Oslava to byla opravdu velkolepá a všichni se parádně bavili. Tahle dobrá nálada nám ale nevydržela dlouho, protože brzy ji vystřídala skličující a frustrující. Druhý úkol se nebezpečně přiblížil. Už do něj nezbývaly týdny, ba pouhé dny. První úkol se teď zdálo nekonečně daleko, jako kdyby od té doby uplynuly celé roky. Ale opravdu se toho mezitím hodně stalo.
Sotva skončil první úkol, objevila se ta fáma s vánočním plesem, která se pak ukázala jako nefáma. Náhle se řešily šaty a kdo s kým půjde na ples, kde se mi podařilo dát se dohromady se Cedricem. To je asi důvod, proč se mi ta doba od prvního úkolu zdá jako nekonečně dlouhá doba. Tehdy jsem byla nezdaná, teď jsem ve vztahu. Ale i tak, hned po Vánocích se objevila kauza s Hagridem, kdy na něj Holoubková v novinách vytáhla, že je poloobr. Sotva se nám podařilo dostat Hagrida z hájenky a jeho ulity, aby se přestal schovávat, objevil se famfrpál a všichni ho začali řešit. A tohle opadlo až teď, pár dnů před druhým úkolem.
Ne, že by to pro nás znamenalo nějaký oddech. Kdykoliv bylo volné hřiště, tak nám tam Brianna napsala trénink, což bylo pořád každý druhý nebo třetí den. Hned v pondělí po zápase jsme měli první trénink. Brianna si teď dávala sakra hodně záležet na tréninku nás střelkyních. Její fantazie ohledně různých cvičení přihrávek a střel byla nezměrná. Dokonce se mi už o ní začalo zdát. Trénink mi nacpala i do snu. Ale do našeho dalšího zápasu jsme pořád měli ještě dva měsíce. Druhý úkol měl být už zítra a nikdo z nás nedokázal v knihách najít způsob, jak by Harry mohl dýchat hodinu pod vodou. Našli jsme maximálně vysušovací kouzlo, ale Harry by asi těžko zvládl vysušit celé jezero. Navíc jsme nedokázali ani přijít na to, co by mohli Harrymu ukrást a on by se to měl snažit získat.
„Víte, co, měli bychom to vzdát,“ pronesla jsem potichu a zaklapla jednu z knížek. „Doteď jsme nic nevykoumali a těžko něco vykoumáme přes noc. Pokud se nestane zázrak, tak nějaké kouzlo na dýchání pod vodou nenajdeme.“
„Ale co jiného můžeme dělat?“ vzhlédla Hermiona od knížky. „Někde něco být musí. Jinak by ten úkol nezadali.“
„Nejspíš zapomněli vymyslet způsob, jak na to vyzrát,“ prohlásil Ron. „Kate má pravdu. Prostě jdi zítra k jezeru, strč hlavu do vody a zařvi tam na ně, ať ti vrátí, co ti patří.“
„Tohle jsem zrovna na mysli neměla,“ pronesla jsem. „Mám jiný plán, jak Harrymu pomoct.“
„Jaký?“
Nadechla jsem se s tím, že jim vysvětlím svůj plán. Ten měl spočívat v tom, že znovu zanechám své tělo někde mezi publikem a v astrální podobě vlezu za Harrym do vody. Pak tam budu muset vyčarovat nějakou vzduchovou bublinu u Harryho hlavy nebo tak něco, aby mohl dýchat. Ale mohlo by to fungovat, jenom asi nebude moct plavat moc rychle, aby z té bubliny nevyplaval. Ale nic z toho jsem nestihla říct.
„Jaký plán mu pomůže?“ ozval se hlas Freda Weasleyho. Všichni čtyři jsme zvedli hlavu. Zpoza knižních polic se právě vynořil Fred a George.
„Já nevím,“ pokrčila jsem rameny.
„Něco ses ale právě chystala mu říct,“ nakrčil George čelo.
„To jste se asi přeslechli. Říkala jsem, že nevím žádný plán, jak Harrymu pomoct,“ vysvětlovala jsem to spěšně.
„Anebo nechceš prozradit nějakou část plánu, kterou jsi postřehla od Jamese nebo Cedrica?“ pozvedl Fred obočí a ušklíbl se přitom.
„Nemám vůbec ponětí, jak oni plánují zvládnout druhý úkol. Oběma jsem řekla, že v tomhle budu primárně pomáhat Harrymu, protože se přihlásil nedobrovolně a je nejmladší a…“ Chtěla jsem ještě dodat, že jemu jako jedinému jsem při prvním úkolu nijak nepomáhala, ale tentokrát jsem se včas zarazila. „A proto oni mají zákaz přede mnou o druhém úkolu nějak mluvit, aby to bylo fér.“
„Co tu vlastně děláte?“ zeptal se Ron a pomohl mi tak změnit téma.
„Hledáme vás,“ odpověděl Fred. „McGonagallová chce s tebou mluvit. A taky s tebou, Kate.“
„A proč?“ podivila jsem se. Rychle jsem se ujišťovala, že jsem tu esej na přeměňování opravdu odevzdala. Že by ji už nějak opravila?
„To nevím… ale moc přívětivě se netvářila,“ odpověděl mi Fred.
„Máme vás přivést k ní do kabinetu,“ dodal George.
„Sakra, to bude určitě něco s tou esejí,“ postěžovala jsem si. „A to jsem si myslela, že byla docela dobrá.“
„Sejdeme se ve spoleženské místnosti,“ řekla nám Hermiona, když jsme se s Ronem zvedali. „A pro jistotu sebou vezmeme co nejvíc knížek.“
Chtěla jsem říct, že to asi bude stejně zbytečné a že se na to můžou vykašlat. Jenže před Fredem a Georgem jsem teď nemohla naznačit nic o svém plánu, tak jsem je přitom nechala. A kdo ví, třeba se opravdu stane zázrak a něco tam naleznou.
