Být geekem je být upřímný ohledně toho, co tě baví, a nebát se to ukázat své nadšení. Znamená to nikdy se nesnažit zůstat v klidu, když se ti něco líbí. Je to v podstatě licence raději se chovat jako dítě než jako zodpovědný dospělý. Být geekem je extrémně osvobozující.
– Simon Pegg
Prosinec 2016
Osud přímo chtěl, aby si šla zkusit zahrát famfrpál. Když se náhodou koukla na stránky a zjistila, že další trénink je už dneska za pár hodin, byla by to ještě docela normální uvěřitelná náhoda. Ale že z celé Prahy se má konat jenom kousek od její koleje, kde zrovna seděla, bylo prostě znamení.
Odškrtla si jak pohybovou aktivitu, s klackem mezi nohama se naběhala dost, tak i hodinu angličtiny, protože trénink vedla cizinka v angličtině.
„Přijdeš příště?“ ptá se po tréninku Míša, jeden hodně aktivní a sportovní kluk.
Ale teď po té otázce zaváhala. Šla by do toho, ale je hrozně líná. Sice má teď v sobě dost endorfinů a dobrý pocit, že sportovala, ale stačí to příště na to, aby zvedla zadek a dorazila? Ono je to dost velká dálka, musí sejít dvě patra a ujít deset metrů. Sice to mají ostatní třeba přes celou Prahu, ale to je nepodstatné.
„Nevím,“ pokrčila rameny nakonec. „Ono za týden máme takovou školní párty, tak možná budu tam. Možná ten trénink příště.“
Ale pochybovala o tom, jestli půjde i na tu párty. Pravděpodobně budu spíš sedět ve svém pokoji u počítače a prokrastinovat.
„Kdo půjde na pivo?“ padla další otázka.
Takhle se běžně i u ostatních sportů po tréninku chodí na pivo? Tahle strategie ji zalíbila.
Hospody tady na kolejích navštěvovala často s kamarády. Chodili skoro každý týden, aspoň tedy loni ano, když s nimi ještě studovala na ČVUTu. Pak se všichni rozutekli. Někdo opakuje prvák, někdo šel studovat informatiku na jinou fakultu, někdo rovnou na jinou školu, akorát ona kompletně změnila obor a šla studovat publicistiku.
„Já asi budu muset jít dopsat jednu seminárku,“ prohlásila.
Kecy, tu seminárku bude stejně psát až na poslední chvíli. Tak proč nešla s nimi, když do hospody chodí ráda? Snad proto, že nikoho z nich nezná. Každého z nich viděla dneska poprvé v životě. Možná je prostě až moc velký introvert.
Tu seminárku vážně nakonec nepsala. Na to byla moc líná. Stejně tak byla moc líná přijít i na nějaký další trénink ten měsíc. Nebo ten další měsíc. Nebo celkově na jakýkoliv trénink další rok.
Na dlouhou dobu byl tohle první a poslední trénink famfrpálu, na kterém jsem byla.
Aspoň s tou školní párty to dopadlo jinak. Celkově celý ten den dopadl jinak, než čekala.
Ráno se probudila ještě před budíkem. Chtěla být pilná studentka a ještě se trochu učit, jelikož to ráno ji čekal závěrečný e-learning ze zpravodajství. Sice mezi studenty kolovaly screeny testů s otázkami a odpověďmi, ale neměli záruku, jak moc se oproti loňsku změnili. Lepší je být připraven, a proto si při světle baterky procházela zápisky.
Praktičtější by bylo určitě použít lampičku místo baterky, ale to by až moc rušilo její spolubydlící. Už tak si stěžuje, že jí světlo ruší. Prostě mají školní rozvrhy takové, že Nikola vstává dřív než Julie. Pokoj mají přitom značně úzký a rozvržení nábytku takové, že stoly jsou naproti Julii posteli. Ještě ke všemu měla polštář umístěný tak, že měla hlavu zrovna naproti stolu Nikoly.
Ve výsledku si tak Nikola ve dny, kdy vstávala kvůli práci v kavárně v pět ráno, nikdy nesvítila ráno lampičkou. Notebook si přesouvala večer předtím k posteli a ráno si svítila aspoň s ním. Ale ve školní dny na to kašlala a zůstávala u stolu, protože stejně tou dobou už svítalo. Nebyl to dokonalý systém, ale snažila se, co mohla. Ale Julii to nestačilo.
