Stejně jako začátkem vyvolal vzrušení turnaj tří kouzelníků, který byl už touhle dobou na drbání trochu ohraný, teď byl novinkou famfrpál. Minimálně alespoň co se týkalo naší školy. Nemám ponětí, jak to řešili v Kruvalu a Krásnohůlkách, ale u nás se konal hned následující den obrovský konkurz. Když zmiňuju obrovský, tak byl opravdu obrovský, protože se ten den na hřišti sešla víceméně skoro celá škola. Snad každý, kdo měl koště se chtěl dostat do týmu. Když jsem to ráno viděla všechny ty davy na hřišti, tak jsem vážně nezáviděla Rayovi a Brianně. Jen jsem protočila oči a postavila jsem se do skupinku potencionálních střelců.
Jakmile jsem si pak začala všímat okolí, tak jsem začala rozpoznávat povědomé tváře. Především jsem rozpznávala členy ostatních kolejních mužstev. Začínala mi přitom běhat v hlavě otázka, jestli budu s někým z nich budu v týmu a jestli se tam vůbec dostanu. Ale zasádně jsem se přitom vyhýbala pohledu na zmijozelská, protože mě děsila představa, že budu muset s některým z nich spolupracovat.
V průběhu dopoledne se ani žádné zasádní rozhodování nedělo. Především se napřed vykázali prváci a ti, kteří se ani pořádně nedokázali udržet na koštěti, natož s ním obletět hřiště v nějakém požadovaném čase. Až pak se začalo dít nějaké výraznější rozlišování, takže adepti na chytače si hledali a chytali Zlatonku, potencionální odrážeči si hráli s Potlouky a my zbylí jsme se zabývali Camrálem. Aspoň brankář byl vybraný rychle, protože tuhle pozici zastávala kapitánka a primuska Brianna Fraser. Nejspíš proto si nás střelce zkoušela až jako poslední. Museli jsme jí všelijak obehrávat.
Ale i tak jsme se nakonec nedozvěděli výsledky. Měly být zveřejněné na nástěnce následujícího dne ráno. Všichni jsme proto odcházeli z hřiště nervózní. Tou dobou už nás tam nebylo moc. V průběhu dne se výběr zúžil víceméně na všechny, kteří byli členy kolejních týmu, a pár dalších výjimek. Ten večer jsem nemohla pořádně usnout i přesto, že mě moji přátelé celý večer ujišťovali, že se tam určitě dostanu. Aspoň jsem ten večer nebyla ve společenské místnosti jediná nervózní. Zahlédla jsem Angelinu, jak četla knihu vzhůru nohama, a Katie si v jeden moment popletla sklenici s vodou s kalamářem na inkoust. Jenom Fred a George vypadali víceméně v pohodě.
Tu noc jsem se šla projít ve své astrální podobě. Doufala jsem, že si tak trochu pročistím hlavu, proto jsem zamířila na pozemky. Jedna z výhod mých schopností, můžu se v noci procházet venku a nikdo to nepostřehne. Jen jsem si trochu přičarovala nějaké teplejší oblečení, abych venku nemrzla. Přeci jen máme ještě pořád leden. Se světlem jsem si tolik starosti dělat nemusela. Hvězdy a poloviční měsíc vydávali dostatečnou záři, abych viděla na cestu. Vidala jsem se po zasněžených pozemkách k jezeru. Takhle v noci bylo nádherné. Odráželi se v něm hvězdy, měsíc a hladina byla tak klidná. Jen u mola byla zakotvená kruvalská loď. Zasněžené pozemky a obrys hradu v pozadí tomu dodávaly takovou magickou atmosféru. Však tu ta magie opravdu je.
Náhle jsem zahlédla nějaký pohyb. Zpozorněla jsem. Na molu někdo byl. Že by nějaký kruvalský student? Ze zvědavosti jsem zamířila blíž k jezeru, abych zjistila, kdo to je. Jak šla blíž, tak se mi zdál čím dál povědomější. Nevím, čím to bylo. Možná obrysem postavy, postojem či nějakým gestem. Ale napadala mě jenom jedna osoba. Ono taky zas tak moc kruvalských neznám a proporce Viktora Kruma my nejsou až tak moc povědomé.
Přesto jsem neměla pořád stoprocentní jistotu, když jsem vešla na molo. Byl ke mně otočený zády a hleděl na jezero. Vypadak jako James. Oslovila bych ho, ale neslyšel by mě. Takže jsem se napřed zviditelnila.
