kapitola74Brianna nám nelhala. Opravdu na nás byla tvrdá. Jen jsem čekala, kdy na nějakém tréninku vypustíme duši. A to jsem si loni myslela, že je na nás Oliver tvrdý. Teď na jeho dlouhé tréninky s láskou vzpomínám. Brianna musí být nějaká vylepšená verze Terminátora. Možná zkřížeá s tím záporákem od Transformerů, u kterého si teď nemůžu vzpomenout na jméno. Preceptikon? Deceptikon?

I když Deceptikon by možná mohl být spíš Malfoy, se kterým jsem se záhadným způsobem spojila do týmu. Ne, že by to tedy byl ideální stav. Vlastně díky jeho přítomnosti na trénincích panovala ve vzduchu neustále dusivá atmosféra. Akorát mám pocit, že jsem ji vnímala jenom já.

Většinu času jsem se ho snažila ignorovat, ale to šlo těžko, když mi dělal naschvály. Přímo při tréninku ani tak moc ne, tam mi maximálně někdy překážel, ale dělo se to spíš v šatně. Byly to například zavřené dveře před nosem nebo spadlé věci na zemi. Pochopitelně jsem si to nenechávala líbit a vracela mu to. Užívala jsem pro to svoje bilokantské schopnosti. Jakmile jsem zapadla do sprchy a pustila vodu, přešla jsem do astrální podoby a znova ze sprchy vylezla. Ta neviditelná astrální podoba měla tu výhodu, že jsem se nemusela obtěžovat s oblečením. Rovnou jsem přeběhla do šatny nebo do jejich sprch a rozházela jeho věci. Ale musela jsem jednat extra rychle, aby moje nehybná postava ve sprše nebyla nápadná anebo aby si někdo nevšiml těch kapek kapajícíc z neviditelného obrysu postavy.

Někdy jsme tyhle schválnosti přešli a toho druhého ignorovali, případně pomstu odložili na později, ale někdy jeden z nás vybouchl a začali jsme se hádat. Někdy to bylo i kvůli úplné maličkosti, ale byli jsme schopni se kvůli ní pohádat do krve. Myslím, že zrovna v téhle situaci z nás museli naši spoluhráči šílet. Nakonec, když nějaká taková hádka znovu začínala, tak se ji snažili ukončit dřív, než se pořádně rozjela. Většinou to byla Angelina, která mě zatáhla do sprchy, nebo Fred, který mě vedl z šatny zpátky k hradu anebo kdokoliv jiný vedoucí mě na hřiště. Záleželo na tom, v jaké fázi tréninku a převlíkání jsem tou dobou byla.

Ale dnes jsem měla dost mizernou náladu, a tak jsem byla extrémně podrážděná. Mohla za to McGonagallová. Těsně před tréninkem jsme měli poslední hodinu Přeměňování, kdy jsem se potichu bavila s Alice v poslední lavici. Měli jsme si procvičovat polštářové kouzlo, a to už nám oběma docela šlo, tak jsme v poklidu spekulovali, co znamenají barvy v aurách. Trochu se to zvrhlo v to, že Alice mi popisovala, kdo má ve třídě jaké barvy aury, a podle našich znalostí dotyčné osoby, jsme se něco snažily vymyslet. Ale načapala nás McGonagallová. Naštěstí tedy nezaslechla, o čem jsme se přesně bavili. Ale i tak mě sjela za to, že nedávám pozor. A jenom mě, já jsem podle ní asi viník.

Takže když jsem se dneska chystala vyrazit za Camrálem, ale náhle mi vletěl do cesty Malfoy a já do něj vrazila. Vyedlo mě to z rovnováhy, až jsem málem spadla z koštěte. Udržela jsem se na něm jedině proto, že jsem se v jednu chvíli chytla Malfoye za rameno. Ale jakmile jsem měla zpátky svou rovnováhu a uvědomila jsem si, že mám svou ruku na jeho rameni, tak jsem spěšně ucukla. Ještě bych něco mohla chytit.

„Do háje, Beckerová, nemůžeš dávat pozor?“ obořil se na mě.

„Nemůžu, když mi vlítáváš do cesty,“ nenechala jsem si to líbit.

„Tak se máš pořádně koukat, kam letíš!“ odsekl Malfoy.

„Ono by stačilo, kdyby sis uvědomil, že nejsi jedinej na hřišti!“ vyštěkla jsem na něj.

„Jasně, protože chytač přeci není pro hru vůbec důležitý,“ oponoval mi.

„Ne, vždycky. Nemusí to být pokaždý chytač, který vyhraje zápas!“

„A DOST!“ ozval se křik a vzápětí jasn hvizd píšťalky. Podívala jsem se na Briannu, která nám jasně značila, ať letíme na zem. Sama tam mířila a vypadala dost naštvaně.

Upřímně jsem se jí začínala trochu bát, když jsem letěla k zemi. Sesedla jsem tak s koštěte a vzápětí vedle mě přistál i Malfoy.

„Co to vy dva tam ve vzduchu vyvádíte?“ spustila na nás.

„Za to může Malfoy…“ začala jsem se bránit, ale Brianna nás nenechala.

„Je mi jedno, kdo za co může. Já nejsem slepá, vidím ty schválnosti, které si poslední týdny děláte. A to oba dva, bez výjimky!“ seřvala nás.

„Ale…“ pokusil se Malfoy o obhajobu.

„Nechci slyšet ani žádné ale!“ okřikla ho ihned. „Hned první den jsem vás varovala, že nějaké spory tady nestrpím. A nemám problém vás vyhodit, i když máme za týden zápas. Radši budu dnem a nocí zacvičovat nové hráče než ještě minutu poslouchat vaše hádky! Takže teď si podáte ruku a usmíříte se anebo oba letíte z týmu.“

Ani jednomu z nás se do toho moc nechtěla. Vlastně se mi na něj ani moc nechtělo dívat, protože, nevím tedy jako on, ale já byla rudá z toho seřvávání rudá až za ušima. Radši se nechám seřvat od McGonagallky za vyrušování, na což už jsem si vypěstovala odstup a co mě moc netrápí, než od Brianny pro malicherné hádky a kvůli famfrpálu, který mám ráda. Ale nechci se nechat vyhodit z týmu, takže jsem se sklopenýma očima obrátila k Malfoyovi a natáhla k němu ruku. Po pár vteřinách mi ji stiskl a já k němu vzhlédla. Na rozdíl ode mě nebly tak rudý. Nevypadal, že mu na tom nějak záleželo. I když skrz tu chladnou masku, co měl ve výrazu, bylo těžké něco odhalit. Mám podezření, že musel brát nějaké speciální hodiny, aby se uměl takhle chladně a nepřístupně tvářit.

Náhle jsem koutkem oka zahlédla záblesk, a jakoby to byl pro nás signál, oba jsme rukou ucukli a pustili toho druhého. Zadívala jsem se tím směrem, kde byl ten záblesk. První mě napadlo, že se blíží bouřka, ale pak jsem zahlédla na tribunách povědomou hlavu s foťákem v rukách. Colin Creevey.

„Sakra,“ zaklela jsem. „Já ho roztrhnu.“

Ale tomu už nikdo nevěnoval pozornost, pravděpodobně mě ani nikdo neslyšel. Brianna totiž znovu pískla a mělo se pokračovat trénink. Když jsem proto nasedala na koště, tak jsem jen doufala, že Colinův foťák nemá přiblížení.

Další den jsem se proto pokoušela odchytit si Colina u snídaně, ale buď jsem měla smůlu anebo se mi vyhýbal. Obrátila jsem se proto u snídaně na Ginny: „Nevíš, kde bych našla Colina? On dneska nesnídá?“

„Patří mezi extrémně ranní ptáčata, takže snídá mezi prvními. Touhle dobou už je nejspíš v hodině formulí,“ pokrčila rameny.

„Tak brzo?“ nakrčila jsem čelo.

