kapitola46Z ošetřovny jsem se dostala až po několika dnech. K mojí smůle se tam hned další den vrátil Malfoy, protože si pořád stěžoval, jak moc ho to bolí, takže si ho tam nakonec madame Pomfreyová přes víkend nechala. Stejně se Malfoy jenom snažil získat co nejvíce pozornosti a zároveň způsobit problémy Hagridovi. Malfoy je schopný z toho udělat, že to Hagrid na něj toho hipogryfa poslal. Trochu lituju, že jsem na té hodině nebyla. Hipogryfové jsou prý vážně zajímaví tvorové.

Ale z ošetřovny jsem byla propuštěna až v pondělí stejně jako Malfoy. Celou dobu na ošetřovně se mi dařilo ho ignorovat, protože ležel až na druhé straně ošetřovny. A hádat se přes celou ošetřovnu se ani jednomu z nás nechtělo. Ještě bych si kvůli němu vyřvala hlasivky. Měla jsem dokonce i to štěstí, že mě madame Pomfreyová pustila asi o pět minut dřív než jeho, takže jsme se ani nemuseli potkat na chodbě.

Ale stejně mě propustila v době, kdy už vyučování začalo. Zrovna teď mám mít dvouhodinovku lektvarů a já prošvihnu začátek, což mi trochu vadí. A to myslím zcela bez ironie, protože já mam lektvary ráda. Vlastně je to asi můj nejoblíbenější předmět. Jenom nechápu, proč ostatní nesdílejí moje nadšení. Občas mi trochu vadí, že je v učebně trochu chladno, ale to se dá přežít. Tak na co si stěžují? Jo, jasně, možná jim trochu vadí Snape. Ale přestože jsem z Nebelvíru, tak na mě není až ta přísný. Možná je to tím, že mě lektvary baví a jdou mi.

To, jak většina studentů Nebelvíru nemá ráda Snapea, bylo poznat už podle těch jejich výrazů, když jsem vešla do třídy. Všichni zamračeně stáli u svých kotlíků a poctivě připravovali lektvary. A když byl Snape k některému nebelvírskému studentovi otočený zády, hodil po něm ten student zamračený pohled.

„Dobrý den. Omlouvám se, že jdu pozdě, ale z ošetřovny mě madame Pomfreyová pustila až teď,“ sdělila jsem klidně Snapeovi, když se na mě po mém příchodu podíval.

„V pořádku. Když hned začnete s přípravou lektvaru, tak ho jistě stihnete. Postup je na tabuli,“ odpověděl mi a pak už mi nevěnoval pozornost. Možná by nějakému jinému Nebelvírovi sebral body, ale s tím jsem si já až tak nedělala starosti. Snape mi snad ještě nikdy nevzal body.

Rozhlédla jsem se po třídě a všimla jsem si Harryho a Rona u jednoho stolu. Přešla jsem k nim a postavila jsem si kotlík vedle nich. Potichu jsme se pozdravili a pak jsem upřela svůj pohled na tabuli. Tenhle lektvar už jsem zahlédla. Dokonce jsem už i zahlédla nějakou jeho vylepšenou verzi. Ale lepší asi bude držet se klasického postupu a experimentovat někdy jindy. Tak jsem se pustila do přípravy.

Jenže tuhle pěknou idylku trochu přerušil Malfoy, když dorazil do třídy. Pochopitelně ani jemu Snape nesrazil žádné body, což není překvapení, a ani mi to tak moc nevadí. Víc mi vadí něco jiného. Proč si musel Malfoy dát kotlík zrovna vedle nás?

„Pane profesore, já bych potřeboval pomoct s nakrájením kořínků. S touhle rukou to nemůžu udělat.“

Snape se na Malfoye podíval a potom přejel pohledem na mě. Ne, prosím, ať nemyslí na to, co si myslím, že myslí.

„Beckerová vám to nakrájí. A když budete ještě něco potřebovat, obraťte se na ni.“ Sakra. Myslel na to, co jsem si myslela, že myslí. A nezahlídla jsem na jeho tváři náznak ušklíbnutí?

Věnovala jsem Malfoyovi zamračený pohled, zatímco on mi věnoval jeden úšklebek. Naštvaně jsem popadla jeho kořínky a začala jsem je krájet. A bylo mi jedno, že je každý kousek jinak velký.