Já a Ron jsme se mezitím vydali ke kabinetu profesorky McGonagallové. Popravdě se mi tam moc nechtělo. Určitě rozebere dopodrobna mou esej a vynadá mi, co tam je všechno špatně. Každá hrubka, ale i každý omyl po obsahové části. Začínala jsem i dokonce zvažovat, že bych využila ovládání mysli a donutila ji, aby sklapla a dala mi dobrou známku. Jenže zaprvé se to nezdálo správné a zadruhé z toho mohl být mnohem větší průšvih. Nejsem si ani pořádně jistá, jestli Malfoy tu manipulaci postřehl nebo ne. Postřehne to vůbec ten druhý? Než jsem stihla něco vymyslet, tak jsme dorazili ke kabinetu.
„Hodně štěstí,“ popřáli nám Fred a George, když nás tam nechávali samotné. Pak už Ron zaklepal na dveře a vzápětí se ozvalo dále.
K našemu překvapení tam ale nebyla jen profesorka McGonagallová, ale i hodně dalších lidí. Konkrétně profesor Brumbál, ale i Alice Diggoryová, nějaká malá blondýnka a i Percy Weasley. Ten od prvního úkolu zastupoval při turnaji Bartyho Skrka, takže nejspíš z toho důvodu, tady bude i tentokrát.
„Á, slečna Becker a pan Weasley,“ usmál se na nás vřele ředitel. „Je milé, že jste se k nám připojili. Hádám, že už asi víte, proč jste tady.“
„Ne, bohužel ne. Ale tuším, že moje poslední esej z přeměňování s tím asi nakonec souviset nebude,“ poznamenala jsem.
„Sice s tím nesouvisí, ale mohla jste se při jejím psaní více snažit,“ podotkla přísně McGonagallová.
Profesor Brumbál se nad tím mírně pousmál. „Raději vám to vysvětlím. Doufám, že pan Potter už zvládl otevřít vejce, a předpokládám, že píseň vám přeříkal.“
„Ano, tu už víme,“ potvrdil mu jeho doměnku Ron. „Jenom nevíme, co mu ukradou.“
V tu chvíli mi došlo, proč jsme tam i my. Stejně tak tam byla i Alice, Cedricova sestra, a ta malá blondýnka trochu připomínala Fleur. „Já myslím, že už to asi víme. Chápu správně, že my jsme to, co jim ukradnou?“
„Naprosto správně,“ pokýval profesor Brumbál spokojeně nad tím, že nám to došlo. Dál pak pokračoval přátelským tónem: „„Dovolte mi vysvětlit, co teď bude následovat. Sešlu na vás velice speciální uspávací kouzlo, díky němu budete pod vodou dýchat bez sebemenších obtíží a budete klidně spát v náručí Morfea. Kouzlo je navrženo tak, že se zlomí v okamžiku, kdy vás šampioni vytáhnou z vody na vzduch. Potom je úkolem šampiona dopravit vás na břeh, ale samozřejmě bude připravena pomoc, kdybyste měli jakékoliv potíže.“
„Co se stane, jestli nás šampioni nedostanou ven včas?“ zeptala se Alice.
„Potom vás jednoduše jezerní lidé, kteří jezero obývají, vytáhnou ven sami. Budou na vás také celou dobu dohlížet, aby se ujistili, že nedojdete k žádné újmě,“ vysvětloval Brumbál.
„A kdo vlastně bude muset zachraňovat koho?“ ujišťovala jsem se ještě, protože zrovna tohle se mi zdálo docela nejasné. U Rona to bylo docela jasné, protože toho asi těžko bude zachraňovat někdo jiný než Harry. Stejně tak u té malé holčičky. Ale Alice a mě mohl zachraňovat James i Cedric. Myslím, že dokonce i Harry, kdyby už neměl na progamu Rona.
Profesor Brumbál se nezdál nijak vykolejený mou otázkou a klidně mi na ní odpověděl: „Tady slečnu Gabrielle Delacour bude zachraňovat její starší sestra Gabrielle, pana Weasleyho dlouholetý kamarád pan Potter. Slečnu Diggory bude zachraňovat pan Hutson, se kterým, jak jsem pochopil v poslední době tráví hodně času, a vás pan Diggory, se kterým podle mých informací jste si také blízká. A nyní si myslím, že bychom už mohli pokračovat.“
Na Brumbálovu žádost jsme se pak všichny čtyři posadili do křesel s vysokými opěradly a snažili se uvolnit, jak nám bylo řečeno. Jako první byla na řadě malá Delacour, která vypadala trochu vyděšeně. Já jsem seděla až v tom posledním křesle, takže na řadu přijdu jako poslední. Proto jsem měla ještě čas se trochu naklonit k Alice, která seděla ve vedlejším křesle a šeptem se jí zeptat: „Hele, je mezi tebou a Jamesem něco víc, o čem nevím?“
Alice se po mě podívala a překvapeně pozvedla obočí. Zřejmě nechápala, jak mě něco takového vůbec napadlo. „Jsme jen kamarádi,“ ujistila mě spěšně.
„Aha,“ pokrčila jsem rameny. Upřímně se mi zdálo trochu divné, že James zachraňuje zrovna ji anebo mi prostě vrtalo hlavou, kde berou informace o tom, s kým se kdo stýkáme. Hlavně James a Alice se stýkají především po večerech v té naší klubové místnosti. Na druhou stranu, Alice je Cedricova sestra, takže v tomhle by byla jasnou volbou. A že já jsem si blízká jak s Harrym, není tajemstvím, stejně jako moje jedno líbání s Jamesem před celou školou a chození se Cedricem. Vážně by mě zajímalo to kritérium, podle kterého nás vybírali.
