Štítek: rpg

Rok 1994

Možná jedno malé překvapení

administrator 25 ledna, 2014 1 Comment
Možná v tom našem budoucím naplánováném vztahu se Samem nastane jedna komplikace. Plán byl jednoduchý, James je můj nový přítel. Ale jak moc to zkomplikují moje nynější zdravotní problémy?
Zatím nevím přesně, co mi je. Jenom něco tuším. Psala jsem Say ohledně toho. Sice jsem jí nenapsala nic konkrétního, jenom jsme se domuvili, že se zítra sejdeme. Veškerí podrobnosti jí povím až zítra. Pokud to nevyjde, tak se nic neděje. Pokud se moje podezření ukáze jako pravdivé, tak bude zábava a já budu mít radost. Sice to přinese několik starostí, ale zároveň spoustu radosti.
A můj instinkt mi říká, že to bude pravda. Už teď tomu všechno nasvědčuje. Ranní nevolnosti, zvracení, bolest prsou, absence pravidelného měsíčního krvácení… Asi jsme na začátku září vážně zapomněli na tu antikoncepci.
Rok 1994

Jaké to je být vdovou?

administrator 19 ledna, 2014 1 Comment

Poslední dobou jsem sem moc nepsala. Měla jsem takové těžké období. Před dvěma lety, po narození Caleba, Sam dostal nabídku od Rudých, aby se k nim přidal. To bylo tou dobou, kdy jsme se schovávali na hradě. Jednou Sam odjel na nějaké jednání s nima a už se nevrátil. Nakonec jsem se i s Calebem dostala z toho hradu. A pak jsem zjistila, že bylo nalezeno Samovo tělo.

Napřed jsem tomu nemohla uvěřit. Tohle přece nemůže být pravda. Sam nemůže být mrtvý. Můj Samík… Stále jsem čekala, že se objeví ve dveřích, řekne mi, že to byla jenom past na rudé a že bude všechno dobré. Jenže se stále nic nedělo. Sam nepřicházel a jedna část mě začínala pomalu věřit, že to možná i pravda je. Uvnitř jsem se cítila prázdná. Jako by část mě chyběla. Nic mě nebavilo, nic mě netěšilo. Ale musela jsem být silná kvůli Calebovi. Jenom díky němu se mi podařilo nějak fungovat. A taky mi hodně pomohli rodiče.

Ale postupně jsem se přes to dostala. Alespoň částečně. Sice jsem si asi tak dvakrát nebo třikrát denně zalezla do koupelny, kde jsem asi tak deset minut brečela, ale už jsem se začala pomalu stavět znovu na vlastní nohy. S Calebem jsem se přestěhovala od rodičů zpátky do našeho starého bytu, který jsme si před lety pronajali. Domluvila jsem si nájemné a nastěhovala jsem se. Calebovu postýlku jsem umístala do kuchyně a v garáží se může rozkládat stan, a tím se získají další tři místnosti.

Jednou jsem se šla s Calebem projít do parku, který máme prakticky hned naproti hlavním dveřím. Calebovi se tam líbí. Rád si tam hraje. A když jsme tam byli ten den, narazila jsem tam na jednoho muže, Jamese. Zhruba tak v mém věku, někde mezi dvaceti a třiceti lety. Nějak se stalo, že jsme se dali do řeči, zatímco si Caleb hrál. Mluvili jsme o životě a byl docela divný, ale pár věcí na něm byly zvláštní. Nebo spíš povědomé. V jednu chvíli jsem si všimla jeho prstenu, který vypadal jako Samův snubní. A stejně tak i ta knížka, kterou držel v ruce, vypadala jako Samův starý deník. Ale dál jsem to nerozmázavala, protože to možná byla náhoda.

Zhruba o půl roku později v obdoví Vánoc jsem v Kotli narazila na Ginu. Kdysi dávno na škole jsem ji neměla moc ráda, ale nyní spolu už docela vycházíme. Navíc s ní kamarádí Sam. Letos na Vánoce mi posloužila jako poslíček, neboť mi předala balíček a přitom mi silně naznačila, od koho by mohl být. Když jsem se jí zeptala, abych se ujistila, tak mi to potvrdila. Sam je naživu! Tu radost, jakou jsem měla, snad ani nedovedu popsat.

Teď jenom Sama objevit. Svoje podezření už jsem měla. Už v létě mě napadlo, jestli to není ten muž z parku. Jenže jsem na něj od té doby nenarazila a neměla jsem příležitost se ho na to zeptat. Narazila jsem na něj až na mistroství světa ve famfrpálu, na který mi přišel od Sama lístek. Narazila jsem tam poté i na toho muže, jenže všude pořád byli lidi a neměli jsme moc příležitostí si promluvit.

Naštěstí jsem na něj včera narazila znovu. Caleb byl u prarodičů, takže jsem měla chvilku pro sebe. Zašla jsem si do Kotle na oběd a narazila jsem tam na Rosu. Chvíli jsme se bavili o tom, že jí je v poslední dobou trochu divně. Podle těch příznaků mě napadlo, jestli náhodou není těhotná. Chvíli počítala na prstech a došlo jí, že to možné je. Trochu kvůli tomu panikařila, protože podle jejích slov je to narychlo. Ale myslím, že tohle je jenom takový ten počáteční šok a že si na to zvykne. Navíc to není ještě jisté, dokud si to nepotvrdí. Ale moje intuice mi říká, že je těhotná. I když moje intuice mi už kdysi říkala, že Caleb je holka, a jak to nakonec dopadlo… Stejně si myslím, že je v tom.

Po tomhle našem rozhovoru přišel do Kotle James. Zrovna jsem se s Rosou bavila o tom, že si brzy začnu hledat práci. Procházela jsem si brožurku a bez OVCÍ se toho moc dělat nedá. Někdy v té době si k nám přisedl James. Společně jsme se bavili o mém budoucím povolání a myslim, že někde ke konci jsem s Jamesem zavedla řeč na minulost. Ale byla tam pořád Rosa a barman, takže jsem nemohla mluvit upřímně. Když Rosa pak odešla, tak jsem mu navrhla, jestli nechce zajít ke mně. Souhlasil.

Hned po příchodu do našeho bytu si všimnul psů. Pohladil Girlu a přitom řekl nějakou větu, ve které řekl, že je fena. Ale já jsem mu neřekla předtím, že je fena. Tak jak to věděl? Postupně jsem na něj vytáhla svoje podezření a on se nakonec přiznal. Je Sam. Žaludek mi udělal radosti tři kotrmelce a šťouchnul přitom do plic, aby nezapomněli dýchat.

Se Samem jsem si upřímně promluvila o naší situaci. Nebo spíš o tom, jak moc mi chyběl a jak moc ho miluju a jak moc miluje mě. Během toho rozhovoru jsme si ujasnili, jak to bude oficiálně vypadat. James je prostě můj nový přítel a tak to budu všem vykládat.

Potom se ten rozhovor přesunul v líbání, to v mazlení a to v… No, ani jeden z nás neměl dva roky sex, tak jak to asi mohlo dopadnout? Vlastně si nevzpomínám, jestli jsme použili vůbec antikoncepci, ale myslím že možná jo.