„Takže jak se má Hagrid? Zatím to vypadá, že z té svojí první hodiny bude mít pár problémů,“ pronesl jízlivě, zatímco sledoval, jak krájím jeho kořínky. „A krájej je trochu pečlivěji. Tohle není guláš.“

Probodla jsem ho pohledem. „Jak si přejete, pane ufňukánku. Napřed jsem si říkala, že je škoda, že jsem neviděla, jak tě ten hipogryf podrápal, ale to tvoje kňourání na ošetřovně mi to vynahradilo.“ Ron se mojí poznámce zasmál.

Malfoyův úšklebek po mojí poznámce nezmizel z jeho tváře. „To nijak nemění Hagridovy problémy.“

„Takže proto to takhle filmuješ. Chceš, aby Hagrida vyhodili,“ poznamenal Harry.

„No, je to jeden z důvodů. Jedním z dalších důvodů je, že mi teď Beckerová oloupe scvrklofík,“ přejel pohledem na mě.

Popadla jsem jeho scvrklofík a měla jsem vážně velkou chuť ho po něm hodit nebo mu ho někam nacpat. A skoro jsem si už začala představovat, jak to po něm házím, ale zarazila jsem se. Klídek, zhluboka dýchej a zapoj sebeovládání. Po hlubokém nádechu jsem sklonila hlavu a začala ten jeho scvrklofík loupat, a když byl hotový, tak jsem mu ho hodila zpátky. Pak jsem konečně mohla pokračovat v lektvaru.

„Fajn,“ pokrčil rameny. Potom trochu ztlumil hlas. „Mimochodem už jsi řekla svým kamarádům o svých schopnostech?“

„Smůla, Malfoyi. Už to ví,“ usmála jsem se. „Jdeš pozdě.“

„Ale nejsem si jist, jestli to vědí úplně všichni na škole. To by možná byla docela dobrá pomsta za loňský rok, všem to rozhlásit.“

„Víš o tom, že loni jsem to nebyla já, kdo využil tvoji sestru? Vlastně jsem to byla i já, kdo byla zneužitá, protože Voldemort si půjčil moje tělo.“

„Ale svůj podíl jsi na tom měla, to nepopřeš.“

„Malfoyi, nech ji na pokoji,“ ozval se Ron.

Malfoy ho ale ignoroval a změnil téma. „Ještě mi nařež housenky,“ oznámil mi.

„Udělám to, když řekneš prosím,“ odpověděla jsem mu.

Další debatu přerušil Seamus Finnigan, který si přišel půjčit Harryho mosazné váhy.

„Hele, už jste to slyšeli? Prý asi zahlédli Siriuse Blacka,“ oznámil nám přitom. Najednou získal pozornost nás všech.

„Cože? A kde?“ zeptal se Harry, zatímco já jsem popošla trochu blíž, abych lépe slyšela.

„Kousek odtud. Kde přesně si nepamatuju, ráno to psali ve Věštci. Zahlédla ho tam nějaká mudla a zavolala ty mudlovské bystrozory.“

„Myslíš policii,“ opravila jsem ho.

„To je jedno. Prostě utekl dřív, než tam stihli dorazit kouzelničtí bystrozorové,“ řekl nám a odešel.

Pak jsme se chystala dál věnovat svému lektvaru, ale zarazil mě Malfoy, který stál u mého kotlíku. „Co chceš, Malfoyi?“ zeptala jsem se otráveně.

„Nic,“ pokrčil rameny a přešel ke svému kotlíku. Podívala jsem se na stůl. Moje nakrájené housenky zmizely, Malfoy si je vzal. Ale rozhodla jsem se už na něj vykašlat a pokračovat v přípravě svého lektvaru. Podívala jsem se na svůj lektvar. Zvláštní, teď by měl být ostře zelený, ale místo toho má nějakou nafialovělou barvu. Ale před chvílí byl ještě dozelena. Divné. Ale na druhou stranu to není tak divné, když si uvědomím, že byl právě Malfoy u mého kotlíku. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na něj. Idiot. Právě si něco klidně přidával do svého lektvaru, když věděl, že ten můj už zkazil. Možná bych mohla zkazit ten jeho taky. Anebo zkusit napravit ten svůj.

