„Já tomu nemůžu uvěřit. Bude vánoční ples!“ vyjekla Levandule nadšeně, sotva jsme se dostali na pokoj. „Už se nemůžu dočkat.“
„Vážně?“ pronesla jsem ironicky, zatímco jsem odkládala svoji školní brašnu vedle postele. Vzhledem k tomu, že Hermiona byla v knihovně, jsem teď musela strávit nějakou chvíli s těmahle dvěma. Tedy dokud se nevydám za klukama. „A já měla z toho toho tvého hihňání v hodině pocit, jakože se netěšíš.“
Levandule se na mě mírně zamračila, ale pak nad tím mávla rukou a obrátila se na Parvati. „Už víš, jaké budeš mít šaty?“
„V létě jsem si pořídila takové růžové, ale ještě k nim musím domyslet nějaké doplňky. Nevím, jestli jít do stříbra nebo do zlata. A co ty?“ optala se jí na oplátku.
„No, chtěla jsem levandulové,“ pousmála se.
Ušklíbla jsem se. „Jak originální.“
Levandule se opět obrátila na mě. „A jaké budeš mít ty?“
„Zatím nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Ale v Prasinkách na to má být nějaký obchod, tak se tam stavím.“
Nyní se po mě podívala i Parvati, kterou moje odpověď trochu zarazila. „Neměla jsi náhodou od loňska zákaz vycházení kvůli tomu vašemu útěku?“
„Jo, ještě pořád ho mám,“ potvrdila jsem ji její domněnku. „Ale já si to nějak zařídím.“
Už od doby, kdy o tom paní Weasleyová v létě mluvila, jsem měla v plánu se tam zajít podívat. Harryho Pobertův plánek a moje astrální podoba to jistila. Nebála jsem se toho, že by mě mohl někdo prozradit ve škole. Tedy pokud v tom obchodě nemají mojí fotku s nápisem „Zapovězený vstup“.
„Dobře, ale teď přijde ta důležitější otázka,“ převzala Levandule opět slovo. „S kým tam jít?“
„S někým kdo nás pozve a my mu na to řekneme ano,“ odpověděla jsem jí.
„Tak ještě jinak pro tebe. Kdo chcete, aby vás pozval?“ zeptala se znovu.
Zarazila jsem se. Kdo vlastně chci, aby mě pozval?
„Já ani nevím,“ pokrčila Parvati rameny.
„Já asi tak ne,“ přidala jsem.
Levandule se na mě podívala a přimhouřila oči. „A co James?“
„Asi když mě pozve, tak mu řeknu ano,“ odpověděla jsem jí.
„A chceš, aby tě pozval?“ pozvedla Parvati obočí.
„Já nevím,“ přiznala jsem popravdě.
„Líbáš se s ním před celou školou, ale nevíš, jestli chceš, aby tě pozval na ples?“ nakrčila Levandule čelo.
„S ním je to takové… všelijaké,“ pokrčila jsem rameny. „Už jsem se s ním líbala celkem třikrát v tomhle roce a potom se pokaždý choval, jako by se nic nestalo.“
„Třeba mu jde jenom o to kamarádství s výhodami,“ ušklíbla se Levandule.
„Vypadá to tak,“ souhlasila jsem s ní.
„A chceš taky jenom tyhle výhody nebo něco víc?“ optala se mě Parvati.
„Nejsem si jistá,“ pokrčila jsem rameny. „O prázdninách jsem se o Jamesovi bavila s kamarádkou a tenkrát jsem ji tvrdila, že mi to vlastně nějak nevadí. Ale když jsme se posledně líbali, tak několik dnů na to chtěl se mnou mluvit o samotě. V jednu chvíli jsem si vážně myslela, že si chce promluvit o tom. Ale nakonec mu šlo jenom o to, abych mu s něčím pomohla. A… myslím, že jsem pak cítila trochu zklamání.“
„Takže si chtěla něco víc?“ ujišťovala se Parvati.
„Asi jo,“ přikývla jsem váhavě. „Chtěla bych nějaký normální vztah. Víte co myslím? Prostě normálně chodit s nějakým klukem.“
„A co Harry?“ navrhla Levandule. „Když spolu tak často spíte v posteli, tak mezi vámi mohlo něco být.“
„Jenom kamarád,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Tak už ti asi došli kluci,“ poznamenala Parvati.
„Ono se někdy někdo najde,“ mávla jsem nad tím rukou. „Tak koho chcete vy?“
„Nebudete se mi smát, když řeknu Seamus, že ne?“
Neodolala jsem se a zasmála jsem se. Střelila po mě zamračeným pohledem. „Promiň. Ale díky mému nedávnému spaní v Harryho posteli ti můžu říct, že Seamus spí jenom v trenkách.“
„Vážně?“ pozvedla obočí.
„Jo. Ale moc svalů nemá,“ sdělila jsem jí a podívala jsem se na Parvati. „A ty nikoho nechceš?“
„Konkrétně ne. I když líbí se mi jeden kluk z Kruvalu, jenom nevím jeho jméno,“ pokrčila rameny. „Ale kdyby mě pozval nějaký šampion, tak bych rohozdně neodmítla.“
„To jsou tak speciální?“ pozvedla jsem obočí. „Ale nic ve zlém, nemyslím si, že bys měla šance, že tě někdo z nich pozve.“
„Proč?“ zeptala se.
„No, Jamese jsme probrali. S tím je to prostě nejistý. Cedricovi se někdo líbí a největší šanci máš teda u Harryho,“ vysvětlila jsem ji.
„Počkat. Kdo se líbí Cedricovi?“ optala se Levandule.
„Já nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Jenom vím, že se mu nějaká holka líbí. Řekl mi to to ráno před prvním úkolem.“
„To ti jen tak řekl?“ nevěřila mi Levandule.
„Ne, jen tak ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nějak jsme se bavili o tom, jak je šampionem a já jsem mu řekla, že je takový reprezentativní a nějak jsem přitom i plácla to, že mu stačí ukázat na nějakou holku a bude jeho.“
„A pak ti řekl, že se mu nějaká líbí?“ ujišťovala se Parvati.
„Jo, že se mu líbí jenom jedna a že na ní se zrovna ukázat nedá. Tak jsem mu pak doporučila, aby porazil toho draka a tím tu holku získal,“ pousmála jsem se nad tou vzpomínkou.
„A pak?“ zeptala se dychtivě Levandule.
„Myslím, že řekl něco ve smyslu, že to nebude tak jasné. Jo, a pak se mě zeptal jestli mu zatím aspoň odpustím něco, co o mě řekl.“
„Myslíš, jak plácl to o tobě a Harrym?“ ptala se Parvati.
„Jo, tohle myslím,“ kývla jsem.
„Počkejte. Víš jak to doslova řekl s tím odpuštěním? Řekl vážně jestli mu to zatím odpustíš?“
„Jo, proč?“
Levandule s Parvati se po sobě významně podívali a zašklebily se na sebe.
„Co je?“ zeptala jsem se jich, ale ony mě ignorovaly.
„Jí to asi fakt nedošlo,“ řekla Levandule Parvati.
„Co mi mělo dojít?“ ptala jsem se jich.
„Řekneme jí to?“ mluvili o mě dál.
Parvati se na mě krátce podívala, ale pak přejela pohledem na Levanduli. „Ne. Počkáme, až ji to dojde samotné.“ A pak se obě rozesmály.
Protočila jsem oči. „Fajn, tak si to nechte pro sebe.“
Uraženě jsem pak odtamtud odešla a sama sebe jsem přitom přesvědčovala, že mě vlastně vůbec nezajímá, co měly na mysli. Raději jsem se vydala za kluky a doufala jsem přitom, že u nich nebudu muset poslouchat řeči o plese a kdo se komu líbí.
Ale mohla jsem se snažit jakkoliv, plesu prostě uniknout nešlo. Všichni to řešili. I kluci. Neustále se odhodlávali k tomu, koho pozvou, až jsem nad tím musela protočit oči. Ne, vůbec nemají dvě nejlepší kamarádky, které shodou okolností zatím nikdy nepozval. Jak dlouho jim bude trvat, než je to napadne? Ale každý svého štěstí strůjcem.
Dva týdny před Vánocemi byla naplánována návštěva Prasinek, kterou jsem se s Hermionou rozhodla využít pro obhlédnutí obchodu s šaty. Přizvala jsem k tomu i Alice, aby se tam vydala s námi. S kluky jsme se dohodli pak sejít u Tří košťat.
