kapitola51Další den začaly vánoční prázdniny. Spousta studentů odjížděla na Vánoce domů. Já jsem letos nemusela stát před dilematem, jestli jet na Vánoce do Londýna nebo ne. Letos jela Annie se svými adoptivními rodiči někam k babičce do hor. A trávit Vánoce v dětském domově bez Annie a s Valerií se mi moc nechtělo. Navíc Harry byl pořád smutný z toho, co se dozvěděl v Prasinkách. Myslím, že i kdybych už byla rozhodnutá jet do Londýna, tak bych si to tenhle den rozmyslela a snažila se zůstat v Bradavicích. Jenom si nejsem jistá, jestli by to takhle narychlo šlo změnit. Kdyby to nešlo, tak bych pravděpodobně celé vánoční prázdniny prospala a strávila bych je na hradě s Harrym. A ve chvílích, kdy bych nebyla u Harryho já, by s ním byla Hermiona a Ron, kteří se rozhodli také zůstat v Bradavicích. Ron to odůvodňoval tím, že nechtěl trávit dva týdny ve společnosti Percyho, a Hermiona chtěla zůstat kvůli knížkám v knihovně. Ale ve skutečnosti se rozhodli zůstat kvůli Harrymu, což Harrymu došlo. Jenom si nejsem jistá, jestli Ron a Hermiona stejně jako já poznali, že nás Harry odhalil.

Ten den ráno, kdy vánoční prázdniny začínaly, se Harry vzbudil dost pozdě. Dokonce i já jsem vstala dřív. Na podzim jsem s Harrym a Blakem chodila každé ráno běhat. Jenže teď napadl sníh a běhat se už moc nedá. To ale neznamená, že každé ráno nemusím chodit Blakea vyvenčit, akorát už přitom neběhám. V těch sněhových závějích by to šlo vážně těžko. Někdy se mnou chodil Harry, ale dneska jsem ho po včerejšku nechala vyspat.

Proto přišel dolů do společenské místnosti až těsně před obědem, kdy si Hermiona četla a já jsem s Ronem hrála šachy. Prohrávala jsem. Když přišel Harry, zvedl hlavu a štěknul, čímž nás upozornil na jeho příchod.

„Ahoj Harry,“ pozdravila jsem ho. Nevypadal moc vyspale. „Kolik hodin jsi spal?“

„Asi čtyři,“ pokrčil rameny a zhroutil se vedle do křesla.

„Vážně nevypadáš moc dobře,“ poznamenala Hermiona a odložila knížku. „A chtěli jsme s tebou mluvit o tom včerejšku.“

Harry se na ní podíval. „O čem přesně chceš mluvit?“ zeptal se, ačkoliv mu muselo být jasné, že se jedná o to, co včera vyslechl u Tří košťat.

„O tom, co jsi včera zjistil,“ odpověděl mu Ron. „A o tom, co by ses mohl pokusit udělat.“

Harry je přejel pohledem. „Bojíte se, abych se ho nevydal hledat.“

„Ano, Harry, vážně se bojíme. Dostali jsme se už do spousty šílených situací a tohle zní jako jedna z těch dalších,“ poznamenala jsem. Šachům už jsem nevěnovala vůbec pozornost.

„Ale on může za to, že jsou moji rodiče mrtví,“ zamračil se Harry a ignoroval Blakea, který mu strkal do ruky. Asi chtěl pohladit. „Jak si může venku volně pobíhat, když spáchal tolik věcí?“

„Harry, chápeme, že cítíš křivdu, chybí ti rodiče, ale tohle nic neřeší,“ namítla Hermiona.

„To by byla sebevražda. Black přesně na tohle čeká,“ přidal se Ron.

„Nechápete to,“ zavrtěl Harry hlavou. „Nikdo z vás neví, jaké to je. Nevíte, jaké to je poslouchat vždycky v přítomnosti mozkomorů křik svojí matky, jak umírá.“

„Cože?“ pozvedla Hermiona překvapeně obočí a Harry se zarazil.

