kapitola65Následujícího rána nastal náš první školní den, kdy jsme se měli opravdu začít učit, ale já jsem přesto byla nadšená ze včerejších novinek. Nebyla jsem jediná, většina studentů sršela radostí, akorát z jiných důvodů než já. Všichni byli natěšení na turnaj tří kouzelníků, především poslední ročníky. Vedli se otevřené diskuze, kdo by mohl být naším šampionem. Nižší ročníky zatím zvažovali, jak obejít nové pravidlo a taktéž se přihlásit. Hlavne Fred a George plánovali nějaké použití postaršovacího lektvaru. Z mých lektvarových znalostí bych řekla, že by to mohlo zafungovat, pokud neudělá přímo proti tomu Brumbál nějaké opatření.

Ale moje diskuze s mými přáteli ráno se týkalo něčeho jiného. Byla to totiž první příležitost, kdy jsem jim mohla povědět o včerejším zjištění. Už v ložnici jsem to chtěla říct Hermioně, ale všude byla Parvati nebo Levandule, takže nebyla příležitost. Až nyní u snídaně.

„Takže, bylo, nebylo,“ začala jsem a přitom jsem se usmívala. Schválně jsem je trochu napínala. Ale aspoň jsem k nim nebyla tak zlomyslná, že bych jim to řekla až po snídani. Takže jsem si zatím jenom mazala dvě topinky máslem. „Se Cedricem to víceméně probíhalo v klidu. Protože pršelo, tak jsme nebyli venku, ale zašli jsme do nějakého nepoužívaného kabinetu. Řekla jsem mu, že jsem bilokantka a co to všechno znamená. V jednu chvíli jsem mu i začala vyjmenovávat, jak je to se schopnostmi bilokantů a to rozdělení moci. Jenže když jsem pak narazila na vysvětlování mrzimorské moci, tak se najednou zarazil.“

Udělala jsem menší pauzu, abych si mohla kousnout topinky. Ti tři mě zatím netrpělivě pozorovali.

„Prostě mě najednou popadl a táhl mě pryč. Nevěděla jsem, kam mě vede. Jenom jsem doufala, že ne na nějaké pokusy do nějaké laboratoře. Nakonec to byla jenom mrzimorská společenská místnost.“

„Ty jsi byla v Mrzimoru?“ vykulila Hermiona oči.

„Ano, a neřeš teď porušení toho řádu. Stejně jsem tam procházela neviditelná, takže mě nikdo neviděl,“ pokrčila jsem rameny.

„Jak to tam vypadá?“ vyptával se Ron.

„No, je to takový žlutý a…“

„Prý tam je hodně bylinek, že si z toho Prýtová dělá další skleník,“ podotkl Ron, který mě nenechal prostě pokračovat.

„No, nějaký rostliny tam byli, ale zase jich tam nebylo tolik…“

„A prý je někde blízko kuchyně. Takže někde pod zemí, ne?“ ptal se dál Ron.

„Sakra, Rone, já se vám tady snažím říct, že je na škole další bilokant, a ty pořád řešíš mrzimorskou společenskou místnost,“ vyhrkla jsem najednou tlumeným hlasem. Snad mě nikdo nezaslechl. I když on by tomu asi stejně nerozuměl. Raději jsem si kousla znovu do topinky.

„Ty- co?“ pozvedl obočí.

„Další bilokant?“ zopakovala po mě Hermiona.

„Kdo to je?“ zeptal se Harry.

Konečně jsem přitáhla jejich pozornost k tomu zajímavému. „No, Cedric mě tam zavedl a zamířil k Alice, že s ní chce mluvit u něj v pokoji, tak tam šli a já s nimi. Pak mi řekl, ať se zviditelním a chvíli to tam bylo trochu zmatené. Alice nevěděla, kdo a co jsem já, já jsem zase nevěděla o ní, a jenom Cedric věděl v ten moment všechno. Ale pak jsme si to vyjasnili.“

„Takže Alice Diggory je taky bilokantka? Celou dobu?“ ujišťoval se Harry a pohlédl k mrzimorskému stolu.

