Tuhle otázku si kladu za svůj poslední rok často. Říkám si, jak by vypadal můj život, kdybych nehrála famfrpál?
Hlavně mě pár měsíců zpátky zarazila jedna poznámka od spoluhráče Jeníčka, že jsem se za poslední rok „zklidnila“. Dostalo se to ke mě zprostředkovaně, že mi někdo říkal, že on to říkal, takže jsem neměla možnost se ho zeptat, co tím myslí, ale vrtá mi to od té doby hlavou. Že bych zestárla a zklidnila se? Anebo jenom neví o všem, co jsem vyváděla, a tak získává mylný dojem?
Ale jak jsem nad tím tak přemýšlela, za ten poslední rok s famfrpálem se můj život pozměnil. Jsou to takové pididetaily (až na ten jeden), jako třeba že podle civilistů hážu větší rány anebo že už mě tak nebolí svaly po trénincích.
(Malý tip – po celodenním famfrpálovém tréninku, když vás bolí nohy, je pro holky při sexu fakt námahavý být nahoře. #vyzkousenozavas)
1. Opaluju se
Kromě výjimečných případů, kdy jsem se před dvanácti lety válela tři týdny u moře na ozdravném pobytu, jsem po většinu roku bílá. Špatně se opaluju, takže něčeho dosáhnout, dá až moc velkou praci. Abych něčeho dosáhla, musela bych se hodiny jen tak válet na sluníčku a to mě bez dalšího přídavného účelu nebaví. Hlavně mi začne být moc vedro, že si vlezu do bazénu nebo do stínu.
A pak přišel famfrpál, který dal pobytu na slunci účel. Ono v létě při tréninku, obzvlášť celodenním, se slunci prostě vyhnout nedá. A v tu chvíli mi je taky slunce ukradené. Tedy dokud pak nejsem celá červená. Takhle jsem se zvládla spálit už letos v březnu. A to předpověď říkala, že bude pršet.
Nejvíc mě nakonec dostalo, když jsem nedávno seděla ve škole a spolužačka mi řekla, že jsem pěkně opálená. V tu chvíli mi došlo, že ten famfrpál mě asi vážně trochu mění.
2. Nemaluju se
Ve svém posledním roce na střední jsem konečně objevila kouzlo očních stínů. Do té doby jsem si vystačila jenom s černou tužkou z Oriflame a řasenkou, ale od toho čtvrťáku už ne. Oblíbila jsem si barvy, hlavně ty výrazné, a nebála jsem se je použít. Staly se i mým poznávacím znamením. O několik let jsem se na HP LARP setkala s holkou, která taky jezdí na Festival Fantazie a jí jsem připadala povědomá právě díky svému líčení.
Ale loni se to začalo měnit. Ze začátku tomu dost pomohlo, když se na několika trénincích za sebou přiznala děsná průtrž, (ve famfrpálovém slangu se tomu říká, že spadli čtyři kapky), my jsme zmokli a můj obličej začala cosplayovat pandu.
Proto začaly napřed jenom ubývat oční stíny a dál jsem pokračovala jenom s černými linkami, které jsem dělala pomocí stínů, až jednoho dne jsem přestala i s nimi. Dokonce i do školy jsem začala chodit nenalíčená, prostě jsem byla ráno moc líná se namalovat. Po malování jsem začala sahat jen výjimečně, když byl nějaký večírek anebo když vím, že budu před kamerou.
Nakonec, když jsem byla minulý měsíc na Světu knihy a potkala tam kamarádky, dostala jsem od nich vynadáno, že nevypadám jako já. Žádné barevné vlasy, žádné barevné oči, prostě jsem to nebyla já. Bylo to moje poznávací znamení, takže jsem tohle ještě vůbec já?
A ačkoliv je fajn, že mám ráno víc času, stejně mi to chybí. Tolik různých krásných líčení, jak se to dalo kombinovat, a já už si ani nevybavuju, jak jsem těm některým v hlavě říkala. Nedávno jsem si po dlouhé době náhodou pustila „Loututorial“ na Youtube, a když jsem viděla, jak tam používá ty barvičky, zastesklo se mi. Možná bych měla zkusit někde najít svoje já.
3. Jsem hrdou majitelkou několika sportovních kousků oblečení
Vždycky když byly v Lidlu nebo někde sportovní kousky, tak to působí jakože, koupím si je, budu běhat a cvičit atd. Prostě budu fit a budu přitom vypadat cool. Jo, ale otázkou je, jestli bych po jejich koupi fakt začala cvičit. Prostě je lepší napřed začít něco dělat a pak se snažit vypadat přitom cool.
