Ten večer jsem musela Annie a Hermioně vysvětlit všechno ohledně Blakea. Nějak nesdíleli moje nadšení z toho, že jsem si přivedla toulavého psa. Obě dvě trvaly na tom, že s ním musím zajít k veterináři, nechat ho prohlídnout a odčervit. Další den jsem to udělala, ačkoliv Blake z veterinární prohlídky moc nadšený nebyl. Annie měla strach, aby nějaké blechy nepřeskočily k ní, a nevěřila mému vysvětlování, že jsou to blechy psí a ty na člověka nejdou. Ale aspoň mám teď jistotu, že nemá žádné blechy.
Dalším problémem bylo, kde ho budu mít. Já jsem v tom měla jasno. Teď ještě budu pár dní u Hermiony a až se vrátím do Londýna, tak si to budu muset nějak zařídit, abych ho mohla mít v domově. Ale protože tam většinou trávím jenom dva měsíce v roce a dokonce ani ne celé, tak by jim to nemusela vadit. Trochu by mohl nastat problém v Bradavicích, kde budu trávit většinu roku. V dopisech nám povolovali jenom žábu, sovu, kočku nebo krysu. A Blake není podobný ani jednomu z nich, takže to mi asi neprojde. Jenže na druhou stranu jeden pes už v Bradavicích je. V nejhorším případě, když mi ho nepovolí mít na koleji, tak ho budu nechávat u Hagrida. Tomu by to nemělo vadit.
A jsem zvědavá, co na to řekne Harry. Což mě přivádí k tomu, že jakmile přestanu přemýšlet, tak bych mohla usnout a přesunout se za Harrym. Takže mozku, slyšíš? Máš usnout! Jenže když se mi chce spát, tak to prostě nejde… skoro vůbec nejde…
Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se kolem. Hele, ono nakonec jde přeci jenom usnout.
„To ti to teda trvalo,“ zaslechla jsem za sebou Harryho.
Otočila jsem se a usmála jsem se na něj. Seděl na posteli a koukal na mě. „Taky tě ráda vidím.“
„Já tebe taky,“ věnoval mi na oplátku úsměv. „Poslední dobou jsme moc neměli příležitost si promluvit.“
„Promiň, asi to bude moje chyba. Nebo spíš chyba Hermiony, protože to kvůli ní jsem chodila později spát,“ pověděla jsem mu. Zároveň jsem k němu přišla blíž a posadila se na postel vedle něj.
„Hlavně když to máš na koho svést,“ zasmál se Harry a šťouchl mě prstem.
„Hele!“ ohradila jsem se a šťouchnutí jsem mu vrátila. „A náhodou se za těch několik dní stihla stát spousta věcí.“
„A jaké?“ zeptal se zvědavostí Harry.
„No… asi začnu popořadě. Víš, že když jsem přijela k Hermioně, tak byla i Annie? Byl to Hermionin tajný plán, jak nás usmířit.“
„To vím. Napsala mi o tom,“ poznamenal Harry.
Věnovala jsem mu jeden zamračený pohled za to, že mi to včas neřekl. Potom jsem pokračovala dál: „No, takže jsem tam přijela a… V noci jsem se pak stavila za tebou. Jenže už jsi spal. A pak se tam trochu objevil Voldemort.“
Harry překvapeně nadzvedl obočí. „Voldemort?“
„Myslím toho z deníku. Ale nebyl tu fyzicky. Byl tu… říkal něco o tom, že je v mojí hlavě.“
Harryho výraz se teď změnil na zmatený.
„Hned ti to dovysvětlím,“ sdělila jsem mu. „Potom se mi povedlo se probudit. Mimochodem potom jsem se usmířila s Annie, ale to je teď vedlejší. O pár dní později jsme se večer koukali na horror. Byla tma jedna děsivá holka a po konci filmu jsme šly spát. To bylo ten den, jak jsi někam jel autobusem. To mě přivádí k otázce, kam jsi tak pozdě večer cestoval, a proč nejsme ve tvém pokoji, ale to mi řekneš potom. Takže potom, jak jsi odjel s tím autobusem, jsem se vrátila zpátky. A holky nebyly ve svých postelích, tak jsem se je vydala hledat. Nakonec se ukázalo, že Annie si na mě vymyslela takový malý vtípek. Převlékla se za tu děsivou holku z horroru a chtěla mě vyděsit. Pak se to stalo.“
„Co se stalo?“ zeptal se Harry.
