Možná vás zklamu, ale já, Nika Alkensá, už jsem mrtvá. Ale než vám řeknu, jak můj příběh skončil, začnu pěkně od začátku.
Začnu od svojí mámy. Jmenuje se Rosemary, za svobodna Alkenská. Mýho tátu potkala krátce po dostudování Bradavic. Vždycky to popisovala jako letní románek ale od babičky vím, že s ním prostě utekla a cestovala po světě. Jenže to nějak nedopadlo, skončilo to a máme s vrátila domů. Pak zjistila, že čeká mě.
Narodila jsem se 18. ledna 1970.
Prvních pár let byli u babičky, ale když Nika povyrostla, Rose si našla práci jako lektvaroložka a brzy se spolu se svou dcerou od matky odstěhovala. Niku po několik let vychovávala jako svobodná matka a žilo se nám docela dobře.
Pak jednoho dne potkala Ira Michaela Cold-Birga, který pracoval na ministerstvu kouzel v odboru pro dohled nad kouzelnickými tvory. Zamilovala se do něj, vzala si ho a 22. srpna 1976 se narodila Ametten Cold. Takže takhle jsem přišla k otčímovi a mladší sestřičce a taky se nám žilo docela dobře. Michaela jsem častokrát brala jako svého tátu, choval se ke mě jako k vlastní. Ačkoliv jeho matka z Irska ze mě a mámy nikdy nebyla moc nadšená. Ale kdo je mým pravým biologickým otcem, mě nikdy nepřestalo zajímat. Jenže mamka mi to nikdy nechtěla prozradit.
No a jak šel čas, najednou mi bylo 11 let a měla jsem nastoupit do Bradavic. Moudrý klobouk mě zařadil do Havraspáru, jak je takovou rodinou tradicí. Když nad tím přemýšlím, tak snad každý z naší rodiny chodil do Havraspáru. Nějak to máme prostě v krvi.
Moje první léta na škole asi ani nebyla moc zajímavá. Spíš taková klasická. Měla jsem kamarády, prvního kluka, druhého a třetího, učila jsem se, četla si, procházela zkouškami… Ale celý můj svět se začal zamotávat roku 1984, když jsem poprvé zavítala do Prasinek. Tehdy se mi začal líbil Samuel Humming, ale neměla jsem odvahu se s ním začít nějak víc bavit. To až léta 1987, když prodával ve stánku na Příčné, nikde nikdo nebyl, tak jsem se s ním dala do řeči. Bavili jsme se hodně dlouho. A pak jsme se sešli znovu a znovu… Najednou jsme pak začali spolu chodit. Ještě vám prozradím, že byl můj první 😉
Zároveň s tím začaly i hádky s mámou. Nelíbilo se jí, že chodím pozdě domů a že chodím se starším klukem. Právě proto jsem se často schovávala u babičky Alkenské. Té Sam nijak nevadil a víc mi toho povolovala. Mamku až trochu uklidnilo, když mě jmenovali prefektkou a shodou okolností Sama taky.
Odjeli jsme do školy a náhodou ten rok nastupovala do Bradavic i poprvé Ametten. Poctivě jsme plnili své prefektské povinnosti, já jsem se připravovala na zkoušky z NKÚ a po nocích jsem se Samem scházela v prázdných kabinetech či prefektské koupelně (nedoporučuju, mohou vás tam vyrušit vaši kamarádi) kvůli… no, to si domyslete. O Vánocích jsem si i obarvila vlasy na červeno, jelikož jsem věděla, že to mamku vytočí. Prostě už jsem se jí nechtěla tolik podobat.
Ale koncem zimy se mě a Samovi stala taková nemilá událost. Vydali jsme se potají tajnou chodbou do Prasinek, která vedla do Medového ráje. Sam se zvládl proplížit ven, jelikož uměl zastírák. Já to měla riskantnější, neuměla jsem ho… a k mojí smůle mě prodavač chytil. Dotáhl mě do Bradavic a pak odhalili i Sama a byl z toho velký malér. Přišli jsme o prefektství, byli jsme podmínečně propuštěni a pochopitelně o tom informovali naše rodiče. Sam pak dostal v průběhu plesu Huláka, který mu vynadal před celou školou. Zní to hrozně, ale moje bylo horší. Mamka si za mnou do školy přijela osobně a v ředitelně jsme se pěkně pohádali. Skončilo to nakonec tak, že jsem se rozhodla o prázdninách nevrátit se domů. Nemohla mi na to už nic říct, protože mi v lednu bylo 17 let. Tak jsem trávila léto u Sama.
Myslíte, že naše problémy a průšvihy tímto skončily? Ale kdeže. To je teprve začátek.
I když nějakou dobu jsme se sekali dobrotu. Z nás obou se stali dalším školní rok i kapitáni kolejních famfrpálových družstev (proto jsem dostala k Vánocům od babičky tehdejší novinku Nimbus 1900). Samovi se blížil konec školy, zbýval mu poslední rok a OVCE. Já byla ještě v šestém ročníku. Jenže nějak se stalo, že jsme se na Silvestra lehce přiopili a Sam se pak trochu hádal s učitelem. Tomu asi něco přelítlo přes nos, protože z toho pak udělal velký problém. Přitom rok předtím mě a Alashamě sám dával ohnivou whiskey.
