Jak vytvořit pudink tety Petunie

Pamatujete si, jak Harry Dobby upustil ten obrovský dort, kterému se z Merlinvíjakého důvodu říká pudink, jedné ženské na hlavu? Tak přesně tenhle dort jsem se pokusila taky upust upéct na vánoční pegasí párty.

Pro celý dort mě inspirovalo video od jedné britské youtuberky. Problém bylo, že jsem nemohla péct podle ní. Ona pekla podle magické kuchařky, kterou jednak nemám, a hlavně jsem vůbec nechápala ingredience. Whipped cream, double cream… ech? Tak jsem se na to vykašlala a vymyslela si vlastní recept.

Puding – co to vlastně je?

Pustila jsem se do pátrání, z čeho se to vlastně má skládat. Už ten název pudink je matoucí, protože to vypadá jako dort, ne jako pudink. Britové totiž pojmem pudink označují prakticky jakýkoliv dezert. V tomhle konkrétním případě se jednalo o tzv. windtorte.

Objevila jsem i přitom jednu zajímavost – v knize a filmu vypadá jinak. Většinou se představíme ten nakrášlený vícepatrový z filmu. Jeho knižní verze je jednodušší, víc připomíná pudink.

Nahoře na lednici stál pudink na dnešní večer, obrovská hora šlehačky a cukrových fialek.

Bylo by rozhodně snazší vytvořit knižní pudink. Jenže ten by nikdo nepoznal. Filmový je větší výzva. Je vícepatrový, takže ideální pro začátečníky, když jsem ještě nikdy žádný dort nepekla, že jo?

Výsledná doba přípravy aneb kolik to zabere času? Pokud při tom děláte i těstovinový salát, chlebíčky a těsto na palačinky, tak celý den. A rozhodně by mi dobu přípavu trochu zkrátilo, kdybych v průběhu nezjišťovala, že mám málo prášku do pečiva, másla, krémového sýru a nemusela si někoho posílat do obchodu.

Krémy/polevy na ozdobu

Pokud všechno pečete a připravujete v jeden den, je ideální začít krémem. Zatímco budete péct korpus, připravovat si krémy, tak může v chladu tuhnout.

Jelikož jsem měla v pomaturitních prázdninách cupcakovou fázi, (než jsem odešla na kolej, kde nebyla trouba), vyzkoušela jsem už tenkrát několik druhů krémů a teď jsem vzala jen svůj starý ozkoušený.

Přísady na jeden krém: 1 balení philadelphie (fakt je potřeba tenhle krémový sýr, tuhne nejlíp), 100 gramů změklého másla, 100 gramů cukru (čím víc, tím tužší pak krém bude) + gelové barvivo

Máslo necháme dopředu dost dlouho změknout, aby se s ním dobře pracovalo. Pak už jen všechno smícháme a vyšleháme.

Na celý pudink jsou potřeba tři krémy – bíly, fialový a zelený. Všechno jsem to měla ve stejném poměru, ale úplně mi to nevycházelo. Pro snadnější zdobení bych potřebovala víc bílého krému, za to mi fialový a zelený zbyl. Proto ze dvou krému odeberte 1/5 a přidejte je ke třetímu. Pak můžete barvit, přičemž fialové barvivo pravděpodobně nenajdete a budete muset míchat, modrou, červenou a růžovou.

Piškotový korpus – koupit či nekoupit?

Je to v podstatě vícepatrový dort. A základem takové dortu je piškotový korpus. Ten se dá buď koupit anebo vytvořit. U koupeného je ale trochu problém, že jsou potřeba alespoň dva a ten druhý by měl být menšího průměru. U pečeného je zase háček, že potřebujete dvě kulaté formy, jednu menší a jednu větší. Já jsem je naštěstí měla (protože jsem to plánovala už měsíce dopředu a koupila jsem si ten menší v Lidlu). Pak už jen stačí jeden obyčejný recept na piškotový korpus.

Přísady na jeden korpus: 5 vajec, 1 kypřící prášek, 10 lžic polohrubé mouky, 10 lžic horké vody, 10 lžic cukru

Vejce rozklepneme a oddělíme žloutky od bílků. Žloutky ušleháme, což nezapomeňte udělat, fakt je to podstatný! U spodního, většího korpusu jsem to neudělala, a byl míň nadýchaný a spláclejší, než ten horní.

Poté přidáme cukr, horkou vodu a zase vyšleháme. Pak do toho zapracujeme postupně mouku, kypřící prášek a ušlehaný sníh z bílků. Těsto nalijeme do vymamazané formy a pečeme, dokud to není úplně zlaté. Že je to hotové, se ujistěte tak, že dovnitř píchnete špejlí, a podle ní poznáte, jestli je vnitřek suchý.

Nechte oba korpusy vychladnout. Pokud chcete, můžete udělat i třetí úzký korpus, ale mě se můj zdál dostatečně vysoký, tak jsem ho nevytvářela. Jakmile korpus vychladne, můžete ho začít podélně rozřezávat. Kolikrát záleží na tom, kolik krémů tam chcete přidat. Já jsem rozřízla spodní velký korpus na dva kusy a horní na tři.

Krémy na náplň

Dovnitř se dá dát jakýkoliv krém. Ačkoliv v klasickém windtorte by se asi používat marmeláda, jenže já ji v dortech moc nemusím. Proto jsem raději vytvářela pudinkové krémy. Vždyť to celé má být přece pudink, ne?

VANILKOVO-OŘÍŠKOVÝ KRÉM

Přísady: 2 vanilkové pudinky, 500 ml mléka, půl másla, jedna lžíce cukru, 2 hrsti vlašských ořechů

Potřebujeme hustější krém, než bývá klasický pudink, proto je potřeba víc pudinku. Klasicky ho uvařte s cukrem a nechte vychladnout. Občas ho ale promíchejte, ať úplně neztuhne. Pak do něj přidejte změklé máslo, dohladka umíchte a přidejte nahrubo nasekané ořechy.

Použila jsem ho na nejspodnější vrstvu a ještě mi ho dost zbylo. Jenže na ostatní vrstvy už jsem měla naplánované jiné krémy.

BANÁNOVÝ KRÉM + KAKAOVO-BÁNANOVÝ KRÉM

Přísady: 2 banánové pudinky, 500 ml mléka, půl másla, jedna lžíce cukru, kakao, banán

Postup je úplně stejný jako u vanilkového krému, jen se na konci nepřidáváme žádné ořechy. Tak vznikne banánový krém a tím potřete další vrstvu.

A jelikož ho po natření jedné vrstvy ještě zbylo dost na další vrstvu, rozhodla jsem se ho trochu upravit. Přimíchala jsem do něj kakao, dokud se krásně celý neobarvil a neměla jsem kakaoko-banánový krém. Ten jsem použila na třetí vrstvu a rozprostřela jsem po něm i na kolečka nakrájený banán.

SMETANOVÝ KRÉM

Přísady: zakysaná smetana, vanilkový cukr

Stačí smíchat dohromady a je to. Použila jsem ho na nejvrchnější vrstvu.

Zdobení

„Nejzábavnější“ a hlavně  nejdůležitější část. Protože když bych to tady pokazila, bylo by to k ničemu, nikdo by pudink nepoznal a byl by to jenom obyčejný vícepatrový dort.

Používala jsem na to zdobící sadu, kterou jsem si taky kvůli tomu koupila. Ono s obyčejným pytlíkem bez žádného nástavce to jde taky, jenom je to horší a upatlanější.

A dost důležitou součástí pudinku jsou i kandované třešně, které se mi nepodařilo sehnat. (Až o pár měsíců později jsem objevila kandované višně v italském týdnu v Lidlu.) Přemýšlela jsem, čím je nahradit. Obarvit nějaké ořechy načerveno? Přebarvit zdobící kuličky? Nakonec jsem si vystačila jenom s obyčejným červeným gelovým barvivem.

