Následujících pár týdnů se z toho nepoužívaného kabinetu v šestém patře stala jakási klubovna bilokantů a jejich přátel. I když je fakt, že moji přátelé tam moc času netrávili. Ronovi se moc nelíbilo se tam potkávat se Cedricem, protože mu ještě pořád neodpustil tu prohru ve famfrpálu. Harry možná taky, ale ten se k tomu moc nevyjadřoval, a Hermioně neschvalovala to toulání se po večerce. Takže především jsem se tam scházela jenom s Alice. Cedric býval víceméně doprovod pro Alice, protože byl prefekt a měl večerku posunutou, takže častokrát kryl Alice, když se vracela na kolej. Někdy jsem s nimi šla i kousek já, protože jsem si půjčovala od Harryho jeho Pobertův plánek. Akorát jsem musela vyřešit, že musel být taktéž pro ostatní neviditelný stejně jako já v ten moment. A pak jsem se musela neustále zjevovat a zase zneviditelňovat, což bylo otravné, ale zároveň to bylo takové cvičení.
Což byl i víceméně účel našich srazů. Bavili jsme se, probírali bilokantství a občas i něco zkoušela. Náš opuštěný kabinet se proto zdál ideální. Nikdo tam nechodil a byl tam krb, takže se s námi mohla spojit i Elizabeth. Nikdy ale nevylezla z krbu, vždy jen nahlížela a udílela rady. Alice tak nikdy nemohla pořádně spatřit, jak vypadají její schopnosti. Ale Elizabeth pokaždé říkala, že to za moc nestojí, její schopnosti jsou nudné. To už i Aliceiny schopnosti byly podle ní zábavnější. Užitečné byly především její léčitelské schopnosti, protože její vize byli značně nespolehlivé. Především to ani nebyly vize, jen občas měla věštecké sny. Kupodivu nenavštěvovala Jasnovidectví, což byla možná škoda, protože Trelawneyová by z ní asi byla nadšená. Anebo možná ne, protože málo předpovídala smrt a neštěstí. Jenom realitu.
Ale abychom se nenudily i přes den, tak nám letos přibylo hodně úkolů. McGonagallová nám to odůvodnila tak, že se máme už teď začít připravovat na zkoušky NKÚ, které nás mají čekat příští rok. Jako bych toho už tak neměla málo. Vzhledem k tomu, že jsem měla loni jako povinně volitelný předmět léčitelství, které letos už nebylo, jsem si musela vybrat jiný předmět. Kluci mě nabádali, že bych si měla zvolit Jasnovidectví, protože tam my bude stačit jenom dostatečně si vymýšlet různé neštěstí. Jenže mě se Trelawneyová nezdála, tak jsem se rozhodla pro Věštění z čísel, místo abych měla pohodu u Trelawneyové.
Takže teď jsem měla další předmět, u kterého jsem ke všemu musela dohnat předchozí rok. Trávila jsem proto čas procházením loňských poznámek Hermiony a snahou o pochopení různých funkcí dřív, než se dostanou ve výuce na řadu takové podivné znaky, kterým se říká derivace a integrály. Nemám ponětí, proč mají v tom názvu „Věštění“, když je to především matematika. Útěchou pro mě může být, že je to předmět, který by měl být užitečný v lektvarech. Alespoň tak mi to řekl Snape. První týden školy, kdy jsem měla do pátku na výběr, se o tom nějak dozvěděl i on. Měla jsem tam zůstat ještě chvíli po hodině, kdy se mě napřed zeptal, jestli už jsem si nějaký předmět vybrala. Jakmile jsem přiznala, že ne, tak mi doporučil právě Věštění z čísel. Podle něj jsou později užitečné při pokročilém studiu lektvarů, kvůli různým výpočtům poměru přísad. Nějak automaticky předpokládal, že budu chtít později pokračovat v pokročilém studiu lektvarů, v čemž měl tedy pravdu. Takže jsem dala na jeho radu.
Ale nejzajímavější událost se měla odehrát v období Halloweena. A teď nepočítám svoje narozeniny. Několik dní předtím se objevila na vývěskách zpráva, že ostatní školy účastnící se turnaje přijedou v pátek. Pro nás to taktéž znamenalo, že nám bude zkrácena hodina lektvarů, což ostatní oslavovali a mě jednou to zklamalo.
Ve škole ale příjezd ostatních účastníků vyvolával všeobecné nadšení. Vzrušeně se debatovalo o tom, jaké jsou ty ostatní školy a především kdo asi bude naším šampionem. K mému překvapení lidé častokrát tipovali Cedrica Diggoryho, především ti mrzimorští. Prakticky celá jeho kolej podporovala jeho. Já bych spíš tipovala někoho z posledního ročníku, protože ti by měli být přece nejlepší. Ale konkrétně jsem nikoho z posledního ročníku neznala, takže jsem nemohla tipovat.
V pátek po – k mojí nelibosti zkrácené – hodině lektvarů, jsme si odnesli věci na kolej. Hermiona se tak mohla zbavit všech bichlí, které sebou celý den vláčela v batohu, a Parvati s Levandulí ten čas využili k rychlému zkrášlení. Parvati si orámovala oči černými linkami, které zdůrazňovali její exotický původ, zatímco Levandule sáhla po malinově růžové rtěnce.
„Co myslíte, jací budou ti Kruvalští kluci?“ zeptala se Parvati, když na sebe zírala z těsné blízkosti do zrcátka.
„Nejsem si moc jistá, ale možná by mohli být trochu zahraniční, když nejsou z Anglie,“ odpověděla jsem ji s trochou ironie v hlase.
