- září 2010
Dnešní den je ten DEN. Dnes zemřu a proberu se jako upír.
Přemýšlela jsem o tom, že do deníku zapíšu i detaily, jak to plánuju provést. Ale nakonec jsem ráda, že jsem to tam nenapsala vzhledem k tomu, jak se to nakonec nevyvedlo.
Už to ráno nebylo nic moc. Začalo vztekajícím se Klausem, když zjistil, že mu ukradli rakve s těly jeho rodiny. Já jsem tou dobou byla ještě v posteli, když se kolem mihnul, vztekal se a pak zase zmizel.
Mezitím jsem měla jiné starosti. Byla jsem ještě unavená po cestě a mému žaludku nebylo dobře. Asi nějaká otrava jídlem. Trvalo mi celé dopoledne, pár tabletek černého uhlí a občasné odběhnutí do koupelny, než jsem dokázala normálně fungovat. I Klausovu krev jsem vypila. Možná to bylo to, co mi nakonec pomohlo a vyléčilo mě.
Kolem jedenácté jsem vyrazila do města. S sebou jsem měla jednoho hybrida, shodou okolností to byl jeden z místních a tak mě mohl provést po městě.
„Jak je vlastně tohle město starý?“ zeptala jsem se ho, když jsme se usadili v restauraci na náměstí k venkovním stolečkům.
„Někdy koncem devatenáctého století pěti rodinami zakladatelů,“ odpověděl mi Tyler.
„Okay, takže typický maloměsto. Někde tady jsou staří páprdové, se svými tradicemi a s předky, kteří to tu založili,“ poznamenala.
„Jeden z těch páprdů jsem já,“ ušklíbl se. „Ale za historií města se skrývá i pár detailů, jakože tehdejší zakladatelé pracovali na tom, jak dostat z města upíry, a tak jedné noci udělali zátah, postříleli je sporýšem a dovlekli do hrobky pod kostelem, kde je jedna čarodějka zavřela.“
„To je mohli rovnou zabít a bylo by to jednodušší.“
„To by pak nemělo takový efekt, když se nedávno dostali ven z hrobky a začali tady po městě zase řádit.“
„To se nedivím, že se o mě Klaus tak bojí,“ poznamenala jsem a pak jsme konverzaci na chvíli přerušili, když k nám přišla servírka a já si objednala oběd.
„Můžeš být v klidu, už jsou mrtví. Moji rodiče a zbytek městské rady použili jedno čarodějnické zařízení, který upírům a vlkodlakům způsobuje nesnesitelnou bolest hlavy, natáhli je do sklepa a upálili je tam.“ Už jsem chtěla říct, že to je dobře, když Tyler ještě dodal: „Akorát tam zatáhli omylem i mýho tátu, protože neznali vlkodlaky, a tak tam umřel taky.“
Pravděpodobně bych měla říct, že mě to mrzí. Tvářil se trochu zdrceně. Akorát mě jeho utrpení moc netrápilo. Víc mě zajímalo, jak to tu ve městě chodí. „Ale teď už se o vlkodlacích ví, že jo? Když tu jsi ty a ostatní hybridy.“
„Upíři to vědí. Moje máma už taky, ale zbytek městský rady ne,“ odpověděl mi. Jestli mu nějak vadilo, že jsem ho nelitovala, tak to asi taky přešel.
„Takže proti Klausovi jsou ti upíří?“ ujišťovala jsem se. „Kolik jich je?“
„Tři.“
Vykulila jsem oči. „Jenom? Čekala bych, že když dělají takový problémy, tak jich bude víc. To je Klaus může rovnou zabít a bude klid.“
„Jedna z nich je moje přítelkyně,“ upozornil mě Tyler.
„Jo, tak to by ti mohlo trochu vadit,“ připustila jsem. „Tak může zabít ty zbylý dva. I když vlastně někdo z nich ví, kde jsou ty rakve, co teď hledá. Tak možná až potom,“ odmávla jsem to.
„Ono to s nimi není tak hrozný. Jenom nechápu, že Klaus může být v pohodě a že chce jenom svůj klid s rodinou a s tebou.“
„Tý rodiny se obávám víc, s tou bývají potíže,“ vzpomněla jsem si na moje krátké setkání s jeho sestrou. U nich je větší šance, že by mi někdo z nich mohl něco udělat. A před nimi mě armáda hybridů neochrání.
„Jak vůbec plánuješ provést tu svoji proměnu?“ zeptal se najednou Tyler.
„Proběhne v pravé poledne,“ prozradila jsem mu a koukla se na hodinky. Bylo to tak akorát, abych si snědla oběd a provedla to.