Přikývla jsem. „Evidentně to tak je. Akorát ona to netušila.“

„Ale nedědí se to v rodině?“ ozvala se Hermiona.

„Je adoptovaná,“ pokrčila jsem rameny. „Bude to znít už ohraně, ale taky nezná své rodiče.“

„To už začíná být jako povinná výbava pro bilokanty,“ podotkl Ron.

„Hele, náhodou to nevíme jenom Alice a já. Eliz to měla jenom poloviční a tátu už si do sbírky doplnila.“

„A James?“ pozvedl Harry obočí.

„Jednou se zmínil, že jeho máma žije někde tady v Anglii. Taky mluvil o tátovi, který ho nenechal studovat tady v Bradavicích, takže toho nejspíš zná taky,“ vysvětlila jsem mu a dojedla svou topinku.

Na další rozebírání už nám nezbyl čas, neboť kolem procházela profesorka McGonagallová s našimi letošními rozvrhy. Shodou náhod jsme dnes měli jako první hodiny bylinkářství s Mrzimorem. Uvítala jsem to, protože to znamenalo možnost promluvit si s Alice. Sice ne nerušený rozhovor, ale aspoň jsem se s ní mohla domluvit, kdy se pak v klidu sejdeme. Schválně jsem se proto postavila ke stolu s květináči vedle Alice. Napřed jsem ovšem ale musela přetrpět instrukce profesorky Prýtové ohledně toho, co mámě dělat. Tentokrát jsme měli vymačkávat hnis z puchýřů takové ošklivé rostliny. Hnus. Ale na druhou stranu ten hnis byl velmi vzácný a užitečný při léčivých lektvarech. Vyčkala jsem proto na moment, kdy byla profesorka Prýtová na druhé straně skleníku, a z kapsy hábitu jsem vytáhla malou kádinku, kterou jsem naplnila hnisem z jednoho puchýře.

„Co to děláš?“ podivila se Alice.

„Hodí se mi do lektvarů,“ pokrčila jsem rameny a zazátkovala kádinku. Následně jsem ji ukryla do kapsy. „Prýtová si při tom množství v lahvích ani nevšimne.“

Alice nad tím jen mírně pozvedla obočí a pak už to dál nerozebírala. Na moment se ohlédla po profesorce Prýtové, jakoby něco zvažovala, a následně se otočila znovu ke mně. „Takže jak dlouho víš, že jsi bilokantka?“

„Víceméně od konce prváku,“ odpověděla jsem ji tlumeným hlasem. „Ale tohle radši probereme někde v klidu. Víš o tom opuštěném kabinetu, kam mě zatáhl včera Cedric?“ Poté, co jsem dořekla tuhle větu, jsem si uvědomila, že by to mohlo znít dvojsmyslně, jakože tam se mnou Cedric dělal bůhvíco. Raději jsem to proto ještě upřesnila: „Teda myslím, kde jsme se bavili o bilokantství předtím, než mě zatáhl do svého pokoje.“ Asi jsem to moc nevylepšila.

Naštěstí Alice si nic z toho, co jsem tady blábolila a naznačovala, neuvědomovala nebo to na sobě aspoň nedávala znát. „Nevím, ale zeptám se ho, kde to je.“

„Fajn, tak se tam sejdeme,“ kývla jsem. „Asi dneska večer nebo… Já ti nějak dám vědět kdy.“

„Jo, ale ještě něco… Ono z toho, jak ti tolik záleželo, aby to Cedric nikomu neprozradil, mi došlo, že je to takové tvoje velké tajemství, které jen tak někomu prozradíš. A nedivím se ti, já to mám taky tak. O tom, co dokážu, ví taky jenom Cedric a moji rodiče. Nikdo jiný tady v Bradavicích to ani neví a taky bych se cítila divně, kdybys tom někomu řekla, aniž bych s tím já souhlasila. Tak se tě ptám, jestli by ti nevadilo, kdybych o tom napsala svým rodičům?“ optala se. „Chci ji napsat, že jsem bilokantka, ale nejspíš jim budu muset taky vysvětlit, jak jsem na ot přišla. A co to znamená.“