Ale cesta tam byla docela zajímavá. Všech nás pět jelo v jednom kočáře, přičemž já jsem cestovala ve viditelné astrální podobě. Až když kočár zastavil, tak jsem se při vystupování zneviditelnila. Od té doby mě mohl vidět a slyšet jenom Harry, který mi následně dělal tlumočníka. Z toho důvodu nás kluci doprovodili až k obchodu, ale dovnitř už nešli. Vešly jsme tam samy a já jsem hned zamířila k nějakému regálu, za který jsem se schovala, abych se nenápadně zviditelnila.
„Dobrý den, co si budete přát?“ zeptala se prodavačka za pultem.
„Přišli jsme se podívat na šaty,“ odpověděla Alice.
„Jistě, bradavický vánoční ples, že ano?“ usmála se prodavačka mile.
„Ano, přesně tak,“ souhlasila jsem, když jsem vyházela zpoza regálu.
Prodavačka se po mě zmateně podívala. Evidentně ji zmátlo, že mě neviděla přicházet. „Vy…“
„My tři jsme tady spolu,“ převzala slovo honem Hermiona. „A všechny bychom rády viděli nějaké šaty.“
„Jistěže,“ zamumlala ještě trochu zmateně prodavačka. „Musíte do zadní části, tam jsou dámské šaty a dámské společenské hábity. Tady jsou doplňky a hábity pro čaroděje.“
Tenhle podnik mi připomínal klasické mudlovské salony, kde se půjčují a kupují svatební a plesové šaty. Tady to fungovalo nejspíš na stejné principu jenom s tím rozdílem, že tady byli i slavnostní hábity. Ale ty byli spíš pro muže.
„Tak osudové šaty pro mě, vylezte!“ zavolala jsem, ale nic se nedělo. „Tak nic.“
„Asi si je musíš najít,“ poznamenala Alice a sama se začala po nějakých rozhlížet.
„Jaká barva mi bude slušet?“ zeptala jsem se jich, abych věděla, po jaké barvě se dívat.
„Jakákoliv, jenom ne růžová,“ odpověděla mi Hermiona. „Tloukla by se ti s vlasy.“
Najít správně šaty na ples rozhodně není jednoduché a to ví nejspíš každá holka, která někdy na nějakém plese byla. Jenže my jsme byli v ten moment tři a museli jsme najít tři naprosto dokonalé šaty. A proč? Protože jsme prostě holky a chceme na plese vypadat dokonale.
Naštěstí nám pomáhala i prodavačka, která se v tom i docela vyznala a dokázala nás i před některými šaty varovat. Kupříkladu já jsem ze začátku sáhla po tmavě modrých šatech, které jsem si zkusila, ačkoliv mi ta prodavačka radila, že to není dobrý nápad. Měli totiž prodloužený pas, který se hodí spíš pro silnější dívky. Mně akorát opticky zmenšoval.
Po nějaké době se povedlo Hermioně nalézt modré šaty a Alice si zase vybrala červené splývavé šaty. Jenom já jsem se pořád nemohla rozhodnout. Svůj výběr jsem zúžila na dvoje šaty. Jedny byly fialové, na kterých se mi hrozně líbil vzor na horní části, a druhé byly tyrkysové, u kterých se mi zase víc líbila spodní část. V jednu chvíli jsem i zvažovala, jak je zkombinovat.
„Já nevím,“ postěžovala jsem si znovu, když jsem postávala před zrcadlem. „Který si mám vzít?“ obrátila jsem se na holky.
„Ty, který se ti líbí víc,“ odpověděla mi Hermiona už po několikáté.
„Jenže mě se líbí obě stejně,“ zanaříkala jsem a podrbala jsem se na hlavě. Jak jenom tohle dilema vyřeším?
„Vlastně, teď mě napadají ještě jedny šaty,“ ozvala se prodavačka.
„Ach ne, teď se bude rozhodovat mezi třemi,“ postěžovala si Alice, ale já jsem ji ignorovala. Místo toho jsem sledovala prodavačku, která odněkud zezadu přinesla zabalené šaty v obalu, skrz který nebylo vidět.
„Je to nová kolekce, včera je přivezli, proto ještě nejsou v nabídce. Ale napadalo mě, že by se ta zelená přesně hodila k vaším očím a pěkně by kontrastovala se zrzavými vlasy. Navíc má být letos tahle barva v módě,“ povídala prodavačka, zatímco ramínko pověsila na věšák a následně je i rozbalila.
Hned jsem věděla, že to jsou ty pravé šaty pro mě. Neměly žádná ramínka, byly korzetové, tmavě zelené a s nabíranou sukní. Akorát se stříbrnou vyšivkou připomínaly spíš Zmijozel. Ale vypadaly parádně. Když jsem si je pak zkusila, tak se mi to potvrdila. Díky tomu korzetu to i dokonce vypadalo, že mám skutečně nějaká prsa.
„Už jsem si vybrala,“ prohlásila jsem rozhodně.
„Sláva!“ zaradovala se Alice. „Ale ke Třem košťatům to už nestihneme.“
„To nevadí,“ mávla jsem nad tím rukou a podívala jsem se po cenovce. „Ou, problém. Tak na tohle moje peníze z brigády nestačí.“
„Ukaž,“ podívala se Hermiona. Následně pozvedla obočí. „No, asi jsou fakt z nové kolekce.“
„Sakra, když mě se tak líbily,“ zanaříkala jsem a neochotně jsem se začala převlékat. „Tak zpátky k tamtěm…“
„Ne!“ vyhrkl Alice. „Opovaž se nad tím strávit další půl hodinu.“
„Ale nějaký šaty potřebuju,“ namítla jsem.
„Tak si to rozmysli cestou a sem pak pošli svou, který z nich to budou,“ navrhla mi Hermiona. „Ale teď už pojďme.“
„Fajn,“ procedila jsem skrz zuby a počkala jsem, než si ony zaplatí svoje šaty. Promluvila jsem až znovu před krámkem, když jsem si pevně obmotávala šálu kolem krku.: „Takže teď nemám pořád ani partnera a ani šaty. Aspoň že s tím partnerem jsme na tom všechny stejně.“
„Ne, až tak úplně,“ ozvala se náhle Hermiona a upoutala tím naši pozornost. „Někdo mě pozval.“
„Kdo?“ zeptala jsem se.
„A co jsi mu na to řekla?“ ptala se Alice.
„Viktor Krum a řekla jsem ano,“ odpověděla nám klidně.
Vyvalila jsem oči. „Viktor Krum? Ten chytač?“
„Jiného neznám,“ pokrčila rameny. „A neměla by jsi už zmizet, když jsme vyšli ven?“
„Jo, hned, já jenom… Páni. To je překvápko.“
„Jen si ten ples pěkně užijte,“ popřála jim Alice.
Koutkem oka jsem pohlédla na ní. „Tebe nikdo nepozvatl, že ne?“
„Ne, já jenom měla vizi o tom plese, takže vím, s kým půjdu. Teď jenom čekám, až mě pozve,“ sdělila mi stejně klidně jako Hermiona před chvílí novinku o Krumovi.
„A kdo to má být?“ vyptávala jsem se.
„Harry,“ sdělila mi.
Pousmála jsem se. „Toho ti schvaluji. Možná bych ho mohla i trochu postrčit…“
„Ledaže by mu to dlouho trvalo a nedokázal se rozhoupat sám,“ zklidnila mě Alice. „Ale už bys vážně měla zmizet.“
„Jasně. Tak se sejdeme u kočárů,“ rozhlédla jsem se okolo. Musela jsem se napřed ujistit, že mě nikdo nevidí. Přeci jen jsem venku na ulici. Proto jsem se raději schovala za roh a pak jsem už neviditelná dohnala holky a následovala je směrem ke kočárům.
Znáte ten pocit, když jdete po ulici, naproti vám někdo jde a vy na moment zahlédnete něčeho divného na něm? Třeba nějaký divný nos, oči daleko od sebe anebo prostě šíleně křiklavý kousek oblečení. Jenže vy nemáte moc příležitostí se podívat, co jste to sakra viděli, protože by bylo prostě divný, že na něj tak upřeně zíráte. Ale já mám na to jeden recept. Když jste neviditelní, tak si můžete po lidech koukat, jak se vám zachce. Takhle jsem kupříklad zahlédla Lenku Láskorádovou, která měla v ušních lalůčcích ředkvičky. I když na ní bych mohla zírat i normálně a bylo by jí to jedno.
Ale čeho jsem si všimla především byl James. Vzhledem k tomu, že je teď šampionem, který se s Harrym dělí o první místo, se nejspíš musí vyhýbat fanynkám, které ho zvou na ples. Ale teď se mu před nimi asi povedlo uniknout, protože tu byl sám. Šel po zasněžené ulici a jen se v jeden moment zastavil, když míjel kamelota prodávajícího Denního věštce. Jeden výtisk si od něj koupil a hned se zadíval na titulní stránku. Trvalo to jenom chvíli, než od toho odvrátil zrak a já jsem zahlédla jeho rozzuřený výraz ve tváři. Ruku stiskl v pěst a i kamelot o krok ucouvl, protože vypadal, že v nejbližší chvíli něco nebo někoho praští. Naštěstí pro kamelota jen naštvaně odkráčel pryč.
