Další ráno jsem opět napsala Tomovi. Psala jsem mu už večer, ale neodpovídal. Bylo několik možností. Buď čerpá síly, courá se někde po hradě nebo trucuje, ačkoliv mě nenapadá proč. Ráno jsem mu napsala: Kde jsi včera byl? A ráno mi už konečně odpověděl: S tebou v knihovně.
A pak? Někam jsi najednou zmizel.
Já vím. Objevil se tam najednou… Harry to byl, že ano? Nevšiml jsem si, že jde za tebou. Když pak ke mně přišel, tak jsem reflexivně přešel do jeho mysli.
Tak proč, když jsem pak oslovila Harryho tvým jménem, ses neozval?
Už jsem tam nebyl.
Na tohle znám jeden krásný výraz: Cože?
Taky to nechápu. Neumím si to vysvětlit. Tohle by se mi stalo, kdybych se pokusil vstoupit třeba do tvojí mysli a ty by ses bránila. Jenže tam jsem žádný odpor nenacházel. Odpor bych pocítil a mohl bych proti němu bojovat. Jenže tam nebyl. Dostal jsem se do jeho mysli, všechno vypadalo v pořádku. A najednou jsem byl… pryč.
Já to pořád nechápu.
Je to dost složité.
„Už zase píšeš?“ ozvala se z vedlejší postele nalevo od mojí. „Vždyť tohle děláš každé ráno.“
Podívala jsem se na Levanduli. „Rozvíjím svůj literární talent,“ pokrčila jsem rameny.
„Jasně,“ pronesla Levandule a otočila se na druhý bok.
Napravo od mojí postele začala Hermiona vstávat. Podívala jsem se na budík. No jo, byl už docela čas vstávat. Takže jsem nakonec i já vylezla z postele.
Po ranní hygieně jsem se během oblékání obrátila na Hermionu. „Pamatuješ na tu naší včerejší sázku?“ zeptala jsem se jí a natáhla jsem si na sebe sukni.
„Jistěže ano,“ odpověděla mi, zatímco si zapínala knoflíky od košile.
„Tak už jsem ji vyhrála,“ oznámila jsem ji a musela jsem se ovládat, abych se přitom neusmála.
Hermiona, která si právě přes hlavu přetahovala svetr, se zarazila někde mezi otvorem pro levou ruku a otvorem pro hlavu. „Cože?“ vyšlo zpod svetru.
„V noci jsem se byla projít,“ vysvětlila jsem si a přitom jsem si oblékla plášť. Pak jsem se sehnula a zpod postele jsem vyndala tlustou knihu. Včera jsem si ji ještě před spaním stihla prohlédnout. Nyní jsme ji podala Hermioně.
Ta si ji ode mě vzala a hned v ní začala listovat. A když narazila na stránku s mnoholičným lektvarem, zarazila se a začala číst.
„Je to docela náročný,“ podotkla jsem a přehodila jsem si přes rameno brašnu s učebnicemi.
Hermiona zvedla hlavu. „Jo, to je.“ Nakonec knihu zaklapla a dala si ji do svého batohu s učebnicemi, který si následně dala na záda.
„Napadá tě, kde bychom to mohli připravovat?“
Hermiona se zamyslela. „Někde, kam nikdo moc nechodí…“ A zatímco přemýšlela, tak jsme vyšly z ložnice.
„Zeptáme se kluků,“ navrhla jsem. A těsně předtím, než jsme prošly otvorem v portrétu, jsem se ještě rozhlédla po společenské místnosti. Ne, Harry s Ronem tam nebyli. „Třeba o něčem budou vědět,“ pověděla jsem jí a také jsem prošla portrétem.
„Jo,“ přikývla. Pak se mě zeptala: „Napadlo tě, čím ten nápis pan Neznámý napsal?“
„Nebo paní Neznámá,“ opravila jsem ji.
„Nebo slečna Neznámá,“ doplnila Hermiona.Pak zavrtěla hlavou. „To je jedno. Prostě přemýšlela jsi nad tím, čím je ten nápis napsaný?“
„Nějakou červenou barvou.“
„Mě napadla krev,“ prohlásila.