„Já vám to neřekl?“ zeptal se.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale dává to smysl. To vysvětluje, proč ten hlas říkal, ať nechají Harryho na pokoji.“

Ron se na mě podíval. „Proč tobě Harry říká všechny podrobnosti a nám ne?“ zeptal se a vzápětí ho Hermiona lehce nakopla nohou do holeně.

„Au!“ vyjekl Ron. „Vždyť je to pravda. Kate toho ví od Harryho mnohem víc než my dva.“

„Jenže tohle jsem Kate neřekl,“ namítl Harry a podíval se na mě. „Jak to víš?“

Nyní se překvapené pohledy obrátily na mě. „No… to bude asi tím, že já ten hlas slyším taky. Pokaždé, když jsou poblíž mozkomorové a já se dotknu Harryho, tak ty hlasy slyším taky.“

„Takže další zvláštnost pouta,“ poznamenal Ron. „Začíná to být vážně divné. Všechno prožíváte spolu.“

„Není to až tak divný,“ namítla jsem. „Akorát toho vím malinko víc o Harrym.“

„Trochu víc než malinko,“ opravila mě Hermiona. „S profesorkou Reedovou jsi o tom nemluvila?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Zatím jsem si to nechala pro sebe.“

„Možná by ses na to mohla zeptat,“ navrhl Ron.

„Fajn, přidám si to na seznam věcí, co mám udělat,“ pokrčila jsem rameny a zvedla jsem se. „Nepůjdeme už na oběd? Ty šachy už jsem stejně prohrála.“

Všichni souhlasili a společně jsme se vydali na oběd. Dokonce i Blakea jsme vzali sebou, ale toho jsem nechala ve Vstupní síni, ať se jde proběhnout ven. Po obědě jsem zapískala a on po pár minutách přiběhl. Společně s námi šel k Hagridovi, jelikož nás napadlo ho navštívit. Udělali jsme dobře, protože ta návštěva rozptýlila Harryho. Přesněji ta zpráva, kterou jsme se tam dozvěděli, Harryho rozptýlila. Zjistili jsme totiž, že ohledně Klofana bude zasedat komise a rozhodnou, co s ním bude dál. Tím jsme získali zábavu na dlouhou dobu, protože si naše čtveřice usmyslela, že Hagridovi pomůžeme. Hned po návštěvě v jeho hájence jsme si v knihovně vypůjčili zásobu knih a ve společenské místnosti jsme je pak postupně procházeli ve snaze najít v nich něco, co by Hagridovi pomohlo. Ale stále jsme nic nenacházeli.

Tímhle tempem ubíhaly vánoční prázdniny, až jsme se jednou po ránu probudili a u postelí jsme nalezli dárky. To ráno mě vzbudil Blake, který mi skočil do postele a začal do mě strkat čumákem.

„No, jo. Vždyť už vstávám,“ zamumlala jsem rozespale a posadila jsem se na posteli.

„Šťastné a veselé Vánoce,“ popřála mi Hermiona z vedlejší postele.

„Jo, tobě taky,“ zamumlala jsem a protřela jsem oči. Potom jsem se podívala na tu hromádku dárků u mojí postele a přesunula jsem se k nim. Postupně jsem se dala do rozbalování dárků. Tradičně jsem tam objevila dárky od přátel, od paní Weasleyové svetr, Hagridovy pokusy o pečení a dokonce tam někdo dal i nějaké psí dobroty pro Blakea. Ale našla jsem tam ještě něco neobvyklého. Bílá růže s dalším vzkazem.

Šťastné a veselé Vánoce!