Fajn, takže mysli. Co tam mohl přidat nebo udělat s tím? Něco musel přidat, protože nic jiného by nestihl. A teoreticky tam asi přidal něco z těch přísad, co jsou na stole, což jsou právě ingredience na tento lektvar. Přelétla jsem stůl pohledem. Proč mám silný pocit, že ta šťáva z pijavic byla někde jinde? Jo, nejspíš ji tam přidal. Risknu to a budu předpokládat, že ano.

Počkat, tohle mi začíná připomínat tu vylepšenou verzi. Tam se přeci přidávalo víc šťávy z pijavice, jenže hned na začátku. Musela bych přijít na způsob, jak tomu lektvaru vysvětlit, ať kašle na pořadí. Potřebovala bych lektvar zneutralizovat ochlazením. Ihned jsem proto ztlumila plamen. Pak jsem tam přidala trochu alkoholového roztoku a scedila jsem to přes srst jednorožce, čímž by se mělo vykompenzovat špatné dávkování. A nyní mohu pokračovat v té vylepšené přípravě, protože normální postup můžu rovnou vzdát.

A zatímco jsem tohle všechno dělala, Malfoy absolutně nechápal, co přesně vyvádím. Harry a Ron si toho ani nevšimli, ti měli dost práce se svými lektvary. Jediným dalším, kdo by možná mohl postřehnout, že dělám něco jinak, by byla Hermiona, ale ta zase tajně pomáhala Nevillovi a zachraňovala jeho lektvar.

Než jsem se nadála, hodina se přichýlila ke konci a Snape zvolal: „Dokončete přípravy!“ Následně začal postupně obcházet všechny, aby si prohlédl jejich lektvary. Po nějakém čase se dostal k našemu stolu. Harrymu vynadal, Ronův radši nekomentoval, u Malfoye uznale pokývl a pak jsem přišla na řadu já. U mě se na chvíli zastavil a zkoumal můj lektvar. Snad je správný, zelenou barvu už získal. Pak se na mě podíval. „Dodržovala jste přesně postup, jaký byl napsán na tabuli?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Četla jsem jednou o vylepšeném postupu, tak jsem to chtěla vyzkoušet.“

„Zůstaňte tu ještě chvíli po hodině,“ oznámil mi stroze a potom pokračoval dál. Na řadu přišla zkouška Nevillova lektvaru, ale moc jsem ji nevnímala. Víc mi vrtalo hlavou to jeho chování. Znamená to, že ten lektvar byl špatně?

Když zazvonilo na konec hodiny, všichni utekli pryč, ale já jsem tam jediná zůstala. Pomalu jsem si sbalila věci a pak jsem přišla ke katedře.

„Pane profesore, byl ten lektvar špatný?“ zeptala jsem se.

„Ne, ve skutečnosti byl vynikající. Tím vylepšeným postupem jsi pravděpodobně odstranila úplně všechny vedlejší účinky.“

„Tak proč jste se mnou chtěl mluvit?“ zeptala jsem se.

„Nemám rád takové experimentování v hodinách. Ale-„

„Omlouvám se, prostě jsem to chtěla zkusit,“ vyhrkla jsem.

„-nejsem proti experimentování mimo hodiny,“ dokončil svoji větu. „Ve volném čase zkoušíš někdy připravovat nějaké lektvary?“

„Někdy. Když se mi nějaký lektvar hodí na něco. Anebo někdy nějaký jen tak cvičně, když na to mám náladu.“

„Zrovna uvažuju nad tím, že bych některým studentům dával pár hodin navíc. Ty jsi mezi nimi. Pokud chceš experimentovat, budu radši, když to bude pod mým dozorem a mimo hodiny. O hodinách mi stačí, že se musím obávat, co vyplodí zase Longbottom. Měla bys zájem?“

„Měla,“ odpověděla jsem mu.

„Tak se později domluvíme kdy. A řekni o tom i ostatním,“ řekl mi.

„Dobře. Na shledanou,“ rozloučila jsem se s ním a zamířila jsem pryč.

Určitě o těchto lekcích navíc řeknu Hermioně, ta je určitě ocení. Ale komu dalšímu? U nikoho dalšího jsem si nějakého speciálního nadšení pro lektvary nevšimla. Možná někdo v Havraspáru nebo Mrzimoru, ale o těch nevím, protože jsme s nimi nikdy neměli hodiny. Už třetím rokem máme hodiny lektvarů se Zmijozelem. A teď jsme ještě spojené všechny koleje na povinně volitelné předměty. Takže se s Malfoyem uvidíme snad každý den. Jak dlouho bude trvat, než se něco semele? Tipuju tak týden nebo dva.