„Nepřerušuj mě,“ okřikla jsem ho. „Pamatuješ, jak jsem v červnu v Komnatě málem umřela, a zachránilo mě, jak jsem nějak do sebe nasála tu moc, co měl Voldemort? Tak s tím jsem do sebe trochu nasála i část jeho. A ta jeho moc se projevila, jak se mě snažila Annie vyděsit, což se jí povedlo. A na zlomek vteřiny jsem si přála, aby ona viděla taky to, čeho se nejvíc bojí. A ono se to splnilo.“
„To je celé?“ zeptal se Harry.
Přikývla jsem. „Akorát jsem zapomněla říct, že když jsem obrátila to strašení na Annie, tak jsem nebyla v astrální podobě.“ Sledovala jsem jeho reakci. „Nevadí ti to?“
Pokrčil rameny. „Ani moc ne. Asi jsem si už zvykl. Jenom si teď budu muset dávat větší pozor, abych tě nenaštval ani v naší rovině.“
„Neboj se, už jsem na tom začala pracovat. Od téhle chvíle jsem samé sebeovládání.“
„Kdyby to řekl někdo jiný, tak bych tomu i uvěřil,“ poznamenal Harry.
Věnovala jsem mu jedno probodnutí pohledem a potom jsem se ho zeptala: „Proč jsi vlastně tady?“
Harry mi potom začal vyprávět svůj příběh o tom, jak nafoukl tetičku Marge. Na konci toho příběhu jsem se nemohla přestat smát.
„Hele, tohle není k smíchu. Já měl vážně strach, že mě za to odvedou do Azkabanu.“
„Když ono to nejde se nesmát,“ řekla jsem v pauze mezi záchvaty smíchu. Ale potom se mi podařilo uklidnit se a nasadit vážný výraz. „Dobře, už se nebudu smát. Takže sis už nakoupil všechno do školy?“
Harry zavrtěl hlavou. „Nakupovat budu až zítra. Kdy si přijedeš nakoupit věci do školy?“
„Až za pár dnů. Možná za týden. Hned, jakmile se vrátím od Annie. Hermiona si bude muset také koupit věci do školy.“
„Tak přijďte všechny příští víkend. Tou dobou se má vracet i Ron z Egypta. Můžeš sebou vzít i Annie.“
„Víš, že to není špatný nápad? Možná že i nějaký ten mozek v té hlavě máš.“
„Hele!“ ohradil se Harry a šťouchnul mě prstem do žeber. Já ho na oplátku šťouchla také a potom on mě, až se to nakonec zvrhlo v lechtání.
***************
Další den jsem ten návrh o společné návštěvě Příčné ulice řekla i Hermioně a Annie. Souhlasily s ním, ačkoliv Annie se cítila trochu nejistá. Ale stačila trocha přemlouvání a nechala se přesvědčit. Byla zvědavá, jak to tam vlastně vypadá.
Tudíž jsme příští týden byly na cestě do Londýna. Všechny tři nás tam odvezli Hermiony rodiče. Vyložili nás před Děravým kotlem, přičemž já a Annie jsme si u nich v autě nechali svoje věci, a poté se vydali vyřizovat si svoje záležitosti v Londýně. Věci jsme si u nich měli vyzvednout večer, až se vrátí sem, aby tady přenocovali. Ráno pak odvedou Hermionu na nádraží.
Akorát budu celý den tahat na vodítku Blakea. Překvapivě se ukázalo, že s jeho venčením není vůbec žádný problém. Většinou ho jenom vypustím ze dveří, on si odběhne za roh, možná ještě chvíli pobíhá kolem a pak se vrátí zpátky ke mně. Na to, jak smrděl ze začátku, je vážně docela čistotný. Zatím ještě nic nezničil.
„Tady vážně nakupujete?“ zeptala se nás Annie nevěřícně, když koukala na malou, špinavou hospodu, kterou jsme jí ukázaly.