„Jamesi?“ oslovila jsem ho.
Postava přede mnou sebou cukla a následně se otočil.
„To ti až tak chybím, že za mnou chodíš i v noci?“ oslovil mě James.
„Nechodím za tebou. To jenom ty se tu potloukáš zrovna ve chvíli, kdy já se procházím venku,“ podotkla jsem a už v poklidu jsem došla až k němu.
„Trochu moc velká náhoda, ne?“ pozvedl obočí.
„V tom případě ty jsi tu na mě čekal,“ prohlásila se. „Ale vážně, co tu v noci děláš?“
„Nic moc, jen jsem si chtěl pročistit hlavu,“ pokrčil rameny. Vytáhl hůlku a jejím mávnutím a nevyřčením nějakého kouzla shrábl trochu sněhu z mola. Vzápětí se tam posadil, a protože tam bylo dost místa i pro mě, posadila jsem se vedle něj.
„Víceméně to samé. Jsem nějak nervózní z toho našeho konkurzu,“ pronesla jsem.
„Konkurzu?“ zopakoval po mě trochu zmateně.
„Do našeho bradavického famfrpálového týmu. Byl dn… no, spíš už včera. Ráno mají být výsledky na nástěnce a do té doby nikdo neví, jestli se do týmu dostane nebo ne.“
„Nevěděl jsem, že jsi tak zapálená do famfrpálu,“ nakrčil nad tím mírně nos.
„Loni jsem se dostala oficiálně do kolejního týmu a od té doby ho hraju,“ vysvětlila jsem mu. „Ale za ten poslední půlrok, kdy kvůli turnaji nebyl, mi i docela začal chybět.“
„Nikdy jsem nepochopil, co na něm ostatní mají,“ zavrtěl hlavou.
„Ty ho nemáš rád?“ pozvedla jsem obočí.
„Ani moc ne. I když kdysi jsem se u nás zkoušel dostat do jednoho z týmů, ale neuspěl jsem. Pak mi došlo, že mi to je vlastně jedno. Hlavně, kdybych chtěl do týmu, tak bych se tam dokázal dostat. Dokázal bych přinutit všechny protihráče, aby schválně všechno vorali… Až bych nakonec pomohl našemu týmu vyhrát. Ale spíš jsem nikdy nepřišel na to, co bych z toho měl,“ pokrčil rameny.
„Proti komu vlastně hrajete, když nemáte koleje?“ optala jsem se.
„Kdokoliv chce, ten si může založit svůj tým a zapsat se s ním do školní famfrpálové ligy. Jenom musí mít dostatek hráčů,“ vysvětlil mi.
„Páni. A kolik teda máte celkem týmů?“ zeptala jsem se.
„Šest. Zápasy jsou asi každý druhý víkend. Hrajou i v zimě, za sněhu, když se brzo stmívá.“
„Tak to začínám být ráda, že teď v zimě hrajeme s Krásnohůlkama. Vy jste na zimu odolnější,“ připustila jsem.
Ušklíbl se nad mojí poznámkou. „Určitě se tam dostaneš. A famfrpálové tréninky ti pak budou zabírat spoustu času, který by se dal nejspíš využít mnohem líp.
„No, tak, famfrpál není taková ztráta času,“ bránila jsem svůj oblíbený sport.
„Nic takového netvrdím,“ pozvedl na svou obranu ruce.
„Ale myslíš si to,“ obvinila jsem ho. Nepopřel to. „Jednou tě vytáhnu na koště, ať se na něm proletíš a pořádně si vyzkoušíš, jaký je to osvobuzující pocit.“
Netvářil se z mého návrhu moc nadšeně, ale aspoň nic nenamítal. „Když myslíš,“ pokrčil rameny a odmlčel se.
Zadívala jsem se v té chvilce na jezero. Přízračně klidné. Zavřela jsem oči a jen jsem naslouchala tomu tichu. Slyšela jsem jenom lehký a studený větřík, který mě studil na tvářích.
„Ale na oplátku uděláš i něco ty,“ promluvil James a jeho hlas prořízl to ticho.
Otevřela jsem oči a podívala jsem se na něj. „Co?“
„I ty budeš pracovat na svých schopnostech s ovládáním mysli,“ sdělil mi.
Malinko jsem povytáhla obočí. „Ale to jsem už zkoušela dřív a pořádně to nezabralo.“
„To, že se ti něco nezdařilo, je důvod, proč to netrénovat? Měla by ses kvůli tomu spíš snažit o dost víc,“ zdůraznil.
