Poslední panna? Ne, jen předposlední.

Docela ráda čtu blog Poslední panna. Myslím, že ho nečtu ani tak kvůli těm vtipným, sarkastickým článkům, kde popisuje některé mužské protějšky. Nejspíš bych ho sledovala už jenom kvůli tomu názvu. Povídá se, že narazit dneska na nějakou pannu je docela unikát. Třeba ten vtip, jak Drákula staletí pojídával šestnáctileté panny a pak v roce 2015 zemřel hlady.

Na tohle jsem si vzpomněla na našem zpravodajství. Každý týden píšeme takový kratičký test (například Jan Neruda, prezidenti, sametová revoluce, Ústava ČR…) a tentokrát jsme si měli vylosovat téma na příští týden. Náš učitel pronesl hlášku: „Tak to vylosuje nějaká panna… no, ale tak ta tady žádná nebude…“

Evidentně nepočítal se mnou.

Moji tichou a protestující hlášku: „Ale je,“ nikdo neslyšel. Přihlásila se totiž jiná dívčina. Jenže ta to myslela jako znamení zvěrokruhu.

Ale jak řekla moje kamarádka později ten večer, že se s tímhle nemám za co stydět.

Ono tenhle článek jsem chtěla napsat už dlouho. Problém byl v tom, že jsem na to neměla odvahu. Stejně tak jako jsem neměla včera odvahu přihlásit se a říct: „Tak já to teda vylosuju.“ Ty překvapené pohledy si pak můžu jenom představovat.

Ale aspoň jsem se odhodlala k napsání tohohle článku. Jenom jsem předtím musela změnit doménu, přezdívku a ujistit se, že si tenhle blog nikdo nespojí s mým jménem. (Kecám, na tom pracuju už pár týdnů, ale…) …bez toho bych se prostě do tohohle článku nepustila. Doteď byl zaškatulkovaný jako ten článek, který je tabu, a nikdy se k němu neodvážím.

***ÚVAHOVÁ CHVILKA***

Otázkou tady je, kdy se tohle hodí sdílet s ostatními a kdy to začíná být až příliš osobní? Kdy už je to nemorální? Nejspíš asi ve chvíli, kdy někdo bude sdílet s ostatními všechny svoje úchylky. (Ne, to fakt dělat nehodlám). Sdílení o informací o panenství či nepanenství (a panictví či nepanictví, ať si pánové nestěžují) je nejspíš rozhodnutí na každém zvlášť. A já ho pro blogerskou komunitu právě udělala.

***KONEC ÚVAHOVÉ CHVILKY***

Abych se ještě vrátila od úvah k sobě, tak u mě to bylo moje rozhodnutí. Ničí jiné, jakože by mě třeba nikdo nechtěl (protože občas chyběly doslova centimetry, aby k tomu došlo). Snad to nebude znít moc namyšleně, ale sama sebe nepovažuji za ošklivou holku. Ani za pěknou. Prostě tak nějak normální.

Stejně nějak stalo, že jsem nikdy s nikým neskončila v posteli (obrazně řečeno). Vždycky jsem si říkala, že jednou prostě nějakého kluka najdu. No, tak nenašla. Minimálně jsem se ještě do žádného nezamilovala. Asi. Nějak nevím, kde je hranice mezi tím, že se mi někdo líbí a tím skutečným citem zamilovanosti. Z toho důvodu jsem jich už několik odmítla. Později jsem to považovala za projev slabošství, že jsem z toho začátku nějakého vztahu tak zbaběle vycouvala. Ale faktem je, že já si prostě nevybavuji, že bych k některému z těch odmítnutých něco cítila. Takže jsem nikdy neměla žádný pořádný vztah.

Tohle všechno nějak vyplynulo k tomu, že mi je dvacet a jsem pořád panna. Panna, která kdyby měla spočítat, s kolika kluky něco měla, tak by jí na to nestačili prsty jedné ruky. Ani na obou rukách. Ale na napočítání kluků, s kterými jsem něco měla a ještě teď si pamatuju jejich jméno, by mi jedna ruka stačila. Zkuste si mě zaškatulkovat. Panna a zároveň coura. To by byla zajímavá postava do nějakého námětu, protože podle našeho učitele na dramaturgii, by měla mít postava v sobě nějaký konflikt. Tak mě někde obsaďte prosím.

Aspoň si díky tomu nemusím připadat jako reálná Anastázie z Padesáti odstínů šedi. Ono taky na rozdíl od ní jsem nežila v dobrovolném klášteře a už jsem se stihla seznámit i s používám žiletek. (S depilačním krémem taky, ale ten mi nevyhovoval.)

A proč tady tohle vlastně píšu? Pro mě je to moje osobní manifestace odvahy. Pro ostatní možná podivení, co za divnou holku to existuje, že je ještě ve dvaceti panna, a pro některé další jako já (existujete?) připomenutí, že se fakt nemáme za co stydět. Zkuste mě holky někdo trumfnout a přiznat se nejen tak, že ukážete i svůj ksicht, ale i své pravé jméno.

Takže těší mě, Předposlední panna.