„Tady? Tady se maximálně můžeš najíst, napít nebo ubytovat. Prostě klasická hospoda,“ odpověděla jsem jí. „Nakupujeme až v Příčné ulici, která je za ní.“
Společně jsme vešli dovnitř a já jsem sledovala Annie, jak se na tohle prostředí bude tvářit. Moc dobře jsem si pamatovala, jaké to bylo, když jsem sem vstoupila poprvé. Tehdy jsem tu byla s Harrym a Hagridem. Jako první si všichni všimli Hagrida, protože jeho nešlo přehlédnout. Následně si všimli Harryho, o němž jsem tehdy ještě nevěděla, proč je tak slavný.
Annie trochu překvapeně koukala na osazenstvo, které tady sedělo. Nějaké čarodějky a úctyhodně vypadající kouzelník, který si četl noviny, nebylo nic až tak moc nenormálního. Ale zvláštně spíš působili ti dva šamani v rohu nebo ti dva trpaslíci na vysokých barových židličkách. A proč mi ten muž tam v rohu připomíná upíra?
Rozhodla jsem se raději odejít. Annie jsem popadla za ruku a provedla ji dozadu na malý dvorek, ale uprostřed cesty jsem se zarazila. Všimla jsem si jedné skupinky sedící u velkého stolu, jejíž členové měli všichni mě povědomé zrzavé hlavy. Podívala jsem se na Hermionu a zjistila jsem, že i ona poznala Weasleyovy. Nebo alespoň část z nich. Fred s Georgem chyběli.
„Dobrý den,“ pozdravili jsme pana a paní Weasleyovi. „Ahoj kluci a Ginny.“
Pan Weasley zvedl hlavu a podíval se na nás. „Ahoj Hermiono, Kate a… kdo je to s vámi?“
„Tohle je Annie, moje kamarádka. Vyrůstali jsme spolu,“ vysvětlila jsem.
„Dobrý den,“ pozdravila Annie.
„Takže mudla? Ach, tak to mě velice těší. Rád tě poznávám.“ Pan Weasley si ji se zájmem prohlédl a vzápětí se jí zeptal na několik otázek ohledně toho, co je to záznamník. Ponechala jsem dočasně Annie ve spárech pana Weasleyho. Přesunula jsem se k Ronovi.
„Ahoj Rone. Neviděl jsi Harryho?“ zeptala jsem se ho.
„Ahoj. Ještě ne,“ zavrtěl hlavou. „Ale před chvíli jsem se ptal a prý je někde venku. A co je tohle?“ zeptal se mě Ron, když uviděl, co táhnu na vodítku.
„Tohle je můj nový pes. Jmenuje se Blake,“ odpověděla jsem Ronovi a pohladila jsem Blakea po hlavě.
„Jak si k němu přišla?“ zeptal se mě Ron.
„Našla jsem ho venku,“ odpověděla jsem mu.
„Někteří lidé si pro psa musí dojít do útulku, ale Kate si zvládne nového psa najít, i když spí. Konkrétně když spí její tělo,“ poznamenala Annie, která se k nám už stihla připojit. Nějak se podařilo uniknout panu Weasleymu. Dost jí k tomu přispěla paní Weasleyová, která na něj naléhala, aby ji už nechal na pokoji.
„Harry asi někde nakupuje,“ pronesla Hermiona a změnila téma. „Měli bychom to zkusit nejdřív třeba v Krucáncích a kaňourech.“
„Proč chceš začít zrovna u knížek?“ zeptal se Ron
„Prostě půjdeme k těm knížkám. A tohle je Ron, tohle Annie, už jste o sobě něco slyšeli a teď půjdeme k těm knížkám,“ představila jsem je ještě v rychlosti a pak jsem vyrazila.
Všichni mě uposlechli a po chvíli jsme dorazili do Krucánků a kaňourů. Rovnou jsme si tam i nakoupili učebnice a musím uznat, že učebnice na Péči o kouzelné tvory jsou velmi zajímavě. I Blake je zvědavě pozoroval, ačkoliv musel zůstat venku, když jsme uvnitř nakupovali. Ale Harry tam stejně nebyl a nebyl ani u Madam Malkinové. Tam jsme ale stejně na chvilinku zdrželi, protože Hermiona potřebovala nový hábit. Annie si mezitím prohlížela zboží, Ron znuděně postávala u dveří a já jsem se vydala ven za Blakem, aby tam chudák nebyl tak sám.