Výsledek nebyl úplně perfektní, ale lidé to poznávali a chutnal jim. Ve dvacetipěti lidech se snědl rychle. A jestli bude příští vánoční párty zase u nás, už mám vymyšleno, co na ní vytvořím.

Focení s Rusalkou aneb jak nejsem fotografka

Nejsem fotografka, i když si to lidi občas myslí. Hlavně když držím v ruce foťák a někam s ním mířím. Co na tom, že je na něm přidělaný mikrofon a já ve skutečnosti natáčím. Pravdou je, že už nejsem ani kameramanka, protože jsem změnila obor na multimediální žurnalistky. Ale bývala jsem. A proto mám i trochu povědomí o focení. Aspoň o nastavení foťáku a o kompozici. Proto jsem byla požádána kamarádkou o jedno focení cosplaye. Seznamte se s Rusalkou.

Nebylo to poprvé, kdy jsem někde něco fotila. Většinou fotím na famfrpále, protože potřebujeme nějaké fotky z téhle akce pro propagaci. A to je něco úplně jiného. Tam stačí nastavit čas na foťáku, aby nebyly záběry rozmazané a dostatečně přiblížit danou akci (což zrovna s mým základním objektivem moc nejde). Při editaci pak stačí jenom trochu vytáhnout barvy, nic složitého.

Focení cosplaye je něco úplně jiného. Je tam mnohem víc příležitostí hrát si se světlem, s prostředím… A to je přesně to, co neumím. Nevím, na co se zaměřit, nevím, co vytáhnout.


Proto jsem se prostě jenom zaměřila na vymazání domů v pozadí (prý nešli posunout při focení, že jsou moc těžký) a nahradila jsem je jezerem. Snad to vypadá reálně. Věděli jste, že Photoshop má gumu na mazání pozadí?

Dokonce jsme ji i donutili vlézt do vody. Celé focení probíhalo u nich na zahradě (copak nevidíte ty domy v pozadí?), kde mají malé jezírko. I když to vlastně není normální jezírko. Myslím, že to popisovala jako hlubokou jímku, kterou zaplavili, takže tam je okraj a pak velká hloubka. Potápět se jí prý nechtělo, tak opatrně lezla tam, kde bylo mělko.

A stejně jako  vždycky, když někde něco točím, měla jsem sebou i svého přítele. Normálně mi nosí kameru, u foťáku to nebylo potřeba. Tady byl spíš průvodce, protože na rozdíl ode mě už tam kdysi byl a znal cestu.

P.S. Kdyby si někdo chtěl stěžovat, proč nemáme roušku a nejsme zavření doma, tak focení probíhalo v listopadu.

Jak jsem (ne)zvládla stream aneb co všechno mi chybělo

Pokud jste to nepostřehli (a články Jak jsem se stala mistryní republikyPrvní rok s famfrpálem, poprvé na EQC5+1 věc, které famfrpál změnil v mém životě vám nic nenapověděly), tak občas hraju famfrpál. A loni jsem prováděla i sportovní přenos českého mistrovství, kde mi nakonec nadělal stream tolik problémů, že jsem se asi musela dostat do nějaké crazy komedie.

Jak jsem se k tomu dostala?

Jak se lidově říká jako slepý k houslím. Popravdě jsem nikdy nic nestreamovala, nikdy jsem nezkoumala, jak se to provádí, ale vyznám se v natáčení. Tak jsem trochu přemýšlela, jak by to bylo obrazově nejhezčí, pak jsem byla dotázána na názor… no a než jsem se nadála, tak jsem domlouvala vypůjčení kamery, stativu, wifi router.

Vtipný pak bylo, když se ukázalo, že souběžně se nám takhle plánují dva livestreamy, jeden od nás z Prahy a další z Budějovic. A pak jsme si to ujasnili a já jsem to oficiálně převzala. Doteď nevím, jestli to bylo dobré rozhodnutí.

Problém č. 1: Chybějící krabička

Hroutit se to začalo ještě před začátkem. Jak jsem zmiňovala, že jsem neměla se streamováním žádné zkušenosti (i když můj simík v The Sims dělal stream často), tak jsem si to trochu googlila, jak to funguje, co je potřeba. Doteď nechápu, kde jsem co četla, ale nějak jsem z toho usoudila, že stačí ty kabely od kamery, připojit k notebooku a bude to. Což mi trochu komplikoval fakt, že k vypůjčené kameře nebyly žádné propojovací kabely, ale doufala jsem, že to vyřeší ty HDMI, které jsem objednala z alzy (spoiler: nevyřešili).

Naštěstí jsem měla spásný nápad zajít se poradit s naším školník technickým géniem (#LukasPanochMiZachranilZivot) a od něj jsem se dozvěděla, že je k tomu ještě potřeba taková magická krabička, do které se zapojí kamera, ta se pak zapojí do notebooku a pak to teprve funguje. A stojí pár tisíc, takže jí jen tak neseženu.

Po tomhle zjištění, když se to začalo hroutit, jsem se obrátila, jak to plánovali v těch Budějovicích. A takhle se nám nějakým zázrakem povedlo najít,vypůjčit si tu zázračnou krabičku. Dokonce se mi i úspěšně povedl zkušební livestream s losováním, kde jsem si ozkoušela software pro stream.

Problém č. 2: Chybějící nabíječka

Nastal den D. Do Budějovic jsme přijeli v pozdní páteční večer, kde jsme velmi punkově přenocovali. Jen malá klubovna, několik metrů čtvereční, a nás bylo cca 25 a museli jsme tam přespat. Tak někteří spali i pod stolem.

Ráno jsem vstávala mezi prvními a instalovala jsem z karty do notebooku ovladače, který jsou potřeba pro tu magickou krabičku. Na hřišti jsem tak byly s prvními dobrovolníky, zabrala jsem si jeden stůl, počkala jsem si na prodlužku, hdmi kabel (protože jsem nesbalila ty, které jsem zkušebně zakoupi ke kameře). A protože jsem potřebovala dobít notebook, vytáhla jsem nabíječku z batohu. Akorát patřila k jinému notebooku.

(Jak se něco takového může stát? Jednoduše, ten den předtím byl trochu šílený a všechno bylo narychlo. Skoro celý den jsem byla ve škole na workshopu tvůrčího psaní, kde jsem dopoledne pracovala na páté kapitole Spojené a propojené. V průběhu oběda jsem pak se Stevem si prohodila notebook, abych mohla na tom jeho dopřipravovat livestreamu. To všechno pochopitelně v průběhu výuky. Večer jsme pak všechno ještě narychlo dobalovali, protože nám ještě naši přiváželi od bráchy skříňky do kuchyně. Takže nakonec jsem se ani nedivila, jak jsem mohla zabalit jinou nabíječku.)

Po chvilce klení, jak moc jsem blbá, jsem zvolala, jestli tam náhodou nemá někdo notebook. K mému štěstí jeden náš spoluhráč sebou notebook měl a dost dobrý na to, aby utáhl stream.

Problém č.3: chybějící micro HDMI

Tou dobou už jsme začínali mít problém s časem, protože se blížil začátek. Ten se naštěstí streamovat neplánoval, ale brzo po něm měl nastat první zápas. Jenže jsem do toho přišla na to, že nemáme žádný kabel na propojení magické krabičky s kamerou. A první zápas už se připravoval.

