Hermiona
„Povězte mi to ještě jednou,“ zopakovala jsem a podívala jsem se na Harryho a Rona, kteří mě přišli navštívit na ošetřovně. Kate tu byla chvíli před nimi, ale pak když přišel Harry, tak raději zase odešla.
„Hermiono, už ti to vyprávíme popátý,“ řekl otráveně Ron.
„Jenže já to chci slyšet doslova,“ trvala jsem dál na svém.
„Nejsme ty, abychom si pamatovali každý slovo, co kdo kdy řekne.“
Zamračila jsem se na něj. „Já si nepamatuju všechno doslova. A podezříváme tu naši kamarádku, u toho si musíme být jistí.“
„Všechno by se nám to mnohem víc usnadnilo, kdyby nám jedna osoba prozradila, co ví,“ prohlásil Ron a podíval se na Harryho.
Harry uhnul pohledem a prohlásil: „Slíbil jsem jí, že vám to neřeknu, a svoje slovo dodržím.“
„Dobře, takže shrneme si, co víme,“ navrhla jsem. „Čím to začalo?“
„Tím Malfoyový dopisem?“ zeptal se Ron.
„Nejspíš,“ přikývla jsem.
Harry zavrtěl hlavou. „Něco tu bylo ještě dřív. Poprvé ve vlaku cestou do Bradavic se zmínila o tom, že je Dudley tlustý.“
„No a?“ zeptal se Ron. „Vždyť je to pravda.“
„Jenže já jsem jí o tom předtím neřekl,“ odpověděl Harry. Rona to ještě víc zmátlo, jenže mě něco zaujalo na Harrym. Tvářil se zvláštně. Jako kdyby o tom věděl něco dalšího.
„Proč mám tušení,“ zeptala jsem se ho „že víš, proč to věděla?“
„Možná to vím,“ pousmál se Harry. „No co? Slíbil jsem ji, že vám to neřeknu. Neslíbil jsem, že vás nenavedu.“
„A navedeš nás ještě víc?“ pokusil se Ron dostat z něj víc.
„Zatím ne,“ zavrtěl hlavu. „Nenapadá mě teď jak, ale až budete u něčeho podobného, tak se ozvu.“
„Fajn, takže jedeme dál. Potom byl ten Malfoyův dopis. Jak to mohla udělat?“ zeptal se mě Ron.
„Nevím,“ přiznala jsem.
„Páni, ty něco nevíš?“ zeptal se Ron jízlivě.
Probodla jsem ho pohledem. „Kdybych mohla, tak zajdu do knihovny něco zjišťovat a nelítala bych po hřišti na stupidním koštěti, což nepřináší žádný užitek.“
„Hele, trochu to uklidníme, ano?“ uklidňoval nás Harry. „Vrátíme se k tématu.“
„Dobře, takže co bylo dál?“ zeptal se Ron.
„Pak byla divná na tom Harryho prvním zápase,“ řekla jsem. „Chvílemi byla mimo a potom sebou házela.“ Na chvíli jsem se zamyslela a pak jsem prohlásila: „Radši to už začnu zapisovat.“
Harry mi podal pergamen, pero a inkoust. „Potom přišlo to její jezerní koupání,“ řekl mi a já jsem to tam hned připsala.
„Dobře, co bylo dál?“ zeptala jsem se, když jsem dopsala slovo. Podívala jsem se na Harryho a Rona a oba dva vypadali, že usilovně přemýšlejí. „To vás nic dalšího nenapadá? Vždyť toho určitě bylo víc.“
„Možná…“ ozval se Harry, ale pak se zarazil. „To nic není.“
„Co?“ vyhrkl Ron. „Tak nám to řekni.“
„To nic není. Jenom jsem si vzpomněl, jak jsem měl loni o Vánocích pocit, jakoby tam byla se mnou.“
„Myslíš, jak si byl v knihovně nebo u toho zrcadla?“ zeptal se Ron.
