřebuju.

Táta: USB kabel teda.

Já: Ne, HDMI micro kabel.

Táta kýve hlavou. O chvíli později zase mluví o USB kabelu. Pro jistotu jsem mu to ještě zopakovala. Táta zase kýval hlavou, že rozumí. Tohle se tam ještě několikrát opakovalo. Nakonec jsem se obrátila ještě na moderujícího vedle sebe (zrovna nebyl zápas) a okomentovalaa jsem to: „O co, že koupí to USB?“ A hádejte co koupil? Jasně, že USB. Prý nic jinýho neměli.

Webkamera, ruka jako otáčecí stativ a druhou rukou jsem na monitoru upravovala skóre na obrazovce. Zdroj: Tomáš Krabač.

Toho HDMI kabelu jsem se nakonec fakt dočkala, když pro něj Stevův táta zajel do nějakého elektra. Dokonce koupil i ten správný zakulacený. (Věděli jste, že micro HDMI jsou dva druhy?)

Problém č. 4: Chybějící čtečka karet

Jak jsme vyměnili notebook, tak bylo potřeba znovu nainstalovat ovladač pro magickou krabičku i sem.Ten byl na SD kartě a i když jsem si myslela, že dneska už má každý notebook v sobě zabudovanou čtečku karet, tak tenhle ji neměl. Vypadalo to, že zase bude potřeba vyslat někoho do elektra, ale naštěstí se tam objevil někdo, kdo měl jednu čtečku do USB u sebe. Tohle je taky pravý důvod toho, proč se na chvíli přerušilo vysílání, protože se musel restartovat počítač, a tak se to celé rozdělilo do dvou videí.

Problém č.5: Chybějící HDMI kabel

Ráno jsem jeden HDMI kabel v ruce držela (v momentě, kdy jsem zjistila, že mám špatnou nabíječku), ale teď už tam nebyl.  Já si půjčovala od někoho, kdo si ho půjčil od někoho dalšího, kdo tam už nebyl. A tak jsme nakonec fakt zase někoho vyslali do obchodu. Dostal nějaké instrukce, který přesně má koupit. Po chvíli se vrátil, já jsem obdržela kabel a když jsem se ho snažila zapojit do notebooku, nešlo to. Špatný konektor. Ono ten, kdo říkal ty instrukce co koupit, nějak ráno nepostřehl výměnu notebooku (byl místní koordinátor, takže měl dost práce) a řekl mu konektor na ten původní notebook.

Tohle byl ten poslední problém, po kterém už jsme to vzdali a zbytek proběhl natáčením webkamery. Ono už bylo odpoledne a probíhaly poslední zápasy, tak to nemělo už cenu. A já si stejně myslím, že i kdybychom vyřešili tohle, tak by se vyvrbilo něco nového. Třeba problém č. 6: chybějící napájení kamery.

Občas jsem si od streamu odběhla na hřiště a rozdala pár beatů. Mezitím převzala natáčení moje mamka. Zdroj: Tomáš Krabač

Ono když se zpětně podívám na to, jak se pořád objevoval nový problém, tak to působí komicky. Jako kdybych se objevila v nějaké komedii. Může tohle být všechno náhoda anebo se proti mě všechno spiklo?

Jo, a aby toho nebylo málo, tak jsem o pár dnů později doma vybalovala věci a zjistila, že ta správná nabíječka k notebooku tam celou dobu byla taky. Takže jsem nakonec měla všechno, co jsem potřebovala, jen jsem o tom nevěděla.

Už vím, jak na to?

Celou dobu jsem se uklidňovala tím, že to příště bude stream lepší. Každým rokem se naše české famfrpálové mistrovství posouvá neskutečně dál. A teď už vím jak na to. Už vím, jak je to s tou magickou krabičkou, které kabely jsou potřeba, že se jen propojí z jedné strany s kamerou a že z tamté strany to pak vede do notebooku. To je něco, co jsem si předtím nedokázala představit.

Upřímně ale jsem z příštího roku trochu nesvá. Chtěla bych se do toho pustit zase a tentokrát to udělat správně. Ale zároveň mám příšerný strach, že se to zase něco pokazí. Že bude zase něco chybět. Že se proti mě zase všechno spikne. A to mě příšerně děsí a odrazuje.

P.S. Jo, a všechny zápasy jsme vyhráli, stali se zase mistry republiky a postoupili na EQC, ale to je takový malý nepodstatný detail.

5+1 věc, které famfrpál změnil v mém životě

Tuhle otázku si kladu za svůj poslední rok často. Říkám si, jak by vypadal můj život, kdybych nehrála famfrpál?

Hlavně mě pár měsíců zpátky zarazila jedna poznámka od spoluhráče Jeníčka, že jsem se za poslední rok „zklidnila“. Dostalo se to ke mě zprostředkovaně, že mi někdo říkal, že on to říkal, takže jsem neměla možnost se ho zeptat, co tím myslí, ale vrtá mi to od té doby hlavou. Že bych zestárla a zklidnila se? Anebo jenom neví o všem, co jsem vyváděla, a tak získává mylný dojem?

