kapitola54Po vyhraném zápase vydržela Nebelvíru dobrá nálada ještě asi tak týden. Ale čas plynul dál a zima se postupně začala přehoupávat v jaro. Na začátku března byla naplánovaná návštěva Prasinek, které se pochopitelně účastnil i Harry díky svému Pobertovu plánku. Následně nastala kousek od Chroptící chýše jedna velmi zábavná příhoda s Malfoyem, během které neviditelný Harry házel hroudy bláta po něm a po jeho kumpánech. Malfoy netušil, odkud to jde, a já s Ronem jsme se nemohli přestat smát.

Bohužel Malfoy zahlédl Harryho hlavu, když mu plášť trochu sklouzl a nastaly problémy. Řekl to Snapeovi, ten si pak došlápl na Harryho a domáhal se, jak se dostal do Prasinek. Harry zatloukal, ale Snape mu prohledal kapsy a našel neaktivovaný Pobertův plánek. Následovala další zábavná historka, neboť když se ho snažil pomocí kouzel přečíst, autoři plánku ho začali urážet. A to se k tomu ještě stihl připojit i Lupin, ze kterého později vypadlo, že strůjce plánku znal. Překvapeně jsem pozvedla obočí, když jsem to viděla. Nemohla jsem si to totiž nechat ujít a ve své astrální podobě jsem u toho byla.

Mezitím, co se děly tyto události, jsem se pomalu připravovala do Itálie. Elizabeth jsem to řekla hned následující den poté, co jsem se rozhodla. Byla nadšená a začala mi vyjmenovávat místa, kam se všude chce podívat. Pamatuju si Řím, Benátky, Florencii, Veronu a nějaká další místa, která jsem pak zapomněla. Mně bude stačit, když se budu jenom válet na pláži a občas se vykoupu v moři. Problém je, že si nejsem jistá, že na to bude počasí. Letos vyšly velikonoční prázdniny hned na začátek dubna, takže bude asi ještě docela zima. Jedeme tam už na konci března a vrátíme se večer po velikonočních prázdninách.

„Co bych si měla sebou vzít?“ zeptala jsem se kluků.

„Foťák,“ odpověděl mi Ron pojídající čokoládovou žabku.

„Plavky,“ přidal se Harry.

„Foťák nemám a na plavky bude asi ještě moc zima… ale přibalit si je můžu,“ pokrčila jsem rameny a připsala jsem si je na seznam. Vím, že jsem možná až moc nadšená, jedeme přeci až za týden, ale aspoň budu připravená. Tím, že si píšu seznam věcí, mám trochu pocit, jako kdybych tam už byla. Pro mě je to něco nového, nikdy jsem nevytáhla paty z Velké Británie. Tohle je jako vyměnit Stříbrný šíp za Kulový blesk. Něco nesrovnatelného.

„Kate!“ zavolal na mě přes celou místnost Fred, který právě s Georgem vešel dovnitř portrétem.

„No?“ zvedla jsem hlavu.

„Venku máš návštěvu,“ zavolal. Nějak se neobtěžoval zvednout se a dojít mi to říct, proto to radši hulákal přes celou společenskou místnost. Měla jsem chuť zeptat se ho, kdo tam je, ale nemusí tu být dva křičící lidé. Proto jsem se radši zvedla, seznam položila na stolek a zamířila jsem ven z místnosti.

„Hele, Kate,“ zarazil mě cestou George. „Mohla bys pro mě něco udělat? Zmínila by ses před ní občas o mně v dobrém smyslu?“

Překvapeně jsem pozvedla obočí, ale nakonec jsem přikývla. Konečně jsem prošla portrétem a spatřila jsem objekt Georgeova zájmu. Byla to Elizabeth. Neodolala jsem a musela jsem se ušklíbnout.

„Ahoj Eliz,“ pozdravila jsem ji.

„Ahoj,“ netvářila se zrovna nadšeně. „Máme problém.“

„Jaký?“ zarazila jsem se.

„Jak jsem mluvila o tom dalším bilokantovi, tak on o velikonočních prázdninách nemůže,“ sdělila mi zklamaně. „Teď jsem od něj dostala zprávu.“

„Sakra… tak to je škoda.“ Vážně mi to bylo líto, protože jsem byla zvědavá na dalšího bilokanta.

„Ani tak ne, protože pořád je tu možnost, jak ho potkat. Ono v té Itálii je teď.“ Jakmile to dořekla, tak se na mě podívala významným pohledem.

„Jasně… počkat,“ zarazila jsem se a nakrčila jsem čelo. „Naznačuješ tím to, co si myslím, že naznačuješ?“

Napřed se rozhlédla okolo, jestli poblíž nikdo není. Většinou tu býval Neville čekající, až ho někdo pustí dovnitř, ale teď je někde jinde. Nakonec se podívala na mě a začala vysvětlovat: „Pojedeme tam už tenhle víkend. Vezmeme si věci na víkend, dostaneme se ven z pozemků a pak už se přesuneme přenášečem do Itálie.“

Podle toho, jak to popisovala, to znělo hrozně snadně. „A co tvoje máma?“

„Co s ní? Ta o tom stejně neví,“ pokrčila rameny.

„Neměla jet s námi?“ otázala jsem se.

„Ne. Já si chci užívat, ne ji mít pořád za zadkem,“ pokrčila rameny.