„A právě to jim přidává na tajemnu,“ uzavřela to Parvati.
Já jsem si akorát pročísla vlasy hřebenem a zamířila jsem ke dveřím, ve kterých už stihla zmizet Hermiona, když na mě znovu promluvila Levandule. „Jsem si jistá, že se mezi nimi najde nějaký tmavovlasý kluk, který se bude líbit i tobě.“
„No, nebyla bych si tím až tak jistá,“ pokrčila jsem rameny. „Mají být ze severu, ne? A tam jsou přeci především blonďáci.“
„Určitě se tam najde i nějaký pro tebe,“ ušklíbla se Levandule. „Navíc tu pak máme ještě ty francouze.“
„Tak ji nech, ať si pořád tvrdí to svoje a kvůli nikomu se neparádí. Takhle aspoň zbude víc pro nás,“ pozvedla koutky Parvati.
„Učesala jsem si vlasy, to nestačí?“ pozvedla jsem obočí.
„Na sedmáky? To těžko,“ pokrčila rameny Parvati.
„A vy si vážně myslíte, že by to nějaké líčení změnilo? Stejně se na nás, čtvrťačky, sotva podívají, natož aby se někdo z nich o nás zajímal,“ pronesla jsem rozhodně.
„O tebe ne, ale o nás jo,“ odpověděla sebejistě Levandule.
„Tak fajn,“ odfrkla jsem si. Sáhla jsem pro svojí taštičku s hygienickými potřebami a jediným pohybem jsem ji vysypala na svoji postel. Ze všech věcích, které se tak objevily, jsem pak vzala lesk na rty a řasenku a zamířila jsem k zrcadlu. Rozhodně jsem se s tím nepiplala tak dlouho jako holky. Řasence jsem věnovala celkem pět pohybů ruky a lesku dva, než jsem je zavřela a podívala se na holky. „A teď uvidíte, že to stejně nezabere,“ pronesla jsem rozhodně a vydala jsem se z ložnice pryč.
Na schodech jsem doběhla Hermionu a následně jsme se přidali ke klukům. Ani jeden z nich nepostřehl, že bych byla nějak nalíčená. Faktem ale také bylo, že jsme pospíchali před hrad. Tam nás všichni ředitelé kolejí seřadili a pak už jsme jenom čekali na příchozí. Všichni byli netrpěliví a především zvědaví.
Jako první přiletěli z Krásnohůlek v jakémsi obrovském kočáře, ze kterého vystoupila hodně extra obrovská žena Hagridovi veliko a následně tucet jejich sedmáků a sedmaček v modrých hedvábných hábitech. Třásli se všichni zimou, a proto zašli hned všichni dovnitř, zatímco my zbylí jsme zůstali čekat na Kruvalské. Ti pro změnu přijeli v lodi a jejich ředitel byl normální velikosti. I když zdálky se všichni zdáli dost mohutní, ale to bylo kvůli kožešinám, ve kterých byli všichni oděni. Přes jejich kožešinové čepice jim ani pořádně nebylo vidět do obličeje, hlavně ne na tu dálku. Jenom jeden student přišel o něco blíž a v ten moment, když procházel kolem, ho všichni poznali. Byl to Viktor Krum, ten slavný chytač.
Byl z něho nadšený především Ron, který už v létě byl jeho velkým fanouškem. Měl jsem co dělat, abych nad jeho vzrušeným opěvováním neprotáčela oči. V ten moment už jsem ani nevěnovala moc pozornost těm ostatních studentům, když kolem nás procházeli do hradu. Vlastně jsem se už i docela těšila, až budeme sedět vevnitř v teple u večeře.
Ten moment nastal brzy poté, protože jsme se dostali dovnitř i my a posedali jsme si ke stolům. Ron se schválně posadil čelem ke dveřím, aby viděla na Viktora Kruma, ale mě na tom ani tak moc nezáleželo, takže jsem se posadila naproti němu zády k nim. K Ronově smůle si kruvalští sedli ke zmijozelskému stolu.
V průběhu večeře jsme měli tentokrát o něco pestřejší výběr jídla. Pravděpodobně se kvůli našim zahraničním návštěvníkům rozhodli zařadit i jejich jídla. Třeba jakási podivná francouzská polévka zvaná bujabéza, kterou Ron ochotně přenechal jedné krásnohůlské studentce. Ale vypadal, že by ji nejspíš v tu chvíli předal také všechen svůj majetek, kdyby o něj požádala. Z podobného důvodu později dal nějaký francouzský pudink tak, aby na něj mohla vidět.
„Myslíš, že tímhle ji přilákáš?“ pozvedla jsem pochybovačně obočí a odložila jsem lžičku. Svůj pudink už jsem dojedla a cítila jsem se přeplněná.
„Za pokus nic nedám,“ pokrčil Ron rameny a jeho pohled se náhle upřel za mě.
„Čekal jsem od tebe o něco lepší přivítání,“ ozval se mi za zády povědomý hlas.
„Co…“ zamumlala jsem a otočila jsem se. Náhle jsem vyvalila oči a překvapením pootevřela ústa. „Jamesi!“ vyjekla jsem překvapeně. Přímo přede mnou stál jeden z dalších bilokantů, které jsem znala, a zároveň také jediný další bilokant, se kterým jsem se kdy líbala. A tu epizodu s Tomem Raddlem z deníku do toho nepočítám.
„Překvápko,“ pousmál se.
„To teda… Co tady děláš?“ vydechla jsem.