Takže jsem reálně začínala hrát famfrpál ve starých teplákách anebo kraťasech, které jsem do té doby nosila většinou na skautských táborech. Ale časem což o to, s těmi bych si možná vystačila i do dneška. Ale hlavně jsem potřebovala podprsenku, která mi při běhu nebude nikam utíkat. Tak jsem začala se sportovními podprsenkami. Ty funkční kalhoty a trika přišly až poté, ale schovávám si je hlavně na turnaje nebo na nějaké natáčení s televizí, abych vypadala cool.
Akorát na kopačky, chránič na zuby a rukavice už sortiment Lidlu nestačí (a na dresy už vůbec ne) a pro ně jsem musela zavítat do vyloženě sportovních potřeb. V případě i těch lepších chráničů na zuby, jsme si je i hromadně speciálně objednávali, protože ty obyčejné levné a snadno koupitelné nám na famfrpál nestačí. Blbě se s nimi mluví.
4. Zavazuju si tkaničky (i když zavázané nevydrží)
Málokdy si zavazuju tkaničky. Chodím pozdě, většinou odcházím ve spěchu a ty boty si sotva stihnu nazout (někdy ani to ne). Pak už se mi nechce zpomalovat, ohýbat se a řeknu si, že si je zavážu v metru nebo až ve škole. Jenže na to už pak zapomenu. A i když pak už nespěchám, už se mi nechce zastavovat a ohýbat se.
Jednou na olomouckém RPG srazu to dospělo do fáze, když kamarádce došla trpělivost a začala mi zavazovat tkaničky ona. Tak jsem začala být známá nezavazováním si tkaniček. Jednou mi i jeden bezdomovec říkal, ať si zavážu tkaničky. Jindy, když jsem si zavazovala tkaničky, tak to spolužačka považovala za historickou událost a zaznamenala to foťákem. Stejně tak o pár minut později i to, že se mi ty tkaničky stihly už samy rozvázat. Kupodivu se mi ale za ty roky nikdy nestalo, že bych o ně zakopla.
A pak přišel famfrpál, kde se běhá a je trochu důležitější mít nohy a boty v pořádku. Tak jo, vždycky na začátku tréninku a před zápasem si ty boty zavážu. Jenže ty tkaničky jsou stejně krátký, snadno se rozvazují a stačí jim jen pár minut na hřišti k rozvázání. Při zápase je pak moc akce, není čas je furt zavazovat, až na střídačce. Proto jsem skoro celé EQC odehrála s rozvázanými tkaničkami.
5. Naučila jsem se vyslovovat „Prague“
Nevím, jak jsem k tomu přišla, ale ještě před roky jsem si myslela, že se naše hlavní město vyslovuje [Pragjue]. Nechápu, jak se stalo, že jsem si neuvědomila, že to všichni ostatní vyslovovali jinak. Anebo jsem byla obklopená lidmi, kteří to taky vyslovovali špatně?
Vlastně jsem do loňského roku tak často tohle slovo nevyslovovala. Ale pak přišli Prague Pegasus, natáčení na Prague Pride… No, a já nevěděla, že to furt vyslovuju špatně.
Až v prosinci, když jsem dělala rozhovor s kapitánem, jsem si to uvědomila. Dost tomu pomohlo i to, že on se mi začal smát. A já byla zmatená. Nechápala jsem to, jak mi tohle mohlo uniknout. Sedm měsíců v týmu, aniž bych věděla, jak se pořádně vyslovuje?
6. Jsem s někým ve vztahu, který trvá déle jak týden
Často se stane, že když je někdo poprvé na tréninku, tak se mu tam někdo zalíbí. I můj brácha po tom jednom jediném tréninku, na kterém byl i on, označil na famfrpálu za nejpozitivnější to, že tam máme pěkný holky. (Dokonce jsem pak z něj dostala i to, které dvě se mu nejvíc líbily.) Zajímala by mě proto statistika toho, kolik hráčů ze začátku motivovalo v pokračování famfrpálu to, že se jim někdo líbil. Krásně k tomu sedí písnička Quidditch Crush.
A proč tohle zmiňuju? Protože nejsem výjimkou a taky se mi tam na začátku někdo zalíbil. Ale co jsem nečekala, že když koncem června přivedla zničehonic Sophie na trénink kamaráda Stevea, co se z toho pak vyvine. Stačila k tomu pak už jenom jedna společná cesta z Broomtislavy, palačinky, čínské nudle, film The Shining, pár dalších jídel a hororů a nakonec zlomení Zlatonkové kletby. A ejhle, poprvé v životě jsem ve vztahu, který vydržel déle než týden.