„Krev?“ Zarazila jsem se. „Myslíš tu krev, která proudí v žilách?“
„Tam se většinou krev nachází.“
„Ale to by bylo takový… moc brutální a morbidní.“
„Jakoby zkamenění kočky bylo mírumilovné.“
„Jo, jenže kdyby to byla vážně krev, tak se musela někde objevit. Co když patří té kočce?“
„Je to možný. Ale zase kdyby to byla vážně kočičí krev, tak ji musel získat ještě předtím, než zkameněla. A to by buď utekla, nebo mňoukala, že bychom ji slyšeli o těch pár pater níž.“
„Kdo ví, jak to z ní dostal. Nebo dostala,“ doplnila jsem se.
„Mohl třeba použít Pertrificus totalus,“ navrhla.
„Jo, nebo něco jinýho. Přidáme to na seznam věcí, na které se Malfoyové zeptáme.“
Konečně jsme sešly ty dlouhé schody od nebelvírské společenské místnosti do Vstupní síně. Někdy mě vážně štve, že to máme tak daleko. Ale pořád je to lepší teď po ránu, když nemusím ty hnusný schody jít nahoru.
„Ale něco bychom mohli udělat s tím nápisem,“ navrhla jsem, když jsme vcházely do Vstupní síně.
„Co přesně myslíš?“ zeptala se mě.
„Nějak zjistit, co to je,“ řekla jsem jí.
„Ho histit?“ zeptal se Ron s plnou pusou, když jsme si sedaly vedle něho a Harryho.
Hermiona se na něj znechuceně podívala. „Napřed polkni a pak mluv, Ronalde.“
Ron se zamračil a pokoušel se spolknout obsah svých úst, ale bylo tam toho příliš moc.
„Myslím,“ ozval se Harry „že se chtěl zeptat, co zjistit.“
„Přemýšlely jsme o tom, čím je ten nápis napsaný.“
„Barvou,“ odpověděl Ron, jehož ústa už byla prázdná.
„Uvažujeme o krvi,“ vysvětlila jim Hermiona. „Jenom nevíme o jaké. Lidská nebo kočičí.“
„Kdyby to byla lidská, tak ji někde museli získat,“ uvažovala jsem.
„Třeba ten někdo použil svoji vlastní krev,“ navrhl Harry.
„A podle toho bychom mohli zjistit, kdo to napsal.“
„Existuje nějaký způsob, jak to zjistit z krve?“ zeptal se Ron.
„Ššt,“ zasyčela na něj Hermiona.
Nechápala jsem, co tím myslí, ale vzápětí jsem to zjistila. Za mými zády se ozval Oliverův hlas: „Ahoj. Har- vy jste se právě bavili o krvi?“
„Ne,“ vyhrkla jsem hned odpověď.
„Nejspíš ses jenom přeslechl,“ vysvětloval mu Harry. „Ron mluvil o mrkvi.“
„Aha,“ řekl Oliver. „Jo, tohle jsem ti chtěl říct, Harry. Neviděl jsi někde Daisy?“
„Ne,“ zavrtěli jsme hlavou.
„Sakra,“ zaklel Oliver. „Zápas je už zítra a ona není od včerejška k nalezení.“
„Třeba má trému z prvního zápasu,“ navrhla jsem.
„Určitě se najde,“ uklidňovala ho Hermiona.
„Snad jo. Tak se zatím mějte,“ rozloučil se s námi a odešel.
Když byl v dostatečné vzdálenosti, tak jsme pokračovali v rozhovoru.
„Takže zpátky k té krvi,“ začal Harry, ale přerušila jsem ho.
„Myslíš k mrkvi.“
Harry se ušklíbl, ale jinak moji poznámku ignoroval. „Takže existuje nějaký způsob, jak zjistit něco o té krvi?“
„Když to dokážou mudlové, tak určitě bude i nějaký způsob napsaný v knihovně,“ prohlásila Hermiona.
