Už od první chvíle mu na ní připadalo něco povědomého. Teď když si to zpětně uvědomoval, tak v ní viděl její matku. Byla jí tak moc podobná. Podědila po ní blonďaté vlasy, rysy tváře, nos a dokonce i její pohled. Jen ty oči měla po něm. Tmavě modré.
Ale v první chvíli ji nepoznal. Překvapilo ho, když se ve dveřích objevila. Ta holka před ním, nemohla být o moc starší než Hope. Přesto šla proti němu, neohroženě, plná vzteku a s kůlem v ruce
„Kde je Hope?“ zavrčel výhružně. „Jestli jste jí jenom zkřivili vlásek na hlavě, tak tě varuju…“
„Najednou jsi starostlivý otec,“ odfrkla si podrážděně. „Uklidni se, je vevnitř.“
Hlas Hope zevnitř to potvrzoval. A pak ji i spatřil v okně. Vyrazil k ní, ale hned ho zastavila.
„Co chceš,“ procedil skrz zuby, zatímco bojoval a snažil se zvednout.
„Tebe,“ vydala se k němu. Čím byla blíž, tím víc bolesti mu způsobila. „Abys trpěl, stejně jako jsem celý život kvůli trpěla já.“
„Nikdy jsem tě nepotkal,“ nevybavoval si jí. A na obličeje má dobrou paměť.
„Svým způsobem jo,“ oponovala mu. „Když jsi zabíjel mojí matku.“ Mávla rukou a na hrudi se mu otevřel hluboký šrám. „Zlomením vazu.“ Další šrám. „V Mystic Falls.“ Další se objevil na zádech. „Zatímco byla těhotná. Se mnou.“ Teď to bylo hned několik šrámů. „Zabil jsi nás obě.“ Zastavila se u něj.
Už nebojoval. Nesnažil se vstát. Stála nad ním a on na ní jenom zíral. Pamatoval si jen jednu těhotnou ženu, kterou v Mystic Fall zabil. „To není možné,“ vydechl, když se napřáhla s kolíkem.
A pak se objevili jeho sourozenci. Následný boj ho rozptýlil od pochybností, které měl. Věděl, že je zabil, nemohla se vrátit. Nemohla přežít. Vždyť se ani nenarodila. A tak se uklidňoval s tím, že to mohla být jakákoliv jiná žena, o které nevěděl, že je těhotná. Zabil jich tam přeci kdysi dost. Stejně jako kdysi, když zjistil, že je Hayley těhotná, to popíral. Protože kdyby to byla pravda, kdyby to byla opravdu ona, znamenalo by to, že ji zase zklamal. Zase ji nechal zemřít. Svou dceru.
Uvědomění přišlo až v momentě, když Hayley řekla to slov. „Je tribrid.“ Pak už to nemohl popírat. Zavřel se ve svém pokoji. Přehrával si každý moment jejich setkání. Jak vypadala. Co říkala.
„Abys trpěl, stejně jako jsem celý život kvůli trpěla já,“ vzpomínal. Pak vzteky zahodil jednu vázu přes celou místnost. Selhal. Nechal ji trpět. Ať se jí dělo její život cokoliv, mohl za to on.
Věděl, co musí udělat. Chránit jí. Nikdo jí nesmí ublížit. Nikdy víc. Ani on a ani nikdo z jejich rodiny. I kdyby se měl od ní nechat zabít. Nemůže ji zradit znovu.
Jeho prohlášení vyvolalo v rodině dost otázek. O Juliet nikdo nic netušil. Tedy skoro nikdo.
„Klausi, nikdy jsem se tě na to nemínil ptát, protože jsem ti to nechtěl připomínat, ale teď musím,“ vydal se za ním Elijah, když odešel. Zavřel za sebou dveře. Ne, že by to mohlo zabránit ostatním poslouchat. „To dítě, o kterém jsi mluvil před lety, je to ona?“
A tak se Elijah konečně dozvěděl ten příběh, na který se nikdy neodvažoval zeptat. Příběh, jak Klaus zabil ženu, kterou miloval a která nosila jeho dítě, jenom proto, že jí nevěřil. Konečně pochopil, proč se Klaus kdysi při zjištění o Hope choval tak, jak se choval. Litoval, že to tehdy nevěděl. Přál by si svému bratrovi pomoct, ulehčit mu od tohohle břímě.