Podívala jsem se po holkách. Byly už kus přede mnou. Na moment jsem zaváhala. Když teď půjdu za Jamesem, utečou mi a pak mě nebudou moct najít. Jenže ať teď James objevil cokoliv v těch novinách, tak to muselo být něco velkého. Nikdy jsem ho neviděla, že by ho něco takhle vyvedlo z míry. Nikdy se moc nesvěřoval a protože jsem vytušila, že tohle by mohl být nějaký krok kupředu, vydala jsem se za ním.
Následovala jsem ho zasněženými ulicemi Prasinek až na jejich okraj směrem ke Chroptící chýši. Vlastně jsme zašel až docela k lesu. Připomnělo mi to loňský rok, když Harry zjistil, že Sirius Black zabil jeho rodiče. Tehdy se mi podařilo do sebe přetáhnout jeho depresi a trochu mu pomoct. Měli jsme takový moment blízkého spojení a tím nemyslím to naše podivné pouto. Myslím to, jak se mě pak Harry pokusil vpolíbit a já odmítla. Vzhledem k tomu, že jsem se chvíli předtím líbala s mladým Voldemortem, mi to připadalo trochu zvrácené. A ironií bylo, že právě sem teď za mířil James.
Zastavil se u jednoho obrovského kamene, na který se posadil a zahleděl se do země. V rukách stále svíral výtisk novin tak pevně, že bylo divu, že je nerozmačkal.
„Vím o tobě, Kate,“ prolomil náhle ticho.
Malinko jsem se zarazila. Byla jsem přece neviditelná, nikdo mě neměl vidět. Zvažovala jsem, že promluvím v tomhle stavu, ale nakonec jsem se zviditelnila a pak až promluvila. „Jak jsi mě poznal? Byla jsem přece neviditelná, ne?“ Na malý moment jsem zpanikařila, že ne. Potom by mě všichni na ulici viděli a někdo by to mohl prozradit ve škole.
„Byla, ale já jsem se naučil vycítit další bilokanty. Cítil jsem energii Alice a pak i tvoji,“ sdělil mi, ale za celou dobu se na mě ani jednou nepodíval. Vlastně se nejspíš musel hodně přemáhat, aby se dokázal ovládnout. Viděla jsem na něm, jak to v sobě dusí. Přesto se mu dařilo mi klidně a chladně odpovídat.
Opatrně jsem popošla k němu a posadila jsem se na kámen vedle něj. „Co se stalo?“ zeptala jsem se ho a položila jsem mu ruku na rameno.
„To ta kráva Holoubková…“ zavrčel a podal mi ten výtisk, abych si to mohla přečíst sama.
Už jsem nic neříkala, noviny si od něj vzala a začetla se:
Záhadný šampioň skrývá smutný příběh!
Všichni znají smutný osud Harryho Pottera a o jeho rodičích, ale jak se nám podařilo zjistit, tak není jediným ubohým dítětem mezi účastníky. James Hutson se jeví jako záhadný mladík, který si jen těžko někoho připustí k tělu. Potvrdili nám to i jeho spolužáci, kteří ho označují za „odtažitého“ a „tajuplného“.
Ve skutečnosti ale jen nosí neustále masku, aby zakryl své skutečné pocity a svůj smutný příběh. Jeho matka je totiž již čtrnáct let hospitalizována v Nemocnici svatého Munga, kde je upoutána na lůžko a nereaguje na žádné podněty. Podle lékouzelníků jí to muselo způsobit nějaké velmi nebezpečné kouzlo. Není jisté, zda ho seslala sama či byla pouze něčí obětí, jelikož se to odehrála krátce před pádem Vy-víte-koho. Přesto se označuje za oběť kouzelnické války a její tříletý syn od té doby musel vyrůstat bez matky. Otec ale zůstává zatím stále záhadou, předpokládá se ale, že bude patrně taktéž obětí války.
Celý článek byl ještě doplněný o fotografii Jamese ze společného focení, na které byl zastižen v nestřeženém okmažiku, kdy se tvářil pochmurně.
Pozvedla jsem od článku zrak a podívala jsem se na něj. „To je mi líto.“
„Nemusí,“ zavrtěl hlavou. „Tohle mi nevadí. Vadí mi, že se to Holoubkové povedlo vyšťourat. Nechci, aby se mi někdo vrtal v mém životě. Vůbec jsem se neměl přihlašovat.“
„Ale to přece nevadí,“ namítla jsem. „Jenom teď všichni budou vědět o tvé matce.“
„Já nechci, aby o ní někdo věděl,“ odsekl.
„Ale ber to pozitivně, aspoň pořdá neví o tvém otci,“ zmínila jsem.
Uchechtl se. „Jo, kdyby o něm věděla, tak se to ponese v jiném duchu.“
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se.
„Byl smrtijed, ale zahynul při pádu Pána zla,“ odpověděl mi. „Proto se matce stalo tohle. Zradila.“
Ztuhla jsem. „Takže jí to udělal tvůj otec?“
„Víceméně,“ přikývl. „Víš, lékouzelníci ji nedokážu pomoct, protože je to bilokantská záležitost. Měl stejné schopnosti jako já a právě s nimi ji zničil. Prakticky ji zabil duši, zdevastoval její mysl, že zůstalo jen tělo jako prázdná schránka.“
„To je… strašné,“ zhrozila jsem se.
„Takový je život,“ pokrčil rameny. „A já jsem si zvykl. Moje rodina je prostě temná.“
„Takže ti to nevadí?“ pozvedla jsem obočí.
„Ne, když se to nešíří nikde věřejností. Teď mě budou všichni litovat,“ zamračil se. „Ale až se mi ta Holoubková dostane do ruky, tak…“ Rukama naznačil, jak ji kroutí krkem.
Raději jsem ho vzala za ruce. „Tak si naděláš jenom další problémy a ona to jenom použije, aby z tebe udělala padoucha. Musíš se na ní vykašlat. Případně ji jenom trochu bilokantsky vyděsit. Ale především si musíš dávat pozor, aby se nedozvěděla něco dalšího. Ze všech šampionů máš nejvíc co skrývat.“
„Já vím,“ přikývl smutně. Znovu se zadíval do země a chvíli mlčel. Já jsem mu mezitím hleděla do tváře a všímala jsem si každé změny v jeho výrazu, jak se s tím uvnitř vyrovnával.
Nakonec se po mě znovu podíval, tentokrát už se svým obvyklým klidným výrazem ve tváři. „Měla bys jít za svými přáteli, ať tě neshání.“
Zpozorněla jsem. Sakra, oni tam na mě určitě čekají. „To asi měla…“ pronesla jsem a zvedla jsem se. „Tak já půjdu za nimi. Uvidíme se pak někdy ve škole.“
Otočila jsem se pak a vydala jsem se pryč, ale stihla jsem ujít jen pár kroků, než na mě znovu zavolal: „Počkej, Kate.“
Zastavila jsem se a tázavě na něj pohlédla.
„Tak mě tak napadlo… nechtěla by jsi se mnou jít na ten ples?“ zeptal se.
„Vlastně, proč ne? Půjdu s tebou,“ pousmála jsem se.
„Tak na plese,“ oplatil mi úsměv.
S úsměvem na tváři jsem se pak obrátila a mohla jsem se vydat ke kočárům. Pořád jsem pospíchala, ale s dobrou náladou. Alespoň už vím, s kým půjdu na ples. Jenom pak musím dořešit šaty.
K mé smůle jsem ale nestihla svoje přátelé u kočárů. Doběhla jsem tam, trochu udýchaná a rozhlížela jsem se okolo. Nikde nikdo, jen kočáry.
„Sakra,“ zaklela jsem. Jen jsem doufala, že odjeli beze mě a že mě nikde nehledají.
„Hledáš ostatní?“ ozvalo se náhle za mnou a ve stejný moment mi i někdo položil ruku na rameno.
Nadskočila jsem, ale protože jsem zároveň stála na zledovatělé cestě, tak mi i zároveň podklouzla noha. Naštěstí mě dotyčný zvládl zachytit, protože jinak bych spadla přímo na něj a spadli bychom oba. Takhle jsem se o něj jen opřela a on mě chytil za pas.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se mi známý hlas.
Pozvedla jsem hlavu a uviděla jsem Cedrica. Pousmála jsem se. „To je dobrý. Co by to bylo za nějaké naše setkání, kdybychom do sebe nijak nevrazili?“
„Jo, už se z toho stalo asi pravidlo,“ usmál se a jakmile jsem znovu získala rovnováhu, tak mě pustil.