Ukázalo se, že to jsem stála docela na nevhodném místě, protože když jsem se jednou otočila, tak jsem srazila někoho s plnou náručí krabic, které následně skončily na zemi. A skončila by i jejich majitelka, kdybych ji včas nepodala ruku a nezachytila ji.
Ale v tu chvíli se stalo něco zvláštního. Ve chvíli, kdy jsem se dotkla její kůže, jsem pocítila zachvění. Jako kdyby naše ruce vibrovaly a jejich vibrace se spojily v jednu společnou. A dokonale k sobě seděly.
Rychle jsem rukou ucukla. „Ehm… pardon. Tohle byla moje chyba.“
„Nevadí. To se hned srovná,“ zavrtěla hlavou žena a v jejím hlase jsem poznala trochu francouzského přízvuku. Byla to blonďatá žena, která musela mít něco přes třicet. Vytáhla ze svého pláště a mávla hůlkou. Všechny krabice se samy zvedly a naskákaly jí do náruče.
„Tak na shledanou,“ rozloučila jsem se s ní.
„Na shledanou,“ rozloučila se se mnou žena a přitom si mě prohlédla. Až pak odešla.
Tohle bylo dost zvláštní setkání. Ale naštěstí pak už byla Hermiona hotová s novým hábitem a mohli jsme odejít. Rozhodli jsme se, že si dáme zmrzlinu. Vydali jsme se ke zmrzlinářství, ale mě stejně vrtalo hlavou tohle podivné setkání.
„Kate, děje se něco?“ zeptala se mě Hermiona.
Podívala jsem se na ní. „Ne, proč?“
„Protože jsem se tě právě dvakrát zeptala, co si dáš za zmrzlinu, abych nám ji sem donesla, ale ty mě nevnímáš.“
„Aha… tak já si dám třeba jahodovou,“ odpověděla jsem jí a podala jsem jí peníze. Hermiona ji pak došla koupit.
Bylo mi jasné, že se nějakému pozdějšímu výslechu nevyhnu, tak jsem se rozhlédla po okolí. A zahlédla jsem svoji spásu.
„Harry!“ zavolala jsem a zamávala jsem na ně.
Okamžitě se otočil a všiml si nás, jak sedíme u stolku. Zamířil hned k nám.
„Konečně ses taky objevil,“ poznamenala jsem. „Byli jsme už v Krucáncích a Kaňourech a taky u Malkinové. A ty nikde.“
„No, stihl jsem si nakoupit už minulý týden,“ pokrčil rameny a pak si všimnul Annie. „Ahoj, já jsem Harry,“ usmál se na ni a natáhnul k ní ruku.
„Já jsem Annie,“ usmála se na oplátku a potřásla si s ním.
Harryho zrak pak spočinul na psím stvoření, které mu strkalo hlavou do ruky. „Tohle bude asi Blake,“ poznamenal a pohladil ho. O tom, že mám nového psa, jsem mu stihla před několika dny v noci.
„Ahoj Harry,“ pozdravila ho Hermiona, která se tou dobou už vracela se zmrzlinou a všem nám ji podala. „Vážně si nafouknul svou vlastní tetu?“ zeptala se ho vážným tónem hlasu.
My všichni ostatní až na Harryho jsme se při té zmínce rozesmáli a vysloužili jsme si tak káravý pohled od Hermiony. Následně se pak rozebírali tenhle Harryho případ a naštěstí Hermiona zapomněla na moje předešlé podivné chování. Téma našeho hovoru se postupně přesunulo k nákupům a Hermiona začala uvažovat, co si koupí k narozeninám.
„Uvažuju, že si asi koupím sovu. Je to praktické kvůli nošení pošty a navíc každý z vás už nějaké zvíře má. Harry má Hedviku, Ron Prašivku a Kate má teď Blakea.“
„Tak pojďme do Kouzelného zvěřince. Je to jenom pár kroků odtud,“ navrhl Harry. Jeho návrh jsme odsouhlasili a vydali jsme se tam. Měli tam spoustu podivných zvířat, že jsem z nich byla udivená i já. Ron se rozhodl, že se zeptá, jestli neví, co je Prašivce, a tak si tam stál frontu. Nakonec se dostal na řadu, zatímco já jsem byla na druhé straně obchodu a sledovala jsem králíka, který se proměňuje v cylindr. Jediné, co mě od toho rušilo, byl Blake. Pořád mě zkoušel někam táhnout, ale snažila jsem se ho držet pevně. Bůh ví, jaké zvíře se mu tady v obchodě zalíbilo.
