Ahoj.
To bylo to první, co mě napadlo napsat. Je to takový krásný neutrální pozdrav. Navíc se tím dá dobře začít hovor. Ale to už se s ním rovnou můžu začít bavit o počasí. A je to vůbec hovor? Vždyť jenom píšu do nějakého deníku. Obyčejný deník. Má jenom jednu výjimku, že když něco napíšu, tak to bledne. To je divné.
Také tě zdravím.
Překvapením jsem vyjekla. Ještě že tady v pokoji nikdo jiný není.
Jsi Rebeka? Tvoje písmo se mi dnes zdá jiné.
Zaváhala jsem. Mám se vydávat za Rebeku? No, mohla bych to zkusit. Do deníku jsem proto napsala odpověď: Ano, jsem. Jenom mě dneska trochu bolí zápěstí, tak píšu jinak.
Na odpověď jsem nemusela čekat moc dlouho.
To mě mrzí. Něco nového? Posledně jsi psala něco o tom, že Nebelvír bude mít konkurz. Jak to dopadlo?
Byl to konkurz jenom na střelce. Získala to Angelina a Katie, ty hrály i minulý rok. Jako nováčka vzali Daisy Wiliams.
A Katherine? Zúčastnila se?
Překvapeně jsem se podívala na to písmo. Proč se zajímá o mě?
Zúčastnila se. Proč tě zajímá?
Jen tak. Je dobře, že to nezískala. Famfrpál je ztráta času. Ten čas se dá využít mnohem lépe.
Mírně jsem se zamračila. Famfrpál mi připadal docela zábavný. Bavilo mě ho sledovat a zbožňuji ten pocit svobody, když letím na koštěti. Sice jsem to před ostatními nedala najevo, ale ve skutečnosti mě mrzelo, že jsem se nedostala do týmu. Nemáš rád famfrpál?
Kdysi jsem to chtěl zkusit. Účastnil jsem se konkurzu, ale nezískal jsem ten post. Tehdy jsem také zkoušel být střelcem. Nejprve mě to mrzelo, ale později mi došlo, že jsem měl vlastně štěstí. Alespoň mě nezmrzačil Potlouk. Ten čas jsem místo toho mohl využít k učení a rozvíjení svých schopností.
Možná má pravdu. Stačí si vzpomenout na Harryho loňská zranění z famfrpálu. Už na prvním zápasu málem spadnul z koštěte. Při zápase s Mrzimorem zase získal zranění v podobě zlomených žeber a navíc se tohle zranění částečně přeneslo na mě kvůli našemu zvláštnímu spojení, které doteď nechápu. Tenkrát jsem z toho akorát měla velkou podlitinu na břiše.
Proč jsi nesplnila, co jsem po tobě chtěl?
Co jsi po mně chtěl?
Abys předala tenhle deník Katherine.
Říká se jí Kate!
Aha. Děkuji za informaci.
Počkat. Proč ji dal za úkol předat tenhle deník zrovna mě? Proč se chtěl bavit zrovna se mnou? Proč jsem jenom já slyšela ten hlas?
Proč se o ni tolik zajímáš?
Protože mě fascinuje.
Proč?
Možná se mi to zdálo, ale tentokrát se mi zdálo čekání na odpověď delší. Nervózně jsem poklepávala prsty do stolu. Co když neodpoví? Proč se tak zajímá o mě? A podobá se to vůbec nějak člověk? Není to jenom nějaká vtipná věc, která se dá koupit na Příčné?
Nakonec jsem se té odpovědi dočkala: Je výjimečná.
„Co to píšeš?“ ozval se hlas za mnou. Celá jsem nadskočila nemluvě o srdci, které mi málem leknutím vyskočilo z hrudi. Neslyšela jsem ničí kroky a ani vrznutí dveří.
„Hermiono,“ oslovila jsem ji, když jsem ji poznala. „Tohle mi nedělej. Málem jsem z tebe měla infarkt.“
„Promiň,“ pokrčila omluvně rameny. „Já myslela, že o mně víš. Co jsi tam psala, že jsi do toho byla ta zabraná?“
„Nic,“ odpověděla jsem ji a spěšně jsem zaklapla deník dřív, než Hermiona mohla něco zahlédnout. „Jak to vypadá tam dole?“ zeptala jsem se.