„No, přijel jsem s kruvalskými,“ pokrčil rameny a já jsem až v ten moment postřehla, že má na sobě stejně krvavě rudý hábit jako ostatní. Nejspíš jsem ho zahlédla už předtím, ale pod těmi kožešinami jsem ho nepoznala, ale pak už jsem jim nevěnovala moc pozornosti.
Plácla jsem se do čela. „No, jo, vlastně. Chodíš do Kruvalu a je ti sedmnáct… Nechápu, proč mě nenapadlo, že vlastně můžeš přijet. Proč jsi mi nedal vůbec vědět?“
„Dal jsem ti vědět,“ nakrčil mírně čelo a ušklíbl se. „V létě jsem ti řekl, že se brzo uvidíme.“
„Ale náznaky se nepočítají a… Tys to věděl už tehdy? My se to dověděli až v září.“
„Zapomínáš, že se znám dobře s ředitelem. I když ten má dneska větší obavy o Viktora,“ pokrčil rameny.
„Toho tady radši moc nezmiňuj, než tě někdo donutí, abys mu od něj zajistil autogram.“ Pohlédla jsem na Rona, který při těch slovech zrudl.
Jamesovi díky tomu došlo, o kom vlastně mluvím a podíval se na něj. „To by nebyl až takový problém. Prakticky ti můžu sehnat i jeho použitou ponožku. Hlavně proto, že je často odhodí směrem k mojí posteli.“
Vyprskla jsem smíchy při té představě. Je to ironické, když jsem v průběhu mistroství nespočetněkrát slyšela, jak moc je božský a úžasný, a teď jsem slyšela detaily toho, jaký je bordelář.
„Ehm… myslím, že autogram bude stačit,“ odpověděl rozpačitě Ron.
„A pro koho?“ pozvedl James obočí.
„To je Ron Weasley,“ odpověděla jsem za něj. „Pak je tu ještě Hermiona Grangerová a Harry Potter. My čtyři spolu kamarádíme už od prváku.“
„My jsme se vlastně už viděli,“ ozval se Harry. „Tehdy v Obrtlé ulici.“
„Jo, vzpomínám si na tebe,“ přikývl James a podíval se na jeho jizvu na čele. „Chlapec, který přežil. Nejde o tobě nic nevědět. Vždyť jsi přece jednou zastavil Voldemorta.“
„Vlastně to bylo už třikrát,“ opravila jsem ho. „Ale o těch dvou událostech se moc neví. Staly se teprve před třemi a dvěma lety.“
Bohužel už jsme neměli víc prostoru k rozebírání, neboť Brumbál se postavil a evidentně se chystal zahájit svůj proslov k zahájení turnaje. Jenom zatím čekal, než se všichni uklidní a budou mu věnovat pozornost.
„Později si s tebou budu chtít o něčem promluvit a něco ti ukážu,“ sdělila jsem ještě rychle Jamesovi, než se vydal zpátky ke svým spolužákům.
Brumbál měl pak svůj proslov o tom, jak to bude probíhat. Představil členy poroty, promluvil stručně o třech úkolech a nakonec o výběru šampionů. Čekala jsem, že to bude někdo nějak posuzovat, ale obyčejný pohár mě poněkud překvapil. Asi už jim došli magické rozřazovací klobouky. Věková hranice mě ani tak moc nepřekvapila, čekala jsem něco podobného. Naštěstí už jsem začala pracovat na postaršovacím lektvaru. Jenom mě na tom zarazilo, že na to máme jenom jeden den. Myslela jsem, že na to dostaneme alespoň celý víkend. Takhle mám o jednu noc méně na to, abych mohla nepozorovaně přejít tu hranici k Poháru. Z té sázky jsem nebyla moc nadšená, ale aspoň jsem na ní byla i připravená.
Evidentně měl ale Malfoy obavy, že bych na ní mohla zapomenout. Jakmile totiž skončil Brumbál proslov, tak se všichni začali rozcházet směrem ke svým ložnicím. I Karkarov začal odvádět svoje studenty pryč ze síně. Střetli se u dveří s Harrym a pohled na jeho jizvu způsobil menší zácpu u dveří. Já jsem byla v ten moment trochu pozadu, protože jsem teprve odcházela od stolu. Mohla za to Parvati a Levandule, které se začínali vyptávat na Jamese a já se je snažila odbýt. A právě cestou ke dveřím jsem se pro změnu já střetla s Malfoyem, který taktéž vstal od stolu.
„Hej, Beckerová, doufám, že jsi nezapomněla na naši sázku,“ připomněl se.
„Neměj obavy, pracuju na tom,“ odmávla jsem to rukou. „V noci tam hodím ten lístek.“
„Kdy?“ zeptal se Malfoy a svoji otázkou mě trochu zarazil.
„Nevím. Až tu nikdo nebude. Proč?“ nakrčila jsem čelo.
„Co o půlnoci?“ navrhl.
„Možná. Proč?“ zopakovala jsem znovu.
„Chci to vidět, žes ho tam opravdu hodila, abys mi pak později nemohla lhát,“ pokrčil rameny. „Takže o půlnoci.“
„Fajn. Ale ne, že sem zase pošleš Filche, aby nás nachytal po večerce, jako jsi to udělal v prváku,“ varovala jsem ho. „Jestli to uděláš, tak naše sázka padá.“
Ušklíbl se nad tím. „Neboj, budu tady já a ne Filch.“
Doufala jsem, že mu v tomhle můžu věřit. I když všechny moje předchozí zkušenosti s dohady s ním mluvili o opaku. Ale tentokrát by klidně mohl toho Filche poslat, protože bych se dokázala zneviditelnit a Filch by mě nechytil. Akorát on by se ukázal jako podrazák.
