Podívala jsem se z okna. Ze svého pokoje jsem měla výhled přímo na ulici. Je už večer, ale venku ještě běhalo několik dětí z dětského domova, kde žiji již od dob, kdy jsem byla malá. Nikdo neví, kdo jsou moji rodiče. Našli mě v jednom zničeném domě, když mi byl asi rok. Díky tomu ani nikdo neví, kdy mám narozeniny. Kdysi vychovatelky v našem sirotčinci rozhodly, že je budou slavit v den, kdy mě nalezli. Takže moje narozeniny se slaví v den, kdy je Halloween. Oslava tady v sirotčinci není nic moc, ale vychovatelky se snaží, aby to tady alespoň nějak připomínalo rodinu. Upeče se jednoduchý dort, na kterém je vždy jen jedna svíčka, protože nikdy není dostatek svíček, aby se každému dítěti na narozeniny dávalo tolik svíček, kolik je mu let.
Loni v říjnu jsem oslavila jedenácté narozeniny a jako každý rok jsem si přála jednu jedinou věc: odejít odsud. Neměla jsem život tady ráda. Nedokázala jsem se tu s ostatními moc skamarádit, většina si myslela, že jsem divná.
Když mi bylo šest let, tak jsem se trochu nepohodla s jednou holkou. Jmenovala se Valerie. Byla o tří roky starší než já. Už od začátky jsme si nepadly do oka. Nikdy jsme se spolu moc nebavili. Do té doby jsem se tu s každým kamarádila a nejspíš právě kvůli tomu mě Valerie neměla ráda. Soupeřily jsme o jejich pozornost, předháněly jsme se, kdo z nás je oblíbenější. Bylo to dětinské, ale bylo nám teprve šest let. Postupně jsme si začaly dělat naschvály. Nejdřív to nebylo nic zvláštního, schovávaly jsme si navzájem věci a podobně.
Jednou jsem to ale přehnala. Podařilo se mi potají vyslechnou rozhovor vychovatelek o ní. Byla odebrána matce, která byla alkoholička. Původně jsem si to chtěla nechat pro sebe, ale nevydržela jsem to a pověděla jsem to svojí nejlepší kamarádce Annie. Slíbila mi, že si to nechá pro sebe, ale bohužel nenechala.
Seděla jsem v klubovně a hrála jsem s ostatníma karty, když přiběhla do klubovny Valerie. V klubovně byla zrovna většina dětí z domova a dívala se na starou televizi. Když vešla Valerie, všichni se na ni podívali. Měla rudé tváře a v očích slzy. Přelétla očima po místnosti a našla mě. Několika kroky přešla ke mně. Nevěděla jsem vůbec, co se jí stalo, a proto jsem byla překvapená, když vymrštila ruku a vlepila mi facku.Zmateně jsem se na ní podívala a třela si přitom tvář.
„Šílíš? Co to do tebe vjelo?“
„Musíš se ptát? Copak nejsi spokojená? Musela si všem rozhlásit, že moje máma je opilec?“ křičela na mě. Napřed jsem to nechápala, ale pak jsem se podívala na Annie, která se na mě dívala omluvným pohledem. V tu chvíli mi došlo, co se stalo. Podívala jsem se na Valerii.
„Řekla jsem to jenom Annie a nikomu dalšímu.“ bránila jsem se.
„Nelži! Vždyť, tohle si přesně chtěla. Aby tě všichni ostatní brali jako tu báječnou, zábavnou, dokonalou Kate, která je všemi oblíbená a s každým kamarádí. Bála ses, že by mohli mít radši mě a proto si se snažila najít na mě nějakou chybu. Tak se ti to povedlo. Můžeš si gratulovat.“
„Tohle, ale vůbec nechci. Nesnažila jsem se najít nějakou tvoji chybu. Jenom jsem náhodou včera večer slyšela, jak se o tobě vychovatelky baví.“
„Lžeš! A abys věděla, tak mě nevadí, že je moje máma v jednom kuse opilá. Alespoň mám nějaké rodiče i když nejsou dokonalí. To ale ty říct nemůžeš, co? Nikdo o tobě nic neví. Kdo ví, co jsi vůbec zač. Nemáš ani svoje vlastní příjmení, úřady ti přidělili, že budeš Beckerová. Já nějakou rodinu mám ale ty nemáš nikoho.“ Věděla jsem, že má pravdu a to mě štvalo už od doby, co pamatuji. Záviděla jsem ostatním, když je přišel někdo navštívit.
Když to teď Valerie říkala, projel mnou vztek. Nesnášela jsem ji za to, co říkala. Rozmáchla jsem se rukou a chystala jsem se jí praštit. Valerie věděla, co zkouším a nechala mě. Ona byla starší a v případě rvačky nade mnou snadno vyhraje. Pokusila jsem se ji uhodit, ale ona moji ruku chytila ještě dřív, než jsem se jí stihla dotknout. Byla jsem frustrovaná, že jsem ji nemohla ublížit za to, co řekla. Vítězně se na mě ušklíbla. Pokusila jsem se vymanit ruku z jejího sevření, ale držela mi ji pevně. Druhou rukou jsem se rozmáchla, ale opět se mi vyhnula.