Takže jsem si to celou dobu myslela špatně. Vlastně se nikdy nezmínila, že by měla jet s námi, jenom já jsem si to domyslela. Elizabeth není plnoletá, takže na cestování Evropou by snad s námi měl být nějaký dospělý.

„Tak na co čekáš?“ vyhrkla najednou a vytrhla mě z mých úvah. „Běž si pro věci. Za hodinu máme sraz ve Vstupní síni.“

Nestihla jsem ani namítnout, že to je málo času na zabalení, ale to už byla pryč. Zavrtěla jsem jen hlavou a vydala jsem se zpátky do společenské místnosti. Zamířila jsem rovnou do ložnice, kde jsem narazila na Hermionu.

„Ahoj Hermiono,“ pozdravila jsem jí a popadla jsem svůj batoh, ve kterém normálně tahám učebnice. Brát si celý kufr na dva dny je podle mě zbytečné. Vysypala jsem jeho obsah na postel a otevřela jsem svoji skříň s oblečením.

„Ahoj,“ oplatila mi pozdrav Hermiona a zvedla hlavu. Chvíli sledovala, co vyvádím a pak se ozvala: „Co to děláš?“

„Balím si věci,“ pokrčila jsem rameny, aniž bych se na ní podívala. Právě jsem si vybírala trička, co si vezmu. „Do Itálie jedeme už dneska. Co myslíš, mám si vzít modré nebo zelené?“ Ukázala jsem Hermioně obě trička.

„Zelené. A to vám to povolili takhle o víkendu?“

„Ehm… ono to je tak trochu útěk ze školy,“ přiznala jsem se a radši jsem odvrátila pohled. Zelené triko jsem si dala do batohu a k tomu jsem přidala i jedno bílé.

„Cože?“ vyhrkla ze školy. „Ty chceš utéct ze školy a jet do Itálie? To je šílenost. Nedostaneš se kolem mozkomorů.“

„Ty mozkomory nějak vyřešíme,“ pronesla jsem lhostejně. „A je to jenom na víkend. Než začne škola, tak budeme zpátky.“ Do batohu jsem si přidala taky jedny černé kraťasy.

„Uvědomuješ si, jak moc je to šílený nápad? Co když vás chytí?“ snažila se mě od toho stále ohradit.

„Hermiono, nedělej si starosti. My to zvládneme. Vrátíme se v neděli večer. Těch pár dnů si nikdo nevšimne.“ Do batohu jsem ještě přihodila spodní prádlo a pak jsem ho hodila na postel. Začala jsem se převlékat ze školní uniformy a místo ní jsem si na sebe oblékla džíny, fialové triko, černou bundu a na nohy jsem si nazula tenisky. Nakonec jsem se otočila na Hermionu. „Ještě něco?“

„Tohle je šílený nápad,“ sdělila mi upřímně svůj názor.

„Jo, to je,“ souhlasila jsem s ní. „Ale všechno, co děláme a co se nám děje, je šílený,“ pokrčila jsem rameny a zamířila jsem ke dveřím. Ve dveřích jsem se ještě otočila a mávla jsem na ní. „Tak ahoj v neděli,“ mávla jsem jí a vyšla jsem ven z místnosti.

Poté, co jsem sešla schody a vešla do společenské místnosti, jsem si to namířila přímo k Harrymu. Nechtěla jsem znovu podstupovat stejné rozebírání jako u Hermiony, proto jsem byla rozhodnutá říct mu to rychle a zdrhnout dřív, než se stihne vzpamatovat a zareagovat. Ron má smůlu, není tady, tak mu to pak někdo bude muset vyřídit. Zastavila jsem se až těsně u Harryho a trochu jsem se k němu naklonila.

„Čau, Harry, zdrhám z hradu na víkend do Itálie. Nikomu to neříkej. Vrátím se v neděli,“ vychrlila jsem ze sebe rychle ztlumeným hlasem. Následně, když už jsem k němu byla nakloněná, jsem mu prostě dala pusu na tvář. Byl to impulzivní nápad a ani nevím, proč jsem to udělala. Jako taková malá pusa na rozloučenou.

Pak už jsem rychlým krokem mířila pryč a za pár vteřin jsem už byla venku na chodbě. Venku před portrétem jsem narazila ještě na Nevilla a řekla jsem mu heslo, ačkoliv máme od McGonagallové zakázáno mu ho říkat. Teď mi bylo heslo ukradené. Byla jsem v takové radostné euforii z blížícího se výletu, že jsem si ani neuvědomovala, co jsem udělala. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem vešla do Vstupní síně a došla jsem k Elizabeth, která tam už čekala s malou taškou přes rameno. Kdybych v tu chvíli pořádně vnímala, tak bych si uvědomila, že je docela malá, a divila bych se, jak tam zvládla nacpat všechny věci na celý víkend.

„Tak můžeme?“ optala jsem se.

„Jo,“ kývla a otočila se čelem ke Vstupní bráně. Asi tak za deset minut by se měla zavírat, takže vyrážíme akorát včas. Naštěstí tu teď nebylo už tolik lidí, jenom opozdilci, kteří odcházeli z večeře. Přesto nebylo dobré rozebírat hned ve Vstupní síni, jak se odtamtud dostaneme. Proto jsem s tím počkala až ven, kdy už jsem byl dál od brány.