„Až to bude možné, přestěhuju se naproti k Máje,“ pronesla toho rána skoro ve dveřích pokoje. Na sobě měla župan a v ruce ručník, evidentně se chystala jít do sprchy.
Svou větou probrala Nikolu zabranou do svých myšlenek na učení. Ta byla tou dobou už nasnídaná, oblečená, namalovaná a chystala se pomalu k odchodu do školy. Ale tahle otázka ji zaskočila.
„Co?“ otočila se od svého batohu, kam si právě házela věci, co ten den potřebuje.
„Jestli si prováděla tohle i Máje, tak se nedivím, že chtěla pak bydlet sama,“ začínala znít rozčileně.
„O čem sakra mluvíš?“ nechápala Nikola a její podrážděný tón začínala přebírat i ona. Blbá nálada je totiž nakažlivá.
„O tom, jak každý ráno kvůli tobě nemůžu spát,“ vyjela na ni.
„Hele, já se snažím. Myslíš, že mě baví, každý druhý den vstávat pomalu potmě? To se mám oblíkat, snídat a malovat za úplný tmy?“
„Můžeš se malovat v umývárně,“ oponovala.
Otráveně protočila oči. „Já nebudu vstávat a snídat potmě,“ pomalu jsem artikulovala. Ale fakt začínala být už dost vytočená. Na tohle nemá čas, musí do školy.
„Tak jsme si měli prohodit postele,“ podala další návrh.
„To bychom to akorát měli obráceně a ty bys mi svítala večer lampičkou do ksichtu. Už tak kvůli tomu nemůžu spát, ale nic neříkám, protože se potřebuješ učit. Já zase potřebuju chodit na brigádu, tak to musíš přežít. Ale třeba mi vyjde konečně nějaký ten byt s jinou kámoškou a pak se mě třeba konečně zbavíš!“
Popadla batoh a přehodila si ho přes rameno. Vážně už neměla moc času, musela každou chvíli vyrazit, aby stihla dole tramvaj. Nemůže prošvihnout ten e-learning, závisí na tom připuštění ke zkoušce. Ale aspoň stihla při odchodu naštvaně prásknout dveřmi.
Stihla ale jenom sejít schody dolů a opustit kolej, když jí začaly chodit naštvané zprávy.
– Ty holčičko, tu začneš uklízet
– Ráno přestaneš svítit do ksichtu
– Tenhle týden tu vytřeš a začneš pořádně vynášet koše
– Nedělám ti přímé naschvály
A doteď místo mě uklízel kdo? Mikuláš?
– Tys uklízela? Krom jednou za bůhvíjak dlouho jak si nádobí umyla a krabičku vyhodila ze stolu?
– Co tam co házíme nádobí nejednou jsem odtud vyhazovala krabičku od pomazánkového másla nebo alobal.
– Napadlo tě někdy to utřít?
– Napadlo tě někdy vytřít v pokoji?
– A koš vyhazuji skoro furt, tys naposled odnesla ani nevím kdy
– Doufej, že ta holka bude stejné prase jako ty a že pokud máte oddělené pokoje, že jí nebude vadit vytírat, zametat, utírat prach a bud umývat nádobí nebo čekat, až to, co už pomalu hnije, umeješ, až ti dojde nádobí, cos zasrala předtím.
– Víš, já na rozdíl od tebe měla spolubydlící, co byla spokojená, a dokonce ne jednu…
„Kráva,“ zamumlala si pro sebe a mobil uklidila do kapsy. Odmítá se o tom dál bavit, hlavně ji psaní zpomalovalo a ona pořád pospíchala. Ale to neutišilo její myšlenky.
To si jako myslí, že když mě nikdy neviděla uklízet, tak se to neděje? Já jí taky neviděla nikdy v pokoji vytírat, protože jsem u toho nebyla, a taky jí nevykládám, že nikdy neuklízela. Neumí přemýšlet?
Dobré je, že jak musela sejít strahovský kopec, aby se dostala na tramvaj, měla dost času na to se uklidnit. Ale jakmile byla skoro u tramvaje, uvědomila si jednu hrůznou myšlenku.
Vzala jsem si vůbec ty testy?
Ihned se zastavila a začala prohledávat batoh, jestli tam je její diář, do kterého si včera všechny testy přichystala. Ty dnes musí mít, abych doložila, že z všeobecného přehledu nasbírala dost bodů. Ale bohužel, ten diář nikde nebyl. Zůstal v pokoji.