Mezitím Hope si začínala zvykat na představu, že má sestru. Už chápala, proč si s ní tak rozuměla. Proč jí byla tak podobná. A Freya zatím přemýšlela, jakou má tohle má nějakou souvislost s Dahliou.
Mikaelsonovic rodina ale nebyla jediná, kdo si zvykal na tohle nové zjištění.
„Faith, počkej,“ snažil se jí zpomalit Tyler. Co ho osvobodila, tak se snažil pomoct jí zkrotit její žízeň a zvyknout si na nové schopnosti. A přitom hledal vhodnou příležitost, jak ji říct, co si nedávno uvědomil. „Musím ti říct něco o Klausovi.“
„Něco o tom, jak ho zabít?“ podívala se na něj Faith. „Nebo co mi pomůže ho porazit?“
Tyler zavrtěl hlavou.
„Pak mě to nezajímá,“ odvrátila se zase od něj. „A nechci o něm nic slyšet.“
„Ale je to důležitý,“ snažil se jí přinutit poslouchat. „Jde o to, co jsi tam tehdy říkala. O tvojí matce.“
„Myslíš, jak jí zabil,“ zopakovala chladně.
„V Mystic Falls. Nikdy jsi mi neřekla, jak a kde se to stalo.“
„Nezáleží kde a jak to udělal. Stačí, že to udělal.“
„Záleží, protože myslím, že jsem ji tehdy potkal,“ konečně upoutal její pozornost. „Jestli je ona ta, kdo myslím, tak vím i s kým se tam stýkala. Byla tam s Klausem. Milovala ho.“
„A přesto ji zabil,“ shrnula to. Už zase ztrácela zájem. „Je to všechno?“
„Klaus je tvůj otec,“ dokončil Tyler to, co se jí snažil říct. Konečně to všechno chápal. Jak se stala tribridem. Ještě donedávna si myslel, že za to mohli experimenty Dahlie, ale tohle dávalo lepší smysl.
„Já vím,“ odvětila k jeho překvapení Faith.
„A stejně ho chceš pořád zabít? Vlastního otce?“ nevěřil tomu Tyler.
Faith se zhluboka nadechla a otočila se čelem k Tylerovi. „Jo, je můj biologický otec. To nemění nic na tom, co udělal,“ začala vykládat s nenávistí v hlase. „Zabil mojí mámu a pak mě nechal Dahlii. A sám přitom předstíral, jak je vzorný otec u Hope, ale na mě se vykašlal. V tu chvíli pro mě přestal být mým otcem.“
„Nemůžeš zabít vlastního otce.“
„Můžu a udělám to!“ vyjela na něj Faith. „A ty mi v tom nezabráníš.“
Těmihle slovy si zajistila, že už o tom Tyler nemluvil. Vyvolalo to v něm konflikt, za který mohlo jeho pouto k Faith. Měl vnitřní potřebu ji pomáhat, a tak jí poslouchal, ale jednoho jeho část věděla, by neměl. Myslel na její dobro. Tušil, že když zabije Klause, jednoho dne toho bude litovat.
Dál ji v tom pomáhal, připravoval s ní plán jak porazit Klause, ale zároveň přemýšlel, jak jí v tom zabránit. Věděl, že to nezvládne sám. A tak risknul setkání s Původními. Počkal, dokud Faith neusnula, a pak se vyplížil pryč.
„Vážně musíš posílat vzkazy skrz Hope?“ vyčetla mu Hayley, když ho uviděla přicházet do Rousseau baru. Vedle ní stála Hope s vyškrábaným vzkazem na ruce. Kromě nich tam s nimi byla ještě Freya.
„Faith se o tomhle nesmí dozvědět,“ okomentoval
„Nebýt toho propojení, už bys byl dávno mrtvý,“ upozornila ho Hayley.
„Což je teď už jenom otázkou času, takže bys měl mluvit rychle, dokud ještě můžeš,“ varovala ho Freya.
„Chci vám pomoct zastavit Faith. Neuvědomuje si to, ale když zabije Klause, jednoho dne toho bude litovat. Tomu chci zabránit,“ vysvětlil jim svoji situaci.
„Jak hodlá zabít Klause?“ zeptala se Freya.
