Píseň k téhle kapitole – I’ll stand by you

„Ví to. Ví o Thomasovi.“

Samantha mávnutím hůlky nechala umývat špinavé talíře v dřezu. „Táta?“

„Ne. James.“

Samantha ztuhla a otočila se ke své dceři.

„Jak…“

„Nemám ponětí,“ krčila rameny. „Potkali jsme se v Děravém kotli a nepovedlo se mi vyhnout, tak jsem s ním musela prohodit pár slov a nějak to z toho poznal.“

Sam po tváři přeběhl nenávistný stín. „Vlezl ti do hlavy?“

„Nejsem si jistá, ale spíš myslím, že ne. Jakmile jsem postřehla, že se snaží něco zjistit, vyhýbala jsem se mu pohledem.“

„Počkat, co se snažil zjistit?“

„Trochu jsem vybouchla, když se snažil mluvit o tom, jak je mu líto Cedrica a jak musí Kate trpět. Vyjela jsem na něj, ať se od ní drží dál a…“ kousla se do rtu „…nechtěně jsem přitom prozradila, že si pamatuju, jak mi vymazal paměť.“

„A jenom z toho mu došlo, že jsi s ním otěhotněla?“

„Jo. Jak mu to mohlo dojít? Jak to s tím souvisí?“ vyptávala se matky.

„Možná proto…“ zamyslela se nad tím. „Předtím jsem si myslela, že se ti paměť vrátila proto, že nějak zpackal to kouzlo a bylo to jen dočasné. Ale podle tohohle by za to mohli spíš Thomasovi schopnosti…“

„Jak to myslíš?“ stále nechápala Lizzie její uvažování.

„Musím se kouknout do naší knihy. Někde tam je napsaný od Roweny o tom, jak to dopadne, když spolu mají dva různí bilokanti dítě.“

„Jakože Thomas není první?“

„Bilokanty už dlouhá léta spojují společná tajemství ohledně schopností. Myslíš, že jste první dva bilokanti, kteří se přitom sblížili?“ Pozvedla obočí. „Dokonce i sama Rowena měla dítě se Salazarem.“

„Oh, tak to dává smysl, proč o tom pak psala.“

„Přesně. Takže já se jdu podívat do knihy, co o tom přesně píše, a ty přijď za mnou. A vezmi sebou i Kate a Harryho, musím si s nimi promluvit a tobě neuškodí, když to taky uslyšíš.“

„A…“ Elizabeth už ji nestihla říct, jak James zareagoval na fakt, že spolu mají syna. Dala mámě záhadu, kterou musí vyřešit, a tak se zapomněla zeptat na tenhle nepodstatný detail. Ale Elizabeth věděla, že je to vlastně stejně jedno. Řekne jí později, že se nic nemění. Thomasovým tátou bude vždycky Oliver, James pro něj bude nikdo.

Spíš se cestou nahoru zamyslela nad tím, o čem by s nimi může chtít mluvit. Určitě to bude i něco bilokantského. Ale byla hlavně ráda, že se jí podařilo s matkou takhle soukromě promluvit. Schválně se proto hned po večeři nabídla, že pomůže s nádobím, a významně se přitom podívala na Samanthu, aby se taky přidala. Schválně si se sklízením nádobí ze stolu dávala na čas, i když k tomu využívala svoje bilokantní schopnosti.

„Víš proč s námi chce mluvit?“ zeptala se Kate, když spolu všichni tři mířili nahoru po schodech.

Elizabeth tím vytrhla z jejích myšlenek. Už dávno přestala přemýšlet nad tím, co by jim mohla chtít, a místo toho odběhla v myšlenkách k Thomasovi a Oliverovi. Touhle dobou už by měl spát. Ale to je až moc ideální scénář, spíš už se stihl touhle dobou vzbudit a mohl potřebovat přebalit anebo už brzo bude čas dalšího krmení.

„Nevím, taky se to dozvím,“ pokrčila rameny a vešla do pokoje, který měla s matkou společný. Tedy aspoň ještě na jednu noc, protože se to zítra má zase změnit. Měl by přijet další člen řádu, ale Elizabeth netušila, kdo přesně, protože si paní Weasleyová nepamatovala jeho jména. „Mami, jsme tady.“

Samantha se mezitím zabrala až moc do studování knihy, že otevření dveří nepostřehla a Elizabeth ji musela upozornit: „Mami, jsme tady.“ Teprve poté zvedla hlavu a odložila jejich knihu.

„Výborně. Musíme si vážně o něčem promluvit,“ odložila knihu a zvedla se z křesla, ve kterém seděla. „Týká se to všech bilokantů, takže teď i nově tebe Harry.“

„Mně?“ pozvedl obočí.

„Jsi bilokant, i když pasivní,“ připomněla mu Samantha.

„Promiň, asi jsem na tebe přenesla svoji schopnost podivnosti,“ pousmála se na něj Kate.

„Spíš nějaký schopnosti ukradla,“ ušklíbla se Elizabeth.

„Liz,“ pokárala ji matka.

„Co? Vždyť nelžu, jenom říkám naši teorii.“ hájila se a pak se obrátila na oba Potterovi. „Jde o to, že vám chybí vaše nebelvírské schopnosti, i když byste je měli mít. Teda, to už neplatí pro tebe, Kate. Ale ty, Harry, je pořád nemáš a nabízí se tu možnost, že ti rodiče spoutali schopnosti, když jsi byl malý.“

„Což opravdu plánovali udělat. Bylo potřeba před všemi utajit, co jsme zač, aby o nás nezjistil Voldemort a nesebral nám je. Se všemi druhy schopností by byl nezastavitelný,“ dodala Samantha.

„Dobře, tak ti je nejspíš vážně spoutali. Ale prý jsi je nedávno v bludišti nakrátko projevil, takže jsem přemýšlela nad tím, kde se mohli vzít. A myslím si, že za to mohl ten lektvar, který jsi vypil před tím naším vyvoláváním Smrti…“

„…za která bych vás nejradši přerazila,“ skočila jí do řeči máma a káravě se na všechny podívala.