P. S. Ta růže je očarovaná, takže ti nikdy neuvadne.

„Od koho to je?“ zeptala se mě Hermiona, když si všimla, jak divně nad tím krčím čelo.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny a podívala jsem se na ní. „Nejspíš mi to dal ten samý člověk, co mi dal k narozeninám to košťátko.“

„To vypadá, jako kdybys měla tajného ctitele,“ pousmála se Hermiona.

„Jsem zvědavá, kdy se rozhodne prozradit mi svoje jméno,“ ušklíbla jsem se a zvedla jsem se z postele. Převlíkla jsem se z pyžama do džín, trika a svetru od paní Wesleyové. Letos jsem získala žlutý svetr s červeným lvem na prsou. „Dojdu zjistit, co dostali kluci. Jdeš taky?“

Hermiona přikývla a o chvíli později už jsme obě scházely schody dolů. Přesněji řečeno sjížděly, protože s námi šel i Blake a Křivonořka a v Blakeově přítomnosti se schodiště proměnilo v klouzačku. Nakonec jsme vešly do jejich pokoje a spatřily Harryho s Kulovým bleskem v ruce.

Zůstala jsem zírat na to koště v jeho ruce. „Spím či bdím?“ vypadlo ze mě nakonec.

„Jsi vzhůru,“ ujistil mě Ron. „Anebo máme společný sen, ve kterém Harry dostal koště.“

Štípla jsem se do ruky. „Au. Je to realita,“ souhlasila jsem poté, co jsem sykla bolestí.

„Kdo ti to poslal?“ zeptala se Hermiona.

„Nemám ponětí,“ pokrčil Harry rameny.

Hermiona přejela mě a Harryho pohledem. „Třeba jste dostali dárky od té samé osoby,“ navrhla.

Harry se na mě podíval. „Co jsi dostala?“ zeptal se mě.

„Bílou růži. Ale nevím od koho, nepodepsal se,“ pokrčila jsem rameny. „Vážně myslíte, že by to mohlo být od té samé osoby?“

„Možná,“ pokrčil Harry.

„Vlastně jsme uvažovali nad Lupinem,“ poznamenal Ron. „Když byl kamarád Harryho otce, tak třeba chtěl Harrymu udělat radost.“

„To si nemyslím,“ zavrtěla hlavou. „Tohle koště bylo určitě hrozně drahé. A když se podívám na ty jeho hábity, tak mi nepřipadá, že by měl moc peněz na utrácení.“

Pak nás na chvíli od přemýšlení nad koštětem rozptýlil Křivonožkův útok na Prašivku, k čemuž se přidal i Blake. Kvůli tomu byla následující dopolední atmosféra trochu tíživá. Hermiona a Ron byly na sebe trochu naštvaný kvůli tomu útoku, ačkoliv následující dopoledne byla Prašivka a Křivonožka zavření v ložnici. Harry se raději tu tíživou atmosféru rozhodl ignorovat a prohlížel si svoje nové koště.

Zadívala jsem se na to koště. Kdo nám to mohl darovat? Možná to byla ta samá osoba, ale možná taky ne. Když budu počítat i ten dárek k mým narozeninám, tak tu máme celkem tři dárky. Možná jsou všechny od té samé osoby, ale možná taky ne. A co když některý z těch dárků pochází od skupiny osob? Ale když to tak vezmu, tak to s tou růží spíš vypadalo, jako kdybych ji dostala od nějakého ctitele nebo tak něco. Zatímco Harryho dárek na něco takového nevypadá. Kdo by mohl kamarádit s Harrym a zároveň být mým ctitelem? Anebo možná i ten můj dárek byl prostě jenom z kamarádství.

„Myslím, že bychom už měli jít na oběd,“ navrhla Hermiona. Měla pravdu, už byl nejvyšší čas. Tudíž jsme se postupně všichni zvedli, akorát já jsem se zvedla jako poslední, protože jsem měla na klíně Blakea a ten než se zvednul, to taky chvíli trvalo. Takže jsem nakonec procházela portrétem jako poslední, Blake z nějakého důvodu zůstal u toho křesla. Nebránila jsem mu, když se mu chce zůstat ve společenské místnosti, tak ať si zůstane. Nepředpokládala jsem, že by tam něco rozbil. Časem se totiž ukázalo, že je vážně chytrý anebo jenom dobře vycvičený.