„Ona…“ začala Tyler, ale nedokázal pokračovat. „Ona… ona…“ zkoušel to znova, ale ačkoliv jim to chtěl říct, nešlo to. „Nemůžu vám to říct.“
„Pitomý pouto,“ zaklela Hayley. „Nemáme čas, aby ses zase xkrát proměňoval, abys to zlomil.“
„Jak nám můžeš teda nějak pomoct?“ zeptala se Hope.
„Nemůžu vám říct nic o jejím plánu. Ale můžu vám říct cokoliv jiného o ní. I něco trochu o její mámě.“
„Znal jsi ji?“ zaujalo to Hayley.
„Byla s Klausem krátce v Mystic Falls. Tam jí zabil a tam jsem jí i pohřbil,“ shrnul jim to Tyler.
„Když zemřela těhotná, jak to, že to dítě přežilo?“ zeptala se Freya.
„To nevím,“ zavrtěl hlavou Tyler. Moc jim užitečný zatím nebyl. „Potkal jsem jí, až když jí bylo pět let.“
„Ještě jednou jak nám chceš pomoct, když nic nevíš nebo nemůžeš říct?“ zopakovala Freya předchozí otázku.
„Můžeme ho pořád využít a předstírat, že ho někdo z nás zabije, pokud se nevzdá. Záleží jí na něm,“ navrhla Hope.
„To nám získá jenom trochu času a pak ho bude chtít zase zabít,“ pokrčila Freya rameny.
„Předtím jsi mluvil o tom, že jsi ji odněkud zachránil,“ vzpomněla si Hayley. „Před kým?“
„Pamatuješ jak jsi se mě ptala na Dahlii?“ podíval se na ní Tyler.
Freya ztuhla. V hlavě si promítla vzpomínky na svoje dětství, jen si tam dosadila místo sebe Faith. O několik kroků popošla k Tylerovi s vážným výrazem. „Ona ji měla celý ten čas?“
„Celých třináct let,“ přikývl Tyler hlavou. „Pojmenovala ji Frigg, ale ona to jméno nesnášela, tak si ho pak změnila.“
Freya se otočila k Hayley a Hope. „Dahlia ji musela nějak přivést k životu.“
„Nebo Esther,“ napadlo Hayley. „Když přivedla při pádu druhé strany sebe, Finna a Kola zpátky, mohla vzít i jí.“
„A pak ji předat Dahlii,“ pokračovala Freya. „Proto nikdy neměla pořádně zájem o Hope. Její příchod do města bylo jen divadlo, abychom si mysleli, že je konec. A přitom už měla Faith, zatímco my ani nevěděli, že existuje.“
„Takže ona bude starší,“ vydedukovala Hope.
„Dahlia je jediná, které se bojí,“ poznamenal Tyler.
„A jediná, která by ji mohla zastavit,“ uvažovala Hayley.
„Do města ji přivádět nebudeme,“ stavěla se proti tomu ihned Freya. „Bude ji chtít zpátky. Nemůžeme ji jí jen tak předat.“
„Nemusíme ji přivádět do města, ale můžeme ji tím jen vystrašit,“ namítla Hayley. „Ať si to jenom myslí.“
„To nám jenom získá trochu času. Nakonec ten trik prohlédne,“ zavrtěla Freya hlavou.
„A co přivést někoho, kdo by jí to mohl rozmluvit?“ napadlo Hope a všechny pohledy se upřely na ní. A takhle se zrodil jejich plán.
Aby se to všechno mohlo uskutečnit, musela Hayley vzít Hope mimo město. Tyler jim jen mohl naznačit, že nemají moc času.
„Je mi líto, co se ti všechno stalo. Omlouvám se ti za bratra, omlouvám se ti za celou rodinu,“ snažil se Elijah uklidnit Faith, když získala znovu jedinou zbraň, která je mohla zabít. Přitom ctil bratrovo přání neublížit jí. „Chceme to napravit.“
„A já tohle nechci poslouchat,“ zlomila mu mávnutím ruky vaz. Pak se obrátila ke Klausovi. „Najednou se nebráníš. Měla bych ti poděkovat za usnadnění. Ale jen tak pro jistotu,“ uvěznila ho kouzlem a řetězy. Nevěřila, že tohle není žádná lest.