„Tak to asi prošvihnu,“ poznamenal Tyler, když se podíval na mobil. „Mám se sejít s kamarádem v lese. Ale někdo další mě brzo vystřídá.“
„Myslím, že si zvládnu sníst svoje poslední lidské jídlo bez dozoru. A stejně se chci za chvíli zabít,“ pokrčila jsem rameny a dala si další sousto do pusy.
Tyler váhal. Bylo tu furt riziko, že se mi něco stane. Ale nízký, protože o mě kromě něho nikdo nevěděl. A tak nakonec vážně odešel. Stejně to byla jenom otázka deseti minut, než se objevil jiný hybrid a to už jsem měla celý oběd k sobě a bylo skoro poledne.
„Počkej tady a nezachraňuj mě a ideálně si mě i moc nevšímej, ať ke mně zbytečně nepoutáš nějakou pozornost,“ rozkázala jsem mu a vydala se k městské věži. Tuším, že to byla budova radnice. Akorát mě teď nezajímali úřední hodiny, já jsem mířila nahoru na věž. Bylo to dost schodů a taky to bylo dost pater.
Seshora jsem měla výhled na celé město. Taky nebylo nijak moc velký. Zatím jsem nepochopila, co na něm Klaus tak vidí, ale snad to pochytím časem.
Opřela jsem se o zábradlí a podívala se dolů. Je to pořádná výška. Zhluboka jsem se nadechla. To zvládnu. Ale pro jistotu se zatím nebudu dívat dolů.
Začala jsem přelézat zábradlí. Byla jsem při tom nejistá a pevně jsem se držela. Já vím, že zbytečně, kdybych sklouzla, nevadilo by to, ale byl to spíš instinkt. Teda vlastně by mi to předčasný sklouznutí trochu vadilo, ale to jenom proto, že by to nemělo načasování, které chci. A tak jsem tam stála, přidržovala se zábradlí, a čekala na pravé poledne. To přišlo s prvním úderem zvonu. Cítila jsem v ruce, jak z toho vršek věže slabě vibruje. Zavřela jsem oči. Byl čas. Proto jsem se pustila.
Pár vteřin jsem padala volným pádem. Vítr mi čechral vlasy. A pak jsem dopadla. Do něčí náruče.
Otevřela jsem oči. Na moment jsem si myslela, že mě mohl chytit nějaký hybrid anebo dokonce Klaus. Ale místo toho mě držela nějaký blondýnka. A nestáli jsme pod věží, byli jsme stranou, ve stínu budovy.
„Proč se sakra snažíš zabít?“ zírala na mě a už normální rychlostí mě postavila na zem. Došlo mi, že musí být upírka. Možná ta Tylerova holka. Myslím, že neříkal, že by tu bylo víc ženských upírek.
„Jsi v pořádku?“ přiběhla k nám jedna brunetka, která o mě z nějakého důvodu měla starost.
„Je mi fajn. Akorát jste mi překazili můj pokus. Teď budu muset nahoru vylézt znovu a už to nebude mít takový efekt, protože to nebude v pravé poledne. A do zítřka čekat už nemůžu.“
„Vážně se snažila zabít,“ obrátila se brunetka na blondýnku.
„Poslyš,“ podívala se mi blondýnka do očí. „Život je fajn. Užívej si ho. Kašli na to, co tě trápí. Sebevražda nemá smysl.“
„já si užívám života a nic mě netrápí, teda kromě toho, že mi narušujete plány,“ rozčilovala jsem se. Až podle jejich překvapených pohledů mi došlo, o co se na mě pokoušela. „Sakra, tys mě zkoušela ovlivnit a já zapomněla předstírat, že to zabírá… Nemůžeme prostě na tohle celé zapomenout a jít si všechny po svém?“
Asi jsem je dost překvapila, protože mě nechápaly.
„Co jsi zač?“ zeptala se mě bruneta. Vypadala příjemněji. Za to ta blondýna si mě podezřívavě měřila.
„Nikdo, vážně,“ snažila jsem se jí vymluvit. Tohle nevypadalo dobře. Nesmí zjistit, že patřím ke Klausovi. „Ale moje jméno je Juliet, jestli to pomůže. Tímhle městem jenom projíždím. Nedávno jsem dodělala vejšku a tak jsem začala cestovat. A když jsem se v průběhu toho dozvěděla o upírech, chtěla jsem se stát jedním z nich, tak jsem se pracně dostala k nějaké krvi. Teď ji mám už v sobě a musím se zabít, jinak to všechno bylo zbytečné. Takže mě můžete nechat být, řešit si svoje věci a já odsud zase brzo vypadnu.“
Malinko jsem jim kecala. Z města jen tak nevypadnu. Ale dokud nebudu proměněná upírka s armádou Klausových hybridů, jsem furt zranitelná.
