kapitola55Jsme v průšvihu. A to v pořádném. Nejsem si jistá, jestli někdy někdo něco takového provedl. Většinou byly běžné noční toulky po pozemcích, ale myslím, že za hranice pozemků nezdrhl ještě nikdo.

Měly jsme štěstí, že takhle k večeru už nebylo moc studentů na chodbách. Ale přesto se někteří našli, a jakmile viděli, jak dvě studentky školy kráčí za nasupenou profesorkou McGonagallovou, tak jim došlo, že se něco děje. Jenom nevěděli podrobnosti toho, co se děje. Kdyby ano, věděla by to už celá škola. Ovšem to taky nebude trvat dlouho, než se to nějak dostane ven.

Profesorka McGonagallová nás nakonec dovedla k jednomu ošklivému kamennému chrliči, před kterým se zastavila a řekla: „Dýňová šťáva.“ Působila by jako blázen, kdyby se vzápětí neukázalo, že to bylo heslo, když se kamenný chrlič začal otáčet a odhalil kamenné schodiště. Začala po nich stoupat nahoru a my jsme se vydaly beze slova za ní. Nahoře nad schody byly lesklé dubové dveře s mosazným klepadlem, za které McGonagallová vzala a dvakrát zaklepala. Trvalo to jenom pár vteřin, než se dveře samy otevřely a profesorka vkročila dovnitř následována námi dvěma.

„Už se vrátily, pane řediteli,“ sdělila profesorka McGonagallová vousatému muži za stolem. Ale zdálo se, že Brumbál už o našem příchodu věděl, neboť nás nejspíš očekával.

Na její informaci jenom přikývl a pak se podíval na nás dvě. Nemračil se, ani nijak podobně nenaznačil svoji nelibost z naší přítomnosti. Přesto jsem měla nepříjemný pohled. V jeho výrazu postrádala ten hřejivý a starostlivý pohled, kterým mi někdy připomínal mého neexistujícího dědečka. Dneska se tak netvářil, byl chladný a odtažitý.

„Vy dvě jste se dopustily vážného prohřešku,“ začal se svým proslovem. Jeho hlas byl stejný jako jeho pohled, jen chlad a žádná utěšující vřelost. „Opustit školu je velkým prohřeškem proti školnímu řádu. Za něco takového můžete být obě vyloučeny-„

„Cože?“ vyhrkla jsem překvapeně a trochu jsem tak přerušila jeho projev. Ale doteď mě nenapadlo, že by to mohlo mít až takový dopad. Myslela jsem si, že za to by byl maximálně školní trest až do konce roku.

„-ale naštěstí pro vás, věřím na druhé šance,“ dokončil svou větu a mým náhlým výpadem do jeho řeči se nenechal rozhodit. „Proto dostanete pouze podmínečné vyloučení.“

Ten obrovský kámen, který mi zatěžoval srdce, právě odletěl na Kanáry. Aspoň takový jsem měla pocit, tak moc se mi ulevilo. Krátce jsem pohlédla na Elizabeth. Tvářila se, jako kdyby jí tohle netýkalo. Žádný provinilý výraz, vlastně se tvářila, jako kdyby se jí to ani moc netýkaly. Těkala pohledem po místnosti a občas se podívala na Brumbála, aby to nebylo úplně nezdvořilé. Možná se jí později zeptám, co se jí honilo hlavou. Teď by se spíš hodila děkovat a podlézat ředitelovi, že nás nevyhodil.

„Je mi vážně líto, co jsme provedly, a slibuju, že už se to nestane a vážně děkujeme, že jste nás nevyhodili. Jste ten nejlepší ředitel na světě.“ Kdybych se teď sledovala zpovzdálí, tak bych se musela sama sobě smát. Nikdy bych nevěřila, že někdy dokážu ze sebe dostat tolik patolízalství. Ale přesto jsem do toho tak trochu zatáhla i Elizabeth, když jsem do ní šťouchla nenápadně loktem.