Ale na další úvahy nebyl čas, profesor přistoupik až ke mně. Já vím, že nás před chvíli nabádal, ať se pokoušíme uvolnit, ale bylo to poněkud obtížné. Ale klídek, stejně za chvíli budeš v astrální podobě. Nakonec na mém uvolnění ani tak nezáleželo, protože pár vteřin se mi začala zavírat víčka a svět zahalovala temnota.
Ale jen na pár minut, než jsem se tam ocitla v astrální podobě. Viděla jsem čtyři spící těla a tři dospělí. V jednu chvíli jsem i čekala, že nás rovnou odvedou k jezeru, ale pak jsem si uvědomila, že to je hloupost. Přeci by nás tam nenechali přes noc. Nejspíš nás tam dají až po ránu. Stačí, že už tak budeme v tomhle čarovném spánku celou noc a nepřijdeme vůbec na kolej.
Do háje, až teď jsem si vzpomněla na Harryho a Hermionu. Určitě na nás čekají na koleji s hromadou knížek. A ještě jsem jim ani nestihla říct svůj plán na zítřek. Musím hned na kolej. Ale budu tam muset být v astrální podobě a v neviditelné. Kdybych tam byla ve viditelné a někdo by se pak zmínil před Brumbálem nebo McGonagallovou, nemám ponětí, jak bych to vysvětlila. Prostě jsem náhodou byla na dvou místech najednou. Třeba bych mohla vykládat, že jsem nějak přišla k obraceči času, který se mi ale záhadně ztratil. Ne, to by asi neprošlo.
Ale k mojí smůle, když jsem přišla na kolej, Harry a ani Hermiona tam nebyli. Nikdo tam nebyl, protože když už jsem tam dorazila, bylo pozdě v noci a byla naprostá tma. Jen v krbu trochu dohoříval oheň. Až moc času jsem ztratila při pozorování a hlídání našich spících těl. Vydala jsem se proto do Harryho ložnice odhodlaná ho vzbudit a povědět mu svůj plán. K mému překvapení tam Harry nebyl. To bylo divné. Kam se mohl podít? Doufám, že nezpanikařil a neutekl do Itálie. To už tu totiž bylo loni.
Rozhodla jsem se zkusit Hermionu, jestli náhodou neví, kde je Harry. Došla jsem do naší ložnice, kde naštěstí už všichni spali, takže jsem se mohla v klidu zviditelnit a lehce zatřást s Hermionou.
„Hermi, prober se,“ oslovila jsem ji šeptem.
Rozespale otevřela oči a zamžourala. „Kate? Co tu děláš a kde jsi byla?“
„Brumbál nás uspal. My jsme ti, které budou zítra muset šampioni zachraňovat. Jsme to ukradený,“ shrnula jsem jí to v rychlosti.
„Vy… co?“ ptala se zmateně. Evidentně se ještě pořádně neprobrala.
„Prostě Harry zítra musí zachránit Rona a mě bude zachraňovat Cedric,“ zopakovala jsem.
„Aha,“ zamumlala.
„Víš, kde je Harry?“ zeptala jsem se jí trochu netrpělivě. „Chci mu říct svůj plán, jak zítra… nebo už dneska? Prostě jak ráno použiju svoje schopnosti, aby se pod vodou neutopil. Snad to nějak zvládnu hodinu.“
„Harry… zkoumal dál knížky ve společenské místnosti,“ řekla mi.
„Tam není,“ sdělila jsem jí.
„Tak šel spát?“ zkusila to Hermiona.
„V posteli taky není,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Tak nevím…“ pokrčila rameny.
„To nevadí,“ mávla jsem nad tím rukou. „Spi dál. Já si ho nějak najdu. Mám na to jenom celou noc.“
Ponechala jsem tam Hermionu rozespalou a odešla jsem zpátky do společenské místnosti. Usadila jsem se do jednoho křesla a zavřela oči. V minulosti jsem se už k Harrymu astrálně přemisťovala, tak to udělám znovu. Naposled jsem se o to pokoušela myslím loni v létě u Záchranného autobusu. Anebo jsem tehdy nechala Harryho prostě ujet? Nějak si to teď nevybavuju přesně. Minimálně ale vím, že jsem se za Harrym astrálně přemisťovala poprvé o Vánocích, když bloudil k Zrcadlu z Erisedu. Stejně jako tehdy jsem se soustředila a představila jsem si Harryho. Myslela jsem na to, jak se potřebuju dostat k němu a pocítila známé vibrace po těle.
Když ustali a já jsem znovu otevřela oči, tak jsem spatřila ztemnělou školní knihovnu. Aha, takže znovu studuje ty imaginární knížky o dýchání pod vodou. Ne, počkat, nestuduje. Spí nad knihami. Pousmála jsem se nad ním. Ležel tam na spící na jedné knížce, s rozsvícenou hůlkou v ruce a částečně přehozeným neviditelným pláštěm přes sebe, který mu nejspíš trochu sklouzl z ramen. Zvažovala jsem, jestli ho probudit nebo ne. Ale nakonec jsem usoudila, že do rána je přece času dost a mě stejně čeká celá noc v astrální podobě. Kdybych si došla do svého těla, tak bych se pak už nejspíš nedokázala dostat do astrální podoby v době úkolu a Harry by byl v háji. Musím proto takhle vydržet celou noc. Zítra mě bude po probání příšerně bolet hlava.
Přehodila jsem proto přes Harryho i zbytek pláště, který teď nahrazoval takovou deku. Hůlku jsem mu vzala z ruky a s pomocí ní, jsem si četla v knihách sama. Ještě asi dvě hodiny jsem procházela knížky o vodě, než mě to už opravdu přestalo bavit a raději jsem si četla o lektvarech. Sice jsem tam nenacházela nic prospěšného k Harryho druhému úkolu, ale bylo to zajímavé aspoň pro mě. O pár hodin později začalo svítat a já začínala zvažovat, jestli Harryho probrat. Raději jsem proto začala hlídat hodiny, až nakonec jsem probrala Harryho někdy po osmé hodině.