Nemyslela jsem na nic jiného, než na to, jak bych ji mohla ublížit. Představila jsem si, co by se stalo, kdybych měla velkou sílu. Odhodila bych ji dozadu, až by narazila do knihovny. Viděla jsem ve svých představách, jak leží mezi rozbitými kusy knihovny a zmateně kouká, co se děje.
Na těle jsem ucítila chlad a naskočila mi husí kůže. Začala jsem se třást, ale nic z toho jsem nevnímala. Myslela jsem jenom na to, jak Valerie letí dozadu a naráží do knihovny. Najednou se to stalo skutečností.
Aniž bych ji nějak odhodila, strčila do ní nebo udělala jakýkoliv jiný pohyb, ona odletěla dozadu. Bylo to jako kdyby jí někdo neviditelný odhodil. Narazila zády do knihovny a ta se pod tlakem nárazu začala bortit. Valerie spadla na zem a vedle ní dopadaly kusy rozbité knihovny.
Všechno to bylo jako ve zpomaleném filmu. Neslyšela jsem nic, ani reklamu v televizi a ani hluk kolem. Stála jsem tam jako solný sloup a nevnímala jsem, jak ostatní pospíchají k Valerii, která ležela zničená na zemi. Jenom jsem koukala nepřítomně před sebe i ve chvíli, kdy přiběhli do místnosti vychovatelky.
Začala jsem vnímat teprve, až když mi Annie položila ruku na rameno. Jako jediná se nevěnovala Valerii a všímala si mě. Donutila mě abych se posadila.
Nikdo tenkrát nedokázal vysvětlit, co se stalo. Neměla jsem takovou sílu, abych dokázala Valerii odhodit. Valerie z toho vyvázla akorát se zlomenou rukou a lehkým otřesem mozku. Od té události se mi raději vyhýbala, stejně jako ostatní. Mysleli si, že jsem divná. Možná se mě i někteří báli. Když mi bylo devět, Annie zaslechla, jak se o mě baví dva malí čtyřletí kluci. Podle Annie, říkali něco o tom, že dokážu hýbat věcmi, aniž bych se jich dotkla, být neviditelná, létat, mám nadpřirozený sluch a zrak. Všechno to jsou výmysly, nikdy se mi nepodařilo znovu někým nebo něčím pohnout, ačkoliv jsme to s Annie zkoušeli.
Byla tu jedna věc, která byla zvláštní a o které jsem Annie neřekla. Opakovaně se mi zdálo o jednom klukovi. Byl asi tak stejně starý jako já. Měl stejně jako já zelené oči, ale na rozdíl ode mě měl černé krátké střapaté vlasy, zatímco já mám rudé dlouhé vlasy. Také měl na očích kulaté brýle, které byly poslepované izolepou.
Občas se i v mých snech objevil malý, tlustý, světlovlasý kluk, který byl asi tak ve stejném věku jako my, zhruba čtyřicetiletý, vysoký, tělnatý chlap s dlouhým knírem a vysoká, hubená, černovlasá, zhruba třicetiletá žena s dlouhým krkem. Byli to většinou takové krátké obrazy, jako třeba černovlasý kluk utíkající před tím tlustým. Ve všech těch snech mi ten černovlasý kluk připadal osamocený.
Tenhle sen se mi zdál i včerejší noc a pravděpodobně se mi bude zdát dnes také. Od té doby, co odešla Annie, se mi o tom klukovi zdá několikrát týdně. Annie se mnou spala ve stejném pokoji už od tří let, dokud ji před rokem neadoptoval jeden mladý pár. S Annie se sice potkáváme ve škole a často k ní chodím na návštěvu, ale už to není takové, jako když spala na vedlejší posteli.
Často jsem teď sedávala u okna a dívala se ven. Někdy jsem si tady četla knížku. Nerada chodím dolů do klubovny, kde jsou většinou ostatní. Pravda je, že mám jenom jedinou kamarádku a tou je Annie. S nikým jiným jsem se nikdy neskamarádila, hlavně kvůli tomu, co se o mě začalo říkat.
Právě jsou letní prázdniny, takže škola není. Většinu času trávím u Annie doma. Její nový rodiče jsou milí lidé, ale nechci jim tam moc překážet. Annie je má ráda, ale jsou spolu teprve rok a já jim nechci překážet. Když je škola, tak je to jiné, to se s Annie vídám ve škole a není na tom nic divného, ale teď, když jsou prázdniny, by bylo divné, kdybych tam u nich byla od rána do večera každý den. Tohle jsou moje první prázdniny, kdy bydlíme s Annie někde jinde a já mám příliš volného času, takže se většinou nudím.
Často chodím do knihovny a půjčuji si tam knížky, protože tak se alespoň nějak můžu zabavit. Bohužel, všechny knížky, které jsem si půjčila, už mám přečtené, takže dnes nemám, co dělat. Snažím se proto zabavit koukáním z okna.