Protože jsem tušila, že nějaké takové problémy nastanou (siriusly, s tou magickou krabičkou jsem se setkávala poprvé v životě a netušila jsem, co všechno je okolo ní potřeba) a pro jistotu jsem sebou balila i dvě webkamery, pomocí které jsme prováděli stream hlasování. Takže jsem je aspoň na ty první zápasy provizorně zapojila. Ještě jsem narychlo sehnala nějakého komentátora a začali jsme.

Mezitím probíhala snaha sehnat ten potřebný kabel za pomoci mých rodičů, (kteří přivezli skládací stolek, který postavili hned vedle livestreamu a nakupili na něm jídlo -> velmi výhodná pozice pro mě). Táta plánoval vydat se tam do blízkého Kauflandu a že mi koupí ten kabel, co potřebuju.

Táta: USB kabel teda.

Já: Ne, HDMI micro kabel.

Táta kýve hlavou. O chvíli později zase mluví o USB kabelu. Pro jistotu jsem mu to ještě zopakovala. Táta zase kýval hlavou, že rozumí. Tohle se tam ještě několikrát opakovalo. Nakonec jsem se obrátila ještě na moderujícího vedle sebe (zrovna nebyl zápas) a okomentovalaa jsem to: „O co, že koupí to USB?“ A hádejte co koupil? Jasně, že USB. Prý nic jinýho neměli.

Webkamera, ruka jako otáčecí stativ a druhou rukou jsem na monitoru upravovala skóre na obrazovce. Zdroj: Tomáš Krabač.

Toho HDMI kabelu jsem se nakonec fakt dočkala, když pro něj Stevův táta zajel do nějakého elektra. Dokonce koupil i ten správný zakulacený. (Věděli jste, že micro HDMI jsou dva druhy?)

Problém č. 4: Chybějící čtečka karet

Jak jsme vyměnili notebook, tak bylo potřeba znovu nainstalovat ovladač pro magickou krabičku i sem.Ten byl na SD kartě a i když jsem si myslela, že dneska už má každý notebook v sobě zabudovanou čtečku karet, tak tenhle ji neměl. Vypadalo to, že zase bude potřeba vyslat někoho do elektra, ale naštěstí se tam objevil někdo, kdo měl jednu čtečku do USB u sebe. Tohle je taky pravý důvod toho, proč se na chvíli přerušilo vysílání, protože se musel restartovat počítač, a tak se to celé rozdělilo do dvou videí.

Problém č.5: Chybějící HDMI kabel

Ráno jsem jeden HDMI kabel v ruce držela (v momentě, kdy jsem zjistila, že mám špatnou nabíječku), ale teď už tam nebyl.  Já si půjčovala od někoho, kdo si ho půjčil od někoho dalšího, kdo tam už nebyl. A tak jsme nakonec fakt zase někoho vyslali do obchodu. Dostal nějaké instrukce, který přesně má koupit. Po chvíli se vrátil, já jsem obdržela kabel a když jsem se ho snažila zapojit do notebooku, nešlo to. Špatný konektor. Ono ten, kdo říkal ty instrukce co koupit, nějak ráno nepostřehl výměnu notebooku (byl místní koordinátor, takže měl dost práce) a řekl mu konektor na ten původní notebook.

Tohle byl ten poslední problém, po kterém už jsme to vzdali a zbytek proběhl natáčením webkamery. Ono už bylo odpoledne a probíhaly poslední zápasy, tak to nemělo už cenu. A já si stejně myslím, že i kdybychom vyřešili tohle, tak by se vyvrbilo něco nového. Třeba problém č. 6: chybějící napájení kamery.

Občas jsem si od streamu odběhla na hřiště a rozdala pár beatů. Mezitím převzala natáčení moje mamka. Zdroj: Tomáš Krabač

Ono když se zpětně podívám na to, jak se pořád objevoval nový problém, tak to působí komicky. Jako kdybych se objevila v nějaké komedii. Může tohle být všechno náhoda anebo se proti mě všechno spiklo?

Jo, a aby toho nebylo málo, tak jsem o pár dnů později doma vybalovala věci a zjistila, že ta správná nabíječka k notebooku tam celou dobu byla taky. Takže jsem nakonec měla všechno, co jsem potřebovala, jen jsem o tom nevěděla.

Už vím, jak na to?

Celou dobu jsem se uklidňovala tím, že to příště bude stream lepší. Každým rokem se naše české famfrpálové mistrovství posouvá neskutečně dál. A teď už vím jak na to. Už vím, jak je to s tou magickou krabičkou, které kabely jsou potřeba, že se jen propojí z jedné strany s kamerou a že z tamté strany to pak vede do notebooku. To je něco, co jsem si předtím nedokázala představit.

Upřímně ale jsem z příštího roku trochu nesvá. Chtěla bych se do toho pustit zase a tentokrát to udělat správně. Ale zároveň mám příšerný strach, že se to zase něco pokazí. Že bude zase něco chybět. Že se proti mě zase všechno spikne. A to mě příšerně děsí a odrazuje.

P.S. Jo, a všechny zápasy jsme vyhráli, stali se zase mistry republiky a postoupili na EQC, ale to je takový malý nepodstatný detail.

První rok s famfrpálem, poprvé na EQC

Bylo nebylo, někdy na podzim 2017 jsem se v hospodě zmínila spolužačce o famfrpálu. Tehdy se nadchnula natočit o tom reportáž a ačkoliv to ještě pár měsíců trvalo, nakonec jsem s ní vyrazila 13. dubna 2018 do Olomouce natáčet famfrpál. Nikoho z těch lidí jsem tehdy ještě neznala, maximálně trochu dva z nich, a vůbec jsem netušila, že mě famfrpál taky tak nadchne.

Už mě nestihli poznat s barevnou hlavou, měla jsem tehdy asi čerstvě jenom týden blond vlasy.
Zdroj: Famfrpálové fotky Ondry Hujňáka

Upřímně nechápu, proč už mi tehdy hned po příjezdu někdo z nich neřekl, jak moc mi to změní život. „Jo, poznáš spoustu nových lidí, získáš nový přátele, spoustu zážitků, a sice to s támhletím bude chvíli fajn, ale až se na něj konečně vykašleš, tak se pak objeví támhleten a on bude… No, po půl roce vztahu je brzo říkat láska tvého života, ale teď by to bylo fakt krásný dramatický zakončení věty. Takže prostě si za rok nebudeš umět představit svůj život bez něj.“

Častokrát přemýšlím nad tím, jak by vypadal můj život, kdybych tehdy nejela natáčet tu reportáž o famfrpále. Kdybych nezačala hrát famfrpál a vážně si to neumím představit. Co bych dělala? Podle by byl můj život větší nuda. Jo, možná bych měla víc času sedět na zadku, koukat na seriály a filmy, stříhat, psát… Ale o hodně bych přišla a za nic bych to neměnila. #PegasForever🐴💙

A není fajn oslavit tohle roční výročí na mezinárodním turnaji zvaném EQC? Díky vyhranému mistrovství jsme si nejen mohli říkat mistři republiky, což nás hřálo u srdce (jelikož nebyly žádné výhry, žádný pohár, žádný medaile), ale kvalifikovali jsme se i na tenhle turnaj.

Přijde mi fascinující a částečně to považuju za nějaké znamení, že tenhle turnaj se konal 13. – 14. dubna 2019. Tedy přesně rok od toho víkendu v Olomouci.

Při focení téhle fotky bych zvládla z ostatních pojmenovat asi jen čtyři lidi.
Zdroj: Famfrpálové fotky Ondry Hujňáka

Turnaj se konal ve Varšavě, což není to až tak daleko, ale i tak ta cesta trvá celou noc vlakem. Proto měla většina z nás tam odcestovat už ve čtvrtek 11. dubna večer, abychom tam dorazili v pátek ráno, mohli se zapsat a prohlédnout si Varšavu, protože pak na to už nebude čas. Ale tohle se nějak pokazilo, někdo neměl v pátek čas, někdo jel už ve středu, někdo si nestihl koupit levnější first-minute jízdenky a nakonec jsme tím nočním vlakem jeli jenom čtyři.