„Je tady nějaký problém?“ objevil se tu náhle jeden z hybridů. Ne, že by mi mohl vyloženě pomoct dostat se z téhle situace a nevzbudit žádné podezření.
„Ne, pane, jen si povídáme,“ ujišťovala jsem ho. „Tady kamarádky mi jenom s něčím pomohly.“
Apelovala jsem na jeho zdravý rozum, aby se mě nesnažil z tohohle dostat na vlastní pěst. A taky jsem doufala, že tohle těmhle dvou naznačí, že s tím hybridem nemám nic společného. Teda pokud vědí, že je Klausův hybrid.
Brunetka protočila oči. „S tímhle si nedělej starosti, je taky nadpřirozenej. Ten tu hlídá mě,“ zkoušela mě uklidnit.
Moc si nepomohla. Mám snad žárlit, že ji Klaus nechává hlídat?
Blondýnka vystoupila a udělala krok k hybridovi. Asi se ho nijak nebála. „Můžeš se stáhnout. A Klausovi vyřiď, ať nechá Elenu žít. Nikam mu zdrhnout nehodlá a o jeho rakvích taky nic nevíme, tak si dej pohov.“
Vážně, mám na ní žárlit?
Naštěstí na to hybrid jen pokrčil rameny a pododešel stranou. I když mi něco říká, že se jenom schoval za rohem.
„Co je na tobě tak cenného?“ zírala jsem na ni nechápavě. „Jsi nějaký vzácný upír nebo co?“
Pousmála se. „Jsem dvojnice, jestli víš, co to znamená.“
Překvapeně jsem pozvedla obočí. „Takže takhle vypadá dvojnice. Tohle město začíná být víc nadpřirozený, než jsem čekala.“
„Ale radši se tu moc nezabydluj. Není to tu zrovna bezpečný, máme tu jednoho velkého zlého hybrida,“ varovala mě blondýnka.
„Díky za varování, já se jenom dojdu někam zabít a zdrhnu,“ ušklíbla jsem se.
„A jsi si tím jistá? Že se chceš stát upírkou?“ zeptala se mě brunetka. „Je to tvoje rozhodnutí a my ti do toho nemáme co mluvit, ale navždycky už budeš závislá na něčí krvi a budeš mít furt nutkání zabíjet a nebudeš moct na slunce.“
Jako bych doteď nikoho nezabila. „A taky nebudu stárnout, budu supersilná, superrychlá a na slunce si seženu nějaký ten prsten,“ pokrčila jsem rameny. „S tímhle vším jsem se smířila.“
„I s tím, že tím zabiješ svoje dítě?“ ozvala se ještě blondýnka, když jsem se už chystala odejít.
Zarazila mě. „Jaké… jaké dítě?“ podívala jsem se na ní.
„Jsi těhotná,“ vysvětlila mi. „Tys to nevěděla?“
„Ne, to… nejsem těhotná.“
„Jsi. Slyším srdce toho dítěte stejně silně jako tvoje,“ ujišťovala mě blondýnka.
„Ne, to nejde… nemůžu být těhotná,“ namítala jsem, i když jsem v duchu vzpomínala na to, jak mi bylo v poslední době po ránu špatně. „Protože… to prostě nejde. Upíři nemůžou mít děti, že ne?“ těkala jsem mezi nimi pohledem.
Zavrtěli hlavou. „Upíři jsou mrtví, takže ne.“
„Jo, takže to není m…“ Náhle jsem si to uvědomila. My jsme spali spolu až potom, co se stal hybridem. „Doprdele, já zapomněla na tohle“ zaklela jsem a plácla se do čela. „Kde je tady nejbližší lékárna nebo drogerie?“
„Tady za rohem, hned na náměstí,“ kývla hlavou brunetka.
„Ale těhotenský test nepotřebuješ, vážně je slyšet to srdce dost jasně,“ ujišťovala mě ještě jednou ta blondýnka.
„O to až tak nejde. Spíš tomu otci to pak budu vysvětlovat snáz, když mu ukážu pozitivní těhotenský test, než že nějaká upírka mi to řekla,“ popsala jsem ji svoji situaci.
„Takže se nezabiješ v nejbližší době?“ zajímala se brunetka.
Pokrčila jsem rameny a pomalu se vydala pryč. „Uvidím. Napřed musím zjistit, jestli on i já jsme rodinný typy a co vlastně chceme.“
Tenhle zvrat jsem vážně nečekala. Byla jsem připravená stát se upírkou, ne matkou.
Předchozí kapitola °~~~~~~~° Následující kapitola