„Stricta murum!“ zaslechla jsem, když jsem kráčela chodbou. Vzápětí mě něco neviditelného přitisklo ke zdi a kolem nohou se mi obmotaly neviditelné provazy. Následně jsem spatřila Malfoye kráčejícího ke mně. Zastavil se asi metr ode mě.

„Není tohle trochu povědomé?“ zeptal se mě s úšklebkem. Můj tip před chvílí byl špatný a Malfoy se opět chová jako hajzl. Takže je všechno normální.

„Jo, trochu,“ probodla jsem pohledem. „Co chceš vědět tentokrát?“

„Tentokrát nic. Tohle je pomsta za Rebeku.“

„No, tak, vždyť už jsem ti to říkala. To byl Voldemort.“

„Ale v prvním ročníku to nebyl on. A nejspíš ani to, jak jsem na to loni dočasně zapomněl,“ pronesl.

„Za to druhé náhodou trochu může. Mě by to samotnou nenapadlo,“ poznamenala jsem a probodla jsem ho znovu pohledem. Ne, že by mu nějak moje vraždění pohledem vadilo. Úšklebek z jeho tváře nezmizel a popošel blíž.

„Ale za zbytek můžeš ty,“ pronesl a podíval se mi do očí.

„Jo, to můžu. Ale nemůžu dopustit, abys to všechno řekl někomu dalšímu. Už nejsem tak bezmocná, jako jsem byla v prvním ročníku,“ pronesla jsem a zadívala jsem se mu do očí. Představila jsem si, jak ten jeho úšklebek mizí. A jak pronikám do jeho mysli.

Viděla jsem různé obrazy, ale zároveň jsem si moc dobře uvědomovala, co se děje kolem mě. Stále jsem stála ve fyzické podobě na chodbě a zároveň jsem se soustředila na jeho mysl. Jeho výraz z tváře zmizel. Ovládala jsem ho.

„Pusť mě,“ řekla jsem mu. Ve stejnou chvíli jsem k němu vyslala i tutéž větu jako myšlenku do mozku. A Malfoy na to zareagoval.

Mávnul hůlkou a zamumlal protikouzlo: „Dimittere.“ Kouzlo, které mě drželo u zdi, povolilo a já jsem se konečně mohla odlepit od zdi. Měla jsem chuť se protáhnout, ale raději jsem nepřerušovala oční kontakt.

„Nikomu neřekneš o tom, co dokážu. A přesvědčíš i Rebeku, aby to nikomu neřekla,“ rozkázala jsem mu.

„Nikomu to neřeknu,“ zopakoval po mně.

Napravo od sebe jsem najednou něco zaslechla. Nějaké kroky. Otočila jsem hlavu a zahlédla jsem záplavu blonďatých vlasů, která právě mizela za rohem. Sakra. Otočila jsem hlavu a podívala jsem se opět na Malfoye. Tvářil se trochu zmateně, ale už to nebyl ten lhostejný, otupělý výraz, jako před chvílí. Takže už ho neovládám a můžu se na něj vykašlat. Odešla jsem od něj a nechala jsem ho tam stát. Teď mám jiné starosti. Musím přijít na to, kdo mě tam viděl.

Odpoledne nás čekala letos první hodina obrany proti černé magii. Přestože jsem byla na ošetřovně, tak jsem ještě nestihla prošvihnout žádnou hodinu obrany. Máme ji mít v pondělí, úterý a pátek, jenže v pátek to odpadlo. Aspoň jsem nestihla nic prošvihnout. Proto jsem stejně netrpělivě jako ostatní vyčkávala v učebně s připravenými pomůckami. Nikdo z nás netušil, co nás bude první hodinu čekat.

Proto jsme byli překvapení, když se ukázalo, že dnes budeme mít praktickou hodinu. Když nepočítám loňské chytání rarachů, tak jsme ještě nikdy neměli žádnou praktickou hodinu obrany proti černé magii.

Ale nakonec jsme přeci jen všichni stáli ve sborovně, kde kromě nás byl ještě Snape. Byl zrovna na odchodu, ale cestou ještě utrousil poznámku o Nevillovi a jeho schopnostech.