Ginny jen pokrčila rameny a dál se věnovala svojí snídani.

„Proč chceš zrovna jeho?“ vložil se do toho Ron.

„Protože je tu šance, že mě včera vyfotil, když jsem si potřásala rukou s Malfoyem,“ vysvětlila jsem mu.

„Proč jsi to dělala?“ ptal se Harry.

„Aby jí Brin nevyrazila z týmu,“ vysvětlil místo mě Fred, který na poslední chvíli přišel na snídani. „Ono se totiž tady Kate a Malfoy na trénincích bez přestání hádají a Brin ruply včera nervy, tak jim pohrozila vyhazovem z týmu, jestli s tím nepřestanou. A zabralo to, od té doby se nepohádali. Akorát vypadali neustále nasupeně.“

Probodla jsem ho pohledem.

„Jo, přesntě takhle se včera tvářila taky,“ okomentoval to Fred a naložil si na talíř opečenou slaninu.

Veškeré moje další vražedné pohledy ignoroval, takže jsem to radši vzdala. „Jdu radši odchytit toho Colina a donutit ho zničit tu fotku,“ pronesla jsem a vstala jsem od stolu.

„Zkus ho nezmasakrovat pohledem,“ zavolal za mnou ještě Fred, ale já jsem ho ignorovala.

Mířila jsem do čtvrtého patra, kde je učebna profesora Kratiknota, ale hned ve Vstupn síni se ke mně přidala jedna konkrétní zmijozelská studentka.

„Nejdeš špatným směrem?“ zeptala se mě rovnou Rebeka, když kráčela vedle mě po schodech nahoru. „Pokud vím, tak teď máte lektvary se Zmijozelem. Brácha na to včera dostatečně nadával, takže v tomhle se nepletu-!

„Můžeš se radovat, protože teď mířím s tebou do učebny formulí. Potřebuju něco v rychlosti dostat od Colina, abych stihla ty lektvary,“ sdělila jsem jí.

„Jestli je to ta fotka, tak tu od něj získal už brácha včera,“ poznamenala.

Zarazila jsem se. „Vážně?“

„Opravdu,“ kývla. „Použil zmijozelská triky.“

Zamračila jsem se. Dovedla jsem si ty zmijozelská triky představit a nelíbilo se mi, že je používal na třeťáka z naší koleje. Nebo prostě jakéhokoliv mladšího studenta, který se nemůže pořádně bránit. Na druhou stranu tím vyřešil i můj problém, tak bych si neměla tak stěžovat. Stejně se mi to ale nelíbilo. Raději bych tu fotku získala sama. Třeba bych s ní pak mohla i Malfoye vydírat. Možná by mi vyzradil záhadu jeho zad. Ale to by mi vlastně mohla osvětlit Rebeka.

„Hele, Bex, tuhle jsem si všimla, že má tvůj brácha na zádech pár jizev a…“

„Tys je viděla?“ vyhrkla. Ani mě nenechala dokončit větu. Viděla jsem, jak při té zmínce cleá ztuhla. Náhled se jí vytratila z tváře ta přátelskost a pohodovost, kterou jsem u ní znala.

„Jo, ale jak…“

„Nic jsi neviděla, jasný?“ skočila mi znovu do řeči. Tvářila se přitom stejně chladně a nepřístupně jako Malfoy včera. Buď to mají vrozené anebo tyhle výrazy cvičí od narození, jinak si to neumím vysvětlit. „A ode mě se nic nedozvíš. Nechci o tom mluvit a… Prostě to už nikdy neřeš.“

Ani nečekala na nějakou moji reakci a vyrazila spěšně po schodech nahoru. Ponechala mě tam zmatenou stát.  Co to s těmi Malfoyi sakra je?

„Problémy?“ ozvalo se za mnou.

Ohlédla jsem se a pod schodištěm jsem viděla Jamese.

„Ani tak ne. Jen jsem zvědavá a nedostávám odpovědi,“ pokrčila jsem rameny a sešla jsem schody k němu. Nemělo už cenu, abych pokračovala v cestě nahoru. „A co ty? Špehuješ mě?“

„Jdu na snídani,“ pokrčil rameny. „A náhodou jsem vás zahlédl a něco málo i z konce zaslechl.“

„Jo, tak vítej u záhady Malfoyových jizev,“ ušklíbla jsem se.

Nechápavě na mě pohlédl. „Chci vědět, o co jde?“

„Ani o moc nejde. Nějaký tajemství rodiny Malfoyů, o který se se mnou Rebeka nechce podělit a Malfoy je stejně nesnesitelný jako vždycky.“

„Tak použij svoje schopnosti,“ navrhl mi James a ztlumil při tom hlas.

„Schopnosti?“ pozvedla jsem obočí.

„Ovládání mysli. Stejně už jsi mi slíbila, že na tom zapracuješ, tak teď máš příležitost.“

„Ale jak…“

„Večer v sedm, v tom našem opuštěném kabinetě,“ sdělil mi James.

„Tak fajn,“ přikývla jsem a následně už jsme se rozešli. James do Velké síně a já na hodinu lektvarů.

Ale ta záhada Malfoyouvých otázek mi vrtala hlavou celý den. Ale nebyla to jediná záhada, kterou jsme ten den řešili. Harry se totiž včerejší večer vydal na výpravu do prefektské koupelny na Cedricovu radu. Chvíli jsem i včera zvažovala, že bych se tam vypravila s ním, ale protože to mělo zahrnout koupel, tak jsem si řekla, že mu dopřeju soukromí. I když dneska se to ukázalo jako zbytečný, protože podle toho, co nám vykládal později na hodině kouzelných formulích, tam byla i Ufňukaná Uršula. Vyprávěl nám přitom i o incidentu na chodbě se Snapem a Moodym.

Ale od té doby jsme se všichni čtyři pohroužili do knih v knihovně. Všichni čtyři jsme se snažili najít nějaké kouzlo, které by Harrymu pomohlo vydržet pod vodou. Já jsem si přitom dodělávala i úkoly na normální vyučování, protože takhle jsem většinou trávila poslední dobou svůj volný čas. Tréninky na famfrpál nebo úkoly. Zpravidla to bylo kvůli tomu, že po těch zdlouhavých trénincích jsem byla tak unavená, že jsem se už nedokázala na učení soustředit, a ty tréninky byly pomalu každý druhý den. Naštěstí ne dnes, takže jsem mohla hledat v knihách a dodělávat si úkoly. Tedy až do doby, než jsem se podívala na hodinky a zjistila jsem, že je za pár minut sedm.

„Och, sakra,“ zaklelala jsem a vysloužila jsem si syknutí od madam Pinceové.

„Co je?“ zeptala se šeptem Hermiona, která seděla naproti mně.

„Musím někde být,“ zašeptala jsem a spěšně jsem přitom sbírala svoje učebnice a pergameny. „Vrať prosímtě za mě ty knížky do polic.“

Cesta do schodů mi pak zabrala ještě nějaký čas, takže do našeho rádoby klubu jsem dorazila asi pět minut po sedmé.

„Ahoj. Já vím, jdu trochu pozdě,“ vyhrkla jsem hned poté, co jsem tam vpadla.

„Vy máte něco v plánu?“ zeptala se Alice, která byla překvapená mým příchodem, a o které jsem ani nevěděla, že tu dnes večer bude. Seděla na jednom z gaučů a já se posadila vedle ní, přičemž svoje učebnice a pergameny jsem si položila vedle seme.

„Kate bude trénovat ovládání mysl,“ vysvětlil jí James, který seděl rozvalený na gauči naproti ní.