Otočila jsem se čelem k němu a tentokrát jsem se ujistila, že nestojím na žádném ledu.
„Takže hledáš Alice a ostatní?“ zeptal se mě.
„Tak nějak. Viděl jsi je?“ optala jsem se na oplátku.
„Odjeli předchozím kočárem chvíli před tebou. Hledali tě.“
„Jo, malinko jsem se zdržela a byla tu taková komplikace s tím, že tu vlastně nemám být, takže…“ Zarazila jsem se. On mě vidí. Sakra, já se zapomněla zneviditelnit. Rozhlédla jsem se okolo. Alespoň, že jsme tu byli jediní studenti. Pohlédla jsem znovu na Cedrica. „Udělej mi laskavost a nezmiňuj se o tom, že jsi tu na mě narazil.“
„Proč?“ pozvedl obočí. „Snas se za mě nestydíš?“
„Ne, to ne,“ pousmála jsem se. „To jen já mám zákaz vycházek do Prasinek, takže jsem původně cestovala neviditelná, ale teď jsem se zapomněla zneviditelnit. Takže dělej, že mě nevidíš.“
„Jasně… Kde že jsi?“ Zamžoural. „Já tě najednou nějak nemůžu vidět.“
Zasmála jsem se. „Takhle doslova jsem to nemyslela.“
„Tak dobře, už tě vidím,“ pokrčil rameny. „A co bys řekla na jednu soukromou cestu kočárem se mnou? Ať tě nikdo další nevidí.“
„To zní docela rozumně,“ souhlasila jsem. Bylo to praktické dojet tam s ním. Každou chvíli se tu může objevit někdo další z Bradavic a k mojí smůle to bude nějaký Zmijozel, ne-li rovnou Draco Malfoy. Takže jsem raději vlezla se Cedricem do jednoho kočáru, kde jsme se usadili naproti sobě.
„Takže se těšíš na ples?“ zeptal se mě po necelé minutě jízdy, aby prolomil ticho.
„Docela i jo, jsem na něj docela zvědavá,“ pokrčila jsem rameny. „Teď jsme tu byli shánět šaty.“
„Já vím, Alice mi to pověděla,“ přikývl. „Takže sis i ty nějaké vybrala?“
„Vybrala, ale neměla jsem na ně dost peněz, takže se nakonec rozhoduji mezi dvěma jinýma šaty,“ vysvětlila jsem mu.
„Aha,“ kývl. „A už máš jít s kým na ples?“
„Vlastně jo,“ přikývla jsem a pousmála jsem se. Cedric sebou v ten moment malinko trhl, ale pak jen trochu překvapeně pozvedl obočí. „Před chvílí mě pozval James a já jsem řekla ano.“
„Jo, to jsem i tak nějak čekal,“ cukl koutky úst v náznaku úsměvu.
„A co ty?“ obrátila jsem jeho otázku i na něj.
„Teď plánuju pozvat Cho Changovou,“ přiznal.
„Takže ona je ta speciální holka, která se ti tak líbí?“ pozvedla jsem obočí a pousmála jsem se přitom.
„No… připadá mi docela pěkná…“ podrbal se na hlavě.
„Tak ať ti to s ní vyjde,“ popřála jsem mu a zadívala jsem se pak z okýnka. Už jsem viděla Bradavickou bránu, takže naše cesta byla otázka jen několika minut. „Já už se teď raději zneviditelním. Už tam skoro jsme.“
Tím jsem víceméně už musela ukončit náš rozhovor, protože jakmile mě nedokázal vidět a slyšet, tak se blbě konverzovalo. Nemohli jsme se ani rozloučit při vystupování. Všimla jsem si, jak se přitom trochu rozpačito kouká kolem. Nedivím se mu. Mohl mi v tu chvíli stát na noze a ani by o tom nevěděl, takže to bylo takové divné. Nemohl vědět, kde jsem. Ale já jsem měla příležitost si ho prohlížet a nebýt přitom nařčena z podivného zírání
Byl opravdu pohledný. Nedivím se, že byl na škole tak populární. Kromě toho i prokázal, že má charakter, a že je hodný a milý. Prostě ideální kluk. Kdyby mě pozval na ples on, tak bych neodmítla. Pousmála jsem se při představě, jak tam jdeme spolu. Vzhledem k tomu, že zná i prakticky všechna moje tajemství o mých schopnostech a zároveň není nějak extra záhadný, by nám to spolu i mohlo klapat. V ideálním světě spolu tvoříme perfektní pár.
Jenže tohle nebyl ideální svět. Tohle byl reálný svět, kde on půjde s Cho Changovou, která se mu tak líbí, zatímco já půjdu s Jamesem, který se chová tak podivně. Ale já to nějak ustojím. Teď musím především najíst své přátele a vysvětlit jim, co se dělo.
Nalezla jsem je sedět u nebelvírského stolu ve Velké síni, kde s nimi naštěstí seděla i Alice. Sotva jsem vešla do síně, tak si mě všimli, protože jsem si za rohem už stihla vrátit svoji viditelnou podobu. Evidentně se jim ulevilo, když mě spatřili. Omluvila jsem se jim, že jsem tak zmizela a pověděla jsem jim, jak jsem narazila na Jamese a že s ním půjdu na ples. Náš hovor se pak stočil opět k plesu. Ron si stěžoval, že pořád nemá s kým jít a že má hrozný společenský hábit. V tomhle jsem ho ujistila, že mu s ním trochu pomůžu a v astrální podobě jeho společenský hábit poupravím i na něco nositelného. Přitom mě napadlo, že bych se mohla pokusit vyčarovat si i sama pro sebe kopii těch šatů, které mi tolik slušely.
To se ale ukázalo jako trochu složitější, než to na první pohled bylo. Ronovo oblečení nebyl takový problém, tam šlo jenom o trochu přebarvení a odstranění všech příšerných krajek. Ale s dámskými šatami to bylo složitější. Sice se mi povedlo vytvořit tmavě zelené šaty, které měli podobný střih. Jenže jsem měla problém s tou nabíranou sukní, korzetem a především se stříbrnou výšivkou a druhem látky. Ať jsem se snažila sebevíc, kopii těch šatů se mi vytvořit nedařilo. Byly to prostě nějaké zelené šaty, jen ne tak úchvatné, jaké měli být.
Alespoň si kluci našli partnerky. Hned v pondělí si usmysleli, že se večer sejdou a oba budou mít s kým jít. Odvážný plán, ale přála jsem jim to. Kupodivu se o to oba opravdu pokusili, jenže oba selhali. Ron to zkusil na Fleur Delacourovou, což bylo asi to nejpošetilejší, co mohl udělat. Harry pro změnu zval na ples Cho Changovou, ale ukázala se, že už ho stihl předběhnout Cedric. Nakonec jsem ho opravdu musela popostrčit, aby pozval Alice, protože jeho by to jinak nenapadlo, a Ron nakonec skončil s Parvati, kterou jako jednu z mála ještě žádný kluk nepozval.
Poté už se ples a Vánoce začali blížit mílovými kroky. Učivu už nikdo moc pozornosti nevěnoval, tedy kromě Hermiony. Hodně holek v průběhu hodin potají listovalo časopisy a vymýšleli, jak sladit doplňky na ples a jaký účes si udělat.
Ráno na Boží hod mě vzbudil Gucci. Ani jsem si v tu dobu ještě neuvědomila, že už tu jsou vlastně dárky. Všimla jsem si jich, až když jsem se soukala z postele. Ale neměla jsem čas si je nějak prohlížet a rozbalovat, protože prioritou v ten moment byl Gucci. Další loužičku v loužnici nepotřebujeme. Navlíkla jsem si proto na sebe rychle kalhoty, vlezla jsem do bot a hodila na sebe kabát a čepici, přičemž pod tím vším jsem měla ještě pořád schovanou tmavomodrou noční košili. Ale takové ranní procházky jsou praktické na probrání. I když mají o malinko menší účinek než ranní běhání, jenže ve sněhu se docela blbě běhá.
Po návratu do ložnice jsem zjistila, že holky už jsou vzhůru a právě rozbalují svoje dárky. „Dobré ráno a šťastné a veselé Vánoce,“ popřála jsem jim a sama jsem zamířila ke svojí posteli, abych ze sebe shodila svůj kabát.
„Promiň, že jsme nečekali s rozbalováním na tebe, ale prostě jsme to nevydrželi,“ sdělila mi Parvati, když jsem si zouvala boty.