Její otázku jsem zčásti nevnímala, protože jsem se v ten moment zarazila. Někdo další totiž věděl, že je bilokantka, a bylo to kvůli mně. Ani jsem nepřemýšlela nad nějakým udržováním tajemství a rovnou jsem o ní pověděla svým přátelům u snídaně. Je to docela ironie, když zrovna já si tolik zakládám na udržování mých tajemství a když to někdo prozradí, tak jsem na něj měsíce naštvaná. Přesto provedu tohle.

„Kate?“ oslovila mě znovu Alice a vytrhla mě z mého zamyšlení. Uvědomila jsem si, že stále očekává moji odpověď.

„Klidně jim to pověz,“ odpověděla jsem jí a přitom jsem doufala, že v mém hlasu nebude znát provinilost.

Po zbytek hodiny jsem už byla zticha a věnovala se práci. Zároveň jsem se snažila nevypadat provinile. Naštěstí další hodinu jsme už neměli se Mrzimorem. I když Zmijozel nebyl o nic lepší. Alespoň to byla příležitost potkat se znovu s Hagridem. Akorát letos si pro nás nepřichystal nějak extra zábavná zvířata. Lonští hipogryfové byli rozhodně krásnější, než tihle třaskaví skvorejši. Poskytovali tak Malfoyovi nové materiály na stížnosti, dokud ho neusadila Hermiona s možnými a zároveň fiktivními léčivými účinky skvorejšů. Hlavně, že dal pak Malfoy pokoj.

Ale ne na dlouho. Večer, když jsme šli k večeři, tak jsme na něj narazili ve Vstupní síni s Denním věštcem v ruce. Podle jeho posměšků na Ronovu adresu jsme brzy zjistili, že tam byla zmínka o jeho otci a o tom, jak pomohl Moodymu. Problém byl v tom, že z toho v novinách udělali další poklesek Ministerstva kouzel, takže se tam o něm nepsalo moc lichotivě.

„Koukněte na tu fotku jejich domu!“ smál se hlasitě Malfoy. „Až se divím, že se ještě nerozpadl.“

„Sklapni, Malfoyi,“ řekl Harry. „Jejich dům je v pořádku a ještě dlouho bude.“

„Jasně, Pottere, ty to musíš vědět. Přece jsi tam u nich přes léto byl. Takže víš, jak ten dům pořádně vypadá. Ono tady na téhle fotce není pořádně vidět přes tu jejich mámu…?“

Ron se začínal třást vzteky a ruce zaťal v pěst. Vypadal, že se každou chvíli vrhne na Malfoye. Harry a Hermiona ho pro jistotu drželi zezadu za hábit.

„Malfoy, drž hubu,“ okřikla jsem ho.

Nyní se pro změnu zaměřil na mě. „Och, Beckerová, pro tebe to tam vlastně musí být ráj, že jo? Takovýhle barák musí být pořád mnohem lepší než to nic, co máš ty.“

„No a? Mně to stačí,“ odsekla jsem.

„Pochopitelně, ubožákům ani nic jiného nezbývá. Škoda, že s nemůžeš zúčastnit toho turnaje. S těmi tisíci galeony by sis rozhodně polepšila… Počkat, to bys je musela vlastně vyhrát. Takže máš smůlu.“

Sebevědomě jsem udělala krok směrem k němu. „Víš co, Malfoyi? Klidně bych se přihlásila do toho turnaje, obešla bych nějak toho soudce, a kdyby mě vybrali, tak bych soutěžila, až bych to nakonec vyhrála.“

Ušklíbl se. „Tak to udělej,“ pronesl hrdě.