„Mimochodem,“ začal Harry a trochu se ke mně naklonil. „Co po tobě vlastně Snape chtěl po hodině?“

„Navrhl mi lekce lektvarů navíc,“ odpověděla mu.

„Doučování?“ ozval se Ron, který nás slyšel. „Vždyť ti přece lektvary jdou.“

„Neřekla jsem doučování. Tohle jsou hodiny pro rozvíjení mých lektvarových dovedností nebo tak něco. Prostě budu mít příležitost experimentovat.“

„Nechtěl bych trávit čas o samotě se Snapem,“ pronesl Ron.

„Taky tam nebudu sama. Tuhle možnost mají i další,“ odpověděla jsem mu. Potom jsem se rozhlédla a všimla jsem si Hermiony o kousek dál. Popošla jsem blíž k ní. Možná bych měla trochu víc dávat pozor, co právě provádí Lupin a Neville. Jenom to řeknu Hermioně a už je budu vnímat.

„Hermiono, nechceš lekce lektvarů navíc?“ zeptala jsem se jí.

„Jo, asi jo,“ pokrčila rameny, ale dál sledovala, co se děje vepředu.

Podívala jsem se tam tedy taky a začala jsem dávat pozor. Profesor Lupin vykládal o bubákovi, co je to za stvoření a jaká je proti němu nejlepší obrana. Nakonec jsme si měli představit, co je náš největší strach.

Co je můj největší strach? Asi to, že by všichni zjistili, co dokážu, jaké jsou moje schopnosti. Potom by všichni věděli, že teď umím to samé, co uměl Voldemort. Že ho mám v hlavě. Co by si potom všichni mysleli? Že jsem taky zlá? Stačilo vidět, jak všichni reagovali loni, když se ukázalo, že Harry umí mluvit s hady. Dělali z něj příštího mocného černokněžníka. Nechci, aby takhle někdo koukal na mě. Takže svůj strach by měla, ale absolutně netuším, jak by bubák na sebe mohl vzít tuhle podobu.

„Už jste všichni připravení?“ zeptal se po chvíli Lupin.

Ne! Jak mám sakra přijít na to, jak vypadá můj strach? Naštěstí jde jako první na řadu Neville. Mám ještě chvíli času. Takže, mozečku můj, pěkně pracuj. Teoreticky by se to mohlo zobrazit jako scénka, kde jsem já používající schopnosti, a kolem mě jsou ostatní. Jenže teoreticky by se tím tenhle můj strach vyplnil, protože by to všichni zjistili. V tom případě jsem ale ovlivňovala Malfoyovu mysl zbytečně. Ne, musím vymyslet něco jiného. Co takhle dav lidí, který mi vyčítá moje schopnosti? Ne, tím se dostanu na to samé místo, zase to ostatní poznají. Potřebovala bych vyměnit strach a jde to vůbec?

„Kate, jsi na řadě!“ zavolal Lupin. Cože? Už teď?

Váhavě jsem udělala několik kroků dopředu a postavila jsem se vedle Parvati, která právě bojovala s bubákem. Nyní měl podobu mumie rozplácnuté na zemi. Parvati couvla dozadu k ostatním a nechala mi prostor. Fajn, tak teď v co se ta mumie promění?

Dobrých deset vteřin se nic nedělo. Pořád tam byla mumie. A právě v téhle chvíli čekání mě něco napadlo. Vzpomněla jsem si na něco z léta, v co by se mohla mumie proměnit. Teď ještě, aby se to povedlo a mumie se neproměnila v některou z prvních variant. Možná bych tomu mohla trochu pomoct. A tak jsem se trochu soustředila a představila jsem si, jak se mumie mění v můj strach.

Vzápětí se mumie opravdu začala měnit. Postavila se a během toho se proměňovala. Obvazy zmizely a vystřídaly je dlouhé bílé, zmačkané šaty. Zároveň se ta postava zmenšila a na hlavě jí začaly růst vlasy, dokud nedosáhly až do pasu. Ve výsledku přede mnou stála ta děsivá holčička z horroru.

„Ridikulus!“ vykřikla jsem. Zároveň jsem si představila, jak holčička zničehonic spadne. Což se vzápětí stalo. Holčička uklouzla a dřepla si na zadek. Zasmála jsem se jí.