„Super,“ okomentovala to Alice. „Takže vy si můžete trénovat svoje triky s myslí a já si tu zatím meditovat a zkoušet přivolat svoji vizi. Nebo budu zkoumat vaše aury.“

„Vlastně jsem tak nějak doufal, že bys nám mohla posloužit jako tréninkový panák,“ zmínil James. „Udělal bych to sám, ale ovládám taky mysli a pro Kate bych byl moc velký oříšek. Ideální by byl nebilokant, ale pořád to bude mít snazší s tebou.“

„Jasně, ráda Kate pomůžu s trénováním jejích schopností a díky, že ses mě tak pěkně a zdvořile zeptal, jestli do toho jdu,“ pronesla ironicky směrem k Jamesovi. Podívala se pak ke mně a mávla nad tím rukou. „Ale to je jedno. Prostě nějak začni a snaž se mi nerozbít mysl.“

„Jo, ale jak bych měla začít?“ podívala jsem se na Jamese.

„Jak většinou spouštíš svoje schopnosti?“ zeptal se mě.

„Tím, že si představím, o co se snažím. Pak se to nějak stane,“ pokrčila jsem rameny.

Překvapeně pozvedl obočí. „Vážně? I ty s myslí?“

„Ty jsem zkoušela zatím jenom párkrát v životě, takže tam moc ne. Ani nevím, jestli fungovaly. Maximálně v tom jednom případě, když se mi povedlo vyděsit kamarádku, ale později u Malfoye si nejsem jistá,“ přiznala jsem.

„Myslím, že jsi na to šla u něj špatně. Dovedeš si vybavit, na co jsi přitom myslela?“ ptal se mě.

„Nejspíš jak moc potřebuju, aby zapomněl, co ví, a snažila jsem se nějak si to představit,“ tipla jsem si. Je to už přes rok, ale tohle byl můj standartní postup používání mých schopností.

„Tak to bylo špatně,“ potvrdil si svojí doměnku. „Klíčem k ovládání mysli je nenávist.“

Zarazila jsem se. „Vážně?“ překvapeně jsem pozvedla obočí.

„Musíš myslet na to, proč toho člověka nesnášíš, co tě na něm štve, anebo prostě myslet na někoho jiného, koho nesnášíš,“ vysvětlil mi. „Ukážu ti to.“

Sám se zvedl z gauče a přeše k nám. Zastavil se před Alicí a přidřepl si, aby byli ve stejné úrovni očí. Teď klečel naproti ní, rukama se opřel o gauč a zadíval se jí do očí. Ale i když měli takhle obličeje blízko u sebe, jako by se měli začít líbat, romanticky to rozhodně nevypadalo. Mohl za to hlavně Jamesův výraz, který byl chladný a nenávistný. Mračil se na ní, se rty pevně sevřenými u sebe. Alice na druhou stranu se v první chvíli zdála trochu nesvá, ale pak se její výraz změnil. Po chvíli byla bez výrazu a jen tupě hleděla před sebe.

„Kruval je mnohem lepší škola než Bradavice,“ pronesla po pár vteřinách. Vzápětí James přerušil oční kontakt a Alice několikrát zamrkala.

„Vidíš?“ obrátila se James na mě a pustil se gauče. Zvedl se a znovu se posadil na gauč naproti. „Teď jsi na řadě ty. A ty Alice, jestli ucítíš znovu nějaký tlak nebo svíravý pocit, nebraň se tomu. Nemusíš jí to stěžovat.“

Obrátila jsem se směrem k Alice a ona se na mě podívala. Nevypadala už nesvá jako u Jamese, byla uvolněnější. Nevím, jestli to bylo dobré znamení. Ale teď potřebuju vybavit si, proč bych ji nesnášela. Ale proč bych ji nesnášela? Maximálně někdy pro nějaký její odsuzovačný pohled nebo takové otravné mlasknutí, jakobych byla malé děcko, které potřebuje pokárat. Někdy mě tím rozčilovala, ale to byly jenom maličkosti, ne důvody k nenávisti. Asi budu potřebovat někoho jiného.

Hned se mi vybavil Malfoy. Toho rozhodně nesnáším. Tím, jak do mě pořád naráží nebo mi překáží a dělá schválnosti. Je otravný, nesnesitelný. Prostě ho nesnáším. Začala jsem si vybavovat všechny bývalé události. Jak mě v prváku chytil v té koupelně, vyzvídal o tom dopise, a nakonec mi dal facku. Jak mě pak chytil o měsíc později do sítě venku na pozemcích. Jak jsme se pak spolu vsadili a já prohrála. Nebo jak ukradl Harryho plášť. I když ten jsem mu o rok později ukradla nazpět, ale předtím jsem si vyslechla, jak mě pomlouval. A pak jsem ho zahlídla, jak byl zdrcený po zjištění o Rebece, ale to je vedlejší. Loni mě několikrát provokoval. Hrozil mi, že mě prozradí. I když to nakonec neudělal. Ale stejně ho prostě nesnáším.

„Nevím, na koho myslíš, ale moc to nezabírá,“ přerušil moje myšlenky James. „Jenom na sebe už několik minut zíráte.“

Jeho slova mě vytrhla ze zamyšlení. Jak jsem si vybavovala všechny události s Malfoyem, tak jsem vůbec nevnímala čas. Opravdu to bylo už několik minut? Mně to připadalo jako půl minuta.

„Má pravdu, ani tvoje aura tomu neodpovídá. Když jsem pozorovala Jamesovu auru, když mě ovlivňoval, tak tam byla napřed černá, pak se tam vlila stříbrná a pak už jsem to přestala vnímat, protože asi už dostal mojí hlavu.“

„Stříbrná?“ zopakoval po ní James.

„Mám podezření, že to znamená za bilokantská schopnost,“ podotkla a pak se znovu podívala na mě. „Ale ty jsi tam měla minimum tmavé barvy.“

„Dobře, budu myslet na někoho jiného,“ rezignovala jsem a znovu jsem se zadívala na Alice.

Koho nesnáším více než Malfoye? Patrně Voldemorta. Jo, ten to bude to pravé ořechové. Zabil Harryho rodiče. Zabil hodně lidí. V prváku mi rozbil hlavu. Ve druháku mě oblboval. Celý rok. Dokonce mě přinutil, abych k němu něco cítila a on mi přitom celou dobu kradl tělo a sílu. Málem nás pak zabil. Jenom se mnou manipuloval, využíval mě. Jo, toho definitivně nenávidím.

A najednou jsem cítila něco dalšího. Nejen, že jsem viděla, jak Alice vymizel výraz z tváře a začala opět tupě hledět před sebe, teď jsem to přímo i cítila. Pronikla jsem do její mysli. Skoro jako bych se jí mohla dotknout. Cítila jsem její pocity z tohohle prostředí. Cítila se tu příjemně, jako kdyby byla doma. Zachytila jsem i jakousi nejasnou myšlenku o Cedricovu a mně, ale ta mi proklouzla. Nevím, na co přesně o nás myslela, ale byla s tím spojená nějaká obava. A něco s růžovou barvou.

„Výborně, teď jí donuť něco udělat a nehrab se v jejích myšlenkách,“ ozval se Jamesův hlas, ale jakobych ho slyšela z velké dálky. Ale uvědomovala jsem si, co říkal, a tak jsem vytvořila ve své hlavě jeden jasný rozkaz a vložila ho do hlavy Alice.

„Krásnohůlky jsou lepší škola než Kruval, ale nejlepší jsou Bradavice,“ ozvala se ta myšlenka vzápětí z Aliciných úst.

Jakmile jsem to zaslechla, tak jsem se vítězně usmála a přerušila oční kontakt. Alice pak vypadala trochu zmateně.