Nakrčila jsem čelo. „Co?“

„Až se zahájí přihlašování, tak obejdeš tu sedmnáctiletou hranici a přihlásíš se. Když tě pak ten soudce vybere, tak budeš soutěžit,“ navrhl mi, i když to pronesl tak rozkazovačným tónem, že to byl spíš rozkaz.

„A proč bych to měla dělat? Jenom proto, že jsi mi to řekl ty?“ pozvedla jsem obočí.

„Když to vyhraješ, dám ti další tisíc galeonů,“ pronesl sebejistě. Dav okolo zalapal po dechu. To je pořádná částka. I já jsem překvapeně pozvedla obočí. Za takovou částku bych si mohla asi i sama koupit nějaký byt.

„A když nevyhraju?“ zeptala jsem se znovu. „Já ti tisíc galeonů nedám.“

„Kde bys k ním taky přišla?“ ušklíbl se. „Ne, to chce něco jiného… Už to mám. Když urazím tebe nebo tvoje přátelé, tak ty na to nebudeš moct nic říct.“

Ztuhla jsem. Ta představa byla hrozná. Ale na druhou stranu tisíc galeonů byla pěkná představa.

„Tak co? Jdeš do toho nebo zbaběle vycouváš?“ pozvedl Malfoy obočí a natáhl ke mně ruku.

Váhala jsem už jen několik vteřin, než jsem se rozhodla. Stiskla jsem mu ruku. „Jdu do toho.“

Malfoy se pobaveně ušklíbl, než se naše ruce rozpojili. Obrátila jsem se pak k němu záda, abych se vrátila ke svým přátelům.

„Měla by sis rovnou začít zvykat. Budu vykládat o Wesleyovich mámě, jak je vypasená, a ty na to nebudeš moct nic říct,“ pronesl posměšně.

Na to mu už odpověděl Harry o jeho mámě, což bylo asi chytřejší, než se s ním sázet. Minimálně to dokázalo Malfoye vytočit tak moc, že pak vytáhl na Harryho hůlku, ale jeho Malfoyova kletba minula. Vzápětí jsme si užili zábavnou show, když ho Moody proměnil ve fretku. Bylo to velmi vtipné a možná jeden z nejlepších momentů mého života. Smáli jsme se tomu ještě celý začátek večeře, tedy do doby, než mi Hermiona připomněla moji sázku.

„Myslíš, že bylo dobré, se s ním takhle sázet?“ optala se mě.

„Mně to nepřijde tak hrozné,“ pokrčila jsem rameny. „Akorát budu muset přijít na to, jak obejít toho soudce a přihlásit se. Ale je v tom spousta různých faktorů. Nemusím obejít toho soudce, on mě nemusí vybrat a stejně ani nevíme, jak se bude vybírat. Takže si s tím zatím nemusím dělat starosti. Teď mě trápí něco jiného.“

„Co?“ zeptal se se zájmem Harry.

Koutkem oka jsem pohlédla k mrzimorskému stolu. „Probereme to až v naší místnosti,“ prohlásila jsem a vrhla se na zbytek večeře. V průběhu ní jsme si vyslechli od Freda a George, jaká byla jejich hodina s Moodym, čímž nás natěšili na tu naší, kterou s ním ale budeme mít až ve čtvrtek.

Jak jsem ale slíbila svým přátelům, tak se také stalo, a my jsme ten večer seděli ve společenské místnosti. Poněkud se to protáhlo, protože jsem se svým povídáním čekala na Hermionu, která z nějakého důvodu musela ještě do knihovny. Ale jakmile přišla, tak jsme se usadili na našem oblíbeném místě u krbu.

„Asi jsem vám neměla říkat o Alice,“ začala jsem potichu.

„Proč myslíš?“ zeptal se Ron.