Ale jak jsem nad tím tak přemýšlela, za ten poslední rok s famfrpálem se můj život pozměnil. Jsou to takové pididetaily (až na ten jeden), jako třeba že podle civilistů hážu větší rány anebo že už mě tak nebolí svaly po trénincích.

(Malý tip – po celodenním famfrpálovém tréninku, když vás bolí nohy, je pro holky při sexu fakt námahavý být nahoře. #vyzkousenozavas)

1. Opaluju se

Kromě výjimečných případů, kdy jsem se před dvanácti lety válela tři týdny u moře na ozdravném pobytu, jsem po většinu roku bílá. Špatně se opaluju, takže něčeho dosáhnout, dá až moc velkou praci. Abych něčeho dosáhla, musela bych se hodiny jen tak válet na sluníčku a to mě bez dalšího přídavného účelu nebaví. Hlavně mi začne být moc vedro, že si vlezu do bazénu nebo do stínu.

Když mě takhle malovala na čarodějnici, chtěla jsem aby použila jako podklad bílou barvu. Řekla mi, že to nepotřebuju. Když jsem pak viděla tuhle fotku, musela jsem jí dát za pravdu.

A pak přišel famfrpál, který dal pobytu na slunci účel. Ono v létě při tréninku, obzvlášť celodenním, se slunci prostě vyhnout nedá. A v tu chvíli mi je taky slunce ukradené. Tedy dokud pak nejsem celá červená. Takhle jsem se zvládla spálit už letos v březnu. A to předpověď říkala, že bude pršet.

Nejvíc mě nakonec dostalo, když jsem nedávno seděla ve škole a spolužačka mi řekla, že jsem pěkně opálená. V tu chvíli mi došlo, že ten famfrpál mě asi vážně trochu mění.

Možná jsem si měla před tréninkem sundat brněnskou čelenku z ruky. Teď na ní budu mít památku celé léto.
2. Nemaluju se

Ve svém posledním roce na střední jsem konečně objevila kouzlo očních stínů. Do té doby jsem si vystačila jenom s černou tužkou z Oriflame a řasenkou, ale od toho čtvrťáku už ne. Oblíbila jsem si barvy, hlavně ty výrazné, a nebála jsem se je použít. Staly se i mým poznávacím znamením. O několik let jsem se na HP LARP setkala s holkou, která taky jezdí na Festival Fantazie a jí jsem připadala povědomá právě díky svému líčení.

Ahoj, moje staré já.

Ale loni se to začalo měnit. Ze začátku tomu dost pomohlo, když se na několika trénincích za sebou přiznala děsná průtrž, (ve famfrpálovém slangu se tomu říká, že spadli čtyři kapky), my jsme zmokli a můj obličej začala cosplayovat pandu.

Proto začaly napřed jenom ubývat oční stíny a dál jsem pokračovala jenom s černými linkami, které jsem dělala pomocí stínů, až jednoho dne jsem přestala i s nimi. Dokonce i do školy jsem začala chodit nenalíčená, prostě jsem byla ráno moc líná se namalovat. Po malování jsem začala sahat jen výjimečně, když byl nějaký večírek anebo když vím, že budu před kamerou.

Nakonec, když jsem byla minulý měsíc na Světu knihy a potkala tam kamarádky, dostala jsem od nich vynadáno, že nevypadám jako já. Žádné barevné vlasy, žádné barevné oči, prostě jsem to nebyla já. Bylo to moje poznávací znamení, takže jsem tohle ještě vůbec já?

A ačkoliv je fajn, že mám ráno víc času, stejně mi to chybí. Tolik různých krásných líčení, jak se to dalo kombinovat, a já už si ani nevybavuju, jak jsem těm některým v hlavě říkala. Nedávno jsem si po dlouhé době náhodou pustila „Loututorial“ na Youtube, a když jsem viděla, jak tam používá ty barvičky, zastesklo se mi. Možná bych měla zkusit někde najít svoje já.

Nenalíčená na představovací fotce a vůbec mě to netrápilo.
3. Jsem hrdou majitelkou několika sportovních kousků oblečení

Vždycky když byly v Lidlu nebo někde sportovní kousky, tak to působí jakože, koupím si je, budu běhat a cvičit atd. Prostě budu fit a budu přitom vypadat cool. Jo, ale otázkou je, jestli bych po jejich koupi fakt začala cvičit. Prostě je lepší napřed začít něco dělat a pak se snažit vypadat přitom cool.