Hermiona pokrčila rameny. „Ta Daisy to jenom lehce oslavuje dole s kamarádkami.“
Pochopitelně. „…Proč by taky neslavila?“ vyslovila jsem svou myšlenku na hlas, aniž bych si to pořádně uvědomila.
„Vadí ti to hodně?“ zeptala se mě Hermiona.
„Co?“
„Že nejsi střelkyně. Podle mě si byla lepší než ona.“
„Asi ne,“ pokrčila jsem rameny. „Navíc jsem o to stejně nestála. Ani jsem se nechtěla zúčastnit. A navíc je dobře, že jsem to místo nezískala. Ještě by mě zmrzačil Potlouk. Takhle mám aspoň víc času na učení a rozvíjení svých schopností.“
Hermiona se na mě překvapeně podívala. „Učení? Ty máš v plánu se učit?“
„Hele!“ ohradila jsem se. „Já se náhodou učím. Někdy.“
„Takže letos máš v plánu si psát výpisky na dějinách?“
„Ehm…to jsem neřekla,“ pousmála jsem se.
Hermiona se ušklíbla. „Díky bohu. Já už se lekla, že bys letos ode mě neopisovala moje poznámky.“
Další den jsem se rozhodla uskutečnit to, co plánuju prakticky už od června. Nebo spíš zopakovat to, co jsem udělala loni na jaře. Vlastně jsem se na to těšila celé léto. Konečně budu mít zase svůj klid a nebudu si muset dělat žádné starosti s tím, kde se v noci objevím a kdo mě uvidí.
Ráno jsem se vydala do skladu přísad. Všechno by mělo jít bez problému. Sem my studenti můžeme chodit, tyhle přísady jsou pro nás volně dostupné. Prostě jen vezmu přísady, které potřebuji. Celkem jsem potřebovala jenom šest přísad. Jednalo se o oči ježíka, sedmikrásové kořínky, gepardí dráp, kost Karkulinky a dračí sliny. Většinu jsem našla během chvilky a přitom jsem si všimla, že většina věcí dochází. Pravděpodobně to v nejbližší době někdo doplní.
Problém nastal u kosti Karkulinky. Byl tam už jen poslední kousek a já jsem po něm natáhla levou rukou. Bohužel, v tu samou chvíli ji chytil ještě někdo. Zvedla jsem oči a spatřila jsem člověka, kterého bych si právě nejméně přála vidět.
„Malfoyi,“ procedila jsem skrz zuby. „Pusť to,“ rozkázala jsem mu a zatáhla jsem za kost směrem k sobě. Malfoy držel kost pevně.
„Nepustím. Viděl jsem ji první!“
„Ne,“ oponovala jsem mu. „První jsem ji viděla já!“
„Malfoyi, aspoň jednou se nechovej jako rozmazlenej spratek a nech mi ji!“
„Aspoň nejsem parchant, kterýho pohodili někde na ulici.“
„Sklapni!“
„Nebo co? Zlomíš si zápěstí?“
„Ne,“ zavrčela jsem. „Tentokrát to budeš ty, kdo bude odcházet s pláčem.“ Zatáhla jsem znovu za kost. Malfoy udělal to samé. Stala se z toho taková přetahovaná.
Malfoy si odfrkl. „To bych chtěl vidět.“ V naší soukromé přetahované začínal získávat výhodu.
„Stačí říct,“ zavrčela jsem na něj a pozvedla jsem pravou pěst. Jenže místo abych ho praštila, pustila jsem kost. Malfoy to nečekal a letěl dozadu. Narazil do poličky s přísadami. Ta se pod jeho váhou začala bořit. Spadlo na něj několik kousků dřeva, sklenice s přísadami se roztříštily. Jeden padající kousek dřeva praštil Malfoye do oka.