„V pohodě,“ mávla jsem rukou a vysvlékla jsem se z kalhot. Poté jsem se sama vrhla na rozbalování svých vánočních dárků. Od paní Weasleyové jsem dostala její tradiční vánoční svetr ve světle zelené barvě a vánoční cukroví. Stejně tak jsem dostala i od Hagrida cukroví, i když to od něj asi nebude tak chutné. Tohle byly takové klasické dárky, které jsem dostávala každý rok. Stejně jako bylo jisté, že od Hermiony dostanu nějakou knížku. Ale dost mě překvapilo, když jsem tu knížku letos dostala od Rona. A zrovna o lektvarech. Takový dárek bych čekala od Hermiony, ne od Rona.
Zpoza balícího papíru jsem se na ní podívala. „Hermiono, nepomáhala jsi náhodou Ronovi vybírat dárek pro mě?“ pozvedla jsem obočí.
„No, možná jsem mu dala pár tipů, co by ti mohl dát,“ pokrčila rameny.
„Dobře jsi udělala,“ zašklebila jsem se na ní a pokračovala jsem se v rozbalování. Od Hermiony jsem sice nedostala žádnou knížku, ale dostala jsem od ní mosazný kotlík na lektvary. Přesně takový, o kterém jsem v létě zvažovalo, že si ho koupím. Tohle bylo lepší knížka.
Nakonec mi ze všech dárků zbyl jeden poslední. Vlastně to byla obálka se vzkazem, abych se podívala do skříně. Nakrčila jsem nad tím čelo. Vybavila jsem si pár scén z horroru, kdy někdo pomalu kráčel ke skříni a najednou na něj ze skříně vyskočila nějaká potvora. Naštěstí pro mě v těch horrorech bývali většinou sami v místnosti, což já jsem teď nebyla. Takže když jsem otevřela skříň, nebyla tam žádná Samara nebo Freddy Kruger. Jen velký bílý obal na šaty zavěšený na ramínku. Pomalu jsem rozepnula zip.
Byly to moje šaty! Ty krásné zelené šaty, které jsem viděla v obchodě a nemohla jsem si je dovolit. A teď tu byli. V mojí skříni. Přejela jsem po nic rukou. Opravdu, látka seděla, nebyly to ty moje falešné, ale ty opravdové. Opatrně jsem je vyndala z obalu a přiložila jsem si je k hrudi a zatočila se s nimi, až sukně zavlála okolo mě. Disney by mě teď mohlo zažalovat, že kopíruju Popelku, když získala svoje šaty na ples.
Podívala jsem se na Hermionu. „Kdo?“
Nemusela jsem to ani rozvádět dál, protože jí došlo, na co se ptám. „Harry,“ odpověděla mi prostě.
O pár vteřin později už jsem sbíhala schody dolů a následně vybíhala znovu nahoru ke klukům oblečená jenom v noční košili, bosa a s šaty v rukách, přičemž Gucci běžel za mnou a štěkal. Nejspíš to bral jako nějakou hru.
Ke klukům do ložnice jsem vběhla jako nějaký uragán. Rozrazila jsem dveře a hned jsem se vrhla Harrymu kolem krku. „Díky, díky, díky,“ opakovala jsem přitom.
Trvalo mu pár vteřin, než se vzpamatoval, co se vlastně děje a že ho právě jeho nejlepší kamarádka objímá kolem krku. „Nemáš zač,“ usmál se.
„Taky máte dojem, že jí nějaký dárek udělal radost?“ podotkl Ron za mými zády.
„Ne, to se ti určitě jenom zdá,“ odmítl to Seamus.. „Ona sem přece takhle vráží každé druhé ráno.“
„Protože jindy tady rovnou přespává,“ dodal Dean.
„Ona vás prokleje, jestli o ní takhle budete mluvit za jejími zády,“ ozvala jsem se a pustila jsem Harryho.
Harry se tak konečně mohl podívat na šaty, které jsem celou dobu držela v rukách, což jsem zvládla i při tom objetí.. „Vypadají fakt dobře,“ uznal, když je přejel pohledem.
„Sakra, Kate, kdybych věděl, že budeš mít na sobě takové šaty, tak bych pozval na ples tebe,“ podotkl Seamus.
Podíval jsem se na něj. „Tak to si počkej na večer, až uvidíš Levanduli,“ pronesla jsem a přejela jsem ho pohledem. Tentokrát nespal v trenkách, evidentně kvůli zimě přešel na pyžamové kalhoty. Ušklíbla jsem se. „A zapni si poklopec.“
Cukl sebou a jeho ruce ihned vystřelili k jeho rozkroku, ale to už jsem nevěnovala pozornost. Podívala jsem se na Harryho a Rona. „Sejdeme za půl hodinky ve společenské síni,“ sdělila jsem jim a sama jsem zamířila ke dveřím. „A šťastné a veselé.“
Celé dopoledne jsme si pak my čtyři užívali vánoční pohody. Nejprve jsme zašli společně na snídani, poté jsme se ve společenské místnosti radovali z dárků a nakonec jsme se vydali na velkolepý oběd, kde jsme usedli společně s Weasleyovými oblečení ve vánočních svetrech paní Weasleyové. Odpoledne následovala procházka po zasněžených pozemcích, která se zvrhla v menší koulovačku. Akorát rozvrhnutí bylo trochu nerovnoprávné, jelikož se Hermiona odmítala zúčastnit. Takže pokud jsme se chtěli rozdělit na Weasleyovi a ostatní, tak jsem byla sama s Harrym proti čtyřem, a když jsme se rozdělili na holky proti klukům, tak jsem byla s Ginny proti čtyřem klukům. Ve výsledku jsme byli všichni proti všem.
Ale kolem páté hodiny mě Hermiona upozornila, že už bychom měli jít a odebrali jsme se pryč. Kluci nechápali, že na tu přípravu potřebujeme čtyři hodiny. No, prostě kluci. I Ginny s námi odešla.
Jak jsem předpokládala, tak se z naší ložnice opravdu stal salón krásy. U skříní vyseli připravené všechny naše šaty, ale ty měli přijít na řadu jako poslední. Napřed byla na řadě manikúra, vlasy a líčení. O nehty jsem nechala postarat se Parvati. Ta mi na ně dala černý lak jako podklad a potom přes ně tmavě zelený lak, který odpovídal odstínu mým šatům. Vlasy mi Levandule navlnila a vzadu sepnula pomocí malých sponek tak, že mi nechala polovinu vlasů spadat na levé rameno.
Větší oříšek se ukázaly být Hermioniny vlasy. Její obvykle rozježené pačesy jsme se snažily zkrotit pomocí Rychlopomády, z které jsme na ně ve výsledku vypotřebovaly celou lahvičku. Ale výsledek stál za to. Vlasy měla stažené do slušivého uzlu. Zvažovala jsem, že ji pořídím jmenovku, aby ji lidé poznali, protože vypadala jako úplně někdo jiný.
O líčení nás všech se postarala jedna studentka Rony z šestého ročníku. Je to sestřenice Levandule a jak jsem pochopila, tak ji líčení baví, proto byla ochotná nás všechny nalíčit. Ono i při tom, jak byla pečlivá a dávala si na tom záležet, bylo vidět, jak moc ji to těšilo. Každé z nás se jí podařilo vytvořit zcela jedinečné líčení.
Pro Levanduli k jejím levandulovým šatům zvolila „Galaktické líčení“ nebo tak to alespoň ona nazvala. Já tomu moc nerozumím, ale viděla jsem, jak ji oční víčka pokrývala napřed bílou tužkou, poté druhou polovinu černou tužkou a přes to všechno pak nanášela růžové a fialové stíny, které se na konci ztrácely do božsky třpytivého černého stínu.
Parvati měla růžové šaty se zlatými doplňky, takže ji vytvořila na horním víčku zářivě růžovou linku a zespodu ocásku linku vytvořila druhý zlatý ocásek. Nakonec se u toho nechala unést tak moc, že ji vytvořila těsně pod vnějším koutkem dvě malá zlatá srdíčka, ze kterých byla Parvati nadšená.
Po tomhle všem jsem se i malinko děsila toho, co vytvoří na mně. Už jsem se viděla se zářivě zelenými očními stíny. Ale pro mě si vymyslela něco úplně jiného. Vzhledem k tomu, že jsem měla takové nejtmavší šaty ze všech, tak chtěla i můj look vytvořit takový lehce temnější. Nejprve mi vytvořila na očích takovou hodně nafouknutou černou linku. Myslím, že to byl nějaký kříženec mezi oční linkou a očními stíny. Mělo to tvar oční linky, mělo to ocásek který se táhl asi centimetr za koncem oka a zároveň to nepokrývalo celé oční víčko. Do téhle podivné stínové linky pak ještě nanesla tmavě zelený třpytivý stín. Docela mi to připomínalo efekt, který vytvořila Levandule na mých nehtech. Jenže tohle ještě nebylo všechno. Jako takový zrcadlový odraz mi vytvořila na spodním víčku tu samou linku, i když ne tolik nakloněnou a místy i odkloněnou od mého oka. Takže ve výsledku vznikala mezi těmi linkami u vnitřního a především u vnějšího koutku malá mezera, kterou vyplnila bílou tužkou. Kdyby mi to někdo zkoušel popisovat, tak bych si nejspíš myslela, jak bizarně to musí vypadat, ale nakonec to vypadalo kupodivu dobře.