Elizabeth se tím ale nedala rozhodit a pokračovala: „Prostě jsem porovnala ten lektvar s tím, který se používá na odpoutání schopností, a zjistila jsem, že to je ten samý.“

„Nebyl,“ namítla Kate. „Sice byl dost podobný, stejné přísady, ale jiné postupy.“

„Tak byl minimálně stejně jako ten, který známe my,“ pokrčila Lizzie rameny.

„Takže odteď mám taky schopnosti?“ rozjasnil se Harry.

„Kdyby ano, už bys na to dávno přišel. Takže ne, nemáš,“ uklidnila ho zase Samantha.

„Ale otázkou je proč. A proto jsem studovala támhletu knihu…“ ukázala na tu, kterou ještě před chvílí Sam studovala „…kterou popravdě z většiny popsala hlavně Rowena, protože byla dost aktivní ve výzkumech a teoretizování všeho bilokantského, a někde tam rozebírala myšlenku o obchodu se schopnostmi. Jakoby šel uzavřít obchod s někým a platit schopnostmi. Jen není dost jasný s kým, ale já si myslím, že by to mohlo být klidně se Smrtí.“

„Jakože Harry uzavřel obchod se Smrtí?“

„To těžko, byl moc malý. Maximálně nevědomky,“ mávla nad tím rukou. „Prostě tím, že ty jsi tady, že jsi vůbec začala existovat, Harry přišel o schopnosti.“

„Ale je to jenom teorie,“ dodala ještě Samantha. „Můžou to být jenom pouhé domněnky a…“

„Je to pravda,“ přerušila ji Kate a řekla to jistým hlasem, který nenaznačoval, že by o tom nějak pochybovala.

„Jak to víš?“ nakrčila Elizabeth čelo.

„Prostě to vím,“ uzavřela to Kate. „Ale tohle nebylo to, o čem jsi s námi chtěla mluvit, že jo?“ pohlédla na Samanthu.

„Ano, to máš pravdu. Musíme si promluvit o tom, jak klidně všem v domě vykládáš o svých schopnostech a o bilokantech.“

„To je špatně? Já už před nimi nechci nic tajit,“ pronesla dost sebejistě. „A myslela jsem, že v Řádu si můžeme věřit.“

„Ano, to máš pravdu. Co se týče tady domu a Řádu, tak to nikomu nevadí. K těm okrajovým členům se to stejně nedostane a i tak všichni už díky tvému zmrtvýchvstání tuší, že je na tobě něco speciálního. Ale to už neplatí o tvém výstupu na ministerstvu. Chybělo už jenom, abys jim řekla, že jsme všichni bilokanti.“

„A to by bylo špatně? Vždyť Voldemort už stejně tuší, že jsem bilokant. A jakmile se dozví, že jsme s Harrym sourozenci, bude vědět i o něm,“ hájila se Kate.

„Voldemort není jediná hrozba,“ zarazila ji Samantha. „Chápu, že momentálně je tu on jako jediná jasná hrozba, ale existují i další. Je to takový řád kouzelníků a mudlů, který spojuje jenom snaha polapit a zničit bilokanty…“

„Modrá hvězda,“ skočila jí do řeči Kate. „Tak se jmenují, že jo?“

„Ano, přesně tak. Snad jsi s nimi nepřišla nikdy do styku, že ne?“

„Ne, jen jsem o nich před lety něco slyšela. Od Toma… Teda mladýho Voldemorta.“ Kate se zarazila. „I on se jich bál.“

„Takže fakt není radno na ně narazit,“ kývla Elizabeth.

„Váš praděda si proto spoutal kdysi schopnosti, aby ho náhodou neodhalili. Vašeho tátu ale vychovával s nimi a volbu nechal na něj… No, a on se řádem nenechal vyděsit. Svoje schopnosti pak značně při svých dobrodružstvích v Bradavicích. On nezažil moc to, co naši předci, a tak si myslel, že na něj nemůžou.“

„A mohli? Udělali mu něco?“ obával se Harry.

„Ne, co vím, tak se s nimi nikdo z naší generace nikdy nesetkal. Tedy kromě mě, ale já jsem byla hodně malá…“ mávla nad tím rukou. „Kvůli nim jsem přišla o svoji mámu a zbytek dětství jsem strávila se svým tátou hlavně na útěku. Proto byli Bradavice moje pátá kouzelnická škola, a když jsem tam nastoupila a poznala vašeho tátu, byla jsem šokována jeho přístupem.“

„To o něm věděla celá škola?“ pozvedla Kate obočí.

„To zase ne,“ zavrtěla hlavou. „Ale věděli to jeho přátele a nebál se je před nimi používat a častokrát hrozilo, že si toho někdo ze spolužáků všimne. Což se nakonec jednou stalo,“ pousmála se. „A tím začal příběh, jak se vaši rodiče dali dohromady.“

Harry i Kate překvapeně pozvedli obočí.

„Chápete tedy doufám, jak je důležité, udržet tohle před veřejností v tajnosti. Sice už se nepodaří ututlat, že bys byla, Kate, normálně čarodějka, ale všichni nemusí znát, co znamená slovo bilokant. Je vám to oběma dost jasné?“ přejela je pohledem.

„Jo, Ale chápu taky správně,“ nakrčila přitom Kate čelo, „že jsi před dvěma lety věděla, že náš táta – tou dobou tedy jenom Harryho – je bilokant a neřekla nám to?“

„A že já bych měl mít taky schopnosti?“ přidal se Harry a zamračil se na ní podobně jako Kate.

„Ano, to jsem věděla,“ přikývla s předstíraným klidem. „A byla to volba vašeho otce Harryho schopnosti utajit. Nebylo na mě to porušit.“ Pohlédla omluvně na Harryho. „A nebyla jsem si jistá, jestli se o tobě Voldemort nedozvěděl, jestli už před lety nepřevzal schopnosti tvého otce tu noc, kdy zemřel.“

„Ale aspoň jsme mohli celý dva roky zkoušet je získat zpátky!“

„Třeba bychom mezitím nějak přišli na to, jak…“ začal Harry větu.