Ron se na Hermionu udiveně podíval. „Tohle mudlové vážně dokážou?“
Hermiona protočila oči a ignorovala Rona. „Takže já pak zajdu do knihovny a kouknu se po nějakém způsobu, jak to zjistit z krve.“
„Ale stejně budeme muset získat nějak ten vzorek ze zdi. Snad nebude vadit zaschlá. Jenom musíme vymyslet způsob, jak zabavit Filche. Od nalezení jeho kočky tam pořád hlídkuje.“
Sklonila jsem hlavu a podívala jsem se do talíře, zatímco jsem vymýšlela plán, jak ho zabavit. Mohli by mi v tom pomoct dvojčata Weasleyovi.
Harry mezitím otočil hlavu a podíval se k učitelskému stolu. „Teď je tady,“ pronesl, jakoby se nic nedělo.
„Co?“ vyhrkla jsem. Podívala jsem se ke stolu a vážně tam byl. Sice neseděl u stolu, ale o něčem se bavil s Prýtovou. Nechala jsem svoji snídani snídaní a začala jsme vstávat od stolu.
„Kam jdeš?“ ptal se mě Harry.
„Nechci propásnout příležitost,“ vysvětlila jsem mu v rychlosti.
„Za chvíli máme lektvary,“ namítla Hermiona.
Pokrčila jsem ramena. „Tak se z toho zkusím nějak vykecat,“ zavolala jsem na ně, ale to už jsem mířila pryč ze síně. Na schodech už jsem se rozeběhla. Nechtěla jsem marnit čas. Kdo ví, kdy se Filch vrátí. Chodba s nápisem byla naštěstí prázdná. Většina lidí už teď byla na snídani nebo mířila na hodiny.
Nápis byl na zdi ve výšce těsně nad mojí hlavou. Ten, kdo to tam psal, musel se kvůli tomu natahovat nebo to psal ve výšce svých očí? Někdo malý by tam těžko dosáhnul. I když na druhou stranu jsme na škole čar a kouzel. Určitě na to existuje nějaké kouzlo. Každopádně já jsem to nadnášecí kouzlo nepotřebovala. Stačilo mi jen natáhnout ruce nahoru.
Z brašny jsem vytáhla malý nožík, který používám na krájení přísad do lektvarů. Zároveň jsem vyndala i jednu lahvičku a kousek z nápisu jsem seškrábala dovnitř. V tu chvíli jsem si připadala jako z nějakého kriminálního seriálu. Ještě mi chybí bílý plášť a můžu se jít postavit do nějaké laboratoře, kde bych zkoumala vzorky DNA.
Jakmile jsem odškrábala skoro celou nožičku písmena R a zaplnila jsem tak minimálně čtvrtinu lahvičky, zazátkovala jsem ji a všechno jsem uklidila do brašny. Ještě jsem se rozhlédla po chodbě, jestli mě někdo neviděl. Nikde nestál žádný člověk, který by mě pozoroval, ale přeci jen jsem zpozorovala nějaký pohyb. Popošla jsem o pár kroků blíž k oknu.
„Zajímavé,“ pronesla jsem, zatímco jsem pozorovala asi dvacet pavouků snažících se protlačit prasklinou v okenní tabulce. Tohle bylo na pavouky velmi nezvyklé.
Nakonec mě z pozorování pavouků vyrušilo zazvonění. Kruci, přijdu na lektvary pozdě. Budu se muset u Snapea spolehnout na moji schopnost to ukecat. Ale stejně by nebylo moc dobré ještě více protahovat moje zpoždění. Vykročila jsme proto k odchodu odsud, ale moje noha šlápla do něčeho mokrého.
Podívala jsem se na zem. Na zemi byla kaluž stejně jako předevčírem. Ten den tu byla také kaluž. Právě tenkrát jsem si tam omyla ruce, které byly… od barvy. Podívala jsem se nahoru na nápis. To, co jsem měla na prstech, bylo to, čím byl psaný nápis. Otřásla jsem se odporem. Brr, možná jsem měla na prstech cizí krev. Anebo byla možná moje. Třeba tehdy Malfoyová použila mou krev. Nebo možná svou anebo možná oboje. To nám řekne až ten lektvar. Stejně se mi pořád nelíbí ten pocit, že nevím, co se dělo s mým tělem. Až budeme mít ten mnoholičný lektvar, tak mi to všechno poví.