„Jo, ale když…“ začala jsem, ale nějak jsem nevěděla, jak pokračovat.
„Když co?“ ptal se James.
„Z těhle schopností jsem měla vždycky špatný pocit. Nejspíš proto, že jsem ji získala od Voldemorta,“ řekla jsem mu. „Jako by byla prostě špatná.“
„Nepleť si prostředek s účelem. To, že tyhle schopnosti Voldemort zneužívatl, neznamená, že jsou špatné. Jinak bych byl špatný i já,“ připomněl mi.
„Tak jsem to nemyslela. Tvoje schopnosti nejsou špatné. To spíš ty moje. Neměla bych je mít,“ namítla jsem.
Natáhl se po mé ruce a stiskl ji v dlani. „Poslyš, když se ti je podařilo získat, tak to bylo určitě z nějakého důvodu.“
„Abych přežila. Bez nich bych tehdy v Komnatě zemřela,“ pověděla jsem mu.
„Tak vidíš.“ Ucítila jsem, jak mi palcem pohladil hřbet ruky. „Všechno má nějaký důvod. I to, že tady teď sedíme má nějaký důvod.“
„Všechno je to jenom náhoda,“ připomněla jsem. „Pokud teda nemá osud nějaký vážně propracovaný plán náhod.“
„To je možné,“ připustil a podívala se mi do očí. Na několik vteřin jsme si hleděli do očí, než jsem uhnula pohledem.
„Asi bych ale měla jít, ať už je ten důvod jakýkoliv. Když tu prosedím celou noc, tak pak ráno budu hrozně unavená a bude mě bolet hlava. Zažila jsem to jednou při mém prvním famfrpálovém zápase a bylo to strašné. Hlavně když jsem pak ještě do sebe přetáhla Harryho…“
„Cože?“ zeptal se James.
„To bylo skrz moje divné pouto s Harrym,“ mávla jsem nad tím rukou. Chtěla jsem se začít zvedat a jít pryč, ale pak jsem si všimla jeho nechápavého pohledu. Zarazila jsem se. „Počkat, ty o tom nevíš?“
„Nic o poutu nevím,“ řekl mi.
V hlavě mi šrotovalo. Já mu o tom nikdy nic neřekla? Cedric a Alice to věděli, těm jsem to odvykládala začátkem roku při našem prvním klubovním sezení. Elizabeth se to dozvěděla loni o Vánocích. Ale Jamesovi jsem o tom neřekla nikdy, takže pokud mu to neřekla ani Lizzie nebo někdo jiný, nemohli o tom vědět.
„Je to taková podivnost. O Harrym se mi zdávali sny dřív, než jsem ho poznala. Pak na škole se to začalo trochu víc prohlubovat, hlavně jak jsem začala přicházet na svoje schopnosti.“ Pátrala jsem v paměti. Kdy jsme se poprvé nějak víc propojili? „Jednou při famfrpálovém zápase jsem dokonce viděla jeho očima, co se dělo. To bylo asi to nejdivnější z toho…“ Kousla jsem se do rtu. „Pak se akorát běžně dělo, že když se něco dělo s Harrym, tak jsem to cítila. Hlavně když jsem byla v astrální podobě. Zlomil si ruku a já jsem cítila bolest ve své. Když jsem se ho pak dotkla, přetáhla jsem do sebe jeho bolest. Jeho už to nebolelo, ale u mě to bylo horší. Podobně to bylo i s depresemi a špatnou náladou, hlavně z mozkomorů. Vlastně i skrz Harryho cítím ty špatné pocity z mozkomorů, protože na mě nijak neúčinkují.“
„A máte pro tohle pouto nějaké vysvětlení?“ zeptal se.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nikdo to nedokáže vysvětlil. Stejně jako nikdo nedokáže vysvětlit mě,“ pokrčila jsem rameny. „Jo, a jednou se nám povedlo vytvořit i štít proti smrtelný kletě. Bylo to teda takový instinktivní a možná bych to zvládla i bez Harryho, ale mám pocit, že s ním poblíž, byl ten štít silnější.“
„To je…“ Nejspíš hledal to správně slovo. „…fascinující.“
„Asi jo. Když se tě někdy někdo bude snažit zabít, tak mi dej vědět. Skočím pro Harryho a vytvoříme štít,“ navrhla jsem mu a zvedla jsem se z mola.
„Díky za nabídku,“ pousmál se a taktéž se postavil.
„Takže, já už půjdu,“ sdělila jsem mu.