„Nevěděl jsem to. Nevěděl jsem, že jsi moje dcera.“
„Já nejsem tvoje dcera!“ rozčílila se. „O mě jsi přišel, když jsi zabil moji matku.“
„Za svůj život jsem nadělala hodně špatných věcí. Vraždil jsem, ničil, pustošil lidské životy. Nikdy jsem si z toho nic nevyčítal. Jenom to, co jsem udělala tobě a tvojí matce,“ řekl jí upřímně. „Chápu, co cítíš. Chápu, proč to musíš udělat.“
„Ne, nechápeš,“ zvolala zlostně. „Nemáš ponětí, jak se cítím.“
„Vím, jaké to je mít krutého rodiče. Cítit se sám,“ popisoval svoje pocity. Věděl přesně, co jeho dcera zažívá. „Prázdná uvnitř. Že ti nikdo nerozumí.“
„Jestli si myslíš, že takhle si získáš moje sympatie, tak se pleteš. Za to, co jsi udělal, zaplatíš,“ namířila proti němu dubový kůl.
„Celý život jsem žil se svojí temnotou. Když žiješ tak jako já, ta temnota tě jedno dožene. A proto, kdybych teď měl mít jedno jediné přání, nebylo by to, abys mě ušetřila. Přál bych si, abys nemusela žít jako já. Aby ses svojí temnoty zbavila a přestala se cítit tak prázdná.“
Ruka se jí zachvěla. Nechtěla poslouchat jeho řeči. Neměl se chovat takhle. Čekala, že se bude bránit, bojovat, ne jen čekat a mluvit. Nechtěla, aby s ní soucítil. Měl být to monstrum, jako kterého ho vždycky viděla.
„Friggo,“ oslovil jí hlas, který moc dobře znala. Vyděšeně se otočila a spatřila Dahliu.
Když Klaus viděl ten strach v jejích očích, měl sto chutí postavit se před ní a bránit jí. Zabraňovalo mu v tom jenom to, že věděl, že je to Freya. A taky že se nemohl hýbat.
„Ty nejsi Dahlia,“ odhalila jí po chvíli Faith. Měli pravdu, zabralo to opravdu jen na chvíli. A dalším mávnutím ruky se zbavila Freyi, aby se zase mohla vrátit ke Klausovi. Opakoval se stejný moment jako před pár dny, když ho měla v šachu, v ruce držela kůl z bílého dubu, a chystala se ho zabít. Rozdíl byl jen v tom, že tentokrát se Klaus nebránil. Za to ji v tom chtěl zabránit Tyler.
„Faith,“ zavolal na ní. Proč ji zase přerušuje? Otráveně se na něj podívala a zjistila, že tam není sám. Rebekah měla ruku hluboko v jeho hrudi a držela jeho srdce.
„Nech Klause být a já nechám být jeho,“ vyhrožovala Rebekah. „Jinak to nepřežije.“
Tohle na ní fungovalo o něco líp. Skutečně váhala a sklonila ruku se zbraní. Nechtěla ztratit Tylera. Bez něj by to na světě nezvládla. Proto se zdálo, že nemá moc na výběr. Ale jen zdálo, protože ke svojí vlastní škodě byla až moc chytrá a našla si svůj způsob.
„Ne, ty ho necháš být a odejdeš, jinak to nepřežiješ ty,“ natáhla ruku s kůlem. Světla se zablýskala a on vybuchl. Rozprášil se na prach, který se vznášel vzduchem. Zvedla ruce a ty malé částečky se nesly ke všem přítomným Původním. Ke Klausovi, Rebekah a Elijahovi, který byl jako jediný v bezvědomí. Vkrádala se jim do plic a spaloval je zevnitř.
Rebekah se rozkašlala. Musela pustit Tylera, nedokázala to vydržet. Klesla na kolena.
„Chceš zabít všechny?“ sledoval je Tyler. Nevěřil tomu, že by to udělala. Klaus byl celou dobu jejím cílem. Nesedělo mu to.
„Jenom jeho,“ odpověděla mu Faith. Dalším mávnutím rukou odsunula Rebekah a Elijaha stranou ke stěně. Tam konečně mohli volně dýchat. Ale zároveň nemohli nic dělat. Žádný původní se k nim nemohl přiblížit. A jen Klause to dál pomalu zabíjelo.