„…je získat zpátky!“ dokončila ji Kate.

„Smrt nám s tím mohla prozradit, než…“ pokračoval Harry.

„…si všimla mě a naštvala se.“

„A to ani nemluvíme o tom, jak by nám to dost pomohlo…“

„při pátrání po mém původu!“ sevřela Kate ruku v pěst. Ve stejném okamžiku vzplanula havraspárská bilokantská kniha položená na stolku.

„Do pr-!“ všimla si toho jako první Elizabeth, která seděla hned vedle v křesle. „Tuhle knihu ne!“ Automaticky začala vytahovat hůlku, ale zarazila se. Naštěstí oheň zmizel sám o sobě.

„Pardon, to jsem nechtěla,“ omlouvala se Kate, zatím Eliz ohledávala škody na knize.

„Dobrý, vypadá, že se jí nic moc nestihlo stát,“ oddechla si.

„Vážně musíš zapracovat na ovládání svých schopností,“ poučila Samantha Kate.

„Ty mě teď nemáš co poučovat, když jsem o tomhle všem mohla vědět už před lety!“ vyjela na ní znovu Kate. Vzápětí si ale uvědomila, že se začíná vztekat, podívala se provinile k Elizabeth a knize. „Já radši půjdu někam jinam, kde nebude vadit, když něco zapálím.“

„Tak to abych za ní šla hasit,“ zamumlala Elizabeth a odložila knihu zpět na své místo, aby jí pak mohla Samantha kouzly opravit do původního stavu. „Mimochodem, Harry, nečtete si náhodou navzájem myšlenky?“

„Co?“ pozvedl Harry obočí, když ji následoval ven ze dveří.

„To dokončování vět. A vůbec by mě to u vás nepřekvapilo.“

„Náhodou ne. Teda aspoň doufám, že ne.“ Trochu znejistěl a tím si vysloužil od Elizabeth uchechtnutí.

Naštěstí pro celý dům se Kate brzy uklidnila a nebylo potřeba nic hasit. Přesto zůstala Elizabeth v holčičím pokoji aspoň dokud mohla. Při jarním setkání před vyvoláváním Smrti si s nimi nestihla dostatečně promluvit, a tak to teď doháněla. Vyptávala se na život na hradě, kdo s kým chodí a kdo co provedl. Pro Kate to bylo příjemné rozptýlení. Aspoň nějakou chvíli neřešili žádné schopnosti, nebezpečné řády anebo Voldemorta. Užívali si nefalšovaný prostoduchý dívčí pokec.

Ale i holky byly zvědavé na život Elizabeth, a tak jim musela trochu povědět, jak se jí žije s Oliverem. Vyhýbala se přitom jakýmkoliv zmínkám o Thomasovi. Nebyla ještě připravená o něm říct ostatním. I když James už o něm věděl, a tak nebyl důvod ho dál tajit, ale přesto v tom pokračovala. Ale holkám na popisu jejich života nepřišlo nic divného.

Hermionu hlavně fascinoval její úspěch u NKÚ a následně se jí začala vyptávat, jak se na ně učila, jak procvičovala kouzlo. Ukradla si tak Elizabeth na dost dlouho, že Ginny, Kate a Annie mezitím stačili usnout. Elizabeth na tom vadilo jen to, že když už se vrátila do jejich pokoje, máma už spala, a tak se jí nestihla zeptat, co se dozvěděla z knihy o schopnostech dětí bilokantů.

Následujícího rána se pokračovalo v zajeté rutině jenom s pár rozdíly. Kate už opouštěla pokoj a přidala se k ostatním na snídani. Ale po jídle se od svých přátel odpojila, protože zatímco oni se chystali pokračovat v úklidu domu, Kate měla za úkol postarat se a především navařit lektvary do zásoby pro řád. Aspoň tak jí to nabídla Samantha, která s tím potřebovala pomoct, když jí léčila zraněný prst. Kate to hned přijala, jen se k tomu pak po svém mírném zhroucení ještě nestihla dostat. Až doteď.

Jen jedním klíčovým problémem bylo, že musela vzbudit Elizabeth, jelikož lektvary měla připravovat právě v té místnosti, kde ona a máma přespávaly.

„Hmm… jo, hned ho nakrmím…“ zamumlala.

„Koho?“ zeptala se Kate.

Elizabeth se ještě v polospánku posadila na posteli. „Toma. Kde je?“ Konečně pořádně otevřela oči a uviděla před sebou Kate. „Oh, jo… Vlastně nikdo nikde není. To byl ale divný sen,“ mávla nad tím rukou. „Kolik je hodin?“

„Půl desátý. Ale možná ještě něco na snídani zbylo.“

„Hmm-ouch,“ zívla a přitom se protáhla. Na jednu stranu byla ráda, že jí máma nechala spát, protože to bylo po několika měsících poprvé, co se pořádně vyspala. Možná i úplně poprvé od doby, co se narodil Thomas.

„Tvoje máma přijde za chvíli,“ informovala ji ještě. Byla si jistá, že by ty lektvary zvládla vytvořit sama, ale jelikož je tu jenom na výpomoc, tak ji stejně bude Samantha kontrolovat.

Kate už se pouštěla do studování seznamu, co je potřeba uvařit, přemýšlela nad tím, kterými lektvary začne a jaké přísady bude potřebovat. Elizabeth se mezitím převlékla z pyžama do letních šatů a lehkého svetru a Kate ponechala ponořenou u svých oblíbených lektvarů.

„Sakra a my už vymýšleli o nějakém krásném a velmi zábavném způsobu, jak tě vzbudit,“ poznamenal Fred, když je míjela na schodech.

„Pardon, kluci, ale je to i v rámci vaší bezpečnosti. Stejně bych vám to hned vrátila,“ otočila se za nimi.