Ale nakonec jsem sevření vodítka povolila. Bylo to ve chvíli, když ozval křik od pultu. Lekla jsem se a pustila jsem vodítko. Blake toho využil a vystartoval kupředu. Všechno proběhlo rychle a já si pak ještě pamatuji na křik, oranžovou kouli na pultě, prchající Prašivku dveřmi. Následoval ji Blake, Ron a já. Blakea jsem chytila docela rychle, ale Ronovi pak ještě chvíli trvalo, než našel místo, kde se Prašivka schovávala.
Následně se pak u nás objevila Hermiona s tou oranžovou chlupatou koulí v náruči. Ron z toho byl značně nesvůj kvůli Prašivce.
„Hermiono, Prašivka potřebuje klid,“ rozčiloval se.
„Však ho bude mít. Bydlíme každý v jiné ložnici.“
„Jenže se bude určitě pořád potulovat kolem a Prašivka se jí bojí. Už teď cítím, jak se mi snaží utéct z kapsy.“
„Co kdybychom se vrátili zpátky do té hospody?“ navrhla Annie ve snaze ukončit jejich hádku. „Nebo potřebujete ještě něco nakoupit?“
Nikdo už nic nepotřeboval a tak jsme zamířili zpátky do Děravého kotle. Hádka ale stejně pokračovala dál.
„Takhle se hádají pořád?“ zeptala se mě Annie.
„Jo, je to jejich oblíbená zábava,“ přikývla jsem a snažila jsem se trochu zbrzdit Blakea. Hnal se dopředu k Ronovi, Harrymu a Hermioně, kteří šli před námi, a přitom se mi pletl pod nohy.
„Zajímavé. Znají tu říkanku, že co se škádlívá, rádo se mívá?“ zeptala se mě.
„Kdyby tohle byla pravda, tak se v budoucnu provdám za Malfoye,“ namítla jsem.
„Tak když se ti chce,“ pokrčila rameny. „Takže Hermiona bude s Ronem, ty s Malfoyem a já si asi zaberu Harryho. Je docela roztomilý. Ale původně jsem si myslela, že ho budeš spíš chtít ty, ale když sis vybrala Malfoye…“
Protočila jsem oči a vešly jsme do Děravého kotle. Harry se pokusil dostat se z dosahu hádání Rona a Hermiony a začal se bavit s panem Weasleym. Já a Annie jsme se rozhodli odvléct Hermionu od Rona, protože za chvíli se tu měli stavit její rodiče. Rozloučili jsme se tedy se všemi a vydali se za nimi.
**************
Večer jsem konečně po nějaké době ležela ve své vlastní posteli. Vzhledem k tomu, že zítra se už jede do Bradavic, tak ani ne na dlouho. Když jsem usínala, uvažovala jsem, že bych si mohla dneska v noci udělat procházku po Londýně, dokud mám ještě tu možnost. Sice bych mohla možná i později z Bradavic, ale astrální cestování z Bradavic do Londýna je složitý.
Jenže když jsem na tohle myslela, tak jsem si neuvědomila, že vedle sebe mám plyšového lva. Sbohem Londýne, vítej Harryho ložnice.
Opět jsem se tak ocitla v jednom z pokojů v Děravém Kotli. A na posteli tam ležel Harry zírající do stropu.
„Proč ještě nespíš?“ pokárala jsem ho a tím jsem na sebe upoutala jeho pozornost.
Harry se na mě podíval a pokrčil rameny. „Nějak nemůžu usnout.“
Posadila jsem se na okraj jeho postele. „Stalo se něco?“ zeptala jsem se ho.
„No… dneska večer jsem se něco dozvěděl,“ odpověděl mi Harry. Posadil se na posteli a opřel se o čelo postele. „Slyšela jsi už o Siriusi Blackovi?“
„Nejspíš ne. Kdo je to?“
„Teď je pořád v novinách. Dokonce se dostal i do mudlovských. Utekl z kouzelnického vězení, odkud se doteď nepodařilo ještě nikomu utéct.“
„A tohle tě trápí?“ zeptala jsem se a sledovala ho.
