Těžko tomu uvěřit. Je to už pár měsíců, co se tu stavila Say a oznámila mi tu radostnou zprávu. Tenkrát to bylo na konci jara nebo začátku léta, oteplovalo se. Nyní už se ochlazuje. A není to jenom počasí, na kterém je vidět čas. I moje břicho postupně roste. Vlastně si začínám připadat jako… no jako někdo obrovský. Například Hagrid. Teď mi stačí jenom si sehnat vousy a nerozeznají nás od sebe. A to nemluvím o té bolesti zad, nohou a všeho možného. Navíc mají teď můj žaludek a močový měchýř společnou jednu věc – velikost vlašského ořechu. A to ještě to malé stvoření ve mně nevyrostlo úplně.
Je to zvláštní pomyšlení, že už to jsou čtyři měsíce, co se připravuju na myšlenku, že budu matkou. Před třemi lety nás vyhodili ze školy a teď to budu já, kdo se bude trápit, co naše dítě provede. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme se to dozvěděla.
Bylo to pár dní potom, co jsme se přesunuli do Bradavic. Už od té doby, co jsme sem dorazili, mi hlavou vrtala jedna myšlenka – co když jsem těhotná? Zvracení, divné chutě, únava a měsíčky jsem měla, kdo ví kdy… Tohle všechno jsou příznaky těhotenství. Uvažovala jsem o tom, že to řeknu Samovi nebo že zajdu za Say. Say byla zdravotnice a pracuje tady v Bradavicích, takže by mi s tím pomohla. Sam ten by mi jen pomohl se za ní dostat. Ale jak by na to dítě reagoval? Pokusila jsem se na téma děti zavést téma, ale Sam pořád mluvil ve smyslu, že na rodinný život máme ještě hodně času. Děti plánoval až za několik let, až nebudeme na útěku a budeme mít střechu nad hlavou.
A toto naše plánování přetušila Say, která právě dorazila. Sam i přes můj zákaz a vysvětlování, že jsem zdravá, ji k nám pozval. Asi bych na něj jindy byla naštvaná, ale v tuhle chvíli se to hodilo. Sam odešel na chvíli ven a nechal nás tam samotné. Svěřila jsem se Say se svými starostmi. Say to nepřekvapilo. Těžko říct, jestli něco takového čekala. Mohla získat podezření už jen z toho, co jí řekl Sam. Anebo ji to překvapilo a zachovala si profesionální tvář. Posadila jsem se na stoličku a pomocí jednoho kouzla zjistila pravdu.
Jsem těhotná. Čtvrtý měsíc.
Asi jsem měla být šokovaná, překvapená, hysterická, ale to ne. Vlastně jsem byla docela klidná. Buď si to moje podvědomí ještě nepřipustilo nebo to už jak dávno vědělo a zapomnělo mi to říct.
Nakonec se vrátil Sam a Say odešla. Nejvyšší čas mu to říct. Řekla jsem mu ať se posadí a zavře oči. Vzala jsem jeho ruku a položila jsem si ji na svoje břicho. Sam to nechápal, a když už mu to začalo docházet, tak jsem mu to řekla.
„Tady pod tím je právě teď tvoje dcera,“ řekla jsem mu.
Byl z toho dost překvapený. Ten rodinný život dorazil trochu dřív, než jsme čekali. Ale přesně jak jsem od něj čekala, nakonec to skousnul. To je slabé slovo. Spíš byl nadšený. Šokovaný a nadšený.
Nakonec ten večer skončil tak, že jsem seděla Samovi na klíně a on mluvil k naší dcerce. Trošku jsme nostalgicky vzpomínali na minulost. Jak jsem tehdy byla na návštěvě v Prasinkách a tenkrát jsem se do Sama zamilovala. A přesto mi trvalo dva roky, než jsem sebrala odvahu, abych ho sbalila. Tenkrát v létě potom, jak se se mnou rozešel John (měla bych být na něj možná naštvaná, ale vlastně mu jsem vděčná, protože teprve potom jsem získala odvahu promluvit se Samem).
Slíbila jse, si, že letos už se o něco musím pokusit. Vždyť do té doby jsem pro něj byla jenom tvář, kterou vídal na školních chodbách. Tehdy byla ta aféra s tím, jak Nomos ztratil paměť a Sam se mu ji snažil vrátit. Měl nějaký vzorek lektvaru, který chtěl dát na prozkoumání svojí tetě, která bydlela v Godrikově dole. Zeptal se v Kotli, kdo chce jít taky. Přihlásila jsem se já a ještě někdo, asi Daisy nebo Gina. Nevím, proč se tenkrát přihlásily ty ostatní, možná chtěli pomoct Nomosovi, možná prostě chtěli zažít dobrodružství. Já jsem to udělala, protože jsem chtěla být v Samovo blízkosti, upozornit na sebe. Jeho teta nám tenkrát rozdala koláče (které byly buď spálené nebo syrové), a když jsme pak odcházeli, odchytila si Sama. Zeptala se ho, která z těch holek (byly jsme asi tři) se mu líbí.