Cestou do Velké síně jsme nepotkali moc lidí. Vlastně skoro nikoho. Letos odjelo z hradu na prázdniny vážně moc lidí. Možná to bylo způsobeno tím, že se jednou ukázal Sirius Black na hradě a spousta rodičů měla starost o svoje ratolesti. Mně to nevadilo, aspoň tu bylo více klidu. Proto bylo docela překvapením, když jsme nakonec na někoho narazili. Náhodou to byla zrovna Elizabeth.

„Ahoj,“ pozdravila nás. „Nevíte, kde bych našla Kate?“

Zarazila jsem se. Ona mě snad nevidí? I Harry byl z toho trochu zmatený. Ohlédl se a podíval se na mě, potom se podíval zase na Elizabeth. „Vždyť stojí tady,“ ukázal na mě.

Elizabeth se na mě podívala, ale jako by se dívala skrz mě. „Nikdo tam není,“ sdělila Harrymu. „A i kdyby byla v té astrální podobě, tak bys jí neviděl ani ty.“

„Sakra,“ vyjekla jsem a podívala jsem se na svoje tělo. Bylo průhledné. Během chvilky jsem se zviditelnila. „Pardon, asi jsem musela usnout v křesle. Běžte napřed a já se vrátím nahoru pro tělo,“ oznámila jsem ostatním, otočila jsem se a vydala jsem se po schodech nahoru.

Velkým překvapením pro mě bylo, když jsem našla svoje tělo v křesle, ale v trochu jiném stavu, než jsem čekala. Předpokládala jsem, že tam najdu svoje spící tělo. Jenže já jsem nespala. Spíš to vypadalo, jako kdybych byla jenom zamyšlená. Hodně hluboce zamyšlená, neboť mi Blake strkal do ruky a já jsem to nevnímala. Ani jsem to vnímat nemohla, vždyť to byla prakticky jenom prázdná skořápka. Ale vlézt do mého těla bylo snadné stejně jako vždy. V tom se nic nezměnilo.

Cestou dolů na oběd jsem přemýšlela nad tím, co se to vlastně stalo. Ale nic jsem nevymyslela a než si o tom budu moci s někým promluvit, budu muset chvíli počkat. Původně jsem si říkala, že bych si o tom mohla promluvit s ostatními během oběda, jenže jakmile jsem vstoupila do Velké síně, rozmyslela jsem si to. Letos bylo na Vánoce v Bradavicích tak málo studentů, že místo rozdělení k několika stolům se uprostřed síně nacházel jeden velký pro všechny, učitele i studenty.

Když jsem vešla do místnosti, akorát si sedala Trelawneyová ke stolu a když mě spatřila, vyjekla. „Ne! Takhle nás bude třináct. To je zlé znamení. Kdo první vstane od stolu, ten zemře.“

„Připomeňte mi, ať nevstávám první od stolu,“ poznamenala jsem, zatímco jsem si sedala ke stolu.

„Nějak to zvládneme, Sibylo,“ uklidnila jí profesorka McGonagallová. Radši jsem se pak věnovala tomu propečenému krocanovi, který volal, abych ho ochutnala. V kuchyni se vážně činili. Během oběda jsem zapomněla na svoje dnešní záhady. Chvilku jsem i během oběda poslouchala, jak se McGonagallová hádala s Trelawneyovou ohledně vnitřního zraku. Bohužel tu jejich hádku ukončil Brumbál a já jsem přišla o zábavu.

Když už jsem byla najedená, naklonila se ke mně Elizabeth. „Můžu s tebou mluvit?“

Přikývla jsem, a jelikož jsem tušila, že to bude rozhovor skrývající pár našich tajemství, vstala jsem od stolu.