„A jak máš v plánu dostat se z pozemků?“ zeptala jsem se jí, jakmile jsme se dostali z doslechu ostatních.

„Jednou tajnou chodbou,“ pokrčila rameny a k mému překvapení nemířila k okrajům pozemků, ale k severní části pozemků. Kam přesně míříme, jsem pochopila po chvíli, když jsme dorazili k Vrbě mlátičce. Hned se mi vybavila vzpomínka, jak mě kdysi málem sejmula, když jsem si pod ní chtěla odpočinout.

„Tady je nějaká tajná chodba?“ vyhrkla jsem a sotva jsem to dořekla, tak jsem si vzpomněla na Pobertův plánek. Uvědomila jsem si, že tam byla na pozemcích nakreslena jedna tajná chodba vedoucí do Chroptící chýše. Ale netušila jsem, jak se do ní dostat, protože přímo nad ní byl vraždící strom, který si nějak všiml naší přítomnosti i na dálku a začal kolem sebe mlátit větvemi. „Jak plánuješ dostat se do té chodby, aniž by nás ten strom nějak zabil?“

„Na to vím jeden trik,“ odpověděla mi a rozhlédla se okolo. Kus od nás byla jedna větvička, kterou pohledem svoji mocí zvedla a přenesla těsně ke kmeni Vrby mlátičky. Lehce s větvičkou do jejího kmenu ťukla a jako by někdo luskl prstem, strom se najednou uklidnil. Přestala kolem sebe mlátit větvemi a opět se vrátila do strnulého postavení obyčejného stromu.

„Pěkný trik,“ pronesla jsem uznale.

„Díky,“ pokrčila rameny. „Tenhle trik znám od mámy. Prý ho kdysi na škole s kamarády používala.“

Následně vykročila směrem k Vrbě a já jsem ji následovala. Teprve až zblízka jsem si všimla jednoho otvoru těsně pod kmenem stromu. Hádám, že tehdy před dvěma lety jsem si ho nevšimla, protože jsem seděla na druhé straně. Ale nyní jsem ho viděla naprosto zřetelně. Byl tak akorát, aby se tam vešel jeden člověk. Ale bohužel tam byla tma, takže jsem nic neviděla. Elizabeth to vyřešila tak, že vytáhla hůlku, zamumlala formuli na rozsvícení a skočila dolů. Asi za vteřinu bylo slyšet žďuchnutí.

„Tak polez!“ zavolala nahoru. „Jsou to sotva dva metry a já si nevzpomínám, jak dlouho mi máma říkala, že ten strom vydrží v klidu.“

Znovu jsem si nechtěla zopakovat svoje první setkání s Vrbou a tak jsem radši urychleně seskočila dolů. Trochu jsem se svezla po sešikmené stěně, která tam pravděpodobně byla od toho, aby zmírnila pád. Nakonec jsem dopadla dole.

„Vítej na útěku z Bradavic,“ ušklíbla se na mě. Pak se podívala do prázdna ve tmě a vydala se tam, já jsme ji následovala.

Šly jsme docela dlouhou dobu, taky jsme v podstatě musely přejít celé pozemky, projít cestu do Prasinek a pak ještě celé Prasinky, než jsme se dostaly do Chroptící chýše. Na konci chodby byla stará zastaralá dvířka, ke které vedlo několik chodů. Strop byl dost nízký, musely jsme se skrčit, abychom prolezly. Dospělý vysoký člověk by tady musel lézt po čtyřech. V Hagridově zájmu doufám, že tuhle chodbu nikdy nebude muset použít.

„Takže co teď?“ zeptala jsem se jí, zatímco jsem si trochu oprášila ze sebe zbytky prachu. Asi se v té chodbě moc neuklízí.

„Vlastně…“ začala Elizabeth a sáhla si do kapsy „…použijeme přenášedlo.“ Z kapsy vytáhla propisku.

Trochu zmateně jsem se na ni dívala. „Víš, že netuším, co je to přenášedlo?“

„Ne?“ podívala se na mě překvapeně. „To je jedno. Prostě nás tahle věc přenese do Verony v Itálii. Chytni se jí a sleduj. Máme nejvyšší čas vyrazit.“ Natáhla propisku ke mně. Poslechla jsem ji a chytla jsem propisku zhruba v jejím prostředku. Pak už jsem slyšela jenom cvaknutí, jak ji Elizabeth zapnula a Chroptící chýše zmizela. Viděla jsem změť barev okolo, v uších mi svištěl vítr a jako by se mě něco snažilo odtáhnout od přenášedla, proto jsem zesílila stisk.

Mám pocit, že to trvalo hodně dlouhou dobu, ale ve skutečnosti to bylo jenom pár minut. Nakonec se kolem mě barvy ustálily, vítr se změnil jenom na lehký větřík a já jsem dopadla na zem. Ale nezvládla jsem udržet rovnováhu, jelikož jsem tak prudký náraz nečekala a spadla jsem. Dopadla jsem na trávu a těsně jsem minula jedno křoví.

„Nějak vám to trvalo,“ poznamenal vyčítavým tónem jeden hlas, jehož majitel byl skryt ve stínu stromů.