„My si klidně počkáme na zítřek. Anebo to můžeme klidně vyzkoušet kdykoliv v průběhu noci.“

„Tomu sami nevěříte. Strach by vám to nedovolil,“ ušklíbla se na ně a zase se otočila, aby pokračovala v chůzi. Jenže netušila, že mezitím někdo za ní přišel, a právě do něj lehce vrazila.

„Pořád stejná. Nemotorná a jak jsem slyšel, zase nedochvilná,“ pronesl se silným francouzským přízvukem a Elizabeth ztuhla, protože ho ihned poznala.

„Co tady děláš?“ vyjela na něj.

„Takhle vítáš svého starého nevlastního otce?“ nesouhlasně zamlaskal. „Ale jsem tu proto, že jsem také součástí řádu.“

„Zaprvé se s tebou máma rozešla a zadruhé jste nikdy nebyli svoji, takže jsi nikdy nebyl žádný můj nevlastní otec.“

„Tak minimálně to první už neplatí,“ opravil ji. „A na tom druhém se pokusím zapracovat časem.“

„Ech,“ zatvářila se znechuceně. „Jak by mohla s tebou zase něco mít?“

„To není vůbec tvoje věc. To je na nás, jak si zařídíme svoje životy. A co jsem slyšel o tom, co jsi prováděla ty, tak by sis měla nejdřív dát svůj život do pořádku,“ pokáral ji.

„Můj život je naprosto v pořádku,“ vyštěkla na něj.

„A proto jsi byla zase vyhozená ze školy? A to ani nemluvím o tom dí-.“

Víc už říct nestihl, jelikož se rozlétly závěsy v hale u obrovského portrétu spící paní Blackové a zároveň se i portrét malinko zatřásl, aby se probrala.

„CO- JAK SE OPOVAŽUJETE VKROČIT DO MÉHO DOMU A POŠPINIT HO SVOJÍ PŘÍTOMNOSTÍ!“

„Drahá babičko, tenhle chlap tady nechal vyhodit z Krásnohůlek tvoji vnučku s tak drahocennou krví v žilách!“ poštvala ji ještě proti němu a pak ho tam zanechala, aby se ji snažil umlčit. Sama si jen zacpala uši a vydala se zase po schodech nahoru.

„Lizzie, kdo to je?“ ptali se zvědavá dvojčata, která je z horního odpočívadla celou dobu zvědavě pozorovala. Nyní se vydali po jejím boku vzhůru po schodech.

„Jean Bulet. Jeden učitel z Krásnohůlek a zároveň mámin přítel. Kvůli němu jsem odtamtud musela odejít,“ shrnula jim ho.

„Takže velkej hajzl,“ okomentoval to George.

„Jo. Kdyby náhodou začal učit v Bradavicích, tak ho nešetřete,“ požádala je a otevřela dveře. „Kate, dej nám prosím chvíli.“

Už jen podle nasupeného výrazu Elizabeth a zvědavým dvojčatům za jejími zády muselo být Kate jasné, že by měla rychle vyklidit pole.

„Zlato, co se děje?“ odstavila instinktivně Samantha kotlík z ohně a obrátila se k dceři.

„Jean Bulet se děje! Jak jsi mohla?“

„Ach, on už je tady? Měl přijet až odpoledne…“

„To je naprosto jedno, kdy měl přijet! Vůbec jsi mi o něm neřekla.“

„Promiň, včera jsem se k tomu nedostala, večer jsi přišla pozdě a teď jsem tě chtěla nechat vyspat, tak jsem to nestihla,“ omlouvala se.

„Ale nejde tu o tohle. Jak jsi se s ním mohla dát zase dohromady?!“

„Řád potřebuje podporu i v zahraničí. Když jsem přitom využívala své kontakty ve Francii, on byl jeden z nich, a přitom jsme se zase sblížili a všechno si vyříkali. Doufala jsem, že z toho budeš mít radost.“

„Radost?“ vyvalila oči. „Vždyť jsem kvůli němu musela opustit Krásnohůlky!“

„Ne, to nebylo kvůli němu, ale kvůli té válce, kterou jsi s ním vedla. Dostala jsi ho do nemocnice, tak bys měla projevit trochu lítosti,“ napomenula ji. „Z těch Krásnohůlek jsem tě vzala jenom proto, že jsem věděla, že to skončí mnohem větší katastrofou, když tam s ním zůstaneš.“

„Ale rozešla jsi se s ním kvůli tomu,“ připomněla jí.

„To bylo kvůli neshodám, které jsme spolu měli, ale ty jsme právě už vyřešili. Teď už jsem se mu svěřila s naším tajemstvím a s našimi schopnostmi.“

„Jo, a taky s mým vyloučením. A řekla jsi mu i o Thomasovi!“ vyjela na ni nenávistně.

„Prostě jsem k němu tentokrát upřímná. Ale neboj se, donutila jsem ho slíbit, že to nikomu neprozradí,“ uklidňovala ji.

Dál už se na to Elizabeth dál vztekat nemohla, protože zaklepal někdo na dveře.

„Vypadá to, že tvůj přítel je tady,“ pronesla zhnuseně Elizabeth.

„Snaž se s ním prosím vycházet,“ požádala ji Samantha, i když si byla skoro jistá, že ji neposlechne.

„Utěšuje mě akorát to, že se tu s ním moc vídat nebudu,“ odsekla Elizabeth a vydala se ke dveřím.

„Ale než odjedeš, mohla bys říct svýmu tátovi o Thomasovi.“

Elizabeth na její poslední větu už nijak nereagovala a otevřela dveře. Těmi prošla tak, že se ani koutkem oko nepodívala na Jeana a pokračovala kolem zvědavých dvojčat a Kate dolů ze schodů.

Ale tu poslední větu si vzala k srdci. Byla si dobře vědoma toho, že když už se nemusí snažit tajit Thomase před Jamesem, může o něm klidně všem říct. Jen se k tomu v nejbližší době nechystala. Jenže Sirius nebyl jen tak někdo, byl to její táta. K tomu to už věděl ten zpropadený Jean Bulet, tak si to zasloužil vědět i Sirius.