„Ehm…u toho zrcadla. Když jsem tam viděl svoje rodiče a sourozence.“
„Počkat,“ zarazila jsem ho. „Říkal jsi, že si tam viděl jenom rodiče. O bratrech a sestrách jsi nic neříkal.“
„Byl tam jenom jeden a nebylo ani vidět, jestli je to holka nebo kluk. Prostě tam byl můj táta, který držel mě, a moje maminka, která držela hodně malý miminko.“
„Jo a tenkrát nás napadlo, jestli náhodou nejsou s Kate sourozenci. Však víš, ta podoba s jeho mámou a tak,“ dodal Ron.
„A není?“ zeptala jsem se.
„Ptal jsem se na to Brumbála a ten mi řekl, že ze spolehlivých zdrojů ví, že moje maminka nebyla nikdy znovu těhotná a že nejsem z dvojčat.“
„Dobře, takže zpátky k jejím tajnostem,“ pokrčila jsem rameny a podívala jsem se do pergamenu. „Co bylo dál?“
„Asi až to na konci roku,“ pokrčil Harry rameny.
„Co bylo na konci roku? Myslíš to s Quirellem?“ zeptala jsem se ho, protože tohle mi nedávalo smysl. Vždyť tam se přece nestalo nic zvláštního kromě toho, že Harry a Kate málem umřeli.
„No, jo. Já vám to vlastně neřekl,“ podrbal se Harry na hlavě. „Prostě ve chvíli, kdy jsem ztrácel vědomí, jsem ji uviděl. Bylo to asi na vteřinku, než jsem omdlel.“
„Dobře, takže tohle tam připíšu,“ prohlásila jsem a začala jsem psát.
„Možná tam můžeš ještě napsat, jak se přede mnou zastavila zelená smrtící kletba. Zastavila se ve vzduchu a rozplynula se.“
Překvapeně jsme se s Ronem na Harryho podívali. Ani jsme si nevšimla, že mi pero vypadlo z ruky. „Nechtěl bys nám začít takové podstatné detaily říkat dřív?“ zeptala jsem se ho.
Harry pokrčil rameny. „Asi jsem zapomněl. Ani Kate jsem to neřekl, ví to jenom Brumbál a ani ten to nebyl schopný vysvětlit.“
„A neukazovalo by to spíš na to, že si něco provedl ty?“ zeptal se Ron. „Vždyť tou dobou už možná Kate byla v tom bezvědomí vedle a přes plamen se prostě nemohla nedostat.“
„Já jsem nic neudělal,“ bránil se Harry. „Tohle jsem já nebyl.“
„Tak já to připíšu na seznam,“ řekla jsem a začala jsem hledat pero.
„Co bylo první divného s ní v tomhle školním roce?“ zeptal se Ron.
„A co prázdniny?“ zeptal se Harry.
„A bylo něco o prázdninách?“ zeptala jsem se, když jsem našla pero a připsala jsem do seznamu další řádek.
Harry nic neřekl, místo něj promluvil Ron: „Odkdy má ten deník?“
Na chvilku jsem se zamyslela. „Myslím, že asi tak od konce září. A od té doby ho má pořád u sebe.“
„Co může být na deníku tak zvláštního, že ho nosí pořád u sebe?“
„Je vidět, že neznáš dívky,“ oznámila jsem mu.
„Já bych pochopil, kdyby si deníček psala Levandule nebo ty, ale Kate je taková… normální. Vždyť ani nezbožňuje Lockharta jako vy všechny ostatní.“
„To bude tím, že není její typ. Ona je spíš na černovlasý. Jednou nám to říkala v ložnici.“ Zarazila jsem se. Na něco jsme si vzpomněla. Tehdy řekla jedno jméno.
„Co je?“ zeptal se mě Ron.
„Jak jste říkali, že se jmenoval ten někdo, jak souvisel s tím předáním deníku?“
„Tom,“ odpověděl mi Harry. „Proč?“
„Kate jednou řekla, že se jí líbí Tom. A potom jednou řekla něco o svých narozeninách a Tomovi.“
„Myslíš, že tohle všechno je ten samý Tom?“ zeptal se Ron.