Takže jsem reálně začínala hrát famfrpál ve starých teplákách anebo kraťasech, které jsem do té doby nosila většinou na skautských táborech. Ale časem což o to, s těmi bych si možná vystačila i do dneška. Ale hlavně jsem potřebovala podprsenku, která mi při běhu nebude nikam utíkat. Tak jsem začala se sportovními podprsenkami. Ty funkční kalhoty a trika přišly až poté, ale schovávám si je hlavně na turnaje nebo na nějaké natáčení s televizí, abych vypadala cool.

https://twitter.com/Crejzi/status/1032185255887872001

Akorát na kopačky, chránič na zuby a rukavice už sortiment Lidlu nestačí (a na dresy už vůbec ne) a pro ně jsem musela zavítat do vyloženě sportovních potřeb. V případě i těch lepších chráničů na zuby, jsme si je i hromadně speciálně objednávali, protože ty obyčejné levné a snadno koupitelné nám na famfrpál nestačí. Blbě se s nimi mluví.

https://www.instagram.com/p/BwKqYAcA3tu/?utm_source=ig_web_copy_link
4. Zavazuju si tkaničky (i když zavázané nevydrží)

Málokdy si zavazuju tkaničky. Chodím pozdě, většinou odcházím ve spěchu a ty boty si sotva stihnu nazout (někdy ani to ne). Pak už se mi nechce zpomalovat, ohýbat se a řeknu si, že si je zavážu v metru nebo až ve škole. Jenže na to už pak zapomenu. A i když pak už nespěchám, už se mi nechce zastavovat a ohýbat se.

Jednou na olomouckém RPG srazu to dospělo do fáze, když kamarádce došla trpělivost a začala mi zavazovat tkaničky ona. Tak jsem začala být známá nezavazováním si tkaniček. Jednou mi i jeden bezdomovec říkal, ať si zavážu tkaničky. Jindy, když jsem si zavazovala tkaničky, tak to spolužačka považovala za historickou událost a zaznamenala to foťákem. Stejně tak o pár minut později i to, že se mi ty tkaničky stihly už samy rozvázat. Kupodivu se mi ale za ty roky nikdy nestalo, že bych o ně zakopla.

Když může mít Spiderman rozvázané tkaničky, tak proč ne já? Prostě po mě vesmír chce, abych ho neustále cosplayovala.

A pak přišel famfrpál, kde se běhá a je trochu důležitější mít nohy a boty v pořádku. Tak jo, vždycky na začátku tréninku a před zápasem si ty boty zavážu. Jenže ty tkaničky jsou stejně krátký, snadno se rozvazují a stačí jim jen pár minut na hřišti k rozvázání. Při zápase je pak moc akce, není čas je furt zavazovat, až na střídačce. Proto jsem skoro celé EQC odehrála s rozvázanými tkaničkami.

5. Naučila jsem se vyslovovat „Prague“

Nevím, jak jsem k tomu přišla, ale ještě před roky jsem si myslela, že se naše hlavní město vyslovuje [Pragjue]. Nechápu, jak se stalo, že jsem si neuvědomila, že to všichni ostatní vyslovovali jinak. Anebo jsem byla obklopená lidmi, kteří to taky vyslovovali špatně?

Vlastně jsem do loňského roku tak často tohle slovo nevyslovovala. Ale pak přišli Prague Pegasus, natáčení na Prague Pride… No, a já nevěděla, že to furt vyslovuju špatně.

Až v prosinci, když jsem dělala rozhovor s kapitánem, jsem si to uvědomila. Dost tomu pomohlo i to, že on se mi začal smát. A já byla zmatená. Nechápala jsem to, jak mi tohle mohlo uniknout. Sedm měsíců v týmu, aniž bych věděla, jak se pořádně vyslovuje?

Že by kvůli mé špatné výslovnosti se někteří členové týmu jednou nezávisle na sobě přišli s nápadem, že mě upálí? Vlastně bych se měla radovat, že jsem ten famfrpál vůbec přežila.

6. Jsem s někým ve vztahu, který trvá déle jak týden

Často se stane, že když je někdo poprvé na tréninku, tak se mu tam někdo zalíbí. I můj brácha po tom jednom jediném tréninku, na kterém byl i on, označil na famfrpálu za nejpozitivnější to, že tam máme pěkný holky. (Dokonce jsem pak z něj dostala i to, které dvě se mu nejvíc líbily.) Zajímala by mě proto statistika toho, kolik hráčů ze začátku motivovalo v pokračování famfrpálu to, že se jim někdo líbil. Krásně k tomu sedí písnička Quidditch Crush.

https://youtu.be/HzB7aWl-X8c?t=53
„Bludgers aren’t the only balls that I can handle well“ jsou moje oblíbená část.

A proč tohle zmiňuju? Protože nejsem výjimkou a taky se mi tam na začátku někdo zalíbil. Ale co jsem nečekala, že když koncem června přivedla zničehonic Sophie na trénink kamaráda Stevea, co se z toho pak vyvine. Stačila k tomu pak už jenom jedna společná cesta z Broomtislavy, palačinky, čínské nudle, film The Shining, pár dalších jídel a hororů a nakonec zlomení Zlatonkové kletby. A ejhle, poprvé v životě jsem ve vztahu, který vydržel déle než týden.

Nechápu jak to udělal, ale v mém žebříčku priorit se dostal až nad Kofolu.

První rok s famfrpálem, poprvé na EQC

Bylo nebylo, někdy na podzim 2017 jsem se v hospodě zmínila spolužačce o famfrpálu. Tehdy se nadchnula natočit o tom reportáž a ačkoliv to ještě pár měsíců trvalo, nakonec jsem s ní vyrazila 13. dubna 2018 do Olomouce natáčet famfrpál. Nikoho z těch lidí jsem tehdy ještě neznala, maximálně trochu dva z nich, a vůbec jsem netušila, že mě famfrpál taky tak nadchne.