„On byl následovník Voldemorta. Patřil mezi jeho nejvěrnější služebníky. A teď si hodně lidí myslí, že by mohl jít po mně,“ dovysvětlil mi Harry celou situaci.
„A ty se bojíš?“ zeptala jsem se a pozvedla jsem obočí. „Budeš v Bradavicích. Nejbezpečnější místo.“
„Jenže spousta lidí považovala za nemožné, že by mohl utéct z Azkabanu. Co když se dostane i do Bradavic?“
„Tak se dostane do Bradavic a ty mu nakopeš zadek. Už třikrát ses postavil samotnému Voldemortovi a loni jsi i zabil baziliška. Oproti tomu je nějaký Black růžovou zahradou.“
„Ale nikdy jsem to nezvládl úplně sám. Vždycky tam se mnou někdo byl. Většinou ty.“
„Tak tě letos pro jistotu nespustím z očí. Ale možná tě nechám někdy, ať si dojdeš sám na záchod. Snad se nebude Black schovávat v záchodě,“ sdělila jsem mu a trochu jsem se to pokusila zlehčit.
Zabralo to, protože se tomu Harry zasmál. „Fajn, tak já se prostě letos nenechám zavraždit.“
„Takhle se mi líbíš, kamaráde,“ zamumlalo ospale jeho zrcadlo a já jsem se nad jeho reakcí pousmála.
„A mně taky,“ usmála jsem se na Harryho a obejmula jsem ho.
Tohle by možná mohla být šťastná chvilka na konci dne, ale to bych to nebyla já, aby se neozval něčí hlas a všechno to nezkazil.
„Jak krásná sentimentální chvilka,“ zaslechla jsem Tomův hlas.
Ztuhla jsem a otočila jsem hlavu. „Sklapni!“ odsekla jsem.
„Cože?“ zarazil se Harry.
„Tebe nemyslím. Myslím jeho,“ kývla jsem hlavou k Tomovi, ačkoliv Harry ho vidět nemohl.
„Voldemort?“ zeptal se a já jsem přikývla.
„Víš, je mi líto, že kazím tuhle vaši pěknou chvilku,“ pronesl ironicky Tom. „Ale potřeboval jsem se ti připomenout. Poslední dobou jsi na mě nějak pozapomněla.“
„Páni, jak jsem si jenom něco takového mohla dovolit?“ zeptala jsem se sarkasticky a zpražila jsem ho pohledem.
„Já jsem na tebe tak milý a ty jsi na mě tak zlá?“ ohradil se Tom. „Ale to je jedno. Už jsi konečně přišla na to, co jsi získala loni. Takže mám pro tebe návrh. Najdi způsob, jak mě oživit, a zbavíš se mě.“
„Proč bych to měla dělat?“ zeptala jsem se.
„Kromě toho, že budeš mít konečně klid? Můžu ti říct, kdo je tvoje rodina. Můžu ti říct to proroctví, které se tě týká. Můžu ti říct, co znamená Titendia. Vím hodně věcí, které se ode mě můžeš dozvědět. A chci za to jenom takovou maličkost.“
„Na to zapomeň!“ odsekla jsem. V tu chvíli Harryho ruka našla mojí a stiskla ji. Mělo to být jenom povzbuzující gesto, ale místo toho se Tom zavlnil. Jako kdyby to byla jenom iluze, která začala mizet.
„Kate,“ oslovil mě Harry. „Podívej se na mě.“
„Pořádně si to promysli,“ řekl mi ještě Tom, ale já už jsem otáčela hlavu a dívala jsem se na Harryho.
„Nedívej se na něj. Dívej se jenom na mě. Mysli jenom na mě. Na to… že bychom třeba mohli spolu začít chodit běhat.“
„To by možná nebylo tak špatné,“ usmála jsem se a zadívala jsem se mu do stejných očí, jako mám i já. Takhle jsme se s Harrym chvíli koukali do očí. V tu chvíli jsem mohla to pouto mezi námi opravdu cítit. Jako kdyby to bylo něco fyzického.