I bez toho začalo panovat v domě napětí. Mohla za to přítomnost Lizzie a Jeana Buleta pod jednou střechou a spousta nenávistných pohledů, které po sobě vrhaly. I když naštěstí většinu dne pomáhala Elizabeth s dáním domu do pořádku a setkávala se s ním jenom u jídla. Jejich válka zvládla probíhat nenápadně, byla skryta v detailech. I když ostatním nedalo až tak práce, aby si toho všimli.

„Tati,“ oslovila u večeře Siriuse. Dávala si přitom pozor, aby je Bulet, který seděl o pár židlí dál spolu se Samanthou, dobře slyšel. Kromě nich už tam ale moc lidí nesedělo, většina už se vydala nahoru. Jen Kate tam s námi ještě seděla. „Jak jsi se vlastně seznámil s mámou?“

„No, na škole,“ odpověděl mírně zaskočený Sirius. „Nastupovali jsme do sedmého ročníku, když k nám Elizabeth přestoupila z Krásnohůlek a rovnou do našeho ročníku.“

„Přesněji jsme se potkali všichni ve vlaku,“ dodal Remus. „A hned v kupé začal tvůj táta vykládat o tom, jak ji pozve na rande, a byl umanutý ji dostat.“

 „Ale nebyl jsem jediný. Všichni kluci jsme jí tenkrát chtěli. Naše holky nás už tak nezajímali, když mezi nás přišla Francouzka,“ pohlédl na červenající se Samanthu, která to mlčky poslouchala. Sirius se na ní pousmál. „Byla pro nás jako bohyně.“

„Ale Francouzka vlastně nebyla, když jen krátce studovala v Krásnohůlkách,“ vložil se jim do toho Jean Bulet, který se snažil dosáhnout trochu pozornosti, hlavně té Samanthiny. „Ale dnes už jsi Francouzka.“

„A jak jsi ji teda ulovil zrovna ty?“ nenechala se odbýt Elizabeth.

„Ze začátku mě taky odmítala, stejně jako většinu. Jenom s pár vyvolenými šla na rande a já mezi nimi bohužel nebyl,“ pokrčil rameny. „Ale pak se to zlomilo a najednou se s námi sblížila, protože…“ Sirius nakrčil čelo a zamyslel se.

„Proč vlastně?“ zeptal se Remus Samanthy, který měl podobný nechápavý výraz jako Sirius.

„Přišla jsem na Jamesovi schopnosti,“ vysvětlila jim Samantha. „Které si už bohužel nepamatujete kvůli Marlene.“

„To byl kdo?“

„Marlene…“ začal Sirius, ale sotva vyslovil její jméno, tak mu selhal hlas a zesmutněla tvář. Elizabeth měla i dojem, že se mu zaleskly oči od slz.

„…byla naše spolužačka,“ pomohl mu to Remus vysvětlit.

„Ze Zmijozelu?“ zeptala se Elizabeth skrytě na schopnosti. Sam přikývla a Elizabeth věděla, že to znamená zmijozelské bilokantní schopnosti.

„Hlavně to byla naše velmi dobrá kamarádka a…“ snažil se pokračovat Sirius, ale pak se znovu zarazil.

„…a taky ta, kterou si tvůj otec vybral namísto mě,“ dokončila jeho větu Sam.

Sirius se na ní podíval a ona mu pohled opětovala. Věděl, že jí tím tehdy ublížil, že se nezachoval moc pěkně, a právě to teď viděl v jejích očích. Výčitky. Ale nedokázal se za to teď začít omlouvat. Ne, když se to týkalo Marlene, která pro něj byla i po těch letech pořád citlivé téma.

„Omluvte mě,“ zvedl se od stolu a zanechal je v kuchyni.

Elizabeth netušila, co přesně se tehdy stalo, ale z těchto reakcí vytušila, že to nebylo pěkné. Podívala se na mámu, která se raději zvedla a vydala si natočit ještě sklenici vody. Hlavně ať jí teď nemusí odpovídat na další otázky.

„A jak to bylo s našimi rodiči?“ zeptala se Kate, čehož zase využil Remus. I pro něj bylo příjemnější vykládat o tom, jak se jeho mrtví přátele dali kdysi dohromady než rozebírat s Elizabeth milostný trojúhelník Sam, Marlene a Siriuse.

Zůstala tam jen Elizabeth a Jean Bulet, se kterým se ale v žádném případě nehodlala bavit. Proto se zvedla a vydala se za tátou.

Našla ho sedět v křesle v salónku, jak si prohlíží nějakou fotku.

„Tati?“ oslovila ho opatrně. „Jsi v pořádku?“

Sirius si protřel oči a pohlédl na ní. I tak tam bylo pár slz vidět. „Jo. To jsou jenom… takové vzpomínky na minulost.“

Elizabeth k němu přišla a posadila se na opěradlo křesla. „To je dobrý, tati. Každýho občas ta minulost dožene a zabolí,“ vzala ho za ruku. Zahlédla přitom fotku v jeho druhé ruce. „Co to je?“

„To je jedna fotka bývalého řádu. Ale mámu tam už nenajdeš, tou dobou už byla v Americe. Vlastně i ty jsi už tou dobou musela být na světě.“ Pousmál se. „Tak snad to ty s Oliverem budeš mít jednodušší a že nás nebudeš napodobovat.“

 „Vlastně by se nějaké podobnosti našli…“ podrbala se na hlavě. „Sice jsem z těch Krásnohůlek do Bradavic přestoupila o pár let výš, ale… Máma se mnou otěhotněla ještě v období posledního ročníku, že jo?“

„Někdy ke konci. Hned po mém rozhodnutí a hromadnému odjezdu z Bradavic se pak vydala rovnou do Ameriky. Vlastně ani nevím, jestli už tenkrát věděla, že je těhotná,“ nakrčil čelo a snažil se v hlavě odpočítat devět měsíců od Elizabethiných narozenin.

„Tak já jsem si udělala jeden test a ve svůj poslední školní den jsem to už věděla jistě,“ kousla se do rtu a sledovala Siriusovu reakci.

