Archiv autora: administrator

20. 3. 1995

Kdybych mohla po dnešních událostech psát do deníku, napsala bych tam tohle a popsala tak události dnešního dne.

Ráno všechno začalo v pohodě. Vstala jsem, nasnídala jsem se. Potom se tady stavil James pro Caleba. Tenhle víkend měl strávit u prarodičů. Alespoň nebyl dnešní den doma. Sam dopoledne byl v obchodě a kontrolovat něco se zbožím. Už nevím, co přesně. Já jsem byla nahoře v bytě (nevím, jestli jsem se zmínila, ale už jsme se přestěhovali), když to začalo.

Ucítila jsem první bolesti. Napadlo mě, že to možná jsou poslíčci, ale bylo na ně moc brzo. Do háje, vždyť jsem teprve ve 28. týdnu, tři měsíce před termínem. Ale kvůli tomu jsem se vydala pomalu dolů do obchodu. Nějak se mi podařilo dostat se až k zábradlí, o které jsem se opřela a zavolala na Sama. Hned přiběhl nahoru a ptal se, co se děje. Byl vyděšený. Poslala jsem ho pro Say a on pro ni rychle zaběhl do hradu.

Během té doby čekání na ně mi stihla odtéct plodová voda. Tohle je už stoprocentní porod. Po nějaké době se objevil Sam už i se Say. Sam mi pomohl dostat se zpátky nahoru do bytu, kde jsem si lehla na postel. Podle Say už bylo za pět minut dvanáct. Ten porod šel opravdu rychle. A taky byl myslím bolestivější a vyčerpávavější než ten Calebův. Alespoň tak mi to přpadala.

Během porodu jsem Samovi trochu drtila ruku. Kroutil se při tom mém stisku bolestí, ale já jsem si toho nevšimla. Měla jsem co dělat s tou vlastní bolestí. Někde během toho jsem se také otočila na Sama.

„Same, miluju tě,“ řekla jsem mu. Tím jsem bezvadně prozradila jeho krytí Say, ale nedala to na sobě poznat. A já si to taky v tu chvíli neuvědomila.

Nakonec to skončilo a Say vzala do náruče malou holčičku. Když jsem se na ní podívala, rázem všechny moje starosti opadli. Byla tak malinká a tak křehounká. Ale stejně byla krásná. Křičela o něco méně než Caleb, což asi bylo málo vyvinutými plícem. Ale hlavní bylo, že křičela a dýchala. Věděla jsem, že to nebude mít lehké, že bude muset ještě bojovat o místo na tomhle světě. Ale nepochybovala jsem, že to zvládne. Opatrně jsem si jí vzala do náruče.

„Ahoj, Sophie,“ pozdravila jsem ji a usmívala jsem se na ni.

Potom se ale něco pokazilo. Ucítila jsem bolest v hrudi. Úsměv z tváře mi rázem zmizel.

„Au,“ sykla jsem bolestí.

Přitáhla jsem tak k sobě pozornost, ale už jsem to nevnímala. Všechno najednou zčernalo.

A tak skončil život Niky Humming, rozené Alkenské.

//Pro představu toho, jak byla Sophie malá, váží 1,02 kg a měří 38 cm.

19. 3. 1995

Mám špatnou zprávu. Zemřel Brumbál. Podle věštce to bylo při boji proti rudím, které tím zároveň zničil. Nebo aspon zničil toho hlavního vůdce a většina byla pozatýkaná. Vážně doufám, že už je s rudými konec. Ačkoliv Sam si to nemyslí. Já si nejsem jistá, ale doufám v to.

Sam má poslední dobou o mě pořád obavy. Ne, že bych si stěžovala, ale tuhle se mě snažil přesvědčit, abych šla k Mungovi. Že by mi tam klidně i zařídil nějakého bystrozora na hlídání… Ale mě se nelíbí myšlenka, že bych ležela měsíce v nemocnici a chudák Caleb by nemohl za mnou. A i kdyby bylo možné, aby byl v nemocnici se mnou, tak se mi to nelíbí. Nechci, aby trávil v nemocnici zbytečně moc času.

