„Mami, jsem doma!“ zvolala Hope, když prošla vchodovými dveřmi. Nikdo se neozýval. Podívala se nahoru na schody. „Mami? Strejdo Elijah?“
„Máš štěstí. Odjeli na výlet a vrací se až zítra,“ ozval se hlas ode dveří jídelny. „Takže prošvihli telefonát informující o tom, co jsi provedla ve škole. Naštěstí já ne.“
„Ahoj, tati,“ pousmála se Hope. Ulevilo se ji, protože Klaus je o něco mírnější. Má víc pochopení. A podle jeho pověsti, co se dozvěděla z deníků Stefana Salvatorea, se ani nedivila.
„Takže shrňme si, co jsi provedla. Dala jsi svojí krev vlkodlakovi, aby se mohl proměnit v hybrida…“
„Technicky to byla čarodějka, který jsem tu krev dala. To až ona dala tu krev jemu,” opravila ho jeho dcera. “Chodí spolu, tak využila toho, co viděla o naší rodině, aby se mnou udělala dohodu.”
“Co viděla?”
“Hrozbu. Nějaké nebezpečí,” odložila stranou tašku. “Někdo tě chce zabít.”
“Marcel?” napadlo ho jako prvního. Po všech těch problémech, co spolu kdysi, by se nedivil. Je to deset let, co Klaus unikl z Marcelova vězení a od té doby Mikaelsonovi žili nějakou dobu mimo New Orleans.
Tou dobou navíc začali zasahovat předci víc do věcí v New Orleans, jelikož se jim nelíbilo, aby se to tam tak dlouho řídilo vůli jednoho upíra. V následné válce s předky se navrátila do New Orleans Mikaelsonovi a spolu s Marcelem se jim podařilo vyhrát. Jako bonus se jim přitom povedlo i vzkřísit Davinu, která do toho byla taky zapletená, a v průběh toho, Marcel a Rebekah k sobě našli zase zpátky cestu.
Od té doby panuje v New Orleans mír. Zasluhují se na tom dost Hayley, která zastupuje vlkodlaky, Marcel a Josh, kteří se starají o upíry, a Frey a Vincent, kteří klidní čarodějky. Pravidelně se scházejí, pravidelné jednají a díky tomu mají všichni klid.
„Tohle je někdo jiný. Ukázala mi tu vidinu, ale nebylo jí vidět do tváře,“ vzpomínala Hope. „Ani nebylo jasný, co je zač. Byly vidět jenom její blonďatý vlasy a pak ty. Nějak tě držela v šachu, protože se tě chystala zabít a ty ses vůbec nebránil.“
„To není možné,“ zamítl to Klaus. „I kdyby na mě použila nějaké kouzlo, tak mě nemůže zabít. Kůl z bílého dubu je ukrytý v bezpečí.“
„Ale stejně jsem pro jistotu pracovala na ochranných kouzlech, snažila jsem se je vylepšit a stačí, když se stavím za tetou Freyou…“
„Pro začátek bys měla jít do svého pokoje odpočinout si po cestě. A nezapomeň, že máš pořád problém za svoje dočasné vyloučení ze školy,“ připomněl ji Klaus. „Dneska nikam nepůjdeš a až se zítra vrátí tvoje matka, promluvíme si o tom znovu.“
Hope se otráveně vydala do svého pokoje. Nebyla spokojená s tím, že to její otec nebere dostatečně vážně. A tak si sebrala svůj kouzelný zápisník, začarovala kouzlo ticho a vyplížila se z domu. Pomohlo ji k tomu to, že Klaus mezitím kontroloval svou tajnou skrýš s kůlem z bílého dubu.
Teta Freya už nějakou dobu nebydlela spolu s nimi v sídle od té doby, co se rozhodla bydlet spolu se svou vlkodlačí přítelkyní Keileen. Chtěli mít svůj klid a Keileen by se v sídle s ostatními původními asi necítila dobře. Tak spolu měli byt nedaleko baru Rousseau. Právě tam teď Hope mířila.
Nedlouho poté Klaus zjistil, že není ve svém pokoji. Jako první ho hned napadlo, že bude u Freyi a vydal se tam za ní. Hope tam nebyla. Nikdy tam nedošla.