„Harry, vstávej,“ zatřásla jsem s ním jemně.
Něco zamrušel, proto jsem s ním zatřásla znovu, než ospale otevřel oči.
„Kate?“ zamumlal.
„Za hodinu máš druhý úkol,“ upozornila jsem ho. „Tak vstávej, ať se stihneš ještě nasnídat.“
„Ale… já tam nemůžu jít. Na nic jsem nepřišel,“ namítl Harry. „Jen se ztrapním.“
„Nemáš náhodou nejlepší kamarádku bilokantku s divnými schopnostmi, která je připravená ti pomoct?“ pozvedla jsem obočí.
„Jo a… ty to pro mě uděláš?“ pozvedl obočí.
„Jasně, že jo, akorát se asi nebudeš moct pohybovat v tý vodě moc rychle. Nějak to budeme muset vyřešit ve vodě,“ pokrčila jsem rameny. „Jo, a zachraňovat budeš muset Rona.“
„Cože?“ vyhrkl.
„Ukradli ti Rona. Ale to je v pohodě, mě zase ukradli Cedricovi,“ mávla jsem nad tím rukou. „On a ostatní teď asi už spí v jezeře, akorát já se tu procházím v astrální podobě. Takže si zvykni, že jsi jediný tohle ráno, který mě uvidí.“
Možná jsem na Harryho vychrlila až moc informací naráz, protože se zdál trochu zmatený. „Prostě vstávej a pojď na snídani, ať si neplaveš ve vodě hladový. Díky tomu, jak jsi tady byl přes noc inkognito, nemusíš ani uklízet ty knížky,“ ujistila jsem ho. „Jo, a tady máš hůlku. Půjčila jsem si ji na čtení. A pohni sebou.“
Možná jsem teď zněla trochu jako takový malý diktátor a byla jsem na Harryho trochu příkřá. Ale když jste rozespalí, tak jasné rozkazy o tom, co dělat, jsou jediné, které zabere. Protože na něco jiného váš mozek není dostatečně vzhůru. Na Harryho to minimálně zabíralo, protože se začal sbírat ze židle a neviditelný plášť mu sklouzl z ramen.
„Ukaž, já ho skočím uklidit,“ pokusila jsem se ho sebrat, ale moje ruka prošla skrz. „Tak ho neuklidím. Dej ho na snídani Hermioně, ať ho uklidí.“
„Jo…“ přikývl Harry a sám ho sebral. Náhle se zarazil. „A jak spolu budeme ve vodě mluvit?“
Na tuhle otázku jsem mu ani nestihla odpovědět, protože se ozval slabý hlásek: „Pan Potter zase mluví s neviditelnou osobou?“
Otočila jsem se a uviděla jsem za sebou Dobbyho. Proč vždycky za Harrym přijde, když jsem v astrální podobě?
„Ne, Dobby, jen si urovnávám myšlenky,“ zakecal to Harry. „Co tu vlastně děláš?“
„Dobby věděl, že pán nenašel tu správnou knihu, a tak ji našel za něho.“
„Cože?“ vyhrkli jsme s Harrym současně, i když Dobby patrně mohl slyšet jenom Harryho.
„Dobby má pro pana Pottera žaberník,“ řekl Dobby a vytáhl odněkud žaberník. „Pan Potter ho musí sníst těsně předtím, než skočí do jezera.“
„Žaberník? Co to má být?“ zeptal se a nedůvěřivě hleděl na tu podivnou rostlinku. Vzhledem k tomu, jak se Dobby se snažil Harryho ochránit před pár lety očarovaným Potloukem, se nedivím, že je teď trochu nedůvěřivý. I já o žaberníku slyším prvně.
„Když ho Harry Potter sní, bude moct dýchat pod vodou,“ vyhrkl Dobby.
„Určitě?“ ujišťoval se Harry.
„Dobby to ví, slyšel o tom bavit se profesorku McGonagallovou a profesora Moodyho!“ vyprávěl skřítek.
„Já myslím, že to můžeš risknout,“ podotkla jsem. „V nejhorším případě tam budu poblíž já. To s tím mluvením pod vodou a dorozumíváním musím nějak vyřešit. Sejdeme se u jezera.“
Měla jsem už totiž nápad, jak vyřešit naše dorozumívání. Jako první mě ihned napadl zmijozelská bilokantské schopnosti s myslí. Měla jsem ho už docela zmáknuté, akorát jsem k němu potřebovala oční kontakt. To by šlo dost těžko ve vodě, nemohli bychom na sebe pořád zírat. Navíc si jsem jistá, že James při jejich používání nezírá pokaždé tomu druhému do očí. Proto jsem se rozhodla zamířit při snídani za Jamese. Ale napřed jsem se zastavila cestou v prázdné chodbě, kde jsem zviditelnila a změnila si podobu. Nešlo mi ani o konkrétního člověka, jen jsem si trochu pozměnila nos, barvu vlasů a očí a taktéž jsem trochu vyrostla. A když už jsem v tom byla, tak jsem si i malinko zvětšila prsa. Holce se vždycky hodí, když si může udělat magickou plastickou operaci. Teď ze mě byla blondýna s modrýma očima a vypadala jsem na starší. To byl byl bezva článek v dívčím časopisu.
V takovém převleku jsem se vydala do Velké síně a brzy jsem si podle několika pohledů uvědomila, že pro nenápadné převleky bych si neměla brát inspiraci v dívčích časopisech. Ale aspoň mě nikdo nepozná. Stejně jsem potřebovala zamířit jenom ke zmijozelskému stolu, kde zpravidla sedávali kruvalští. Naštěstí tam James zrovna byl. Ignorovala jsem všechny okolní pohledy a zamířila jsem rovnou k němu.
„Potřebuju s tebou na chvíli mluvit,“ pronesla jsem přímo a významně jsem se na něj podívala.