Skončilo to naším vyloučením ze školy. Najednou jsme se museli postavit na vlastní nohy. Samovi rodiče se s ním pohádali. Byli jsme bez domova, měli jsme jen jeden třípokojový stan. Ale kupodivu jsme to zvládli. Hledali jsme práci kde se dalo, chvíli jsme měli brigádu na Příčné a pak jsme se na nějakou dobu usídlili na jedné farmě. Dokonce i na cestu do Benátek jsme si našetřili. Tam mě Sam požádal o ruku.
Svatba proběhla až následujícího léta, aby se jí mohli zúčastnit všichni naši kamarádi ze školy. I s rodiči jsme se tehdy usmířili a přišli nám na svatbu. Mamka se nakonec s tím, že prostě budu se Samem, nějak smířila.
Byly to báječné časy. Ale Sam poté získal práci na ministerstvu a to byl začátek konce.
Tou dobou řádil Řád rudého půlměsíce nebo-li červenokabátníci, jak jsem jim říkala. Byli podobně obávaní jako před lety Voldemort a jeho Smrtijedi. A ti se spikli proti Samovi. Zkorumpovali lidi na ministerstvu a nechali vydat zatykač na Sama. On byl zrovna poslán vyšetřovat něco do Bradavic. Nakonec se musel ukrývat, já jsem se mezitím ukrývala u Alashamy, dokud se Samovi nepodařilo po několika týdnech dostat za mnou. Od té doby jsme utíkali spolu.
Po několik měsíců jsme se ukrývali v jedné jeskyni na severu Anglie. Přežívali jsme tam, ale mě brzo začínali žaludeční potíže. Proto jsme se brzy přesunuli na pozemky Bradavic, kde moje kamarádka a bývala spolužačka pracovala na ošetřovně. Zvládla se dostat do našeho úkrytu a odhalit nám jednu nečekanou novinku – byla jsem těhotná!
Po zbytek mého těhotenství jsme se ukrývali v Bradavicích, jen jsme se později přesunuli z pozemků přímo do hradu do jedné tajné místnosti. Tam jsem i 31. 10 1991 porodila naše první dítě. Po celou dobu těhotenství jsem čekala, že se nám narodí holka. Je to trochu zvláštní, ale v naší rodině se rodí převážně holky. Proto jsem měla sestru, tetu a dost sestřenic. Ale stalo se něco divného. Nám se narodil syn. Syn, kterému jsme dali jméno Caleb Humming.
Několik měsíců jsme žili dál v téhle tajné místnosti na hradě ukryti před zraky všech. Několik pater nad námi chodili studenti na hodiny a netušili, že já se tam starám o našeho novorozeného synka. Jenže ačkoliv oni to netušili, k naší smůle o něm věděli červenokabátníci. Doteď nechápu, jak se o něm dozvěděli.
Ale to byl důvod, proč byl Sam se s nimi ochotný sejít a vyjednávat. Ale nedali mu ani moc na výběr. Sama pro veřejnost zabili.
Ve skutečnosti ale žil. Změnili mu podobu, identitu a od té doby vystupoval jako James Guardian, nový majitel Medového ráje. Mezitím se našlo Samovo falešné tělo a noviny se to snažili rozebírat.
Pro veřejnost jsem byla vdova. Ale nejhorší na tom bylo, že ani já jsem netušila, že je naživu. Smrt předstíral i přede mnou. I když něco mi vždycky říkalo, že stále žije.
Setkali jsme se až o pár let později. Nějakou dobu mu trvalo, než mi prozradil, že je naživu. Byla jsem za něj na to naštvaná, ale zároveň jsem byla ráda, že žije. Jen pro ostatní musel být pořád mým NOVÝM přítelem.
Neměli na výběr, museli si na něj zvyknout, protože jsem s ním znovu otěhotněla. Pomohlo to, aby to naši rodinu svedlo znovu dohromady. Pro Caleba to byl sice jen strejda a nový tatínek, ale i tak jsme se přestěhovali k němu do bytu nad Medovým rájem. Bohužel s mým těhotenstvím nastali nějaké komplikace a bylo označeno za rizikové. Nakonec vedlo 20. 3. 1995 k předčasnému porodu.
Přesto jsem zvládla porodit překrásnou dceru. Dali jsme jí jméno Sophie. Chovala jsem ji v náručí a pozorovala jsem, jak je nádherná. Byla jsem šťastná. Měla jsem u sebe svojí osudovou lásku, i když nikdo nevěděl, že to je. Měla jsem dvě krásné a zdravé děti, i když Sophie byla strašně maličká. A právě v tu chvíli mi selhalo srdce a já jsem zemřela.
Takhle skončil můj příběh.
Teď je čas pro příběh mojí dcery Sophie Humming.