„Dávalo by to smysl,“ prohlásil Harry. „Možná je Tom Zmijozelův dědic a nějak se s ním zapletla Kate.“
„A znáte někdo nějakého Toma?“ zeptala jsem se jich.
„Dean Thomas to asi nebude, co?“ zeptal se Ron.
Harry se uchechtl. „Ten bude těžko Zmijozelův dědic. Ale jinak si žádného Toma tady na hradě nevybavuji.“
„Možná se s ním schází někde jinde,“ navrhl Ron. „Myslíte, že si o něm něco napsala do toho deníku?“
„Nejspíš ano,“ přikývl Harry a pak se ho zeptal: „Míříš tím tam, kam si myslím, že míříš?“
„Jestli myslíš dočasné půjčení jejího deníku, tak jo, myslím.“
„To myslíte vážně?“ vyhrkla jsem a oba dva se na mě podívali. „Ukrást někomu deník je špatné. Je to zlý a podlý. Každá holka potřebuje mít svoje soukromí, do kterého by jim neměl nikdo zasahovat. Každý potřebuje mít tajemství.“
„Mám pocit, že Kate si to tajemství a soukromí vybrala už loni na takových dvacet třicet let dopředu,“ prohlásil Ron.
„To není vtipný,“ zamračila jsem se na něj.
„Jiný způsob tu není a dobrovolně nám to neřekne. Musíme zjistit, jak to s ní je. Jestli ji nějaký hajzl využívá, tak si to s ním vyřídím.“
Usmála jsem se. Je milé, jak ji tak pěkně chrání. „Nebudete k té krádeži potřebovat mě, že ne?“ zeptala jsem se jich. „Protože nebelvírské ložnice jsou začarované tak, že kluci k holkám nemůžou.“
„Tak to tě budeme potřebovat,“ odpověděl mi Ron. „Asi bys jí to měla vzít v noci, až bude spát. Takže budeme muset čekat, než tě pustí z ošetřovny.“
Povzdechla jsme si. Napřed poruším spoustu pravidel kvůli Mnoholičnému lektvaru a teď ještě budu krást nejlepší kamarádce její deník. Jakoby nestačilo, že si za jejími zády píšu s její bývalou nejlepší kamarádkou, o které nechce ani slyšet. Ne, tohle prostě neudělám.
Z ošetřovny mě ošetřovatelka propustila až na začátku února. Prošvihla jsem tak celý měsíc výuku. Ostatní mi sice nosili zápisky, ale to nebylo ono. Navíc jsem jediná ve třídě, kdo je schopný si dělat zápisky na dějinách, takže lednovou výuku už nikde nezískám. Možná Percy by byl ochotný mi to půjčit, jinak si to budu muset nastudovat z učebnice.
Látka z hodin ale nebyla jediný můj problém. Dalším mým problémem byla Kate. Harry na mě neustále tlačil, abych získala od Kate její deník. Já vím, že si o ní dělá starost, ale tohle už je moc. Přece se jí nebudu hrabat v soukromí.
„Jestli tam bude nějaká jiná barva, tak přísahám, že ti obarvím hlavu na modro,“ zaslechla jsem Katein hlas z koupelny.
„Možná by ti slušela,“ navrhl hlas Parvati.
Mluvila na Levanduli, jak jsem zjistila, když jsem vešla také do koupelny. Naskytnul se mi zajímavý obrázek na všechny tři. Kate se skláněla nad vanou a vedle ní byla Levandule, která jí právě sprchou mířila na hlavu. Kromě toho měla na sobě Kate jenom podprsenku a jinak měla přes sebe přehozený bílý hadr. Parvati stála vedle nich a zkoumala nějakou krabičku.
„Co tu vyvádíte?“ zeptala jsem se.
Odpovědí mi byla otázka od Kate: „To je Hermiona?“
Parvati se na mě podívala a odpověděla jí. „Jo, je to ona.“
„Tebe už pustili z ošetřovny?“ ptala se mě Kate, ačkoliv ji bylo přes tu tekoucí vodu těžké rozumět.