Už mě nestihli poznat s barevnou hlavou, měla jsem tehdy asi čerstvě jenom týden blond vlasy.
Zdroj: Famfrpálové fotky Ondry Hujňáka

Upřímně nechápu, proč už mi tehdy hned po příjezdu někdo z nich neřekl, jak moc mi to změní život. „Jo, poznáš spoustu nových lidí, získáš nový přátele, spoustu zážitků, a sice to s támhletím bude chvíli fajn, ale až se na něj konečně vykašleš, tak se pak objeví támhleten a on bude… No, po půl roce vztahu je brzo říkat láska tvého života, ale teď by to bylo fakt krásný dramatický zakončení věty. Takže prostě si za rok nebudeš umět představit svůj život bez něj.“

Častokrát přemýšlím nad tím, jak by vypadal můj život, kdybych tehdy nejela natáčet tu reportáž o famfrpále. Kdybych nezačala hrát famfrpál a vážně si to neumím představit. Co bych dělala? Podle by byl můj život větší nuda. Jo, možná bych měla víc času sedět na zadku, koukat na seriály a filmy, stříhat, psát… Ale o hodně bych přišla a za nic bych to neměnila. #PegasForever🐴💙

A není fajn oslavit tohle roční výročí na mezinárodním turnaji zvaném EQC? Díky vyhranému mistrovství jsme si nejen mohli říkat mistři republiky, což nás hřálo u srdce (jelikož nebyly žádné výhry, žádný pohár, žádný medaile), ale kvalifikovali jsme se i na tenhle turnaj.

Přijde mi fascinující a částečně to považuju za nějaké znamení, že tenhle turnaj se konal 13. – 14. dubna 2019. Tedy přesně rok od toho víkendu v Olomouci.

Při focení téhle fotky bych zvládla z ostatních pojmenovat asi jen čtyři lidi.
Zdroj: Famfrpálové fotky Ondry Hujňáka

Turnaj se konal ve Varšavě, což není to až tak daleko, ale i tak ta cesta trvá celou noc vlakem. Proto měla většina z nás tam odcestovat už ve čtvrtek 11. dubna večer, abychom tam dorazili v pátek ráno, mohli se zapsat a prohlédnout si Varšavu, protože pak na to už nebude čas. Ale tohle se nějak pokazilo, někdo neměl v pátek čas, někdo jel už ve středu, někdo si nestihl koupit levnější first-minute jízdenky a nakonec jsme tím nočním vlakem jeli jenom čtyři.

A kdybych měla ten týden málo stresu, tak nám pro jistotu ve škole určili na 11. dubna mediální den. V podstatě tam ráno přijdeme, vylosujeme si tým, myslíme reportáž a do 16:00 musíme natočit reportáž. Reálně to takhle nikdy nevypadá, zpravidla jsme rádi, když aspoň jeden tým stihne deadline ve 4 hodiny a ostatní týmy tam sedí zhruba do 19:00.

V 9:05 začíná moje reportáž. Zase jsem si vylosovala politiku za žánr.
Zdroj: VOŠP Natáčíme

Tentokrát bylo krásné téma mediálního dne – LÁSKA. Hned jsem dostala pár konkrétních nápadů, jak by se to dalo zpracovat do reportáže. V tomhle jsem viděla rozdíl oproti mediálnímu dni. Tehdy bylo téma „Naše století“, já si vylosovala politiku a popravdě kdyby mě tenkrát učitel nepostrčil, tak tam stojím a vymýšlím téma dodne- Hele, nechtěla jsem tenhle článek psát o famfrpálovém turnaji?

Pointou prostě je, že to bylo náročný a stresujíc a že jsem si na chvíli odběhla potají ze střižny pro polské zloty, bude tajemstvím. Aspoň ten pátek 12. dubna byl odpočinkový. Ráno jsme si dali v Costa Coffee kávu (kde jsem si trochu nerozuměla s polskou prodavačkou a dostala to, co jsem chtěla, za cenu něčeho jiného), odložili věci na hostelu, prošli si Varšavu, vyzkoušela jsem foťáky… A večer jsme dostali naše super nové dresy!

Pak už nastal den D. Ten nezačal moc dobře, protože jsem já a Steve zaspali. Vzbudil mě hluk z chodby asi tak 15 minut předtím, než jsme měli odcházet na hřiště. Takže jsme si na honem rychle sbalili věci na sport a snídali jsme po cestě (věděli jste, že za chůze se topinky špatně mažou?). Na místě mě příjemně překvapilo, že jsme měli i šatnu. Sice společnou se španělským týmem, ale byla to příjemná změna oproti převlíkání venku na Letné. Hlavně jsme měli místo, kde jsme se mohli aspoň na chvilku ohřát, což bylo pro nás nezvyklé. Na Letné se převlékáme a trénujeme za jakéhokoliv počasí, i při -5°C. Ale ve Varšavě by to veřejný převlíkání stejně nebylo ono, bylo nad nulou, tak se sníh na zemi neudržel.

Zkrášlili jsme si šatnu.