Rok 1991

Jeden malý človíček

administrator 6 února, 2013 1 Comment
Už několik dnů jsme schovaní na hradě. Ala se Say nás přesunuli z lesa do jedné tajné mísntosti na hradě. Chvála jim, protože v lese plném příšer se dít vychovává blbě. V téhle místnosti jsme se kdysi dávno ukrývali před červenokabátníkama. Vlastně je tohle asi ta místnost, kde jsem se kdysi dozvěděla, že se John (se kterým jsem tou dobou chodila) líbal s Alicí. Zvláštní, jak ten čas letí….
Ale zpátky do současnosti. Poslední dobou to tu bylo takové jednotvárné. Ala se Say se tu občas stavily přinesly nám nějaké jídlo. Párkrát se tu ukázala i Amelie a James. Taky jsme se dozvěděli, že je Gina taky na hradě. Co tu dělá? No, to je jedno.
Prostě tenhle den byl stejný jako vždycky. Sam ještě spal, tak jsem vstala, najedla se, napila se….a chytila jsem se za břicho. Nejdříve jsem si myslela, že to jsou takzvaní poslíčci. Jsou to jenom takové bolesti před porodem, které do hodiny odezní.
Tyhle neodezněly. A když mi pak odtekla plodová voda, už mi bylo jasné, že to je naostro. Je to tady. Rodím.
Sam mi pomohl na postel a potom ihned běžel pro Say. Zůstala jsem tu sama. Zachvátila mě panika. Co když je něco špatně? Co když se stane něco hrozného? Co když dítě není v pořádku? Co když já nejsem v pořádku? Co když někdo Sama uvidí nebo ho rovnou chytí? Co když nedorazí a já tu zůstanu sama? Co když sama ten porod nezvládnu? Co když přijdu o dítě i o Sama.
Hlavou se mi míhaly všelijaké strašné scénáře a tělem mi zmítala každou chvíli něaé bolest, ale všechny moje myšlenky se přerušily, když se Sam vrátil. Udýchany, ale celý. Postavil se vedle mě a uklidnil mě. Všechno bude v pořádku. Musí být. Všechno bude v pořádku, my dva zvládneme všechno.
Pak dorazila i Say a Ala. Say sebou táhla brašnu, vekterý měla připravené věci. Ala jí jenom asistovala a občas ji něco podala. Jinak celý porod řídila Say. Dala mi jeden lektvar, po kterém se bolesti zmírnily. Polevily, ale pořád jsem je dost cítila. A někdy mez těmi bolestmi, ze mě vypadla směrem k Say jedna otázka. Vzpomněla jsem si na něco, nad čím jsme se Samem uvažovali před pár měsíci a pak jsme na to zapomněli. Tak jsem se ji teď zeptala, jestli bude našemu dítěti kmotrou. Asi souhlasila, nejsem si jistá, protože přišla další vlna bolesti.
Už se to blížilo ke konci. Něco jsme celou dobu mačkala (později jsem zjistila, že Samovu ruku). Tlačila jsem a tlačila a myslela jsem, že ze sebe vytlačím duši. Bolest byla příšerná. Už jsem myslela, že to dýl nevydržím. A pak to skončilo.
Slyšela jsem ten nejkrásnější křik. Bylo to jako ráj pro moje uši. Say něco zabalila do ručníku a omyla to. Úlevou jsem vydechla. Už je konec.
Na chvíli jsem se zarazila, když nám Say řekla, že je něco v nepořádku. Pak mi předala dítě do náruče a já jsem pochopila, co tím myslela. Všechno je v pořádku jenom v jiném, než jsem čekala. Narodil se nám syn.
Ala se mě zeptala na jméno. Pro holku jsme se nemohli rozhodnout, jaké jméno ji dáme, ale u kluka jsem měla jasno. Dostane jméno, které jsem už jako malá považovala, za to nejlepší na světě. Jméno, které jsem se dozvěděla od babičky, že patřilo mému neznámému otci.
Bude to Caleb Humming.
Rok 1991

Starosti budoucí matky

administrator 24 ledna, 2013 1 Comment
Těžko tomu uvěřit. Je to už pár měsíců, co se tu stavila Say a oznámila mi tu radostnou zprávu. Tenkrát to bylo na konci jara nebo začátku léta, oteplovalo se. Nyní už se ochlazuje. A není to jenom počasí, na kterém je vidět čas. I moje břicho postupně roste. Vlastně si začínám připadat jako… no jako někdo obrovský. Například Hagrid. Teď mi stačí jenom si sehnat vousy a nerozeznají nás od sebe. A to nemluvím o té bolesti zad, nohou a všeho možného. Navíc mají teď můj žaludek a močový měchýř společnou jednu věc – velikost vlašského ořechu. A to ještě to malé stvoření ve mně nevyrostlo úplně.
Je to zvláštní pomyšlení, že už to jsou čtyři měsíce, co se připravuju na myšlenku, že budu matkou. Před třemi lety nás vyhodili ze školy a teď to budu já, kdo se bude trápit, co naše dítě provede. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme se to dozvěděla.
Bylo to pár dní potom, co jsme se přesunuli do Bradavic. Už od té doby, co jsme sem dorazili, mi hlavou vrtala jedna myšlenka – co když jsem těhotná? Zvracení, divné chutě, únava a měsíčky jsem měla, kdo ví kdy… Tohle všechno jsou příznaky těhotenství. Uvažovala jsem o tom, že to řeknu Samovi nebo že zajdu za Say. Say byla zdravotnice a pracuje tady v Bradavicích, takže by mi s tím pomohla. Sam ten by mi jen pomohl se za ní dostat. Ale jak by na to dítě reagoval? Pokusila jsem se na téma děti zavést téma, ale Sam pořád mluvil ve smyslu, že na rodinný život máme ještě hodně času. Děti plánoval až za několik let, až nebudeme na útěku a budeme mít střechu nad hlavou.
A toto naše plánování přetušila Say, která právě dorazila. Sam i přes můj zákaz a vysvětlování, že jsem zdravá, ji k nám pozval. Asi bych na něj jindy byla naštvaná, ale v tuhle chvíli se to hodilo. Sam odešel na chvíli ven a nechal nás tam samotné. Svěřila jsem se Say se svými starostmi. Say to nepřekvapilo. Těžko říct, jestli něco takového čekala. Mohla získat podezření už jen z toho, co jí řekl Sam. Anebo ji to překvapilo a zachovala si profesionální tvář. Posadila jsem se na stoličku a pomocí jednoho kouzla zjistila pravdu.
Jsem těhotná. Čtvrtý měsíc.
Asi jsem měla být šokovaná, překvapená, hysterická, ale to ne. Vlastně jsem byla docela klidná. Buď si to moje podvědomí ještě nepřipustilo nebo to už jak dávno vědělo a zapomnělo mi to říct.
Nakonec se vrátil Sam a Say odešla. Nejvyšší čas mu to říct. Řekla jsem mu ať se posadí a zavře oči. Vzala jsem jeho ruku a položila jsem si ji na svoje břicho. Sam to nechápal, a když už mu to začalo docházet, tak jsem mu to řekla.