„Bylo to její tajemství, ne moje. Její schopnosti a já jsem vám o nich pověděla. A vy nejste její přátelé. Já sama o nich vím jenom proto, že jsem taky bilokantka. Takže asi nebylo správné, abych vám o tom řekla,“ řekla jsem jim.

„Ale není to poprvé,“ poznamenal Harry

Pozvedla jsem obočí. „Co?“

„Když jsi loni zjistila, že Elizabeth a její máma jsou bilokantky, tak jsi nám to taky hned řekla,“ připomněl mi to.

„Dokonce jsi nám řekla, kdo je její táta. I když my s ní nikdy nijak nekamarádili a prakticky jsme pro ni cizí,“ dodala ještě Hermiona.

Až v tuhle chvíli jsem si uvědomovala, že vlastně mají pravdu. „Sakra. Právě se ze mě stala drbna. Akorát jsem měla doteď štěstí s Eliz, protože ona je taková otevřená a nic moc netají.“

„Ale co bys jinak dělala? Nechávala si to pro sebe?“ pozvedl Harry obočí.

„Co jinýho bych měla dělat?“ pozvedla jsem obočí.

„Nevím, ale tajit to se mi nezdá správný,“ pokrčil rameny Harry. „Takhle bys nám brzo nemohla říct nic. Co jsi zažila, co nového jsi objevila o sobě a tak, protože bys pokaždý narážela na něco s někým, o kom bychom my neměli vědět.“

„To je pravda,“ uznala Hermiona.

„Nakonec by ti z toho hráblo,“ podotkl Ron.

„Ale takhle to musí mít všichni, ne?“ rozhlédla jsem se po nich. „A narůstá to s každým novým bilokantem. Já bezmezně důvěřuji vám a řeknu vám všechno. Alice evidentně věří Cedricovi a svým rodičům. Elizabeth pro změnu věří teď nově Oliverovi, což je logické, když s ním žije. Pak její máma a nevím, kolik toho ví Tichošlápek. A James má bůhvíkoho.“

„Kdybyste to takhle měli tajit všichni, tak vám z toho vážně brzo hrábne,“ řekl Ron.

„Hlavně když byste museli pokaždé žádat každého o povolení, když o tom všem budete chtít říct někomu novému,“ dodala Hermiona.

„To bude vážně k zbláznění,“ poznamenal Harry.

„Jenže jak z toho ven?“ zeptala jsem se, ale moc jsem nečekala, že by mi někdo z nich dal nějakou vhodnou odpověď.

Nikdo nevěděl. Jen Ron plácl jakýsi praštěný nápad, který ho asi akorát napadl: „Zajdi za Brumbálem a řekni mu o založení klubu přátel bilokantů. Pak stačí přidávat jenom členy.“

Ušklíbla jsem se nad představou, jak jdu za Brumbálem, abych to udělala. Nejspíš by se netvářil moc nadšeně. Hlavně bych mu musela znamenat, co to bilokant znamená. Ale pak jsem se zarazila a tvář se mi rozjasnila. „Rone, teď jsi na to kápl.“

„Cože?“ nechápavě se na mě podívali.

Ignorovala jsem jejich zmatené pohledy. „Musím teď hned napsat nějaký dopis…“ Nechala jsem je tam pak sedět zmatené, neboť jsem se šla věnovat svému nápadu.

V následujících dnech se nedělo moc zajímavého kromě klasické školní výuky. Alespoň konečně nastala hodina lektvarů, kde jsem mohla vařit svoje lektvary. Plánovala jsem si přitom, jaké lektvary pak vyzkouším při nejbližší možnosti, až opět nastane klub lektvarů. Chodila jsem tam už od druhého ročníku. Nemělo to sice takový oficiální název, ale dalo by se tak to setkávání označit. V podstatě to znamenalo, že několik studentů se scházelo po vyučování v učebně lektvarů a vařili jsme lektvary, jaké jsme chtěli, pod dohledem Snapea. Mělo to svoje výhody, protože jsme tam mohli volně experimentovat, a když jsme si něčím nebyli jistí, tak nám Snape pomohl. V takových situacích býval ochotnější, než za normálních hodin lektvarů. Možná to bylo tím, že tady byli lidi, kteří měli o lektvary opravdu zájem, a tak se nemusel tolik obávat výbuchu kotlíku. Přesto jsem tam z nějakého důvodu byla jediná z Nebelvíru.