Ale než tahle situace mohla nastat, musel napřed Moody rozehnat tu zácpu u dveří, abychom mohli na kolej. Tam jsem absolvovala pokračování výslechu od Parvati a Levandule, které se vyptávaly na Jamese. Takže jsem jim pověděla o mém setkání s ním v létě a o Itálii. Prakticky jsem jim o něm řekla skoro všechno, protože ono jsem toho o něm taky moc nevěděla. Nechávala jsem si pro sebe jenom to jedno tajemství, že já a ani on nejsme obyčejní čarodějové.
Což jsem aplikovala hned tuto noc, když jsem půl hodiny před půlnocí přešla do své astrální podoby. Akorát jsem přes svoje pyžamo přehodila ještě plášť a s lahvičkou postaršovacího lektvaru v kapse jsem se vydala do Velké síně. Pro jistotu pouze ve své neviditelné podobě. Pořád tady bylo riziko Filche.
Pominulo, až když jsem vešla do Velké síně, která byla liduprázdná, až na jednu osobu. Malfoy seděl nedaleko Ohnivého poháru na lavici a díval se směrem ke dveřím. V síni nebylo moc vidět, bylo tam šero. Jediné světlo vydávaly modré plamínky nad Pohárem a měsíční světlo, které pronikalo okny dovnitř. Jenže já jsem nebyla vidět. Ale stačilo několik vteřin a už jsem vidět byla.
Malfoy sebou trhl. Nečekal to a lekl se mě. Namířil hůlku směrem ke mně a rozsvítil ji.
„Nejsi nějak lekavý?“ ušklíbla jsem se, když jsem popošla o něco blíž, aby mohl rozeznat na světle moji tvář.
Malfoyův překvapený výraz ihned vystřídal jeho standartní chladný. „Každý by se trochu lekl, kdyby se před ním najednou objevila nějaká holka.“ Najednou nakrčil čelo a podíval se na moje ruce. „Ty nemáš neviditelný plášť.“
„Nepotřebuju ho,“ pokrčila jsem rameny.
Malfoy mírně pozvedl obočí.
„No, tak, Malfoyi. Prakticky jsi první čaroděj, který zjistil, že mám nějaké divné schopnosti. Zjistil si to i dřív než moji přátelé. Tak se jim teď přestaň divit,“ sdělila jsem mu s mírně zamračeným výrazem a přešla jsem k Poháru. Stál nyní uprostřed síně na stoličce a kolem něho byla nakreslená jakási čára. Zamyšleně jsem se na ní podívala.
„Tak dělej, nemám na to celý den,“ popoháněl mě Malfoy.
Protočila jsem oči. „Trocha trpělivosti by ti neuškodila,“ podotkla jsem a sáhla jsem do kapsy. Vytáhla jsem z ní lahvičku s lektvarem. Měla jsem ho přesně odměřený podle toho, o kolik jsem potřebovala zestárnout. Při přípravě lektvaru jsem se snažila vychytat na něm všechny mouchy a doufám, že se co nejvíce blížil dokonalosti. Pokud má obejít nějakou hranici nakreslenou Brumbálem, tak musí být perfektní. S touhle myšlenkou jsem ho jedním douškem vypila.
V první chvíli jsem necítila nic. Měla jsem i trochu pochyby, že vůbec nezabral. Čekala jsem, že trochu povyrostu, ale nic se nedělo. Připadala jsem si stejně vysoká a nic moc se nedělo. Nakonec jsem se podívala na Malfoye. „Vypadám starší?“ zeptala jsem se ho prostě.
Zkoumavě se na mě podíval a přejel mě celou pohledem. „No, už nevypadáš na osm let. Spíš na dvanáct,“ pronesl posměšně.
Protočila jsem oči. „Idiot,“ zamumlala jsem a obrátila jsem se opět k Poháru. Rozhodla jsem se na to prostě vykašlat a udělala jsem krok dopředu. Překročila jsem hranici a rázem jsem byla hned u Poháru. Chvíli jsem vyčkávala, zda se něco stane. Ozve se nějaký alarm, propadnu se do země anebo se prostě za rohem objeví Brumbál. Ale nic se nedělo.
„Asi to funguje,“ uznal Malfoy. Nikdy by mě nenapadalo, že s ním budu souhlasit, ale asi měl pravdy.
Tak jsem prostě sáhla do kapsy, vyndala jsem lístek se svým jménem a hodila ho do Poháru. V mžiku v těch modrých plamenech shořel. Otočila jsem se pak na Malfoye. „Spokojený.“
„Jo, splnila jsi to,“ pokrčil rameny a zvedl se z lavice. Jen mě ještě jednou přejel pohledem a pak se beze slova vydal ke dveřím.
Ani já jsem neměla nějakou potřebu se s ním zdvořile loučit a přát mu dobrou noc a překročila jsem hranici nazpátek. Až v ten moment, kdy jsem se ocitla v zemi věkem nijak neomezující, se mi ulevilo a vydala jsem se taktéž ke dveřím.
Těsně přede dveřmi jsem pak znovu promluvila. „Hele, Malfoyi,“ oslovila jsem ho a on se na mě mírně otočil.
„Co je?“ pronesl trochu otráveně, jako kdybych ho nějak extra otravovala.