„Tady pod tím je právě teď tvoje dcera,“ řekla jsem mu.
Byl z toho dost překvapený. Ten rodinný život dorazil trochu dřív, než jsme čekali. Ale přesně jak jsem od něj čekala, nakonec to skousnul. To je slabé slovo. Spíš byl nadšený. Šokovaný a nadšený.
Nakonec ten večer skončil tak, že jsem seděla Samovi na klíně a on mluvil k naší dcerce. Trošku jsme nostalgicky vzpomínali na minulost. Jak jsem tehdy byla na návštěvě v Prasinkách a tenkrát jsem se do Sama zamilovala. A přesto mi trvalo dva roky, než jsem sebrala odvahu, abych ho sbalila. Tenkrát v létě potom, jak se se mnou rozešel John (měla bych být na něj možná naštvaná, ale vlastně mu jsem vděčná, protože teprve potom jsem získala odvahu promluvit se Samem).
Slíbila jse, si, že letos už se o něco musím pokusit. Vždyť do té doby jsem pro něj byla jenom tvář, kterou vídal na školních chodbách. Tehdy byla ta aféra s tím, jak Nomos ztratil paměť a Sam se mu ji snažil vrátit. Měl nějaký vzorek lektvaru, který chtěl dát na prozkoumání svojí tetě, která bydlela v Godrikově dole. Zeptal se v Kotli, kdo chce jít taky. Přihlásila jsem se já a ještě někdo, asi Daisy nebo Gina. Nevím, proč se tenkrát přihlásily ty ostatní, možná chtěli pomoct Nomosovi, možná prostě chtěli zažít dobrodružství. Já jsem to udělala, protože jsem chtěla být v Samovo blízkosti, upozornit na sebe. Jeho teta nám tenkrát rozdala koláče (které byly buď spálené nebo syrové), a když jsme pak odcházeli, odchytila si Sama. Zeptala se ho, která z těch holek (byly jsme asi tři) se mu líbí.
Páni, jak já jsem se tenkrát bála, co odpoví. Bála jsme se, že řekne nějakou jinout. A Sam z toho nakonec šikovně vybruslil a otázka zůstala nezodpovědná. Pamatuju si, že jsem se podívala na jednu z nich, myslím, že to byla Gina. Měla minisuni a vypadala dobře, zatímco já vedle ní (nepamatuju si, co jsem měla na sobě) jsem si připadala jako šmudla.
A o pár týdnů později, jsem se procházela po Příčné a narazila jsme na Sama. Prodával tam v jednom stánku, který měl pronajmutý a my jsme si tam povídalihodně dlouho. I když potom zavřel, tak jsme se přesunuli do Kotle. Ani nevím, jak se to stalo, ale někde mezitím, ze mě vypadlo, že se mi líbí. Nedokážu si ani představit, kde bych byla teď, kdybych to tehdy neudělala. Kdybych tehdy nesebrala odvahu a nezačala s ním mluvit.
Pak mě pozval na rande. A pak na další. Někdy tam proběhla první pusa. Zhruba po měsíci společném chození nastalo první milování. Někdy si říkám, jestli jsme na to nešli moc brzo. Chodili jsme spolu jenom měsíc, ale na druhou stranu, i kdybychom spolu chodili půl roku, tak by to bylo stejně krásné.
A nyní po tom všem jsem v osmém měsíci. Se Samem plánujeme budoucnost. Zatím jsme na útěku, ale ani jeden z nás se nevzdává optimismu. Jednou to skončí. Vždyť i Bena očistili, tak i Sama jednou očistí, červení přestanou se svýma intrikama a vše budo dobré. A jestli ne, tak si tam na někoho došlápnu a pořádně mu to vysvětlím.
Jen se bojím toho, do čeho se Sam chystá. Brumbál se před ním zmínil o jedné organizaci, o Fénixově řádu. A Sam jako pravý Nebelvírčan by do toho šel. Jenže se bojím, že se mu něco přitom stane a já zůstanu s naší malou dcerkou sama. Zatím se o tom nebavili a já doufám, že na to zapomněli. Nechci zůstat ovdovělou matkou.
Ale to mě teď moc netrápí. Když nepočítám ty bolavá záda a pocit, že jsem obrovský valící se balvan, je otázka, kam se přesunume. Ne že by se mi tady nelíbilo, ale skrýš v Zapovězeném lese není moc dobré místo pro výchovu dítěte. Mě by se líbilo, kdybychom se dostali do nějaké místnosti na hradě. Nemusí být velká. Stačí mi, když tam bude dětský postýlka.
A kromě toho je tu ještě ten výběr jména. Jsem si docela jistá, že to bude holka. V Samově rodině se rodí kluci i holky, tam je to vyvážené. Jenže moje rodina má takový zvyk, aby se u nás rodily samé holky. Babička tomu vždycky říkala, že to je náš dar, že jsme holky Alkenské, ačkoliv některé z nás mají už jiné příjmení. Mám kupu sestřenic, i když jsou vzdálené a nikdy v životě jsem je neviděla. Mám kupu sestřenic, na které mi nestačí ani prsty na ruce, ale mám jenom jednoho jediného bratrance. Za několik desetiletí, možná i za celé století, se narodil v naší rodině kluk. Moje sestřenice Beautylinnky tak získaly svého vytouženého bratříčka. Asi je to moje ženská intuice, která mi říká, že i já budu mít holčičku.
Ovšem musíme vybrat to jméno. Uvažovala jsem o jmenu Samantha, ale to se nelíbí Samovi. Mě se zase moc nelíbilo jeho Eve. Uvažovala jsem, že by se jmenovala po babičce Annabell. To se dá krásně zkrátit na Annie. Když už jsem už těch zkratek, ještě se mi líbí jméno Elizabeth. To se dá zkrátit různě, třeba Eliz, Lizzie, Beth, Bethie, ale Lízu zamítám. Sam zase navrhnul Sophii. Tohle jméno se mi líbí, to je pěkně. Stejně zní dobře i Lilliana a ta se dá zkrátit na pěkně Lily. Já jsem ještě navhrla jméno Angela, kterou lze zkrátit na Angie.
Takže máme měsíc a půl, abychom z těchto jmen vybrali to správné pro naši dceru.
Poznámka hráčky: Nika nemá přístup k významům jmen, ale já znám takový krásný způsob, jak je najít – Google. Z nějakýho důvodu se nám tam často objevuje něco s Bohem. Tak třeba Elizabeth znamená „Bůj je přísaha“ a Samantha znamená „posluchač“ nebo „jméno Boha“- A u Angely není překvapení, že její význam je „Posel Boha“. Annabell má více významů „krásná“, „milostivá“, „elegantní“ a „zábavná“. Sophie zase znamená „moudrost“, Lillana „čistota“ „nevinnost“ a Eve znamená „život“. Ještě jedno jméno, které nepadlo ve hře, ale uvažovala jsem o něm a to je Katherina, tedy „čistota“. Stejně tak ještě na Skypu mi Ametten navrhla (nebo spíš mluvila o svojí povídce, když já mluvila o jménech) Victorie. Tady je zajímavé, že Nika znamená „nositelka vítězství“ a Victorie znamená „vítězství“.
Rok 1991