A kdybych měla ten týden málo stresu, tak nám pro jistotu ve škole určili na 11. dubna mediální den. V podstatě tam ráno přijdeme, vylosujeme si tým, myslíme reportáž a do 16:00 musíme natočit reportáž. Reálně to takhle nikdy nevypadá, zpravidla jsme rádi, když aspoň jeden tým stihne deadline ve 4 hodiny a ostatní týmy tam sedí zhruba do 19:00.

V 9:05 začíná moje reportáž. Zase jsem si vylosovala politiku za žánr.
Zdroj: VOŠP Natáčíme

Tentokrát bylo krásné téma mediálního dne – LÁSKA. Hned jsem dostala pár konkrétních nápadů, jak by se to dalo zpracovat do reportáže. V tomhle jsem viděla rozdíl oproti mediálnímu dni. Tehdy bylo téma „Naše století“, já si vylosovala politiku a popravdě kdyby mě tenkrát učitel nepostrčil, tak tam stojím a vymýšlím téma dodne- Hele, nechtěla jsem tenhle článek psát o famfrpálovém turnaji?

Pointou prostě je, že to bylo náročný a stresujíc a že jsem si na chvíli odběhla potají ze střižny pro polské zloty, bude tajemstvím. Aspoň ten pátek 12. dubna byl odpočinkový. Ráno jsme si dali v Costa Coffee kávu (kde jsem si trochu nerozuměla s polskou prodavačkou a dostala to, co jsem chtěla, za cenu něčeho jiného), odložili věci na hostelu, prošli si Varšavu, vyzkoušela jsem foťáky… A večer jsme dostali naše super nové dresy!

Pak už nastal den D. Ten nezačal moc dobře, protože jsem já a Steve zaspali. Vzbudil mě hluk z chodby asi tak 15 minut předtím, než jsme měli odcházet na hřiště. Takže jsme si na honem rychle sbalili věci na sport a snídali jsme po cestě (věděli jste, že za chůze se topinky špatně mažou?). Na místě mě příjemně překvapilo, že jsme měli i šatnu. Sice společnou se španělským týmem, ale byla to příjemná změna oproti převlíkání venku na Letné. Hlavně jsme měli místo, kde jsme se mohli aspoň na chvilku ohřát, což bylo pro nás nezvyklé. Na Letné se převlékáme a trénujeme za jakéhokoliv počasí, i při -5°C. Ale ve Varšavě by to veřejný převlíkání stejně nebylo ono, bylo nad nulou, tak se sníh na zemi neudržel.

Zkrášlili jsme si šatnu.

I tak jsme byli dost namotivovaní sázkou s kapitánem, že si obleče na trénink dámské šaty, když se umístíme mezi prvními třemi, nabuzení pokřikem, nahajpovaný novými dresy, našimi přivezenými maskoty, vlajkou, prostě vším…. Ale stejně ty první zápasy se nám nějak nedařily. Já jsem to až tak nevnímala, moc si je nevybavuju, ale prý jsme v prvních dvou zápasech byli zmatení. Až ve třetím jsme hráli dobře, dávali jsme soupeřům zabrat. Bylo to snad tím, že to bylo na livestreamu a mohli jsme být mediální hvězdy (zase)?

Akorát měl ten livestream i jeden vedlejší efekt, že nás mohli vidět ostatní týmy z Čech a od jednoho z nich se k nám dostala kritika. Byla to nechtěná kritika, protože jeden z našich hráčů byl v jejich chatu. Teď si představte, že máte za s sebou tři prohrané zápasy, dva zraněné hráče, které možná nebudou moc hrát, a k tomu ještě tohle. Super motivace, ne?

Prague Pegasus vs. Dublin Dragons začíná v 5:27:26,
Prague Pegasus vs. Liverpool Quidditch Club v 7:18:28.
Zdroj: Youtube Quidditch Europe

Naštěstí nás to spíš jen naštvalo a ani ten další streamovaný zápas proti Liverpoolu nedopadl tak špatně. Byl to odpočinkový zápas, neměli jsme šanci ho vyhrát, ale i tak ho považuju za úspěch. Ono máme propárovaný tým, ale dochází nám tam kluci, tak si hrajeme na seznamku a jedné naší hráčce Kinny furt dohazujeme někoho z jiného týmu. Převážně to bylo z vídeňských Vanguardů se záměrem, abychom se od něj skrz Kinny naučili lépe hrát. Ale překvapila nás, když si namísto toho vybrala jednoho liverpoolského hráče a úspěšně s ním po zápase navázala první kontakt. Tím byl hlavní cíl našeho EQC splněn. Nepřijeli jsme tam vyhrávat zápasy, ale najít Kinny partnera.

Další den považuju za úspěch, že jsme nezaspali. Dokonce i nasnídat jsem se stihla. A ono jsme si taky museli všechno zabalit, vrátit klíče od pokoje. Čekala nás pak krásná procházka za krásného počasí (fakt, místo sněžení nás čekalo sluníčko) se všemi našimi věcmi a mě trochu začínala bolet pravá noha.

Nevybavuju si zpětně, kdy mě přesně začala bolet. Mám matnou vzpomínku, že mě ta achilovka bolela už večer předtím, když jsem odcházela z grilovačky. Steve se svezl se svým zraněným kolenem raději autem, tak jsem se zdržela při předávání klíče od našeho pokoje a mezitím mi trochu utekl náš tým, tak jsem je rychlou chůzí doháněla. To už mě asi ta noha bolela, možná už předtím cestou z Lidlu, ale nevzpomínám si, že by mě bolela při čtvrtém zápase.

Byli jsme jediný tým, který na večerní grilovačku dorazil.

Každopádně při té cestě tam už jsem možná trochu divně chodila, ale maskoval to fakt, že jsem táhla dost věcí. Ironií přitom bylo, že jsme se zrovna cestou bavili o zraněních na noze. Steve měl svoje zraněné koleno se zápasu s Irama, Ágata měla jenom pár puchýřů na noze, no a já…. Já jsem mlčela. Už tak jsme přišli kvůli zraněním o dva hráče, tak jsem se měla ještě přidat, že mě malinko bolí noha? Zdálo se mi to malicherné. Navíc jsem s tím při rozcvičování zvládla v pohodě běhat a ve víru adrenalinu při hře jsem se na to ani nesoustředila.

Tím, že jsme měli dva hráče mimo, jsme utrpěli. Sice to bylo lepší než ty první dva zápasy předchozí den, zápas se Slováky (jo, furt hrajeme proti nim) byl napínavý a skoro jsme ho vyhráli. Ale při těch dalších zápasech už nám postupně ubývali síly. A mrzelo mě, že jsem si v tom druhém zápasu dne moc nezahrála.

Celkově jsem se do hry dostala o něco méně, než původně hrozilo. Před několik měsíci totiž nebylo u nás ženských beaterek jasné, že nějaká z nás na 100 % pojede. Jedna nemohla hrát, druhá byla se svou účastí vždycky nejistá, třetí taky, Kinni byla po nemoci a já jsem zvažovala jet místo toho na LARP natáčet si absolventku. To jsem nakonec kvůli EQC odložila na podzimní termín, když nás ženských beaterek bylo tak málo. Proto i jedna střelkyně Sofie začala trénovat na beaterku. Takže nakonec jsme tam byli tři a podle mě jsme zvládali ideálně střídat.