Je 31. července, přesně polovina prázdnin. Většina lidí odjela na prázdniny. Vychovatelky pro nás připravily týdenní výlet pod stan na venkov. Odjet jsme měli za týden. Znamenalo to pro mě, že budu celý týden chodit s ostatními po kopcích a všichni mě budou ignorovat.
Podívala jsem se nahoru na nebe. Dnes celý den pršelo a teď na chvíli přestalo. Některé děti z domova toho využili a vyběhli ven, aby si užili trochu čerstvého vzduchu. Blížící se mraky ale neznamenaly nic dobrého. Podle toho, co jsem zaslechla, když se spolu vychovatelky bavily, se blížila bouře. Venku proto nebylo moc lidí, všichni se pospíchali schovat, dřív než se rozprší. Dole se otevřely dveře a ven vyšla vychovatelka. Neslyšela jsem přes okno, co říkala, ale pravděpodobně je hnala dovnitř, protože děti z domova šly dovnitř.
Podívala jsem na starého budíka, který ležel na mém nočním stolku. Za chvíli měla být večeře. Chystala jsem se sejít dolů, když jsem si dole něčeho všimla. Venku ulicí právě procházel někdo, kdo upoutal mou pozornost. Na člověka byl až příliš vysoký a mohutný. Vypadal jako obr. Měl dlouhou, ježatou hřívu hustých vlasů a štětinaté vousy. Procházel ulicí a nevšímal si, když se několik lidí za ním otočilo.
Předpokládala jsem, že jenom projde kolem našeho domova a půjde dál, ale on vyšel po schodech nahoru a zaklepal na dveře. Mohl normálně zazvonit, ale z nějakého důvodu zaklepal. Kdybych klepala já na dveře, nikdo by to stejně neslyšel, hlavně kvůli hluku, který vycházel z klubovny. Když ale zaklepal tenhle obr, slyšela jsem to až já tady nahoře ve druhém patře.
Zvědavost mě donutila, abych odešla od okna a vyšla ven na chodbu. Sešla jsem o jedno patro níž a zastavila se u schodů. Posadila jsem se na schodech a snažila se něco zaslechnout. Slyšela jsem vychovatelku, jak otevřela dveře. Podle několika hlasitých kroků jsem poznala, že obr vešel dovnitř. Bohužel se mi nedařilo zaslechnout něco z jejich rozhovoru, protože vychovatelka s ním odešla do kanceláře a tak jsem neměla šanci něco slyšet.
Opřela jsem hlavu o zeď a trošku jsem se zasnila. Představovala jsem si, že přišel za mnou, aby mi oznámil, že se nalezli moji rodiče. Představovala jsem si, že moje maminka je nějaká velmi důležitá a známá osobnost a společně s tatínkem mě museli dočasně někde schovat, protože mi hrozilo nebezpečí. Nechali mě proto v jednom domě a zařídili, aby mě tam někdo našel. Ve skutečnosti jsem jim ale celé ty roky chyběla.
Po tváři mi stekla slza. Otřela jsem si ji rukávem svetru. Vzpomněla jsem si, jak závidím těm, za kterými sem někdo chodí a navštěvuje je. Poslední rok mě chodila navštěvovat jenom Annie. Přála bych si, aby za mnou alespoň jednou přišel někdo jiný než ona.
Za sebou jsem zaslechla, jak zavrzal schod. Prudce jsem se otočila. O několik schodů výš stál Alex Johnson, čtrnáctiletý blonďák, po kterém šílely všechny holky v domě ve věku jedenácti až čtrnácti let. Alexovi na nich nezáleželo, záleželo mu pouze na fotbale. Ve škole hrál fotbal za mladší družstvo, většinou hráli proti jiným školám v okolí.
Promnula jsem si oči, snažila jsem se, aby nebylo poznat, že jsem brečela. Rychle jsem vstala a prošla jsem rychle kolem něj nahoru do svého pokoje. Nevím, jestli poznal, že jsem brečela, ale ohlédl se za mnou. Možná mi něco řekl, ale nevnímala jsem nic a neslyšela jsem nic.
Zavřela jsem se ve svém pokoji. Nemáme od dveří klíče, proto jsem vzala židli a dala jí pod kliku. Nechápu proč jsem to udělala, když nikdo by se ke mně nesnažil dostat. Lehla jsem si na postel a zabořila hlavu do polštáře. Brečela jsem a moje slzy pohlcoval polštář.
Myslela jsem jenom na to, jak strašně mi teď chybí rodiče, rodina, kterou nemám. Byla bych ráda i za to, kdybych měla jenom nějakého hodně vzdáleného příbuzného. Kdokoliv kdo by mě přišel navštívit.
Najednou někdo zaklepal na dveře. Posadila jsem se na posteli. Ani jsem neslyšela kroky, jak někdo šel po chodbě. Otřela jsem si slzy a přešla ke dveřím. Dala jsem židli na stranu a otevřela dveře. Přede dveřmi stála vychovatelka, která se na mě usmála.
„Máš tady návštěvu.“