Byl to docela směšný pohled. Malfoy jak tam leží v hromadě dřeva mezi švábími očky a jinými přísadami. Nemluvě o jeho výrazu překvapení. To prostě nešlo vydržet. Smíchy jsem se popadala za břicho a opřela jsem se o poličku za mnou, abych se smíchy nesvíjela na zemi. Smála jsem se dokonce, i když se tam objevil nějaký malý kluk v nebelvírském hábitu a začal Malfoy fotografovat.
„Tu – tu fotku mi pak musíš d- dát.“ Smíchy jsem ani pořádně nemohla mluvit.
„Je tady snad něco k smíchu?“ ohradil se Malfoy, když se zvedal z trosek poličky a stále přitom svíral v ruce kost.
„Jo,“ odpověděla jsem mu. „Vypadáš jako idiot.“ Pokusila jsem se nesmát, když se Malfoy postavil. Celý od prachu, švábích oček, slin tlustočerva, dalších přísad a s nabíhajícím monoklem, vypadal ohromně zábavně.
„Úsměv!“ vykřikl ten malý kluk s fotoaparátem. Kdyby mohly pohledy doopravdy vraždit, tak by byl právě teď ten prcek brutálně zmasakrovaný. To už jsem nevydržela a znovu jsem se rozesmála.
„Může mi někdo říct,“ ozval se hlas ode dveří „co se to tady děje?“
Podívala jsem se ke dveřím. Právě k nám mířil Severus Snape.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho slušně. Pokusila jsem se o nevinný výraz, což znamenalo nedívat se na Malfoy, jinak bych se znovu rozesmála.
Snape si nás všechny tři přeměřil pohledem. Trochu jsem se bála, aby ten prcek na něj taky nevykřikl „Úsměv!“. Merlinudík to neudělal. Potom se Snape podíval na rozbitou poličku lektvarů.
„To byla ona,“ vyhrkl Malfoy a ukázal na mě. Pochopitelně. To by musel nastat konec světa, aby se on na mě nepokusil svést nějaký průšvih. „Ona za to může.“
„To on,“ vyhrkla jsem také. „On mi chtěl sebrat kost Karkulinky. Byl tu jenom poslední kousek a on mi ho sebral. Přitom se mu podařilo rozbít tu poličku.“
„Já jsem ji viděl první!“ namítl Malfoy. Zamračila jsem se na něj.
„Ne, první jsem ji viděla já!“
„Ne, to já!“
„Ne, to já!“
„Já!“
„Ne, já!“
„Ne, byl jsem to já!“
„Já!“
„TAK DOST!“ zařval Snape. Oba dva jsme ztichli a podívali jsme se na něj. „Vy,“ ukázal na toho malého fotografa, „běžte.“ Potom si nás dva přeměřil pohled. Chvíli těkal pohledem mezi námi a potom pronesl: „Je mi jedno, který z vás to byl. Oba dva dostanete školní trest. Dnes večer v sedm v mém kabinetu. Oba dva! A teď běžte.“
Oba dva jsme byli tak trochu překvapení. Vypadá to, že ta Ronova teorie s oblíbenkyní nefunguje. Na druhou stran ten trest dostal i Malfoy, který je ve Zmijozelu, a právě proto je to neobvyklé. Kousek chodby jsme šli společně mlčky vedle sebe.
„Tak mi dej tu kost, ať můžu jít,“ řekla jsem mu.
„Proč bych ti jí měl dát?“ ušklíbl se.
„Třeba že se aspoň jednou zachováš jako gentleman a ne jako hajzl. Navíc jsem teď kvůli tobě docela naštvaná, tak mě nedráždi víc.“
„Jo, jenže si už zase na něco zapomněla.“
Protočila jsem oči nahoru. „Na co zase?“
„Že stále vím o tobě něco, co nechceš, aby věděli tvoji přátelé.
„Už jsem ti někdy řekla, že tě nesnáším?“
„Tak se uvidíme na trestu!“ Zavolal na mě, když odcházel, a věnoval mi jeden ze svých samolibých vítězných úsměvů.
O chvíli později jsem naštvaná dosedala do křesla vedle mých přátel.
„Rone?“ oslovila jsem ho.