„Ano, má pravdu, už to nikdy neuděláme.“ Trochu jsem jí už znala, takže jsem dokázala odhadnout, že její slib není až tak úplně upřímný. Bylo to tak trochu ukryté v tom tónu hlasu, jakým to říkala. Ale řekla to nakonec a snad to bude Brumbálovi stačit.

„Ještě obě dvě budete mít až do konce školního roku každý víkend školní trest,“ dodala ještě profesorka McGonagallová. To se dalo čekat. Bez školního trestu by to prostě nebylo ono.

„Takže už můžeme jít?“ zeptala jsem se opatrně. Odpovědí mi bylo přikývnutí. „Tak dobrou noc,“ rozloučila jsem se s nimi a vydala jsem se ke dveřím. Cestou jsem ještě drcla do Elizabeth, aby tam nezůstala a nerozhlížela se pořád okolo.

„Nikdy bych nevěřila, že dokážeš takhle podlézat,“ poznamenala, jakmile jsme sešli schody ukryté za kamenným chrličem.

„No, někdo trochu vděčnosti projevit musel, když ty jsi tam furt jenom stála a koukala se okolo. Na prohlídku ředitelny můžeš jít jindy,“ odsekla jsem. Neměla jsem teď vůbec náladu na její poznámky, protože technicky mě do téhle situace dostala ona. Mě samotnou by nikdy nenapadlo, abych odsud takhle utekla.

Ale ani moje jízlivost a odsekávání jí nedokázalo odradit od její podivně dobré nálady. „Hej, nemusíš být tak hnusná. Náhodou tohle byla pro nás bezva příležitost.“

„Jo a k čemu třeba?“ probodla jsem ji pohledem. Její dobrá nálada mě začínala vytáčet.

„Teď víme, kde leží ředitelna a víme i heslo. Ideální příležitost se tam vloupat,“ pronesla klidně.

Několik vteřin jsem na ni překvapeně zírala a snažila se uvěřit tomu, že právě vážně řekla to, co jsem teď slyšela. „Zbláznila ses?“ vyjela jsem na ni. „Právě jsme získaly obě dvě podmínečné vyloučení a ty se chceš vloupat do ředitelny?!“

„Jestli to budeš říkat ještě hlasitěji, tak to budou vědět všichni v hradě,“ upozornila mě. „Takže se uklidni, ať ti můžu říct, co mi řekl James dneska dopoledne, když jsi u toho nebyla.“

Svůj hlas jsem malinko ztišila, protože kdyby nás teď někdo opravdu slyšel, tak by se nejspíš z podmínečného vyloučení stalo skutečné vyloučení. „Co ti řekl?“

„Mluvila jsem s ním o tom, co jsi slyšela říkat mojí mámu o tvém otci a taky přišla řeč na to, jak nevíš, kdo jsou tvoji rodiče. No a James mi řekl, že v každé škole čar a kouzel existuje takový soupis studentů, kam se zapíší, jakmile se narodí a tak nějak to je… Ale hlavní je, že to probíhá automaticky, ta kniha si to tam zapisuje sama, takže všechno je stoprocentní pravda. A jsou tam zapsaní i jména rodičů studenta.“

Jestli jsem před chvílí na chvíli oněměla, když zmínila vloupání do ředitelny, tak teď jsem rovnou zkameněla. Stála jsem tak jako socha s vyjevenýma očima a otevřenou pusou a zírala jsem na ni. V duchu jsem zpracovávala ten fakt, že tu je po 13 letech mého života skutečná šance, že bych mohla poznat svoje rodiče. Najednou jsem otočila o 180 stupňů. Pokud je tu taková šance, tak mě od toho neodradí ani podmínečné vyloučení.

„Fajn, jdu do toho,“ kývla jsem. „Kdy to provedeme?“

„Dej mi pár dnů. Máma teď bude naštvaná a budu ji mít pořád za zadkem, takže musím počkat, než se trochu uklidní. Ozvu se ti. Zatím se měj,“ rozloučila se mnou. Tady se naše cesty totiž rozcházely, do havraspárské věže to bylo jinudy než do nebelvírské.

