Archiv rubriky: Moje zážitky

Bylo nebylo, někdy na podzim 2017 jsem se v hospodě zmínila spolužačce o famfrpálu. Tehdy se nadchnula natočit o tom reportáž a ačkoliv to ještě pár měsíců trvalo, nakonec jsem s ní vyrazila 13. dubna 2018 do Olomouce natáčet famfrpál. Nikoho z těch lidí jsem tehdy ještě neznala, maximálně trochu dva z nich, a vůbec jsem netušila, že mě famfrpál taky tak nadchne.

Upřímně nechápu, proč už mi tehdy hned po příjezdu někdo z nich neřekl, jak moc mi to změní život. „Jo, poznáš spoustu nových lidí, získáš nový přátele, spoustu zážitků, a sice to s támhletím bude chvíli fajn, ale až se na něj konečně vykašleš, tak se pak objeví támhleten a on bude… No, po půl roce vztahu je brzo říkat láska tvého života, ale teď by to bylo fakt krásný dramatický zakončení věty. Takže prostě si za rok nebudeš umět představit svůj život bez něj.“

Častokrát přemýšlím nad tím, jak by vypadal můj život, kdybych tehdy nejela natáčet tu reportáž o famfrpále. Kdybych nezačala hrát famfrpál a vážně si to neumím představit. Co bych dělala? Podle by byl můj život větší nuda. Jo, možná bych měla víc času sedět na zadku, koukat na seriály a filmy, stříhat, psát… Ale o hodně bych přišla a za nic bych to neměnila. #PegasForever🐴💙

A není fajn oslavit tohle roční výročí na mezinárodním turnaji zvaném EQC? Díky vyhranému mistrovství jsme si nejen mohli říkat mistři republiky, což nás hřálo u srdce (jelikož nebyly žádné výhry, žádný pohár, žádný medaile), ale kvalifikovali jsme se i na tenhle turnaj.

Přijde mi fascinující a částečně to považuju za nějaké znamení, že tenhle turnaj se konal 13. – 14. dubna 2019. Tedy přesně rok od toho víkendu v Olomouci.

Turnaj se konal ve Varšavě, což není to až tak daleko, ale i tak ta cesta trvá celou noc vlakem. Proto měla většina z nás tam odcestovat už ve čtvrtek 11. dubna večer, abychom tam dorazili v pátek ráno, mohli se zapsat a prohlédnout si Varšavu, protože pak na to už nebude čas. Ale tohle se nějak pokazilo, někdo neměl v pátek čas, někdo jel už ve středu, někdo si nestihl koupit levnější first-minute jízdenky a nakonec jsme tím nočním vlakem jeli jenom čtyři.

A kdybych měla ten týden málo stresu, tak nám pro jistotu ve škole určili na 11. dubna mediální den. V podstatě tam ráno přijdeme, vylosujeme si tým, myslíme reportáž a do 16:00 musíme natočit reportáž. Reálně to takhle nikdy nevypadá, zpravidla jsme rádi, když aspoň jeden tým stihne deadline ve 4 hodiny a ostatní týmy tam sedí zhruba do 19:00.

Tentokrát bylo krásné téma mediálního dne – LÁSKA. Hned jsem dostala pár konkrétních nápadů, jak by se to dalo zpracovat do reportáže. V tomhle jsem viděla rozdíl oproti mediálnímu dni. Tehdy bylo téma „Naše století“, já si vylosovala politiku a popravdě kdyby mě tenkrát učitel nepostrčil, tak tam stojím a vymýšlím téma dodne- Hele, nechtěla jsem tenhle článek psát o famfrpálovém turnaji?

Pointou prostě je, že to bylo náročný a stresujíc a že jsem si na chvíli odběhla potají ze střižny pro polské zloty, bude tajemstvím. Aspoň ten pátek 12. dubna byl odpočinkový. Ráno jsme si dali v Costa Coffee kávu (kde jsem si trochu nerozuměla s polskou prodavačkou a dostala to, co jsem chtěla, za cenu něčeho jiného), odložili věci na hostelu, prošli si Varšavu, vyzkoušela jsem foťáky… A večer jsme dostali naše super nové dresy!