„No?“
„Ta tvoje teorie o mojí oblíbenosti u Snapea trochu kolísá.“
„Proč?“ zeptal se mě.
„Před chvílí mi dal školní trest,“ řekla jsem lhostejně a pokrčila jsem rameny.
„Co jsi provedla?“ zeptala se mě Hermiona.
„Proč si hned myslí každý, že jsem já něco provedla?“
„Většinou to tak je,“ prohlásil Ron.
Hodila jsem po Ronovi polštář. „Náhodou za to může Malfoy.“
„Už zase si mu naletěla?“ prohodila Hermiona.
Probodla jsem ji pohledem. „Ne,“ odpověděla jsem ji. „Spíš on naletěl. Na poličku.“ Poté, co se všichni na mě podívali nechápavým pohledem, jsem pokračovala ve vysvětlování. „Hádali jsme se o jednu přísadu, pak jsme se přetahovali o ni a potom jsem ji pustila, takže on letěl dozadu na jednu polici. Kdybyste viděli, jak vypadal.“ Znovu jsem se rozesmála. „Ale nějaký nebelvírský prcek ho vyfotil.“
„A pak se tam objevil Snape a dal ti trest?“ zeptal se Harry.
„Dal nám trest,“ opravila jsem ho.
„I Malfoyovi?“ zeptal se znovu. Přikývla jsem.
„Páni,“ pronesl Ron. „Pan zmijozelský dostal trest. Nebude konec světa?“
„Možná Snape neměl na výběr,“ prohlásil Harry. „Jestli rozbili poličku-„
Probodla jsem ho pohledem
„Jestli Malfoy rozbil poličku,“ opravil se „tak to někdo musel odnést. A měl na výběr svést to buď na Malfoye nebo na Kate.“
„Malfoy je ze Zmijozelu a Kate je jeho oblíbenkyně,“ pokračovala v jeho teorii Hermiona. Za to poslední slovo jsem ji probodla pohledem, ale ona to ignorovala. „Takže si nemohl vybrat, kdo to odnese.“
„Tak dal trest oběma,“ dokončil to Ron.
„Halo, já jsem tu taky. Nemluvte o mně, jako kdybych tu nebyla,“ zavolala jsem na ně. Jak se jim povedlo z mého trestu od Snapea potvrdit jejich teorii, že jsem jeho oblíbenkyně? Ale stejně trest u Snapea moc neviděl. Víc mi vadilo, že tam bude i Malfoy. A navíc pořád mi chybí ta kost Karkulinky.
Večer těsně před sedmou jsem se z večeře ve Velké síni odebrala dolů do sklepení. Jakmile jsem sešla do sklepení a zabočila jsem do jedné chodby, zrovna zpoza rohu někdo vyšel a my se srazili.
„Promiň,“ začala jsem se omlouvat. Pak jsem ale ztuhla, když jsem si uvědomila, kdo to je. „Ty!“
Malfoyová provinile pokrčila rameny. „Promiň,“ omluvila se mi.
„Jasně,“ odpověděla jsem jí jízlivě. „Omluva přijata.“
Malfoyová moji reakci raději ignorovala. „Už jsi napsala Tomovi?“ zeptala se.
„Jo,“ odsekla jsem ji. Pak jsem si na něco vzpomněla. „Co jsi mu o mně všechno napsala?“ zeptala jsem se ji.
„Moc ne. Jenom, že chodíš do Nebelvíru a že nikdo nezná tvoje rodiče. A potom jsem si s ním psala tam na tribuně na konkurzu. A když si přitom proletěla kolem tribuny, kde jsem byla já, tak se mě na tebe znova zeptal a já jsem mu napsala, že si právě nechytila Camrál.“
„Aha,“ zamumlala jsem. Pak už jsem ji jenom obešla a přidala jsem do kroku, abych tam byla včas. Došla jsem ke kabinetu a zaklepala jsem na dveře. Po chvilce se dveře otevřely a ven vyšel Snape a Malfoy.
„Dobrý večer,“ pozdravila jsem. Malfoy nijak nezareagoval na můj příchod, ale Snape alespoň kývl hlavou na pozdrav.