Podle jeho pohledu asi pochopil, kdo jsem, protože přikývl a zvedl se od stolu. Následoval mě do Vstupní síně, kde jsme se postavili trochu stranou od ostatních, aby nás nikdo nemohl slyšet. „Měníš identitu nebo jenom podobu?“ zeptal se James.
„To je dlouhý příběh související s druhým úkolem,“ mávla jsem nad tím rukou. „A kvůli tomu se tě taky potřebuje na něco zeptat. Můžu proniknout do něčí mysli bez toho, abych se mu dívala do očí?“
„Jasně,“ kývl. „Stejný způsob, jenom je to těžší.“
„Fajn, to jsem chtěla vědět. Díky. Já se teď dojdu někam zneviditelnit a uvidíme se – no, ty mě neuvidíš, ale já tebe jo – v průběhu druhého úkolu.“
Nemám ponětí, jestli teď vzniknou nějaké drby ohledné sexy blondýnky a Jamesovi. Jestli se ho někdo bude vyptávat, tak si klidně může i vymyslet nějakou historku o tom, jak si to s ní rozdal v přístěnku na košťata. Ať si vykládá, co chce, stejně je to fiktivní postava. Raději jsem se zneviditelnila a následovala Harryho. Ten stejně moc dlouho nesnídal a brzy vycházel k jezeru.
Začínali se tam už shromažďovat davy. Na jedné straně jezera byly připravené stany stejně jako tehdy u ohrady. Patrně jeden stan bude pro šampiony a další zdravotnický. Porotci měli pro sebe připravený stůl u jezera. Na protějším břehu nyní byla stupňovitě v řadách seřazená sedadla, která vytvářela tribuny pro diváky. Studenti už se tam začínali trousit a zabírat nejlepší místa. Za jiné situace bych tam nejspíš seděla s Hermionou a Ronem, ale i tak bych se nejspíš připravovala na to vlézt do astrální podoby.
Mezitím i postupně přicházeli všichni šampioni, ale pokaždé byli odkázání do stanů určených pro ně. Před prvním úkolem jsem tam lezla za nimi jako podpora, ale protože se tentokrát budou převlíkat do plavek, tak jsem si řekla, že tentokrát počkám venku. Stejně brzo začaly vylézat. Při prvním úkolu přicházeli na řadu postupně a volali si je, tentokrát je Pytloun rozestavil podél jezera asi tři metry od sebe. Já zůstala stát mezi Cedricem a Harrym a jako jediná z téhle pětice plně oblečená. Ostatní měli na sobě plavky, což se mi docela i u jedné osoby líbilo. Ale na okukování Cedrica jsem moc příležitosti neměla. Druhý úkol byl zahájen.
Všichni jsme vykročili směrem k jezeru. I přes boty a podkolenky jsem pocítila, že voda je hrozně studená. Kdo sakra vymyslel tenhle úkol pro únor? Koutkem oka jsem zahlédla, jak Harry vytáhl z kapsy žaberník a snědl ho. Mezitím jsem se podívala po ostatních šampionech. Všichni kráčeli dál do jezera, ale brzy byl Harry jediný, který zůstal stát ve vodě po pás a nic dalšího nedělal. Cedric a Fleur zamumlali jakési kouzlo, po kterém se jim objevila u obličeje jakási bublina a oni se pak ponořili. Stejně tak se ponořil pod vodu i James, ale ten neměl u hlavy bublinu, jeho hlava spíš připomínala žraloka. Jakmile všichn tři zmizeli, otočila jsem se k Harrymu.
„Jestli to nepůsobí, tak prostě vlez do vody, a já udělám tu bublinu vzduchu,“ řekla jsem mu.
Harry nepatrně přikývl a zhluboka se nadechl. Patrně se chystal skočit do vody, ale neudělal to. Namísto toho se zarazil a přitiskl si ruce k hrdlu. Lapal po dechu a nemohl se nadechnout. Ale mnohem divnější bylo, že jsem přímo viděla, jak mu po stranách hlavy narůstají skutečné žábry.
„Skoč do vody!“ vyjekla jsem překvapením a Harry to skutečně udělal.
Následovala horší část pro mě, když jsem udělala to samé. Napřed jsem ucítila chladnou vodu, která mě bodala do kůže. Pak jsem si uvědomila absenci dýchání a s přivřenýma očima jsem si představila kolem svojí hlavy bublinu vzduchu. Naštěstí pro mé plíce se vzápětí objevila a já se mohla svobodně nadechnout. Podívala jsem se na Harry, který plaval kousek ode mě a místo rukou a nohou měl něco podobného ploutvím. Zíral na mě a já jsem si v ten moment uvědomila, že absence komunikace je pod vodou skutečným problémem. Chtěla jsem mu naznačit, ať vydrží, ale neměla jsem ponětí, jak mu to naznačit gesty, proto jsem se rovnou pokusila ovládnout mysl
Možná to bylo tou praxí od Alice a Malfoye, ale teď se mi to zdálo překvapivě lehčí než dříve. Po necelé minutě jsem přímo cítila Harryho mysl, jako bych se jí skoro mohla dotknout.
„Slyšíš mě?“ zeptala jsem se telepaticky.
Vytřeštil oči a přikývl.
„Nenaznačuj, zkus si to jen pomyslet,“ pokárala jsem ho v hlavě.
„Slyším tě,“ postřehla jsem jeho myšlenku.
„Výborně, tak plav,“ vyslala jsem k němu.
Následně jsme zjistily, že ploutve, které měl teď Harry, mu umožnovaly plavat mnohem rychleji než já. Ale nechtěla jsem, aby se kvůli mně musel nějak zpomalovat, proto jsem se snažila plavat co nejrychleji. Prováděla jsem přitom přímo ukázkový bilokantský multitasking. Rychle jsem plavala, kolem hlavy jsem si udržovala vzduchovou kapsli a zároveň jsem udržovala myšlenkové spojení s Harrym, kdyby mi potřeboval nutně něco telepaticky říct.