Pak už nastal den D. Ten nezačal moc dobře, protože jsem já a Steve zaspali. Vzbudil mě hluk z chodby asi tak 15 minut předtím, než jsme měli odcházet na hřiště. Takže jsme si na honem rychle sbalili věci na sport a snídali jsme po cestě (věděli jste, že za chůze se topinky špatně mažou?). Na místě mě příjemně překvapilo, že jsme měli i šatnu. Sice společnou se španělským týmem, ale byla to příjemná změna oproti převlíkání venku na Letné. Hlavně jsme měli místo, kde jsme se mohli aspoň na chvilku ohřát, což bylo pro nás nezvyklé. Na Letné se převlékáme a trénujeme za jakéhokoliv počasí, i při -5°C. Ale ve Varšavě by to veřejný převlíkání stejně nebylo ono, bylo nad nulou, tak se sníh na zemi neudržel.

I tak jsme byli dost namotivovaní sázkou s kapitánem, že si obleče na trénink dámské šaty, když se umístíme mezi prvními třemi, nabuzení pokřikem, nahajpovaný novými dresy, našimi přivezenými maskoty, vlajkou, prostě vším…. Ale stejně ty první zápasy se nám nějak nedařily. Já jsem to až tak nevnímala, moc si je nevybavuju, ale prý jsme v prvních dvou zápasech byli zmatení. Až ve třetím jsme hráli dobře, dávali jsme soupeřům zabrat. Bylo to snad tím, že to bylo na livestreamu a mohli jsme být mediální hvězdy (zase)?

Akorát měl ten livestream i jeden vedlejší efekt, že nás mohli vidět ostatní týmy z Čech a od jednoho z nich se k nám dostala kritika. Byla to nechtěná kritika, protože jeden z našich hráčů byl v jejich chatu. Teď si představte, že máte za s sebou tři prohrané zápasy, dva zraněné hráče, které možná nebudou moc hrát, a k tomu ještě tohle. Super motivace, ne?

Naštěstí nás to spíš jen naštvalo a ani ten další streamovaný zápas proti Liverpoolu nedopadl tak špatně. Byl to odpočinkový zápas, neměli jsme šanci ho vyhrát, ale i tak ho považuju za úspěch. Ono máme propárovaný tým, ale dochází nám tam kluci, tak si hrajeme na seznamku a jedné naší hráčce Kinny furt dohazujeme někoho z jiného týmu. Převážně to bylo z vídeňských Vanguardů se záměrem, abychom se od něj skrz Kinny naučili lépe hrát. Ale překvapila nás, když si namísto toho vybrala jednoho liverpoolského hráče a úspěšně s ním po zápase navázala první kontakt. Tím byl hlavní cíl našeho EQC splněn. Nepřijeli jsme tam vyhrávat zápasy, ale najít Kinny partnera.

Další den považuju za úspěch, že jsme nezaspali. Dokonce i nasnídat jsem se stihla. A ono jsme si taky museli všechno zabalit, vrátit klíče od pokoje. Čekala nás pak krásná procházka za krásného počasí (fakt, místo sněžení nás čekalo sluníčko) se všemi našimi věcmi a mě trochu začínala bolet pravá noha.

Nevybavuju si zpětně, kdy mě přesně začala bolet. Mám matnou vzpomínku, že mě ta achilovka bolela už večer předtím, když jsem odcházela z grilovačky. Steve se svezl se svým zraněným kolenem raději autem, tak jsem se zdržela při předávání klíče od našeho pokoje a mezitím mi trochu utekl náš tým, tak jsem je rychlou chůzí doháněla. To už mě asi ta noha bolela, možná už předtím cestou z Lidlu, ale nevzpomínám si, že by mě bolela při čtvrtém zápase.

Každopádně při té cestě tam už jsem možná trochu divně chodila, ale maskoval to fakt, že jsem táhla dost věcí. Ironií přitom bylo, že jsme se zrovna cestou bavili o zraněních na noze. Steve měl svoje zraněné koleno se zápasu s Irama, Ágata měla jenom pár puchýřů na noze, no a já…. Já jsem mlčela. Už tak jsme přišli kvůli zraněním o dva hráče, tak jsem se měla ještě přidat, že mě malinko bolí noha? Zdálo se mi to malicherné. Navíc jsem s tím při rozcvičování zvládla v pohodě běhat a ve víru adrenalinu při hře jsem se na to ani nesoustředila.