„Víš, jakou dá práci dostat se z Bradavic?“ zasmála se tomu Elizabeth a z jeho vyčítání si nic nedělala. Naopak se k němu rozběhla a objala ho kolem krku. „Ráda tě vidím.“

„Já tebe taky,“ ozvala se odpověď už příjemnějším tónem a objal ji také. Pravděpodobně už nějakou dobu budou přátelé, anebo jsou možná i něco víc. Elizabeth mi o tom panu záhadném nic neříkala.

Já jsem si zatím dřepěla dál na zemi a zjistila jsem, že se nacházíme někde v parku. Pravděpodobně někde dál od cesty, protože jsem neviděla žádnou poblíž nás. Zato jsem si ale všimla, že několik metrů od nás je plot a za ním silnice a domy, což značilo, že budeme někde ve městě.

Nakonec se ti dva od sebe odtrhli a pan záhadný vykročil ze stínu směrem ke mně. Stačily mu dva rychlé kroky, aby byl u mě, a podával mi ruku. „Nechceš pomoct?“ pousmál se.

Původně jsem se ho chtěla chytit a poděkovat mu za pomoc, ale když jsem se mu podívala do tváře, tak jsem se zarazila. Já jsem ho totiž znala. Ne zrovna moc dobře, vlastně jsme se spíš jen před pár lety potkali na koupališti a pak ještě v Příčné ulici. James Hutson. Trochu se za ten rok změnil. Zdál se mi o něco vyšší, vlasy měl nyní ostříhané nakrátko a taky měl slabé strniště.

„Tebe znám,“ pronesla jsem místo poděkování, ale za ruku jsem se ho chytila a nechala se od něj vytáhnout na nohy.

„Jo, to já tebe taky,“ přikývl. V jeho tváři jsem neviděla žádné známky překvapení.

„Ty jsi věděl, že jsem to já, že jo?“ ujišťovala jsem se.

„Jo,“ přikývl a pousmál se. „Došlo mi to podle toho jména. Spojil jsem si to s tou holkou z koupaliště.“

„Chápu správně, že vy dva se odněkud znáte?“ ozvala se Elizabeth, která stála půl metru za Jamesem.

„Malinko,“ odpověděl jí a lehce přitom pootočil hlavu na ní. „Potkali jsme se před rokem a půl v Londýně.“ Opět přejel pohledem na mě a jeho následující slova, přestože byla mířená k Elizabeth, patřily mně. „A už tehdy mi na ní přišlo něco zvláštního.“

„Jak to myslíš?“ nakrčila jsem čelo.

„Pamatuješ se tehdy na tu vodu?“ Tentokrát už svoje slova směřoval přímo ke mně.

„Ehm… asi ne,“ pokrčila jsem rameny. „Co přesně se dělo?“

„Od vody až k tvojí dece kapala ve vzduchu voda. Jakoby kapala z neviditelné osoby. Ty jsi zatím spala, ale když ses probudila, byla jsi mokrá,“ připomněl mi tehdejší situaci. „To působilo divně. Nejdřív mě napadlo, že jsi čarodějka, což mi o chvíli později potvrdila ta sova. Ale pořád to bylo divné i na bilokanta. Ale bilokantství bylo to nejpodivnější, co mě napadalo.“

„Ale hádám, že tohle už ti Eliz vysvětlila, v čem se liším od ostatních,“ poznamenala jsem.

Přikývl. „Pak mi to teprve začalo dávat smysl.“

„Takže ty teď víš o mě v podstatě všechno, ale já o tobě nic, kromě tvého jména a toho, že chodíš do Kruvalu,“ konstatovala jsem.

„A co bys chtěla vědět?“ pozvedl obočí s mírným úsměvem.

„Něco víc,“ odpověděla jsem mu.

Ušklíbl se nad mojí nic neříkající odpovědí a naštěstí začal o sobě povídat sám: „Jmenuju se James Hutson, navštěvuju Kruval, minulý měsíc mi bylo sedmnáct let.“

„A tvoje schopnosti?“ zeptala jsem se ho na to, co mě zajímalo nejvíc.

„Ovládám mysl,“ odpověděl mi.

„Takže jsi Zmijozel?“ zeptala jsem se nejistě. „Ty jsi příbuzný s Voldemortem?“

„Pokud hodláš používat tohle bradavické rozdělení schopností, tak ano, jsem Zmijozel. Ale to s Voldemortem mi uniká.“ Pohled obrátil na Elizabeth, jako by se u ní snažil najít nějaké vysvětlení.

„Na tom bradavicím rozdělení jsem jí to vysvětlovala,“ informovala ho Elizabeth. „A Voldemort je taky bilokant. Taky ovládal mysl. Ale s tím příbuzenstvím je to trochu složitější.“

„Je docela pravděpodobný, že jsme všichni vzdáleně příbuzní, protože se bilokanti v minulosti často dávali dohromady,“ povysvětlil mi to James, který se nyní opět díval na mě.

„Dokonce kolují drby, že už Rowena z Havraspáru měla pletky se Salazarem Zmijozelem,“ poznamenala Elizabeth pobaveně, za což si vysloužila od Jamese zamračený pohled. „Co je?“ ohradila se.

„Dřív jsi tolik nepropagovala Bradavice,“ poznamenal a podle jeho hlasu bylo poznat, že z toho není nadšený. „I tvůj francouzský přízvuk už zmizel.“

„Ty nemáš rád Bradavice?“ zeptala jsem se zmateně.