Změna je život

administrator 5 prosince, 2012 1 Comment
Někdy je zvláštní, jak se život mění. Když mi bylo skoro patnáct let, vydala jsem se na návštěvu do Prasinek. Koho by napadlo, že se tam tenkrát zamiluju do svojí osudové lásky? Nejspíš nikoho. A stejně se mi Sama povedlo, po půl druhém roku dodávání odvahy, sbalit. A pak už to jelo.
Chození, první milování, nástup do školy, toulání se po večerce, problémy s profesory, návštěva prefektské koupelny, ilegální výlet do Prasinek, podmínečné vyloučení, NKÚ, útěk z domova, seznámení se Samovými rodiči, nástup do školy, kapitánství, Silvestr, vyhazov ze školy, život na vlastních nohách, zásnuby v Benátkách a svatba.
Svatba byla velkolepá. Všechno bylo připravené, kostel byl možná trochu malý ale všichni se vešli. Zato hostina byla obrovská. A vyzdobená v bílé a červené barvě stejně jako moje svatební šaty. Dárky jsme dostali opravdu hodně. Proslovy pronesl Junit a Ala. Pak se slavilo a nakonec byl únos nevěsty. V podstatě jsem se jenom podívala, kde Junit bydlí a asi po půl hodině se pro mě zastavil Sam. Aspoň si to pořádně užil. Svatební noc nemusím popisovat.
V podstatě jsem po celou svatbu nemohla uvěřit, že se to opravdu děje. Někdy mi připadá, jako bych tomu ani teď nevěřila. V tu chvíli jsem byla naprosto šťastná. Všechno bylo jak má být. I moje mamka se smířila se Samem.
A jak to tak bývá, každé štěstí jednou končí. Sam měl práci na ministerstvu. To bylo dobře, plat měl dobrý a práce nebyla strašná. A najednou, vlastně ani nevím, jak se to tak rychle seběhlo. Byli nějaké problémy na ministerstvu, něco s bankou, nějaká krádež. Sam jel do Bradavic vyslýchat studenty. Jenže se jen tak nevrátil. Než jsme se nadáli, byl na Sama vydaný zatykač a schovával se v Bradavicích. Pochopitelně v tom měli prsty červenokabátníci. Já jsem se mezitím schovávala u Aly. Samovi jsem poslal dopis, ve kterém jsem mu zašifrovaně sdělila, kde se ukrývám.
Moje pocity v tu chvíli se nedají popsat. Ten, kdo to nezažil, nepochopí ten strach. Jako kdyby vám někdo vyrval srdce z těla a odmítal vám ho vrátit. Jako kdyby vám chyběla půlka z vás. Jako kdyby by se vám bez jeho vlízkosti zastavilo srdce. Ta představa, že by se Samovi něco stalo, byla strašná. Jenom na to pomyslím, tak se mi špatně dýchá.
Právě proto se mi moje štěstí vrátilo, když se Sam objevil u Aly v domě. Špinavý, smradlavý, zarostlý, že by ho člověk nepoznal, ale přes tu vrstvu špíny to byl pořád můj Samík. Ten večer, když jsem usínala v jeho náruči, jsem měla pocit, že všechno špatné je za námi. Když jsme spolu, tak bude všechno dobré. I kdybysme měli být zbytek života zalezlý u Aly a vyžírat ji ledničku. Když mám Sama u sebe, tak prostě všechno musí být v pořádku.
A vlastně i bylo všechno v pořádku. I když to bylo trochu hektičtější. Tu pohodu u Aly v domě jsme si neužili moc dlouho. Za pár dnů nás přišel Nomos varovat, že bystrozorové jsou na cestě k nám. Moc jsme toho nestihli pobrat. Dokonce jsem tam zapomněla svoji brašnu. Jenom jsem na sobě v rychlosti hodila nějaké oblečení – legíny, zimní boty, košile, vesta (a upozorňuji že byl začátek unora) – a už jsme se přemistovali na místo, které nám Nomos doporučil. Nestihli jsme si ani vzít sebou stan, ve kterém byli všechny naše věci i se zvířaty (a že jich máme docela dost).
Ukrývali jsme se v jeskyni. Můžu jen říct, že je tam velká nuda a velká zima. Když nepočítám náš odchod odtamtud, ta byl nejzajímavější ten den, kdy za náma přišel Brumbál. Bylo to asi tak pár dnů potom, co jsme se tam přemístili. Dostali jsme od něj sáček s ovocem, kupu lahví čokolády, jeden spacák, deky a polštáře. Pověděl nám nejnovější novinky ze světa. No a když odešel, tak mi byla docela zima. Zabalila jsem se do deky, ale pořád to nebylo ono. Tak mě Sam zahřál…
Čas pak běžel jednotvárně. Vstát, najíst se, hlídkovat, spát, najíst se, hlídkovat. Aspoň jsem ten čas využila k menšímu trénování kouzel. Člověk přitom všem zapomene sledovat čas. Pak už ani nevíte, jestli jste tam dva týdny nebo dva měsíce. Až teď si uvědomuju, že to muselo být asi tak měsíc po našem příchodu do jeskyně. Prostě mi najednou začalo být špatně. Zvracela jsem, cítila jsem se taová unavená a neměla jsem ani chuť na nějaká jídlo. Ačkoliv jsem se to snažila nějak před Samem zatajit, nepodařilo se mi to. Dělal si o mě starosti, přestože jsem ho neustále ujišťovala, že jsem v pohodě. Jednou nás přišla navštívit manželka profesora, který učí v Bradavicích obranu. Oba pracují pro Brumbála. Aniž bych o tom věděla, Sam ji poprosil o nějaý lektvar pro mě. Protestovala jsem, když mi ho dával, ale nakonec jsem ho vypila. Stejně to nezabralo, špatně mi bylo pořád dál. Možná se to ješt zhoršilo. A jednou jsem se Samovi zmínila o něčem, na co bych měla chuť. Docela ho to udivilo.
Zlom nastal až při přesunu do Bradavic. Při přesunu z kabinetu profesora Coldwella do lesa, nastal trochu problém, když mi u skleníku před jednou studentkou selhal zastírák. Naštěstí to nejspíš nijak nešířila dál. Coldwellová nás zavedla do jedné tajmé místnosti v lese. Není to tak strašné. Je to jedna malá místnůstka, dvě postele, dva stolky, dvě stoličky, dvě skřínky. Od jeskyně je to velké zlepšení.
Sam se alespoň konečně po všem tom hlídkování usnul. Já jsem pod tíhou svých otázek nějak nemohla usnout.
Je to možné? Jak by se to mohlo stát? Ovšemže ano, přece jsem na tom měla svůj podíl. Všechno tomu nasvědčuje, zvracení, únava, divné chutě a zpoždění. Ale… já přece nemůžu být těhotná.
Rok 1989

Výlet do Benátek a nejkrásnější otázka

administrator 28 dubna, 2012 1 Comment

28.9.1989

Já jsem tak nadšená, že sem o tom musím hned teď napsat.

Před pár dny naplánoval Sam výlet do Benátek. Nejdříve mi pouze řekl, ať si na ty dva dny nic neplánuji. To se mi moc nehodilo, protože jsem na tu dobu plánovala pro Sama oslavu narozenin. Tak jsme tu oslavu posunula hned na den potom, co mi to řekl. Oslava byla docela dobrá, Devonovi se podařilo sehnat nějaký likér, rum a kdo ví co ještě. Trošku nastala komplikace, když jsem z Kotle přemisťovala Devona a Say a jedna mudla, se chytila Devona, takže jsem ji přemístila taky. Ta mudla byla Miki, Devonova spolužačka z jeho mudlovské školy. Trošku (no docela hodně) jí bylo divné, proč jsme najednou před naším stanem. Nakonec jsme se dohodli, že ji opijem a ona si pak bude myslet, že to byli jenom halucinace vyvolané tím pitím. I přes tuhle komplikaci se oslava pro Sama nakonec povedla.

Když mi Sam později řekl, že pojedeme do Benátek, tak jsem si nejprve myslela, že to je oslava našeho výročí. Loni jsme byli v Paříží, tak letos poletíme do Benátek. Sice jsme měli výročí už před měsícem, ale teď po prázdninách alespoň nebyli přecpané Benátky turisty. Také jsme poprvé letěla letadlem. Je to zajímavé, co všechno mudlové vymyslí. Zdá se nemožné, aby se letaldo udrželo ve vzduchu bez použití kouzel. Musím ale uznat, že cesta letadlem je docela nudná. Nedá se tam toho nic moc dělat.

Do Benátek jsme pak jeli lodí. Bylo to tak romantické.

Byl už večer a v dálce zapadalo slunce, takže to bylo o to víc romantičtější. Když pak Sam požádál gondoliéra, aby zastavil a vytáhl krásnou červenou krabičku a mě napadlo, do které by se tak akorát vešel prsten.

Sam potom poklekl a položil mi tu nejkrásnější otázku na světe „Miláčku…vezmeš si mě?“

Užasle jsem zírala na prsten. Copak bych ho mohla odmítnout? Je tak úžasnej a co všechno pro mě udělal… Miluju ho. Neváhala jsem proto a odpověděla jsem mu „Ano.“

Byla to nejkrásnější chvíle mého života. Prsten byl nádherný, celý zlatý a s krásným velkým rubínem. Sam ho nejspíš vybral podle mé slabosti pro červenou barvu.

Gondoliér nás potom odvezl do hotelu, kde Sam už dopředu zamluvil pokoj. Pokoj jsme měli až v posledním patře, takže jsme měli báječný výhled na Benátky. Sam vzal sebou láhev vína, takže jsme si připili na naši společnou budoucnost.

Potom jsme šli na pokoj… Musím psát co bylo pak?

Další den nás probudila sova z Bradavic ťukající na okno. Ta sova je vážně chytrá, když nás dokázala najít až v Benátkách. Dostali jsme dopis od Val a Kath, které nás informovali o jejich kolejním a o tom, že Ben je už očištěný. Konečně ot ministerstvu došlo a on se může v klidu vrátit do Bradavic. Nestihli jsme jim odepsat, protože jsme se šli nasnídat. Vyčarovala jsem nám pár dortů z jablka (pochopitelně jsme se napřed rozhlédli jestli nikde není žádný mudla). Po snídani Sam zaplatil mudlovskými italskými penězi (ve kterých se vůbec nevyznám) a gondoliér nás odvezl lodí. Nazpátek jsme letěli znovu letadlem.

Do Londýna jsme přiletěli večer, takže jsme už toho moc nestihli. Kath a Val odepsal Sam až další den. Nejprve jim napsal, ať si připraví foťák a vyfotí se, až budou číst ty další řádky. Oznámil jim naše zasnoubení. Využila jsem toho, že Kath a Val jsou ve stejné koleji jako Ametten a napsala jsem jí také dopis o našem výletu do Benátek. Také jsem jí požádala, ať vyřídí holkám (Samovi už se to nevešlo do dopisu), ať o tom zasnoubení nikomu do nejbližší návštěvy Prasinek neříkají. Hlavně ne Ale a Say, jejich reakci chci vidět (poznámka: do té doby si musím sehnat foťák).

Těhlech posledních pár dnů, byli nejkrásnější v mém životě. Jsme zvědavá na reakci ostatních, až se to dozví.

