Naštěstí jsem tu lékárnu našla dost brzo.
„Neříkej to prosím Klausovi,“ poprosila jsem hybrida.
„Ale já mu nechci nic tajit,“ namítl spoutaný svou věrností k němu.
„To není ani tak o tom tajit mu to. Spíš mu to chci říct sama a radši to bude chtít slyšet ode mě než nějak random od tebe,“ vysvětlila jsem mu to ve frontě u pokladny. Poté jsem se vrátila zpátky do hotelu. Ihned jsem se zavřela v koupelně, otevřela krabičku a začala to zkoumat a zkoušet. Pak nastaly nekonečně dvě minuty čekání.
Nevím, co jsem v tu chvíli myslela, že se stane. Že Caroline lhala, tam se objeví jenom jedna čárka a já se budu moct za chvíli s radostí podříznout? Blbost. I tak jsem v to tak trochu doufala. Bylo vy tak všechno jednodušší.
Ale ty dvě čárky se tam objevily. A já jsem zbouchnutá.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla a natočila jsem se bokem. Žádné břicho vidět nebylo. Zatím. Možná nějaký druhý měsíc? Kdy jsem to vlastně dostala naposled? To muselo být někdy v srpnu, než se objevil Klaus. Wow, takže já už mám minimálně týden zpoždění a nevím o tom. Není divu, při tom stěhování a zmatcích.
Fajn, tak co teď budu dělat? Furt se můžu zabít, stát se upírkou, zabít přitom naše dítě a nic se nestane. Klaus by se to možná nikdy nedozvěděl. A kdyby jo, vadilo by mu to? Chtěl by dítě? Nepůsobil nikdy jako rodinný typ. I když na druhou stranu teď tady buduje sídlo pro sebe a pro svoji rodiny a hledá rakve svých sourozenců. Takže asi jo, na rodině mu trochu záleží a možná by to dítě chtěl. Dobře, tak já mu to řeknu a pak se rozhodneme spolu.
Největší obavy jsem měla o to, jak by to dopadla, kdybych tu ve městě pobývala těhotná. Byla bych hrozně zranitelná. A i kdybych to zvládla až do porodu, i to dítě by pak bylo Klausovou slabinou. Nejspíš mě pošle pryč z města, někam do bezpečí a bude za mnou jezdit. To ho zase budu vídat jenom občas a to nechci.
K mojí smůle jsem se toho večera s Klausem nepotkala. Celý den někde byl, někomu vyhrožoval a snažil se dostat ke svým rakvím. Vrátil se až večer, když už jsem spala. Možná je to tím těhotenstvím, že jsem trochu unavenější.
- září 2010
Milý deníčku, objevil se malý problém v mém plánu. Jsem těhotná.
„Bál jsem se, že se dneska ráno zase mineme,“ ozval se Klaus a já jsem rychle zaklapla svůj deník.
„To ty pořád někde lítáš,“ obvinila jsem ho. „Už jsi někoho získal?“
„Rebeku,“ přiznal.
„Ta, co mě chtěla kousnout v Chicagu?“ pozvedla jsem obočí.
„Jinou sestru nemám. Aspoň ne živou,“ opravil se. „Teď je zabodnutá a schovaná v mém sídle.“
„Doufám, že bude brzo hotový a nebudeme muset být furt tady,“ řekla jsem trochu otráveně a posadila se do křesla. „Hotely už mě nebaví.“
„Ani ten servis? Donáška jídla až do pokoje?“
„Na jídlo teď nemám moc chuť,“ nakrčila sem nos. Byla jsem ráda, že dneska ráno nezvracím. Jinak by to mohlo být Klausovi podezřelý, obzvlášť když mě měla jeho krev ze všeho vyléčit. Teda až na to těhotenství.
„Ale upírskou ještě nejsi,“ vypozoroval. „Neříkala jsi, že dneska už budeš?“
„Skoro jsem se jí stala. Ale pak se objevila jedna pitomá upíří blondýnka a zachránila mě,“ protočila jsem oči.
„Caroline? Zjistila něco o tom, kdo jsi?“
„Úspěšně jsem jí nakecala, že jenom projíždím městem a že se chci stát upírkou,“ pokrčila jsem rameny. „Uvěřila mi. Akorát mi ještě s tou tvojí dvojnicí zkoušela rozmluvit, abych se stala upírkou.“
„A uspěla?“ pozvedl obočí.
Ušklíbla jsem se a popošla jsem k němu blíž. „Myslíš, jestli chci žít nudnej lidskej život anebo být tvoje královna? No, je to těžká volba.“
Sklonil se a políbil mě. Pak se mi podíval do očí. „Ale upírkou pořád nejseš.“
„Když mi nevyšel můj epický pokus o zabití, tak mě můžeš zabít ty. Pokud to teda stihneš do půl dvanáctý. Ale předtím…“ zaváhala jsem. Teď mu to řeknu. Jo, teď hned to na něj vybalím. „…mi ještě můžeš ukázat to naše sídlo.“ Tak ne.