K Mungovi se mě snaží dostat kvůli tomu, že se ukázalo, že moje těhotenství je trochu problémové. Poslední dobou mi bylo trochu špatně. Proto jsem nebyla na Brumbálově pohřbu, což mě mrzí. Prý to byl pěkný obřad. Brumbál nám hodně pomohl. Až mi bude líp tak se za ním budu muset zajít podívat.

Pár dnů po pohřbu jsem se sešla s Alou v kotli. Předtím jsem tam narazila ještě na Amelii, se kterou jsem si trochu popovídala, ale pak už musela jít. Mluvila jsem s Alou o pohřbu a ona se mě hodně ptala na Jamese. Nezdál se jí. Ani se jí nedivím. Neví, že je to Sam. Ví jenom, že jsme spolu začali chodit a krátce potom jsem otěhotněla. Bojí se, aby nás nakonec nevykopnul a já jsem neskončila i s dětma na ulici. Možná jí někdy řeknu pravdu.

Ale někdy během toho rozhovoru jsem trochu omdlela. Ala mě pak vzala k sobě domů a přivolala Say. Ta mě pomocí několika kouzel prohlédla a zjistila, že to je rizikové těhotenství. V podstatě to neznamená nic moc vážného, jenom si prostě musím dávat větší pozor. A Sam se mě snaží dostat k Mungovi, čistě pro jistotu. Stejně si nemyslím, že to bude něco vážného. Prostě za pár měsíců porodím za pomoci Say a za pár let už si na tohle vůbec nevzpomenu.

Poslední dobou jsem sem moc nepsala. Měla jsem takové těžké období. Před dvěma lety, po narození Caleba, Sam dostal nabídku od Rudých, aby se k nim přidal. To bylo tou dobou, kdy jsme se schovávali na hradě. Jednou Sam odjel na nějaké jednání s nima a už se nevrátil. Nakonec jsem se i s Calebem dostala z toho hradu. A pak jsem zjistila, že bylo nalezeno Samovo tělo.

Napřed jsem tomu nemohla uvěřit. Tohle přece nemůže být pravda. Sam nemůže být mrtvý. Můj Samík… Stále jsem čekala, že se objeví ve dveřích, řekne mi, že to byla jenom past na rudé a že bude všechno dobré. Jenže se stále nic nedělo. Sam nepřicházel a jedna část mě začínala pomalu věřit, že to možná i pravda je. Uvnitř jsem se cítila prázdná. Jako by část mě chyběla. Nic mě nebavilo, nic mě netěšilo. Ale musela jsem být silná kvůli Calebovi. Jenom díky němu se mi podařilo nějak fungovat. A taky mi hodně pomohli rodiče.

Ale postupně jsem se přes to dostala. Alespoň částečně. Sice jsem si asi tak dvakrát nebo třikrát denně zalezla do koupelny, kde jsem asi tak deset minut brečela, ale už jsem se začala pomalu stavět znovu na vlastní nohy. S Calebem jsem se přestěhovala od rodičů zpátky do našeho starého bytu, který jsme si před lety pronajali. Domluvila jsem si nájemné a nastěhovala jsem se. Calebovu postýlku jsem umístala do kuchyně a v garáží se může rozkládat stan, a tím se získají další tři místnosti.

Jednou jsem se šla s Calebem projít do parku, který máme prakticky hned naproti hlavním dveřím. Calebovi se tam líbí. Rád si tam hraje. A když jsme tam byli ten den, narazila jsem tam na jednoho muže, Jamese. Zhruba tak v mém věku, někde mezi dvaceti a třiceti lety. Nějak se stalo, že jsme se dali do řeči, zatímco si Caleb hrál. Mluvili jsme o životě a byl docela divný, ale pár věcí na něm byly zvláštní. Nebo spíš povědomé. V jednu chvíli jsem si všimla jeho prstenu, který vypadal jako Samův snubní. A stejně tak i ta knížka, kterou držel v ruce, vypadala jako Samův starý deník. Ale dál jsem to nerozmázavala, protože to možná byla náhoda.