Ale většina studentů se spíš těšila na hodinu obranu proti černé magii. Podle toho, co o něm kolovalo, to vypadalo, že letos budeme mít toho nejschopnějšího učitele, jakého jsme zatím měli. Tedy pokud překoná Lupina. Jenže ten nás loni učil o různých potvorách, na které můžeme narazit, zatímco Moody lovil černokněžníky. Nejspíš proto byla jeho hodina úplně jiná než Lupinova. Nevyučoval nás nic o možných nebezpečných magických tvorech, evidentně rovnou sáhl po kletbách, které se nepromíjejí. Bylo to hodně zajímavá hodina, i když poněkud temná. Chudák ten pavouček, na kterém to zkoušel. Ale právě tahle poslední kletba, kterou se zabíjelo, mě zajímala nejvíc. Proto jsem pozvedla ruku a přihlásila se.

„Pane profesore, neexistuje proti ní nějaký štít?“ zeptala jsem se vážně.

„Proti téhle kletbě ne. Není proti ní žádná protikletba a nedá se nijak odrazit…“ odpověděl mi.

„Opravdu nikdo nikdy žádný nevytvořil?“ zeptala jsem se znovu a trochu jsem mu přitom skočila do řeči, protože nejspíš chtěl nějak pokračovat.

Nejspíš jsem mu začala být touhle otázkou podezřelá, protože následně na mě upřel obě svoje oči, až mě z toho přejel mráz po zádech. Jedno oko bych přežila, ale to druhé bylo trochu nepříjemné. „Ne, nevytvořil,“ zopakoval znovu. „A existuje jenom jeden člověk, který ji přežil…“ Následně svou pozornost přesunul k Harrymu.

Ale mýlil se. Harry nebyl jediný. Já jsem dokázala tu kletbu zadržet. Z nějakého důvodu jsem asi jediná na světě a Harry je jinak jediný, který ji dokázal přežít bez nějakého štítu.

Moody pak dokončil svůj výklad o kletbách, které se nepromíjejí, a my jsme si zbytek hodiny o nich psali poznámky, dokud nezazvonilo. V ten moment jsme opustili třídu a všichni spustili povídání o Moodym a jeho kletbách. Všichni, kromě Nevilla, který se odebral do postranní chodby. Náš rozhovor s ním pak byl trochu zvláštní, hlavně když pak přišel ještě Moody. Ale došlo mi, že Neville evidentně není nadšený z téhle hodiny stejně jako ostatní. Jenom Ronovi se pořádně dařilo udržet si svoje nadšení. Harry byl také zamlklý. Nedivím se mu, když vezmu, že právě tahle kletba zabila jeho rodiče. Cestou ze schodů jsem nahmatala jeho ruku a povzbudivě jsem mu ji zmáčkla. Podíval se na mě a já jsem se na něj povzbudivě usmála. Taktéž trochu pozvedl koutky.

Večeři snědla Hermiona stejně rychle jako pokaždé tenhle týden. Sotva jsem jí stihla povědět, že večer ji budu na něco potřebovat. Hermiona přikývla a už se hnala pryč z Velké síně. Podívala jsem se pak na kluky, kteří živě debatovali o Moodym. „Kluci, vás budu taky večer potřebovat.“

„Na co?“ zeptal se mě Ron.

„To zjistíte,“ odpověděla jsem mu a pohlédla jsem k mrzimorskému stolu. Nikde jsem neviděla Alice, ale viděla jsem tam Cedrica. Nechala jsem sedět kluky u stoly samotné bez vysvětlení a vydala jsem se ke stolu Mrzimoru.