Ale první jsem byla já, kdo začal komunikaci. „Pozor!“ křikla jsem na něj v myšlenkách, když jsem viděla, jak zpoza chaluh vylezl ďasovec. Ale asi jsem byla moc daleko nebo moje varování přišlo moc pozdě, protože ho stihl chytnout za nohu.
Mít hmotné tělo, tak se ho od něj pokusím odtrhnout. Takhle jsem jen viděla, jak se Harry snaží vytáhnout hůlku, ale zabránili mi v tom další dva ďasovci. Tak když nemůžu Harrymu pomoct ručně, pomůžu mu bilokantsky. Přimhouřila jsem oči a představila si, jak všichni tři ďasovci odletí někam hodně daleko. A vzápětí se to opravdu stalo. Harry byl volný a mohl pokračovat dál. Jen já jsem si přidala na svůj seznam multitaskingu i rozhlížení se po dalších ďasovcích. Sotva jsem někdy nějakého zahlédla, odmrštila jsem ho pryč. Teď jsem zvládala tolik věcí naráz, že by o mě měli začít psát v ženských časopisech jako o příkladu dokonalé ženy.
Ale i když jsem to byla já, kdo vyřizoval ďasovce, Harry byl takový průzkumník, který plaval přede mnou a určoval směr. Objevila se i Uršula, která mu dala tip. Po chvilce se už začali objevovat jezerní lidé a jejich obydlí. Bylo to fascinující. Jako klasické město, akorát pod vodou. Domky se zahrádkami, ďasovec jako domácí mazlíček a nějaký cizinec, co snědl žaberník, a teď na sebe poutá pozornost. Ale nikdo z nich na Harryho neútočil, jen ho pozorovali. Asi nebylo jejich cílem nějak mu bránit. Získávání ukradeného zpátky je očividně docela lehké. I nalezení nebylo tak obtížné, protože čtyři spící postavy byly uvázané u jakéssi sochy na prostrancí, které mi připomínala místní náměstí.
Ani když k nim Harry doplaval, tak mu nijak nebránili. Jen ho pozorovali. Ale když si Harry zkoušel od jednoho z nich půjčit oštěp, tak to odmítli. Provaz u Rona tak přesekal pomocí nějakého kamene. K mému překvapení se pak rozhlédl a začal přesekávat provaz i u mého tělo. Vzápětí mu v tom zabránili jezerní lidé.
„Zachraň jen svého zajatce,“ řekl mu jeden z nich a Harry se snažil vygestikulovat, že chce zachránit i mě, protože jsem taky kamarádka. Nevím, jestli to jezerním lidem z toho došlo, protože já jsem měla v tomhle přímou linku k Harryho myšlenkám. Ale jezerním lidem se nedalo říct a stále mu bránily.
„Harry, kašli na to,“ snažila jsem se ho uklidnit. Sama jsem nechápala, co to vlastně vyvádí. Mě má přece zachránit Cedric.
Naštěstí to netrvalo dlouho a Cedric se tam opravdu objevil. Kolem hlavy měl podobnou bublinu jako já. Aspoň jsem teď viděla, jak komicky na člověku vypadá. Cedric ale netušil, že tam jsem taky, a já se odmítala zjevit před jezerními lidmi. Cedric se proto snažil naznačit jenom něco Harrymu, ale nepochopila jsem co. Mával rukama a Harrymu se pak viditelně ulevilo. Skrz našeho spojení jsem zachytila pouze myšlenku, že Fleur a James tu musí být každou chvíli. Cedric pak přeřezal nožem, který vytáhl z kapsy, moje provazy, a chytil mě kolem pasu.
„Už musím. Potřebuju vlézt do svého těla, až vyplaveme, abych se neutopila,“ pověděla jsem telepaticky Harrymu a omluvně jsem se na něj přitom podíval. Vypadal, že to chápe. Ale neměla jsem stejně moc na výběr a naše myšlenkové spojení jsem přerušila. Plavala jsem vedle Cedrica a svého těla nebo jsem se o to aspoň pokoušela. Byl trochu rychlejší a plaval o dobrý půl metr přede mnou. K hladině se dostal proto dřív. Ani jsem se nesnažila dostat se k hladině, rovnou jsem plavala ke svému tělu. Cedric se i s mým tělem vynořil na hladinu. O pár vteřin později jsem ho dohnala a pronikla do svého těla.
Otevřela jsem zprudka oči a zalapala po dechu. Vzápětí jsem ucítila příšernou bolest hlavy, až se mi z ní udělali mžitky pod očima. Být na pevnině, tak teď patrně zavrávorám a málem spadnu. Takhle jsem si jenom málem lokla vody. Zabránil tomu jenom Cedric, který mě docela pevně držel.
„Kate, jsi v pořádku?“ ptal se mě starostlivě.
„Jo, jenom…“ Nadechla jsem se. Přes tu bolest se i těžko mluvilo. A ten hluk okolo, potleskání a výskání ze strany tribun, tomu vůbec nepomáhal. Měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Jednu ruku jsem si přiložila k čelu, zatímco druhou jsem se držela Cedric. Hlavou jsem měla víceméně opřenou o jeho rameno, aby mi nepadala do vody. „Šíleně mě bolí hlava.“
„Tak pojďmě radši na břeh, než se tu utopíš,“ pronesl Cedric a vydal se ke břehu. Plaval spíš on, já se ho jen pevně držela a oči jsem měla zavřené. Veškerá tempa dělal on levou rukou, zatímco mě pravou držel. Já jsem maximálně trochu kopala nohama. Jakmile jsme už byli skoro u břehu, tak nám pomohli dostat se z vody Percy a Pytloun.