Mám takové tušení, že náš prohřešek už se stihl roznést školou, jelikož mě ostatní kolemjdoucí, kolem kterých jsem procházela, častovali podivnými pohledy. Takhle se vždycky koukají na někoho, o kom kolují po škole drby. Měla jsem i štěstí, že jsem dokázala zaslechnout i pár šeptaných rozhovorů.

„Prý ta nová dokázala očarovat mozkomory…“

„To muselo být nebezpečné…“

„Z Krásnohůlek zná na to určitě kouzla.“

„Myslíš, že je tu třeťandu naučila?“

Měla jsem co dělat, abych se tomu nezačala smát. Drby se mění pokaždé, když je někdo zopakuje. Nakonec to dopadne tak, že jsme ukradly kočár Krásnohůlek a odletěly s ním.

Tohle všechno byl ale jen předkrm toho, co mě čekalo, když jsem vešla do Nebelvírské místnosti. Už i Buclatá dáma se na mě podivně dívala, ale jakmile jsem vkročila do naší společenské místnosti, tak nastalo ticho, jaké tu snad nikdo nebylo. Všichni zírali přímo na mě. Rozhlédla jsem se po ostatních, naštěstí jsem u křesel zahlédla směsici zrzavých, hnědých a černých vlasů.

„Co je? Jenom jsem zdrhla na víkend ze školy do Itálie. Tenhle víkend tam mimochodem pěkně svítilo sluníčko, i když na opalování a koupání v moři to nebylo. Ale plavba v gondole v Benátkách je super. Přidejte k tomu romantický západ slunce a máte super rande.“

Snažila jsem se k tomu přistupovat takhle s humorem, protože jenom takhle se dají vydržet ty drby. Stačí se jim prostě zasmát. Kromě toho jsem teď měla už dobrou náladu. Jak bych taky nemohla mít, když se za několik dnů dozvím, po čem toužím vědět celý život. Proto jsem se snažila nevšímat si pohledů ostatních a zamířila jsem ke svým přátelům, kde jsem se usadila do volného křesílka. Netuším, co je svedlo dohromady, že tady dokážou spolu sedět, když poslední dny jsou Hermiona a Ron rozhádaní kvůli ztracené Prašivce. Možná tu takhle sedí kvůli mně a čekají tu na mě.

„Hermiono, opovaž se mě teď poučovat nebo tak něco,“ řekla jsem rovnou a zastavila jsem tak její pusu, která se už otevírala. Na chvíli se zarazila, ale bohužel se nezastavila úplně.

„Jak můžeš být tak klidná a veselá?“ vyhrkla.

„Kdybys celý svůj život chtěla vědět, kdo jsou tvoji rodiče, a najednou bys to měla na dosah, tak bys byla taky veselá,“ odpověděla jsem jí klidně a s úsměvem. Připomnělo mi to můj rozhovor s Elizabeth před chvílí, ale tentokrát jsem já byla tou klidnou a veselou.

„Cože?“ vyhrkl Ron.

„Jak to?“ zeptal se Harry.

Trochu jsem se k nim naklonila a ztišila hlas. „V ředitelně je taková kniha studentů a v ní jsou napsaná jména studentů, která se tam nějak zapisují samy a kromě toho se tam píšou i jména jejich rodičů.“

Pochytila jsem překvapených pohledů, než se Hermiona ujala slova. „Prosím, neříkej mi, že se teď chystáš vloupat do ředitelny, když jsi zrovna teď byla podmínečně vyloučena.“

„Blázníš?“ pozvedla jsem překvapeně oblečení. „Jasně, že ne teď. Až za pár dnů.“ Pokrčila jsem nad tím rameny a zase jsem se zvedla z křesla. „Námitky neberu, Hermiono. Teď toužím jenom po pořádné sprše a pohodlné posteli.“ S těmi slovy jsem se vydala nahoru do ložnic, kde na mě ta vytoužená postel opravdu čekala. Stejně tak i Blake, který byl rád, že mě vidí. Aspoň někdo na mě překvapeně nekoukal.