Čelila velkému dilema. Když půjde pro ty testy, rozhodně nestihne přijít včas na e-learning. Už tak to má těsné. Ale zase ty testy vážně potřebuje.
Rychle se rozhodla a vyrazila do kopce. Běžet se neodvážila, stačila rychlá chůze, a i tak málem vypustila duši. Ten kopec je vážně velký a namáhavý. Upsala by duši ďáblovi jenom za to, aby se mohla na půl minuty zastavit.
Úspěšně a se smrtí na jazyku došla na kolej a vrazila do pokoje. Julie tam nebyla sama, seděla tam s ní i Mája.
„Čau Májo,“ pozdravila ji Nikola, popadla svůj diář ze stolu a opustila opět pokoj. Dohromady to trvalo jenom třináct vteřin.
Dalo se čekat, že tam Mája bude. Určitě slyšela prásknutí dveřmi, možná i část naší hádky a rozhodně viděla, co Julie napsala do společné konverzace všech tří. Pak přišla za ní zjistit, co se dělo. Co jí asi Julie pověděla? Že má hroznou spolubydlící?
Co jí tam vykládá? Jak jsem hrozná? Určitě si tam teď vykládají, jak jsem hrozná spolubydlící. Ale co když s ní Mája souhlasí? Co když mají pravdu? Jsem hrozná spolubydlící?
Jak pokračovala cestou z kopce, začínala být čím dal pohroužená do svých myšlenek. Propadala se stále hloub. K slzám neměla daleko.
Mají pravdu. Jsem hrozná spolubydlící. Teď ke všemu neudělám zprávko. Jsem k ničemu.
Tahle myšlenka ji zarazila. Znala ji. Dokonce až moc dobře. Jen se s ní dlouho nesetkala.
Nad tím takhle nemůžu uvažovat. Nesmím si to neříkat. Nejsem k ničemu. Tohle rozchodím. Musím se dostat rychle do školy a napsat ten e-learning. Ale co když mě ho napsat nenechá a já se nedostanu ke zkoušce? Nebo co když jsem špatně spočítala ty body z těch testů a nemám jich osmdesát? Je to pravda. Jsem k ničemu.
Možná má každý člověk občas své temné chvilky, kdy vidí na sobě jen to nejhorší a všechno si vyčítá. Těžko říct, co to může spouštět. Stres, málo spánku? Nikola v poslední době splňovala oboje. Ale ať tyhle nálady spouští cokoliv, důležité je se jim nepoddat a nenechat to zajít moc daleko.
Co kdybych se zabila? Ne, to bych pak přidělala starosti rodičům. To je jen pro slabochy. Někdo by pak musel předstírat, že mu chybím a podobně. Nikdo se nesmí dozvědět o mých problémech. Nesmím to dát na sobě znát.
Slzy už jí dávno tekly po tvářích. Ale moc lidí tudy nechodí. Když projde okolo ní nějaký osamělý chodec, stačí na chvíli odvrátit tvář. Třeba se zrovna vysmrkat. V prosinci rýma není vůbec podezřelá.
Pomohlo by mi sebepoškozování? Taková bolest, třeba by se mi pak ulevilo. Jenže kde to provést, když nemám klid. Nemůžu se řezat jen tak před Julií na pokoji. Minimálně by něco řekla a já se s ní o tom nechci bavit. Ale mohla bych si vzít ten červený malý nůž do rukávu a přesunout se s ním na záchod. No, je to tam takový blbý, neestetický, ale mohlo by to jít.
Jako by jí tenhle plán pomohl se trochu vzpamatovat. Ono, když padáte na dno, nejlepší je začít řešit něco řešitelného. Pak se vám trochu uleví. Tedy za předpokladu, že ten problém vyřešíte.
Taky pomáhá, když sejdete kopec a musíte nastoupit do tramvaje plné lidí. Tam už se brečí těžko. Právě proto už byla tou dobou Nikola klidnější. Vybrečela se cestou a teď hlavně pospíchala do školy napsat ten e-learning. Sbírala k tomu poslední síly, protože její plíce rezignovali hned po tom, co ten kopec vyšla nahoru, a cestou dolů dýchala už jen na rezervu.
Ale i po nerušené cestě tramvají dorazila do školy lehce uřícená. Vlezla do počítačové učebny, kde byl pořád ještě učitel a nějací dopisující žáci.