„My dva se nesnášíme, neustále se hádáme a přitom ty skoro od začátku víš o tom, jak jsem divná, a když opominu to neustálé vyhrožování, že to někomu řekneš, tak jsi to nikdy neudělal. Proč? Už jak dávno jsi to mohl všude rozhlásit.“
Pokrčil rameny. „Mám svoji motivaci, proč to neříct. A především tě s tím můžu vydírat,“ ušklíbl se.
Protočila jsem oči. Jak typické od něj.
Už se chtěl znovu otočit ke dveřím a projít ven, když se ještě zarazil a znovu se podíval na mě. Na krátký moment se dokonce naše pohledy střetly a pohlédli jsme si navzájem do očí. „Ale ještě o něco se pokus… Až tě ten Pohár vybere, tak si dej sakra záležet, ať naší škole neuděláš ostudu. Tak to koukej vyhrát.“
Tentokrát jsem se pro změnu zarazila já. Malfoy se pak během několik vteřin otočil a zmizel ve dveřích, zatímco já jsem se pořád dívala na dveře. Buď jsem si až moc šňupla letaxu, anebo právě Malfoy naznačil, že mi fandí. Divný. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a přešla jsem do neviditelného režimu, abych se mohla vydat k sobě na kolej a dospat se.
Ale než jsem se v ložnici vlezla do postele, tak jsem se na sebe ještě ze zvědavosti v koupelně podívala do zrcadla. Stačil mi jeden pohled na svůj odraz, aby mi došlo, že Malfoy si ze mě dělal srandu. Rozhodně jsem nevypadala na jedenáct nebo dvanáct let. Vypadala jsem dospěle. Snažila jsem se trefit věky zhruba takových osmnáct nebo devatenáct let a řekla bych, že se mi to povedlo. Moje tvář sice ještě vypadala pořád dost mladě a nevyzrále, ale na postavě to bylo vidět rozhodně. Prsa mi povyrostly asi tak o dvě nebo tři velikosti. Normálně jsem víceméně plochá, až na ty dvě rozinky, ale teď byly vážně vidět. Až jsem zalitovala, že jsem si nevzala podprsenku. Ale aspoň jsem měla přes sebe ten plášť a naštěstí nespím v žádné noční košilce. To by dopadlo děsně. A zrovna před Malfoyem. Ech, ne, raději půjdu spát a nechám si ty prsa do rána splasknout.
K mému štěstí lektvar do rána opravdu vyprchal, takže jsem ho vytvořila správně. Ale vzhledem k tomu, že těsně před usnutím jsem myslela na spojení mě, prsou a Malfoye, se mi pak zdál nějaký divný sen, ve kterém jsem se Malfoyovi líbila. Anebo on mě? Nejsem si přesně jistá, protože to celé bylo poněkud zmatené a už jenom ta představa spojení nás dvou je divná.
Následující den byla sobota, což býval většinou signál zůstat déle v posteli a přispat si. Jenže tenhle den byl výjimkou a já jsem nebyla jediná, kdo si ten den přivstal. Všichni chtěli vidět, kdo všechno se přihlásí. Mám pocit, že dnes bude ve Velké síni plno. Ale podle všeho se zatím hlásili jenom ti z Kruvalu a Bradavičtí asi jenom potají, protože nikoho z nich dnes nikdo neviděl se přihlašovat. Tedy kromě Lee Jordana, Freda a George Weasleyovi, kteří se do síně přiřítili vysmátí chvíli po nás. Vypadlo z nich, že si před chvílí dali trochu Postaršovací lektvaru a vyrazili k Poháru.
„Pochybuju, že to bude fungovat,“ poznamenala Hermiona, ačkoliv ji ignoroval. „Brumbál určitě myslel i na něco primitivního jako je Postaršovací lektvar.“
„Nemyslel,“ pronesla jsem sebejistě. Ignorovala jsem podezřelý pohled Hermiony a sledovala jsem Freda, jak překročil čáru. Nic se nedělo a tak se George vrhl za ním. Stejně jako oni jsem byla přesvědčená, že se jim to povedlo. Jenže najednou je něco z kruhu vyhodilo a oni se vzápětí váleli o kus dál s krásnými plnovousy, které jim rázem narostli. Všichni se tomu smáli, i Brumbála to pobavilo, který je poslal vzápětí na ošetřovnu.
„Museli to namíchat špatně,“ pronesla jsem rozhodně, když jsem si sedala ke stolu. „Jinak by jim to vyšlo.“
„Proč jsi tak přesvědčená, že by obyčejný Postaršovací lektvar mohl projít?“ podívala se na mě pátravě Hermiona.
„Obyčejný ne. Spíš nějaký hodně dobrý lektvar. Ideálně perfektně připravený,“ opravila jsem ji. „A jsem o tom přesvědčená, protože jsem se ho v noci napila a vhodila jsem tam lístek.“
Moji přátelé mě obdařily překvapenými pohledy. „Ty se vážně chceš zúčastnit?“ zeptal se Harry.
„To je paráda,“ okomentoval to Ron, který z toho byl nejnadšenější.
„Promyslela sis to dobře?“ strachovala se Hermiona.
„Hele, můžete být všichni v klidu, protože se nehodlám zúčastnit. Především mě ten Pohár nevybere. Ve vyšších ročnících jsou lidi, kteří na rozdíl ode mě umí lépe Přeměňování, Formule a tak,“ vysvětlila jsem jim a natáhla jsem se pro míchaná vajíčka, abych si je nandala. „Přihlásila jsem se jenom proto, aby Malfoy nemohl remcat, že jsem sabotovala tu sázku.“
„Ty si vážně myslíš, že bys nedokázala překonat sedmáky a šesťáky?“ zeptala se potichu Hermiona. „Nevytvořila jsi náhodou ve druhém ročníku Nimbus 2001 vypadající jako školní koště? Jsem si jistá, že tohle by nikdo z nich nezvládl.“
„Taky jsi evidentně jediná studentka na škole, kdo dokázal překonat Brumbálovu hranici,“ přidal se Ron.