Začali ji hledat. Zkontrolovali všechny příbuzné, její přátelé, i Salvatorovic školu, ale Hope nebyla nikde k nalezení. Ani kouzlo na hledání nefungovalo, a to se snažila Freya vytvořit co nejsilnější. Někdo ji unesl a dal si dost dobře záležet na tom, aby nebyla k nalezení.
Hope se mezitím probudila na gauči v neznámém domě a s lehkou bolestí hlavy. Byla zmatená a moc si toho nevybavovala, jen jak šla za tetou Freyou.
„Konečně jsi vzhůru. Jestli tě bolí hlava, tak máš na stolku vedle aspirin a vodu,“ promluvil někdo. Hope uviděla na vedlejším křesle nějakou blondýnku. Neviděla ji do tváře, protože byla otočená k televizi, kde projížděla Netflix. „A můžeš si i vybrat na co na Netflixu koukat, protože já právě dokoukala pátou sérii Zaklínače a nevím na co koukat.“
Hope nevypadala, že by ji Netflix nějak zajímal. „Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala?
„Jsi v bezpečí. Sice jsme tě unesli, ale slibuju, že jestli všechno půjde, jak má, tak to přežiješ bez úhony. Nemám zájem ti ublížit,“ vysvětlila jí klidně.
„Tak proč jsi mě unesla?“ Hope se rozhlížela okolo. Podle výhledu z okna usoudila, že budou někde na samotě v přírodě, patrně mimo New Orleans. Mohlo by se jí podařit odtud utéct, jen musí počkat na správnou příležitost. A zjistil, co je vlastně zač. „Co ode mě chceš?“
„Technicky jsem tě neunesla já, ale můj…” Na chvíli se zamyslela, než dokončila větu. “…kamarád. A co se týče toho, co chci, tak hlavu Klause Mikaelsona,“ pronesla lhostejně a poprvé otočila hlavu od televize a podívala se na Hope. „Ale tu u sebe nemáš, tak si jenom počkám, až tě přijde zachránit.“
Hope si ji prohlížela. Nepochybovala o tom, že právě ji viděla v té čarodějnické vizi. Ale až teď ji poprvé viděla do tváře. Překvapilo ji jak mladě vypadala. Popravdě tak troch čekala, že to bude nějaká stará upírka vypadající tak na třicet, která pochází z tátovi minulosti a chce se mstít. Místo toho tu byla puberťačka, maximálně o rok nebo dva starší. Proto v ní Hope viděla i dost sebe. Měla i podobné tmavomodré oči. Dovedla by si představit, že by na ní narazila ve škole.
„Znám svého otce a radím ti, vzdej to,“ zkoušela jí to rozmluvit. Její instinkt jí radil bránit sebe, bránit svého otce, ale rozum věděl, že i tak proti němu nebude mít ta holka šanci. I tak ale nemínila čekat, než ji přijde zachránit a v duchu si připravovala pár útočných kouzel, kterého hodlala použít. Mezitím se snažila získat trochu času a rozpýlit jí. „Máš to marný. Jenom ho naštveš a on ti to pak vrátí. Když mě teď necháš jít, slibuju, že po tobě nebude nikdo pátrat.“
Dívka se zasmála. „Roky se na tohle chystám. Jen tak se toho nevzdám.“ Náhle se její výraz změnil v plný nenávisti a zloby. „Celý moje dětství mě využívala jedna šílená čarodějka, aby posílila svou moc. A to všechno jenom kvůli tomu, že on zabil mojí matku a mě pak nechal jí.“
„Je mi líto, co se ti stalo, ale já tě nenechám zabít mého otce,“ postavila se náhle Hope a vztyčila ruku. Chtěla ji kouzlem odhodit, v zásobě měla připravené i kouzlo na aneurysma mozku, kdyby náhodou byla upírkou. Jenže se nic nedělo. „Co?“ podívala se zmateně na svoje ruce. Najednou tam měla náramek, který neznala.
„Jo, to jsem ti zapomněla říct,“ pronesla dívka nenápadně a protáhla si přitom trochu ruce. “Jak máš ten náramek, který mimochodem jen tak nesundáš, tak ten ti brání používat magii. Stejně tak i okna a dveře neotevřeš a tak dál. Prostě klasika,” pokrčila rameny. “Ale když nebudeš vyvádět nějaké blbosti, tak se ti fakt nic nestane. Jenom si tu s námi chvíli pobudeš.”