Byla jsem zamyšlená natolik, že jsem pořádně ani nevnímala, kam jdu. Moje nohy samy šly cestu do sklepení. Proto jsem si ani nevšimla, že jsem sešla o patro níž a také proto jsem přeslechla zvuky kroků vycházející zpoza rohu. Následkem toho jsem do někoho vrazila a osud má nejspíš smysl pro humor, protože to byla právě Rebeka Malfoyová.
„Ty!“ vyhrkla jsem.
„Já…“ Malfoyová se zdála trochu zaskočená. „Já jsem nechtěla. Promiň.“
„Ty…“ Zarazila jsem se. „Ty se mi omlouváš?“ Někdo z rodiny Malfoyů se umí omlouvat?
„Ano,“ přikývla. „Já jsem vážně nechtěla. Neviděla jsem tě.“
„Ne, to… nic se nestalo,“ mávla jsem nad tím rukou. Proč se chová tak, jak se chová teď? „Hele, cos dělala ten den, jak byla hostina? Někam jsi odešla. Kam?“ zeptala jsem se. Ani jsem pořádně nedoufala, že mi odpoví. Ale aspoň jsem to chtěla zkusit. Od hostiny jsem ji nezahlédla. Kromě toho se teď chovala divně. Třeba vypila nějaký lektvar, který z ní udělal… tohle.
„Já…“ zakoktala se a podívala se na mě. V těch očích byl strach, ale netuším, kde se tam vzal. Nikdy předtím jsem ji tak neviděla se chovat. Nikdy předtím jsem ji neviděla tak vyděšenou a zranitelnou.
„Děje se něco?“ Pokusila jsem se působit mile a vykročila jsem o krok blíž. Mile to asi moc nepůsobilo, protože o krok couvla.
„Hele, mě se bát nemusíš,“ pokusila jsem se jí vysvětlit a udělala jsem ještě krok blíž k ní. Místo toho znovu udělala krok dozadu a založila si ruce na prsou. Chtěla jsem s ní navázat oční kontakt, třeba by ji to uklidilo. Jenže ona se místo toho podívala do země a můj pohled spočinul na její ruce. Jeden rukáv se trochu vyhrnul a odhalil tak její zápěstí. Zahlédla jsem tam něco, co tam nepatří.
„Co je tohle?“ zeptala jsem se ji a natáhla jsem k ní ruku. Než stihla ucuknout, tak jsem ji chytla za ruku a otočila jsem ji dlaní vzhůru. Druhou rukou jsem jí vyhrnula rukáv a odhalila jsem tak zbytek té věci. Většina dívek nosí náramky nebo hodinky, jenže ona tam místo toho měla bílý obvaz.
„Ty…“ Jako první mi na jazyk přišlo, jestli se sama řeže, ale včas jsem se zarazila. To by nebylo vhodné. Místo toho jsem se zeptala: „Tohle ti někdo udělal?“
Nejprve váhala, ale nakonec pozvedla hlavu a podívala se na mě. Přitom jsem si povšimla slz v jejich očích. Přikývla.
„Kdo?“ vyhrkla jsem.
Možná jsem to na ni neměla tak vyhrknout, protože jejímu klidu to moc nepřidalo. Spíš to byla poslední kapka. Vytrhla se z mého sevření a než jsem stihla něco udělat, tak se rozeběhla chodbou pryč. Ještě jsem přitom stihla zaslechnout její slova: „Jako kdybys to sama nevěděla.“
Zmatená jsem tam stála asi ještě minutu a snažila jsem se přijít na to, co se právě stalo. Byla jsem v pokušení o tom ihned napsat Tomovi, ale zarazila jsem se. Už tak mám zpoždění. No jo. Hodina lektvarů. Sakra.
Rozeběhla jsem se chodbou dolů. Vstupní síní, která byla prázdná, jsem proběhla jako vítr. Zastavila jsem se až těsně přede dveřmi do učebny lektvarů. Nepůsobila by dobře, kdybych tam najednou vtrhla. Místo toho jsem pomalu otevřela dveře.
„Dobrý den, pane prof…“ zarazila jsem svoji omluvu uprostřed věty. Snape tam nebyl. Místo toho tam bylo neobvykle rušno. Všichni se o něčem bavili.