„Měla bys,“ podotkl. Mírně se pak ke mně naklonil a políbil mě na tvář. „Dobrou noc.“
„Dobrou,“ zamumlala jsem a měla jsem pocit, že mi trochu červenají tváře. Asi od té zimy. Raději jsem se už obrátila k hradu a přidala jsem do kroku, ať jsem tam co nejrychleji.
Ráno jsem se vyhrabala z postele mezi prvními. Měl na tom svůj podíl i Gucci, kterého jsem musela vyvenčit. Ale dneska jsem směrem na pozemky přes Vstupní sín šla o dost rychleji. Ale zcela zbytečně, protože tam žádné oznámení neviselo. Dokonce ani když jsem se vracela s Guccim nazpátek. Na jednu stranu jsem tam byla opravdu hodně brzo, protože teprve svítalo. Snad budu mít štěstí, až půjdu na snídani.
Po několikaměsíčním ranním venčení Gucciho jsem pomalu začínala přicházet na to, proč možná není doporučený pes jako domácí mazlíček. Každé ráno s ním musím dojít z naší společenské místnosti až sem ven na pozemky. To je zhruba sedm pater. Ze začátku to Gucci až ven nevydržel, což je taky něco, o čem doufám, že se Filch nikdy nedozví. Ale nechci si stěžovat, kvůli Guccimu budu těch sedm pater ráda chodit několikrát denně. Jenom by to bylo malinko příjemnější, kdyby se to dělo za světla. Naposled jsem Gucciho venčila za světla v září a opět ranní svítání uidím asi až v březnu nebo dubnu. Přesun na letní čas to tam trochu komplikuje.
Prozatím si musím svítit hůlkou, a to je důvod, proč si nikdy ráno nesmím zapomenout vzít rukavice. Jinak klidně venčím Gucciho skoro v pyžamu. Akorát mám přes něj oblečený hábit, na nohou zimní boty a na hlavě ještě čepici. Ale až roztaje sníh a trošku začne svítit, tak se budu ráno oblíkat do tepláků a trika, abych tu mohla poránu běhat. Do té doby tu budu stát v pyžamu a svítit si hůlkou.
To je i docela otravný, ale nemám žádný jiný způsob, jak to vyřešit, pokud se teda nechci přerazit. Ani moje bilokantské schopnosti mi nemůžou nijak pomoct, protože to bych musela venčit Gucciho v astrální podobě. To by nebylo až tak hrozné, kdyby většinou holky v ložnici nevstávaly zhruba v době, kdy se s Guccim vracím. To, že jsem v ložnici dvakrát, by se mi nejspíš podařilo okecat jejich ranní ospalostí jenom jendou, ale víckrát b mi to asi neprošlo.
„Dobré ráno, oficiální bradavická střelkyně,“ ozvalo se kus ode mě a já jsem sebou trhla tak, až jsem málem upustila hůlku.
Hned jsem po hlase poznala, o koho se jedná, přesto jsem si na Cedrica posvítila. „Neměl bys takhle lekat svoji holku po ránu.“
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluvně pozvedl ruce a nadělal pár stop ve sněhu, když kráčel ke mně. „Vypadala jsi zamyšleně.“
„Jo, akorát jsem v hlavě polemizovala nad tím, jestli by bylo nebo nebylo dobré svítit si tu místo hůlky svými schopno… Ty jsi mě nazval oficiální bradavičkou střelkyní?“ zarazila jsem se náhle uprostřed věty, když jsem si uvědomila, jak mě vlastně oslovil.
„Slyšela jsi dobře,“ kývl.
„Ale výsledky na nástěnce ještě nejsou,“ namítla jsem.
„Nejsou, ale nezapomeň, že to rozhodoval jeden můj kamarád. A na té nástěnce to ještě není, protože…“ V průběhu své řeči vytáhl z kapsy hábitu srolovaný pergamen „…jsem se nabídl, že to tam ráno vyvěsím, ale napřed jsem ti to chtěl říct osobně.“
„Vážně?“ vyhrkla jsem.
„Jen se podívej,“ sdělil mi a podal mi srolovanný pergamen. Ihned jsem ho rozložila a začala zkoumat, co je tam napsané.
„Jo! Jsem tam!“ zaradovala jsem se.
„Gratuluji. Já věděl, že to zvládneš. A jako bonus máš ode mě za to jednu odměnu,“ usmál se. Vzápětí mě objal rukou kolem pasu, přitáhl si mě blíž a políbil mě.