„Výborně,“ pogratuloval mi James. „Takže už jsi na to přišla. A docela rychle.“

„Asi jsem přirozený talent,“ pokrčila jsem rameny. „Takže tohle bylo všechno?“

„To záleží, jak moc chceš zničit Alice mysl anebo jí vzít její soukromí,“ odvětil James. „Kdybys jí nedala ten rozkaz a dál se jí vrtala v hlavě, mohla by ses dozvědět něco, co nemáš.“

„Tak to jsem proti tomu,“ ozvala se Alice. „Ráda bych si nechala svoje myšlenky pro sebe.“

„Ale jak mám teda tyhle schopnosti trénovat dál?“

„Použij je na Malfoye,“ odpověděl mi James. „Stejně jsi chtěla vyřešit tu jejich záhadu. Tak příště prostě vlez Malfoyovi do hlavy.“

„Tak snad se mi to povede,“ poznamenala jsem. Podívala jsem pak na Alice. „Jestli jsi pozorovala i mojí aury, objevila se mi tam taky stříbrná?“

„Trochu. Ale tvoje barvy v auře mě v tomhle dost matou,“ připustila.

„Jak matou?“ pozvedla jsem obočí.

„Já nevím, jsou nějak divný,“ začala mi to popisovat. „U Jamese to bylo jednoduchý, najednou se tam ve středu objevila taková tmavě šedá. To bylo nejspíš proto, jak vyvolával tu nenávist. Ta se pak změnila ve stříbrnou. Ale u tebe to bylo nějak jinak. Především máš neustále v jednom kousku aury takovou černou skvrnu, která se doteď nikdy nepohla. Ale jakmile jsi vyvolala tu tmavě šedivou barvu alias nenávist ve svém středu, poprvé se ten černý flek pohnul. Vlezl do té šedivé, začala ho obklopovat stříbrná a šedivá zmizela. Navíc tam nějak k tomu vedle přibyla i bílá barva.“

„Bílá? Co ta znamená?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Nemám ponětí, protože jsem jí zatím viděla jenom u tebe,“ pokrčila rameny.

„Něco mě možná napadá,“ ozval se James. „Kate, zkus přejít do astrální podoby.“

Podívala jsem se na něj, a i když jsem nechápala, k čemu to přesně bude, tak jsem to udělala. Do astrální podoby jsem vklouzla docela snadno a stejně tak snadno jsem vyklouzla ze svého těla. Stačilo dalších několik vteřin a moje astrální podoba byla viditelná i pro ostatní. „Co to má dokázat?“ zeptala jsem se Jamese.

Ten mi ale neodpověděl, místo toho se podíval na Alice. „Jak ji vidíš teď?“

Alice se napřed podívala na mé tělo a pak na moji viditelnou astrální podobu. „Především u těla není žádná aura, když tam nejsi,“ sdělila mi. „Ale jinak tam je hodně bílé barvy. Jako opravdu hodně. Pak tam je i ta černá skrvna jako vždycky a hned vedle něj asi o polovinu menší stříbrná skvrnka. O kus dál i jedna stejně velká zlatá skvrna. Tu jsem taky doteď mimochodem u nikoho neviděla.“

„Tyhle barvy nejspíš znamenají něco s našimi schopnostmi. Stříbrná bude něco s myslí. Bílá bude asi znamenat astrální podobu nebo prostě tvoje zvláštní schopnosti,“ pronesl směrem ke mně. „Ale zlatá bude znamenat něco dalšího.“

„Čili zase jsem nějak divná. Jupí,“ pronesla jsem ironicky. Vzápětí jsem se zneviditelnila a vlezla do svého těla.

Alice se náhle uchechtla. „Kate, mám pro tebe špatnou zprávu. Odteď se přede mnou v astrální podobě neschováš. Sice nejsem schopna vidět tvoje tělo, ale auru ano.“

„Sakra, už tě nebudu moct špehovat a schovávat ti věci po pokoji,“ zaklekla jsem.

„Smůla,“ pokrčila rameny a mírně se přitom ušklíbla. „Mimochodem koho jsi se snažila nenávidět při tom prvním pokusu?“

„Malfoye,“ odpověděla jsem jí prostě.

Nakrčila nad tím čelo. „Hmm, divný,“ zamumlala potichu, že jsem jí pomalu neslyšela. Nemám ponětí, proč se na to ptala. Hlavní bylo, že teď už vím, jak z Malfoye dostat ty informace.

„Asi už půjdu,“ prohlásila jsem. „Potřebuju dopsat ještě esej na Přeměňování, jinak mě zítra McGonagallová zase seřve,“ protočila jsem oči a začala jsem si sbírat svoje věci. „Jamesi, díky za lekci ovládání mysli. Alice, díky, že si ze mě udělala zase o něco většího magora. Uvidíme se ráno na snídani nebo na sebe narazíme někdy později,“ rozloučila jsem se s nimi a vydala jsem se do nebelvírské společenské místnosti. Kupodivu jsem ten večer zvládla tu esej dopsat, i když jsem se musela přemáhat, protože se mi při psaní zavíraly oči.

 Ale nějak jsem neměla příležitost vyzkoušet svoje nově naučené schopnosti na Malfoyovi nebo jeho sestře. Nikdy jsem na některého z nich nenarazila samotného. Vlastně jsem začínala mít i pocit, že se mi Rebeka začala schválně vyhýbat. Ale myslím, že spíš nechtěla, abych se jí na to znovu vyptávala, než že bych to zní mohla dostat vymýváním mozku. Malfoy se mi na druhou stranu nijak nevyhýbal, choval se stejně arogantně jako vždycky, akorát nikdy nebyl sám. Pořád byl někdo blíž. Začala jsem dokonce zvažovat, že bych pronikla do jeho ložnice a odchytila si ho tam. Jenže tam bylo riziko, že by někdo z jeho spolunocležníku mohl vejít a těžko bych vysvětlovala, co tam vlastně dělám.

Mezitím se až přiblížil zápas proti Krásnohůlkám. Hraje se dneska. Mám pocit, že jsem z něj ještě nervóznější než před měsícem z toho konkurzu. Předtím šlo jenm o mě, teď jde i o dalších šest hráčů a čest celé školy. To vůbec není znekliďnující.

Není divu, že jsem proto ráno nemohla pořádně dospat. Vzbudila jsem se někdy kolem čtvrté hodiny a další dvě hodiny se převalovala, než jsem nakonec vstala. Šla jsem si zaběhat, sněhu je málo, takže teď to jde. Vyvenčila jsem přitom Gucciho a pak jsem ho vrátila do našich ložnic. Dala jsem si sprchu a oblíkla jsem se do famfrpálového hábitu. Černého bradavického. Vypadal na první pohled podobně jako ty klasické školní, akorát tam byla na zádech napsané číslo a jméno jako u klasického famfrpálového hábitu.

Na snídani jsem byla mezi prvními, takže tam moc lidí nebylo. Byla jsem za to částečně ráda, protože jsem se takhle vyhnula davům. Sice mě nikdo nepovzbuzoval, ale zase mi ani nikdo nevykládal, jak moc mi věří a podobně. To se dělo totiž v posledních dnech s přibližujícím se zápasem často. K tomu mi hodně dávali i různé tipy, jak porazit Krásnohůlky. Ale co jsem pochopila, tak se to dělo každému členovi našemu týmu.

Ale i přes to, že teprve svítalo, jsem nebyla první, kdo dorazil do šatny. V první moment, když jsem tam zahlédla koutkem oka další osobu, jsem si pomyslela, že to je Brianna. Vždycky byla na trénincích první a taky i poslední. Jenže dneska jsme asi nějak předběhli, protože jsem tu byla jenom já a Malfoy. Být to někdo jiný, tak ho pozdravím, ale jeho jsem ignorovala. I on mě. Jen ke mně v první moment vzhlédl, když jsem dovnitř vešla. Ale jakmile si uvědomil, že jsem to já, zase sklopil pohled. V šatně bylo mrtvolné ticho, během kterého jsem odložila svoje věci na lavičku a otočila jsem se přitom k němu zády.

Až v tu chvíli mi došlo, že tohle je konečně ta příležitost, na kterou celou dobu čekám. Jsme tu sami a nějakou dobu nejspíš nikdo nepřijde. Teď jenom potřebuju zachytit jeho pohled a proniknout mu do hlavy. Jenže až tak často se běžně navzájem do očí nedíváme. Co kdybych se s ním začala hádat? Možná by mi to mohlo vyjít.