„Jo a ty bys to věděla, kdyby jsi nezdrhla před Harrym,“ řekla jsem jí vyčítavě.
„Proč jsi tam vlastně byla?“ vyptávala se mě Parvati. „Kate nám pořádně nic neřekla.“
„Nepovedený lektvar. To neřeš,“ mávla jsem rukou. „Radši mi vysvětlete, co je to tady za akci.“
„To se hned dozvíš,“ pověděla mi Levandule a vypnula vodu. Zároveň vytáhla z kapsy hůlku a namířila ji na Kateinu hlavu, na kterou jsem stále pořádně neviděla. „Arefaciet!“
„Tohle kouzelně sušení vlasů je vážně docela užitečné,“ prohlásila Kate a narovnala se.
Zalapala jsem po dechu. Tohle není možný. Tohle už prostě nebyla Kate, rozhodně ne ta, kterou jsem znala. Ta mívala tmavě rudé vlasy a tahle bytost je měla všechny dokonale blonďaté.
„Kate? Jsi to vážně ty?“ zeptala jsem se jí opatrně.
Ta bytost přede mnou se na mně usmála. „Chtěla jsem zkusit něco nového.“
„Chápu tvůj údiv,“ řekla mi Parvati. „Taky jsme tomu nevěřili, když za námi přišla s žádostí o pomoc.“
„Nikdy by nás nenapadlo, že Kate bude zrovna ten typ holky, která si kvůli klukovi obarví vlasy,“ prohlásila Levandule.
Kate se na ní překvapeně podívala. „Jak tě napadlo, že to je kvůli klukovi?“
„Vyznačuješ všechny znaky zamilovanosti. V jenom kuse jsi duchem mimo, usmíváš se, snažíš se vypadat pěkně a tak. Přečetla jsem dost milostných příběhů, abych to poznala. Takže kdo to je?“
„Já…“ Kate se na chvíli odmlčela.
„Nejmenuje se náhodou Tom?“ zkusila jsem se zeptat.
„Jak to víš?“ vyhrkla bez rozmyslu. Teprve pak se zarazila a opravila se: „Teda, jak jsi na to přišla?“
„Párkrát už jsi to jméno zmínila,“ pokrčila jsem rameny.
„Povídej, jak vypadá?“
„Z jaké je koleje?“
„Z jakého je ročníku?“
„Kolik mu je?“
„Jak se jmenuje dál?“
Parvati s Levandulí ji zahrnuly otázkami. Tady jsem navíc. Proto jsem vyšla ven a zamířila jsem dolů do společenské místnosti ke klukům, kde jsem se posadila vedle nich.
„Jdu do toho,“ řekla jsem jim. Oba dva se na mě nechápavě podívali, tak jsem dodala: „Vezmu jí ten deník.“
„Super,“ vyhrkl Harry a pak se zarazil. „Proč tak najednou?“
„Právě si kvůli tomu Tomovi obarvila na blond.“
„Co… cože?“ zakoktal překvapeně.
„Ta Kate, kterou známe?“ zeptal se Harry.
„Nevím jak ty, ale já tuhle Kate už neznám. A právě proto chci přijít na to, kdo ji tak ovlivňuje.“
—————-
Tom
„Myslíš to vážně?“ zeptala se mě nevěřícně s nadějí v hlase.
„Ano,“ přikývl jsem.
„A je to vůbec možné?“ zeptala se. „Vrátit se časem do minulosti?“
„Existují určitá období v roce, kdy je časoprostor slabší. Vlastně je to jenom jeden den v roce a je to jenom jednou za pět let,“ vysvětlil jsem jí.
„A to bude teď někdy?“ zeptala se.
„Bude to 14. února na svatého Valentýna.“
„A my to opravdu dokážeme? Cestovat časem?“
„S tvými schopnostmi, s mými radami a s naší snahou dokážeme cokoliv.“
Usmála se. „Společně bychom mohli ovládnout svět,“ navrhla a podívala se na oblohu. Dneska byla pěkná noc, mraky někam odletěly a zůstala po nich jenom obloha plná zářících hvězd.