Rok 1989

Jak ztratit prefektství a být vyloučena aneb chození se Samuelem Hummingem

administrator 23 dubna, 2012 No Comments
Ani nevím jak se to všechno stalo. Všechno se to seběhlo během jednoho roku a půl.
Začalo to před rokem a půl. Byli zrovna prazdniny po tom velkym zmatku s rostlinou a červenokabatníkama. Všechno už se uklidnilo, všechno bylo v pořádku. Teda kromě toho, že Nomos Aquarin zapomněl, že učí v Bradavicích, ale to je vedlejší.
Vlastně to všechno začalo, když mi bylo čtrnáct a poprvé jsme šla do Prasinek (jednou jsme propadla). Sam zrovna mšl brigádu u Taškáře. Byl milej a vysvětlil mi, co tam všechno mají. Když jsem pak odtamtud odcházela, přemýšlela jsme o tom, jestli Sam s někým chodí. Neměla jsem ale tenkrát odvahu nějak s ním flirtovat nebo se ho snažit sbalit (byl tenkrát o ročník výš). Nakonec jsem pak chodila s Johnem, ale to se Samem začalo až potom, co jsme se s Johnem rozešli.
Byly letní prázdniny a já jsem se procházela po Příčné ulici. Procházela jsem zrovna kolem stánků, když jsem si všimla, že tam prodává Sam. Nikde nikdo nebyl, tak jsem si s ním začala povídat. Nepamatuji si, jak dlouho jsme se spolu bavili, ale potom jsme se přesunuli do Kotle. Nakonec jsem mu tak nějak naznačila, že se mi líbí a domluvili jsme si rande. A potom bylo další rande a pak další……No nakonec jsme spolu začali chodit.
To léto začali moje první rozepře s mamkou. Trošku ji vadilo, že chodim domu pozdě večer. Zbývalo mi pul roku do plnoletosti a ona se mi ještě snaží diktovat, v kolik mám chodit domů. Navíc jsme až tak pozdě nechodila. Každopadně tou dobou jsme se Samem měli fajn, akorát jsem mamce radši neřekla, že s ním chodím. Vždycky jsem jí řekla, že jsem s kamarádkou se Samanthou. Dělala jsem si taky ze Sama legraci, že bych mu o pujčila svuj starej ružovej svetr a nějakou sukni. Potom mi ale někdy přišla sova s prefektským odznakem a to mamku z části uklidnilo.
Jinak se muj vztah se Samem dobře vyvíjel. Jednou jsme i společně zašli k jezírku kousek od Godrikova dolu a tam jsme si povídali, líbali se… Dál už to popisovat nemusím. Prostě jsem přišla o panenství.
Nakonec jsme společně odjeli do Bradavic. Vypadalo to na dobrý rok. Měla jsem hodnýho a pěknýho přítele, stala se ze mě prefektka. Bohužel přede mnou bylo NKÚ.
Když jsem pak přijela do Bradavic, všechno bylo fajn, přesně jak jsem si to vysnila. Jednou se ale stala takov.á…….docela trapná situace. Občas jsme se se Samem sešli někde v nějaké místnosti na hradě. Když se stala ta trapná situace, tak jsme se zrovna sešli v koupelně prefektů. Líbali jsme se… no a přišlo tam par lidí v nevhodnou chvíli. Byli čtyři – James Cole, Alashama Mang, Sayaka Hitori a Rosalinda Myfair. Bylo to hodně trapné. Nejradši bych se v tu chvíli propadla do země. Naštěstí rychle vypadli, ale už stihli vidět, to co neměli.
Se Samem jsme po chvilce vyšli ven a kdo tam zrovna byl. Ti čtyři a ještě tam s nima byla Nancy Orwell. Šla jsem jako první a když je zaslechla, tak jsem zustala stat schovana za sochou. Tak nějak jsem tam zustala stát a doufala že odejdou. Bohužel neodešli, ale vešli do koupelny, takže mě tam našli stát. Naštědtí Sam použil zasírák, než vyšel ven, takže ho neviděla. Naneštěstí nestihl utect a Orwellka na něj narazila, takže jsem se tam všichni sešli. Sam se pak trochu s Orwelkou hádal. Dostali jsme všichni školní trest, teda kromě Rose, která utekla (pokud si dobře vzpomínám). Vždycky když si ted na tuhle situaci vzpomenu, tak je mi trapně a Ala má občas narážky na koupelny.
Později Sam přišel o prefektský odznak. Bylo to z části za tu koupelnu (Orwelka pochipitelně zjistila, co se tam předtim v té koupelně stalo) a z části za to, jak se Sam hádal s profesorama.
Asi tak o měsíc později jsme přišla o odznak já. Můžu si za to sama. Měla jsme takový blbý nápad, že bychom zašli do Prasinek. Doufala jsem, že se mi tam někde podaří koupit hřeben. Kromě toho jsem taky chtěla vypadnout z hradu. Sam znal takovou chodbu, která začínala pod jednookou čarodějnicí a končila ve sklepě Medovýho ráje. Společně se samem jsme prošli chodbou a dorazili do sklepa. Sam šel jako první pod zastírákem a přemístil se ven před ráj a odemknul mi (nebo to možná bylo trochu jinak, ale to už je jedno, prostě takhle nějak to udělal) Já jsme bohužel zastírák neuměla, takže jsem chvíli počkala a pak vyrazila.
U pultu stála prodavačka a byla otočená zády k východu. V tu chvíli když jsem ji viděla, jsem se měla otočit a vratit se, ale ne, já blbá jsem se musela pokusit kolem ní proběhnout. K mojí smůle mě ale chytila. Navíc mě předtím ani nenapadlo sundat si odznak, takže pochopila, že chodím do Bradavic. No jo, byla jsme blbá. Pokusila jsem se to nějak ukecat, ale odtáhla mě k Brumbálovi. Skončilo to tak, že jsem přišla o odznak a se Samem jsme byli podmínečně vyloučení.
Navíc asi o hodinu potom, co jsme odešli z ředitelny, tou chodbou zkusila projít Karina. Sice jsem jí řekla, že někde je nějaká chodba, která vede do Prasinek, ale neřekla jsem jí kde. Je to trochu divné, napřed se mě vyptávala, kde ta chodba je, a o chvíli později tou chodbou prošla. Možná venku před spolkou na někoho narazila a ten to věděl. No, nakonec získala to podmínečný vyloučení taky.
Bohužel Brumbál o našem vyloučení napsal také dopis našim rodičům. Samovi rodiče už byli dost naštvaní za to, že přišel o prefektství. Když byl Haloweenský ples, tak dostal od rodičů Huláka. Zrovna jsme byli v sále a ten Hulák byl slyšet po celém přízemí. Naštěstí tenkrát Brumbál napsal pouze rodičům Sama a ne mojí mamce. Ta by neposlala Huláka, ta by za mnou pak rovnou dorazila. A přesně to udělala, když dostala dopis o měm podmínečném vyloučení. Sešla jsem se s ní v Brumbálově pracovně. Pěkně jsme se tam pohádali. Nakonec to skončilo tak, že jsem se rozhodla, že už se domů nevrátím. Přesně to jsem pak i udělala. Když začali prazdniny, tak jsem nedorazila domů, ale zustala jsem na prazdniny u Sama.
Taky ještě když byl konec roku, poslední večer, tak jsem si trochu povídala s Alou v síni. Bylo už po večerce, ale jenom o pár minut. V síni se objevil nový profesor, který měl nastoupit v zaří. Jmenoval se Marco Castillaci a byl to nějaký italský famfrpálový hráč, nebo alespon něco takové říkala Ala. Každopádně Ala mě vydávala za prefektku. Byl tam pokud si dobře vzpomínám ještě nějaký profesor, ale nepamatuji si už jaký. Pamatuji si jen, že to byl někdo, kdo měl námitky proti tomu, abychom s Alou pili pálivku. Nakonec ten někdo odešel a já jsem s Marcem uzavřela dohodu. Když odvedu Karinu, která měla ten večer toulavou náladu, takže chodila po večerce, na kolej, tak od něj společně s Alou dostaneme ohniwou whiskey. Ten večer jsme se pak s ním společně s Alou opíjeli. Ala ho taky pozvala na opékání buřtů u ní doma, který mělo být druhý den.