„Když už jste tu oba dva, tak se přesuneme do učebny lektvarů,“ řekl nám prostě. Učebna, do které nás zavedl, byla hned vedle. Na jednom stole už byly připravené dva kotlíky, hmoždíř, struhadlo a přísady. V duchu jsem se zaradovala. Jestli máme jako školní trest dělání lektvarů, tak to není tak hrozné. „Společně uděláte Dokrvovací lektvar. Na ošetřovně je ho potřeba docela dost, proto ho uděláte osminásobně víc, než je obvyklé množství. Máte na to hodinu a půl,“ oznámil nám a zavřel za sebou zvenku dveře.
Hodinu a půl na osminásobek Dokrvovacího lektvaru? Vypadám snad jako Superwoman? Povzdechla jsem si. Máme příliš málo času, abychom udělali lektvar osmkrát. Takže ho musíme udělat jenom jednou jedinkrát a jenom do toho dáme desetkrát více přísad. Díky Merlinu, že recept na Dokrvovací lektvar znám nazpaměť. Také by bylo špatné, kdyby ne, protože jsme se ho učili už v prvním ročníku. Alespoň že tu máme dva kotlíky, takhle můžeme dělat lektvar dvakrát najednou. Podívala jsem se na Malfoye, který právě začínal tlouct ve hmoždíři stonek Kontryhele. Měla jsem v plánu začít dělat to samé, jenže můj mozek udělal cvak a já jsem dostala nápad.
„Počkej,“ zarazila jsem ho.
Přestal tlouct a podíval se na mě. „Co je?“ odsekl.
„Mám nápad, jak nám ušetřit práci a udělat to rychleji. Jenom mi dej chvilku na přemýšlení.“
O tomhle jsem přeci četla nedávno v knihovně. Knihy o lektvarech byly jediné knihy v knihovně, které mi připadaly opravdu zajímavé. A právě tohle jsem četla někdy v červnu. Slouží to k urychlení přípravy u lektvarů, kde potřebujeme získat větší množství lektvaru než je jeho standart. Je to o hodně komplikovanější a riskantní. Nikdy jsem to nezkoušela, ale myslím, že bych to mohla zvládnout.
Zamířila jsem proto k tabuli a napsala jsem si tam, jaké přísady jsou potřeba na Dokrvovací lektvar. Vedle toho jsem si začala psát základní verzi Eloeroosowy báze. Potom jsem si udělala několik čar a šipek od a k Dokrvovacímu lektvaru, něco jsem přeškrtala, něco jsem přepsala, něco jsem nahradila něčím jiným, něco jsem vynásobila… Někdo, kdo o tom nemá ani tušení, by se v tom rozhodně nevyznal. A proto poté, co jsem přepsala listy oměje na durman, abych se zbavila vedlejších účinků, jsem se otočila na Malfoye a podle jeho nechápavého výrazu jsem zjistila, že on je ten někdo.
„Ty začni dělat tuhle část,“ ukázala jsem na pravou část tabule, kde byl napsaný závěrečný postup Dokrvovacího lektvaru. Ten se moc nelišil od té původní verze přípravy lektvaru, proto jsem mu ji přenechala. „Já budu dělat tohle,“ kývla jsem hlavou k části, kde byla popsaná Eloeroosowa báze.
„A proč bych tě měl poslechnout?“
„Chceš odsud vypadnout co nejdřív?“ odpověděla jsem mu na jeho otázku další otázkou.
„Jo,“ odsekl.
„Tak sklapni a začni něco dělat,“ řekla jsem mu rázně a sama jsem začala strouhat jaterník. Malfoy mávnul hůlkou a něco zamumlal. Ve vzduchu se objevily minuty, které nám odpočítávaly, kolik nám ještě zbývá času.
„Šikovné kouzlo,“ zamumlala jsem si pro sebe, protože nahlas bych to neřekla. Přece nepochválím Malfoye.
A tak jsme tam společně pracovali. Za celou dobu nikdo z nás neřekl jedno jediné slovo. Každý potichu dělal svoji část. Kupodivu nám to vyšlo tak dobře, že jsme se ani nemuseli hádat o hmoždíř nebo struhadlo.