„Jeho averzi k Bradavicím neřeš. Prostě je Kruval,“ mávla nad tím rukou. „Takže když už jste si to tak pěkně vyříkali, mohli bychom jít se podívat do města? Vy dva si to asi neuvědomujete, ale právě se nacházíme ve městě, kde se odehrával příběh Romea a Julie, nejromantičtější a nejtragičtější příběh všech dob.“

„A uvědomuješ si zase ty, že ten příběh je smyšlený?“ mírně se na ní usmál a odvrátil ode mě hlavu. Využila jsem té chvíle a zblízka jsem si ho prohlédla. Musela jsem uznat, že změna účesu mu pomohla, teď se mi zdá ještě hezčí. Už předtím se mi líbil, ale teď mu to slušelo ještě víc.

„Vím,“ vyrušila mě Elizabeth svými slovy z mých myšlenek. „A máš ponětí, kde je ten Juliin dům? Protože já chci vidět ten balkon a přát si něco u její sochy.“

„Jo, je to hned za rohem,“ přikývl a vydal se daným směrem.

S Elizabeth jsem ho následovala a využila jsem té chvíle ticha, abych se zeptala Elizabeth: „Co jsi to říkala o tom přání a o soše?“

„Podle pověsti když pohladíš pravé prso na té soše, tak si máš něco přát a to se ti splní.“

„Prso? Vážně?“ ujišťovala jsem se a Elizabeth přikývla. Že tomu lidé opravdu věří, jsem si ověřila za chvíli, jakmile jsme prošli průchodem do dvora domu. Spatřili jsme sochu, jejíž pravé ňadro bylo značně ohmatané. Kousek od ní byl v prvním patře Juliin balkon. Měli jsme štěstí, protože takhle k večeru už tam nebylo tolik turistů. Pravděpodobně touhle dobou už byli na cestě do hotelu nebo si někde dávali večeři. To jsme udělali také my, jakmile jsme si všichni tři sáhli na její prso. Připadalo mi to hloupé, ale stejně jsem to udělala, akorát jsem se u toho hodně smála. Za to ale mohl James, který mě rozesmával svým vtipkováním o tom, že by sem měli dát naštvanou sochu žárlivého Romea. Nevím, co si přáli ostatní, ale já jsem si přála potkat svoje rodiče, což není žádným překvapením.

Poté jsme zamířili k hotelu, který nám vybral James. Sice jsem netušila, jak to plánují zaplatit, ale na lavičce spát nehodlám, takže jsem to nechala na něm. Už byla docela tma, když jsme šli ulicemi, ale cestu nám osvětlovaly pouliční lampy.

„Tady vím o jedné zkratce,“ poznamenal James a zabočil do uličky. Byla docela dlouhá a tmavá aneb ten typ uliček, které se hodí do horrorů či černé kroniky. Nejpodivnější na tom bylo, že uprostřed té uličky byla skupinka chlapů, kteří se něčemu smáli a pravděpodobně už i něco pili. Když jsem je spatřila, moje první myšlenka byla, že bychom měli jít raději jinudy, jenže Jamesovi nijak nevadili a vyrazil tím směrem. Neměla jsem na výběr a následovala jsem ho.

„Hele, kdo nám to sem jde!“ zvolal jeden z nich, jakmile jsme k nim dorazili dřív.

„Dvě krasotinky,“ zasmál se druhý.

„Zabírám si tu malou,“ přidal se třetí.

Jejich řeči mi dost vadily a vyváděly mě z míry, ale zdálo se, že James a Elizabeth jsou v naprostém klidu. Jako kdyby se nic nedělo.

„Jamesi, vidíš, kolik jich je?“ zeptala se klidně Elizabeth.

„Na vás dvě je nás dost“ ozval se jeden z nich, už jsem ani nepoznala, který z nich přesně to řekl. Všichni nám věnovali plnou pozornost a schválně se postavili tak, abychom nemohli projít. Dvěma z nich se dokonce podařilo nějak nás obejít a zastoupit nám cestu i zezadu. Byli jsme v pasti.

„Je jich šest,“ odpověděl ji se stejným klidem James a podíval se na muže před sebou. „A vy nezapomínejte, že tady nejsou sami.“

Jeho poslední věta vyvolala velký smích. Nejspíš mu nevěřili, že by nás dokázal ochránit. Jeden z nich dokonce postoupil kupředu a z kapsy vytáhl nůž, který se zaleskl.

„Cože jsi to říkal?“ vysmál se mu přímo do tváře. „Na tvém místě bych si teď dobře rozmyslel, co udělám. My si s nimi jenom trochu pohrajeme a pak je třeba necháme jít. Ale když budeš protestovat, tak to pro tebe i pro ně dopadne ještě hůř.“

„Takže dva na každého z nás,“ poznamenala Elizabeth a otočila se na mě. „Vezmi si ty dva vzadu. Použij svoje schopnosti.“

V první chvíli jsem chtěla vyhrknout: „Co?“, ale pak jsem se zarazila. Vlastně se asi z téhle šlamastiky jinak než bez kouzel nedostaneme. Otočila jsem se zády k Jamesovi a Elizabeth a zaměřila jsem se na ty dva za námi. Ušklíbli se na mě, považovali mě jenom za obyčejnou malou holku. Úšklebek jsem jim opětovala, protože malá holka sice jsem, ale rozhodně ne obyčejná. Zavřela jsem oči a stačilo mi pár vteřin soustředění, abych se tam vzápětí ocitla neviditelná. V klidu jsem je obešla a postavila jsem se za ně, kde jsem se vzápětí zhmotnila.