To opékání buřtů bylo druhý den, ale já si z něj toho moc nepamatuji. Něco jsem zjistila od Say. Vzpomínam si že tam byl Marco, Ala, Say, Sam, James a já. Opékali jsme si buřty, chleba a pili ležák a potom jsme přešli na pálivku. James s Marcem pak odešli a zustali jsme jen Sam, Say, Ala a já. Vím že jsme se šli koupat a podle toho co jsem zjistila od Say, ona a Al měli plavky, ale já se Samem ne.
Jinak byl zbytek školního roku víceméně klidný, se Samem jsme si vybírali místa, kde jde zamknout vchod. O prázdninách mi přišlo moje hodnocení z NKÚ.
Astronomie – V
Lektvary – N
Kouzelné formule – P
Přeměňování – P
Obrana proti černé magii – P
Bylinkářství – V
Péče o kouzelné tvory – N
Starodávné runy – P
Jasnovidectví – M
Bohužel, P z formulí. přeměnování a obrany pro mě znamenalo, že v těch předmětech nemužu pokračovat v přípravě na OVCE. To znamená, že se nestanu lekouzelnicí. Ze začátku mě to mrzelo, pak jsem přemýšlela, jestli by nějak nešlo obejít to s mýma znamkama, ale nakonec jsem se s tím smířila. Třeba se mi to povede v příštím životě. Rozhodla jsem se tedy studovat alespon na lekarnici, na to stačí akorát lektvary a bylinkářství.
O prázdninách jsme společně se Samem oslavili v Paříži. Od Sama jsem dostala k výročí přívěsek se stříbrným šípem. Kromě toho jsme si pak jednou i udělali výlet do Řecka. Jinak se nic moc zvláštního nestalo. Možná až na to jak jsem se potkala se Samovými rodiči. Jeho mamka byla fajn. ale táta ten byl trochu nepříjemnější. Není se až tak čemu divit, když dorazil domů, tak jsem se Samem zrovna líbala u nich v kuchyni. Podle jeho mamky měl dorazit domu až později, takže jsme nečekali, že tam takhle vejde.
Potom jsme odjeli do Bradavic. Měla jsem v plánu se tento rok vyhnout problémům. Navíc se začínal hrát v Bradavicích famfrpál. V jeden den (myslím že v sobotu) byl sraz na hřišti. Šla jsem se tam podívat. Trošku jsem uvažovala o tom, že bych začala hrát famfrpál za Havraspár. Puvodně jsem o tom jen uvažovala, ale než jsem se nadála, tak se ze mě stala kapitánka. Sam se zase stal kapitánem Nebelvíru, Gina Zmijozelu a Ala Mrzimoru. Vážně to vypadalo dost nadějně. Sice jsme pořád měli to podmínečný vyloučení, ale začali jsme sekat dobrotu. Jenom s mamkou jsem pořád nemluvila. Už skoro jsme byly rozhádané. K Vánocům jsem dostala nějaké oblečení, plyšáka (s lístkem, na kterém bylo ať se mám ke komu tulit, když u sebe nebudu mít Sama) a nějaké další věci. Taky mi přišel od babičky opožděně dárek k sedmnáctinám. Dala mi nový Nimbus 1900 (děkuji babi).
Potom přišel silvestr. Na jezeře se chystali nějaké oslavy, tak jsme tam se Samem chtěli jít. V brašně jsem si nesla láhev ohnivé whiskey. Co by to bylo za Silvestra bez alkoholu? Cestou jsme potkali Alu, ta na oslavu nešla. Místo toho slavila Silvestra se svým novým Nimbusem 1900 (škoda že ho dostala, takhle se před ní nemůžu vytahovat) na hradbách. My jsme si se Samem zajeli lodí na ty oslavy. Naštěstí tam jako dozor byl pouze Marco Castillaci a ne Orwellka jako minulej rok. Čekala jsem, že Marcovi naše pálivka vadit nebude, když nám mi ji loni sám dával. Takže jsme se Samem trochu opili, ale nevypila jsme toho moc. Myslím, že Sam toho vypil víc. Trošku nám pak dělalo problémy jít rovně, ale možná jsem si z toho jen dělala srandu a trošku jsem to přeháněla. Nemyslím, že bych nějak moc vyváděla.
Zahlédla jsem tam Katherine Star (pokud si dobře vzpomínám, tak to byla ona) v mých starých červených plesových šatech, které jsem prodala na vánočních trzích. Po ohnostroji jsme šli se Samem nahoru a hráli jsme na schovku. Nakonec jsme se zašli vykoupat do koupelny prefektů. Předtím jsem si ale zašla na pokoj pro plavky. To koupání nám docela pomohlo vystřízlivět nebo alespoň mě ano. Po vykoupání mě šel Sam doprovodit ke spolce, ale před ní jsme narazili na Marca s Daisy. Sam si je asi spletl s bubákama a začal zdrhat. Ti dva ho honili a mě poslali do spolky. Asi tak potom, co mi to řekli jsem do spolky konečně zalezla. Na Sama Daisy použila kouzlo rosolových noh, aby jim nezdrhal. Nakonec ho nejspíš nějak dostali do spolky.
Všechno potom probíhalo v klidu, naše silvestrová eskapáda se nijak dál nerozebírala, alespoň ne mezi studenty. Zhruba o měsíc později asi týden před Valentýnem si mě a Sama zavolal Brumbál do ředitelny. Byli tam i naši ředitelé kolejí. Vůbec by mě nenapadlo, že by nás Marco prásknul Brumbálovi. Bohužel pro nás to udělal. Hodinu jsme to tam rozebírali a nakonec nás oba vyloučil. Zbytek večera jsme strávili tím, že jsme se loučili s ostatníma. Nějak jsem nemohla uvěřit tomu, že hrad vidím naposled. Strávila jsem tam necelých sedm let svého života. Proč musím opustit všechny místa, která pro mě byla domovem? Napřed jsem se pohádala s mamkou a nedorazila domů a teď ještě tohle. Vždycky jsem věděla, že hrad jednou opustím, ale nečekala jsem, že to bude takhle najednou. Všechno mi to v tu chvíli připadalo jako zlý sen, ze kterého se každou chvíli probudím ve své posteli v havraspárské společenské místnosti.
Další den loučení pokračovalo. Nakonec jsme odjeli vlakem do Londýna. Děravý kotel vypadá trochu divně, když není léto a nejsou tam ostatní. Naštěstí Samovi den předtím dorazil stan od rodičů. Byl takový prázdný a holý. Dala jsem si do něj věci, ale pořád byl prázdný. Celkově měl tři místnosti. Stan jsme si nejprve postavili za kotlem. Bylo pro nás překvapením, když jsme v Kotli narazili na Samovi rodiče. Byli naštvaní a hlavně Samovo táta. Nakonec jsme oba dva dopadli jako takový bezdomovci, protože Sama tak trochu také vyhodili z domu. Navštívili jsme Samovo tetu, jestli náhodou nemá nějaký starý nábytek. Stan jsme si postavili kousek od jejího domu na louce, kde jsme dělali zkoušky z přemisťování. Ze druhé místnosti jsme si udělali ložnici a pro začátek jsme si tam rozložili spacáky.
Přes všechny ty nesnáze jsem byla ráda, že jsem Samem. Jak by to dopadlo kdybych tenkrát nešla do Prasinek a nezamilovala se do něj? Možná bychom teď oba dva byli v Bradavicích a měli bychom před sebou úspěšnou kariéru, ale byli bychom šťastní, kdybychom nebyli spolu?
Rok 1985