Ten ještě stále v duchu počítal měsíce, a tak mu trvalo pár vteřin, než mu došlo, co mu řekla. Vyvalil oči. „Cože?“

„Mám syna,“ potvrzovala mu to nejistě. „Jmenuje se Thomas a poslední den měsíce mu bude osm měsíců.“

„Ale… vždyť… jak… ještě ti ani nebylo sedmnáct!“

Pokrčila rameny. „Ale NKÚ už mám a připravuju se i na OVCE. Sice často brečí a rozptyluje, ale samostudium zvládám.“

„Jak… kdo… ale…“

„Já vím, že to byla velká chyba, klidně mi můžeš vykládat, jak jsem si tím zničila život a tak… Ale stejně toho nelituju a neměnila bych. Sice po nocích často brečí a tak, ale kdybys ho viděl. Když spí je to takový andílek,“ rozplývala se.

V tu chvíli Siriusovi došlo, že nemá smysl jí nic vyčítat. Neseděla tam s ním jenom jeho šestnáctiletá dcera, která potřebovala chránit, ale i mladá matka, která bude vždycky chránit svého syna.

„Budu si muset dojít pro panáka ohnivé whiskey,“ zavrtěl nad tím hlavou a nevěřícně hleděl na Elizabeth. „Možná budu potřebovat celou láhev, abych tohle zpracoval…“ zamumlal, když se zvedal z křesla.

„A nezlobíš se?“

Znovu na ní pohlédl. „Myslím, že to už jsem prošvihl. I když až někdy potkám Olivera, možná mu jednu vrazím.“

„To nedělej, on není otec,“ zarazila ho hned Elizabeth.

„A kdo teda?“

„Jeden další bilokant,“ řekla trochu opatrně.

Siriusovi trvalo jenom pár vteřin, než si vybavil kdo. „Ten James, který se motá kolem Kate?“

„Jo, ale byla to spíš moje chyba, protože on vypil lektvar přitažlivosti, aby sbalil Kate, a já… protože jsem byla blbá.

„Lektvar přitažlivosti? Vy jste ho vypili? To ti nedošlo, co se může stát?“

Pokrčila rameny. „Tehdy mi to moc nemyslelo.“

„No, ať se to tenkrát stalo jakkoliv, teď mám jednu podmínku.“ Elizabeth zvědavě povytáhla obočí. „Někdy ho sem vezmeš. Klidně i s Oliverem, pokud se stane taky členem řádu. Ale chci vidět svého vn… U merlinových trenclí, já jsem děda!“

Ještě nedávno byl Sirius bezdětný a najednou skoro během jednoho roku se stal otcem a najednou i dědou. To opravdu potřeboval zapít. Proto později toho večera, když se ostatní odebrali spát, seděl s Remusem v salónku a zapíjeli jeho vnuka. On byl jediný, komu tuhle novinku prozradil. Taky on byl jediný, kdo věděl o jeho tehdejším zasnoubení s Marlene. Dál už to věděli jenom James a Lily. Teď by dal všechno za to, aby svého vnuka mohl oslavovat i s nimi.

Jinak ale ctil tajemství své dceři a nikomu dalšímu neřekl, co se dozvěděl. Chápal proto i to, že Thomase mu sem přivede ukázat teprve, až většina současného obyvatelstva odjede do Bradavic. Sice tam pak ještě zbyde paní Weasleyová, pan Weasley a další občasní návštěvníci jako třeba Tonksová, ale to snad nějak přežije. Jen vážně doufala, že tam zrovna nebude i Jean Butler. Byla ráda, když o dva dny později odjížděl, i když zároveň odjížděla i Samantha a den na to se i Elizabeth vrátila za Oliverem a Thomasem.

V posledním týdnu také přišli školám dopisy se seznamy učebnic a s nimi i některým z nich prefektské odznaky.

Měli jsme to být my,“ říkal Harrymu jeho hlásek v hlavě.

Jenže Brumbál zvolil Rona a Hermionu. Neměl zájem o mě. Co na tom, že jsem zachránil už párkrát školu, riskoval život a podobně. Proč bych za to měl být vůbec prefektem? Navíc jsem bilokant. Tak trochu. Pasivně.

„Jak tohle zvládá Kate? Vadí ji, že taky není prefektka?“ napadlo ho.

Ne, proti Hermioně neměla šanci. Ta je jasná prefektka. Ale já a Ron, to je něco jiného. Známky máme stejné, učíme se stejně. I když je pravda, že on byl u většiny těch dobrodružstvích se mnou.

Ne, tím to nebude. Brumbál to prostě dal naschvál Ronovi. Už nejsi jeho mazlíček. Pamatuješ, jak rychle před tebou zdrhnul na Ministerstvu?“

Zatvářil jsem se ublíženě. To od něj nebylo pěkný. Dokázal jsem toho přece mnohem víc než Ron. To já bojoval s Quirellem a baziliškem, zatímco Ron ležel někde zraněný!

Víc příležitostí přemýšlet nad tím jsem už neměl, protože se Ron vrátil do pokoje. Snažil jsem se pak už na to nemyslet a balit si věci do školy. Ale stejně jsem se tomu ten večer ještě nevyhnul, protože se paní Weasleyová rozhodla místo večeře uspořádat malou oslavu.

I když od normální večeře se to až tak nelišilo, jen pan Weasley a Bill se snažili přijít dřív z práce. Byla tam pak ještě Tonksová, Kingsley, Lupin a Sirius. Pozitivní na tom všem bylo aspoň to, že jsme se dozvěděli detaily toho, kdo kdy byl taky prefekt. Potěšilo mě, že táta nebyl prefektem stejně jako já.

„Ale vaše máma byla prefektkou,“ řekl nám Sirius.

„Lily byla vždycky pilná studentka,“ ujišťoval nás Remus.

„Tak to asi jsme oba spíš po tátovi,“ poznamenala Kate.

„Vždyť ti jdou dobře lektvary,“ připomněl jí Sirius.