Blbou zprávou je, že jsme ten poslední den nevyhráli ani jeden zápas. Ale nám to nevadilo. I tak jsem si užívala tu atmosféru. Ten poslední den za námi pořád chodili z ostatních týmů, měnili jsme si kartičky hráčů, dresy, obdivovali našeho maskota a při závěrečném vyhlašování výsledků cokoliv začala Kinni skandovat, my jsme se přidali a postupně i všichni ostatní. Myslím že na Prague Pegasus jen tak nezapomenou.

Sice jsme nevyhráli zápasy, ale za to jsme vyhráli srdce všech.

Mrzí mě akorát, že jsme cestou do Prahy neměli tak awesome společnou cestu busem, jak jsem si představovalo, a viním z toho pekelný polský Flixbus. Taky mě mrzí, že mi u nás na škole nedali s sebou mikrofony, abych o tom mohla natočit reportáž do našeho Student’s Life. Sice bych si to míň užila, byla bych víc ve stresu, ale kdybych to zvládla natočit sama tak, jak si to představuju, byl by to mega úspěch. Takhle z toho byla maximálně reportáž na Potterzone, která by se mi psala mnohem snáz, kdybych si tam průběžně psala poznámky o zápasech, jaké byli výsledky a kdo chytil Zlatonku. (Sice si to Phillip z Irska nikdy nepřečte, ale promiň, že jsem tě na jedno dopoledne zaměnila za Abby.)

A jinak jsem spokojená i s tím, že jsem tentokrát nepociťovala ten strach, že něco pokazím, jako při finálním zápase mistrovství. Beru to jako znamení, že jsem se zlepšila a víc vím, co dělám. I když jo, pořád jsem nespokojená se svým výkonem. Mohla bych být víc agresivní, tacklovat, a prostě nějak zastavit protější beatery s bludgerem. Ideálně bych si i ráda zlepšila fyzičku, abych po pár útocích hned nemusela střídat, protože to neudýchám. Měsíce už plánuju začít chodit běhat a teď po konci semestru bych mohla mít čas.

Ale je otázkou, jak to bude příští rok. Pojedeme tam zase? Porazíme aspoň někoho? Anebo se tam dostane jiný český tým? Popravdě jsem sice zvědavá, jak tohle dopadne, ale vlastně je mi to i jedno. Nebojím se proher, víc se bojím toho, že by se mohlo nějak pokazit nebo nedej-Merlin rozpadnout to, co máme. Chci, abychom byli pořád tak dobrá parta, pořád se scházeli a byli pořád spolu. To je to, na čem mi opravdu záleží.

Pravá jména či přezdívky zmíněných osob byly změněny a skryty za pseudonymy, většinou prvními, které mě zrovna napadli. Jen Steve byl původně pan Božský ze Sexu ve městě, ale jelikož mám radši Mirandu než Carrie, vznikl Steve. „Stevo“ s tím nemá nic společného.

Zlatonková kletba

Dneska si povíme pohádku o… no, je to taková obyčejná holka, ale postihla ji zlatonková kletba.

Začalo to jednoho prosincového večera. Bylo to v pondělí, možná v úterý, kousek od Národního divadla. Tahle obyčejná holka Halka tam měla v jedné hospodě Literární tvorbu. Učitele moc nevnímala, povídal něco o čínských autorech. Víc zkoumala mobil, protože její Dealerka se s ní měla sejít na ulici.

Výsledek obrázku pro snitch necklace

Naštěstí to nebylo nic nelegálního, maximálně nezdaněného, protože si jen předávaly pár potterovských doplňků. Naše Halka je totiž děsný Potterhead. Co si u své Dealerky objednala teď byla šála její koleje a především Zlatonka. Malý zlatonkovský přívěsek. Jen zlatá kulička s křidýlky. Vytratila se kvůli tomu z hodiny, převzala věci a předala jí peníze, a už byla zase zpátky. Z hodiny pak už odcházela se Zlatonkou na krku.

Tím spustila svou kletbu.

Od té doby nosila svou Zlatonku na krku pořád. Spala s ní, jen do sprchy ji sundávala. Dávala si pak pozor, aby v těch zbrklých spěšných ránech si ji po ranní sprše nezapomněla vzít. Věřila, že jí nosí štěstí.

Jednoho dne ji navíc začala považovat za svůj symbol nebo aspoň za symbol svého milostného života.

  1. Zlatonka je taková prchavá, jen tak někdo ji nechytí, stejně jako Halku.
  2. Ony taky i rády trochu dráždí, Zlatonka vám někdy prolítne těsně před nosem a polechtá křidýlky.
  3. Přívěsek je na dlouhém řetízku zapadlý mezi ňadry. Tam si taky jen tak někdo nesáhne.

Otázkou jen bylo, kdo bude ten chytač, který ji chytí?

Léto

Jednoho dne ji zapomněla. Stalo se to zrovna když odjížděla na Festival Fantazie. Bylo to taky moc spěšné ráno, protože ještě předtím musela kvůli praxi do školy. Že ji chybí Zlatonka na krku si uvědomila až v autobuse do Chotěboře. Cítila se pak nesvá, jako by nahá. Hlavně litovala, že to je zrovna na FF. Největší příležitost v roce předvést všechny své geekovské doplňky a ona zapomněla svůj symbol.

Celé se to semlelo až poslední večer. I když ty předchozí to mělo už taky namále, jen s někým jiným. Ale nebylo to až takovým překvapením. Nakonec nebyla první a ani poslední, kdo měl sex na FF. A co se stane na FFku, to zůstane na FFku. Obzvlášt když pak už zase nosila Zlatonku.

Sice ji fascinovalo, že se to stalo poprvé, zrovna když byl symbol jejího milostného života zapomenut doma na stolku, ale považovala to za náhodu.

Ona si myslela hlavně na… budeme mu říkat Lomover. Líbil se jí už delší dobu, ale bohužel spolu zatím nic neměli. Ale to léto se začali sbližovat. Dokonce za ní chtěl přijet i do Prahy. A tady se nám krásně projevila kletba Zlatonky, kterou pořád nosila. Celý měsíc byla její spolubydlící doma na Ukrajině, ale musela přijet zrovna dva dny předtím, než on měl přijet do Prahy. Takže žádný soukromí nebylo.

Ale Halka to nevzdala. Ona byla totiž blbá a zamilovaná a spoustu věcí na Lomoverovi přehlížela, ale s tím kupodivu Zlatonková kletba nesouvisela.

Ta souvisela s tím, když s ním byla v zimě ve Špindlu. Tam už měli pokoj sami pro sebe, soukromí, Zlatonka na krku, chybělo už jen pár centimetrů… No, a v tu chvíli zaklepala na dveře jeho máma.

Frustrovaná z toho, že se zase nic nestalo, odjela do Prahy. Pořád se Zlatonkou a bez podezření. V průběhu následujících měsíců pak i definitivně bez Lomovera.

Jaro

Zase si zapomněla Zlatonku a znovu si to uvědomila až v autobuse (to by mohlo být taky podezřelý). Vydala se tehdy na jednu akci na kolejích, kde byl náhodou i Slovák, co ji před dvěma lety balil. Teď už ani nemusel, ono se to nějak vyvrbilo v průběhu večera sama. Než se Halka nadála, najednou s ním byla na pokoji, bez Zlatonky, a nikdo neklepal na dveře.

Teď už pojala podezření. Jen si to odmítala připustit. Byl to přeci její symbol!

Ironií je, že to bylo týden poté, co poznala Romana, a už si s ním tou dobou psala. O měsíc později byla jedna akce v jeho městě. Ona potřebovala někde přespat, on se nabídl a ona to s lehce hříšnými úmysly přijala.

 

Zlatonku raději nechala schválně v Praze. Chtěla si svoji teorii potvrdit a sbalit Romana. Aspoň to první se vydařilo.