Hermiona jako jediná se nechtěla moc pouštět do výrazného líčení, takže u ní se Rony musela trochu umírnit. I když nám holkám potají prozradila, že líčení pro ní nazvala „Dramatické ptačí linky“. Napřed jí nanesla na víčka světlemodrý krémový stín, který připomínal zledovatělé venkovní pozemky, a na něj pak nanášela různé odstíny modré. Její víčko poté postupně přecházela od vnitřního třpytivě bílého koutku přes tyrkysovou a blankytnou až k tmavě modré ve vnějším koutku. Dramatičnosti tomu pak dodávala černá oční linka, kterou orámovala celé oko, a u vnitřního koutku zakončila takzvaným ptačím zobáčkem. Ta umírněnost se ji asi nepovedla.
Ve výsledku měla Levandule na očích galaxii, Hermioniny oči připomínali krásy, které kolem nás led a zima vytvářejí, z Parvati byla exotická princezna a ze mně temná královna. Disney by nás mohlo obsadit do nějaké pohádky.
S Hermionou jsme odešly z našeho salonu krásu jako první. Bylo to tím, že jsme mířili ven za Kruvalskými. Hermiona se tam měla sejít s Krumem a já s Jamesem. Alespoň uvidím ty dva pohromadě. Zatím jsem si je spolu moc nedokázala představit. Krum vždycky působil dost odtažitě a chladně. Přesto se zdá, že ho Hermiona nějak uchvátila, když tak často navštěvoval knihovnu a pozval ji i na ples. Když jsem je pak spolu uviděla, působili pospolu trochu zvláštně, ale to bylo nejspíš jen nezvykem.
Vzápětí si mě ale už našel James. „Ahoj,“ oslovil mě. „Sluší ti to.“
„Díky,“ pousmála jsem se. Nejspíš to bude znít trochu lacině, ale byla jsem ráda, že v těchto korzetových šatech to konečně vypadalo, že mám nějaká prsa. Hermiona má v tomhle větší štěstí. Ona na to nepotřebuje korzet, stačí ji nehrbit se kvůli těžkému batohu plném knih.
„Můžeme jít?“ optal se mě a nabídl mi na rámě.
„Jistě,“ odpověděla jsem mu a zavěsila jsem se do něj. Koutkem oka jsem pohlédla na Hermionu. Byla už zavěšená do Kruma vedle mě a já jsem viděla, jak se červenala. Když postřehla můj pohled, tak se zaculila. Na Karkarovův rozkaz se pak za našimi zády seřadil i zbytek kruvalských studentů se svými partnerky a my jste zůstali stát v čele. Zdá se, že se mně a Hermioně zadařilo jít na ples s těmi letos nejvýznamnějšími studenty Kruvalu.
Z toho důvodu se většina pohledů ve Vstupní síni upřela na nás, jakmile jsme tam vešli. Ale na druhou stranu tou dobou už jich tam moc nebylo. McGonagallová totiž tou dobou už svolávala šampiony s partnery či partnerkami k sobě a zbytek studentů proudil dál do síně. Zahlédla jsem Harryho, jak tam stál ve svém společenském hábitě, a vedle něj i Alice ve svých červených šatech. Slušelo jim to. Usmála jsem se na ně a zamávala jsem jim. I na tu dálku jsem zahlédla, jak je Harry nervozní. No, jo, vždyť za chvíli bude přece muset zahajovat tanec. Ale to já taky.
Vytřeštila jsem oči. Tohle mi vůbec nedošlo. Já vlastně budu muset tancovat. A před celou školou. To nezvládnu.
Naštěstí si nikdo mojí vnitřní paniky nevšiml. Ono v ten moment prošli kruvalští do síně a cestou Hermiona pozdravila Harryho a Alice. Harry na ni překvapeně díval, ale Alice překvapená nebyla. Pravděpodobně o tom, jak kdo bude vypadat na plese ví už týden dopředu.
Následně na vyzvání profesorky McGonagallové jsme ji následovaly do Velké síně, které byla překrásně vyzdobená a se zcela jiným zasedacím pořádkem. Žádné kolejní stoly, jen menší stoly a uprostřed jeden velký, kde už byli usazeni všichni porotci s výjimkou pana Skrka, kterého nahradil Percy Weasley.
Harry se na Pecyho náznak posadil vedle něj, následovala Alice, vedle které jsme se zase usadila já a Jamese. Vedle něj kupodivu seděl Karkarov, který už když jsme přicházeli, neseděl u ostatních porotců, ale spíš naproti nim. Ale aspoň jsem tím pádem byla dál od Fleur Delacourové a jejího partnera, kteří seděli opodál. Takže Fleur seděla vedle Cho Changové a podle toho, jak se spolu klidně bavili, se evidentně už stihli dobře poznat.Ta seděla vedle svého partnera Cedrica Digorryho, který tím pádem seděl přímo naproti mně.
Jakmile jsem se posadila a pozvedla hlavu, tak jsem si toho všimla a na chvíli se naše pohledy střetly. Pousmála jsem se na něj a on mi kývl hlavou na pozdrav. Ale to už se pak jeho pozornosti dožadovala Cho Changová, která mu něco potichu říkala.
Rozhlédla jsem se po Velké síně. Takže tady budu muset za chvíli tancovat. Před celou školou. A nejen před ní, ale i před posledními ročníky ostatních škol. Náhle jsem pocítila osten nervozity, který mě bodal. Moc jsem proto nevnímala okolní hovory, hlavně protože především byla slyšet Fleur Delacourová, když si stěžovala na bradavickou vánoční výzdobu. Ne, to poslouchat nepotřebuju. Raději jsem svému zlatému talíři poručila grilovaného lososa, který se tam vzápětí objevil a mlčky jsem se pustila do jídla.
Ale moje zamlklost byla nejspíš trochu nápadná, protože po chvíli mě James potichu oslovil: „Jsi v pořáku? Jsi tak zamlklá…“
Podívala jsem se na něj. „Jenom jsem si před chvílí uvědomila, že tvoje pozvání na ples obsahovalo i tanec před celou školou.“
„A to ti vadí?“ pozvedl obočí. „Vždyť přece máš bezvadného tanečního partnera.“
Přimhouřila jsem oči. „Nevěříš si trochu moc?“
„Ne, vůbec,“ zavrtěl hlavou a já jsem se musela nad jeho chováním usmát. Jednu ruku jsem měla přitom položenou na stole a právě za tu mě James vzápětí vzal. „Zvládneš to. Věř mi.“
Podívala jsem se mu do očí a kousla jsem se do rtu. „Tak dobře.“ Souhlasila jsem nakonec. James se na mě usmál a já jsem mu ten úsměv opětovala. Když jsem pak uhnula pohledem a stáhla jsem zpátky svoji ruku, tak jsem si všimla, že se Cedric díval naším směrem. Ale ne na dlouho, protože opět se jeho pozornosti dožadovala Cho Changová. Tentokrát ale po mě vrhla i jeden zamračený pohled. Nevím proč. Jenom protože se na mě Cedric podíval? Není trochu moc majetnická?
Obrátila jsem se na Alice vedle sebe a potichu jsem se zeptala: „Hele, jak dlouho spolu Cho Changová a tvůj brácha chodí?“
Překvapeně na mě vyvalila oči. „Oni spolu nechodí,“ odpověděla mu potichu. Naší konverzaci nejspíš mohl slyšet jenom James a Harry, kteří seděli vedle nás. Ostatní snad ne.
„Ještě ne?“ pozvedla jsem obočí.
„Ne a asi ani nebudou. Pozval ji jenom proto, že nějaká holka, kterou chtěl pozvat, se už rozhodla jít s někým jiným.“
„To je zvláštní…“ zamumlala jsem.
„Proč tě to zajímá?“ zeptala se mě šeptem.
„Jenom že mi připadá Cho Changová ohledně něho nějak moc majetnická,“ přiznala jsem ji. „Furt se dožaduje jeho pozornosti a když se na mě podíval, tak mě pak zpražila pohledem.“
„Asi žárlí,“ podotkla Alice.
„Tak snad se nedají dohromady. Vůbec se k němu nehodí,“ poznamenala jsem. „A připadá mi nesympatická.“
„Hele, Cho je náhodou fajn,“ ohradil se Harry, který evidentně opravdu naši konverzaci slyšel.