„Ale to není o tom, že bych se je nějak extra učila. Ono jsou dost jednoduchý, není na nich nic těžkého,“ pokrčila rameny. „Nechápu, proč to ostatním taky tak nejde, co na tom nechápou.“

Sirius a Remus se na sebe podívali a zasmáli. Kate nechápala čemu, a tak ji zasvětili: „Něco podobného řekla kdysi i Lily, když nám pomáhala s úkoly. Nechápala proč to tam taky nevidíme.“

Trochu spokojeněji jsem si zatím naložil jídlo na talíř. Teď když jsem věděl, že na tom byl aspoň táta stejně, tak byl večírek rázem o něco veselejší. Na chvíli jsem se zapojil do tajného rozhovoru Freda a George s Mundungusem o něčem, co jim dovezl a snažili se to od něj koupit. Ale hned potom jsem zaslechl i úryvek rozhovoru Kingsleyho s Remusem o mě a mém neprefektství. Rázem už večírek nebyl tak veselý.

Nakonec si mě odchytl Moody, který se mě pokoušel rozveselit fotkou, kterou prý nedávno našel.

„Tady jsem já. A tohle je Brumbál, Dedalus Kopál… a tady je Marlene McKinnonová, ta byla zabita dva týdny potom, co byla pořízená tahle fotka. Dostali i celou její rodinu. Prý tam byl u toho i sám Voldemort, aspoň to tak vypadalo…“

Až tak mě nezajímala, ale trochu mě zaujalo, že na fotce byla se Siriusem. Zvedl jsem hlavu a podíval se na jeho reakci. Seděl vedle nás, takže nás musel slyšet. Přesto teď předstíral, že nás neslyší a zíral do svého talíře.

„Pak tu jsou Longbottomovi, ty taky potkal strašný osud…“ pokračoval dál Moody s výčtem lidí na fotce. Většina z nich už umřela. Ale pak už se dostal k mým rodičům. Šťastně se usmívali a mávali, nevěděli, co je čeká.

I Kate se nahnula, aby na rodiče lépe viděla. Pousmála se, když je viděla. Ale vzápětí se zamračila. „Proč je na tý fotce i Lopezová?“

„Lopezová?“ zaslechla Annie náš rozhovor a přišla o něco blíž. Doteď ji zajímal rozhovor s Hermionou a Remusem o oddělování vlkodlaků a skřítků v kouzelnické společnosti.

„Kdo?“ Pohlédl Moody znovu na fotku. „Jo, ta vlastně byla tehdy v řádu taky. Ale to, co se stalo její sestře Avitě, ji úplně a pak už nechtěla mít s kouzly nic společného.“

„Vůbec nechápu proč. Chodila s námi do Bradavic a nikdy nevypadalo, že by měla něco proti kouzlům. I když mám takový pocit, že její táta byl mudla…“ zamyslel se Sirius.

„U nás v děcáku jsem ji nikdy žádné kouzlo používat neviděla,“ vzpomínala Annie. „Ne, určitě ne.“

„Já taky ne… Ona s vámi chodila do školy?“ vyvalila Kate oči. „Teda věděla jsem, že chodila do Bradavic, ale… Prakticky mě jedenáct let vychovával v děcáku a teď se ukáže, že chodila do školy s mými rodiči. Jak moc je to velká náhoda?“

„Pravděpodobně vůbec. V tomhle bude mít prsty Brumbál,“ zamručel Moody. „Určitě tam byla schválně proto, aby na tebe dohlédla.“

„A já si říkal, proč mi je ta jedna z vychovatelek povědomá…“ podrbal se Sirius na hlavě.

„A tady vedle ní je i její sestra Avita,“ ukázal Moody na ženu vedle ní. Byl mezi nimi značný rozdíl. Sice měly obě stejné tmavé vlasy, ale Antonia měla malinko tmavší pleť a Avita vypadala o dost starší než ona.

„Moc nevypadají jako sestry,“ okomentoval jsem to.

„Taky myslím, že měli jenom společnou matku. Ta se nějak znovu vdala a měla s ním Antoniu… a asi nějak změnily jméno i Avitě, když se jmenují stejně,“ pokrčil Sirius rameny. „Ale hlavně byla Avita asi o deset let starší, takže nás i tři roky učila v Bradavicích.“

„Co učila?“ zeptala se Kate.

„Jasnovidectví,“ odpověděl jí Sirius. „Ve třeťáku jsme si to s Jamesem zapsali, protože jsme si mysleli, že to byla ulejvárna. A ten, co to učil před ní, byl vážně k ničemu, ale Avita byla dobrá. Někdy jsem měl pocit, že zná náš žertík dřív, než jsme ho provedli.“

„Škoda, že teď to místo ní učí Trelawneyová,“ zamumlal jsem. „Co se jí pak stalo?“

Sirius se ušklíbl. „Především otěhotněla, a proto už nás v sedmáku neučila. Nikdy ale nikomu neřekla s kým, jen nám došlo, že asi s nějakým Smrtijedem. Byla dost záhadná. Na pár let zmizela a pak se objevila. Nejspíš zdrhla od toho Smrtijeda, ale byla znovu těhotná, a přidala se k řádu. Co se vlastně pak stalo s její dcerou?“ pohlédl na Moodyho.

„Brumbál ji patrně ukryl někam do bezpečí.“

„Co se jí teda nakonec, že to Lopezovou odradilo od magie?“ chtěla se dozvědět Kate.

„Voldemort ji zničil mysl,“ shrnul jí to Moody. „Tělo přežilo, ale už pak nikdy nemluvila, nehýbala se… Prostě prázdná skořápka.“

„A stalo se to tu noc, kdy Harry porazil Voldemorta,“ pokračoval Sirius. „Byla u vašich rodičů tu noc, kdy tam přišel Voldemort. Tam ji potom i spolu s vámi našli.“

Překvapeně jsem pozvedl obočí. Celé roky jsem si myslel, že jsem tam byl jen já a rodiče. Pak tam k nám přibyla Kate. Teď tam ještě navíc byla i tahle Avita? Celkem tři lidi tam proti Voldemortovi bojovali, aby mě ochránili, a on je stejně zničil.