Nakonec při té práci moje myšlenky utekly, zatímco ruce dál pracovaly. Myšlenky zabloudily až do naší ložnice, kde jsem nechala schovaný v nočním stolku deník. Stejně jako mnohokrát za poslední dobu, jsem si neustále dokola promítala náš rozhovor. Hlavně mě zaujala ta poslední věta o mojí výjimečnosti. Myslel tím moje schopnosti? To, že jsem bilokant? Ne, to by přece nemohl nijak vědět. I když z toho deníku vycházel na Příčné ulici právě hlas, který říkal něco o bilokantech. A ten samý hlas říkal i moje jméno tenkrát na Příčné ulici a také na hřišti…
Počkat. Malfoyová mi řekla, že si v tu chvíli psala s Tomem. V tu chvíli jsem kolem proletěla já. A pravděpodobně v ten moment jsem uslyšela ten hlas říkající moje jméno. Vzápětí se Tom zeptá na mě Rebeky. Není to trochu velká náhoda? Navíc když ten hlas vychází z deníku, není čistě teoreticky Tomův? To by ale potom znamenalo, že…. On věděl, že jsem Kate a ne Rebeka!
Chladná ruka mě chytila za ruku.
„Co je?“ zeptala jsem se Malfoye svírajíc mojí ruku, kterou jsem se právě chystala přidat barvínku.
„Barvínek si na tabuli nenapsala,“ odpověděl mi chladně.
Zvedla jsem oči a podívala jsem se na tabuli. Prolétla jsem ji pohledem. Měl pravdu, barvínek jsem na tabuli vůbec nenapsala. Kdybych ho tam nyní přidala, mělo by to katastrofální důsledky.
„Aha,“ zamumlala jsem a místo toho jsem tam už dala správnou přísadu. Podívala jsem se na Malfoyův kotlík, kam už nic nepřidával. Měl správný odstín rudé. Během chvilky jsem dodělala i svoji část, která byla ve výsledku čisťounce bílá. Pomocí starého známého kouzla Wingardium leviosa jsem pak odlevitovala můj kotlík k druhému a jeho obsah do něj vylila. Výsledná barva byla karmínová.
„To už jste hotovi?“ ozval se Snape ode dveří. Buď tu má skrytou kameru, nebo učitelský radar na dokončenou práci, protože jinak by nemohl mít tak perfektní načasování. Ledaže nás přišel zkontrolovat, jestli jsme se tu nepozabíjeli.
Snape přistoupil ke kotlíku a podíval se na jeho obsah. Vařečkou ho několikrát zamíchal a trochu nasál lektvarové výpary. Pak zvednul hlavu a shlédnul tabuli. Nakonec se zadíval na nás dva a chvíli mezi námi těkal pohledem.
„Který z vás to vymyslel?“ zeptal se.
Malfoy se nadechnul, aby něco řekl. Pravděpodobně se pokusí připsat si moje zásluhy.
„To ona,“ kývl hlavou ke mně. Tak jsem se v něm možná spletla.
„Pět bodů pro Nebelvír,“ odměnil mě. Čekala jsem, že pak už nás nechá jít, jenže on pokračoval. „A dalších pět bodů pro každého z vás za spolupráci. Tady vidíte, že když místo hádání a přetahování se o přísady jednou za čas spolupracuje, tak z vás vypadne něco dobrého. A teď oba dva běžte.“ To bylo zvláštní. Měla jsem ze Snapea takový zvláštní pocit. Skoro jako kdyby se nás snažil usmířit nebo tak něco.
Když jsme vycházeli z učebny, tak nás Snape zarazil. „A kdo z vás nezískal tu kost Karkulinky?“
Zvedla jsem ruku. Následně ke mně přišel a něco mi podal. Podívala jsem se na to a zjistila, že je to ta kost.
„Děkuji,“ poděkovala jsem mu. Teď se konečně zbavím těch schopností. „A na shledanou.“
„Hele, Malfoyi,“ oslovila jsem ho, když jsme pak byli oba dva venku a dveře za námi byli zavřené. Tím zdržením přede mnou získal tří krokový náskok. Zastavil a otočil se. V tu chvíli jsem netušila, že nás i přes tyhle zavřené dveře Snape slyší.