„To si dáme do programu na příští měsíc. Tenhle se budeme věnovat tvému původu.“
Na chvilku se zamyslela. „Bude to zvláštní vědět, kdo jsem.“
Ano, ty zjistíš, kdo jsi ve skutečnosti zač, zatímco já zjistím, co se tu osudnou noc stalo. Co mě tehdy zničilo. Potter to být nemohl, nemá žádnou moc. To jsem už z něj vycítil tehdy při naší výpravě do knihovny pro recept. A přesto, když se dotknul astrální Kate, tak mě dokázali společně přemístit daleko pryč. Mezi těmi dvěma něco je a já přijdu na to, co to je. Vlastně už to tak trochu tuším, ale po Valentýnu budu mít jistotu. Mám štěstí, že teď spolu nemluví, protože prohlubovat tu jejich společnou sílu do mých plánů nezapadá.
„Ale to víš už teď,“ namítnul jsem. Vzal jsem ji za ruce a otočil jsem si ji čelem k sobě. „Podívej se na mě. Ty jsi Katherine Beckerová. Jsi bilokantka a máš obrovskou moc. Akorát pak budu vědět, komu můžu poděkovat za to, že stvořil tak úžasnou bytost.“
Podívala se mi do očí a já do jejích. „Myslíš si, že jsem úžasná?“ zeptala se mě. Přitom se postavila na špičky a dostala se tak do úrovně mojí hlavy. Takhle mi připadá roztomilá, jak se ke mně natahuje jako dítě ke svému oblíbenému plyšákovi.
„Ano, myslím,“ odpověděl jsem a naklonil jsem se k ní. Možná tenhle náš vztah by nebyl až tak úplně beznadějný. Vždyť jsme oba dva bilokanti a to nás spojuje.
„A co si ještě myslíš?“ zeptala se mě.
Uhnul jsem pohledem a podíval jsem se na její vlasy. Zároveň jsem pustil jednu její ruku a vzal jeden pramen jejích vlasů do ruky. Je zvláštní, jak stačí jedna poznámka a hned si kvůli mně obarví vlasy. Taková oddanost se jen tak nevidí.
„Myslím, že ti ty blonďaté vlasy sluší,“ řekl jsem jí potichu. Naklonila se ke mně ještě blíž.
To už nás opravdu dělilo jen několik centimetrů. Dívali jsme se navzájem do očí. Má je zelené, což je moje oblíbená barva. Barva Zmijozelu. Už jen tím pohledem jsem cítil to spojení mezi námi. Stačilo se jenom naklonit o kousek dopředu a ochutnat její rty.
Jenže to se nestalo. Místo toho všechno zčernalo.
————-
Ron
„Ten deník je prázdný?“ zeptal jsem se.
„Vypadá to tak,“ řekl Harry, který rozčileně listoval černou knížkou ve snaze něco nalézt. „Kdyby tu byla někde aspoň věta nebo slovo nebo pouhý písmeno!“
„Šššt,“ zasyčela na něj Hermiona. „Nebo tě uslyší Pinceová a vyhodí nás.“
„Proč jsme vlastně tady?“ zeptal jsem se.
„Protože Kate právě prohledává celý pokoj a hledá tohle,“ ukázala na knížku.
„Bylo hodně těžké jí to ukrást?“ zeptal se Harry.
„Ani ne,“ zavrtěla hlavou. „Nebyla tam. Asi tak v jedenáct se prostě sebrala a odešla.“
„A řekla ti, proč nebo kam šla?“ zeptal jsem se.
„Já už jsem to vyptávání vzdala. Stejně by si zase něco vymyslela. Myslím, že šla za Tomem. Navíc, kdybych se jí zeptala, tak bych ji musela vysvětlovat, proč jsem byla tou dobou ještě vzhůru.“
„Tak bys jí řekla, že jsi potřebovala na záchod,“ navrhl jsem.