Náhle jsem se k němu otočila. „Udělej mi laskavost a zkus dneska chytit tu Zlatonku,“ pronesla jsem příkře.

Vzhlédl ke mně. „Tobě a laskavost?“ pronesl posměšně.

„No, tak Malfoyi, to jsi až takový hajzl, že bys nám to schválně pokazil, jen abys prohrál?“ překřížila jsem ruce na hrudi.

„Rozhodně se nebudu snažit vyhrát kvůli tobě, kvůli škole ani kvůli nikomu jinýmu,“ odsekl. Ale zabíralo to, hleděl mi do očí. Dokonce i vstal z lavičky.

Naštvaně jsem vykročila k němu. „Tak proč ses sakra hlásil do týmu?“

„No, kvůli tobě rozhodně ne,“ zavrčel a vykročil ke mně. „Fakt jsem netoužil po tom být s tebou v týmu a muset na tebe každý druhý den koukat. To bych si radši vypíchl oči.“

„Tak proč si sem lezl,“ zopakovala jsem a udělala jsem další krok k němu. Malfoy mě rozčiloval a já jsem se snažila ten vztek jenom předstírat, abych udržela oční kontakt. Začínala jsem přitom myslet na Voldemorta a na to, jak moc ho nenávidím. V rychlosti jsem si promítala, jak moc mě ve druháku využíval. Cítila jsem tu nenávist a směřovala jsem ji k Malfoyovi. Ale byl tam nějaký odpor. Něco, na co jsem u Alice nenarazila. Jakési brány. Bránil se, nechtěl mě nechat proniknout dovnitř. Vnímal to vůbec nebo to dělal podvědomě?

„Protože jsem poslední dobrý chytač na škole,“ odpověděl mi. Buď moje útoky cítil a snažil se mě odpovědí rozpýlit anebo vůbec o ničem nevěděl. „Prakticky jsem neměl při konkurzu konkurenci. Neexistuje lepší chytač na škole a budu soupeřit s dalšími školami. Budu moct porazit i Kruma.“

Ušklíbla jsem se. Ta představa mě porazila. „Ty si vážně myslíš, že jsi lepší než Krum? Vždyť jsi nebyl ani lepší než Harry nebo Cedric.“

Zasáhla jsem ho. Viděla jsem mu to ve tváři. Jestli měl nějaké citlivé místo ohledně svých schopností, tak jsem ho teď trefila. Jeho chladný či škodolibý výraz zmizel a na chvíli se zatvářil ublíženě, až mi ho bylo líto. V ten samý moment ale jeho výraz zmizel a vystřídal ho stejný tupý pohled, jako jsem viděla u Alice. Moje poznámka stačila na to, aby jeho obrany kolem mysli polevily a já pronikla dovnitř. Ale bylo to křehké spojení, které jsem málem kvůli svojí lítosti vůči němu ztratila. Zatnula jsem zuby a znovu pocítila nenávist. Ne, jeho mysl teď nepustím. Minimálně ne do doby, než se dozvím, co chci.

Připomínalo mi to můj zážitek, když jsem do jeho mysli pronikla před pár lety. Ale to bylo v astrální podobě, to jsem opravdu do jeho mysli pronikla celá. Teď jsem tam byla také, ale ne fyzicky či astrálně. Jako by jeho mysl vysílala různé myšlenky do mé hlavy a já věděla, na co v tu chvíli myslí. Byl naštvaný a ublížený. Cítila jsem i obavy z neúspěchu a ten nátlak. Pochopila jsem, proč ho moje poznámka tak zasáhla. Myslel si to totiž taky, jen by to nikdy nahlas nepřiznal. Na to byl až moc pyšný.

Ale já jsem tu nebyla kvůli jeho pocitům, ale kvůli jeho vzpomínkám. Začala jsem proto myslet na jizvy na jeho zádech. Jako bych najednou svoji myšlenku o jeho jizvách vyslala k němu do hlavy a odpovědí mi byla jeho vzpomínka na to. Viděla jsem najednou sebe jeho očima, když si všiml, že na něj koukám. Cítila jsem jeho obavu z toho, že jsem viděla ty jizvy, a strach z toho, že to roznesu dál. K tomu tam byl i pocit narušení jeho soukromí a myšlenka, že tohle jsem nikdy neměla vidět. To všechno pak nahradil vztek na moji adresu a došlo mi, že kvůli tomu mi dělal ty schválnosti. Chtěl mi to nějak vrátit.

Jenže tohle neřešilo odpověď na tu otázku, kde se ty jizvy vzaly, tak jsem pátrala dál. Dostala se ke mně vzpomínka na nedávný rozhovor s Rebekou o tom, jak jsem se jí na ty jizvy ptala. Následoval vztek, že se v tom rýpu a uklidňování od Rebeky.

Nakonec jsem se k té původní vzpomínce dohrabala. Patrně bude trochu zkreslená, protože si ji asi Malfoy nepamatuje úplně přesně. Byl o něco mladší, stalo se to první léto poté, co se vrátil z Bradavic. Hledal Rebeku, a tak vešel bez zaklepání do jejího pokoje. Nebyla tam sama. Na zemi, mezi pár hromadami časopisů, tam s ní seděli nějaké další dvě děti jejich věku. Asi to by důvod, proč Rebeka hned vyskočila na nohy.

„Co jsou zač?“ zeptal se Draco Rebeky a podezřívavě si je měřil.

„To jsou moji kamarádi,“ odpověděla Rebeka nejistě.

Draco si ty její kamarády přeměřil. Blonďák a bruneta. Oba dva měli na sobě džínové kraťasy a tričko a ani jeden z nich nevypadal nějak kouzelnicky. Draco proto přejel pohledem na Rebeku. „Prosím, řekni mi, že jenom jako mudlové vypadají.“

„Oni to jsou mudlové,“ přiznala Rebeka potichu.

„Zbláznila jsi se?“ rokřikl se Draco, ale vzápětí se ztišil a s obavami se podíval ke dveřích. Raději je za sebou zavřel. „Jak tě to napadlo vzít k nám domů mudly?“ promluvil na ní potichu.

„Já jsem jim to tu chtěla ukázat a máma s tátou nejsou doma,“ namítla Rebeka.

„Ale můžou přijít z ministerstva každou chvílí,“ upozornil jí Draco. „A jestli to otec zjistí, tak…“ Větu ani nedokončil, ale nejspíš si Rebeka dovedla představit, že to neznamená dobrý konec.

„Prosím, Draco, neříkej u o tom,“ zaprosila.

Draco vrhl jeden opovrženíhodný pohled na ty dva mudly. „Fajn, ale teď hned odsud odejdou.“

„Dobře,“ přikývla Rebeka a spěšně svým kamarádům vysvětlovala, že budou muset odejít. Ti vypadali zmateně a nechápali, co se děje. Rebeka se jim omlouvala, ale Draco se tvářil, jako by byli jenom hmyz.

„Fajn, tak už pojďte,“ sykl na ně Draco, kterého to zřejmě přestalo bavit. „Půjdu první, vy dva se držte těsně za mnou,“ rozkázal jim. Ani na ně pak nečekal, otevřel dveře a vedl je chodbou pryč. Draco měl po celou dobu připravenou hůlku v rukávu pro Merlinvíproč.

Ale důvod se pro to našel hned v hale, která byla mimochodem obrovská. Když kráčeli skrz ni, tak se za hlavními dveřmi ozvaly hlasy jejich rodičů. Rebeka ztuhla, ale Draco hned jednal. Díky tomu, že jsem to viděla z jeho hlavy jsem i věděla, na co v tu chvíli pomyslel. Jeho instinkt byl ochránit Rebeku, aby jejich nezjistil, že to byla ona. A proto ji strčil do nejbližších dveří a namířila na ní hůlku. „Pertrificus totalus,“ sykl přitom a přivřel dveře. Rebeka byla schovaná a nemohla se ozvat.