I tak jsme byli dost namotivovaní sázkou s kapitánem, že si obleče na trénink dámské šaty, když se umístíme mezi prvními třemi, nabuzení pokřikem, nahajpovaný novými dresy, našimi přivezenými maskoty, vlajkou, prostě vším…. Ale stejně ty první zápasy se nám nějak nedařily. Já jsem to až tak nevnímala, moc si je nevybavuju, ale prý jsme v prvních dvou zápasech byli zmatení. Až ve třetím jsme hráli dobře, dávali jsme soupeřům zabrat. Bylo to snad tím, že to bylo na livestreamu a mohli jsme být mediální hvězdy (zase)?

Akorát měl ten livestream i jeden vedlejší efekt, že nás mohli vidět ostatní týmy z Čech a od jednoho z nich se k nám dostala kritika. Byla to nechtěná kritika, protože jeden z našich hráčů byl v jejich chatu. Teď si představte, že máte za s sebou tři prohrané zápasy, dva zraněné hráče, které možná nebudou moc hrát, a k tomu ještě tohle. Super motivace, ne?

Prague Pegasus vs. Dublin Dragons začíná v 5:27:26,
Prague Pegasus vs. Liverpool Quidditch Club v 7:18:28.
Zdroj: Youtube Quidditch Europe

Naštěstí nás to spíš jen naštvalo a ani ten další streamovaný zápas proti Liverpoolu nedopadl tak špatně. Byl to odpočinkový zápas, neměli jsme šanci ho vyhrát, ale i tak ho považuju za úspěch. Ono máme propárovaný tým, ale dochází nám tam kluci, tak si hrajeme na seznamku a jedné naší hráčce Kinny furt dohazujeme někoho z jiného týmu. Převážně to bylo z vídeňských Vanguardů se záměrem, abychom se od něj skrz Kinny naučili lépe hrát. Ale překvapila nás, když si namísto toho vybrala jednoho liverpoolského hráče a úspěšně s ním po zápase navázala první kontakt. Tím byl hlavní cíl našeho EQC splněn. Nepřijeli jsme tam vyhrávat zápasy, ale najít Kinny partnera.

Další den považuju za úspěch, že jsme nezaspali. Dokonce i nasnídat jsem se stihla. A ono jsme si taky museli všechno zabalit, vrátit klíče od pokoje. Čekala nás pak krásná procházka za krásného počasí (fakt, místo sněžení nás čekalo sluníčko) se všemi našimi věcmi a mě trochu začínala bolet pravá noha.

Nevybavuju si zpětně, kdy mě přesně začala bolet. Mám matnou vzpomínku, že mě ta achilovka bolela už večer předtím, když jsem odcházela z grilovačky. Steve se svezl se svým zraněným kolenem raději autem, tak jsem se zdržela při předávání klíče od našeho pokoje a mezitím mi trochu utekl náš tým, tak jsem je rychlou chůzí doháněla. To už mě asi ta noha bolela, možná už předtím cestou z Lidlu, ale nevzpomínám si, že by mě bolela při čtvrtém zápase.

Byli jsme jediný tým, který na večerní grilovačku dorazil.

Každopádně při té cestě tam už jsem možná trochu divně chodila, ale maskoval to fakt, že jsem táhla dost věcí. Ironií přitom bylo, že jsme se zrovna cestou bavili o zraněních na noze. Steve měl svoje zraněné koleno se zápasu s Irama, Ágata měla jenom pár puchýřů na noze, no a já…. Já jsem mlčela. Už tak jsme přišli kvůli zraněním o dva hráče, tak jsem se měla ještě přidat, že mě malinko bolí noha? Zdálo se mi to malicherné. Navíc jsem s tím při rozcvičování zvládla v pohodě běhat a ve víru adrenalinu při hře jsem se na to ani nesoustředila.

Tím, že jsme měli dva hráče mimo, jsme utrpěli. Sice to bylo lepší než ty první dva zápasy předchozí den, zápas se Slováky (jo, furt hrajeme proti nim) byl napínavý a skoro jsme ho vyhráli. Ale při těch dalších zápasech už nám postupně ubývali síly. A mrzelo mě, že jsem si v tom druhém zápasu dne moc nezahrála.

Celkově jsem se do hry dostala o něco méně, než původně hrozilo. Před několik měsíci totiž nebylo u nás ženských beaterek jasné, že nějaká z nás na 100 % pojede. Jedna nemohla hrát, druhá byla se svou účastí vždycky nejistá, třetí taky, Kinni byla po nemoci a já jsem zvažovala jet místo toho na LARP natáčet si absolventku. To jsem nakonec kvůli EQC odložila na podzimní termín, když nás ženských beaterek bylo tak málo. Proto i jedna střelkyně Sofie začala trénovat na beaterku. Takže nakonec jsme tam byli tři a podle mě jsme zvládali ideálně střídat.

Blbou zprávou je, že jsme ten poslední den nevyhráli ani jeden zápas. Ale nám to nevadilo. I tak jsem si užívala tu atmosféru. Ten poslední den za námi pořád chodili z ostatních týmů, měnili jsme si kartičky hráčů, dresy, obdivovali našeho maskota a při závěrečném vyhlašování výsledků cokoliv začala Kinni skandovat, my jsme se přidali a postupně i všichni ostatní. Myslím že na Prague Pegasus jen tak nezapomenou.