Mám pocit, že jsem musela vypadat hrozně. Minimálně jsem se tak aspoň cítila. Příšerně mě bolela hlava, kolem byl samý hluk a oči jsem držela převážně přivřená. Alespoň na vlastních nohách jsem dokázala stát. Ke všemu jsem byla příšerně unavená. Moc jsem nevnímala dění okolo. Sotva jsem postřehla, jak nás madame Pomfreyová odtáhla stranou. Zabalila nás do dek a donutila nás vypít tak moc horký lektvar, až nám z uší vyrašila pára.
„Nemáte i něco na bolest hlavy?“ zkusila jsem se jí zeptat.
Mým dotazem byla malinko překvapená. „Bohužel, tady u sebe na to lektvar nemám. Musíte se zastavit po úkolu na ošetřovně.“
„To určitě udělám,“ ujistila jsem ji a přiložila jsem si ruce ke spánkům. Budu to tu muset vydržet a přečkat do konce úkolu. Zavřela jsem oči, ale nic nepomáhala. Cítila jsem se snad ještě hůř než před dvěma lety při svém prvním famfrpálovém zápase.
Vzápětí přede mě někdo předstoupil a já jsem pomalu otevřela oči. „Kate, jsi v pořádku? Vypadáš hrozně! Od včerejška jsem o tebe a Rona měla hroznou starost, když jste nikde nebyli.“
„Hermiono, prosím, zpomal,“ zaúpěla jsem. „Od toho odchodu z knihovny jsem byla skoro pořád mimo tělo.“
„Bolí ji hlava,“ vysvětlil jí Cedric, kterého jsem koutkem oka zahlédla stát vedle sebe. Teď ke mně přistoupil blíž, jednou rukou mě objal a částečně tak přese mě přehodil svou přikrývku. Bylo příjmené se k němu přitulit a na chvíli zavřít oči. I když mnohem příjemnější by to bylo, kdybych u toho nemusela stát. „Jenom nevím proč,“ dodal ještě Cedric.
„To, protože když to s astrální podobou přežene, má to takové následky. Únava, vyčerpání, migréna a myslím že i potíže se zrakem,“ vysvětlila mu stručně potichu. „A pokud správně počítám, tak teď v té astrální podobě byla asi čtrnáct hodin.“
„Jo, tak nějak se asi cítím,“ zamumlala jsem.
„Viděl jste někdo Harryho? Jak je na tom?“ vyptávala se Hermiona, ale svoji otázku asi směřovala spíš k Cedricovi. Já jsem neměla moc na bavení náladu.
„Byl u zajatců a na něco čekal. Nevím, co přesně vyváděl, ale měli by vyplavat každou chvíli,“ sdělil jí Cedric.
„Snad jim nic není,“ pronesla Hermiona s obavami v hlase.
Brzy na to se ozval další jásot. Pootevřela jsem oči a viděla jsem, jak někdo vyplaval. „Kdo je to?“ zeptala jsem se. Nedokázala jsem nějak rozernat hlavy.
„James a Alice,“ informovala nás Hermiona.
Částečně jsem se uklidnila, ale zároveň mi dělalo starosti, že se ještě pořád neobjevil Harry a Ron. Byl tam u nich přeci dřív. Co mu tak dlouho trvá? Oči jsem už ale zase zavřela. Bylo nepříjemné snažit se pozorovat své úkolí, když jsem tam občas viděla takové podivné černé skrvny. Jako bych viděla takové zvláštní duchy. Myšlenky se mi proto zatoulali k Aliceině vizi o tom, že někdo zemře. Bylo by fajn, moci se duchů zeptat, jenže duchové na hradě toho asi moc nevědí. Jestlipak by šli vyvolat nějací jiní? Třeba takový, kteří tu normálně nechodí, a z nebe nebo pekla toho víc vidí. Anebo bychom se rovnou mohli zeptat smrti. Půjde vůbec vyvolat?
Z mých šílených úvah mě vytrhl další hluk. Otevřela jsem oči. Tentokrát jsem viděla tři hlavy. „Kdo to je?“ ptala jsem se.
„Vidím Harryho, Rona a asi mladší sestru Fleur,“ komentovala to Hermiona, které na rozdíl ode mě nebránily černé stíny něco vidět. Trochu jsem se teď začala rozhlížet okolo a pozorovat, co se děje. Alice a James byly kus od nás ve společnosti madame Pomfreyové. Viděla jsem Percyho, jak lezl pro Rona do vody. Brumbála a Pytlouna, kteří pomáhali Harrymu na břeh. Ale to bylo asi všechno, co jsem stíhala postřehnout. Věděla jsem, že teď bych si potřebovala lehnout do postele a všechno prospat. Skoro mi už ani nic nebránilo, všichni byli z vody.
Brzy už byl Harry i u nás a zabalený do přikývek. Hermiona se teď na něj vrhla podobným stylem jako předtím na mě, akorát jeho víc chválila. Všechno jsem vnímala jakoby z velké dálky. Slyšela jsem něco o Fleuřině sestře a její záchraně a až v tu chvíli jsem si uvědomila, že Fleur musela být z vody dřív než my. Oči jsem otevřela až při hodnocení poroty.
Na posledním místě byla Fleur, což nebylo tak velké překvapení, když neprošla přes ďasovce. Pak jsem čekala, že bude Harry, protože dorazil jako posledním. Kupodivu se na třetím místě umístil James. Harry se díky své šlechetnosti dostal až na druhé místo. Porota mu udělila o dva body méně než Cedricovi, ale vzhledem k jejich bodům z prvního úkolu byli teď Cedric a Harry oba na prvním místě.
„Jupí,“ zaradovala jsem se. Ale vzhledem k mojí únavě z toho moc nadšení znát nebylo. Jen doufám, že to neznělo moc ironicky. „Můžeme teď už jít? Chci spát,“ zaprosila jsem a podívala se po ostatních. Všichni už se začínali rozcházet. Porotci odcházeli a diváci z tribun taky. Jen my jsme ještě stáli. Pozvedla jsem proto hlavu a podívala na Cedrica. Nevypadal, že by mě vnímal, někam se upřeně díval. „Cedricu?“ oslovila jsem ho.