„To se ozval ten pravý,“ protočila jsem oči. „Co s ní všichni máte?“
Na svoji otázku už jsem odpověď nedostala, protože nastal čas pro tanec. Nejprve Brumbál mávnutím hůlky nechal odletět stoly a na vytvořený taneční prostor pak přišla pro ostatní nejspíš známější kapela Sudičky, o které už nějakou dobu kolovaly na škole drby, že by mohly skutečně přijet zahrát na ples. Tak teď se můžou radovat.
Jenže pak jsme přišli na řadu my. James se zvedl první a nabídl mi rámě. Zavěšená do něj jsem dokráčela až na blyštivý parket, kde už se linula pomalá hudba. Tam se James zastavil, jednu ruku mi ovinul kolem pasu a druhou stiskl mou ruku ve své dlani.
Nakonec jsem to opravdu zvládla. Nebylo to tak hrozné, hlavně když mě James vedl. Stačilo jen trochu vnímat rytmus hudby a pomalu se otáčet. O dva tance později jsem si to i začínala užívat. Ale to už hrála rychlejší píseň a na parketu už jsme už zdaleka nebyli sami. Protancovali jsme ještě další dvě písně, než jsem usoudila, že by bylo na čase dát si pauzu.
James se nabídl, že nám dojde pro pití a já jsem mezitím zavítala za svými přáteli. U jednoho stolu seděl Ron, Parvati, Harry a Alice a právě k nim jsem zamířila.
„Tak jak si užíváte ples?“ usmála jsem se na ně.
„Moc ne,“ přiznala Parvati. „Můj partner není moc dobrý tanečník. Nebo možná je. Já ještě neměla možnost to zjistit.“
Káravě jsem se podívala na Rona. „Jsi hrozný partner na ples,“ sdělila jsem mu, ale on jen pokrčil rameny. Zjevně ho to nějak netrápilo. Namísto toho zamračeně pozoroval Hermionu tančící s Krumem.
Přejela jsem pohledem na Parvati. „Jestli si chceš ples užít, tak ti doporučuji se na něj vykašlat a jít tančit s někým jiným.“
„Nejspíš to udělám,“ pronesla Parvati a podívala se na Rona. Když ani na tohle nereagovala, tak jen protočila oči a vydala se pryč. Ron zůstal bez partnerky.
Pohlédla jsem na Harryho a pak na Alice. „Je aspoň Harry lepší partner?“
„Taky nic moc. Tančil jen při tom prvním tanci a to jsem ho musela vést já,“ sdělila mi Alice. „Ale já jsem s tím počítala.“
„Ty jsi věděla už celkově dopředu, jak bude celý tenhle ples probíhat, že jo?“ pozvedla jsem obočí.
„Celý ne. Jenom většina plesu,“ pokrčila rameny. „Vím třeba, jak bude pro někoho končit. Kupříkladu pro tebe. Taky vím, že mě Harry vezme ještě dvakrát tancovat a jednou já jeho.“
Harry se zhrozil. „Co?“
„To tancování není tak špatný. Rozhodně je to lepší na něco rychlejšího a když na tebe nekouká celá škola. Tak se neboj,“ drcla jsem ho do ramene. Ale pak jsem si všimla, že ke mně už míří James se dvěma skleničkami punče v ruce. „Tak já už půjdu. Partner mi jde.“
Své přátele jsem zanechala u stolu samotně a šla jsem naproti Jamesovi. Ten mi podal jednu skleničku a následně jsme si spolu přiťukli. „Na zdraví,“ pronesl.
„Na zdraví,“ popřála jsem mu a přiložila jsem si sklenku k ústům. Vzápětí jsem se rozkašlala. V mém krku vybuchly plameny a oči se mi zalily slzami. „Co to je?“ dostala jsem ze sebe po chvíli.
Sáhl do habitu a vytáhl malou placatku. „Malinko jsem to řízl. Ohnivá whiskey. Doufám, že to nevadí.“ Placatku pro jistotu opět schoval. Přeci jen jsou kolem profesoři.
Kupodivu jsem si znovu usrkla, tentokrát trochu opatrněji. Když už jsem věděla co čekat, tak to nebylo tak hrozné. Sice pořád dost pálivé, ale uvnitř mě to příjemně hřálo. „Není to tak špatné. Když už teda vím, že to mám čekat.“
„Už jsi taky měla na čase, abys přešla od dětiček k nám. Loni jsi v Itálii sice utekla, ale letos ne,“ sdělil mi.
„Letos utíkat nehodlám,“ pronesla jsem sebevědomě a ještě jednou jsem se napila. Stačilo už jen pár takových usrknutí a obsah tekutiny byl pryč. A jakoby náhle někdo přepnul nějaké tlačítko, všechno se mi náhle zdálo jednodušší. Tenhle ples byl vážně povedený a dost zábavný. Hudba byla skvělá. Jenže pití mi odešlo. Asi odjelo na dovolenou. Opět jsem natáhla ruku se sklenkou k Jamesovi. „Dáme ještě?“
„Říznuté nebo rovnou?“ zeptal se mě a už sahal pro placatku.
„Jednou rovnou, ať se zabavím, než dojdeš pro další punč,“ rozhodla jsem.
„Jak chceš,“ pokrčil rameny a nalil mi do skleničky tolik tekutiny, že by to sedělo zhruba na dva panáky. Nebo jenom jeden? Teď si nejsem přesně jistá.
„A pospěš si,“ řekla jsem ještě Jamesovi, když odtamtud odcházel. Podívala jsem se do skleničky na tu zlatavou tekutinu. Připomínala mi trochu máslový ležák, akorát v ní nebylo tolik bublinek. Teda pěny. Prostě tam nebyla ta pěna navrchu a chyběla tam ta máslová chuť. ale barva prostě byla skoro stejná. Jenom nepěnová. Ale bublinky tam byli. Raději jsem znovu usrkla a nechala tu pálivou tekutinu zchladit moje hrdlo. Počkat, pálivka nestudí, ta hřeje. Tak rozehřát hrdlo.
Rozhlédla jsem se okolo. Viděla jsem spoustu známých tváří. To je vlastně jasný, když všichni tady jsou moji spolužáci. Jo, jasně, až na ty kruvalský a krásnohůlský, ale ty nepočítám. Takže jsem viděla spoustu tancujících studentů a některé jen tak postávající a bavící se. Třeba Parvati tancovala s nějaký krásnohůlským klukem. A pak tam byli různě studenti z Bradavic, kteří ale neměli hábity. Teda nebyli nazí. Jakože prostě měli na sobě šaty a různě byli společensky oblečení. Myslela jsem předtím kolejní hábity. Takže šlo blbě rozeznat, kdo je z jaké koleje. Teď mohl klidně tancovat spolu Nebelvír se Zmijozelem a kdo by je neznal, ten by to nevěděl.
Tím nemyslím, že by spolu nemohl tancovat někdo z Nebelvíru a se Zmijozelu, nejsem tak kolejně rasistická. Když se mají rádi, ať si spolu tancují. To jenom, že by to teď bylo všem jedno. Klidně bych tancovala s nějakým Zmijozelem. Akorát nevím s kým. Ze Zmijozelu znám především Draca Malfoye a toho jsem zahlídla před chvílí. Jak by se tvářil, kdybych za ním přišla, ať si se mnou zatancuje? Měl by z toho výtlem a já taky. Něco tak absurdního může napadnou vážně jenom mě. A hele támhle je Malfoy, v tom svém farářovském hábitu. Řekl mu někdo, že tohle není maškarní? Juj a támhle o kus dál je Cedric. Ten nejde na maškarní. Ten vypadá senzačně jako vždycky. Ale je tu sám. Kampak mu utekla Cho? Toho musím hned využít.
Cestou k němu jsem si ještě párkrát usrkla z pálivky, až už zbývalo ve skleničce už opravdu jen minimum. Jenom pár kapiček, které byly kolem seřazené, že tvořili asi tak dvoucentimetrovou vrstvu.
„Ty,“ oslovila jsem Cedrica, jakmile jsem k němu došla. „Co tu děláš tak sám? Kam ti zmizela Cho?“
„Šla na toalety,“ odpověděl mi klidně a vzápětí si mě prohlédl. Tvářil se nějak divně.
„Se divím, že tě tu nechala tak samotného, když si tě tak hlídá,“ sdělila jsem mu.
„Jak to myslíš?“ nakrčil čelo.
„Nemůžeš se ani podívat na někoho jiného, aby se hned nesnažila upoutat tvoji pozornost. Prostě nesmíš koukat na žádnou jinou holku, než je ona,“ rozhodla jsem a poukázala jsem na něj. „Takže pozor, ať tě teď se mnou nevidí. Možná bych se mohla zneviditelnit.“ Přimhouřila jsem oči. Podívala jsem se na svojí ruku. „Ono mi to nejde.“
„Kate, jsi v pořádku?“ zeptal se mě.
