HP LARP – Jak jsem jela do Bradavic

Taky už od svých jedenácti let čekáte na dopis z Bradavic?

Já už ne, protože mě můj přišel loni v říjnu.

Jak se to jenom stalo?

Jednoduše mi napsal kolejní Zmijozelu, sháněl lidi a tak jsem po dlouhém váhání (a zvažování své finanční situace) vyplnila přihlášku. O měsíc později jsem ve zmijozelské uniformě čekala na vlak do Bradavic.

Dojemný začátek

Dojeli jsme do Sedlčan Prasinek a vydali se ke škole. U té nás hned čekali profesoři, přivítali nás a zkontrolovali, zda jsme přijeli v pořádku. Následovala rychlé ubytování v kolejních místnostech (z důvodu kapacity ubytování spí Zmijozel s Mrzimorem a Havraspár s Nebelvírem). Starší studenti se vydali do Velké síně a my nováčci jsme si ještě chvíli počkali. Pak si pro nás přišli a odvedli nás do Velké síně na zařazování.

Tu chvíli si budu pamatovat navěky.

Celá místnost byla potterovsky vyzdobená, kolejní vlajky visely po stranách, ze stropu viseli svíčky a další hořící byli umístěné na stolech, což bylo jediné světlo v místnosti. K tomu se odkudsi (zdroj nebyl vidět) linula hudba z potterovského soundtracku. Uprostřed před učitelským stolem stála malá židlička se starým umourosaným kloboukem a všichni místnosti hleděli na nás. Ta atmosféra byla v tu chvíli tak kouzelná, že jsem se vážně cítila jako v Bradavicích.

Postupně si přivolali každého z nás a za chvíli i moje jméno. Usedla jsem na židličku, nechala si klobouk posadil na hlavu. Doslova z klobouku se pak ozvalo – ZMIJOZEL!

A tak jsem byla zařazena.

Jak mi troll zlomil nohu

Následující den začalo prozkoumávání pozemků. To zahrnovalo hledání a otáčení kartiček po lese, bažinách, horách… Za to se dali získávat různé výhody. Například pokud jsme otočili nějakou kartičku třeba s Akromantulí. Následně zkontroluju číslo na své herní kartě a pokud mám štěstí, získám jed akromantule. Pokud ne, tak mě kousne a já mám deset minut na sehnání protijedu, jinak zemřu.

A aby toho nebylo málo, některé lokality jsou trochu složitější. Například do pavoučí kobky se může jedině, když získáme mnoholičný lektvar a DNA jednoho profesora (kupuje se u obchodníka) a následně se tam s „panem profesorem“ vydáme. Hory jsou zase specifické v tom, že tam můžeme jít jedině ten, kdo má pavoučí prsten.

No, a tak jsem si jeden vzala a vydala se do hor. Ty byly zcela tématicky umístěné u jednoho strmého svahu, kde bylo hodně kamenů, takže jsem si mohla skoro vážně šplhat či slézat dolů. Jednu takovou skálu jsem slezla a otočila jsem kartičku. Zjistila jsem, že je tam troll, který mi právě zlomil nohu. A teď si zkuste lézt zpátky nahoru a přitom nepoužívat jednu nohu.

Runy psané levou rukou

Podobný případ nastal i v bažině. Tam mi jeden rarach zlomil pravé zápěstí a nemohla ho používat. Hlavně jsem neměla žádný kostirost, obchodník měl zavřeno a nám stejně za chvíli začínala hodina Starodávných run. Tak jsem psala runy levou rukou. Mimochodem jsem pravák.

*Bude doplněna fotodokumentace napsaných run, až se mi ten papír podaří najít. Ještě před pár dny se tu někde válel.*

Vypadalo to nemotorně a trvalo mi to moc dlouho. Nejspíš proto se mě panu řediteli (ten ty runy učil) asi někde u třetího řádku zželelo.

Přišel ke mě s nějakým hrnkem tekutiny a „Vypij to.“

Napila jsem se. Chutnalo to jako studený čaj.

„Právě jsi vypila kostirost.“

Jupí! Můžu psát pravou rukou.

Docela se to hodilo, protože další hodina byla létání. Skoro se to i vymstilo panu řediteli, jelikož když se hrála Lehká kamenovaná zůstali jsme ve hře jen my dva. Bohužel mě po chvíli trefil „kamenem“ a já jsem prohrála.

O lstivém Zmijozelu, který je lstivější než organizátoři čekali

Jak to tak bývá, skrz LARP nás provázel určitý příběh. V průběhu hledání kartiček po lese jsme občas i nacházeli kartičky s určitým časem a místem. Tam se odehrávali střípky příběhu.

Ale mimo to jsme si my zmijozelští všimli, že náš kolejní ředitel nosí na krku nějaký klíček. Sice jsme nevěděli o co jde, ale už jsme začínali spřádat plán, jak ho o ten klíček okrást. Bohužel jsme se vzápětí dozvěděli, že profesory omráčit nemůžeme a tak jsme to vzdali.

Jenže aby toho nebylo málo, tou dobou jsme obdrželi lístek, že máme být v jednu hodinu u Chroptící chýše. Měli jsme obavy, aby to nebyla nějaká past, tak jsme o tom informovali našeho kolejního ředitele. Ten preventivně hlídkoval na kraji lesa, zatímco jsme se vydali na místo setkání, přičemž jedna z nás se ještě schovala pod neviditelný plášť.

Čekal tam na nás jakýsi čaroděj. „Váš kolejní ředitel nosí kolem krku klíč, který chceme my. Ukradněte mu ho a doneste nám ho, jinak ho zabijeme a vezmeme si ho sami,“ řekl nám.

Inu, co jsme měli dělat? Jelikož jsme nemohli kolejního omráčit, tak jsme dospěli k závěru, že to nemá cenu a pěkně jsme mu to všechno vyklopili. Tím jsme totálně rozhodili organizátory, protože s tímhle vůbec nepočítali. Prostě jsme ještě vychcanější, než čekali.

Ale nakonec ten proradný čaroděj seslal Imperio na jednu z nás, která pak následně v lese přepadla kolejního a okradla ho. Tím získali proradní portugalští Mortifágové poslední klíč. Večer se pak strhla bitva o Bradavickou truhlu

Mimochodem, ačkoliv to tak na první pohled nevypadá, takhle tohle jsem zážitky ze dvou ročníků. Příští víkend nastupuji již do třetího a budu umět nová kouzla. Prozatím si můžete o více larpových zážitcích přečíst v mých tweetech:
HP LARP #01
//platform.twitter.com/widgets.js
A pokud se mi podařilo vás na to navnadit, tak… No, jelikož mi trvalo až moc měsíců sepsat tenhle článek, už je plno. Smůla. Tak příště.

 

Edit 6. 10. 2017: Ale podle všeho se před pár dny uvolnilo jedno místo ve Zmijozelu. Takže kdo má zájem, napiště ještě e-mail na hplarp@seznam.cz. Ale rychle, potřebujeme nějakou posilu. Přece těm havranům ten pohár zase nepřenecháme!