Zamířila jsem ke svým přátelům, kteří jako jedni z mála zaznamenali můj příchod. „Co se stalo?“
„Našli další zkamenělou,“ vysvětlila mi Hermiona, zatímco míchala lektvar.
„Našli… co?“ zeptala jsem se zmateně. „Koho?“
„Alice Diggory. Z Mrzimoru.“
Kruci. Je rozdíl mezitím, když zkamení školníkova kočka a když zkamení vaše spolužačka. S Alice jsme si sice nebyly moc blízké. Byla to prostě spolužačka, se kterou se pozdravíte, půjčíte si učebnici nebo zápisky, bavíte se s ní o přestávce, ale jinak nic víc.
„Kde ji našli?“
„Někde v nějaké chodbě u jejich společenské místnosti. Prý si šla večer pro něco do kuchyně.“
„Takže ji Malfoy musel zaskočit někde na chodbě,“ doplnil Ron potichu, aby nás nikdo nezaslechl. Stejně byl v celé třídě dost velký hluk a navíc jsme byli v rohu, kde na nás nebylo pořádně vidět. A všem jsme byli ukradení.
Hermiona se na něj zamračila. „Nevíme, jestli to byl on.“
„Jo,“ souhlasil Harry. „Kate pořád prosazuje jeho ségru.“
„Nemyslím, že to byla ona,“ prohlásila jsem.
Harry se na mě podíval. „Ale vždyť pořád tvrdíš, že…“
„Já vím, co tvrdím,“ přerušila jsem ho. „Ale před chvíli jsem na ni narazila. Byla docela vyděšená. Zkusila jsem se jí zeptat na tu hostinu, ale to ji vyděsilo ještě víc. A pak jsem si všimla, že má obvázané zápěstí.“
„Takže ta krev bude její,“ doplnil mě Ron.
Přikývla jsem. „Já si myslím, že to byl Malfoy. Možná ji nějak využívá. Třeba je k tomu potřeba krev Zmijozelova dědice a nechtělo se mu použít vlastní.“
„Hele,“ ozvala jsem se. „Kde je vlastně Snape?“
„Před chvílí sem přiběhla jedna mrzimorská prvačka s tím, že je Alice zkamenělá. Vypadala docela vyděšeně. Nejspíš rovnou odtamtud běžela za nejbližším profesorem. Snapea to tak vykolejilo, že nám zapomněl zadat práci. Takže máme volnou hodinu.“
„Super,“ zaradovala jsem se. „Ale proč potom Hermiona dělá nějaký lektvar?“
Hermiona zvedla hlavu od krájení lístků Svítivky Ovíjivé. „Našla jsme ten lektvar s tou krví,“ vysvětlila mi.
„Tak se do toho rovnou pustila,“ oznámil mi Harry. „Tady jsou stejně všichni příliš mimo z Alice, že si toho nikdo nevšimne.“
„To je fajn.“ Vyndala jsem z brašny lahvičku se zaschlou krví a položila jsem ji před Hermionu. „Jak jsi to tak rychle našla?“
„Když Snape odešel, tak jsem koukala, jestli tu nemá někde nějaké učebnice lektvarů. A v jedné skříni jsem našla pár starých učebnic lektvarů. Tahle je pro třetí ročník,“ ukázala na přebal. „Byly tam ještě dvě učebnice pro šestý ročník, z toho jedna z nich byla počmáraná. Podívala jsem se do obsahu a lektvar pro zjištění materiálu byl jenom v téhle.“
Nakoukla jsem do učebnice a pročetla jsem si postup a efekt lektvaru. Oproti jiným lektvarům v učebnicích byl popis efektu lektvaru delší než jeho postup. Bylo tu totiž dopodrobna popsané, jaký materiál znamená jakou barvu. Tenhle lektvar totiž funguje tak, že se dovnitř vhodí daná věc a lektvar pak změní barvu. Šedivá barva znamená kov, červená barva je krev, stříbrná stříbro, zlatá zlato a tak dále… Ještě je tu jedna vymoženost, že pro přesnější zjištění lektvaru, se dají přidat nějaké přísady. Takže lektvar budeme muset v jedné fázi odlít a pokračovat u obou zvlášť. Jeden lektvar nám tak zjistí, jestli je to opravdu krev a druhá nám potvrdí, jestli je opravdu lidská.