„V tom nejlepšejším,“ odpověděla jsem mu a mírně jsem přitom rozmáchla rukama. Asi v ten moment si všiml moji skleničky. Náhle mě uchopil za zápěstí, aby mě zastavil. Skleničku mi vzal z ruky, dřív než jsem stihla zareagovat a přičichl si k ní.
„Ohnivá whiskey,“ pronesl a pohlédl pak na mě. „Kolik si toho vypila?“
„Tahle je první… neříznutá,“ přiznala jsem. „James má další, jestli chceš. Ale došel nám punč, tak pro něj zašel. Tohle je taková mezifáze.“
„Já věděl, že je na něm něco špatného,“ procedil skrz zuby a sevřel ruku v pěst. Ale trvalo to jenom pár vteřin. Pak uvolnil tu pěst, druhou rukou odložil skleničku a podíval se mi do očí. „Teď by ti prospělo kafe.“
„Já nemám ráda kafe,“ namítla jsem.
„Tak procházka na vystřízlivění,“ navrhl další možnost.
Zaváhala jsem, ale pak jsem přikývla. „Tu beru. Jdeš se mnou?“
„Přece bych tě nenechal v tomhle stavu samotnou,“ odpověděl mi a sám mi nabídl rámě.
„Hodnej kluk,“ zavěsila jsem se do něj. „Věděl jsi, že venku je jeskyně?“
„Opravdu?“ pozvedl obočí a stačilo jenom necelou půlminutu, abychom prošli ven branami. „Opravdu,“ odpověděl si sám, když jsme vyšli ven.
Kus louky pod hradem bylo proměněno v jakousi umělou jeskyni ověšenou barevnými světélky a kolem byla spousta růžových keřů, kolem kterých poletovaly živé rusalky. Takže jsem opravdu nekecala, protože jsem tuhle super duper jeskyni viděla už předtím, když jsem si tu dávala dostaveníčko s Viktorem a Hermiona s Jamesem. Počkat, obráceně. Viktor s Jamesem a já s Hermionou. Ne, pořád špatně… Vzdávám to.
Zafoukal vítr a já jsem se malinko zachvěla. Přeci jen ta pálivka tolik nehřála. Teď mi bylo chladno. Překřížila jsem ruce na hrudi a doufala, že tření rukou mě trochu zahřeje. Ale jakou mám šanci se zahřát, když je prosinec, noc a já tu jsem s odhalenými rameny.
Cedric to evidentně postřehl, protože si sundal svůj hábit a přehodil mi ho přes ramena. S radostí jsem se do něj zachumlala a podívala jsem se na Cedrica. „Díky.“
„Nemáš zač,“ odpověděl mi. „Když už jsem tě vytáhl ven, tak tě tu nenechám mrznout.“
„Vytáhl jsi mě ven, abych vystřízlivěla,“ pronesla jsem. „To nepopřeš.“
„To asi ne,“ souhlasil a podíval se mi do očí.
Jenže já jsem uhnula pohledem. V ten moment jsem si připadala hrozně hloupě. Jako malá holka, které se dostal poprvé do ruky nějaký alkohol a ona chtěla předstírat, jak je velká, a přehnala to a nezvládla to. Tak jsem se teď cítila. Taková jsem dnes byla. A pak tu byl Cedric. A zrovna za ním musím zavítat ve svém přiopilém stavu. Proč to nemohl být třeba někdo z mých přátel? To by bylo snazší.
Ani si nejsem jistá, jak dlouho jsme se přesně procházeli. Mou mysl mi dostatečně zaplňovali moje šílené myšlenky. Až po nějaké době se začaly trochu projasňovat. Bylo to asi tak v ten moment, kdy jsem se rozhodla ignorovat veškerou opilost. Jakoby se nic nestalo.
Podívala jsem se na Cedrica, který stále kráčel vedle mě. „Nebude tě Cho postrádat?“
„Ona to beze mě chvíli vydrží,“ pronesl.
„Určitě? Co jsem dneska viděla, tak se na tebe dost lepila,“ prohlásila jsem. „A to Alice říkala, že spolu ještě ani nechodíte.“
„Ne, to ne,“ zavrtěl hlavou. „A ani nebudeme.“
Pozvedla jsem hlavu k němu. „Proč ne? Copak ona není ta, která se ti líbí?“
„Ne,“ odpověděl mi a zastavil se.
Taktéž jsem se zastavila a obrátila jsem se k němu. Chtěla jsem vědět, co se děje. Pár vteřin se díval do země a vypadal, že nad něčím váhá.
Ale pak se mi podíval přímo do očí. „To jsi totiž ty,“ řekl mi a vzápětí mě políbil.
V prvním momentu mě překvapil. V tom dalším jsem si uvědomila, že mě líbá. V tom posledním zafungovaly moje instinkty a polibek jsem mu opětovala. Bylo to zcela automatické a já jsem se tomu poddávala. Nepřemýšlela jsem. Jen jsem si užívala tuhle chvíli. Možná za to mohli ještě ty zbytky toho alkoholu. Anebo v tom bylo něco víc? Každopádně se mi to líbilo. Moc se mi to líbilo. Bylo to stokrát jinačí, než všechny polibky, které jsem doteď zažila. Možná za to mohlo to rychle bušící srdce a sevřené hrdlo, nebo ten zvláštní mrazivý pocit v zádech a nebo to příjemné teplo, které se ve mě náhle rozlévalo i přes tu chladnou zimu okolo.
K mojí neochotě se Cedric pomalu odtáhl a podíval se mi do očí. Hlavou mi vířila spousta myšlenek a otázek, ale na jazyk mi přišla jenom jedna jediná: „Proč já? Ze všech holek na škole, které po tobě šílí… proč já?“
„Protože ty nejsi jako ony,“ řekl mi. „Ty jsi… já nevím. Nikdy jsem nepotkal žádnou takovou, jako jsi ty. Jsi jedinečná. A není to jenom kvůli tvým schopnostem. Je to kvůli tomu, jak se k tomu všemu stavíš. Nebojíš se ničeho. Pro své přátele uděláš cokoliv.“
Můj mozek se snažil tyhle informace zpracovat. Takže… takže tenkrát mluvil o mě. A já mu doporučila, aby porazil draka, aby ji zaujal. Do háje, já jsem tak pitomá. Vždyť ona pak jasně řekla, jestli mu to zatím aspoň odpustím. Zatím! Jasně mluvil o mě a já byla tak blbá, že mi to nedošlo. I Parvati a Levanduli to došlo. Jenom mě ne.
Počkat, a co mám teď dělat? Mám mu říct, že se mi taky líbí? A líbí? Moment.. jo, líbí. Jasně, že se mi líbí. Je jako kluk snů. A rozumí mi. Zná mě. Ví, kdo jsem a stejně se mu líbím. Do háje, tak proč váhám?
Jako odpověď na moji otázku v hlavě jsem se k němu naklonila a tentokrát jsem políbila já jeho. Spojila jsem svoje rty s jeho a zajela mu prsty do vlasů. Na jeho reakci jsem nemusela dlouho čekat, protože mě objal kolem pasu a přitiskl si mě k sobě. Tiskla jsem se k němu a přímo jsem cítila teplo jeho tělo na svojí holé kůži.
Po dlouhých minutách jsem se od něj odtáhla a podívala jsem se mu do očí s úsměvem na rtech
„Tohle znamená, že…“
„Tohle znamená, že už mi konečně došlo, proč jsem před měsícem kvůli tobě skočila do té arény a udělala ze sebe barbecue. Jenom mi trvalo asi měsíc si uvědomit, co mi moje podvědomí říká.“
Tenhle večer byla si ten nejlepší, jaký jsem kdy zažila, a to nejen proto, že se zdálo, že konečně budu mít nějaký normální vztah s klukem. Se Cedricem mi bylo dobře a ten večer jsme se ještě dlouho procházeli po pozemcích, i když už jsme dávno byli promrzlí na kost. Když nám byla zima, tak jsme se choulili k sobě a povídali si a… no, občas jsme se i líbali. V časných ranních hodinách mě doprovodil až k Buclaté dámě. Nebyla vůbec nadšená, že ji někdo vzbudí, ale my jsme naprosto ignorovali její stížnosti, protože jsme byli zamilovaní. Poprvé v životě jsem byla zamilovaná do kluka a bylo to vzájemné.
Jak dlouho to vydrží Cedricovi a Kate?
Co na to James? A Harry? A všichni ostatní?
Proč se má vlastně tahle čtvrtá část týkat smrti?
Co všechno Alice předpoví?