Začal se mi zrychlovat dech, rozbušilo se mi srdce a cítila jsem, jak se mi horkost hrne do tváří. Hůlka i pergamen mi vypadly z rukou, ale na tom mi nezáleželo, i když jsme tam stáli v šeru. Volnýma rukama jsem mu zajela do vlasů, zatímco jsem cítila jeho ruku pod mým hábitem, kterou mě držel kolem pasu. O pár centimetrů se mi i povyhrnulo pyžamo, takže jsem ucítila dotek jeho ruky na svém boku, až mě z toho příjemně zamrazilo.
Ale naše chvíle byla náhle přerušena, když Gucci začal dorážet na Cedrica. Nechtíc jsme se od sebe mírně odtáhli.
„Asi se mu nelíbím,“ podotkl Cedric.
„Možná na tebe žárlí. Anebo se mě před tebou snaží chránit,“ navrhla jsem.
„Přede mnou?“ pozvedl obočí.
„Ano, co kdybys mě chtěl náhodou unést k jezeru a utopit tam? Ale neboj. Mám takové divné schopnosti, kerými se před tebou dokážu ochránit,“ mrkla jsem. Sehnula jsem se pak pro svoji spadlou hůlku a Cedrikův pergamen. Snad se moc nerozmočil ve sněhu.
„Asi bych to tam měl jít vyvěsit. Dřív, než se začnou trousit lidi na snídani,“ podotkl Cedric, když ode mě pergamen přebíral.
„Jo, a já bych měla zavést Gucciho zpátky dřív, než se tě pokusí v jezeře utopit on,“ zmínila jsem.
Pousmál se nad tou představou. „Takže se uvidíme na snídani.“ Na rozloučenou se ke mně ještě sklonil a věnoval mi jeden kratší polibek.
Poté už jsme se ruku v ruce odebrali k hradu, přičemž jsem ještě musela zavolat nas svého psího ochránce. Hned ve Vstupní síni jsme se ale rozpojili, když jsem se vydala s úsměvem na tváři po schodech nahoru.
„Na to, že je ráno, máš nějak hodně dobrou náladu,“ poznamenala Parvati, sotva jsem se vrátila do našeho pokoje. Holky akorát vstávaly.
„To se ti jenom zdá,“ mávla jsem rukou.
„A jsi nějaká rudá,“ dodala Levandule.
„To bude tím mrazem,“ pokrčila jsem rameny. Ve skutečnosti to možná bylo tím líbáním.
„Počkat, nejsou už ty výsledky konkuru?“ uvědomila si náhle Hermiona. „Proto se tak usmíváš?“
„To taky,“ podotkla jsem. „Ale jo, už tam visí. Cedric je tam byl vyvěsit.“
„Takže Cedric? Už asi vím důvod té tvé dobré nálady,“ uculila se Levandule.
„Moment, jsi teda v týmu?“
„No…“ natahovala jsem to a schválně jsem udělala dramatickou pauzu. „Jsem tam.“
Buď to bylo touhle zprávou, anebo byla toho rána moje dobrá nálada nakažlivá, protože tohle ráno panovala v naší ložnici radostná nálada. Není divu, je prostě dobrá zpráva, že tam je za naší kolej minimálně jeden člověk ve školním týmu. Byla by ostuda, kdyby tam nikdo od nás nebyl.
Se smíchem jsme později už umyté a převlečené se školními batohy na zádech kráčely po schodech vedoucí z naší ložnice do společenské místnosti. K mému překvapení tam čekali Ron a Harry.
Zarazila jsem se, když jsem je tam viděla. „Proč tu tak stojíte? To už jste byli dole a viděli to?“
„Ne,“ ujistil mě spěšně Ron. „Nepanikař hned.“
Nakrčila jsem čelo. „Já nepanikařím.“
„Chtěli jsme tam jenom zajít s tebou,“ informoval mě Harry.
„Aha,“ pokrčila jsem rameny. Nakonec se mi na tváři znovu rozšířil úsměv. „To jste hodní, ale já už jsem to viděla.“
„Zjistila to ráno od Cedrica,“ zmínila Hermiona.
„Kterého jsem potkala, když jsem venčila ráno Gucciho,“ dodala jsem spěšně, aby nedošlo k nedorozumění, že se dělo něco, co se nedělo. Merlin ví, co by je napadlo.
„Počkat, takže jsi v týmu?“ ujišťoval se Harry.
„Jo, jsem,“ potvrdila jsem mu.
„Tak gratuluju,“ pogratuloval mi.
„A kdo tam ještě je?“ zeptal se Ron.