„A jediný člověk na světě, který dokázal vytvořit štít pro smrtící kletbu,“ dodal Harry.
Ztuhla jsem. „Sakra.“ V mé tváři se nejdřív vystřídal výraz překvapení, vyděšení a částečně i trochu radosti z toho, že jsem tak dobrá. „Ten Pohár mě vážně může vybrat.“
„To si piš,“ potvrdil Ron.
„Ale já nechci soutěžit,“ ohradila jsem se. „Když mě Pohár vybere, tak budu muset vysvětlovat, jak jsem se přihlásila a bude to celé podezřelé.“
„Na to jsi měla myslet dřív,“ ozvala se trochu káravě Hermiona. „Jestli… Až tě vybere, tak s tím nebudeš moct už nic udělat.“
„Takže můžu udělat něco předtím,“ poznamenala jsem a zamyslela jsem se nad tím. „Brumbál řekl, že dneska večer vydá Pohár jména těch, které vybral. Takže prostě musím nějak změnit jméno na tom lístku dřív, než se na něj někdo podívá.“
„Ty chceš, aby se tam místo tvého poháru objevilo jméno někoho jiného?“ zopakovala po mě Hermiona.
„Ale koho? Jak chceš určit, kdo by měl být šampionem?“ zeptal se Harry.
„To je něco, co musím do večera vyřešit. Kdo všechno už se přihlásil z Bradavic?“
Na moji otázku jsem dostala brzy odpověď, protože mě zaslechl Dean a Seamus, kteří si k nám přisedli. Začali jsme probírat, kdo všechno se přihlásil. Warrington ze Zmijozelu, celý Mrzimor podporuje Cedrica a o chvíli později se v průběhu snídaně přihlásila i Angelina Johnsonová. Takže nebelvírští budou pro změnu doufat v ní. Seamus dokonce utrousil něco v tom smyslu, že bude lepší ona, než Cedric Diggory. Jenže nikdo z nich netušil, že kdo bude nejlepší šampion, musím rozhodnout já.
Začínala jsem raději přemýšlet nad tím, jak zjistit, kdo je vhodný kandidát. Potřebovala bych naráz zjistit známky všech plnoletých studentů. A pak ještě kdo se z nich přihlásil. Jenže jak to zjistit? Od profesorů těžko, takže kdo jiný si rád udržoval přehled nebo zjišťoval informace o ostatních? Počkat… Vlastně mě někdo napadá.
Rozhlédla jsem se po Velké síni a pohlédla jsem směrem k havraspárskému stolu. Mírně jsem se pousmála, když jsem ji tam viděla sedět. Jen jsem se mírně ohlédla ke svým přátelům se slovy: „Za chvíli jsem zpátky,“ a už jsem se zvedala a mířila za ní. Seděla vedle nějaké holky, která mi byla povědomá. Myslím, že to byla ta holka, za kterou jsem se vydávala ve druháku. Ale za ní jsem teď nešla, mířila jsem za její kamarádkou.
„Rebeko, můžu na moment mluvit?“ oslovila jsem ji.
Rebeka odvrátila pohled od té kamarádky a podívala se po mně. „Jo, můžeš. Tady nebo je to něco tajného?“
„Radši bych to probrala v soukromí,“ vybrala jsem si. Společně jsme poodešly stranou z doslechu ostatních a zamířily do Vstupní síně. „Potřebovala bych od tebe malou pomoc.“
„A čeho se má týkat?“ zeptala se bez nějakého většího projeveného zájmu. Moje žádost ji nijak nevykolejila z míry. Nedala ani nijak najevo, že mi pomůže nebo že mi nepomůže. Tvářila se nezaujatě.
„Potřebuju do večera posoudit, kdo by byl nejschopnějším šampionem za Bradavice,“ sdělila jsem jí.
„Myslíš kromě tebe?“ pozvedla obočí.
„Jo, kromě mě. Kdybych se nepřihlásila já, tak koho by vybrali. Kdo má nejlepší známky, jestli se vůbec přihlásil a tak,“ vysvětlila jsem jí.
„Fajn. Zkusím do večera zjistit o nejvíc,“ pokrčila rameny. „Před večeří se tu potkáme,“ řekla mi ještě a zamířila zpátky do Velké síně. Doufala jsem, že v průběhu dne zjistí něco důležitého, jinak nejspíš budu muset prostě někoho tipnout a pak budu doufat, že to zvládne. Ale to byla až ta poslední možnost, ke které se nechci moc uchylovat.
Ten den jsme se rozhodli navštívit Hagrida, kde jsme se snažili zjistit něco o úkolech, ale Hagrid odmítal něco prozradit. I na oběd jsme u něj zůstali, i když jsme toho moc nesnědli. Možná proto nám Hagrid neprozradil nic o úkolech. Ale k našemu překvapení se pak večer vydal do hradu ve společnosti madame Maxime a nám došlo, že se do ní nějak zakoukal. Poskytlo nám to pobavení cestou na hrad, tedy do doby, než jsme zahlédli i kruvalské. Od toho momentu se Ron zaměřil na Viktora Kruma, který kráčel vedle Karkarova. Za nimi jsem rozpoznala Jamese.