„Tu fotku si můžete nechat, jestli chcete,“ podal mi ji Moody do ruky.

Pořádně jsem se na ní znovu podíval. Teď jsem si všiml i Červíčka vedle svých rodičů. Seděl tam vedle nich a objímal Jamese. Ten, který ho pak zradil.

„Já ji radši odnesu nahoru,“ vymluvil jsem se, abych odtamtud na chvíli odešel.

Nevím, proč tohle je teď takový šok. Vidět tam Červíčka, který je zradil, a všechny ty lidi tak šťastné… Pak ještě Avita, která tam s námi taky byla a zemřela tam… Jak to vlastně tehdy proběhlo? Byli všichni se mnou v jedné místnosti a Voldemort je přede mnou zabil? Nebo postupně procházel domem a v každé místnosti na někoho narazil?

Cestou nahoru mě ale z myšlenek vytrhl pláč, který jsem zaslechl v salonku. Objevil jsem tam pak paní Weasleyovou a postupně mrtvoly všech z rodiny, dokonce i svojí a Kate. Došlo mi, že se to snaží bojovat s bubákem. Brzo na to přiběhl i Moody, Remus a Sirius a postarali se o to. Jenom paní Weasleyová z toho byla i tak dál rozrušená.

Když jsem o deset minut později za sebou zavíral dveře pokoje, usedl jsem na postel a podíval se znovu na tu fotku. Viděl jsem na ní spoustu šťastných lidí, kteří jsou dneska mrtví. Spousta dalších šťastných oslavujících lidí je teď dole, ale přesto jsem o chvíli později viděl mrtvé v podobě bubáka. Jak dlouho bude trvat, než se to taky naplní? Bude se za dvacet let někomu ukazovat naše fotka a znovu vykládat, co se pak komu stalo?

„A to ještě před pár hodinami byl tvým největším problémem, že se Ron stal prefektem,“ řekl mi můj hlas. Připadal jsem si najednou hloupě, že jsem předtím řešil tohle.

Vyrušilo mě zaklepání na dveře.

„Dále?“ řekl jsem trochu nejistě. Kdo sem za mnou jde? Ron by neklepal a rovnou by vešel.

Dveře se otevřely a stála tam Annie. „Doufám, že neruším,“ vešla dovnitř. „Ale dole jsi mi připadal trochu rozrušený.“

„To se ti jenom zdálo,“ zalhal jsem. „Jsem v pohodě.“

„Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to jenom nezdá, proto jsem se zeptala Kate a ta mi to potvrdila,“ pokračovala dál Annie a posadila se vedle mě na postel.

„Na to jsem zapomněl.“ A taky sem si myslel, že se to vztahuje jenom na fyzickou bolest. Evidetně ne.

„Doufej, že toho nebude moc zneužívat,“ pokrčila rameny. „Je to kvůli té fotce, že jo?“

„Trochu…“ přikývl jsem. „Všichni tu vypadají tak šťastně, usmívají se, a přitom většina z nich už nežije.“

„Tak to bývá.“

„Ale co když to takhle dopadne i s námi? Cedric už umřel, kdo bude další?“ podíval jsem se na ní.

„Já nevím, jaký to bylo tehdy a jak jste na tom dnes. Nerozumím kouzelnickým válkám. Ale trochu už rozumím bilokantům,“ pokoušela se ho povzbudit. „Tehdy to byl Voldemort proti vašemu tátovi. Ale dneska to je Kate, Elizabeth, její máma, Alice, nejspíš i James, částečně ty, a vy všichni jste připraveni proti němu. To jsou všechny druhy bilokantích schopností, dokonce i ten Katin divný druh. A nezapomínej i na to, že ty a Kate jste jediní schopní na světě vytvořit štít proti smrtelné kletbě. Sakra, když nad tím takhle přemýšlím, tak nechápu proč to Voldemort rovnou nevzdá. Jen si to zkus představit.“

Pousmál jsem se. Vzdávající se Voldemort by působil dost absurdně.

„A kromě toho máte ještě mě a vsadím se s tebou o co chceš, ale Voldemort na svojí straně určitě nemá žádného mudlu.“

Zasmál jsem se. „To nejspíš ne.“

„A k tomu s tím prefektstvím…“ Nakrčil jsem čelo, když s tím začala. Kate jí pověděla i o tomhle anebo jí to došlo samotné? „Já myslím, že to by tě nemělo až tak trápit. Sice to získal Ron, ale ty máš teď čerstvě psychicky trochu labilní novou sestru s novými ještě nezvládnutými schopnostmi. Myslím, že užitečnější bude pomáhat jí to všechno zvládat než hlídkovat po chodbách,“ mrkla na mě.

„Vlastně to prefektství až tak moc výhod nemá,“ přiznal jsem.

„Věř mi, něco podobného jsem byla u nás na škole. Je s tím jenom víc starostí a ani to nemá žádnou pořádnou prestiž. Je to spíš otrava,“ ujistila ho. „Radši mi slib, že na Kate budeš dávat pozor. A začni mi psát dopisy.“

„Jo,“ přikývla. „Už mi píše Hermiona, ale ta polovinu dopisu zaplní tím, co všechno jste se učili a co musíte napsat za úkoly. Chci i tvůj pohled,“ usmála se na mě.

„A nestačí ten Hermionin z druhé poloviny dopisu.“

„Chci ten tvůj,“ zopakovala a ušklíbla se přitom. „Prakticky jsi nejdůležitější člověk v jejím životě. Vlastně bych ti měla děkovat za to, že jsi nějak způsobil existenci mojí nejlepší kamarádky na tomhle světě. Víš, jak bych se bez ní hrozně nudila?“

„Nemáš zač,“ usmál jsem se.

Jo, začnu jí taky psát dopisy.

Opravdu jí bude Harry psát?

Jaký bude návrat do Bradavic?

Jak bude pokračovat válka mezi Elizabeth a Jean Buletem?

Poví ostatním někdy o Thomasovi?

Předchozí kapitola

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *