Minulou sobotu byl v Praze pořádný humbuk… No, tedy, Humbook. Tím nemyslím bordel, randál nebo něco podobného, ale nový literární festival pro young adults. První ročník. A já na něm byla!
A jaký byl?
Nepřipadá mi, že by o něm hodně lidí vědělo. Tedy alespoň ne ti, kteří se pohybují v žánru knih a sledují různé blogery a youtubery. Já sama jsem se k němu dostala nějakou náhodou. Ale čím mě dostal už na první pohled, byl Christopher Paolini. Měl přijet do Čech na tenhle festival! Asi tak v ten moment jsem už klikala na objednat vstupenku…
Ale abych mu nenadržovala, tak nebyl jediným spisovatelem na festivalu. Přiletěla i američanka původem z Litvy, Ruta Sepetys, autorka nové knihy Sůl moře, a poté ještě přijela i Natalja Ščerba (nemám ponětí, jak vyslovit její jméno) a její Časodějové.
K tomu všemu to ještě sponzorovali různé knihkupecké řetězce, třeba Knihy Dobrovský vytvořili soutěž, kde šlo o zodpovězení pár otázek (například jméno Eragonovy dračice). a soutěžilo se o knihy, které bych si tam pak mohla nechat podepsat. Kupodivu jsem to vyhrála! Konkrétně knihu Sůl moře a Projekt Alfa od Lenky Dostálové.
Jenže tím tahle malá historka teprve začíná, protože oni ty knihy nějak posílali na poslední chvíli, takže mi dorazili až v pátek, den před Humbookem. Abych je náhodou neminula, tak jsem napsala svoji adresu na kolej. Jenže ten pátek jsem jela domů k rodičům a v sobotu brzo ráno do Prahy (Humbook byl od 12 hodin). Ale ono i kdybych byla na koleji, tak by to bylo jedno, protože lístek mi nehodili, nijak se mi nemohli dovolat, tak ty knihy dali rovnou na poštu, co je hned vedle bloku. A ta má v sobotu zavřeno. Takže jsem měla knížky zamčené na poště, zatímco jsem potkávala jejich spisovatelky a nemohla si je od nich nechat podepsat. Grr…
Ale přeskočíme teď k tomu veselému. Jdeme na Humbook! Protože jsem vyzvedávala na nádraží ještě jednu kamarádku a její doprovodnou mamku (hrála jsem si na průvodce Prahou), tak jsem kvůli tomu (a pomalému MHD) dorazila na festival malinko později. Přišli jsme na konec besedy s Nataljou Ščerbou, což mi ani moc nevadilo.
Zajímavé ale na tom je, že jsem se na Humbook dostala bez toho, abych někomu ukazovala svůj lístek. A to jsem si i platila VIP (velmi inteligentní primát), takže jsem získávala i tašku s bonusy (tři knížky, letáky, časopisy, propiska, záložka a odznáček). Tu jsme si taky brala bez toho, aby to někdo hlídal. Dokonce i ta kamarádka, která měla obyčejnou vstupenku, si ji pak později brala s jejich povolením, protože měli přebytek. Tak proč jsem si to sakra platila?
Přeskočíme raději k besedě. První jsme se dostali na besedu Ruty Sepetysové. Ta byla velmi příjemná, otevřená a veselá. Hned co vešla na pódium, tak řekla: „I can’t sit. I am so excited, because I am in Prague!“
Ruta nám pověděla, co ji vedlo k psaní knih. Pracovala v Americe v hudebním průmyslu a hodně let trávila tím, že pomáhala lidem od hudby vyprávět jejich příběhy. Neustále se někoho ptala na jejich příběh, až pak se jí jednou někdo zeptal na její příběh. Ona řekla, že je Litevka. Ten člověk ji pak politoval, protože si myslel, že to je nějaká nemoc. Podle Ruty byl tohle ten moment, kdy se jí změnil pohled na svět a dovedlo ji to pak k psaní. Nyní pokračuje ve vyprávění cizích příběhů, ale teď je vydává formou knihy. Jak jsem pochopila, tak ona je nevymýšlí, jen pomáhá ostatním vyprávět jejich příběh.
Přiznám se, že jsem předtím její knihy neznala. ale musím uznat, že mě ta kniha Sůl moře velmi zaujala a těším se, až si ji přečtu. I když si k ní asi budu muset připravit kapesníky. Aspoň to tam bylo doporučeno. Není divu, když se odehrává za druhé světové války a měla by pojednávat o největší námořní katastrofě v dějinách. Tou není Titanik, o kterém vědí všichni. Je to loď plná uprchlíků, která měla několikanásobně více pasažérů než Titanik, a která plula z Polska přes Baltské moře, dokud ji nepotopila německá torpéda. Doteď o tom nikdo nevěděl. (Nebudeme rejpalové a zapomeneme teď na historiky.)
Ale spoustu lidí bude zajímat spíš Christopher Paolini. Přišel tam za ohromného potlesku, plný sál, jak jinak taky. Byl sice taky nadšený, že je znovu v Praze, ale jelikož tu byl už podruhé, tak si mohl sednout. Dozvěděli jsme se o tom, jak se dostal k psaní. Nechodil do školy, studoval doma, kde ho učila jeho mamka a ta jim nedělala prázdniny. Díky tomu (a jinému stylu školství) mohl odmaturovat už v patnácti letech. Přišla pak radost, že se nemusí učit. Nemusel nic dělat, nemusel se učit a ani pracovat. Po čtrnácti dnech se začal nudit. Nudil se tak moc, že začal kopat na zahradě díru, až měla nakonec asi metr v průměru a hluboká byla dva metry. Tak moc se nudil. Díru zveleboval, vytvořil ji střechu a následně i do ní tunel… Pak teprve začal psát.
Podle jeho slov byla ta první verze hrozná. Eragon se jmenoval Kevin. Pak začal upravovat a přepisovat. Jádro zůstalo stejné, ale teprve pak to dal někomu číst. Nějak to putovalo k tomu, že se v 17 dostal poprvé do školy. Přitom byl oděn do renesančního obleku. A takhle tam měl číst Eragona, aby získali odezvu ostatních. Nazvali ho Romeem. Ale že měl nakonec Eragon úspěch, nebude moc velké překvapení.
V průběhu dotazování se pak hodně lidí ptalo na pátý díl. Nebo jestli se dozvíme něco víc o Murtraghovi. Nic jsme z něj nedostali. Ani když se někdo na internetu vydával za Kevina a tázal se, zda bude v pátém díle postava jménem Kevin.
Dokonce jsme se dostali i k autorskému čtení. A hned ze tří knih. Z první nám přečetl jednu větu. Z druhé taky. A ze třetí taky. Proto bylo to čtení tak hrozné dlouhé… Ale především dvě z těch vět byli v jiném jazyce, kterou se pokoušel vyslovit. Omlouval se přitom za svůj přízvuk. V elfštině totiž musíte malinko srolovat jazyk a to mu moc nešlo.
Nastala pak autogramiáda. Vznikla tak všeobecná tlačenice. Žádná organizace, alespoň zpočátku ne. Prostě jste se tlačili na pódium, potom na pódiu a když už jste měli podepsáno, nebyla cesta ven. Hodila se mi na to jedna věta, kterou jednou řekla kamarádka v autobuse:
Tady je tak narváno, že s někým otěhotním a nebudu vědět s kým.
Tohle se mi tam naštěstí nepovedlo, jelikož kolem mě byly převážně holky. Dobře, jedno byl za mnou nějaký chlap, ale k ničemu nedošlo. Ale trvalo to sice dlouho, ale ten podpis jsem nakonec získala! Mám podepsaného Brisingra (v angličtině, koupený před rokem v levných knih, ale psst – neříkejte to Chrisovi!).
 |
| Podepsaný Brisingr + všechen obsah VIP balíčku.
Můj rádiobudík je bonus. |
A jak nakonec shledávám Humbook? Užila jsem si ho, ale to jen díky spisovatelům a besedám s nimi. Ty byly bezvadné, ale zbytek už se mi až tak nelíbil.
Chtěla jsem jít kupříkladu Českou fantasy s Petrou Neomillerovou, jenže tahle beseda probíhala prakticky v takovém velkém výklenku u vstupu, kde umístili plátno. Lidé se pak u výklenku nashromáždili tak, že nebylo možné přes ně vidět, a ozvučení taky nebylo nic moc, takže ani nebylo nic slyšet. Doprovodný program, minimálně co se týče organizace, má u mě mínus.
A i občerstvení. Měli tam cateringovou společnost, která sice byla dobrá, občerstvení bylo super, ale mohli to mít levnější. Chlebíček za 55,-. espresso za 40,- a i blbá sušenka (se smajlíkem) stála 10,-. To víte, já jsem zvyklá z Festivalu Fantazie na hranolky za 25,-, tousty za 30,-, pizzu za 90,- a točenou Kofolu do 0,5 za 25,-.
Jsem zvědavá, jak to budou mít příští rok. Kdo tam bude za příští spisovatele. Na facebooku jsem zahlédla komentář, že by mohli zkusit sehnat Chrise Colfera. Kdyby se to stalo realitou, bylo by to super. A snad si dají i příští rok víc záležet na doprovodném programu, levnějším občerstvení a seženou větší prostory.