Rozhodla se kletbu zlomit. Ideální příležitost byla, když Roman přijel do Prahy a potřeboval taky přespání. Halce bylo naprosto jasné, jak bude to přespání vypadat, proto si večer vzala Zlatonku. Jenže ta akce byla o něco únavnější a nudnější než čekala, že by málem cestou usnuli v metru. Na bytě to vzdala, odložila Zlatonku na stůl a vlezla do postele. Najednou měli oba dost energie. Byla to dlouhá noc.

Jenže co s tou kletbou? Nechtěla se vzdát svého symbolu. Na Zlatonku si zvykla. Hodlala proti té kletbě bojovat, když jí nešlo tak snadno zlomit. I kdyby to mělo bolet. A tak si Halka zašla do tetovacího salónu a domluvila si vytetování Zlatonky.

Kletba se toho zalekla. Ještě ten den, kdy si domluvila termín tetování, se na tréninku stala nehoda. Halka měla tričko s větším výstřihem, a ačkoliv nosila celou dobu Zlatonku i na tréninky a nic se jí nestalo, teď se přetrhl řetízek. Od té doby byl přívěsek nenávratně ztracen.

Léto

Vyhráno ještě nebylo. Halka si sice nechala vytetovat Zlatonku na krk, kletba ještě nebyla definitivně poražená. Komunikace s Romanem začala uvadat. Když se s ním koncem léta na jedné akci znovu potkala, nikdo by nepoznal, že spolu něco měli. Halka se bála, jestli si tím vytetováním Zlatonky nezřídila celibát.

Naštěstí se objevil jeden rytíř, sice ne v zářivé zbroji, ale aspoň v dresu. S Halkou se začal sbližovat přes palačinky, čínské nudle, květákové placky a spoustu filmů. Jen si ani jeden z nich nebyl jistý, jestli to jsou přátelská setkání nebo rande. Ale když jedné noci kletbu konečně zlomil, měli v tom už jasno. Sice se od té doby ještě nevzali a ještě spolu nežijí, ale pořád jsou spolu, šťastní a neprokletí.

Teď tahle pohádka zní možná dost antifeministicky. Musel se objevit nějaký rytíř, aby ji zachránil. Ale dost dobře to mohla být i holka, prostě jakýkoliv protějšek. Klíčové je hlavně to, že ona mu na rozdíl od Romana o té kletbě řekla. Komunikace je dost důležitou zbraní. Některé kletby prostě sami neporazíte.

Deník absolventky #02: Pragoffest – co mě to jen napadlo?

Taky jste potkávali na Pragoffestu tu divnou holku ve zmijozelský uniformě a s kamerou v ruce? Jo, taky mě furt otravovala. Hlavně jsem ji viděla pokaždý, když jsem se podívala do zrcadla.

Neměla jsem na výběr. Když jsem si vymyslela tuhle absolventku „Kdo jsou geekové?“, tak mě čekalo moje první natáčení. Zároveň to byla poslední možnost vůbec Pragoffest natočit.

Až někdy budu mít přebytek volného času, dosadím do tohohle videa kouzla a udělám z toho pravý kouzelnický souboj.

Svolení!

Možná na to nevypadám, ale v té škole by mě něco naučili. Třeba že potřebuju povolení. Bez toho bych natáčení na Pragáči neriskovala a ačkoliv jsem ten email Vašku Pravdovi v lednu chvíli odkládala, nakonec jsem to předsvolení získala. Pak bylo potřeba získat ještě opravdový podpis na svolení.

To byl můj cíl na první den. Děsila jsem se, že bych na někoho namířila kameru a on by si pak stěžoval, nedej-Merlin mě (či školu) žaloval. Ten strach mě popravdě doteď neopustil. Sice mám svolení organizátora akce, ale to mi nezaštituje svolení lidí. Jenže nemůžu od každýho, kdo se mi jen mihne na obraze, chtít hned podpis na svolení, takže doufám, že to můžu svést na to, že to byla veřejná akce. A hlavně lidi v cosplayích bývají namaskovaní tak dobře, že by je člověk stejně nepoznal. Třeba ten Groot, co mi zamával do kamery.

Atmosféra?

Vedoucí mojí absolventky mi vyloženě pověděl, že mám hlavně natočit atmosféru festivalu. Ok, a jak se to dělá?

Jo, jako kameramanka bych to měla tušit. Takže jsem nenatáčela, jak lidi sedí na přednáškách. Místo toho jsem furt procházela program a hledala workshopy, soutěže, cokoliv obrazově atraktivního pro kameru. A kdokoliv kolem mě procházel v zajímavém cosplayi, toho jsem si natočila. Takže teď mám třeba Voldemorta tancujícího na Let It Go z Frozen, rudou španělskou inkvizici hrající Guitar Hero a pár soubojů ze světelnými meči z chodby. Počítá se to?

Nesnáze everywhere…

Možná ještě víc důležitější než zachytit atmosféru pro mě bylo natočit rozhovor s Jokerem. Musela jsem to natočit, protože natáčet ten rozhovor někdy jindy v jiným prostředí než na conu, by prostě nebylo ono. Ale postupně jsme to odkládali, až už byl najednou poslední den.

Někde v průběhu (konkrétně v té chodbě mezi hernou a schodištěm a stánky na hlavní chodbě) toho jsem si zoufala, do čeho jsem se to uvrtala. Okay, sice si tady můžu chodit s kamerou a vypadat stylově, ale zvládnu to natočit tak jak chci? A to nemluvím o té kameře…

Bojím se, abych neměla moc široké téma, musím ho dostatečně zůžit a všechno správně propojit a dodržet formu… Ech, je toho hodně a když to nezvládnu, tak budu muset o rok prodlužovat a zase platit školný… Ale jinak nejsem vůbec pod žádným tlakem. Začala jsem se těšit na Festival Fantazie 2020, kdy to (snad!) budu mít všechno za sebou. Za celý tenhle Pragoffest jsem byla jenom na jedné přednášce jenom čistě proto, že mě to zajímalo (literární soutěže), a netýkalo se to mojí absolventky a ani jsem tam nic nenatáčela.

Můžu prostě všechno nacpat video, stejně jako se nacpaly různý fandomy do téhle fotky?

Nakonec ten rozhovor proběhl a natočil se ve stánku Pottershopu (být to reálný placený dokument, tady se by dal vyždímat pěkný product placement). Kdybych byla vyšší, nemusela bych přitom stát na špičkách, aby byla kamera co nejvíš a zvládla ho zabrat přes ty potterovské figurky.

Ale stihla jsem ještě předtím natočit jednu Jokerovu přednášku. To bylo velmi úspěšné, protože sice měl port (mikrofon), ale probíhalo to někdy v deset večer, zhaslo se, celou dobu nebylo vidět nic kromě plátna, kde bylo superhrdinský porno (jen trailery). Hádejte, kolik z toho materiálu bude použitelný.

Mám záběr, kde není vidět a špageta a plechovka a vypadá to, že se líbají.

Takže nemám žádný jeho pokrývací záběry. Ale hlavně že mám Tess. Škoda, že ti dva si nejsou moc podobní a nemůžu je vydávat za stejnou osobu…

Co dál?

Teď bych chtěla v březnu natočit jeden velký hlavní rozhovor s Jokerem, který mi to všechno pospojuje. Od toho se pak odpíchnu, domluvím další rozhovory. Pozitivní je, že jsem se aspoň v průběhu tohohle Pragoffestu rozhodla, které fandomy do toho zahrnu. Líbí se mi Star Wars, pod které můžu strčit Rebel Legion, Lightsaber Team, mají Star Wars Day… A Potterfan se svým Potterfestem je samozřejmostí. A zvažuju i přihození My Little Pony fandomu, protože jsou takový outsideři i mezi geeky.