„Hledáte někoho?“ zeptala jsem se jich a oni se odvrátili od mého strnulého těla, aby se podívali na mě. Neváhala jsem ani vteřinu a jednoho z nich jsem nakopla přímo mezi nohy. Bohužel jsem nebyla dostatečně rychlá, protože ten druhý mě stihl chytit za ruku.

„Mám tě! Už mi neutečeš,“ ušklíbl se na mě, zatímco ten druhý se kroutil na zemi.

„Myslíš?“ pozvedla jsem obočí a vzápětí jsem se opět zneviditelnila. Najednou místo mojí ruky držel prázdný vzduch. Zmateně se koukal okolo, kam jsem zmizela. Rychle jsem se opět zhmotnila, rozmáchla jsem se pěstí dřív, než se stihl vzpamatovat a udeřila jsem ho přímo do čelisti. Náhle jsem pocítila ostrou bolest v ruce.

„Auvajs!“ vyjekla jsem a chytila jsem se za ruku. Chtěla jsem napodobit rvačku z filmů, kdy ženská hrdinka levou zadní sejme mužské náfuky, ale zapomínají ve filmech ukazovat i tu bolest. Naneštěstí pro mě toho hodlal tenhle mužský náfuka využít a znovu se mě pokusit chytit. Jenže mu to nevyšlo, ale tentokrát jsem za to nemohla já. Najednou ho do hlavy ze strany udeřil nějaký kámen. Otočila jsem se, abych se podívala, kdo za to může, a uviděla jsem Elizabeth, jak se dívá mým směrem.

„Máš z nás tří největší možnosti, kombinuješ ovládání mysli se svojí vlastní astrální podobou a zmůžeš se jenom na rvačku?“ zeptala se mě nevěřícně. „To je plýtvání talentem.“

„Chtěla jsem zkusit to, co jsem viděla ve filmech,“ pokrčila jsem rameny. „Ale nikdy se tam nestane, že by pak tu hrdinku bolela ruka.“

„Co je to film?“ ozval se James. Pohlédla jsem na něj a všimla jsem si dvou mužů stojící opodál. Byly to ti, o které se měl postarat James. Zdáli se fyzicky v pořádku na rozdíl od těch Elizabethiných, kteří leželi na zem o kus dál. Ti na tom nebyli fyzicky v pořádku, zatímco ti Jamesovi měli problémy se svým duševním stavem. Jen tam stáli, nevnímali nic okolo a dívali se tupě před sebe. Možná jim ukazuje různé výjevy a raději ani nechci vědět jaké. Jejich výrazy nejsou zrovna šťastné.

„Film je…“ začala Elizabeth, ale pak mávla rukou. „Víš, co? Někdy vylez z kouzelnického světa a zajdi se podívat na mudlovské vynálezy. Některé jsou dobré.“

„Někdy jindy,“ pokrčil rameny. „Teď chci do hotelu.“

Musím uznat, že vybral pěkný hotel. James využil svých schopností, aby nám zařídil jedno apartmá zadarmo. Apartmá bylo nádherné a luxusně zařízené, připomínalo mi nějaký elegantní byt. Mělo jednu koupelnu, tři ložnice a jeden společný pokoj, který byl v podstatě jako obývací pokoj a kuchyň dohromady.

„Bilokantský život se mi začíná líbit,“ prohlásila jsem, když jsem to spatřila.

„A hlavní je, že tu máme plně vybavený bar,“ prohlásila Elizabeth. James tu momentálně nebyl, protože se ukázalo, že musel ještě upravit mysl pár lidem.

„Ehm, já teda moc nepiju,“ ozvala jsem se nejistě.

„Tak začneš,“ pokrčila rameny Elizabeth.

„Ne, díky,“ zavrtěla jsem hlavou. Pravda byla, že mě moje ruka docela bolela a byla jsem už po dnešku trochu unavená. Neměla jsem na nějaké slavení náladu, navíc nepiji alkohol. „Vy dva si užijte mejdan sami.“

„Škoda,“ usmála se na mě Elizabeth příjemně „Tak dobrou noc.“

„Dobrou,“ odpověděla jsem jí a vešla jsem do jednoho z pokojů. Byl velký asi jako naše ložnice v Bradavicích, ve které nás spí několik, ale tuhle mám sama pro sebe aspoň na tuhle noc. Batoh jsem si hodila vedle postele a padla jsem do postele. Roztáhla jsem se tam a dívala jsem se do stropu. Pravděpodobně dalo velkou práci tuhle ohromnou postel ustlat, ale tomuhle prostě nešlo odolat.