„Trochu pozdě,“ pronesl.
„Zapomněla jsem testy,“ přiznala se rovnou. „Tak jsem se pro ně vracela.“ Co už nedodala, byl ten obrovský kopec, který musela kvůli tomu vyjít, aby to stihla.
„E-learningy jsou spuštěné ještě dvacet minut.“
Víc říkat nemusel. Sedla k počítači, najela si na svůj účet a začala vyplňovat správné odpovědi.
Po odeslání výsledků se přesunula do auly za ostatními, kde čekala, až obodují otevřené odpovědi v e-learningu a budou jasné výsledky. Bylo jich tam asi čtyřicet, tak chvíli trvalo, než se na všechny dostaly.
Nikola tak měla za ten den první možnost si oddechnout, a především vytáhnou mobil a někomu si postěžovat. Její současnou obětí měla být spolužačka Aya, která akorát ještě nebyla ve škole.
Až pojedeš do školy, tak u Národní se asi něco stalo.
– Co?
U další zastávky byl policajt
Zaslechla jsem nějaký útržky rozhovoru a v tram 9 něco hlásili… ale nwm
Možná jen můj dojem
Ale hlavně ti chci napsat, jaký drama jsi dneska zaspala.
– Dobře 😀 panejo
– Já tu teď pařím na youtube
Já jdu vyprávět
– Dělej, ať mám v buse co číst 😀 už jsem na cestě na nádraží
A tak jí začala Nikola v dlouhých zprávách popisovat, co se stalo toho rána v jejich pokoji. Měla to ještě dost v čerstvé paměti, skoro jí zvládla přesně napsat, co říkala. Zkopírovala jí i ty zprávy, které jí od Julie přišly, zatímco šla dolů z kopce.
V průběhu toho se dozvěděla i výsledky z e-learningu. Paradoxní bylo to, že by zvládla projít i kdyby tenhle test vůbec nenapsala. Její stresování se bylo zbytečné. I z všeobecného přehledu měla dost bodů, takže ke zkoušce ze zpravodajství půjde. Její dnešní obavy byly zbytečné a ten zlý hlas v hlavě, který ji říkal, že je k ničemu, byl pryč. Zatím.
Ale kupodivu dokázala napsat v průběhu svého vyprávění i o těch černých myšlenkách, které ji cestou z kopce napadaly. Dokonce i to sebepoškozování zmínila. Jen Áju to asi moc nezaráželo.
Tak aspoň sis vyslechla, jaký jsem měla dnešní ráno
I tu fázi s těma černýma myšlenkama
aneb jak to vypadá, když střídám jenom školu, brigádu, málo zábavy, moc stresu, pořádně se nevyspím a na závěr všeho hrozba akademickýho neúspěchy = recept na brečící vodopády
– Musíš si hlavně pořád říkat, že mohlo být mnohem hůř 😀 Těš se na dnešní mikulášskou, uvidíš tam napitý profesory
nebo spíš ten akademický neúspěch vede rovnou k těm vodopádům, u hrozby to ještě jde
– Já to mám stejný, jen místo brigády řeším 3x víc školu a k tomu, že mám nula peněž. Ale tak čím víc, o tom přemejšlíš, tm je ti pak hůř
kdybych se k tý zkoušce fakt nedostala, tak jsem touhle dobou psychicky v háji
– Taky ses nemusela dostat nikam na školu, nemít práci a bydlet furt u rodičů
Kvůli tomu jsem loni od konce prosince
konkrétně jednoho nezvládnutýho ukolu na progtestu
až po přijetí na tuhle školu, trávila víceméně v depresích a s heslem, že jsem k ničemu
btw. vypilovala jsem si přitom schopnost brečet tak, aby si toho moje okolí nevšimlo
– Nějak nevím, co na to napsat, nejsem moc utěšitelský typ, já se to snažím brát s nadhledem 😀
Hele teď utěšovat nepotřebuju
Teď tu žádný takový myšlenky nejsou
Spíš si můžeš gratulovat, protože jsi první, komu jsem o tom napsala
– Proč zrovna já? Nepřijdu si, že bych byla nějaká speciální 😀 Nebo ze mě cítíš mou temnou minulost :-O a všechna černá tajemství… :O
Ne, tak částečně bavíme se teď přes fb, mám od toho odstup
a potom ještě furt se tak nějak mín známe, nebo aspoň krátce, takže jsi ještě taková cizí
a cizímu člověku se mi vždycky svěřuje mnohem snáz
– Je to tak, jsem sociopat 😀 😀 To je fakt, počkej, jestli se budeme bavit třeba víc, co všechno na mě zjistíš 😀 pak se se mnou třeba bavit přestaneš 😀
Jasně
– Těšíš se na svařák?