Moje první návštěva Prasinek

administrator 21 ledna, 2012 1 Comment

Den po Vánocích na Boží hod byla náplánovana návštěva Prasinek. Protože jsem druhák opakovala, tak jsem se tam minulý rok nedostala. Prasinky pro mě byli motivací abych dokončila druhák. Vzpomínam si, že jsem měla hrozný nervy z těch zkoušek a oni je nakonec zrušili. Nebyla jsme is jistá jestli mam za to radovat nebo být naštvaná, že jsme se kvůli nim nervovala zbytečně.

Tohle měla být moje první návštěva Prasinek. Hrozně jsme se na ně těšila, ale přesto jsme na ně málem zapomněla. Ráno když jsme se vzbudila, tak jsem si vzpomněla nejprve na dárky. U postele mi ležela jeden dárek, stejně jako u ostatních. Vrhla jsme se na něj jako první a rzobalila ho. Byl to dárek od koleje a byli tam šperky. škoda jen, že tyhle náušnice, náramek a prsten jsme už měla. Řetízek se mi ale hodně líbila od té dboy ho nosím.

Nakoukla jsem pak do truhly a našla tma jenom jeden dárek, který byl do rodičů. Letos jsem dostala dárků míň než loni. Loni jsem dostala od Anet, Henryho a rodičů. Od rodičů jsme tentokrát dostala plesové šaty. Tenhle dárek se hodí, protože zítra má být ples a moje plesovky z minulýho roku už jsou okoukané. Tyhle měli moc pěknou světle modrou barvu.

Celou tu dobu, co jsme tam rozbalovala dárky, jsme kecala s Katie. Od koleje dostala plesové šaty. Škoda byla, že včera si jedny takové koupila. Byli úplně stejné až na barvu. Nabídla jsme jí, že by je mohla prodat moji sestřence. Nebyla jsme is jistá jestli si plesovky koupila. Rozhodně seo ničem takovém nezmiňovala.

Během toho kecání s Katie, se ozvaly rozhlasem informace o návštěvě Prasinek. Rychle jsem se oblékla a vyrazila do Velké síně. Přestože jsme vstávala brzo, tak to rozebírání dárku s Katie mě zdrželo a já prošvihla snídani. To byla škoda protože jsme měla docela hlad. Ve velké síni nás, co jedeme do Prasinek, moc nebylo. ANi jsme si nevšimla, že je tam Brumbál. Po chvilce se Brumla ozval a vyvedl nás k bráně do Prasinek. Nejdřív pustil ty, co mají v Prasinkách brigádu, a až po chvilce pustil i nás.

Do Prasinek jsem běžela, ale ne celou cestu, nechtěla jsem vypadat jako nějaká natěšená studentka. Nejprve jsem si celé Prasinky prošla. Neměla jsme v plánu se hned vrhnout an prní obchod a utratit tam všechny peníze. Když jsem dorazila na konec Prasinek, tak jsem tam objevila obchod s oblečením. Na název si nevzpomínám. Jakmile jsme ho spatřila, tak jsme vešla dovnitř. Nejdřív jsem tam jen tak stála dívala se na figuríny. Přemýšlela jsem co si koupím. Nakonecj sme se rzohodla pro červenou koženou sukni a koženou bundu. Potom když jsem už stála ve frontě jsem tam uviděla černé bezprstové rukavice. Ty jsem prostě musela mít. Takže jsem si nakoupila. Původně jsem měla šest galeonů, když jsme vešla do Prasinek. Ted po nákupu oblečení jsme měla už jen tři galeony a nějaké drobné.

Po cestě zpátky, jsem se stavila v soví poště. Byla jsme zvědavá co tmaher všechno nabízejí. Napadlo mě, jestli se tam nedá půjčit sova, abych poslala dopis rodičům. Někdy na začátku roku jsem dávala dopis do schránky, aby poslali dopis rodičům. Nevím, jestli jim dopis došel, ale zatím jsem nedostala odpověd. Když jsem tam vešla s úmyslem poslat dopis, tak místo aby odtamtud odletěla sova s dopisem pro rodiče, já odtamtud odešla se svou vlastní sovou. Už dlouho si přeji mít sovu, ale nikdy mi nezbyli peníze, abyhc si ji koupila. Když jsem vcházela do sovince, tak jsem měla pouhé tři galeony, ale sovy v příčné stojí čtyři galeony a ktomu galeon na klec. Naštěstí ale tady v Prasinkách měli sovičku, která stojí pouhé tři galeony. Potřebovala jsme k tomu i klec a ta většinou stála galeon, ale pro sovičku byla menší takže i levnější.Celkově mi zbylo asi tak deset srpců. V tu chvíli jsem asi měla zamířit do Bradavic do tepla, když mi došli peníze, ale já jsme se zastavila ještě u Táškáře. Zrovna tam prodával Samuel Humming, který chodí do 5.ročníku. Je asi tak o rok starší než já. Byl docela milej. Měl tam brigádu, tak mi ukázal všechny věci co prodával. Nakonec jsme si od něj koupila jeden vodní balonek. Když jsem potom odcházela z Prasinek, tak mě napadlo, jestlipak Sam s někým chodí nebo je volnej?

Rok 1986

Rostlina vs. Bradavice

administrator 30 května, 2011 No Comments
Milý deníčku!
Mám hrozný strach. Bradavice jsou v ohrožení a nemůžeme ven.
Začnu ale od začátku. Asi před rokem se nalezlo jedno záhadné semínko. Předpokládám, že to bylo to, se kterým přišel nějaký profesor na semináč bylinkářství minulý rok. Profesoři se hádali o tom, co to je za rostlinu. Později ji začali ve třetím patře pěstovat. Psalo se o tom i v Denním věštci.
Před pár týdny, když jsem čekala před učebnou OPČM, rozhlasem oznámili, že na pozemcích jsou divoká zvířata a že je zákaz chodit na pozemky. Byla jsme zvědavá tak jsem se šla alespoň podívat na ně ze střechy. To bylo den po plese a v době kdy jsem začala chodit s Johnem Colwenem.
O pár dní později, myslím že byl zrovna čtvrtek nebo středa, jsem se ráno vzbudila později. Nejprve jsem šla normálně na hodinu (pozdě protože sem zaspala) ani mě nepřekvapilo, že nedorazil profesor. Našla jsem Johna a šla s ním na oběd. Tam se objevil Aquarin a řekl nám, že Brumbál se vydal se zoology a několika dalšími lidmi do lesa. Měli jsme počkat v síni až se vrátí. Nakonecse vrátili ale pak vypukla panika. Doprostřed síně se přenesl Brumbál se dvěma bystrozory a mrtvolami. Jak jsme sep ozději dozvěděla byli to zologové a pracovník ministerstva. Bystrozor obvinil Brumbála z jejich smrti a chtěl ho zatknout. Já si v tu chvíli myslela, že to je nějaké nedorozumění. Brumbál pak zmizel. Všechny studenty poslali na pokoj a dali nám zákaz vycházení.Na chodbách pak hlídali bystrozorové.
Další den vypukla ta patálie s kytkou. Byla jsem zrovna na pokoji a moc jsem o tom nevěděla. Dozvěděla jsme se o tom až další den, kdy se kytka rozlezla po schodech v několika patrech. V jednom patře, tom třetím to bylo obzvlášt nebezpečné. Naonec jsem se vrátila na pokoj a zase byl zákaz vycházení.
Další den se kytka začalo rozšiřovat do sklepení. Mrzimorští a zmijozelští si začali balit a měli se přesunout do vyšších pater. U nás v Havraspáru jsme debatovali o tom, kam je přesunou. Já jsem myslela, že je dají do učeben. Někdo jiný si zase myslel, že je šoupnou k nám do spolek. Radši bych u nás ve spolce teda mrzimorský než zmijozelský. Ukázalo se, že jsem neměla pravdu. Mrzimorští i zmijozelští se přesunuli k nám do spolky. Dostali několik volných pokojů. Na koleji začalo být plno, ale to jsme ještě nevěděli, že se k nám další dne připojí Nebelvír.
U Nebelvíru jsem našla alespon jednu pozitivní stránku. Znamená to, že Samuel Humming je teď se mnou ve stejné spolce. Zajímalo by mě jestli s někým chodí..I když je to stejně jedno, když mám Johna. Kdybych si měla mezi nimi vybrat, nevím koho bych si vybrala.
Ve spolce se také objevilo několik výtisků Denního věštce. Psalo se tam hlavně o událostech v Bradavicích, květině, Brumbálovu úniku a mizejících lidech v Prasinkách. Znamená to, že rodiče o tom už vědí. Do té dobyj sme jim o tom nepsala, doufám že na mě zato nejsou naštvaný. Měla jsem strach poslat Huberta ven, když tma je kdo ví co.Rodiče už mezitím určitě umírají strachy. Napadlo mě, jestli se mi nepokusí poslat sovu.
Už zemřel také první žák. Několik bystrozorů je také zraněno. Jednoho odvezli k Mungovi a tam zemřel. Jeden zase ležel mrtvý v koupelně. Alespoň tak to povídali. Šla jsem s Karinou na záchod a když jsme vycházeli, odběhla pro něco do koupelny. Zajímalo by mě, jestli o té mrtvole věděla a záchod použila jen jako záminku. Mužeme totiž chodit je n po dvojicích. Ve chvíli kdy odešla do koupelny, z klučičí umývarny někdo vyšel, nepamatuji si už kdo, ale věděl o té mrtvole a vydal se hned za Karinou. Běžela jsem za nima ale dovnitř jsem nešla. Do téhle koupelny už v životě nevlezu. Naštěstí jsem tu mrtvolu nezahlídla.
Ještě se vratím k tomu žákovi. Měl by to být nějaký prvák ze Zmijozelu, jistý Burneby Nevím-jak-dál. Našli ho o patro níž, jak z jeho těla vyrůstá rostlina. Tou dobou jsem se začala bát. Mám strach, že příští na řadě budu já. Co když pujdu s někým na záchod a než se naděju už budu někde ležet mrtvá. Co by potom dělali moji rodiče? Co by dělal John? A co moje kočka Kim a sovička Hubert? Kdo by se o ně postaral, když ne já? Vzpomněl by si pak na mě někdy Sam?
Přeji si, aby se Brumbál vrátil. Nemyslím si, že to těm zoologům provedl on. Určitě to je nějaké nedorozumění. Jestli se Brumbál nevrátí tak ta rostlina určitě vyhraje. Přála bych si, být doma v bezpečí u rodičů. Chtěla bych vidět svoje mladší sestřičky, jak se zlobí a dělají si naschvály. Chci se nad nimi vytahovat s kouzly, které umím a oni ne. Chci se jim posmívat, že šli do Krásnohůlek a ne do Bradavic.
Bože, ať už prosím tahle noční můra skončí!
Rok 1985