Sice jsme nevyhráli zápasy, ale za to jsme vyhráli srdce všech.

Mrzí mě akorát, že jsme cestou do Prahy neměli tak awesome společnou cestu busem, jak jsem si představovalo, a viním z toho pekelný polský Flixbus. Taky mě mrzí, že mi u nás na škole nedali s sebou mikrofony, abych o tom mohla natočit reportáž do našeho Student’s Life. Sice bych si to míň užila, byla bych víc ve stresu, ale kdybych to zvládla natočit sama tak, jak si to představuju, byl by to mega úspěch. Takhle z toho byla maximálně reportáž na Potterzone, která by se mi psala mnohem snáz, kdybych si tam průběžně psala poznámky o zápasech, jaké byli výsledky a kdo chytil Zlatonku. (Sice si to Phillip z Irska nikdy nepřečte, ale promiň, že jsem tě na jedno dopoledne zaměnila za Abby.)

A jinak jsem spokojená i s tím, že jsem tentokrát nepociťovala ten strach, že něco pokazím, jako při finálním zápase mistrovství. Beru to jako znamení, že jsem se zlepšila a víc vím, co dělám. I když jo, pořád jsem nespokojená se svým výkonem. Mohla bych být víc agresivní, tacklovat, a prostě nějak zastavit protější beatery s bludgerem. Ideálně bych si i ráda zlepšila fyzičku, abych po pár útocích hned nemusela střídat, protože to neudýchám. Měsíce už plánuju začít chodit běhat a teď po konci semestru bych mohla mít čas.

Ale je otázkou, jak to bude příští rok. Pojedeme tam zase? Porazíme aspoň někoho? Anebo se tam dostane jiný český tým? Popravdě jsem sice zvědavá, jak tohle dopadne, ale vlastně je mi to i jedno. Nebojím se proher, víc se bojím toho, že by se mohlo nějak pokazit nebo nedej-Merlin rozpadnout to, co máme. Chci, abychom byli pořád tak dobrá parta, pořád se scházeli a byli pořád spolu. To je to, na čem mi opravdu záleží.

Pravá jména či přezdívky zmíněných osob byly změněny a skryty za pseudonymy, většinou prvními, které mě zrovna napadli. Jen Steve byl původně pan Božský ze Sexu ve městě, ale jelikož mám radši Mirandu než Carrie, vznikl Steve. „Stevo“ s tím nemá nic společného.

Jak jsem se stala mistryní republiky

Představte si, že máte tělocvik a při rozdělování do týmů tam zůstane jako poslední jedna holka, která prostě není sportovní typ (ale zbožňuje matematiku). Napadlo by vás, že tahle holka bude jednou mistryní republiky v nějakém sportu? No, tak stačilo začít hrát famfrpál za Prague Pegasus.

Celé mistrovství se odehrálo 10. listopadu v Praze na Vypichu. Aby se celé mistrovství vyhnulo aspoň částečně městské byrokracii, jednalo se o neohlášenou neoficiální akci. Díky tomu jsme měli bezva hřiště, kde se občas na trávě mohla najít nějaké překvapení od čtyřnohých kamarádů.

Ranní přípravy

Jeden nečekaný vedlejší efekt, který mi famfrpál přinesl, bylo seznámení s jedním klukem, ze kterého se pak stal můj přítel. Zábavné na tom je fakt, že ten den měl hrát za brněnský tým. Takže když jsme ráno vstávali, mohla jsem udělat nějakou sabotáž, jako zamknout ho u sebe v bytě. Ale bohužel i bez něj by mělo Brno dost hráčů (ačkoliv ještě týden předtím byly dohady, jestli dají dohromady dost hráčů), takže by to stejně nemělo cenu.

Můj přebalovací stolek se proslavil. Foto: Tomáš Krabač

Na Vypichu jsme byli jako první. Pospíchali jsme tam hlavně proto, že tam táta už půl hodiny předtím vyložil moji mamku s naším psem Harrym (to jméno jsem nevybírala já, přísahám) a skládacím stolkem. Díky tomu stolku jsme se stali (skoro) nepostradatelní a měli jsme kde udělat tabulku na výsledky. Nikomu nevadilo, že je rezavý, a že sloužil před 23 lety jako přebalovací stolek, ví jenom pár lidí. (Teď už možná víc.)

9:00

Ranní zahájení bylo zpožděné zhruba o půl hodinu a stejně tak i první zápas začínal se skluzem. Naštěstí začínali hrát Plzeň a Brno, takže my, Prague Pegasus, jsme se zatím mohli vypravit před našim zápasem na záchod do Kauflandu, převléct se a začít s rozcvičováním.

Kdybychom nebyli ještě v civilu, bylo by tady krásně vidět, jak polovina lidí z fotky jsou Prague Pegasus. Foto: Tomáš Krabač

Kvůli tomuhle jsem neměla čas sledovat zápas, i když to asi bylo zajímavý. Na jedné straně bylo Brno, druhý nejstarší tým v ČR, současně složený víceméně z nováčků a pár déle hrajících hráčů, a k tomu měli dresy ze zelených triček, na které si izolepou vytvořili čísla. Na druhé straně byla zase Plzeň, kde měli víc hráčů, krásný dresy, ale stejně jim to bylo k ničemu, protože je Brno porazilo.