Jak jsem se stala mistryní republiky

Představte si, že máte tělocvik a při rozdělování do týmů tam zůstane jako poslední jedna holka, která prostě není sportovní typ (ale zbožňuje matematiku). Napadlo by vás, že tahle holka bude jednou mistryní republiky v nějakém sportu? No, tak stačilo začít hrát famfrpál za Prague Pegasus.

Celé mistrovství se odehrálo 10. listopadu v Praze na Vypichu. Aby se celé mistrovství vyhnulo aspoň částečně městské byrokracii, jednalo se o neohlášenou neoficiální akci. Díky tomu jsme měli bezva hřiště, kde se občas na trávě mohla najít nějaké překvapení od čtyřnohých kamarádů.

Ranní přípravy

Jeden nečekaný vedlejší efekt, který mi famfrpál přinesl, bylo seznámení s jedním klukem, ze kterého se pak stal můj přítel. Zábavné na tom je fakt, že ten den měl hrát za brněnský tým. Takže když jsme ráno vstávali, mohla jsem udělat nějakou sabotáž, jako zamknout ho u sebe v bytě. Ale bohužel i bez něj by mělo Brno dost hráčů (ačkoliv ještě týden předtím byly dohady, jestli dají dohromady dost hráčů), takže by to stejně nemělo cenu.

Můj přebalovací stolek se proslavil. Foto: Tomáš Krabač

Na Vypichu jsme byli jako první. Pospíchali jsme tam hlavně proto, že tam táta už půl hodiny předtím vyložil moji mamku s naším psem Harrym (to jméno jsem nevybírala já, přísahám) a skládacím stolkem. Díky tomu stolku jsme se stali (skoro) nepostradatelní a měli jsme kde udělat tabulku na výsledky. Nikomu nevadilo, že je rezavý, a že sloužil před 23 lety jako přebalovací stolek, ví jenom pár lidí. (Teď už možná víc.)

9:00

Ranní zahájení bylo zpožděné zhruba o půl hodinu a stejně tak i první zápas začínal se skluzem. Naštěstí začínali hrát Plzeň a Brno, takže my, Prague Pegasus, jsme se zatím mohli vypravit před našim zápasem na záchod do Kauflandu, převléct se a začít s rozcvičováním.

Kdybychom nebyli ještě v civilu, bylo by tady krásně vidět, jak polovina lidí z fotky jsou Prague Pegasus. Foto: Tomáš Krabač

Kvůli tomuhle jsem neměla čas sledovat zápas, i když to asi bylo zajímavý. Na jedné straně bylo Brno, druhý nejstarší tým v ČR, současně složený víceméně z nováčků a pár déle hrajících hráčů, a k tomu měli dresy ze zelených triček, na které si izolepou vytvořili čísla. Na druhé straně byla zase Plzeň, kde měli víc hráčů, krásný dresy, ale stejně jim to bylo k ničemu, protože je Brno porazilo.

Mezitím ještě docházelo k seznamování mamky a přítelovo rodičů. S těmi jsem se naštěstí stihla seznámit asi týden předtím, takže jsem mohla být nervózní jenom ze zápasů. Celkově jsme měli ten den takový vztahový coming out, protože to bylo měsíc poté, co jsme se dali dohromady a první akce, kde jsme byli viděni spolu. Ale koho jsme trochu zajímali, tak ten to stejně už asi tušil.

11:30

Čas našeho prvního zápasu. Byli jsme horkými favoriti na výhru celého mistrovství a teď bylo na čase to dokázat. Stáli jsme proti nejstaršímu týmu v ČR, Olomouckým okamiím. Na rozdíl od Brna mám pocit, že v jejich týmu je víc déle hrajících hráčů. Ale na druhou stranu nás bylo víc a mohli jsme víc střídat.

Proto jsem taky zápas nezačínala já. Jsem za to ráda, protože nejsem v těch počátečních startech dobrá. Navíc byla naše taktika taková, že za nás začínali dva dost dobří odrážeči, kteří získali potlouky a pomohli dát pár gólů na počáteční zastrašení. Pak jsme se teprve prostřídali a na hřišti pak byl odrážeč a odrážečka, aby se snáz uhlídalo gender rule.

Abychom dokázali, jak bereme hru vážně, pomalovali jsme si (jako jediný tým) i obličej. Foto: Tomáš Krabač

S touhle taktikou jsme je porazili 120:30. Trochu mě překvapilo, že až s takovým rozdílem dvanácti gólů (oni chytili Zlatonku). Čekala jsem, že to bude těsnější. Ale ne, že bych si stěžovala, jsem spokojená.

13:00

Líbilo se mi, že zatímco proti sobě hráli Budějovice a Brno, my jsme měli dost času na oběd. Měla jsem výhodu, že mi tam přijela maminka. Kromě toho skládacího stolku přivezla také nové sportovního oblečení (takže jsem nehrála ve vytahaných teplácích) a jednu krabičku s bublaninou, jednu s tousty, a především jednu s kuřecími nugetky. Najednou jsem byla docela populární.

Maminka mi přinesla z Kauflandu kafíčko na zahřátí. Vyplatí se brát rodinu na mistrovství. Foto: Tomáš Krabač

Aspoň jsme konečně měli dost času na sledování zápasu, bavení se a v mezipauzách jsem taky hlídala našeho Harryho. A mezitím byla zraněna při zápase jedna brněnská hráčka. Budějovice prý hráli docela agresivně, taky dostávali dost karet. Ale možná bylo jejich taktikou vyřadit soupeřovic hráče…

Trochu mě pak zmátlo, když jsem počítala hráče a na hřišti měli o jednoho míň. Ale pak mi došlo, že když měli o hráčku míň, museli mít na hřišti o hráče míň, aby dodrželi gender rule. To je nevýhoda, když máte málo hráčů. Ale i tak vyhráli a postoupili do finále. Pro mě to bylo znepokující, protože jestli zvládli vyhrát v oslabení, tak asi budou dobří.

14:00

Zase mě mohlo (ne)uklidnit, že my jsme ještě postup do finále neměli jistý. Čekal nás zápas proti Plzni. Ten jsme se dohodli hrát rovnou. Měla být obědová pauza, ale už jsme byli ve skluzu a oba týmy odpočatí. Čekala jsem, že možná rozhodčí budou nesouhlasit, že oni budou chtít oběd, ale souhlasili a hráli jsme rovnou.

Někde při rozcvičování jsme rozebírali, co by se stalo, kdyby nás porazili. Kdo by teda postoupil do finále? Přišli jsme přitom na to, že by hodně záleželo na tom, kdo by chytil Zlatonku, jaký by byl bodový rozdíl a znělo to dost složitě. Prostě jsme museli vyhrát, aby to bylo jednoduchý, jasný a rozhodčí nemuseli přemýšlet.

Plzeň nedokázala proniknout skrz naši obranu (snad). Foto: Tomáš Krabač

Trochu mě uklidňovala, že týden předtím jsme jeli do Plzně a zkoušeli jsme proti nim hrát. Vyhráli jsme a nedalo to až takovou práci. Není se taky čemu divit. Když u mě v létě přespávala jejich kapitánka, tak mi říkala, že moc neví, jak odrážeče trénovat. Sama byla střelkyně a tak se vyznala spíš v tom. V té Plzni to bylo docela znát. Sice se poté rozhodla změnit taktiku, mně osobně to při zápase přišlo podobné. Ale aspoň nám tři góly zvládli dát. Sice to proti našim šestnácti nepomohlo, ale aspoň chytili Zlatonku.