Vánoční přichází čas

administrator 16 února, 2011 No Comments
„Konečně jsou tu Vánoce“ pomyslela jsem si, když jsem se ráno probudila. Letos jsem zase zůstala na Vánoce v Bradavicích. První a druhý rok v Bradavicích jsem odjela na Vánoce domů, ale minulý rok jsem tu zůstala a letos jsem se rozhodla zase. Vánoce se mi v Bradavicích líbí, každou chvílí se něco děje, takže se nenudím.
Potom, co jsme vstala, jsem odešla na snídani. Bohužel jsem zjistila, že nás Mrzimor ve školním poháre předstihl o tři body. CO nejdříve je doženem a pak je srazíme na dno, protože není možné, že by moje kolej nevyhrála. Už pár dnů sněží, takže máme naštěší bílé Vánoce. Rozhodla jsem se, že se projdu po hradě se svojí kočkou. Nejprve jsme zamířila na pozemky, pokochat se pohledem na zasněženou krajinu. Když jsem byla kousek od Bylinkářství, rozhlasem jsem se dozvěděla, že ve třetím patře jsou trhy.
Zaslechla jsem, že byli už před několika dny a já je prošvihla. Vůbec jsme nepočítala s tím, že by byli znova. Dárky ještě nakoupené nemám, ale o víkendu máme jet do Prasinek, takže jsem se je rozhodla nakoupit tam. Bohužel už by to bylo po době, kdy se dávali dráky, ale to až tak nevadí. Kdyžj sem ale zaslechla tuhle zprávu, rozhodla jsme se dárky nakoupit hned a vydala jsem se tedy do třetího patra.
Trhy jsem našla hravě a původně jsem se jen koukala, co kde mají a pak se nějakou dobu rozhodovala, co koupit. Přemýšlela jsem, co komu dám. Původně jsem měla v plánu dát sestřence Karin bílou šálu, Anet červený pirátský šátek, Ale žlutý pirátský šátek, Say černý pirátský šátek a svému bývalemu klukovi Henrymu, do kterého jsem zamilovaná a který je právě v tuto chvíli oficiálně můj nejlepší kamarád, kašpárskou čepici a knihu Dračí cnetrum – výběr. Jednou se mi v létě totiž zmínil, že ho fascinují draci.
Problém ale nastalv tom, že nikde neměli pirátské šátky. Knihu jsme sice sehnala a jednu kašpárskou čepici taky, ale ten zbytek neměli. Naštěstí otevřeli jeden velký stánek z Příčné ulice, kde měli všechno, co jsme chtěla. Všechny věci, které jsem původně měla v plánu koupit, jsem koupila a ještě k tomu jsem koupila pro Kain jendu bílou kašpárskou čepici a pro Anet červený svetr. Doufám, Anet nenenávidí červenou, protože ji moc nenosí a já si myslím, že by jí slušela.
Potom jsem balila dárky a po cestě k truhle, kam se dárky dávají, jsem se znova stavila ve třetím patře a nechala is obarvit jedny legíny na bílo. Vlastně to nejsou až tak moje legíny, protože jsem je s Veronque Hochet vyměnila za její. Tenkrát se to stalo v Kotli někdy v létě. Ona měla fialové legíny a já bílé. Navrhla, že bysme si je prohodili a já souhlasila pod podmínkou, že až budu chtít vyměníme si je zpátky. Ona s mou podmínkou souhla a výměna proběhla, ale když sem po ní nedávno požadovala své legíny zpátky, ona mi řekla ne a než jsem stihla zareagovat odešla. Od té doby se mi s ní nepodařilo o tom promluvit.Nebo jsem se spíš bála s ní o tom promluvit, protože jsme si nebyla jistá. jestli jsem tenkrát tu podmínku řekla nahlas nebo jen ve svých myšlenkách. Napadlo mě, že by mi s tím mohla Ala pomoci, protože jsem si všimla, že ji nesnáší. Doteď jsem si říkala, že až se mi naskytne příležitost, tak si ty legíny obarvím a teď se naskytla. V jednom stánku obarvovali oblečení.
Potom, co jsem si nechala obarvit legíny a dala dárky do truhly, jsme zamířila na nádvoří, kde se měla kona koulovačka. Už nějakou dobu běžela a já bych se připojila dířv, kdybych nemusela stát tu forntu u stánku. Koulovačka byla už v plném proudu. zajímavé je, že jakmile jsem tam přišla, vzpomněla jsem si na kouzlo, které vyčeruje sněhovou kouli. Na tohle kouzlo se už několik dnů snažím marně přijít a jakmile tma přijde, hned si vzpomenu. No dobře, trošku kecam. Ono bylo snadný si vzpomenout, když to kouzlo tam nějakej prvák říkal nahlas a já ho slyšela.
Takže jsme pak házela koule po všech kolem i po profesorech. Po jednom profesorovi, nějak si už nevzpomínám, kdo to byl, hodila Natalia Dark. Radši se otočila a tvářila se nevinně, ale profesor se jí stejně ptal jestli náhodou neviděla, kdo to hodil. V tu chvíli jsme obešla profesora, aby ke mně stál zády a hodila po něm kouli. Potom jsem honem přeběhla na druhou stranu a smála se přitom. Pak už jsem jen házela po všech okolo, dokud se tam neobjevil Protiva a neřpitáhnul tam sněhuláky, kteří házeli koule po každym kolem. Nevim jak to ti něhuláci stíhali, protože házeli asi tak tři sněhové koule za vteřinu. Radši sem odtamtud odešla a zdrhla před sněhulákama.
Ve Velké síni jsem narazila na Veronique Hochet. Ptala se mě jestli nevím, kde je kluziště. Náhodou jsme to věděla. Kluziště je na rybníky, který je kouske od skleníků. Je to vedle jednoho východu na střechu, což je moje nejoblíbenější zkratka na pozemky. Takže proto jsem to věděla. Zavedla jsem ji tam a chvíli jsme tam s ní bruslila. Spadla jsem jenom jendou, což je rekord. Potom dostala Hochetka nápad, že zkusíme bruslit na velkém jezeře. Vydali jsme se tam a došli až na molo. Tam jsme zjistili, že nemáme jak slézt na led a seskočit na něj, aby pak pode mnou prasknul, se mi moc nechtělo. Takže jsme se vydala nazpátek do hradu a už byl večer, takže jsem si šla lehnout. Byla jsme zvědavá co dostanu další den za dárky.