Mezitím ještě docházelo k seznamování mamky a přítelovo rodičů. S těmi jsem se naštěstí stihla seznámit asi týden předtím, takže jsem mohla být nervózní jenom ze zápasů. Celkově jsme měli ten den takový vztahový coming out, protože to bylo měsíc poté, co jsme se dali dohromady a první akce, kde jsme byli viděni spolu. Ale koho jsme trochu zajímali, tak ten to stejně už asi tušil.

11:30

Čas našeho prvního zápasu. Byli jsme horkými favoriti na výhru celého mistrovství a teď bylo na čase to dokázat. Stáli jsme proti nejstaršímu týmu v ČR, Olomouckým okamiím. Na rozdíl od Brna mám pocit, že v jejich týmu je víc déle hrajících hráčů. Ale na druhou stranu nás bylo víc a mohli jsme víc střídat.

Proto jsem taky zápas nezačínala já. Jsem za to ráda, protože nejsem v těch počátečních startech dobrá. Navíc byla naše taktika taková, že za nás začínali dva dost dobří odrážeči, kteří získali potlouky a pomohli dát pár gólů na počáteční zastrašení. Pak jsme se teprve prostřídali a na hřišti pak byl odrážeč a odrážečka, aby se snáz uhlídalo gender rule.

Abychom dokázali, jak bereme hru vážně, pomalovali jsme si (jako jediný tým) i obličej. Foto: Tomáš Krabač

S touhle taktikou jsme je porazili 120:30. Trochu mě překvapilo, že až s takovým rozdílem dvanácti gólů (oni chytili Zlatonku). Čekala jsem, že to bude těsnější. Ale ne, že bych si stěžovala, jsem spokojená.

13:00

Líbilo se mi, že zatímco proti sobě hráli Budějovice a Brno, my jsme měli dost času na oběd. Měla jsem výhodu, že mi tam přijela maminka. Kromě toho skládacího stolku přivezla také nové sportovního oblečení (takže jsem nehrála ve vytahaných teplácích) a jednu krabičku s bublaninou, jednu s tousty, a především jednu s kuřecími nugetky. Najednou jsem byla docela populární.

Maminka mi přinesla z Kauflandu kafíčko na zahřátí. Vyplatí se brát rodinu na mistrovství. Foto: Tomáš Krabač

Aspoň jsme konečně měli dost času na sledování zápasu, bavení se a v mezipauzách jsem taky hlídala našeho Harryho. A mezitím byla zraněna při zápase jedna brněnská hráčka. Budějovice prý hráli docela agresivně, taky dostávali dost karet. Ale možná bylo jejich taktikou vyřadit soupeřovic hráče…

Trochu mě pak zmátlo, když jsem počítala hráče a na hřišti měli o jednoho míň. Ale pak mi došlo, že když měli o hráčku míň, museli mít na hřišti o hráče míň, aby dodrželi gender rule. To je nevýhoda, když máte málo hráčů. Ale i tak vyhráli a postoupili do finále. Pro mě to bylo znepokující, protože jestli zvládli vyhrát v oslabení, tak asi budou dobří.

14:00

Zase mě mohlo (ne)uklidnit, že my jsme ještě postup do finále neměli jistý. Čekal nás zápas proti Plzni. Ten jsme se dohodli hrát rovnou. Měla být obědová pauza, ale už jsme byli ve skluzu a oba týmy odpočatí. Čekala jsem, že možná rozhodčí budou nesouhlasit, že oni budou chtít oběd, ale souhlasili a hráli jsme rovnou.

Někde při rozcvičování jsme rozebírali, co by se stalo, kdyby nás porazili. Kdo by teda postoupil do finále? Přišli jsme přitom na to, že by hodně záleželo na tom, kdo by chytil Zlatonku, jaký by byl bodový rozdíl a znělo to dost složitě. Prostě jsme museli vyhrát, aby to bylo jednoduchý, jasný a rozhodčí nemuseli přemýšlet.

Plzeň nedokázala proniknout skrz naši obranu (snad). Foto: Tomáš Krabač

Trochu mě uklidňovala, že týden předtím jsme jeli do Plzně a zkoušeli jsme proti nim hrát. Vyhráli jsme a nedalo to až takovou práci. Není se taky čemu divit. Když u mě v létě přespávala jejich kapitánka, tak mi říkala, že moc neví, jak odrážeče trénovat. Sama byla střelkyně a tak se vyznala spíš v tom. V té Plzni to bylo docela znát. Sice se poté rozhodla změnit taktiku, mně osobně to při zápase přišlo podobné. Ale aspoň nám tři góly zvládli dát. Sice to proti našim šestnácti nepomohlo, ale aspoň chytili Zlatonku.