„A co když sem přijde Snape a vynadá nám, že si tu děláme lektvar bez jeho svolení?“ zeptala jsem se.
„Právě proto jsem se do toho nechtěla pouštět,“ poznamenala Hermiona. „Jenže mě ti dva přesvědčili.“
„Tak nějak jsme se rozhodli spolehnout na tebe,“ vysvětlil mi Harry.
„Na mě?“ zopakovala jsem.
„Jo,“ přikývl Harry. „Spoléhali jsme na to, že přijdeš dřív než Snape. A potom tu přípravu lektvaru svedeme na tebe.“
„A pak se divíte, proč se tak často dostanu do problémů,“ zamumlala jsem a začala jsem pomáhat Hermioně s přípravou. Společně nám to šlo rychle. Rychle jsem pochopila v jaké fázi přípravy je nyní lektvar a plynule jsem navázala. Nakonec jsme stihly lektvar dokončit během půl hodiny. Pak nastala ta očekávaná zkouška.
Do jednoho lektvaru jsme nasypaly trochu barvy anebo krve. Původně měl lektvar průhlednou barvu, připomínal tak vodu, ale po přidání lektvar nejprve zoranžověl a pak přešel do odstínu křiklavě červené.
„Takže máme jistotu, že to je krev.“
„Jakou barvu by to získalo, kdyby to byla barva?“ optal se Harry.
Hermiona se podívala do učebnice. „Barvy to neumí. Takže by zůstal stejný, nezměnil by se.“
„Fajn, tak jdem na druhou část.“ A jak jsem řekla, tak jsem přisypala krev do druhého lektvaru. Tentokrát zmodral.
„Co znamená tohle?“ zeptal se Ron.
„Lidská,“ odpověděla mu Hermiona, když se podívala do učebnice.
„Takže je její,“ prohlásila jsem. Možná jsem to řekla až moc nahlas. Dostala jsem totiž potom takový divný pocit, že nás někdo pozoruje. Zvedla jsme hlavu a rozhlédla jsem se po učebně. Opravdu nás někdo sledoval. Blonďák s šedýma očima. Jak dlouho nás sleduje? Zaslechl něco z toho, o čem se bavíme? Možná byla blbost dělat lektvar v takhle přeplněné třídě.
Veškeré moje úvahy přerušilo zazvonění ohlašujíc konec hodiny. Naše skupina se spěšně dala do uklízení, zatímco zbytek se hrnul ven ze třídy. O pár minut později jsme dělali to samé a mířili jsme přitom přímo do učebny přeměňování. Ta už byla zaplněná Havraspárem a Nebelvírem, když jsme tam přišli a na nás zbyly místa za Nevillem a dvojčaty Patilovými.
„Člověk by řekl, že po té hodině kecání už jim dojdou témata,“ poznamenala Hermiona.
„Jenže předtím tam byl jenom Zmijozel, se kterým se nedá bavit,“ prohlásil Ron. „Ale s Havraspárem se dá.“
Parvati, která nás slyšela se na nás otočila a pověděla nám: „Navíc máme nové téma. Našla se další oběť.“
„Cože?“ vyhrkli jsme společně.
„Jo,“ potvrdila to Padma. „Je od vás z Nebelvíru ze třetího ročníku. Nejspíš taky šla do kuchyně. Našli ji kousek od Alice. Vlastně to bylo skoro za rohem. A navíc byla v takové poloze… No, myslím, že se tomu útočníkovi snažila utéct.“
„A kdo to teda je?“ zeptal se Harry.
„Daisy Leroyová,“ odpověděla nám.
„Tak proto ji nemohl Oliver najít,“ prohlásila jsem.
„Jo, ale uvědomuješ si, co to teď pro tebe znamená?“ zeptala se mě Hermiona.
„Co?“ Podívala jsem se na ní zmateně.
Místo ní ale odpověděl Harry. „Teď budeš muset ty nastoupit na místo střelkyně v zítřejším zápasu.“