S mým návrhem souhlasil a já jsem byla rozhodnutá, že mu to řeknu tam. Nemám na výběr. Musím mu to říct dřív, než mě zabije. Celou cestu jsem přemýšlela, jak mu to říct. Pro jistotu jsem měla v kapse schovaný těhotenský test jako důkaz. V podstatě o nic nejde. Buď to dítě bude chtít a tak se to všechno zkomplikuje, anebo ho chtít nebude a prostě budu upírkou.
„Támhle v té části bys mohla mít svojí psychologickou poradnu,“ ukazoval mi část domu. Všude byly žebříky, plachty, štětce, kladiva a všechny možné nástroje. Bylo to velké. Tady by se s tím dala udělat spousta věcí.
Pozvedla jsem obočí. „I na tohle jsi myslel?“
„Jistěže. Hlavně na to, že pokoje mojí rodiny budou na úplně druhé straně sídla a tuhle část budeme mít jen sami pro sebe,“ přitiskl mě ke zdi. Bylo to tak rychlé, že jsem ten pohyb ani nepostřehla. Najednou jsem byla opřená o zeď, v jeho těsné blízkosti s jeho rukou kolem pasu. Opět mě začal líbat, ale mnohem vášnivěji než ráno. Hladově se dobýval do mých rtů. Dala bych si říct a uvítala bych to, akorát teď jsem spíš přemýšlela nad tím, kam tady dát dětský pokoj.
„Děje se něco?“ všiml si toho a mírně se odtáhl.
„Jo. Musíme si promluvit,“ přiznala jsem. „Ale ojet mě můžeš potom.“
„Co se děje?“ odstoupil ode mě. Už se na mě nedíval tak hladově. Byl trochu znepokojený.
„Jak jsem včera byla ve městě a potkala ty dvě, tak ta upírka… Caroline, že jo?… si něčeho všimla. Já vím, že jí nemůžu stoprocentně věřit, protože je technicky proti nám, ale hned potom jsem si to šla ověřit… teda nemám to jako úplně potvrzený od doktora, byl to jenom obyčejnej test, ale myslím, že když se to shoduje s tím, co říkala ona, a souhlasí to i s tím, co se stalo v srpnu… a navíc tu jsou ještě další příznaky a tak, který začali nedávno, a to ani nemluvím o tom, co se nedostavilo, prostě to všechno sedí…“
„Juliet, co se děje?“ zopakoval netrpělivě.
Podívala jsem se mu do očí. Mírně jsem se kousla do rtu. „Jsem těhotná.“
Jeho tvář se změnila. Překvapilo ho to.
„Mám tu těhotenský test,“ vytáhla jsem ho z kapsy. „Ale taky stačí, když se jenom zaposloucháš. Měl bys tu slyšet dvě srdce.“
Pohledem sjel k mému břichu. Na moment se zatvářil užasle. Ale pak jeho pohled ztvrdl a on se ode mě odvrátil. Nic neříkal. Jen svíral ruku v pěst.
„Klausi?“ oslovila jsem ho opatrně. „Nic to nemusí znamenat. Je to na nás, jak se rozhodneme. Furt se můžu stát upírkou a na tohle zapomene.“
Zase se ke mně obrátil. Pořád se mračil. Ale na mě se mračil. Skoro mě probodával očima. Těmi, které se leskly. „S kým to máš?“ zavrčel.
Nevěřícně jsem se na něj podívala. „S tebou, jistěže,“ vyhrkla jsem. „Tohle je mimochodem ta nejhorší odpověď, kterou můžeš říct na to, že je tvoje holka těhotná.
„Upíři nemůžou mít děti,“ zavrčel výhružně. Akorát já jsem si z toho nic nedělala.
„Já vím, ale stejně se to nějak stalo,“ rozhodila jsem rukama. „Neznám až tak dobře tenhle svět, vím jenom, cos mi řekl ty. Takže s tím vysvětlením si budeš muset přijít sám.“
„Není to možné,“ zopakoval znovu.
„Je to možné. Sama tu mám jeden důkaz,“ přistoupila jsem těsně k němu. Dívala jsem se mu do očí. Stoupla jsem si na špičky, až jsem měla obličej blízko jeho. „S nikým jiným jsem nespala. Chci s tebou strávit věčnost. S tebou a s naším dítětem,“ položila jsem si ruku na břicho.
Díval se mi do očí. Leskly se mu oči. Možná slzy štěstí? Ruce mi položil na tvář. „Taky tě miluju,“ zašeptal. Bylo to poprvé, co mi to řekl. Pak se sklonil a políbil mě. Byl to dlouhý polibek. Ne vášnivý jako před chvílí, ale něžný a milující. Nepochybovala jsem o tom, co ke mně cítí. Nikdo jiný by se ke mně tak dobře nehodil. Patříme k sobě. Miluju jeho i ty jeho démony. A on miluje mě a mojí šílenost.
Po polibku se odtáhl. Znovu se mi pak zadíval do očí. I v jeho očích jsem viděla, že mě miluje. Svoje dlaně měl stále položené na mých tvářích. Usmála jsem se.
„Miluju tě,“ zopakoval znovu. Mírně se zamračil. „Ale zradu nestrpím,“ dodal a zlomil mi vaz.
Jsem jeho láska? Ano, jsem. Jeho mrtvá láska.