„No, od nás Angelina a Fred. Pak pochopitelně ta havraspárská primuska jako brankářka. Pak Cedricův kamarád a jedna střelkyně od nich, kterou znám jen od vidění a…“ Náhle mi zmizel úsměv z tváře a vytřeštila jsem oči, když jsem si uvědomila, jaké poslední jméno tam bylo. „Do háje, já jsem v týmu s Malfoyem.“
Tentokrát byli naše reakce trochu jinačí. Zatímco já jsem si teď vybavovala horrové scénáře našich tréninku, ostatní spíš měli blízko k smíchu. Ron přímo dostal záchvat smíchu. Ostatní smích jen potlačovali. Hermiona úspěšněji než Harry, ale má smůlu znám jí moc dobře.
„Nesmějte se mi. To není směšný,“ ohradila jsem se.
„Popravdě ty a Malfoy v týmu to je přímo komedie,“ podotkla Hermiona.
„Asi podplatím Freda, aby vyslal jeden potlouk do místa, kde budete v hledišti sedět,“ pohrozila jsem jim. Vzhledem k tomu, že ale minimálně Ron nedokázal překonat svůj záchvat smíchu, jsem si založila ruce v bok a zamířila k portrétu.
Ve Vstupní síni byl tentokrát v místě, kde byl vyvěšen vzkaz. Pochybuju, že všichni z těch, kteří se tam tlačili, se na konkurzu dostali do užšího výběru. Nejspíš si to rozhodnutí nečetli proto, že by čekali, že tam bude jejich jméno. Spíš asi jen chtěli vědět, kdo za nás bude hrát. Naštěstí díky Cedricovi jsem se tam nemusela tlačit a mohla jsem zamířit rovnou do síně, kde jsem se jako první rozhlédla, jestli zahlédnu Cedrica. Nebyl tam. Snad jsem ho neprošvihla.
Prozatím jsem zamířila k nebelvírskému stolu a posadila se poblíž dvojčat. „Frede, udělej mi laskavost, a pošli při zápase jeden potlouk na Rona.“
„Proč?“ pozvedl obočí.
„Už sedm pater se mi směje kvůli tomu, že jsem v týmu s Malfoyem,“ podotkla jsem a podívala se na Rona. Už se nesmál, teď se dostal do fáze, kdy se jen pousmíval a smích potlačovatl.
„Jo, takhle,“ ušklíbl se Fred.
„Neboj, Kate, už pracujeme na systému sázek, při koliktém tréninku se zabijete,“ ujistil mě George, za což jsem ho probodla pohledem.
„Proč vlastně nejste odrážeči vy dva?“ zeptal se Harry, který se pokoušel změnit téma. „Vždyť jste přece bezvadně sehraní.“
„Jo, tohle jsme s Brin řešili včerejší večer,“ přitakal Fred. „Odchytila si nás, protože měli problém s výběrem odrážečů. V tý konečný fázi se rozhodovali mezi náma dvěma a tím mrzimorským…jak se jmenuje?“
„Jesse,“ doplnila jsem ho.
„Jo, s tím,“ pokračoval George. „Nějak usoudila, že my dva jsme stejně dobří.“
„Já si teda myslím, že jsem lepší, jenom si toho nikdo nikdy nevšimne, protože nás nedokáže ve vzduchu rozeznat,“ podotkl Fred, čímž si vysloužil šťouchnutí od Gerorge.
„Prostě si myslela, že by jeden z nás mohl vytvořit dobrý tým s tím… Jessem. Tak se rozhodovala mezi touhle možností a naší sehraností a nakonec zvolila to první,“ pokračoval dál George. „A pak nám dala na výběr, kdo z nás to bude?“
„Takže jste věděli už včera večer, že bude jeden z vás v týmu?“ zeptala jsem se.
„Jo,“ kývl Fred.
„Tak proto jste byli včera tak v pohodě,“ poznamenala jsem.
Jen nad tím pokrčili rameny.
„A jak jste se mezi sebou dohodli, kdo to bude?“ zeptal se Ron v mezipauze, kdy zrovna nejedl. Jako jediný si hned poté, co se posadil ke stolu, hned začal nakládat na talíř jídlo a snídat.