15:00

Nyní nastala poprvé chvíle, kdy jsem ani já a ani přítel nehráli žádný zápas. Část jeho týmu zatím odjela se zraněnou hráčkou do nemocnice a my jsme zatím mohli sledovat zápas Olomouce a Budějovic. Ne, že bych si z té hry něco pamatovala. Ani si moc nevybavuju, co jsme tou dobou dělali. Snad se jen modlili, aby tahle hra skončilo brzo a my nemuseli finální zápas hrát za tmy.

16:00

Hráli jsme za tmy. Nebo minimálně aspoň za šera. Bylo to dost blbý. Hlavně ty šedivý potlouky jsou v šeru blbě vidět. To ho po někom hodím, on pak někam odlítne a může se hledat. Nemluvě o tom, že jsme začínali ztrácet přehled, kdo je na hřišti a hůř se hlídalo gender rule.

Tohle mělo Brno jednodušší, u nich holky nemohli střídat vůbec. Pro nás to bylo obrovská výhoda, mohli jsme se je pokoušet uhnat. I když oni se snažili schválně jít na to pomalu.

Ale popravdě to byl první tým, který nám dal ten den zabrat. Bylo to hlavně kvůli odrážečům. Co si pamatuju, tak jeden jejich odrážeč byl zahraniční hráč z Turecka, který tu byl na Erasmu, takže něco uměl. Druhý odrážeč byl zase prezident České asociace famfrpálu, takže famfrpál asi trochu umí hrát.

Překvapil nás tím, protože většinou bývá spíš střelec. Právě proto doufala jedna naše hráčka, o které pan Prezident prý prohlásil, že nebere famfrpál dost vážně, že bude mít možnost ho tacklovat (srazit na zem).  No, a on ji to takhle pokazil, že místo toho mohl tacklovat mě.

Ale naštěstí můj přítel ne, protože byl střelec. Ten mi nemohl nic udělat, ale já po něm mohla házet potlouky. Prý jsem ho i párkrát trefila do hlavy. Ne, že bych si to pamatovala. Já si pamatuju, jak mi týden předtím na tréninku málem zlomil nos. Ale jak pokaždé dodává, byla to moje chyba, že jsem ho blbě tacklovala.

Kvůli těm dobrým odražečům jsem byla víc nesvá a nervózní. Už to nebyla ta easy obtížnost jako proti ostatním. Chci od sebe perfektní výkony a mám příšerný strach, že něco zkazím. Já vím, že dělat chyby je lidské a nikdo mu hlavu neutrhne, ale jsem prostě Zmijozel. Mám na sebe vysoké nároky, očekávám od sebe perfektní výkony a když se tak nestane, blbě to nese. Mám teorii, že mě tohle odlišuje od Havraspáru.

V téhle tmě jsme hráli. Foto: Tomáš Krabač

Ale i přes tenhle můj strach, jsme si zvládali držet před Brnem malý náskok. To i přes to, že jim rozhodčí uznalo dva góly, které nám nedali. I přítel to potvrdil. Ale nevadí, hlavní bylo, že jsme vedli o několik gólů. Bylo to napínavý, protože to vypadalo, že dost rozhodne Zlatonka. Oni chytili ten den Zlatonku v obou zápasech, my ani v jednom.

Přesto už čtyřicet vteřin po vyběhnutí chytáčů na hřiště následovalo písknutí a náš kapitán držel v ruce žlutý míček. Ani jsme to v té tmě pořádně neviděli. Následovalo několik napínavých chvilek, kdy záviselo na rozhodnutí rozhodčích. Bylo to dobré chycení? Jestli jo, tak jsme vyhráli a pojedeme v dubnu na EQC. Jestli ne, hrajeme dál a Merlin ví, jestli tu Zlatonku zvládne chytit znovu.

Podle názvu článku asi není překvapení, že jsme vyhráli. Rozhodčí opravdu zvolali „Catch is good!“ a my se rozběhli k našemu chytačovi, začalo objímání, radování, křičení našeho originálního pokřiku… Byla to prostě euforie.

Od té doby můžu prohlašovat, že jsem mistryně republiky. Ale to jsou jenom slova, důležitější byla nominace na EQC, kam jedeme v dubnu. Už abych pomalu začala být nervózní ze zápasů a zase se strachovala, že něco zkazím.

Deník absolventky #01: Co chci natáčet? Geeky!

Jako studentka publicistiky se ode mě očekává, že zakončím školu nějakou absolventskou prací. (Překvapivé, že?) Jako studentka se zaměřením na kameru & střih je pro mě taky povinné, aby ta absolventka měla podobu nějakého videa.

Co chci vlastně natáčet?

Doporučuje se natáčet něco, co nás zajímá a baví. Já už od prváku cpu do svých úkolů geekovská témata.

Co jsem ale tenkrát ještě netušila, jak důležitým se stane můj úkol na produkci. Vytvořila jsem tenkrát plán natáčení pro dokument o geekách a jejich zájmech. Při jeho prezentaci pak učitelka jen tak zmínila, že by si to dovedla představit i jako absolventku. Tuhle větu jsem si zapamatovala a doteď se jí držím.

„Tohle bych si dokázala představit i jako absolventku,“ řekla mi tehdy učitelka Kateřina Fričová. Škoda, že mi pak dala z té prezentace „nevyhověla“.

Oslovování lidí

Když to mělo ještě podobu jenom prezentace na produkci, jsem si představovala, že to bude mít jednoho hlavního geeka, bude sledovat jeho zájmy, jeho na různých akcích (LARPy, cony) a pro kontrast i jeho běžný život. Už tehdy při prezentaci v roce 2017 jsem měla představu, koho bych na to oslovila a měla jsem hned dva návrhy. Potřebovala jsem někoho, kdo je dost aktivní na akcích a extrovertní. Ale jeden z těch návrhů mi bude v době potřeb mého natáčení maturovat, tak jsem dala přednost druhému. Ironií je, že i když jsem Jokera jako hlavní hvězdu svojí absolventky viděla tak dlouho, oslovila jsem ho s tím až teď lednu 2019. Naštěstí souhlasil.

A druhým stěžejním člověkem je Václav Pravda, organizátor Pragoffestu a Festivalu Fantazie, kde chci hodně natáčet. Na rozdíl od Jokera jsem se s ním nikdy nebavila, takže s napsáním emailu jemu, jsem váhala déle. Odpověď zatím nemám, ale doufám, že mi to povolí.

A co dál?

Když už mám svoji hlavní star, vedoucího absolventky (a snad brzo i povolení pro natáčení na conech), všechno je to už oficiální (až na vyplnění jednoho formuláře) a rok 2019 bude ve znamení natáčení absolventky. Prostě tenhle rok budu na různých akcích, conech, LARPech s kamerou. A pokud možno v prosinci 2019 už to bude hotový sedmi až dvanáctiminutový dokumentoreportáž.

Ale v téhle fázi se k tomu váže jedná otázka – co chci vůbec natáčet?

Chci tam dát i cosplaye, fanouškovskou tvorbu – fanfiction, fanart atd.? Které fandomy budou ty důležité? Měla bych tam dát Pána Prstenů, protože u něj celé fantasy začalo, že jo? A co Star Trek, když u něj se formovalo v zahraničí fanouškovská komunita, fanfiction atd.? Nebo Harryho Pottera, protože podle jedné teorie se zase u něj tvořila česká geekovská komunita? A co anime a marvel a DC, měli by mít taky prostor? Co jsou teda vlastně ty geekovské zájmy a co už nejsou?

Tyhle otázky se mi teď honí hlavou a musím si na ně rychle sehnat odpovědi. Proto pokud mi někdo bude chtít napsat, co jsou podle něj ty geekovské zájmy, neváhejte.