Válela jsem se tam asi pár minut, než jsem se zvedla a sáhla jsem po batohu. Chvíli jsem se v něm přehrabovala, než jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla zabalit něco na spaní. No, tak teď budu muset spát na Evu. Ale naštěstí nejsem tak praštěná. Prostě budu muset spát v tričku a v kalhotkách, které jsem měla na sobě ten daný den. Takže jsem si jenom vyčistila zuby v koupelně a zároveň jsem si tam i na chvíli dala ruku pod studenou vodu, protože chlad trochu pomáhal proti té bolesti. Ale nakonec jsem se stejně musela vrátit do pokoje, protože takhle přece nestrávím celou noc v koupelně s rukou pod vodou. Do pokoje jsem mohla jít rovnou z koupelny, protože ze všech tří ložnic vedou dveře do koupelny, takže se nemusí chodit přes hlavní místnost., která je obsazená. Oni by si mě ale asi stejně nevšimli, i kdybych prošla kolem nich. Měla jsem takový pocit, že mezi nimi možná bude něco víc, než jenom přátelství. James byl pohledný, Elizabeth byla taky pěkná a pro něj určitě atraktivní a byli podobného věku. Přece by jim nedělala křena nějaká čtrnáctiletá holka, která sotva vlezla do puberty.

Když už jsem byla ve svém pokoji s vyčištěnými zuby a vysvlečená z kalhot a ponožek, zaslechla jsem od vedle hudbu. Doufám, že si ji nebudou pouštět příliš hlasitě. Jenom jsem si ležela v posteli a dívala se do stropu. Lampičku jsem zatím nezhasla, jen jsem odpočívala a relaxovala. Dneska jsem udělala něco, za co by mě klidně mohli vyhodit a to mi vrtalo hlavou. Nevěděla jsem, jestli se mám z toho radovat nebo si to vyčítat.

Najednou jsem uslyšela vrznutí dveří a v první chvíli mě napadlo, že to je Brumbál nebo McGonagallová, kteří mě tu našli. Jenže když jsem se posadila, tak jsem uviděla Jamese s něčím v ruce a uklidnila jsem se.

„Doufám, že neruším,“ promluvil James a pomalu šel k mojí posteli.

„Ne, vůbec ne. Já jsem jenom přemýšlela,“ pokrčila jsem rameny. „Co potřebuješ?“

„Já nic, ale napadlo mě, že tobě se bude hodit něco takového,“ zastavil se vedle mojí postele a ukázal mi sáček s něčím mraženým, co měl v ruce. Netuším, kde a jak to sebral. „Můžu se na ní podívat?“

„Jasně,“ kývla jsem a podala jsem mu svoji pravou ruku. Vzal ji opatrně do svojí ruky a podíval se na ni. Přitom se posadil na okraj mojí postele. Jemně přejel po kloubech mojí ruky, jako kdyby to bylo nějaké extra křehké zboží.

„Nezdá se to zlomené. Bude to jenom naražené. To někdy bolí víc než zlomenina,“ poznamenal a zvedl hlavu, aby se mi podíval do očí.

„Ale to není spravedlivé. Zlomenina by měla bolet víc, když je horší. A teoreticky jsem se jenom bránila, tak bych za to neměla schytat žádné zranění,“ postěžovala jsem si.

„Věř mi, že to brzo přestane bolet,“ pousmál se na mě a potom sklonil hlavu. Moji ruku opatrně zvedl do výše a políbil mě na hřbet mojí ruky, přesně jako to dělají gentlemani v televizi.

Vyvolalo mi to úsměv na tváři.

„Vidíš? Už je to lepší.“ Oplatil mi můj úsměv a vytáhl z rukávu hůlku. „Jenom ti ještě udělám takový chladivý obklad na noc.“ Mražené mi přiložil ke hřbetu ruky a mávl hůlkou. Ani jsem si nevšimla, že by něco zamumlal a kolem rukou se mi objevil nějaký obvaz, která nedovolovala mraženému spadnout, ale zároveň i poskytovala mojí ruce dostatek prostoru a nezabraňovala krevnímu oběhu.

„Děkuju,“ věnovala jsem mu za to další ze svých úsměvů.

„Nemáš zač,“ pousmál se a podíval se mi znovu do očí. Palcem přejížděl jemně po mém zápěstí, protože moje ruka stále zůstávala v jeho dlaních. „Mně stačí jako odměna tvůj úsměv.“

Pak už jsem jen viděla, jak se ke mně naklání. Ani mě nenapadlo uhnout ba naopak, nahnula jsem se k němu taky. Moje tělo nějak tušilo, co nastane, dřív než mysl, která se nestačila divit. Naše rty se setkaly. Vlastně to byl on, kdo mě políbil, já jsem mu polibek jen skoro ihned začala opětovat. Zavřela jsem oči a oddávala jsem se jeho rtům. Můj mozek vypnul a odjel na dovolenou. Tělem mi prostupovala horkost a příjemná úleva. Rukama mě objal kolem pasu a přitáhl si mě těsněji k sobě. Rukama jsem ho objala kolem krku a prsty jsem mu zajela do jeho havraních vlasů. Ve stejnou chvíli jsem ucítila jeho vlhký jazyk domáhající se vstupu do mých úst. Ovšemže jsem mu to povolila a ani já se svým jsem nezahálela. Cítila jsem z něj trochu nasládlou chuť vína. Sice jsem ho nikdy neochutnala, ale tahle chuť při líbání byla příjemné zpestření.

„Jamesi?“ ozval se z vedlejší místnosti Elizabethin hlas, který nás vytrhl z reality. James byl první, kdo to skončil. Pustil mě a hned se začal zvedat z postele, zatímco já jsem rozdýchávala tenhle zážitek. Tváře jsem musela mít úplně rudé, ale rozum se mi už opět začínal vracet.