Další den a stejně tak i ty následující dny šuškání okolo mě pokračovala. Takovýhle útěk je prostě na pár dnů středobodem všech drbů. Dvojčata Weasleyovi mě s radostí informovali o nových teoriích o našem útěku. S tím ukradeným kočárem jsem nebyla daleko, akorát to změnily na tuvalskou loď. Ale já jsem si okolí ani tak moc nevšímala, snažila jsem se opět zařadit do stereotypu a přitom jsem netrpělivě očekávala, až se mi jednoho dne ozve Elizabeth. Jednoho dne jsem se konečně dočkala, když mi ráno přišel přes soví poštu dopis.

O půlnoci sraz před ředitelnou. – E

Byla to krátká zpráva, ale zároveň to bylo všechno, co mi stačilo ke štěstí a zároveň ke dnu, kdy jsem se nemohla dočkat večera. Po celý den jsem se nemohl na nic soustředit, dokonce i při lektvarech jsem byla roztěkaná a to mě jindy uklidňují.

Svého vytouženého večera jsem se nakonec dočkala. V jedenáct hodin jsem uložila svoje tělo do postele a v astrální podobě jsem se vydala k ředitelně. Tento způsob cestování je pro mě v noci nejbezpečnější, můžu procházet klidně kolem Filche a stejně vyváznu bez trestu. Chudák Harry si musí tahat svůj neviditelný plášť. Před kamenným chrličem jsem se zastavila, usadila jsem se na zemi zády opřená o zeď a vyčkávala jsem, dokud se Elizabeth neobjevila. Nakonec přišla s malým zpožděním, pár minut po půlnoci. Jakmile jsem rozpoznala, že tam je, tak teprve až v tu chvíli jsem se zviditelněla.

„Paráda, už jsi tady. Ale tu neviditelnost asi stejně budeš muset zapnout, protože asi budeš muset nakouknout dovnitř, jestli tam není Brumbál.

„Není potřeba,“ pronesla jsem klidně a vstala jsem ze země. Popošla jsem o něco blíž k Elizabeth a až nyní jsem si povšimla, že má malinko rozmazanou rtěnku kolem pusy. „Víš, že máš rozmazanou rtěnku?“

„Vážně?“ pozvedla obočí a rukávem kabátu se to hned snažila poupravit. „Měla jsem před chvílí rande s Oliverem a řeknu ti, ten umí parádně líbat.“

Vyprskla jsem při té představě smíchy. Oliver je sice pěkný, ale to, jak to nyní řekla, mě rozesmálo.

„Hele, nesměj se mi a řekni mi, jak si to myslela s tím, že to není potřeba.“

„Jasně,“ přikývla jsem a pomalu jsem se přestala smát. Sáhla jsem pak do kapsy županu a vytáhla jsem jakýsi pergamen. „Tohle mám půjčené od Harryho.“ Sdělila jsem jí a rozložila jsem pergamen. Vyndala jsem ještě hůlku, kterou jsem klepla na pergamen a pronesla přitom heslo: „Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti.“ Následně se začal na pergamenu rýsovat plánek Bradavic a především i postavičky. Na plánku jsem viděla, že Brumbálova pracovna je prázdná a naštěstí pro nás je Filch o pár pater pod námi.

„To je hustý. Kde to sehnal?“ žasla nad tím.

„Od Freda a George. Ale je to tajný,“ upozornila jsem ji, když jsem plánek zase schovávala a dalším heslem uzavírala.