Jak jsem to viděla skrz jeho hlavu, tak jsem i postřehla myšlenku, že tohle měl možná udělat s těmi dvěma mudly. Jenže následovala ihned pochybnost, že jsou dva a nejspíš by to nestihl, protože sotva se odvrátil od dveří s Rebekou, jejich otec vešel dovnitř. Draco se schválně postavil před ty mudly, jako kdyby je za sebou mohl schovat.

„Draco, co…“ všiml s ho otec, ale zarazil se, jakmile si všiml i těch dvou mudlů. Ti byli ještě vyjukaní z kouzla a nezmohli se na slovo. „Co to má znamenat?“ zbrunátněl v obličeji.

„To jsou jenom… jsou z vedlejší vesnice a já jsem je vzal jenom na chvíli sem…“ začal to vysvětlovat Draco a sklopil přitom pohled.

„Ach, Draco,“ povzdechla si matka, ale její slova vedle jeho otce skoro zanikla.

„Ztratil si snad rozum?“ rozčílil se a vykročil k němu. Popadl ho za límec košile a zatřásl s ním. „Copak jsem tě neučil, že tihle… Jsou špína. Sotva jsou hodni toho, aby s námi obývali planetu, a ty je dokonce vezmeš k nám domů?!“

„A-ano, otče,“ kývl Draco a já jsem cítila, jak moc byl vyděšený. Bál se vzteku svého otce a toho, jak ho potrestá, ale ještě víc se hrozil toho, že by mohl otevřít dveře a najít tam Rebeku. Byl odhodlaný vzít to všechno na sebe, aby jí otcova hněvu ušetřil.

Jeho otec ho pořád držel za límec, ale přitom se otočil k Narcisse. „Postarej se o ty mudly,“ sykl na ní.

„Luciusi, prosím, buď na něj mírný,“ zaprosila Dracova matka, ale jeho otec se nezdál, že na její slova bude nějak dbát. Držel Draca pořád za límec a táhl ho do nějaké místnosti. Naštěstí ne do té, kde byla ukrytá Rebeka. Dovlekl ho do nějakého pracovny, kde ho pustil a zavřel za sebou dveře.

„Víš, že to dělám nerad, ale potřebuješ dostat lekci, abys věděl, s kým se smíš a nesmíš kamarádit,“ pronesl chladně na jeho adresu. „Svlékni si košili.“

Draco se ani neodvažoval odporovat a začal si rozepínat košili. S rozřesenými rukami mu to šlo pomalu, ale jeho otec ho aspoň nepopoháněl. Draco na něj neviděl, protože stál za jeho zády a jinak nedal najevo, že by tam byl. Až když si Draco vysvlékl a odložil košili, tak promluvil: „Připrav se.“

Po tomhle varování přišla první rána. Nebyl to žádný fyzický nástroj, patrně nějaké nevyřčené kouzlo, ale svoji práci odvedlo. Rána neviditelným bičem. Šok z úderu byl nejdřív silnější než bolest, kterou pocítil, a způsobil, že zasténal. Pak ale pevně sevřel rty a zůstal zticha, odhodlaný nenechat na sobě před otcem znát nějakou slabost, i když mu při druhé ráně vrhkly slzy do očí a kůže ho začala kůže nesnesitelně pálit. Oči měl zavřená a ruce sevřené v pěsti. Při čtvrté ráně ucítil, jak se mu protrhla kůže na zádech. Při páté ráně klesl na kolena. Jeho otce to ale nezastavilo a pokračoval dál, dokud nepadla desátá rána.

„Stačilo,“ pronesl nakonec a Draco pomalu otevřel oči. Zrak měl zamlžený od slz a na zádech se mu mísil pot s krví. „Běž do svého pokoje.“

Draco se na svého otce ani nepodíval a váhavě vstal. Nohy se mu třásly, sotva se na nich udržel. Na zádech se mu mísil pot a krev, i když žádná z ran nebyla příliš hluboká. Pomalu se ještě natáhl pro svou košili. Když odcházel z otcovy pracovny, tak jsem zachytila i nějaké jeho tehdejší myšlenky, které přetrvaly dodnes. Byly o mudlech a mudlovských šmejdech, jelikož jeho nenávist k nim toho dne jen posílila, protože kvůli těm dvoum špinavým mudlům se dostal do téhle situace. Jako připmínka mu na to zůstaly tři jizvy na zádech. Ale stejně tak vzrostla i nenávist k jeho otci.

Tím tamhle vzpomínka skončila. Čekala jsem různé vysvětlení, ale ne tohle. Najednou mi bylo Draca líto. Jenom představa, že by něco takového udělal vlastní otec svému dvanáctiletému synovi, je úděsná. Chtěla jsem mu na to říct něco utěšujícího, ale jen jsem pootevřela ústa a docházela mi slova. Co bych mohla říct, abych mu nějak ulevila od toho, co se stalo?

Nakonec jsem ani neměla příležitost, protože se dveře otevřely. Cukla jsem a rychle jsem od Malfoye ustoupila. Podívala jsem se ke dveřím, kde stála Brianna a hleděla na nás. „Doufám, že se zase nehádáte,“ pronesla.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a sklopila jsem pohled.

Brzy po Brianně se začaly trousit do šatny i ostatní hráči. Zřejmě dnes nikdo dlouho nevyspával. Ale i když jsme brzy byly v šatně úplně všichni, tak nikomu z nás nebylo moc do řeči. Až těsně před začátkem zápasu se pustila Brianna do povzbudivého projevu. Nevím, jestli na mě nějak zabral. Víc mě povzbudilo, když jsem vyšla z šatny a tam na mě čekal Cedric, který mi rychle popřál hodně štěstí a dal mi i pusu pro štětí. Asi se někdy vážně hodí mít kluka. Dokáže to zlepšit náladu.

A pak zápas začal. Už od začátku byl hodně vyrovnaný. Neustále jsme se prali o Camrál, přihrávali si a snažili se skórovat, ale bylo to dost těžké. Když už se někomu z nás povedlo doletět k brance, tak se zase ukázalo, jak moc dobří jsou brankáři. I pro diváky to muselo být únavné, protože během dvou hodin zápasu padli jen čtyři branky a navíc vyrovnaně. Skóre bylo 20:20.

Po těch dvou hodinách nastala patnáctiminutová pauza, kdy jsme si mohli na chvíli oddechnout a Brinna se během toho snažila vymyslet nějakou strategii.

„Takže nechala jsem schválně Raye, aby dělal v průběhu statistiky a před chvíli mi je sdělil. Spočítal, že náš tým měl celkem jedenáct střel na jejich branky, z toho ty dvě byly úspěšné. Ale oni na naše branky stříleli celkem osmadvacetkrát, přičemž jen dvakrát jsem to nevykrala. To je víc jak polovina. Kdyby mě nějak vyřídili, tak jsme v háji.“ podívala se po nás střelkyních. „Musíte se s nimi o ten Camrál víc prát a nedat jim ho tak snadno. Víc si přihrávejte!“

„Je to docela těžký,“ poznamenala Heidi. „Mám pocit, že jsou o něco sehranější než my.“

„To je mi jedno!“ ohradila se Brianna. „Já vím, je to těžké. Na rozdíl od nás nemají koleje, takže spolu nejspíš někdy hráli, zatímco vy jenom poslední měsíc. A všichni jsou o dost starší než většina z našeho týmu. To ale neznamená, že bychom nemohli vyhrát! Jenom to nesmíte vzdávat, víc riskovat a být agresivnější. To platí i pro odrážeče,“ podívala se na Freda a Jesse. „Zatím jste ukázali, že spolu dobře spolupracujete, jen se jich tak nebojte. A ty Draco,“ oslovila posledního člena k týmu, který se doteď tvářil, že tady vůbec není. „Zatím Zlatonka ještě nikde nebyla, ale buď připravenej po ní hned vyrazit, jakmile se objeví. Zatím to vypadá, že právě vy chytači rozhodnete zápas.“

O necelou minutu později se ozvalo zapísknutí ohlašující pokračování zápisu a my se začali sbírat z laviček. Zápas pokračoval, ale mnohem svižněji. Jestli předtím byla před přestávkou nuda, tak teď nastalo drama. Začalo to, když se krásnohůlským odražečům podařilo sejmout Potloukem Briannu tak, že nemohla pokračovat v zápase. A jak předpověděla o přestávce, bez ní jsme v háji. Náhle jsme začali dostávat mnohem více gólů a skóre se naklonilo na stranu Krásnohůlských. I když párkrát se nám podařilo skórovat.