– Já už teď mám děsnou chuť na tu polívku, co tam bude, ale je mi trapný to tam začít vyžírat
Já si teď dojedu na kolej a dám si tam svoji polívku od maminky na koleji
– Asi si ji dám asi až tam přijdu, než tam dorazí ostatní 😀
– Učitelka s jednou holkou už vařej ty litry polívky 😀
A já už jím polívku
– Co spolubydla?
Hele, co přišla na pokoj tak jsme spolu zatím úspěšně nepromluvili ještě ani jedno slovo
– Tak ji pozdravuj ode mě a vyřiď, že jí vzkazuju, ať si už vysype písek z vagíny 😀 😀 😀
– Ty kráso, úplně neuvěřitelně nahlas mi kručí v žaludku 😀
– Paaadaaa padadadaaa da dab dab downtown!
To zpíváš písničku k té hudbě z žaludku?
– Ne, poslouchám ji k tomu ve sluchátkách, abych to kručení nemusela poslouchat 😀
Chudák bříško, takhle ignorované…
– A znáš tuhle? … Víííí iiii ii uavamamveee viii iiii iiii uavamvee a vimva ve a vivmave a vivmave viii iii 😀 😀
Jo, znám
– Dobrá viď?
– „Znáte moji zenu?“ „Jo, sefe.“ „Pekna, co?“ „Jo, sefe.“
Kámen
– „Začíná noc“
– „Drž hubu!“ 😀
Umřela stářím… tak mladá
– Jooo 😀 😀 😀
– Jdu se normálně nažrat do školy na záchod. Nemám ráda, když na mě někdo při jídle kouká 😀
Ok, když chceš…
– Uf, tak jsem na wc sežrala malej chleba se sýrem 😀
– Už teď mě to tu nebaví! 😀
Tak odejdi
– To nemůžu asi ne 😀
– Ježíš, kdybych to věděla, tak jedu ještě o hodinu později 😀 Už razíš? Nechceš mi sem přijít dělat společnost?
Už se oblíkám
– Ach jo 🙁
To přežiješ
Hele, teď se mi na chvíli vrátila jedna z těch černých myšlenek…
že předtím Mája se mnou bydlela a pak chtěla mít sama pokoj
vzpomněla jsem si, jak Julča ráno psala, že se jí nediví a že u ní si žádná z jejích spolubydlící nestěžovala…
Takže teď o sobě začínám pochybovat
– Ale prosímtě! To jsou pěkný kecy! 😐 Radši už doraz 😀
Jope, čekám na busu
Ale když už Nikola dorazila na Mycoolášskou párty, Ája už tam měla rodinu, polívku v sobě a snaž už se nenudila. Nikča si stihla dát jen svařák, na polívku stejně neměla chuť. Měla přeci tu od maminky.
Ne, tohle byla párty, takže byl čas se bavit. Pít a bavit se. Proto se chytla Kristýny, se kterou většinou seděla na zpravodajství. A Kristýna dokázala spolehlivě vyčmuchat alkohol, takže se přidala ke dvěma klukům z vyššího ročníku, kteří měli kolu s rumem. Nebo možná rum s kolou, záleží, jak to namíchali.
Jen škoda kapely, nebyla moc dobře nazvučená, a tak nebyla moc slyšet. To zvládla zkritizovat hlavně Ája Nikole. Snad proto Ája v průběhu večera zmizela.
Nějaká velká rozjetá párty to nebyla, ale to se dalo čekat. Byla to přeci jen školní párty. Ale je to dobrá příležitost rozjet si pak svojí párty, jen ideálně ne už v prostorách školy. Tohle byl plán prvního ročníku.
„Půjdeš s námi?“ zeptala se Tamara Nikoly.
Tentokrát Nikola přikývla. Sice je introvertní typ, ale taky má ráda párty a dneska trochu zábavy potřebovala. Oblíkla si kabát, svoji zmijozelskou šálu a novou zmijozelskou čepici, a vyrazila za nimi na ulici. Noc je ještě mladá!