„Nechci jí lhát. Už tak se cítím blbě, když jsem jí ukradla deník.“
„Není možné, že to píše neviditelným inkoustem?“ navrhl jsem.
„Už jsem to zkoušela odhalit kouzlem hned, jak jsem od ní ten deník získala. Nic se nestalo.“
„Takže jsme tam, kde jsme byli předtím,“ prohlásil jsem a přitom jsem otevřel deník na první stránce. Tam jsem si něčeho všiml. „Hele, tady něco je,“ vyhrkl jsem.
„Co tam je?“ zeptala se Hermiona.
„T. R. Raddle,“ přečetl jsem nahlas jméno v deníku.
„To Té by mohl být ten Tom,“ napadlo Harryho.
„Ale pořád to nedává smysl,“ prohlásila Hermiona. „Napsala si jeho jméno na první stránku starého prázdného deníku?“
„Tohle není její písmo,“ namítl jsem. „T. R. Raddle… to mi něco říká…dejte mi chviličku,“ řekl jsem ostatním a na chvíli jsem se zamyslel. Odkud to jen znám? Už to mám! „Získal před padesáti lety vyznamenání za mimořádné služby škole. Visí to v Pamětní síni a já jsem právě na tuhle plaketu tenkrát vrhl další slimáky.“ Otřásl jsem se při té vzpomínce.
„Před padesáti lety?“ zopakovala Hermiona. „Jak by se s ním pak potom mohla teď stýkat.“
„Třeba je to duch. Jako duch k ní promlouvá a manipuluje s ní. Mohl otevřít Tajemnou komnatu tenkrát a může jí s pomocí Kate otevřít i dnes.“
„Kate není ten typ, co by sebou nechal manipulovat,“ namítl Harry.
„Kolikrát už naletěla Malfoyovi? Navíc zamilované holky dělají různé blbosti. Třeba si označí všechny hodiny svého milovaného v rozvrhu srdíčkem,“ ušklíbl jsem se na Hermionu. Hermiona mě probodla pohledem.
Harry si vzal deník do ruky a potěžkal ho, jako kdyby tak z něj mohl něco zjistit. „Nechám si ho zatím u sebe.“
———-
Kate
Naštvaně jsem kopla do postele. Tohle přece není možný. Přece nemohl jen tak zmizet. Posadila jsem se na postel a vložila jsem si hlavu do dlaní. Někdo ho musel vzít, sám přece nezmizel. Určitě to byl Malfoy. Jenže jak by se sem dostal? Neviditelný plášť jsem mu vzala, takže ten použít nemohl. Možná zkusil také Mnoholičný lektvar nebo se sem mohl proplížit v noci. Brr, Malfoy vedle mě, když spím. Hnusná představa. Ne, tak to být nemohlo, nevěděl by heslo od koleje. Jenže na druhou stranu on by si to určitě dokázal nějakým způsobem zjistit. Je to přece Malfoy.
„Tady vybuchla bomba, nebo co to tady vyvádíš?“ ozvalo se ode dveří.
Podívala jsem se na Levanduli. „Jenom dělám jarní úklid,“ odpověděla jsem jí možná trochu moc jízlivě.
„Říkej si tomu, jak chceš, ale tohle není úklid. A navíc není jaro. Takže cože to tu přesně vyvádíš?“
„Prostě něco hledám,“ odsekla jsem a začala jsem uklízet všechny vyházené věci zpátky na své místo
„Tak promiň, já se jenom ptám,“ odpověděla mi Levandule uraženě.
Povzdechla jsem si. „Ne, ty promiň. Ztratilo se mi něco, co je pro mě opravdu hodně důležité a nemůžu to najít, tak jsem podrážděná,“ omlouvala jsem jí. „Hele, neviděla jsi tady nedávno náhodou někoho podezřelého nebo tak něco? Někoho, kdo tady nemá co dělat?“
„Ehm… ani ne,“ zavrtěla hlavou a vyndala něco růžového ze svého nočního stolku. „Plánuješ na dnešek s tím tvým Tomem něco výjimečného?“ zeptala se mě.