„Jednoduše. Střihli jsme si,“ pokrčil znovu Fred rameny. „Brin nějak došlo, že kdybychom chtěli, tak bychom se stejně mohli na trénincích střídat a nikdo by to nepoznal. Což nám rovnou zákazala, chce mít jednoho z nás super vytrénovaného.“
„A tak jsme si řekli, že bychom si to mohli rozdělit takhle. Já budu trénovat a George bude mít zatím čas na naše výtvory.“
„A tobě nijak nevadí, že budeš v týmu s Malfoyoem?“ zeptala jsem se ho.
„Kate, já se s ním tak často nehádám a nesázím jako ty,“ ušklíbl se na mě. „Aspoň všechny vaše konflikty na trénincích uvidím z první řady.“
„To jsem si teda pomohla,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ve Weasleyovci jste všichni stejní.“
Byla jsem ráda, že tenhle den jsme neměli žádnou hodinu se Zmijozelem. Jen Havraspár a Mrzimor, kde my převážně gratulovali k tomu, že jsme se dostala do týmu. Z našeho ročníku jsem se dostala do týmu jediná, když teda nebudu počítat Malfoye. Takže je tu šance, že tam budu možná nejmladší. Nějak si nedokážu nic moc vybavit o té Heidi, jestli je ve vyšším nebo nižším ročníku než já. Ale i kdyby byla ve vyšším ročníku, tak je tam šance, že nejmladší bude Malfoy. Nemám vůbec ponětí, kdy má narozeniny.
Ale stop, nebudu přemýšlet zbytečně o Dracu Malfoyovi. Hlavně ne o takových blbostech jako jsou jeho narozeniny. Stačí mi ty tréninky s ním, na které se musím psychicky připravit. Já se jím nenechám rozhodit. Nejlepší bude, když ho prostě budu ignorovat.
Přesně tohle nastalo odpoledne, když jsem prišla do šatny. Byl tam už Fred, Angelina, ta mrzimorský střelkyně a i Malfoyi. Pozdravila jsem se s Angelinou, zdvořilostně i s tou mrzimorskou střelkyní, kterou pořádně neznám, ale Malfoye jsem naprosto ignorovala. Pochybuju, že by ho nějak mrzelo, že jsem ho nepozdravila. Raději jsem se místo toho převlékla do svého famfrpálového hábitu.
Ale trochu jsem se cítila nesvá z toho, že bych se měla převlíkat ve stejné místnosti jako je Malfoy. Dřív, v našem nebelvírském týmu, jsem si na to zvykla a nevadilo mi to. Tam byla taková přátelská pohoda, že by nikdy nikoho nenapadlo někoho nějak šmírovat nebo tak něco. Navíc tu pak byly i sprchy, které už jsme měli rozdělené.
Na konci každé šatny stály dvoje dveře, jedny do dívších a druhé do klučičích sprch. Ty byly spojené s šatnami druhého týmu, takže na druhé konci sprch byly dveře do druhé šatny. A ve sprchách byly za rohem háčky, kde jsme se úplně vysvlékly předtím, než jsme vlezly do sprch.
A pak jsem si navykla nosit po většinu času nebo aspoň v den tréninku pod košilí tílko, které jsem pak nosívala i pod famfrpálovým hábitem a sundala jsem si ho až před sprchou. To byl takový pozůstalý zvyk ještě z doby, kdy jsem nenosila podprsenku. Ne, že bych ji teda teď až tak nutně potřebovala. Nakonec teda při tom převlékání šlo v podstatě jen o výměnu sukně za kalhoty.
I tak mi to ale přišlo divné. Něco jiného je převlékání se vedle dvou kluků, kteří se chovají jako dva starší bráchové, a vedle Malfoye, mého školního úhlavního nepřítele. Když si jenom vzpomenu, jak mě v prváku chytil kouzlem v umývarce a držel u zdi, anebo jak mě potom o měsíc později chytl do sítě, tak se mi zdá nepatřičné, abych se tu teď před ním převékala. Zrovna když na mě zbylo tak blbé místo přímo naproti jemu.
Jenže jsem tam nemohla stát věčně a nic nedělat. Nikdo další s nějakým převlékáním problém neměl, Angelina byla vedle mě už skoro převlečená. Takže jsem se otočila k Malfoyovi zády, čelem k věšáku, vytáhla si svoje věci a začala se převlékat. Po pár vteřinách jsem začala cítit, jak mi rudnou tváře. Připadala jsem si hloupě. Schválně jsem proto sklonila hlavu, aby mi spadly vlasy do tváře a nebylo vidět, jak jsem červená.