Ale zatímco v hradě všichni mířili do Velké síně, tak já jsem tam zůstala stát. Harrymu, Ronovi ani Hermioně jsem to nemusela vysvětlovat, protože jsem jim o Rebece řekla už cestou k Hagridovi. Takže jsem teď na ní jen chvilku počkala, než přišla v čele jedné havraspárské skupinky. Zamířila rovnou ke mně.
„Doufám, že se ti podařilo něco zjistit,“ pronesla jsem.
„Mám přehled o všech studentech v šestých a sedmých ročnících,“ ujistila mě. „Kupodivu jsem zjistila, že sedmý ročník je nic moc. Šestý ročník je předčí svými schopnostmi i známkami.“
„Takže nikdo ze sedmáku. Kdo je teda nejlepší z šestého a zároveň je plnoletý?“ zeptala jsem se.
„No, ve Zmijozelu to taky není nic moc, ale u nich vyčnívá Adrian Pucey. Ale oproti ostatním prostě nic moc. V Nebelvíru to vypadá na Angelinu Johnsonovou. Mrzimor prostě podporuje Cedrica Diggoryho. A za Havraspár by to byl Roger Davis. Takže Johnsonová, Diggory nebo Davis.“
„Dobře, díky, vážně jsi mi moc pomohla,“ poděkovala jsem se jí. „Ale kdybys měla někoho z nich vybrat ty, tak kdo by to byl?“
„Já?“ pozvedla obočí a na moment zaváhala. „No, já bych vybrala tebe.“
„Mě? Ale mně ještě nebylo sedmnáct,“ připomněla jsem jí.
Překřížila si ruce na hrudi. „Nejsem blbá. Vím, o tvojí sázce s mým bráchou a došlo mi, že už si se teda stihla přihlásit. Takže já volím tebe.“
„Ale to nic nemění na tom, že mi není sedmnáct. Musela bych vysvětlovat, jak jsem se přihlásila a byly by z toho problémy,“ připomněla jsem jí.
„No a? Soutěžit bys už stejně musela a nikdo by to nezměnil. Musíš si jenom rozhodnout, jestli ty sama chceš soutěžit bez ohledu na ty další problémy nebo výhody,“ pokrčila rameny. „Tak nad tím přemýšlej.“
Po těch slovech se vydala do Velké síně a já jsem tam zůstala stát. Přemýšlela jsem nad tím, co mi řekla. Je divný, že to vypadá, že mě Malfoyovi podporují, abych soutěžila. Ale měla bych? Věčná sláva a dva tisíce galeony. To by bylo fajn. Na druhou stranu ty problémy, vysvětlování, ale to bych možná nějak okecala. Možná bych se mohla zúčastnit. Přeci jen mám svoje schopnosti, tak pro jednou bych je mohla využít tak, aby mi něco přinesly.
„Kate, na co tady čekáš?“ zeptal se mě někdo za mými zády. Ohlédla jsem se a uviděla jsem Cedrica.
„Před chvílí jsem se tu s někým bavila a teď nad tím tak nějak přemýšlím a zvažuju svoje možnosti,“ shrnula jsem mu svoji situaci.
„A o čem byl ten rozhovor?“ optal se.
„O… No, na tom nezáleží,“ mávla jsem nad tím rukou. „A co ty? Přihlásil ses, že jo?“
„Jo, zkusil jsem to,“ přikývl. „Řekl jsem si, že by to někdo za naší kolej měl zkusit.“
Pousmála jsem se. „A doufáš, že tě vyberou?“
„Docela i jo, už kvůli naší koleji,“ pousmál se taktéž.
Trochu jsem nakrčila čelo. „Jak to myslíš?“
„Všichni se na naší kolej koukají jako takový odpad. Prostě nás nikde jinde nebrali, takže jsme skončili v téhle koleji. A vždycky jsme takový opomíjení. Nebelvír je odvážný, Zmijozel je špatný, Havraspár chytrý a my jsme všelijaký,“ pokrčili rameny. „Tak jsem si řekl, že by mohl vyhrát ten Turnaj někdo z naší koleje.“
Usmála jsem se. Přesně v ten moment jsem se rozhodla, jak to vyřeším se svým přihlášením. „Máš dobrý cíl. Tak snad tě vyberou.“
Pohled Cedrica
Vždycky jsem si myslel, že Kate je prostě jenom obyčejná holka z Nebelvíru. Akorát měla trochu sklony na blbé situace se sedáním na špatná místa, což bylo někdy i docela vtipné a trochu roztomilé. Ale za poslední měsíce jsem si na ní musel trochu poupravit názor.
Začalo to na mistrovství, když se tam najednou objevila a všude okolo byli smrtijedi. V prvním momentu jsem měla chuť poslat ji hned někam se schovat a trochu ji i vynadat za to, že sem leze. Nějak jsem v tu chvíli myslel na svoji ségru, která je přece stejně stará jako Kate, a kdyby se tam v tu chvíli objevila, tak bych ji právě vynadal a vyhnal do lesa. Jenže Kate to evidentně vůbec nevadilo. Začínal jsem si říkat, kde bere tu odvahu. A pak k mému překvapení ty mudly zachránila. Když jsem pak mluvil s lidmi z ministerstva, tak jsem jim to taky pořádně nedokázal vysvětlit, kdo to vlastně byl, protože já jsem to ani pořádně netušil. Tohle prostě nemohla být ta holka z Nebelvíru, kterou jsem celé tři roky vídával ve škole.