„Co je zase?“ pronesl svou dneškem oblíbenou otrávenou větu.
„Díky,“ řekla jsem mu. „Za to jak si mě tam zarazil, než jsem udělala tu chybu.“
Pokrčil rameny. „Nedělal jsem to kvůli tobě. Je mi jedno, kdyby ti to bouchlo přímo do obličeje. Mě šlo o to, abychom ten lektvar nemuseli dělat kvůli tvojí blbosti celý znova.“
„Jak myslíš,“ pronesla jsem. „Ale možná jsi dneska jenom ukázal svoji lidskou stránku.“
Malfoy si odfrkl a obrátil se ke mně zády. Chystal se odejít chodbou, ale pak se znovu zarazil. „Hele,“ řekl mi. „To, že jsme dneska společně udělali jeden lektvar, ještě neznamená, že teď se budeme nějak kamarádit. Všechno bude tak jako dřív.“
Protočila jsem oči nahoru. „Nedělej si starosti,“ uklidnila jsem ho. „Ty budeš v mých očích vždycky jenom rozmazlený fracek a slizký hajzl.“
„A ty budeš zase vždycky jenom parchant.“
„Vymysli si už lepší nadávky. Opakuješ se, tohle si mi dneska už jednou řekl,“ informovala jsem ho.
„A ty si mi zase už dneska jednou řekla, že jsem fracek, takže si nemáme co vyčítat.“
„Ne,“ namítla jsem. „Já jsem předtím řekla, že jsi spratek.“
A s těmi slovy jsem se otočila na neexistujícím podpatku a odešla jsem nahoru do svojí společenské místnosti s úsměvem na rtech. Netušila jsem, že za dveřmi učebny se skrývá Snape, který se pobaveně usmívá, protože jsme mu připomněli jeho školní léta a jeho přátelství s rudovlasou dívkou.
„Jak šel trest?“ zeptal se mě Harry.
„Docela fajn,“ usmála jsem se na něj. „Získala jsem deset bodů pro Nebelvír a setřela jsem Malfoye.“
„Ty jo, takový tresty chci taky,“ prohlásil Ron.
Pak jsem si vzpomněla na něco, co jsem chtěla udělat a zamířila jsem nahoru do ložnice. Tam jsem vzala deník a začala jsem do něj psát.
Nazdar!
Po chvilce se objevila odpověď. Ahoj. Dnes zníš trochu naštvaně, Rebeko.
Ihned jsem začala naštvaně rýt do papíru odpověď. A divíš se? Ono mi dneska došla taková maličkost.
Jaká?
Že seš lhář a celou dobu víš, že jsem Kate a ne Rebeka.
Tentokrát jsem musela chvilku čekat na odpověď. Nebo se mi to jenom zdálo?
Popravdě, já nejsem ten, kdo začal hrát, že je někdo jiný. Já jsem tě v tom jenom nechal.
Nechal si mě, ať tu hraju divadýlko a dělám ze sebe blbce!
Dobře, omlouvám se. Tak nyní budeme hrát s otevřenými kartami a začneme od začátku. Moje jméno je Tom Rojvol Raddle.
Já jsem Katherine Beckerová.
Těší mě.
Protočila jsem oči nahoru. Zas tak dopodrobna tu komedii se seznamováním hrát nemusíme, když ty už toho o mně víš hodně od Rebeky.
Tak se zeptej ty na něco mě.
Jak to, že si s tebou můžu takhle psát?
Když jsem byl v pátém ročníku, tak jsem vytvořil tento deník. Vložil jsem do něj své vzpomínky a myšlenky. Měl jsem v plánu, že by mohl pomoci někomu, jako jsem já.
Zamračila jsem se. Jak to myslíš?
Ty jsi jako já.
Pořád nechápu.
A pak se tam objevila jeho odpověď. Taková, kterou jsem nečekala a která byla šokující.
Jsem bilokant.