Zhruba o půl roku později v obdoví Vánoc jsem v Kotli narazila na Ginu. Kdysi dávno na škole jsem ji neměla moc ráda, ale nyní spolu už docela vycházíme. Navíc s ní kamarádí Sam. Letos na Vánoce mi posloužila jako poslíček, neboť mi předala balíček a přitom mi silně naznačila, od koho by mohl být. Když jsem se jí zeptala, abych se ujistila, tak mi to potvrdila. Sam je naživu! Tu radost, jakou jsem měla, snad ani nedovedu popsat.

Teď jenom Sama objevit. Svoje podezření už jsem měla. Už v létě mě napadlo, jestli to není ten muž z parku. Jenže jsem na něj od té doby nenarazila a neměla jsem příležitost se ho na to zeptat. Narazila jsem na něj až na mistroství světa ve famfrpálu, na který mi přišel od Sama lístek. Narazila jsem tam poté i na toho muže, jenže všude pořád byli lidi a neměli jsme moc příležitostí si promluvit.

Naštěstí jsem na něj včera narazila znovu. Caleb byl u prarodičů, takže jsem měla chvilku pro sebe. Zašla jsem si do Kotle na oběd a narazila jsem tam na Rosu. Chvíli jsme se bavili o tom, že jí je v poslední dobou trochu divně. Podle těch příznaků mě napadlo, jestli náhodou není těhotná. Chvíli počítala na prstech a došlo jí, že to možné je. Trochu kvůli tomu panikařila, protože podle jejích slov je to narychlo. Ale myslím, že tohle je jenom takový ten počáteční šok a že si na to zvykne. Navíc to není ještě jisté, dokud si to nepotvrdí. Ale moje intuice mi říká, že je těhotná. I když moje intuice mi už kdysi říkala, že Caleb je holka, a jak to nakonec dopadlo… Stejně si myslím, že je v tom.

Po tomhle našem rozhovoru přišel do Kotle James. Zrovna jsem se s Rosou bavila o tom, že si brzy začnu hledat práci. Procházela jsem si brožurku a bez OVCÍ se toho moc dělat nedá. Někdy v té době si k nám přisedl James. Společně jsme se bavili o mém budoucím povolání a myslim, že někde ke konci jsem s Jamesem zavedla řeč na minulost. Ale byla tam pořád Rosa a barman, takže jsem nemohla mluvit upřímně. Když Rosa pak odešla, tak jsem mu navrhla, jestli nechce zajít ke mně. Souhlasil.

Hned po příchodu do našeho bytu si všimnul psů. Pohladil Girlu a přitom řekl nějakou větu, ve které řekl, že je fena. Ale já jsem mu neřekla předtím, že je fena. Tak jak to věděl? Postupně jsem na něj vytáhla svoje podezření a on se nakonec přiznal. Je Sam. Žaludek mi udělal radosti tři kotrmelce a šťouchnul přitom do plic, aby nezapomněli dýchat.

Se Samem jsem si upřímně promluvila o naší situaci. Nebo spíš o tom, jak moc mi chyběl a jak moc ho miluju a jak moc miluje mě. Během toho rozhovoru jsme si ujasnili, jak to bude oficiálně vypadat. James je prostě můj nový přítel a tak to budu všem vykládat.

Potom se ten rozhovor přesunul v líbání, to v mazlení a to v… No, ani jeden z nás neměl dva roky sex, tak jak to asi mohlo dopadnout? Vlastně si nevzpomínám, jestli jsme použili vůbec antikoncepci, ale myslím že možná jo.