Trhl sebou a sklopil pohled ke mně. „Co?“ zeptal se zmateně. Asi mě vážně nevnímal. „Ehm… vydržíš chvíli?“
„Jo, určitě, maximálně usnu,“ pokrčila jsem rameny. Cedric mě pustila a na chvíli se vzdálil. Podívala jsem se poté na Harryho. „Harry, gratuluju k úspěchu, ale promiň oslavovat to s tebou budu jindy. Dnešek asi prospím.“
„To mi vůbec nevadí,“ ujistil mě Harry.
„Kate?“ ozvalo se za mnou a já jsem se otočila.
„Jamesi, tobě taky gratuluju k třetímu místu, ale dnes jsem nepoužitelná,“ sdělila jsem mu.
„To vidím,“ kývl. „Co se ti stalo?“
„Strávila hodně času v astrální podobě. Čtrnáct hodin,“ poučila ho ihned Hermiona. „Takhle se to naní podepisuje.“
„Aha…“ poznamenal James a přistoupil blíž ke mně. „Třeba s tím něco dokážu udělat.“ Ani na nic nečekal a přiložil mi ruce ke spánkům. Ucítila jsem brzy známý lehký tlak na mou mysl, ale neměla jsem sílu se nijak bránit. Podvolila jsem se a nechala ho do mé mysli vstoupit. Trvalo to snad asi jen půl minutu a pak mě pustil. Nemám ponětí, co tam přesně dělal, ale kupodivu bolest trochu ustoupila.
„Lepší?“ zeptal se.
„Jo, rozhodně,“ přikývla jsem a zamrkala jsem. Už jsem konečně viděla pořádně. Hlava mě sice bolelo pořád a únava taky nezmizela, ale už to bylo mírnější. „Co jsi udělal?“
„Jen jsem ti do mysli vložil iluzi, že tě nebolí hlava, nebo jsem se o to aspoň pokusil. Nevydrží to ale dlouho, máš asi jenom půl hodinu,“ vysvětlil mi.
„Ale pořád lepší něco než nic. Díky,“ pousmála jsem se.
„Alice ti možná bude schopna pomoci víc,“ navrhl Harry a kývl hlavou směrem k ní. Podívala jsem se tím směrem. Akorát k nám společně se Cedricem mířila. Alice vypadala trochu zmatená a dezorientovaná. Zato Cedric vypadal dost naštvaně.
„Já vím, co jsi udělal,“ vyštěkl hned na Jamese. Odstrčil ho dál ode mě a postavil se přede mě.
„Co ti zas přelítlo přes nos?“ obořil se na něj James.
„Něco jsi udělal Alice,“ obvinil ho.
„Co?“ vyhrkl James a tvářil se zmateně. „Nic jsem jí neudělal. Jen jsem ji vytáhl z jezera.“
„Alice, je ti něco?“ zeptala jsem se jí a přitom jsem si jí prohlížela. Zdála se mi jenom trochu zmatená, ale jinak vypadala naprosto v pořádku.
„Jo, jsem v pohodě,“ ujistila mě a podívala se pak na Cedrica. „Cedricu, přeháníš to. Nic mi není.“
„Sama jsi mi řekla, že si na něco zapomněla,“ utrousil k ní Cedric, aniž by se na ní pořádně podíval. Celou dobu se mračil na Jamese. „A můžeš za to ty. Na něco jsi jí přinutil zapomenout.“
„Tohle je šílený,“ okomentoval to James.
„Neřekla jsem, že jsem něco zapomněla,“ upozornila ho Alice. „Jenom jsem měla zase tu vizi se smrtí a byla jsem zmatená. Měla jsem jenom pocit, že jsem na něco zapomněla. Slyšíš? Jenom pocit!“ Dala zvláštní důraz na poslední slovo.
„Cedricu, tohle je směšný. Vždyť James evidentně nic neudělal,“ snažila jsem se ho uklidnit a položila jsem mu ruku na rameno.
„Tak to jenom vypadá, protože to tak chce. U Merlinovy brady, může nám přece vlézt do hlavy,“ rozmáchl rukou směrem k Jamesov a sestřásl přitom i mou ruku. „Může nás přinutit myslet si to, co chceme.“
„Jasně, mám pod palcem celou školu,“ pronesl James ironicky. „Dokonce i dvě bilokantky, když jedna z nich má stejný schopnosti jako já.“
„Hraješ jenom maškarádu a snažíš se všechny oblbnout,“ zavrčel na něj Cedric. „A když ti dojdou schopnosti použiješ alkohol. Jenom děkuju Merlinovi, že jsem na Kate ten večer na vánočním plese narazil dřív, než…“
„Dřív než co?“ ozvala jsem se rázně. Teď už jsem se nenechala setřást a postavila jsem se mezi ně. Ruce jsem si přitom založila v bok a varovně jsem se na Cedrica podívala. „Co jsi chtěl říct?“
„Já…“ zarazil se Cedric.
„Ty si vážně myslíš, že do mě stačí nalít pár skleniček ohnivé whiskey a pak budu mít s kýmkoliv cokoliv?“ pozvedla jsem obočí.
„Tak jsem to nemyslel,“ snažil se Cedric vymluvit.
„Ne, myslel. Aspoň teď vím, co si o mě myslíš,“ procedila jsem skrz zuby. Odvrátila jsem pak od něj pohled a podívala jsem se po svých přátelích. „Radši už pojďme, než se dozvím o sobě něco dalšího,“ utrousila jsem.
Nikdo z nich nic nenamítal. Ponechala jsem tam Jamese, Cedrica a Alice. Bylo mi jedno, jestli se tam servou nebo ne. Teď jsem neměla náladu se na Cedrica dál koukat. Stejně jako před pár měsíci jsem znovu narazila na stinnou stránku Mrzimoru. Ale tentokrát to zraňovalo mnohem víc.