„A aktuálně to je 220:60 pro Krásohůlky a… Ale zdá se, že krásnohůlský chytač zahlédl Zlatonku!“ zvolal Lee Jordan do mikrofonu.

Jako by slovo Zlatonka bylo nějaké začarované slovo a všichni na hřišti začali sledovat chytače. Ten krásnohůlský chytač, William se asi jmenuje, letěl střemhlav nějakým směrem a opravdu jsem před ním zahlédla nějaký zlatý záblesk. Malfoy letěl za ním, ale sakra, byl ještě moc daleko. Zhrozila jsem se. Už jsem viděla, jak to nestihne, William chytí Zlatonku a my prohrajeme.

Ale najednou jsem koutkem oka zahlédla nějaký pohyb. Potlouk, který letěl směrem k Fredovi, ale ten už byl připravený s pálkou. Podobná situace se děla o kousek dál s Jessem a druhým Potloukem. Oboum dvoum se povedlo odpálit Potlouky směrem k Williamovi. Jenže problém byl, že mezi ním a Potlouky byl ještě Draco, který akorát vlétával do cesty Potloukům a nevěděl o tom.

Jednala jsem instinktivně. Věděla jsem, že tomu musím nějak zabránit, ale neexistoval žádný normální způsob. Byla jsem přes celé hřiště, takže by mě nejspíš neslyšel a hůlku jsem u sebe neměla. Měla jsem jenom svoje schopnosti. Proto jsem zavřela oči a přešla do astrální podoby. Prakticky jsem si na koštěti jen poposedla trochu dopředu a fyzické tělo jsem nechala za sebou. Kupodivu se moje astrální já nepropadlo skrz koště a zůstalo na něm sedět, jen jsem se raději moc nenakláněla a seděla jsem jako strnulá. S přivřenýma očima jsem hleděla na Malfoy a představovala jsem si, jak se jeho koště nakloní trochu níž a změní to trochu směr jeho letu. Vzápětí se to opravdu stalo a on opravdu sletěl asi o půl metru níž. Pár vteřin na to mu těsně nad hlavou proletěly Potlouky a zasáhly Williama.

Zlatonku nezískal on a ani Draco, protože můj zásah a náhlé objevení Potlouků ho trochu zmátlo. Zlatonka tak měla příležitost se znovu ztratit. Ale důležité bylo, že jeden z těch Potlouků trochu zasáhl Williama do hlavy. Spadl sice z koštěte, ale naštěstí ho jeden člen jejich týmu zvládl o pár stop níže chytit, takže to nebylo tak vážné. V průběhu toho jsem já vklouzla zpátky do svého těla. Především ale William nemohl pokračovat v zápase, nejspíš nějaký otřes mozku. Byla to jasná výhoda pro nás. Bez chytače neměli jak chytit Zlatonku a tak se bude hrát, dokud ji nechytí Malfoy. Už teď můžeme počítat s těmi stopadesáti body. Jediné, co jsme v tu chvíli potřebovali, bylo dohnat ten bodový rozdíl.

Toho by si byli dobře vědomi krásnohůlští, a tak dělali všechno proto, aby se nám to nepodařilo. Neustále nám brali Camrál, přihrávali si a nenechávali nás ani se k němu přiblížit na víc, jak půlku hřiště. Dokonce se ani nepokoušeli skórovat. Bohužel, jim tahle taktika fungovala. Bylo to únavné a dramatický část zápasu opět skončila. My, bradavické střelkyně, jsme byly bezradné, protože je nešlo nijak obehrát. Zkoušely jsme všechny možné triky, co jsme uměly, ale nešlo to.

Zvrat nastal až po celéhodině takového hraní. „A vypadá to, že Malfoy vidí Zlatonku! Asi už ho nebavilo čekat, až bradavické střelkyně doženou ten rozdíl a rozhodl se ukončit zápas už nyní!“ křičel Lee do mikrofonu.

Zhrozila jsem se. To už to vzdává? Sledovala jsem ho, jak letí za Zlatonkou. K naší smůle se před ním opravdu třepotalo něco zlatého. Rozhlédla jsem se okolo. Všichni na hřišti ho fascinovaně pozorovali. Jako by se u nás všech ostatních zastavil čas, jen na Malfoye to neplatilo. Takhle ho pozorovali i krásnohůlští. Počkat, nedalo by se toho využít?

„Angelino!“ křikla jsem na svoji spoluhráčku, která byla nejblíž mě. Ohlédla se po mě a já kývla hlavou směrem ke krásnohůlským brankám. Ihned pochopila, co tím myslím, a rozletěla se tím směrem. Cestou zvládla ukrást Camrál jedné krásnohůlské střelkyni, která si toho sotva všimla a zmateně se koukala. Jako první ji došlo, co máme v plánu a pískla na ostatní. Ale bylo pozdě, Angelina už stihla zaskórovat. Ne, že by si toho někdo pořádně všiml. Ani Lee to nekomentoval. Jenže to nevadilo, platné to bude i tak. Jestli Malfoy chytí Zlatonku, tak budeme vyrovnaní.

Neobtěžovala jsem se nějakým ohlížením za Malfoyem, jak blízko je Zlatonce. Nenechala jsem se tím rozptylovat a rozlétla jsem se pro Camrál. Jednala jsem rychle, aby se krásnohůlšti nestihli pořádně vzpamatovat. Dole jsem pod brankami jsem udělala otočku a vylétla směrem nahoru. Těsně za zády krásnohůlského brankáře jsem se rozmáchla a hodila Camrál do branky. V ten samý moment se ozvalo písknutí a křik Leeho Jordano „Draco Malfoy chytil Zlatonku!“

Až teď jsem se ohlédla a spatřila jsem Draca Malfoye na druhé straně hřiště, jak svírá Zlatonku v ruce. Ale nevěděla jsem, jestli se mám radovat nebo ne. Na tabuli skóre teď bylo 220:220, takže tam byly už přičtené body za Angelin gól a Malfoyovo chycení Zlatonky.

„Nyní nastává záhada, protože i přes chycení Zlatonky nevíme, kdo vlastně vyhrál. Zatímco jsme my všichni, i krásnohůlští střelci a brankář, sledovali chytání Zlatonka, střelkyně Johnsonová a Beckerová střelili dva góly. Ten poslední byl ale v době chycení Zlatonky a je otázka, jestli bude platit nebo ne. Rozhodnutí bude na rozhodčí, která v posledních vteřinách zápasu zvládla sledovat obě strany hřiště. Takže kdo je vítězem dnešního zápasu? Bradavice anebo je to remíza“

Většina pohledu na hřišti se teď upřela na madame Hoochová, která jako vždycky dělala rozhodčího. Nyní se dívala mým směrem. Já jen doufám, že opravdu sledovala obě strany zápasu. Proč jen tady nemáme mudlovské kamery, které by to celé natáčely, a pak by šlo přehrát si to ze záznamu?