15:00

Nyní nastala poprvé chvíle, kdy jsem ani já a ani přítel nehráli žádný zápas. Část jeho týmu zatím odjela se zraněnou hráčkou do nemocnice a my jsme zatím mohli sledovat zápas Olomouce a Budějovic. Ne, že bych si z té hry něco pamatovala. Ani si moc nevybavuju, co jsme tou dobou dělali. Snad se jen modlili, aby tahle hra skončilo brzo a my nemuseli finální zápas hrát za tmy.

16:00

Hráli jsme za tmy. Nebo minimálně aspoň za šera. Bylo to dost blbý. Hlavně ty šedivý potlouky jsou v šeru blbě vidět. To ho po někom hodím, on pak někam odlítne a může se hledat. Nemluvě o tom, že jsme začínali ztrácet přehled, kdo je na hřišti a hůř se hlídalo gender rule.

Tohle mělo Brno jednodušší, u nich holky nemohli střídat vůbec. Pro nás to bylo obrovská výhoda, mohli jsme se je pokoušet uhnat. I když oni se snažili schválně jít na to pomalu.

Ale popravdě to byl první tým, který nám dal ten den zabrat. Bylo to hlavně kvůli odrážečům. Co si pamatuju, tak jeden jejich odrážeč byl zahraniční hráč z Turecka, který tu byl na Erasmu, takže něco uměl. Druhý odrážeč byl zase prezident České asociace famfrpálu, takže famfrpál asi trochu umí hrát.

Překvapil nás tím, protože většinou bývá spíš střelec. Právě proto doufala jedna naše hráčka, o které pan Prezident prý prohlásil, že nebere famfrpál dost vážně, že bude mít možnost ho tacklovat (srazit na zem).  No, a on ji to takhle pokazil, že místo toho mohl tacklovat mě.

Ale naštěstí můj přítel ne, protože byl střelec. Ten mi nemohl nic udělat, ale já po něm mohla házet potlouky. Prý jsem ho i párkrát trefila do hlavy. Ne, že bych si to pamatovala. Já si pamatuju, jak mi týden předtím na tréninku málem zlomil nos. Ale jak pokaždé dodává, byla to moje chyba, že jsem ho blbě tacklovala.

Kvůli těm dobrým odražečům jsem byla víc nesvá a nervózní. Už to nebyla ta easy obtížnost jako proti ostatním. Chci od sebe perfektní výkony a mám příšerný strach, že něco zkazím. Já vím, že dělat chyby je lidské a nikdo mu hlavu neutrhne, ale jsem prostě Zmijozel. Mám na sebe vysoké nároky, očekávám od sebe perfektní výkony a když se tak nestane, blbě to nese. Mám teorii, že mě tohle odlišuje od Havraspáru.

V téhle tmě jsme hráli. Foto: Tomáš Krabač

Ale i přes tenhle můj strach, jsme si zvládali držet před Brnem malý náskok. To i přes to, že jim rozhodčí uznalo dva góly, které nám nedali. I přítel to potvrdil. Ale nevadí, hlavní bylo, že jsme vedli o několik gólů. Bylo to napínavý, protože to vypadalo, že dost rozhodne Zlatonka. Oni chytili ten den Zlatonku v obou zápasech, my ani v jednom.

Přesto už čtyřicet vteřin po vyběhnutí chytáčů na hřiště následovalo písknutí a náš kapitán držel v ruce žlutý míček. Ani jsme to v té tmě pořádně neviděli. Následovalo několik napínavých chvilek, kdy záviselo na rozhodnutí rozhodčích. Bylo to dobré chycení? Jestli jo, tak jsme vyhráli a pojedeme v dubnu na EQC. Jestli ne, hrajeme dál a Merlin ví, jestli tu Zlatonku zvládne chytit znovu.

Podle názvu článku asi není překvapení, že jsme vyhráli. Rozhodčí opravdu zvolali „Catch is good!“ a my se rozběhli k našemu chytačovi, začalo objímání, radování, křičení našeho originálního pokřiku… Byla to prostě euforie.

Od té doby můžu prohlašovat, že jsem mistryně republiky. Ale to jsou jenom slova, důležitější byla nominace na EQC, kam jedeme v dubnu. Už abych pomalu začala být nervózní ze zápasů a zase se strachovala, že něco zkazím.

Hraju famfrpál. A ty?

Je to divný, ale já jsem se dala na sport. A to jsem k němu měla vždycky nejblíž na hodinách tělocviku, kdy jsem prostě neměla na výběr. Ale chodit dobrovolně na tréninky ve svém volném čase? To až do nedávna ne-e.

Sice mě tehdy na tělocviku bavil florbal a dokonce jsem jednou hrála i florbalový turnaj (první trénink jsme měli den předtím), ale takový sport by byl až moc normální. Taky mě bavilo, když jsem na ČVUTu měla jako tělocvik lezení po stěně, i když jsem nikdy nezvládla vylézt až úplně nahoru (ale jednou to dokážu!). Další semestr jsem měla lukostřelbu, které mě bavila ještě víc, a mít luk, tak začnu střílet znovu (třeba revizory, když jezdím MHDéčkem načerno).

Ale ač jsou tohle méně tradiční sporty, nejsou až tak podivné, lidi se u toho nepozastavují a tak mi prostě nestačí. Takže já HRAJU FAMFRPÁL. View More