„Cedricu? Mohla bych s tebou mluvit?“ oslovila jsem ho. Seděl ke mně zády a akorát něco probíral se svými kamarády, kteří seděli naproti němu. Čili oni na mě měli dobrý výhled, jak jsem mířila k nim. Zajímalo by mě, nad čím asi přemýšlí. Jak asi vypadá, když holka ze čtvrtého ročníku jde za klukem z šestého ročníku a z jiné koleje? Nějak mě nenapadá, co normálního bychom spolu mohli probírat. A rozhodně jsem se cítila trochu trapně, když jsem takhle šla za staršími ročníky.

Ale Cedricovi na tom nezáleželo, protože se klidně otočil a podíval se na mě. „Jasně,“ souhlasil se a zvedl. Popošla jsem s ním jenom o trochu dál od jeho přátel.

„Jenom jsem tě chtěla požádat, jestli bys s Alice přišel dneska do toho kabinetu, jak jsme tam byli posledně?“ Tentokrát jsem si dala záležet na tom, abych nijak nezmínila, že mě tam zatáhl.

„Jo, klidně,“ kývl. „To je všechno? Nemám přinést nějaké pomůcky, kdybyste tam chtěli nějak čarovat po vašem?“

„Naštěstí máme tu výhodu, že žádné pomůcky nepotřebujeme,“ usmála jsem se. „Ale můžeš být pokusný králík.“

„Oh, teď začínám zvažovat, že tam vůbec nepřijdu… Neobejdete se beze mě?“ pozvedl obočí a pousmál se přitom.

„Ne, ty jsi tam taky důležitý,“ zdůraznila jsem. „Vážně. Týká se to i tebe.“

„Dobře. Tak já přijdu,“ přikývl.

„Tak se uvidíme večer v devět,“ rozloučila jsem se s ním a zamířila jsem ke svému stolu.

Ten večer jsem svým přátelům vysvětlila bližší informace toho, o co by se mělo jednat. Nejprve klukům a později i Hermioně, když přišla z knihovny. Pak stačilo jen vyčkat na vhodnou dobu, než vyrazíme ven. Hermioně se akorát moc nezdálo, že jsme se měli znovu toulat po večerce po hradě. Ale aby byla klidnější, tak Harry bral neviditelný plášť a Pobertův plánek, zatímco já jsem ponechávala svoje tělo v posteli, abych mohla neviditelná putovat po hradě. V tomhle uskupení jsem je dovedla do opuštěného kabinetu v šestém patře, kde ze sebe strhli plášť, a já jsem se zviditelnila, aby mě mohl vidět i někdo jiný než Harry. Rozdělali jsme oheň v krbu a pak jsme usazení na pohovkách vyčkávali.

Asi několik minut před devátou hodinou se otevřeli dveře a do místnosti vešli další dvě osoby. Naštěstí jsme se ve světle plamenů z krbu ujistili, že se opravdu jedná o Cedrica a Alice a ne o Filche s McGonagallovou.

„Páni, tohle plížení se po večerce je docela vzrušující,“ pronesla Alice a následně se zarazila, když popošla o něco blíž. „Ty tu nejsi sama.“

„Ne, tentokrát jsem sebou vzala skutečně kamarády a ty imaginární jsem nechala na koleji. Potřebovali si odpočinout. Tak si sedněte,“ pokynula jsem rukou vedle sebe. Na pohovce naproti už seděl Harry, Ron a Hermiona a volná místa zůstávali jenom na pohovce vedle mě. Takže se vedle mě usadili Cedric a Alice.

„Takže o co tady přesně jde?“ zeptal se Cedric.

„Vydrž chvíli, ještě na někoho čekáme,“ požádala jsem ho.

Následovala zhruba minuta ticha, kdy nikdo nic neříkal. Představila bych je, ale díky mistrovství jsme měli jistotu, že už se všichni známe. Takže nastala ta trapná chvíle ticha.