„Tak běž za ní. Měl bys jít za ní. Chtěli jste si přece udělat mejdan,“ připomněla jsem mu.

„Radši bych tu teď byl s tebou,“ namítl.

„Ale s Eliz jste se dlouho neviděli, určitě si máte co říct. Nezanedbávej své staré přátele kvůli novým. Navíc jsem měla pocit, že mezi vámi něco je,“ prohlásila jsem a asi byla u mojí poslední věty slyšet trochu pochybnost a zklamání v mém hlase. Možná by se to i dalo vyložit trochu jako žárlivost.

„Jsme jenom přátelé,“ pronesl rozhodně, ale jinak nic nenamítal. Ještě se ke mně rychle naklonil a dal mi letmý polibek na čelo. „Dobrou noc,“ usmál se na mě a úsměv jsem mu opětovala. Pak už odcházel pryč z místnosti a zavřel za sebou dveře. Buď vedle ztlumili hudbu anebo použili nějaké kouzlo, protože jsem ji pak už neslyšela. Zhasla jsem lampičku a pokoušela jsem se usnout, ale moje mysl byla příliš rozrušená. Nakonec jsem ale přeci jen usnula a ani jsem se nedostala do astrální podoby. Místo toho se mi zdály sny o Jamesovi a o tom, jaké by to bylo, kdyby tu nebyla s námi nebyla Elizabeth. V mém snu jsme já a James společně cestovali po Itálii jako přítel a přítelkyně a náramně jsme si to užívali.

Ovšem další den po probuzení, které bylo u všech značně pozdě, jsme vyrazili do dalšího města. Na tenhle den jsme si vybrali Benátky, tak báječné romantické město. Bylo docela ironií být tam s někým, s kým jsem se předešlý den líbala a o kom se mi zdály celou noc takové pěkné sny, a k tomu mít křena. Nikdy se nám nestalo, že bychom byli na chvíli sami, vždycky byla těsně vedle nás Elizabeth a já jsem si zrovna chtěla o včerejšku s ním promluvit. Jenže s Elizabeth poblíž to nešlo. A nemohla jsem ji ani nic říct nebo spíš jsem nechtěla, protože ačkoliv James říkal, že jsou jen přátelé, neznamená to, že mezi nimi nemůže být něco jednostranného. A v takovém případě jsem Elizabeth vážně nechtěla říkat o včerejšku. Takže jsem místo toho raději přetrpěla den ve třech. Dokonce i na gondole jsme se svezli jako trojice. Společně jsme také prošli kanál La Grande, náměstí svatého Marka, viděli jsme Most nářků a spoustu dalších zajímavých věcí. Bohužel jsme ale neměli klid ani večer. Hvězdy nám nepřály, abychom měli chvíli soukromí. Nakonec jsem to večer nevydržela a šla jsem si už lehnout, už mě přestalo bavit čekání na nějakou příležitost. Opět jsme ten večer byli v nějakém hotelu a tentokrát jsem se i já připojila k večerní oslavě, ačkoliv jsem odmítala pít něco jiného než trochu vína s nízkým obsahem alkoholu. Přeci se hned neopiji. Takhle jsem byla jenom trochu veselá a pak hodně ospalá.

K mojí smůle stejným stylem pokračoval i další den, znovu jsme neměli chvíli soukromí. Akorát tenhle den jsme byli ve Florencii, kde jsme si prošli různé památky, viděli jsme pár významných kostelů a jeden obrovský chrám s kupolí. Vylézt tak na ni a odtamtud se rozhlédnout, to by bylo velmi zajímavé. Ale bohužel neumím šplhat.

Než jsem se nadála, už byl večer a byl čas se vrátit do Bradavic. Tentokrát jsme museli znovu použít přenášedlo. K cestování po Itálii jsme využívali Jamesovi schopnosti přemisťování, ze které mi nebylo zrovna nejlépe, ale nějak jsem to přežila. Aspoň že přenášedlo bylo lepší, žádné nevolnosti a přeneslo nás rovnou do Chroptící chýše. Tam jsme se rozloučily s Jamesem a vydaly jsme se zpátky do Bradavic. Vylezly jsme z chodby na pozemcích, když už se pomalu stmívalo. Znamenalo to, že se brzo bude zavírat brána a my jdeme akorát včas. Cestou přes pozemky jsme probíraly naše zážitky z cest a smály jsme se některým příhodám. Jenže mi úsměv ztuhl na tváři, když jsme vešly bránou do Velké síně a tam jsme nalezly zamračenou profesorku McGonagallovou.

„Paní profesorko?“ oslovila jsem ji opatrně, ale vzápětí na mě hned nepříjemným tónem a hlasem postupně zvyšujícím na hlasitosti spustila:

„Nemůžu uvěřit, že se mohlo stát něco takového. Nikdy by mě nenapadlo, že by studentka z Nebelvíru mohla provést něco takového! Útěk ze školy! Jak vás to pro Merlina mohlo napadnout?“

Jak dopadne útěk ze školy? Jaký trest za to dostanou?

Jak to bude dál vypadat s Jamesem a s Kate?

Jaké vyplynou následky z výletu do Itálie pro Elizabeth?

 Co se tam událo a o čem z toho Kate neví?