*************
– Nepíšeme zítra náhodou z češtiny? 🙁
– A teď se snažím nějak naučit tu strategickou hru na instituci a moc ji nechápu
No, my napřed vypili džus s vodkou z jedný večerky na ulici a pak jsme šli do mekáče
Pak do klubu, dostali jsme zdarma všichni uvítací drink a dali jsme si kýbl cuba libre,
A teď jdeme do popocafetplu
– Kdo my? 😀 jako všichni? 😀
– Já jsem ráda, že jsem konečně doma. Před půl hodinou jsem dorazila 😮
Náš levák
Prvák
Nebo aspoň většina
– Leváci na hrad! 😀
Prváci na hrad!
Mimochodem zítra od 8:30 mám kritiku
Teď je půl jedný a já nejsem střízlivá
– Já bohužel jsem 😀
– Ale zas jsem nadržená jak sviňa 😂
S tím ti já nepomůžu
– To je dobrý, mám tu na to lidi
Klub Popocafepetl byl trochu jiný než předchozí klub, ve kterém byli. Tady bylo méně hluku, malý taneční parket byl až za rohem, takže měli mnohem více klidu si povídat.
„Jů, ty máš pěknou Zlatonku,“ všimla si v určitou chvíli Bára.
Nikola automaticky sáhla po své Zlatonce a pozvedla ji. Byl to přívěsek na krk v podobě malé zlaté kouličky s křidýlky. „Díky. Mám ji pár dnů, vyplížila jsem se kvůli ní z literární tvorby a na ulici mi ji předala moje HP dealerka.“
„Ty máš dealerku?“ podivila se Bára.
„Jo, mám od ní i tuhle zmijozelskou šálu a čepici,“ kývla hlavou ke svým věcem.
„A máš od ní i hůlku?“ zeptala se už podnapilá Tamara. I když ani jeden z nich u stolu nebyl střízlivý a byli na tom podobně. Prostě se bavili.
„Ne, tu si vyrábím každý rok na Festivalu Fantazie,“ sáhla rukou dolů a vytáhla si hůlku z kozačky a ukázala ji.
„Hele, hůlka!“ zasmála se Tamara a začala ji zkoumat. „Wingardium Leviosa!“ zkusila seslat kouzlo. Jenže je mudla, nefungovalo jí. Zkusila to pak i Bára, pak Tomáš a Milan a takhle pomalu začala kolovat hůlka kolem stolu. Prostě mudlové.
Nikola nad tím zavrtěla hlavou a sama zamířila k baru. Aspoň si zatím koupí pití.
„Takhle nosíš tu hůlku pořád u sebe?“ zeptal se Jakub, který zamířil k baru také.
„To je takovej novej projekt Odzbroj Potterheada,“ mávla nad tím rukou. „Když potkám dalšího Potterheada, tak vytáhnu hůlku a sešlu Expelliarmus. Je to taková snaha, jak víc propojit komunitu a nějak se spolu víc začít „
„To je zajímavý,“ připustil. „Co si chceš dát k pití?“
„Další rum s colou,“ odpověděla mu a ani se nepozastavila nad tím, proč se na to ptá.
„Tak dvakrát,“ řekl barmanovi a zaplatil za oba.
„Díky,“ pousmála se Nikola, když od něj přebírala svoji skleničku. Počkala ještě na Jakuba, než se usadili ke stolu. Tentokrát se Jakub posadil těsně vedle ní na lavičku.
„Na zdraví,“ přiťukli si a napili se.
„Mám pocit, že od seznamováku jsem tě neviděla. Maximálně nějak na chodbě, ale nikdy ne na nějaký hodině.“
„Ale já tam chodím. Ale ani si nepamatuju, že bych tam viděl tebe,“ souhlasil jakub. „Kdy máš zprávko?“
„V úterý.“
„Já ve čtvrtek.“
„Ve čtvrtek ani nebývám ve škole, čtvrtky a pátky pracuju v kavárně,“ pokrčila rameny. „Asi proto se nepotkáváme.“
„V jaký kavárně pracuješ?“ zeptal se.
„Jmenuje se Pisálek, ale je až u Bohnic.“
„Takže ti tam chodí blázni?“ zasmál se Jakub.
„Ne, jenom jedna ženská, co říká, že je nějaká hraběnka a že měla s Václavem Havlem syna. Jednou si i nechala rezervovat stůl pro seanci s ním, ale on nějak nepřišel, tak jsem ji pak za ním měla poslat, kdyby se objevil,“ vypověděla mu jednu historku z práce.