„Sakra, měla jsem jít na to rande s Fredem, třeba by mi taky něco takového dal,“ řekla si sama pro sebe. Obrátila se pak ke kamennému chrliči. „Dýňová šťáva.“

Stejně jako před několika dny se začal chrlič pohybovat, ale tentokrát se mi po kamenných schodech stoupalo s mnohem lehčím srdcem. Nebála jsem se průšvihu, ale zato jsem byla nedočkavá. Naštěstí pro nás Brumbál dveře od své pracovny jinak nezamyká, takže jsme se dostaly dovnitř snadno. Teprve teď, když už jsem nebyla tak nervózní jako posledně, jsem si začala všímat zařízení místnosti. Byla tu spousta podivností a v koutě místnosti si klidně pochrupoval Fawkes, se kterým jsem měla tu čest potkat se už loni v létě.

„Takže, máš nějaké ponětí, kde by to mohlo být?“ zeptala jsem se jí.

„Absolutně ne,“ zavrtěla hlavou. „Takže si to tu rozdělíme. Já prozkoumám stůl a ty prozkoumej knihovnu a skříňky. Budeme se modlit, aby to nějak magicky neschovali.“

„Dobře,“ kývla jsem a vydala jsem se ke knihovně.

Pokud by se měla zajímavost člověka měřit podle názvu knih v jeho knihovně, tak myslím, že by vyhrával Brumbál. Byly tam vážně zvláštní nicneříkající názvy a některé jsem ani nedokázala přečíst. Mít víc času, tak ze zvědavosti si je začnu prohlížet. Podobně to bylo i se skříňkami, také byly plné podivností, ale raději jsem na ty věci nešahala. Bůh ví, co bych mohla způsobit.

Mezi všemi těmi zvláštnostmi jsem jednou narazila i na prázdnou skříňku. To by nebylo až tak neobvyklé, prostě neměl, co sem dát, jenže když jsem se dotkla poličky, tak jsem měla najednou zvláštní pocit. Jako kdyby ta police vibrovala, i když ve skutečnosti se ani nepohnula. Byl to spíš takový můj pocit.

„Eliz? Myslím, že tady je něco divného.“ Nevěděla jsem co, a proto jsem ji raději zavolala.

Jenže jakmile se postavila vedle mě, podívala se na tu polici, tak nic neviděla. „Co?“

„Když se dotkneš té poličky v té skříňce, tak jakoby vibruje,“ vysvětlila jsem jí to.

Elizabeth udělala to samé, co já před chvílí, dotkla se poličky, ale její výraz se nezměnil. Žádný přkevpaený nebo udivující se výraz se nekonal. „Nic necítim.“

„Vážně? Protože já jo.“ Pro jisotu jsem se poličky a znovu jsem to ucítila. „Jo, něco cítím. Jako kdyby tu bylo něco divného.“

„Dobře, tak já něco zkusím,“ pronesla a vytáhla z rukávu hůlku. Mávla hůlkou a řekla jakési mě neznámé zaklínadlo. Skříňka se pak rozzářila „Jo, něco tu vážně je. Jsou tu stopy magie, tohle kouzlo odhaluje magii. Nejspíš je tahle skříňka nějak začarovaná.“

„Takže mám detektory magie v ruce. Další věc, kterou si můžu přidat na můj seznam podivností,“ poznamenala jsem. „A jakže tu skříňku odčarujeme?“

„Hmm, zkusím pár kouzel,“ sdělila mi a pak chvíli nad tu skříňkou čarovala. Tohle bude asi nějaká pokročilejší magie, která se učí asi na kouzelných formulích v pozdějších ročnících, protože já jsem ta kouzla vůbec neznala. Navíc mám pocit, že to znělo tak trochu francouzsky. Možná se taková kouzla na naší škole ani neučí. Čas od času se jí povedlo skříňku znovu rozzářit, ale zpravidla se nic nezměnilo, nic tam nebylo. Až při posledním kouzle se rozzářila a když jas opadl a znovu jsme se mohli dovnitř podívat, byla tam kniha.

„Jo!“ zajásala a nastavila mi ruku na plácnutí. Plácnula jsem si s ní a pak jsem hned sáhla po té knize. Byla pořádně tlustá, takže jsem měla co dělat, abych ji unesla. Měla jsem pocit, že mě každou chvíli stáhne dolů na zem. Stěží jsem ji přenesla na stůl.