„Víš, na tuhle chvíli jsem se těšila hrozně dlouho,“ sehnula se k němu. „Bylo mi jedenáct, když mě Dahlia přinutila poprvé zabít člověka. Bylo to těžký, ale dost mi pomohlo, když jsem si místo něj představila tebe.“
„Je… mi… to… líto…“ snažil se ze sebe dostat Klaus, ale ten prach mu to dost stěžoval. „Nevěděl… jsem…“
„Co mi udělá?“ přerušila ho Faith. Jeho řeči ji nezajímali. Nechtěla to poslouchat. Ona měla svoji pravdu. „Ale stejně jsi mě jí nechal. A sám sis pořídil další dceru a hrál si s ní na perfektní rodinku.“
„Faith, počkej,“ přiběhla tam Hope.
„Nesnaž se mě zastavit, Hope,“ otočila se k ní Faith. „Nechci ti ublížit. Nechci s tebou bojovat. A nechci ani poslouchat tvoje další řeči. Stejně už je to jenom otázka minut,“ koutkem oka pohlédla ke Klausovi. Ležel na zemi. Polovina jeho kůže už byla šedivá a pokrytá tmavými žilkami.
„Tak neposlouchej mě, poslechni si jí,“ vytáhla Hope lahvičku a rozbila ji o zem. Do vzduchu se vznesl další prach. Akorát že tentokrát pocházel z hrobu. Provázaný byl s kouzlem, které přivolalo ducha pro ty, kteří ho dokázali vidět. A tak jsem se poprvé setkala tváří tvář se svojí dcerou.
„Kdo jsi?“ nepoznala mě. Nemohla jsem ji z toho vinit, nikdy mě neviděla. Ani na fotce nebo nějakém obrázku.
„Řekla bych ta, která tě porodila, ale to jsem trochu prošvihla, ale až na tenhle malý detail, jsem tvoje matka,“ usmála jsem se na ní.
Její výraz se najednou změnil. Pryč byla ta nenávist a chladnokrevnost. „Mami,“ vydechla. Po tváři ji stekla slza. „Chyběla jsi mi.“
„Ty mě taky. A tvému otci určitě taky. Kdyby věděl, že žiješ,“ podívala jsem se na něj. Už byl na tom líp. Hope využila mého rozptýlení a přesunula ho do bezpečí. Už se z toho pomalu vzpamatovával.
„On mě nechal Dahlii,“ namítla Faith.
„To je lež, kterou tě celý roky krmila,“ vysvětlila jsem jí. „Anebo zkreslování pravdy, protože sice za to může jeho rodina, ale konkrétně jeho matka. Využila toho, že o tobě nikdo nevěděl. Dokonce ani já jsem o tobě nějakou dobu nevěděla a to jsem pátrala po tom, co se s tebou stalo. Zjistila jsem to, až když jsem tady narazila na Esther a věř mi, že to, co jsem jí pak řekla, si jen tak za rámeček nedá.“ Po těch slovech jsem se malinko zarazila. Nemáme tolik času, neměla bych se nenechávat tak unést.
„Ale zabil tě. A mě taky,“ vyhrkla se slzami v očích. „Přitom nás měl chránit.“
„Mrzí mě to. Měl jsem jí.. ti…“ ozval se Klaus. Snažil se ke mně mluvit, ale bylo to složité, když mě mohla vidět jenom Faith. „…věřit. Nikdy toho nepřestanu litovat.“
„Vyřiď prosím otci, ať nás teď nepřerušuje,“ sdělila jsem Faith.
Místo, aby to vyřídila, otočila rukou a seslala na něj mlčící kouzlo.
„V jiné realitě, kdy bychom byli normální rodina, bych ti teď vynadala a dala zaracha za začarování svého otce, ale máš štěstí, že teď nemáme tolik času,“ pokárala jsem ji prstem.
Nad mojí reakcí se pousmála. Za dlouhou dobu to bylo poprvé, co jsem ji viděla se aspoň trochu usmívat. Kéž by se to dělo častěji. „Máš úsměv svého otce,“ usmála jsem se i já. „Nemáš ani ponětí, jak moc jsi mu podobná. I když máte oba tu špatnou vlastnost, že dřív jednáte, než posloucháte. Jemu se to už vymstilo u nás, ale ty s tím zkus být opatrnější.“
„Ty na něj nejsi naštvaná?“ byla překvapená mou reakcí.
„Už dávno jsem mu odpustila. Co stalo, stalo se, a já jsem nikdy ani na chvíli nelitovala toho, že jsem ho poznala. Jenom díky tomu tu jsi,“ vysvětlila jsem jí. „Já vím, odpouštění není jednoduchý. Bude to trvat nějaký čas, ale jednou dokážeš.“
„Podle tebe ho mám nechat být?“ pozvedla obočí.