„Proč bychom měli dneska plánovat něco výjimečného?“ zeptala jsem se jí.
Podívala se na mě překvapeně. „Vždyť je dneska Valentýn,“ oznámila mi.
Tentokrát jsem to byla já, kdo byl překvapený. Tohle mi úplně vypadlo z hlavy. „Dneska je 14. února?“
„Jo, je,“ přikývla Levandule. „Takže asi nic neplánujete, ale pořád máš šanci, že tě něčím překvapí. Jdeš na snídani? Lockhart si pro nás prý připravil nějaké překvapení,“ zahihňala se.
Jasně, speciálně kvůli Lockhartovi tam půjdu. Bude to muset nějak přežít, protože právě jsem změnila plány na dnešní den. Jestli je dneska opravdu ten den, kdy je ta časová kontinuita nebo tak něco slabá, tak to nehodlám prosedět ve třídě. Raději se o to pokusím sama bez Tomových rad a budu se modlit, abych neskončila u dinosaurů.
„Běž sama. Mně dneska nějak není dobře.“ Zakašlala jsem. „Asi si zajdu ještě na ošetřovnu.“
Levandule odešla a já jsem zůstala v místnosti sama. Batoh, ve kterém jindy nosívám učebnice a sešity na vyučování, jsem vyprázdnila. Místo toho jsem do něj nacpala polštář. Uvažovala jsem i o dece, ale tu jsem nakonec zamítla. Zabírala by příliš místa, takže ji raději nahradím svým školním pláštěm. Nakonec jsem si do batohu zabalila ještě lektvar na spaní. Poslední dobou ho mám velkou spotřebu.
Takhle vybavena jsem vyšla z ložnice a zamířila jsem do Síně. Sotva jsem tam vešla, tak jsem se zhrozila té hrůzy. Proboha. Všude samá růžová. Nikdy jsem se nestavěla vyložené proti růžové, ale jestli tohle do zítřka nezmizí, tak začnu stávkovat. A to ani nemluvím o těch divných trpaslících v růžové.
Ne, tady už déle nevydržím. Navíc už pořádně ani nemám čas. Za chvíli začne první hodina a snídaně zmizí. Takže jsem si rychle přibalila do batohu pár housek a trochu slaniny. Cesty časem asi nebude dobré provozovat nalačno.
Ve chvíli, kdy zazvonila na první hodinu, už jsem vycházela ze síně. Vůbec mě netrápilo, že přijdu o vyučování. Zjistit, kdo jsou moji rodiče, je mnohem důležitější. Navíc Levandule rozhlásí, že jsem šla na ošetřovnu.
Chodby byly v tuhle dobu po zvonění většinou prázdné. Maximálně několik opozdilců pospíchalo na hodiny. S batohem jsem mířila nahoru do vyšších pater, protože tam jsou nepoužívané učebny. Měla jsem v plánu si nějakou pěknou najít, zamknout dveře a usnout. Mohla jsem sice zůstat v naší ložnici, ale tam riskuji, že přijdou holky a budou se mě snažit vzbudit. Nechci riskovat zničení mého plánu něčím takovým.
Nakonec jsem dorazila až do sedmého patra. Věděla jsem, že tady někde byla nějaká pěkná nepoužívaná učebna… nebo byla na té druhé straně chodby? Takže otočka a jde se zpátky. Hmm, možná že vlastně byla přeci jenom tam. Jo, asi byla tam. Anebo byla tam? Kde sakra byla? Kam mám jít? Doleva nebo doprava?
Sakra, takhle tu chodím dokola kolem jedné prázdné zdi jako idiot. Koutkem oka jsem se podívala na tu zeď. Hele, jsou na ní dveře. To je divné. Nepamatuji si, že bych je tu někdy předtím viděla. Třeba je za nimi nějaká nepoužívaná učebna, kterou právě teď hledám. Vzala jsem za kliku a otevřela jsem dveře.