„Zpátky ji neseš ty,“ oddechla jsem si a ona se nad tím jenom ušklíbla. Rozevřely jsme ji někde uprostřed a na několika řádcích knihy byly vždy napsané informace o nějakém studentovi. Ale ta jména mi nic neříkala. Nebylo se čemu divit, protože data jejich narození byly z osmnáctého století.

„Dobře, takže začneme tebou, protože já budu kvůli přestupu zapsaná asi až někde v letošním roce… V jakém že roce ses narodila?“ pohlédla na mě.

„Pravděpodobně v roce 1980. Plus mínus jeden rok,“ odpověděla jsem jí. K naší smůle jsem neznala svoje skutečné datum narození a datum mého nalezení nám nepomůže. Proto jsme prolistovaly pár století, než jsme našly rok 1980. Naštěstí většinou bývá v jednom ročníku jenom něco kolem třiceti studentů, takže jsme to prohlédly rychle. Ale já jsem tam nebyla.

„Zkusíme i ty roky předtím,“ pronesla jsem. Postupně jsme tedy prohledávaly i roky předtím, prohlédly jsme v podstatě celé desetiletí, ale nakonec jsme nic nenašly.

„To je divný. Proč tam nejsem?“ pohlédla jsem na Elizabeth, jako kdyby mi mohla dát odpověď. Ale jen pokrčila rameny.

„Hele, možná jsi taky nějak přestupovala. Projedeme to prostě všechno, až do dneška,“ prohlásila.

Začínalo být poněkud únavné, takhle prohledávat každý rok. Jenže jedině tak jsme měli šanci nalézt mě. Ale to se nedělo. Jak jsme míjeli rok za rok, tak jsem začínala ztrácet naději. Nakonec jsme dospěli k poslední dvojstránce. Rychle jsem ji přelétla pohledem, ale moje jméno nikde nebylo.

„Sakra, proč nejsem nikde zapsaná?“ vyhrkla jsem podrážděné. Málem jsem to zjistila. Málem jsem zjistila, kdo jsou moji rodiče. Jenže tahle pitomá kniha mě nezapsala. Měla jsem chuť jí teď strčit do ohně. Nadělalo by to sice hodně problémů, ale aspoň by se mi teď ulevilo. „Proč tam nejsem?“

„Ale jsem tu já,“ řekla skoro neslyšně Elizabeth. Úplně jsem zapomněla, že by tady mohla být taky ona zapsaná. Jenže ona se našla a nyní z toho, co si přečetla, byla pěkně překvapená. Jenom tam stála a zírala do knihy, skoro ani nedýchalo. Ze zvědavosti jsem tam nakoukla také a pohledem jsem ji vyhledala.

 Ze zvědavosti jsem tam nakoukla také a pohledem jsem ji vyhledala

„Vidíš tam to samé, co já?“ zeptala se mě.

„Jo, vypadá to vážně, že tvým otcem je Sirius Black,“ potvrdila jsem jí to, i když jsem stejně jako ona na to překvapeně koukala. Podle toho, co jsem vyslechla před měsíci za rozhovor mezi Lupinem a její mámou, jsem si myslela, že jejím otcem je spíš Lupin. Netrefila jsem se. Ale jednou Lupin vykládal Harrymu, že chodil do školy s Blackem a Harryho tátou, takže možná tehdy věděl o tom, že Samantha otěhotněla s Blackem. Možná proto pak odešla z Anglie, tady zuřila válka a Black se pak ukázal jako zrádce. Vlastně se jí ani nedivím, že to tajila.