„Nevíte někdo, kolik je hodin?“ zeptala jsem se, abych to ticho na chvíli přerušila.

„Já mám hodinky,“ odpověděl mi Cedric. Vyhrnul si levý rukáv a ruku pak natočil ke mně.

Chytla jsem ho jednou rukou za zápěstí, abych mohla zaostřit pohled na jeho hodinky, a ve světle plamenů jsem mohla rozpoznat čas. „Minuta po deváté,“ pronesla jsem a pak jsem se podívala na Cedrica. „Díky,“ řekla jsem mu. V ten samý moment se i on podíval na mě a tak jsme se na krátký moment dívali vzájemně do očí. Ale po několika vteřinách jsem uhnula pohledem a podívala jsem se i po ostatních. „Má minutu zpoždění.“

„Kdo?“ zeptala se Alice.

Už jsem ji nestihla odpovědět, protože se ozvalo zapráskání v krbu. „Jsem tady správně?“ ozval se odtamtud hlas, který patřil jedné blonďaté hlavě, které na nás právě koukala z krbu. „Jo, je to správný krb. Díky Merlinovi. Před chvíli jsem byla v kabinetu Snapea. Snad si mě nestihl všimnout.“

„Ona,“ odpověděla jsem Alice. „Tohle je Elizabeth Reed. Další bilokantka.“

„Těší mě a k vašim službám,“ ušklíbla se Elizabeth. „Takže ty jsi byla bilokantka celou tu dobu, aniž by to někdo z nás postřehl? To je hustý.“

„Zklidni se na moment, ještě jim musím něco říct,“ zpomalila jsem jí a natočila jsem se pak k Cedricovi a Alice. „Vítejte v klubu Přátelé bilokantů. Pokud se vám nelíbí název, tak si stěžujte u Rona, ten o vymyslel.“

„Co? Já to jen tak plácl,“ ohradil se Ron.

„Jo, jasně,“ mávla jsem nad tím rukou. „Podstatné je prostě to, že každý bilokant má svoje přátele, rodinu nebo tak někoho, komu prostě věří a řekne mu o svých schopnostech. Ti moji sedí támhle naproti. Eliz má mámu, která je mimochodem taky bilokantka, a přítele, který o tom také ví.“

„Byl by tu taky, ale nevejdeme se oba do krbu,“ poznamenala Elizabeth.

„Pak známe akorát jednoho dalšího bilokanta, Jamese, ale s tím se mi nepodařilo navázat kontakt, takže ten je tak nějak mimo,“ dokončila jsem svoje vysvětlování.

„Takže jaký to má celé smysl?“ zeptal se Cedric.

„Prostě, kdo je v tomhle klubu, tak ten ví o všech bilokantech,“ pokrčila jsem rameny. „A promiň, Alice, že jsem jim musela říct o tvých schopnostech, ale jinak bych je sem nedostala.“

„Takže prakticky i moji rodiče patří do tohohle klubu?“ optala se Alice.

„Prakticky ano,“ přikývla jsem. „Komu věříš a řekneš mu o tom, tak ten do tohohle klubu patří. Ale ty jsem na tenhle sraz nějak nepozvala, protože mi to bylo trochu blbý. Jsou jiná generace. Stejně tak tady není i Elizabethina máma, i když ta by mohla mít i nějaké užitečné informace. Eliz to zjistí.“

„Zkusím to,“ pronesla.

„Má to ale určité výhody,“ ozval se Harry. „Takhle vám snáz povíme, co se všechno za poslední čtyři roky událo.“

„A vězte, že toho je dost,“ dodala Hermiona.

Jak si Alice zvykne na fakt, že je bilokantka? Co všechno dokáže?

Jak dopadne sázka s Malfoyem?

Přihlásí se Kate? Vybere ji pohár?

Kdo všechno bude šampionem?