Jenže to byla ona a já jsem se nemohl dočkat vysvětlení. Měl jsem sto chutí, hned další den zajít k Wesleyům. Dokonce jsem i napsal několik dopisů, kde jsem se dožadoval odpovědí, ale žádný z nich jsem neodeslal. Nakonec zbývalo jen pár dnů do začátku školy, kde ji budu muset potkat, i kdyby nechtěla. Navíc sama mi napsala, že mi to vysvětlí. Takže jsem čekal do prvního dne.
Hned ten den jsem na ni narazil ve vlaku. Nebýt tam její přátelé a spolužáci, tak bych hned v ten moment na ní vychrlil spoustu otázek, ale nebyl jsem si jist, co ostatní vědí. Takže jsme se jen domluvili na večer, který nám zkazilo počasí. Naštěstí jsem už od svého druhého ročníku znal ten opuštěný kabinet v šestém patře, což se zdálo jako ideální místo pro to, abychom si tam mohli promluvit. Pak jsem odhalil souvislost s mojí mladší sestrou.
Ale v průběhu těch dnů, kdy jsem měl možnost si vyslechnout jejich hovory o bilokanství, jsem si uvědomil, že Kate rozhodně není ta malá holka, která si sedla pod Vrbu mlátičky. Kdykoliv mluvila o bilokanství, tak působila tak sebejistě a ochotně to všechno Alice vysvětlovala. Až jsem žasl nad tím, co se v posledních třech letech dělo ve škole a já jsem to nepostřehl.
A to vedlo k dnešku, kdy jsem na ní narazil ve Vstupní síni. Viděl jsem, že je zamyšlená, ale nepověděla mi proč. Už jsem stihl pochopit, že má sklony bývá dost tajnůstkářská a tak jsem se ani dál nevyptával. Jen jsem ji pověděl o svojí motivaci, proč jsem se přihlásil do turnaje.
Ve Velké síni jsem si přisedl k Jerrymu a Rayovi, mým kamarádům z mojí koleje.
„Kde ses tak zdržel?“ ptal se mě Jerry.
„Jen jsem narazil na Kate,“ sdělil jsem mu.
„To je zase ta čtvrťanda z Nebelvíru?“ pozvedl obočí Ray. „Hele, abys neměl ctitelku. Nějak moc tě poslední dobou pronásleduje.“
„To těžko,“ zpražil jsem ho pohledem. „Ona taková není.“
„Fajn, jak myslíš,“ pokrčil Ray rameny a dál se věnoval jídlu.
Kdyby tak věděli pravdu, nejspíš by koukali. Jenže tajemství svojí sestry a Kate nikdy nikomu neprozradím, dokud se o tom nedozví od nich.
Z večeře jsem toho moc nesnědl, byl jsem netrpělivý a přál jsem si, aby už byl její konec a mohlo se přejít k výběru šampionů. Ale zároveň jsem nechtěl, aby ta chvíle nastala. Co když se šampionem za naší školu stane někdo ze Zmijozelu? Anebo hůř, co když opravdu vyberou mě a já to nezvládnu? Byl jsem nervózní.
Když ten moment konečně nastal, tak jsem se raději nedíval směrem k Poháru. Měl jsem pocit, že když se budu dívat někam jinam, tak tím tuhle chvíli vymažu. Ale i tak jsem slyšel slova Brumbála. Nikdo z nás netušil, která škola bude vybrána jako první a já jsem se bál, že se bude začínat Bradavicemi.
„Šampionem za Kruval je-,“ promluvil Brumbál a mě se v tu chvíli ulevilo. Takže se nezačíná námi. „James Hutson!“
Zvedl jsem zrak a podíval se směrem ke kruvalským. Jeden student od nich se zvedl, zatímco všichni okolo tleskali. Ale nemohl jsem si pomoct, zdálo se mi, že jejich potlesk není moc věrohodný. Sice tleskali hodně, ale chyběla mi v tom jakási upřímnost. Jakoby to jen předstírali. Ale to se mi asi jen zdálo. Stejně jako ostatní jsem pozoroval toho tmavovlasého mladíka, jak kráčí k profesorskému stolu. Když šel okolo nás, tak jsem si všiml, že se i mírně samolibě usmívá. V ten moment jsem si uvědomil, že to byl ten kruvalský student, který včera jako jediný přešel celou Velkou síň k nebelvírskému stolu, aby promluvil s Kate, takže ona ho musí znát.
Ale pak už nastal další moment pro mé obavy, protože plameny nad Pohárem opět zčervenaly. Další výběr. Krásnohůlky nebo Bradavice? Já, nebo někdo jiný? K mé úlevě to byly jenom Krásnohůlky a vybrána byla nějaká pohledná dívka se stříbřitě světlými vlasy.
Jenže poté už přišly na řadu bezpochyby Bradavice. Zadíval jsem se do země a zaťal ruce v pěst. Prosím, ať to jsem já. Anebo ať to nejsem já. Nebo jo. Anebo radši ne. Sakra Brumbále, řekni už něco.
„Bradavickým šampionem se stává-“ pronesl „Cedric Diggory!“
Vyvalil jsem oči. Oni mě vážně vybrali! Ale hned nato se ozval kolem mě ohromný křik, jak se celá moje kolej zvedla a začala jásat. Až jsem se z toho doširoka usmál. Podporují mě a věří mi. Nesmím je zklamat. S touhle myšlenkou jsem se zvedl a vydal jsem se do místnosti určené pro šampiony.
Jak to celé dopadne, když je James šampionem?
Co bude s Viktorem Krumem?
Jaká bude reakce Kate na čtvrtého šampiona Harryho?
Jak bude vypadat další setkání klubu přátel bilokantů?