„Nemůžu tomu uvěřit. Mám za otce masového vraha.“

„Budu doufat, že jsi po něm nepodělila vražedné sklony,“ pokusila jsem se trochu odlehčit situaci. Malinko to zabralo, mírně se pousmála. „Dobře, teď to musíme uklidit a zmizet odsud. Tak to tam zanes a já zkontroluju chodby.“

Byla jsem ráda, že to nemusím tahat znovu, i když Elizabeth na to vyzrála tak, že to tam přenesla svýma schopnostmi. Jasně, mohla to udělat i předtím, jenže jsem to tahala já a proto se pak ušklíbla. Protočila jsem nad tím oči a podívala jsem se pak na plánek. Jakmile se mi tam začaly rýsovat chodby hradu, tak jsem je postupně prohlížela pohledem, až můj pohled zabloudil k ředitelně.

Náhle jsem vytřeštila oči. Přímo k ředitelně se totiž blížil Brumbál a byl už jen pár kroků od dveří.

„Jde sem Brumbál!“ vyhrkla jsem najednou. Podle naléhavosti mého hlasu musela poznat, jak moc je blízko. Ihned se rozeběhla ke dveřím. Tím by mu ale vběhla přímo do náruče. „Ne! Schovej se za ten závěs. Já ho pak odlákám,“ zavolala jsem na ni, zatímco jsem si ještě neodheslovaný plánek strkala do kapsy županu. Elizabeth se sotva stihla schovat, když se otevřely dveře. Ve stejnou chvíli jsem se i zneviditelnila. Naštěstí v tom mám praxi. V podstatě to tu po nás nebylo ani památky až na to, že kniha v skříňce nebyla začarovaná a Elizabeth tu byla uvězněná. Brumbál si zatím ničeho nevšiml, mířil ke svému stolu, od kterého jsem trochu ustoupila. Usadil se na svou židli a hlavu si podepřel bradou. Netuším, proč sem přišel, protože to vypadalo, že jen přemýšlí. Anebo nám to dělá naschvál a ví, že tady jsme? Nebyla jsem vůbec jistá jeho jednáním. Ale věděla jsem, že takhle nemá Elizabeth šanci uniknout. Brumbál viděl na celou ředitelnu, takže i na tu záclonu. Proč se sakra nemůže otočit k tomu oknu? Teď abych ho nějak odlákala. Možná bych to okno mohla otevřít a Brumbál by ho zase mohl jít zavřít. Moje naděje ale opadly, když jsem se na to okno podívala. Nebyla tam žádná klička, kterou by se okno otevíralo. Mohla bych ho maximálně rozbít. Jenže čím? Kdybych něco sebrala odněkud, tak by si Brumbál všiml, jak to tu poletuje. Jediná neviditelnost jsem tady já a já to můžu rozbít jedině rukou. To by bolelo. Ale jak se zdá, jediné řešení.

S nelibostí jsem přistoupila k oknu a pokusila jsem se nějak si povytáhnout župan, aby mi zakryl ruku, jenže rukáv mi zakryl pouze zápěstí, hřbet byl volný. Tak budu trochu pořezaná. Sevřela jsem ruku v pěst a rozmáchla jsem se. Moje ruka projela sklem a sklo zase mojí rukou. Zabolelo to, ale zároveň rozbité sklo nadělalo dost rámusu, že se Brumbál otočil. Elizabeth to naštěstí pochopila a vyrazila ke dveřím. Brumbál se otočil, až když mizela ze dveří, takže mohl zahlédnout jen nějaký pohyb. Snad neviděl ani blonďaté vlasy.

Čekala bych, že se Brumbál dá do pronásledování útočníka, jenže namísto toho se rozmáchl hůlkou a dveře se zavřely. Mně to je jedno, zavřené nebo zamčené dveře mě stejně neodradí. Vydala jsem se k nim a vykračovala jsem si jako na procházce, tedy až na to, jak pevně jsem svírala pravou krvácející ruku. Před dveřmi jsem vůbec nezpomalila, jako kdyby vůbec nebyly zavřené. Jenže stejně mě něco zastavila. Nebyly to ale dveře, ale nějaká jinak neviditelná bariéra. Pouze se v ní zablesklo, jakmile jsem se jí dotkla a odrazilo mě to. Tím, jak jsem šla předtím rychle do ní a jak mě teď vyvedla z rovnováhy, jsem si z toho sedla doslova na zadek. Horší ale bylo, že to upozornila Brumbála na moji přítomnost. Byla jsem tu uvězněná, z pořezanou rukou a Brumbál věděl, že tu někdo je. Jestli dokázal použít takovéhle kouzlo, které mi i v této podobě dokázalo zabránit chodit, tak možná zná i kouzla, která by mě mohla oddělit. Nechtěla jsem to riskovat, musela jsem rychle odsud. Jenže jak? Jak se mám tak rychle přemístit někam jinam?