Ale madame Hoochová si najednou přiložila hůlku ke krku. Takže je to tady. „Při posledním gólu propadl Camrál brankou až vteřinu po zaznění píšťalky a je tudíž neplatný. Je to remíza!“

Byla jsem připravená se radovat, ale teď jsem nevěděla, jestli bych měla. Neprohráli jsme, ale ani jsme nevyhráli. A bylo to o takový kousek. Blbá vteřina. Proč jsem nemohla být rychlejší? Proč se nám nemohlo podařit dál gól už předtím? I když to nakonec nedopadlo tak hrozně, stejně jsem měla takový blbý pocit provinění. Dnešek se nám nedařil právě kvůli nám, střelcům. Ti krásnohůlští byli lepší. Kdybychom byli lepší my, mohli bychom vyhrát.

Do šatny jsem proto vkročila s nic moc náladou. Nevím, jestli to na mě bylo nějak vidět, ale pro jistotu jsem se všem pohledem vyhýbala. Hlavu jsem měla sklopenou, především kvůli rozvazování bot nebo tak něčemu.

„Hele, než všichni zapadneme do sprch, tak bych rád něco řekl,“ ozval se Fred a upoutal tím pozornost nás všech. „Brin by měla nejspíš pro nás připravený nějaký proslov, možná i povzbuzující, tak ji teď nahradím. Stejně nás nejspíš plánuje seřvat za naše chyby hned v pondělí,“ mávl nad tím rukou. „Ale dosáhli jsme remízy, což bychom měli brát jako úspěch a pořádně to oslavit. Takže už teď se chystá v nebelvírské koleji nějaká pořádná oslava, na kterou jste zvaní i vy z ostatních kolejích. Vezměte s sebou klidně i pár dalších lidí a my vás k nám protáhneme tak, aby na to nepřišli profesoři.“

Nějak jsem si nebyla jistá, jak moc velkou mám chuť slavit, proto jsem to nijak nekomentovala a zamířila do sprch. V dívčích sprchách jsem byla jako první, aspoň jsem měla dost teplé vody, ale taky jsem i byla první, která z ní vylezla. Ještě tam u skříněk jsem si na sebe oblékla černé kalhoty a bílé tílko a s balíkem špinavého oblečení v ruce jsem vylezla ven do šatny. Kupodivu mě předběhl Malfoy, který tam byl evidentně první osprchovaný a taky už byl skoro oblečený. Měl na sobě už oblečenou černou košili, na kterou mu kapala z mokrých konečků vlasů voda. Mám pocit, že od té doby, co jsem zahlédla jeho jizvy, si začala košili oblíkat pomalu už ve sprchách. Ale tuhle záhadu už jsem vyřešila a teď jsem nechtěla to nějak rozebírat. Měla jsem chuť se spíš vydat do naší ložnice, lehnout si a prospat celou oslavu.

Ale to i nebylo přáno, protože sotva jsem se k Malfoyovi otočila zády, tak se ozval: „No, tak Beckerová, teď máš příležitost. Můžeš se do mě strefovat, že nebýt mojí rychlosti, vyhráli bychom to.“

Překvapeně jsem se na něj podívala. „Ale já se neplánuju do strefovat. Byla to remíza.“

Nevím, co to do něj vjelo, ale vypadal teď ještě naštvaněji, když jsem odmítla se s ním hádat. „Takže teď najednou mezi námi panuje nějaký mír?“ zavrčel. „Já nestojím o nějakou tvou lítost nade mnou.“

„Já…“ začala jsem, ale vzápětí mi to došlo. Lítost. To jsem cítila dneska před zápasem po tom, co jsem viděla. Ví o tom, že jsem to viděla? „Lítost v tom nehraje roli. Byla to týmová práce. Jo, kdybys byl o vteřinu pomalejší, nejspíš bychom to vyhráli. Ale stejně tak kdybych byla o vteřinu rychlejší já. Anebo kdybych já nebo někdo jiný trefily o gól víc někdy předtím. Jenže na tom nezáleží, protože tam může být milionkrát nějaké kdyby.“

„Fajn,“ odsekl, ale nic dalšího už mi na to neřekl. Obrátil se ke zády a posbíral si svoje věci. Znovu mě začal ignorovat, tak jsem mu to oplácela. Akorát ve dveřích se ještě otočil: „Dík, žes mě zachránila před těmi Potlouky.“

Ztuhla jsem. Jemu to došlo? Mohl to být jen vítr, nemusela jsem to být jenom já. Obrátila jsem se na něj, připravená to nějak popřít, ale zarazila jsem se. Vypadal, že je tom plně přesvědčený a že si to nenechá vymluvit. Ale proč bych mu to vlastně měla vymlouvat? Však jsme ten samý tým.

„Ale nemysli si, že se tím mezi námi něco mění,“ dodal ještě.

„Neboj, pro mě budeš navěky ten samej hajzl,“ ušklíbla jsem se.

„A ty budeš pořád ten spratek s divnými schopnostmi,“ oplatil mi to a pak za ním zaklaply dveře.

Tohle bylo asi poprvé, kdy jsme si řekli navzájem nějaké nadávky, ale nemysleli to až tak zla. V tomhle byla spíš určitá dávka sentimentality. Ale k něčemu to bylo prospěšné. Když jsem teď přesvědčovala Malfoye o tom, jak to byla týmová remíza, přesvědčila jsem tím i samu sebe, že bych se neměla vinit. Možná bych na tu oslavu mohla přeci jen zajít.

Nakonec se ukázalo, že bych na ní šla, i kdybych nechtěla. Vzhledem k té mezikolejní účasti to byla asi největší párty, která se u nás ve společenské místnosti, kdy konala. Zmijozel sice nepřišel, což se nedivím, a určitě to ani nikomu nevadilo, ale bylo tam několik lidí z Havraspáru a Mrzimoru. Především z Mrzimoru. Přišlo od nich pár lidí ze čtvrtého, pátého a většina šestého ročníku. Z Havraspáru dorazili až později společně s Briannou, když byla propuštěna z ošetřovny. Prý ji nějakou dobu trvalo, než přesvědčila ošetřovatelku. Ale i tak to byla pořádná párty.

Byla jsem ráda, že jsem tam byla. Hlavně proto, že mezi těmi lidmi z mrzimorského šestého ročníku byl i Cedric, takže většinu času jsem strávila s ním. No, možná ani tak ne většinu času, jako spíš všechen čas. Kolem půlnoci si z nás dvojčata začala dělat srandu, jestli nás k sobě někdo nepřilepil. Ale tenhle vtip jim nevydržel dlouho, protože nám tam vlítl Skoro Bezhlavý Nick. Georgeovi se nějak povedlo přesvědčit ho, aby nám dal vědět, když k nám bude mířit nějaký profesor. Nastalo pak hromadné schovávání všech mrzimorských a havraspárských účastníků po našich ložnicích. Kupodivu jsme to stihli dřív, než McGonagallová dorazila. Ani nic nepoznala, jen nás začala už vyhánět spát.

Nikomu z ostatních kolejí se pak uprostřed noci nechtělo riskovat plížení se na svoji kolej, takže u nás přenocovali až do rána. Velká párty se tak roztrhla na takové minipárty po ložnicích. Akorát zůstali pohlavně oddělené, protože kluci neměli způsob, jak k nám na pokoje proniknout. V naší ložnici tak přibyla jenom Alice Diggoryová, Susan Bonesová a Hannah Abbotová. Nějak se zvládli nacpat i do našich postelí. Parvati se vmáčkla k Levanduli a nechala volnou postel pro Susan a Hannah, zatímco já jsem se mačkala s Alice v mojí. To mačkání myslím doslova, protože se nám tam pak vecpal i Gucci. Ale my všichni měli tak dobrou náladu, že nám to bylo jedno.

Jak dopadne druhý úkol? Kdo bude zachraňovat koho?

Jaké vize bude mít Alice?

Koho se pokusí bilokantská parta kontaktovat?