Tím, že jsme měli dva hráče mimo, jsme utrpěli. Sice to bylo lepší než ty první dva zápasy předchozí den, zápas se Slováky (jo, furt hrajeme proti nim) byl napínavý a skoro jsme ho vyhráli. Ale při těch dalších zápasech už nám postupně ubývali síly. A mrzelo mě, že jsem si v tom druhém zápasu dne moc nezahrála.

Celkově jsem se do hry dostala o něco méně, než původně hrozilo. Před několik měsíci totiž nebylo u nás ženských beaterek jasné, že nějaká z nás na 100 % pojede. Jedna nemohla hrát, druhá byla se svou účastí vždycky nejistá, třetí taky, Kinni byla po nemoci a já jsem zvažovala jet místo toho na LARP natáčet si absolventku. To jsem nakonec kvůli EQC odložila na podzimní termín, když nás ženských beaterek bylo tak málo. Proto i jedna střelkyně Sofie začala trénovat na beaterku. Takže nakonec jsme tam byli tři a podle mě jsme zvládali ideálně střídat.

Blbou zprávou je, že jsme ten poslední den nevyhráli ani jeden zápas. Ale nám to nevadilo. I tak jsem si užívala tu atmosféru. Ten poslední den za námi pořád chodili z ostatních týmů, měnili jsme si kartičky hráčů, dresy, obdivovali našeho maskota a při závěrečném vyhlašování výsledků cokoliv začala Kinni skandovat, my jsme se přidali a postupně i všichni ostatní. Myslím že na Prague Pegasus jen tak nezapomenou.

Sice jsme nevyhráli zápasy, ale za to jsme vyhráli srdce všech.

Mrzí mě akorát, že jsme cestou do Prahy neměli tak awesome společnou cestu busem, jak jsem si představovalo, a viním z toho pekelný polský Flixbus. Taky mě mrzí, že mi u nás na škole nedali s sebou mikrofony, abych o tom mohla natočit reportáž do našeho Student’s Life. Sice bych si to míň užila, byla bych víc ve stresu, ale kdybych to zvládla natočit sama tak, jak si to představuju, byl by to mega úspěch. Takhle z toho byla maximálně reportáž na Potterzone, která by se mi psala mnohem snáz, kdybych si tam průběžně psala poznámky o zápasech, jaké byli výsledky a kdo chytil Zlatonku. (Sice si to Phillip z Irska nikdy nepřečte, ale promiň, že jsem tě na jedno dopoledne zaměnila za Abby.)

A jinak jsem spokojená i s tím, že jsem tentokrát nepociťovala ten strach, že něco pokazím, jako při finálním zápase mistrovství. Beru to jako znamení, že jsem se zlepšila a víc vím, co dělám. I když jo, pořád jsem nespokojená se svým výkonem. Mohla bych být víc agresivní, tacklovat, a prostě nějak zastavit protější beatery s bludgerem. Ideálně bych si i ráda zlepšila fyzičku, abych po pár útocích hned nemusela střídat, protože to neudýchám. Měsíce už plánuju začít chodit běhat a teď po konci semestru bych mohla mít čas.

Ale je otázkou, jak to bude příští rok. Pojedeme tam zase? Porazíme aspoň někoho? Anebo se tam dostane jiný český tým? Popravdě jsem sice zvědavá, jak tohle dopadne, ale vlastně je mi to i jedno. Nebojím se proher, víc se bojím toho, že by se mohlo nějak pokazit nebo nedej-Merlin rozpadnout to, co máme. Chci, abychom byli pořád tak dobrá parta, pořád se scházeli a byli pořád spolu. To je to, na čem mi opravdu záleží.

Pravá jména či přezdívky zmíněných osob byly změněny a skryty za pseudonymy, většinou prvními, které mě zrovna napadli. Jen Steve byl původně pan Božský ze Sexu ve městě, ale jelikož mám radši Mirandu než Carrie, vznikl Steve. „Stevo“ s tím nemá nic společného.