Odpověď byla stejná jako vždy. Harry.

Stejně jako v dřívějšku se mi nějakým záhadným způsobem podařilo díky němu cestovat prostorem, tak se mi to snad podaří i nyní. Stejně jako vždy jsem zavřela oči a soustředila jsem se na Haryho. Ignorovala jsem, co dělá Brumbál, dokud jsem nepocítila zvláštní zachvění. Když jsem oči znovu otevřela, byla jsem v chlapecké ložnici v nebelvírské věži.

„Uf, díkybohu,“ oddechla jsem si nahlas. Stejně mě ostatní neslyší.

„Kate?“ ozval se jeden hlas z postele, vedle které jsem dřepěla. Dobře, tak jeden člověk mě slyší.

„Harry?“ odpověděla jsem mu a zvedla jsem se. Rozhlédla jsem se okolo, ale zdálo se, že všichni spali. Takže Harry mohl klidně mluvit do vzduchu. „Proč nespíš?“

„Nějak jsem nemohl spát. Pořád jsem myslel na tebe a na to s tvou rodinou. Jak to dopadlo?“

„Nijak,“ pokrčila jsem rameny. „Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem tam nebyla. Netuším proč, když tam mají být zapsaní všichni a já tady přece studuji. Tak proč tam sakra nejsem?“

„Netuším,“ pronesl Harry soucitně. Poznala jsem, že se mě snaží nějak utěšit. Ani nemusel promluvit a věděla jsem, co má na mysli. Že by mi rád pomohl s tímhle, kdyby mohl.

„Asi to prostě nikdy nezjistím,“ pronesla jsem trochu zklamaně. Teď jsem byla zklamaná, ale to mě časem přejde. Na tohle už jsem stejně zvyklá.

„Jednou to určitě zjistíš,“ povzbuzoval mě, ale pak se jeho výraz změnil. „Ty krvácíš,“ vyhrkl a natáhl ke mně ruku. Chtěl se mě dotknout, jenže já jsem věděla, že aby se to stalo, tak bych se musela zviditelnit, a tak jsem to udělala. Ve chvíli, kdy se dotkl mojí ruky, jsem se zviditelnila.

„To nic není. Trochu jsem rozbila Brumbálovi okno. Podrobnosti ti řeknu ráno,“ sdělila jsem mu. Byla jsem unavená, zklamaná a trochu smutná, takže jsem teď neměla náladu na dlouhé povídání.

„Dobře,“ přikývl Harry a kousl se do rtu. „Víš co? Lehni si ke mně,“ navrhl a trochu se na posteli poposunul.

Věděla jsem, jak to myslí. Tohle bylo podobné, jako když jemu bylo kdysi smutno v prvním ročníku, když dostal fotky svých rodičů od Hagrida a já jsem si lehla k němu do postele a tak nějak ho moje přítomnost utěšovala. Teď to bylo naopak. Využila jsem toho a lehla jsem si vedle Harryho, nohy jsem si schovala k němu do pod deku a Harryho ruka mě objala kolem ramen. Jeho přítomnost a jeho objetí bylo vážně uklidňující. I když jsem neměla rodiče, tak jsem měla ve svém životě aspoň někoho, kdo bude vždycky stát při mně.

Jak se s tím Elizabeth vypořádá?

Jaké následky bude mít jejich výlet do ředitelny?

Jakou blbost Kate vyvede hned po ránu?

Co bude s Blakem?

Zjistí vůbec někdy Kate, kdo jsou její rodiče?