„Budeš muset. Potřebuješ ho. I celou tuhle rodinu. Oni tě ochrání před Dahliou, až si pro tebe přijde. Té se mstít klidně můžeš,“ připustila jsem. „Ale teď bych od tebe potřebovala jednu maličkost. Posil kouzlo, které Hope seslala.“
Udělala to. Zavřela přitom oči. Neměla jsem už moc času, ale ten krátký čas jsem ještě využila. Prostě jsem to musela udělat. Natáhla jsem k ní ruku a pohladila ji po tváři.
„Juliet,“ vydechl v tu chvíli Klaus vedle mě. Konečně mě taky vidí.
Stáhla jsem ruku a obrátila jsem se k němu. „Klausi,“ usmála jsem se na něj. Rozzářil se. „Prosím, postarej se o naši dceru. Musíš ji chránit. Dahlia už o ní ví a míří sem.“
„Udělám cokoliv,“ ujistil mě Klaus.
„Já vím, že ano. Věřím ti,“ řekla jsem mu svá poslední slova, než kouzlo vyprchalo.
Vrátila jsem se zpátky mezi mrtvé. Mohla jsem tak dál vyčítat Esther, co provedla, i když to už jsem udělala mockrát v minulosti. Camille mi přitom pomáhala.
Dahlia mezitím opravdu brzy dorazila do města. Boj s ní nebyl jednoduchý. Stejně tak nebylo snadné pro Klause a Faith navázat spolu nějaký vztah. Klaus se snažil, ale pro Faith bylo těžké mu věřit. Věděla jsem, že budou potřebovat hodně času.
Mnohem snazší to měla s Hope. Stejně tak i s Freyou, která ji nejvíc chápala s tím, co prožila. Taky měla stejné zkušenosti. Je aspoň z ničeho neobviňovala, i když zezačátku si pořád od všech udržovala postup. Dost tomu ale pomáhal společný boj s Dahlií.
Jejich hlavní problém přitom byla krev někoho, koho Dahlia milovala. Došlo jim, že to byla jedině Esther, a ta byla mrtvá. Tohle naštěstí pomohla vyřešit Keileen. Spolu s Freyou se jim za pomocí kombinace magie a vědy podařilo z krevních vzorků všech potomků Esther naduplikovat i její krev.
A tak byla Dahlia konečně poražená. Freye se vrátil zbytek její moci a Faith konečně volná. Jen její vztah s Klausem pořád ještě nebyl úplně v pořádku. Pořád mu neodpustila. Ale začala mu aspoň trochu věřit. No, aspoň něco.
Ale jak to tak v New Orleans bývá, nikdy tam není dlouho klid. A tak se brzo objevila magická prastará entita Hollow. K mojí nespokojenosti a celé rodině Mikaelsona šla po silných čarodějích, a tak posedla Faith. Jakoby nestačilo, že krátce předtím zemřela Hayley. Ničila ji zevnitř. Faith to statečně. Věděla, že postupně umírá, a byla připravená se obětovat. Hlavně když bude konec Hollow.
Tohle nemohl dopustit Klaus. Po tom všem, co si Faith prožila, nemohl jen tak sledovat, jak se obětuje. Musel ji zachránit. A tak nechal Hollow přenést do sebe.
„Takhle zemřeš,“ namítala Faith, když to zjistila. Nechápala, proč to pro ni dělá.
„Já vím,“ pohladil ji po tváři. „Pamatuješ, co jsem si kdysi přál? Abych tě mohl zbavit tvojí temnoty.“
Faith si to moc dobře pamatovala. Bylo to poprvé, kdy se k ní choval jako táta. Ušli od té doby dlouhou cestu. A teď tu brečela, když měl umřít. „Tati,“ oslovila ho tak poprvé. „Odpouštím ti.“
Usmál se a setřel ji slzu z tváře. „To je to jediné, co jsem doufal, že mi jednou řekneš.“
A pak, když se s ní rozloučil, políbil ji na čelo, se zvedl. Spolu s Elijahem se vydal smrti vstříc. Odcházel klidně a s úsměvem na rtech, protože věděl, že na něj čekám.
Jsem konečně zase s ním? Ano, jsem.