„A přišel?“ ptal se Jakub.
„Bohužel ne,“ pokrčila Nikola rameny. „Ale málem jsem měla tu možnost se s ním potkat. Taková čest pro mě,“ ušklíbla se nad tím a natáhla se pro svoji hůlku, kterou pak zastrčila zpátky do kozačky.
„Můžu se podívat?“ nahnul se Jakub malinko blíž.
„Jo, stejně se chci podívat, kdy mi pojede autobus,“ předala mu hůlku a sama začala hledat svůj mobil. A zatímco zadávala do Idosu lokaci, Jakubova ruka se nějak ocitla kolem jejího pasu. Neodstrčila ji. Naopak se sama posunula o pár centimetrů blíž k němu.
„Za jak dlouho ti to pojede?“
„Tak za patnáct minut ze Švanďáku,“ odpověděla mu. „A přemýšlím, že už asi půjdu. Je to kousek, než tam dojdu.“
„Já tě doprovodím a taky pojedu,“ nabídl se Jakub. Oba dva se sebrali, oblíkli si bundy a popřáli zbytky dobrou noc. Už to tam stejně skomíralo. Bylo kolem třetí ráno a zůstalo už jen pár lidí.
„Vypadá to, že tramvaj mi asi pojede pár minut před tvým busem,“ zjistil Jakub venku na ulici, když zkoumal na svém mobilu odjezdy.
„Tak asi budeš doma dřív,“ ušklíbla se Nikola.
„To asi ne, mám to ještě daleko,“ zavrtěl hlavou.
„A já bydlím tamhle na tom kopci,“ ukázala nahoru. „Normálně ho tamhletudy scházím každé ráno do školy a tady pak nastupuju na tramvaj, ale v noci tamtudy nechodím, ale radši jezdím busem.“
Zadíval se tím směrem. „Nevypadá to moc bezpečně.“ Už tady zezdola byla vidět jen brána a za ní velká černá temnota, jak tam vůbec nesvítí lampy. Kdyby se tam někdo vydal v té tmě, tak i kdyby ho nikdo nepřepadl, pravděpodobně by se v té tmě sám přerazil. A kdyby ho někdo přepadl, pomoci by se asi moc nedovolal. Nikde nikdo nebyl. Jen oni dva u autobusové zastávky.
Usadila se zatím na autobusové zastávce a podívala se na hodinky. „Mám ještě asi tak pět minut náskok.“
„Já mám taky ještě trochu času,“ posadil se vedle ní a otočil k ní hlavu.
Taky k němu pootočila hlavu a podívala se na něj. Bylo to jako nevyřčené tajemství toho, co bude následovat, které oba dva věděli. Taková byla atmosféra a napovídali tomu i signály, které si poslední hodinu vysílali. Těžko se dá určit, kdo z nich s tím začal. V jednu vteřinu vedle sebe jen seděli na zastávce a v další chvíli se líbali.
Malinko víc se k němu přitiskla a prsty mu zajela do vlasů. On ji zatím jednou rukou objímal a druhou ji zvládl rozepnout zip a zajet pod bundu.
„Asi ti přijela tramvaj,“ pronesla v krátkou chvíli mezi polibky, kdy zaznamenala hluk okolo.
„Pojede další.“ Nevypadal, že by ho to trápilo. Líbání s ní pro něj asi bylo důležitější.
Ale ona si svůj autobus ujet nechat nehodlala. Při dalším hluku se od něj odtáhla a zvedla se. „Dobrou noc,“ stihli si ještě říct a on ji naposled políbil, než nastoupila do autobusu.
A takhle končil její den. Líbačkou se spolužákem na zastávce. Sice o tom od té doby už nikdy nemluvili a ani nepokračovali či to nezopakovali, ale rozhodně to byl příjemný závěr dne. Co na tom, že za pár hodin má kritiku a pravděpodobně vůbec nestihne spánek. Mycoolášská párty a následná afterpárty byl rozhodně lepší způsob, jak trávit čas, než její původní plán se sebepoškozováním. Tahle krize byla prozatím zažehnána.
S kým dalším si Nikola píše?
Koho pozná na srazu RPG?
A/N Dotaz pro ty, kteří čtou offline: Jak se zobrazují obrázky s facebookovými chaty? Můžu se vykašlat na jejich textový přepis a ponechat jen obrázky?