„Och ne!“ vyjekla Trelawneyová a podívala se na mě. „Teď tě čeká smrt.“

„To doufám ne,“ namítla jsem, když jsem si uvědomila, že jsem vstala jako první. Hned po mně vstala i Elizabeth, ale to se asi nepočítá. Společně jsme odešly ze Síně.

„Co to bylo to s tím Harrym?“ zeptala se mě, jakmile nás už nemohl nikdo slyšet.

„Dokáže mě vidět v astrální podobě, i když jsem pro všechny ostatní neviditelná,“ odpověděla jsem jí, jako by o nic nešlo.

„To nechápu proč,“ zavrtěla hlavou.

„Já taky ne,“ pokrčila jsem rameny. Zároveň jsem se rozhodla, že už nemá smysl, abych se snažila víc tajit to o mě a Harrym. „Souvisí to nějak s něčím, co je mezi mnou a Harrym. Mezi námi je nějaké pouto nebo něco takového.“

Eliz se zarazila a podívala se na mě. „Jaké pouto?“

„Nevím,“ pokrčila jsem znovu rameny. „Jenom vím, že když je Harry poblíž, tak se s mými schopnostmi dějí divné věci.“

„Jako například co?“ tázavě se na mě podívala.

„Tohle bude na dlouho,“ povzdechla jsem si. „Ještě předtím, než jsem nastoupila do Bradavic, jsem měla sny o Harrym, ačkoliv jsem ho neznala. Jednou jsem se dostala do Harryho hlavy. Dokážu do sebe nějak přečerpat jeho bolest. To je myslím všechno.“

„Páni. Tak to vážně nevím, do jaké kategorie by si mohla patřit,“ zavrtěla hlavou.

„A co jsi mi to předtím chtěla, když ses na mě předtím ptala?“ zeptala jsem se jí.

„Mám pro tebe vánoční dárek,“ odpověděla mi. Z kabelky poté vyndala malou knížku a podala mi ji. „Šťastné a veselé Vánoce.“

„Děkuju,“ pousmála jsem a vzala jsem si od ní tu knížku. Prolistovala jsem ji. Nic v ní nebylo.

„Když jsi tak speciální, tak by sis měla začít psát svoji vlastní bilokantskou příručku,“ vysvětlila mi a usmála se.

„To se mi bude hodit,“ pousmála jsem se. „Akorát já pro tebe nic nemám. Maximálně jednu zprávu.“

„Jakou?“ pozvedla obočí.

„Možná něco o tvém otci,“ odpověděla jsem jí. „Nedávno… No, vlastně to bylo skoro před měsícem. Prostě jsme slyšela jeden rozhovor tvojí mámy s Lupinem. A podle mě mluvily o tobě a o tom, že by ti tvoje máma měla říct pravdu. A Lupin tu pravdu zná.“

„Remus Lupin? Ten, co učí obranu?“ ujišťovala se.

Přikývla jsem. „Přesně ten.“

„Tak to jsem zvědavá, jestli se od něj něco dozvím. Díky za informaci.“

„A já děkuju za tu příručku. Je toho hodně, co tam musím napsat. Třeba dneska se objevila jedna věc s tím, jak jsem se ocitla v astrální podobě.“

„Myslíš, jak jsi usnula, dostala se do astrální podoby a nevšimla si toho?“ zeptala se mě.

„V tom je právě ten problém. Já jsem neusnula. Když jsem se vrátila nahoru, tak jsem nespala. Spíš jsem jenom zamyšleně koukala a na nic nereagovala.“

„Takže nepotřebuješ spát, aby ses dostala do astrální podoby? To je zajímavé. Možná to souvisí nějak s tou výpravou do tvé mysli.“

„Možná to tak je,“ souhlasila jsem. „Anebo mi prostě moje mysl chtěla dát vánoční dárek.“