„Seamusi!“ vyvolal Lupin dalšího. Couvla jsem dozadu, aby se mohl bubák přeměnit.

Postupně se ještě vystřídalo několik lidí, až se nakonec malým nedopatřením s useknutým pavoučími nohy dostal bubák až k Harrymu. Pak se to trochu zamotalo, ale ve výsledku dorazil bubáka Neville. Pak už hodina končila a všichni jsme se vydali do třídy pro svoje tašky.

„Tohle byla suprová hodina,“ prohlásil nadšeně Ron cestou.

„Škoda, že se na mě nedostalo,“ postěžovala si Hermionu.

„V co by se ten tvůj bubák proměnil? V neodevzdaný úkol?“ rýpnul si do ní Ron.

„Klidně bych ti přenechala to, jak jsem tam byla já,“ poznamenala jsem.

„Proč? To tě ten horror až tak moc vyděsil?“ zeptala se Hermiona.

„Ne, o to nejde,“ zavrtěla jsem hlavou.

„A o co teda?“ zeptal se Harry.

„Řeknu vám to, až budeme ve společenské místnosti,“ řekla jsem jim. Tady jsem to nechtěla rozebírat, když nás ostatní mohli slyšet.

A tak jsme si po příchodu do naší společenské místnosti zabrali naše oblíbená místa.

„Tak jak si to myslela?“ zeptal se mě Harry.

„No, myslím, že ta holka z toho horroru není můj skutečný strach,“ odpověděla jsem mu potichu.

„A čeho se potom bojíš?“ zeptal se Ron.

„Ale bubák se přeměňuje v náš největší strach. Ta holka musí být to, čeho se nejvíc bojíš,“ namítla Hermiona.

„Nemusí,“ zavrtěla jsem hlavou. „Možná jsem tomu trochu pomohla, aby se proměnil bubák zrovna v tenhle strach.

„To je podvádění,“ namítl Ron. „Takže proto u tebe trvalo o něco déle, než se ten bubák proměnil.“

„Zas tak dlouho to netrvalo. Nebo jo?“ zeptala jsem se.

„Už to začínalo být nápadné,“ odpověděla mi Hermiona.

„Takže jaký je teda ten tvůj strach?“ zeptal se mě Harry.

„Že by všichni věděli o mých schopnostech,“ odpověděla jsem mu. „Proto jsem je dneska musela použít na Malfoye.“

„Co?“ vyhrkl Ron. „Myslíš během těch lektvarů?“

„Ne, až potom, co jsem šla od Snapea. Narazila jsem na něj, ona na mě použil to blbý kouzlo na přilepení na zeď, ale tentokrát jsem si s ním zvládla poradit i bez Hermiony. Musela jsem, protože jinak by o mně řekl všechno všem.“

„Jak sis s ním poradila?“ zeptal se Harry.

„Musela jsem použít tu novou moc z Tajemné komnaty,“ přiznala jsem se. „Pronikla jsem mu do hlavy a přinutila jsem ho, aby mě pustil a nikomu neřekl o mých schopnostech.“

„Takže když chceš, Malfoy tě bude poslouchat na slovo?“ ujišťoval se Ron.

Přikývla jsem.

„To je paráda! Můžeš ho přinutit udělat prakticky cokoliv.“

„To není paráda, Rone!“ okřikla ho Hermiona. „Kate by neměla tyhle schopnosti používat lehkomyslně.“

„A ani nechci,“ přiznala jsem se. „Právě kvůli těmhle schopnostem nechci, aby ostatní o tom věděli. Když loni všichni zjistili, že Harry mluví s hady, udělali z něj budoucího černokněžníka. Co bude ze mě, když budou vědět, že mám stejný schopnosti jako Voldemort?“

„A nebojíš se, že by z tebe mohl být budoucí černokněžník?“ ozval se Harry. „Neříkám, že bude. Ale nebojíš se víc tohohle než zjištění ostatních o tobě?“

Podívala jsem se na Harryho. Vzpomněla jsem si na svoje děsivé sny z prvního ročníku těsně předtím, než jsem se jich dočasně zbavila. Kvůli Malfoyovi a jeho vyhrožování jsem si na to ani nevzpomněla. První, co mě napadlo, bylo prozrazení.

„Vlastně máš pravdu,“ přiznala jsem. „Tohle mě děsí víc.“