Jakmile jsem na sobě měla kalhoty, vnitřně jsem si oddechla a už jsem nebyla tak zarputile otočená k věšáku. Při nazouvání bot jsem se dokonce i posadila a koutkem oka zahlédla Malfoye naproti sobě. Tak byl otočený zády ke mně a akorát si sundal košili. Akorát pod ní na rozdíl ode mě nenosil tílko, takže jsem měla výhled na jeho záda. Bledá a zjizvená. Právě ty jizvy mě zarazily. Přímo uprostřed zad bylo vedle sebe několik dlouhých jizev, kteé se táhly napříč celých zad. Nejsem expert na zranění, takže jsem nebyla schopna posoudit, jestli k nim přišel nějakou nehodou anebo nějakým jiným způsobem. Poznala jsem jenom, že to muselo být už dost dávno, protože nevypadaly vůbec čerstvě, a podle toho, jak byly výrazné, to muselo hodně bolet.
Ale asi jsem se u nich až moc zarazila, protože Malfoy se náhle pootočil a všiml si, že na něj koukám. Byla jsem přistižena. „Co čumíš?“ obořil se na mě hnusně.
„Nečumím, zavazuju si boty,“ odsekla jsem a sklopila jsem pohled. Znovu mi začali mírně rudnout tváře, tak jsem si nechala znovu spadnou vlasy do tváře. Cítila jsem se lehce provinile za to, že mě viděl, jak na něj civím. Raději jsem se věnovovala svým tkaničkám a odolávala jsem přitom pokušení zednout zrak. Byla jsem si jistá, že teď už nic nezahlédnu, na to si Malfoy dal pozor. Pochybuju, že by se jimi nějak chlubil. Ale já jsem je přesto zahlédla a začaly mi vrtat hlavou. Jak k nim přišel?
Veškeré moje úvahy pak přerušila naše nová kapitánka, která vešla dovnitř. Byla již převlečená a v ruce držela koště.
„Takže, nový famfrpálový týme,“ oslovila nás. „Každému z vás gratuluju, že jste se sem dotali. Předpokládám, že vám došla, že jsem Brianna, kapitánka tohohle týmu a zároveň jsem i primuska, takže každý z vás je tu z mého rozhodnutí. Ale jste tu především proto, že jste špička téhle školy. Nejlepší z nejlepších. Zapmatujte si to dobře. Na téhle škole není nikdo lepší, než jste vy tady.“
Náhle byl její proslov přerušen, když dovnitř vešel Jesse. „Pardon, malinko jsem se zdržel,“ omluvil se a opřel si koště o stěnu. Brianna se na něj káravě podívala.
„Varuju tě, příště ti nedochvilnost trpět nebudu,“ utrousila směrem k němu a podívala se pak po zbytku z nás. „To platí i pro vás. Připravte se, že na vás budu tvrdá. Nedochvilnost nestrpím nebo ulejvání nestrpím. Tréninky budou minimálně třikrát týdne, ideálně každý druhý den. Máme tu nevýhodu, že nejsme vůbec sehraní, a máme jenom měsíc na to, abychom vypilovali dovednosti k dokonalosti. Dostali jste se sem kvůli vašemu talentu, ale to nestačí. Nebudu vám lhát, nebude to procházka růžovým sadem. Nikdo vás tady ale nenutí být, takže pokud si někdo myslí, že to nevydrží, může rovnou odejít.“ Ukázala na dveře.
Nikdo se ale ani nepohnul. Tedy kromě Jesse, který se ještě převlékal.
Brianna si nás spokojeně změřila, když jsme zůstali stát. „Takhle se mi to líbí,“ kývla. „Ještě vás chci upozornit, že odteď jsme jeden tým. Takže tu nechci žádné kolejní šarvátky, hlavně ne mezi Nebelvírem a Zmijozelem.“ Podívala se speciálně na nás čtyři a měla jsem takový pocit, že nejdelší pohled věnovala mě a Malfoyovi. Ale možná si to jenom vsugerovávám. „Abychom ztvrdili jednotu našeho týmu, tak budeme mít i stejné famfrpálové hábity. Přebarví nám je do příště. A teď už všichni popadněte košťata a jdeme na hriště. Čeká nás hodně práce, tak pohyb, pohyb!“
Jak budou probíhat tréninky? Na kolikátém z nich se Kate s Malfoyem navzájem zabijí?
Jaké temné tajemství se skrývá v rodině Malfoyových?
Jak přišel Malfoy ke svým jizvám? Zjistí to Kate?
Podaří se Jamesovi naučit ji ovládat mysli?
Jak dopadne zápas proti Krásnohůlkám? Chytí Malfoy Zlatonku?