Páni, jak já jsem se tenkrát bála, co odpoví. Bála jsme se, že řekne nějakou jinout. A Sam z toho nakonec šikovně vybruslil a otázka zůstala nezodpovědná. Pamatuju si, že jsem se podívala na jednu z nich, myslím, že to byla Gina. Měla minisuni a vypadala dobře, zatímco já vedle ní (nepamatuju si, co jsem měla na sobě) jsem si připadala jako šmudla.
A o pár týdnů později, jsem se procházela po Příčné a narazila jsme na Sama. Prodával tam v jednom stánku, který měl pronajmutý a my jsme si tam povídalihodně dlouho. I když potom zavřel, tak jsme se přesunuli do Kotle. Ani nevím, jak se to stalo, ale někde mezitím, ze mě vypadlo, že se mi líbí. Nedokážu si ani představit, kde bych byla teď, kdybych to tehdy neudělala. Kdybych tehdy nesebrala odvahu a nezačala s ním mluvit.
Pak mě pozval na rande. A pak na další. Někdy tam proběhla první pusa. Zhruba po měsíci společném chození nastalo první milování. Někdy si říkám, jestli jsme na to nešli moc brzo. Chodili jsme spolu jenom měsíc, ale na druhou stranu, i kdybychom spolu chodili půl roku, tak by to bylo stejně krásné.
A nyní po tom všem jsem v osmém měsíci. Se Samem plánujeme budoucnost. Zatím jsme na útěku, ale ani jeden z nás se nevzdává optimismu. Jednou to skončí. Vždyť i Bena očistili, tak i Sama jednou očistí, červení přestanou se svýma intrikama a vše budo dobré. A jestli ne, tak si tam na někoho došlápnu a pořádně mu to vysvětlím.
Jen se bojím toho, do čeho se Sam chystá. Brumbál se před ním zmínil o jedné organizaci, o Fénixově řádu. A Sam jako pravý Nebelvírčan by do toho šel. Jenže se bojím, že se mu něco přitom stane a já zůstanu s naší malou dcerkou sama. Zatím se o tom nebavili a já doufám, že na to zapomněli. Nechci zůstat ovdovělou matkou.
Ale to mě teď moc netrápí. Když nepočítám ty bolavá záda a pocit, že jsem obrovský valící se balvan, je otázka, kam se přesunume. Ne že by se mi tady nelíbilo, ale skrýš v Zapovězeném lese není moc dobré místo pro výchovu dítěte. Mě by se líbilo, kdybychom se dostali do nějaké místnosti na hradě. Nemusí být velká. Stačí mi, když tam bude dětský postýlka.
A kromě toho je tu ještě ten výběr jména. Jsem si docela jistá, že to bude holka. V Samově rodině se rodí kluci i holky, tam je to vyvážené. Jenže moje rodina má takový zvyk, aby se u nás rodily samé holky. Babička tomu vždycky říkala, že to je náš dar, že jsme holky Alkenské, ačkoliv některé z nás mají už jiné příjmení. Mám kupu sestřenic, i když jsou vzdálené a nikdy v životě jsem je neviděla. Mám kupu sestřenic, na které mi nestačí ani prsty na ruce, ale mám jenom jednoho jediného bratrance. Za několik desetiletí, možná i za celé století, se narodil v naší rodině kluk. Moje sestřenice Beautylinnky tak získaly svého vytouženého bratříčka. Asi je to moje ženská intuice, která mi říká, že i já budu mít holčičku.
Ovšem musíme vybrat to jméno. Uvažovala jsem o jmenu Samantha, ale to se nelíbí Samovi. Mě se zase moc nelíbilo jeho Eve. Uvažovala jsem, že by se jmenovala po babičce Annabell. To se dá krásně zkrátit na Annie. Když už jsem už těch zkratek, ještě se mi líbí jméno Elizabeth. To se dá zkrátit různě, třeba Eliz, Lizzie, Beth, Bethie, ale Lízu zamítám. Sam zase navrhnul Sophii. Tohle jméno se mi líbí, to je pěkně. Stejně zní dobře i Lilliana a ta se dá zkrátit na pěkně Lily. Já jsem ještě navhrla jméno Angela, kterou lze zkrátit na Angie.
Takže máme měsíc a půl, abychom z těchto jmen vybrali to správné pro naši dceru.
Poznámka hráčky: Nika nemá přístup k významům jmen, ale já znám takový krásný způsob, jak je najít – Google. Z nějakýho důvodu se nám tam často objevuje něco s Bohem. Tak třeba Elizabeth znamená „Bůj je přísaha“ a Samantha znamená „posluchač“ nebo „jméno Boha“- A u Angely není překvapení, že její význam je „Posel Boha“. Annabell má více významů „krásná“, „milostivá“, „elegantní“ a „zábavná“. Sophie zase znamená „moudrost“, Lillana „čistota“ „nevinnost“ a Eve znamená „život“. Ještě jedno jméno, které nepadlo ve hře, ale uvažovala jsem o něm a to je Katherina, tedy „čistota“. Stejně tak ještě na Skypu mi Ametten navrhla (nebo spíš mluvila o svojí povídce, když já mluvila o jménech) Victorie. Tady je zajímavé, že Nika znamená „nositelka vítězství“ a Victorie znamená „vítězství“.