“Jo, akorát na konci zabiješ mýho tátu,” odsekla Hope a překřížila si ruce na hrudi. “To tě nezajímá, že se změnil? Už není takový monstrum jako dřív. Můžeš mi klidně vlézt do hlavy a já ti ukážu svoje vzpomínky. Četl mi pohádky před spaním, učil mě malovat…”
“Nezajímá mě, jaký je,” vyjela na ní, protože už nemohla vydržet její popis.
“Ale kdyby to mohl vrátit, určitě by to udělal. Je úplně jiný než kdysi a lituje toho, co v minulosti udělal,” pokračovala Hope. Pořád doufala, že když se tahle holka, jejíž jméno furt nevěděla, vzdá svojí pomsty, tak jí její táta aspoň nezabije.
Jenže místo toho ji jenom každým dalším slovem vytáčela, protože ona se najednou se prudce postavila. “Nechci poslouchat nebo sledovat, kolikrát ti četl před spaním, kolikrát ti ošetřoval zraněné koleno nebo jak tě učil jezdit na kole. Pro tebe je možná milující laskavý otec, ale pro mě je pořád monstrum!”
“Faith?” oslovil ji ode dveří její kamarád. Obě se nechali až moc strhnout rozhovorem, že si ani jedna z nich nevšimla, že právě přišel další únosce Hope.
“Uklidni se, nic se neděje.”
“Kdo jsi ty?”
“Tyler Lockwood,” představil se. “Možná se o mě tvůj otec někdy zmínil.”
“On ne, ale deníky Stefana Salvatora u nás na škole ano,” připustila Hope a prohlídla si ho. Z deníků věděla, že býval vlkodlakem, pak se stal hybridem připoutaným k jejímu otci, a po epizodě s poutníky se stal na chvíli znovu člověkem, pak spustil zase vlkodlačí kletbu a pak… “Nezabil tě Damon Salvatore?”
Tyler neodpověděl, jen přejel pohledem na Faith.
“Tenkrát jsem ho zachránila. A on pak zachránil mě od tý šílený čarodějky, a od té doby mi pomáhá s pomstou. Zvláštní náhodou Klaus zabil i jeho mámu. Asi je zabíjení rodičů jeho oblíbený koníček,” ušklíbla se a pak se vydala do kuchyně. “A to je konec příběhu.”
Tyler se chystal jít za ní. Všiml si, že je pořád podrážděná a nechápal, proč ji ten hovor s Hope tak vytočil. Vždycky byla klidná, až spíš chladnokrevná, co se týkalo její pomsty a zabití Klause.
“Myslela jsem, že budeš vypadat starší,” nakrčila Hope čelo a zarazila ho tak na chvíli. Pokud si to správně pamatovala, tak teď mu mělo být ke čtyřiceti, ale on pořád vypadal, jakoby mu ani nebylo třicet. “Ale stejně se vám ho nepodaří zabít. Nemáte čím.”
“Myslíš tohle?” ukázal jí Tyler kůl z bílého dubu.
Hope byla doteď přesvědčená, že nemůžou zabít jejího otce. Ale bylo poprvé, kdy o tom zapochybovala. “Jak jste…”
“Pro Faith nebylo tak těžké, aby se přestrojila za tebe, zatímco jsi byla na škole, a ukradla ho a zanechala tam jeden fake,” uklidil zase Tyler kůl a vydal se za Faith.
Zanechal tam znepokojenou Hope, která přemýšlela nad tím, jak se jim jenom mohlo podařit. Klaus už před lety nechal tetu Freyu, aby začala skříňku, kde byl uchován, aby ji mohli otevřít jenom členové jejich rodiny. Nedokázala přijít na to, jak se jim povedlo to kouzlo tak nenápadně zlomit.
„Faith, jsi v pořádku?“ oslovil jí mezitím Tyler v kuchyni.
„Jo,“ pronesla Faith a otevřela chlebník.
„Tak proč tě tak rozhodila?“
„O nic nešlo. Jen jsem se nechala trochu unést,“ pokrčila rameny.
Tyler k ní přišel blíž a položil jí ruku na rameno. „Víš, že mě se můžeš svěřit s čímkoliv.“
Faith k němu zvedla obličej. „Já vím,“ podívala se mu do očí. Nakrátko byli jejich obličeje dost blízko u sebe. Připomnělo jí to, co se stalo minulý týden. Jedna její část to chtěla zopakovat. Ale pak udělala zase krok dozadu a odtáhla se od něj. „Radši jí běž zkontrolovat.“