Accio, Imperius, Lumos… Jak tahle kouzla z knih Harryho Pottera vlastně vznikla?
„Accedo“ je latinsky přivolání, z toho vzniklo přivolávací kouzlo Accio. Imperium zase znamená absolutní kontrolou, proto je formule Imperio pro kouzlo ovládající něčí chování perfektní. Svítící Lumos je zase odvozené z latinského výrazu pro světlo „lumen“. Kouzla prostě budou odvozené od latinských výrazů.
Ale původy některých jmen jsou zajímavější. Vlkodlak Remus Lupin má obě jména spojena s vlkem. Lupin připomíná latisnký výraz pro vlka „lupus“, zatímco Remus se jmenoval také jeden ze zakladatelů Říma, který byl odkojen vlčicí.
Vede to k otázce, jak moc byla J. K. Rowlingová prozíravá, když ta jména vymýšlela? Co třeba myslela tím, když pojmenovala Zlatonku v angličtině „snitch“, což zároveň znamená i „práskač“? Možná to má v sobě skrytou symboliku, že chytači jsou jako hledači (což je i jejich doslovný překlad) a musí vypátrat ve svých řadách práskače, než napáchá nějaké škody. Malý zlatý míček s křídly pak už nepůsobí tak neškodně a nevinně.
Ale je otázkou, jestli si tyhle významy jenom spěšně nedovymýšlíme my čtenáři a nesnažíme se zbytečně hledat hlubší význam tam, kde není. I když v případě Remuse Lupina se jedná o velmi očividnou náhodu, kde je záměr jeho jména očividný. Na druhou stranu Krum, který je v knihách považován za nejlepšího chytače na světě, se jmenuje Viktor, což znamená vítězství a někteří čtenáři to považují za záměrný symbol. Ironií přitom je, že ačkoliv je nejlepší, v knize svému vítězství nepřinesl. Takže v jeho případě se možná může jednat jen o náhodu se jménem a nic to znamenat nemá.
Když spisovatel vymýšlí jméno nějaké postavě, je pěkné, když se zamyslí nad jeho významem a neplácne tam první, které ho napadne. Christopher Paolini, autor Odkazu dračích jezdců, jednou prohlásil, že jeho Eragon se původně jmenoval Kevin. Následně předělal anglický výraz pro draka „dragon“ na Eragona, což zní mnohem lépe. Kniha Kevin by asi neměla takový úspěch.
V jeho případě je pojmenování po drakovi velmi očividné. Jiní autoři se snaží původy jmen více zamaskovat. Jejich záměrem ale bude stejně spíš, aby jméno dobře znělo a pamatovalo se, než aby mělo správný význam. To bude spíše příjemný bonus.
Vezmu si za příklad knihu Vampýrské akademie. Dvě hlavní postavy se jmenují Lissa a Rose. Lissa je zkráceninou pro Vasilisu, což znamená „královská“ a navíc má ruský původ. To k ní perfektně sedí, protože je princezna a navíc, ačkoliv žijí v Montaně, jejich vampýrská kultura má ruské kořeny. Na druhou stranu Rose znamená květina, což k ní moc nesedí. Ona je bojovnice, cvičí na to, aby se stala Lissinou strážkyní, tak by to chtělo nějaké významem bojovné jméno. Podle mě autorka nejspíš hledala něco takového, ale nenašla nic pěkného, a tak skončila u Rose, protože prostě pěkně zní.
Tohle bude konečný hlavní záměr všech autorů. Pojmenovat svého hrdinu pěkným jménem, které se dobře pamatuje a je originální. Rowlingová takhle přišla s Hermioniným jménem, které vzala v Shakespearově Zimní pohádce. Řekla k tomu, že chtěla neobvyklé jméno, které má jen málo dívek. S tím, že by mělo nějak vyjadřovat „chytrá a odvážná dívka“ nebo „milovnice knih“, což je Hermionin přesný popis, to nemá nic společného. Můžeme v tom hledat hlubší význam, jakože je to ženská odvozenina od řeckého boha Hermese anebo že se tak jmenovala spartská princezna, dcera Heleny Trojské a krále Menelaa. To ale nic nemění na tom, že šlo jenom o to, aby měla znělé a originální jméno.
