13. kapitola – Narozeniny

Když jsem se zrovna nestarala o košťata, tak jsem se pokoušela zjistit něco o projekci. Bohužel v celé knihovně nebylo nic pořádného o tom. O projekci jsem našla jenom v knize Neexistující schopnosti čarodějů, kde projekci popisovali jako schopnost promítnout svou mysl do někoho jiného a pak tam byl odkaz na nitrozpyt. Vyhledala jsem si proto něco o nitrozpytu, ale je to něco o tom, jak číst komukoliv myšlenky a to je něco jiného než ty moje sny. 

Harry mezitím pilně trénoval famfrpál. Ten starší kluk, se kterým vycházel z kabinetu McGonagallové, je nakonec nebelvírský kapitán famfrpálového týmu a jmenuje se Oliver Wood. Nyní měl Harry třikrát týdně tréninky famfrpálu. Začátkem října přišel také Harrymu do síně dlouhý podivný balíček. Nakonec se ukázalo, že to je Nimbus dva tisíce a že ho dostal od profesorky McGonagallové. Harry má prostě štěstí. 

Po těch dvou měsících strávených na hradě, už jsem si nepřipadala tolik jako nováček. Už jsem věděla, kde co je a hodiny už nebyly tak nudné. Na formulích jsme už probrali světelná kouzla a zvuková kouzla. To byla pro nás dobrá zpráva, protože to znamenalo, že teď jsou na řadě pohybová kouzla, na která jsme se všichni těšili. 

První pohybové kouzlo jsme si zkusili na moje narozeniny. Profesor nás patřičně poučil o kouzle Wingardium leviosa, které způsobuje levitaci předmětů. Několikrát se přitom zmínil, jak je u toho nezbytně důležitá výslovnost. Potom nás nechal vyzkoušet si kouzlo na perech. 

Nikomu ze třídy kromě Hermiony kouzlo nešlo. Té se podařilo bezchybně vyslovit formuli a předvést perfektní švihnutí a přiklepnutí hůlkou. Následně se její pero zvedlo do vzduchu a profesor ji odměnil pěti body pro Nebelvír. 

Ucítila jsem závist. Hermiona byla vždycky ve všem kromě lektvarů nejlepší. Od té doby, co jsme se s ní pohádali ohledně famfrpálu, s námi nemluvila. Zpravidla si sedala do první lavice a já s Harrym a Ronem spíše někam dozadu nebo doprostřed. Poslední dobou mě ale Hermiona z mně neznámého důvodu vytáčela tím svým neustálým hlášením. Občas si z ní kvůli tomu zmijozelští utahovala. Když jsem jednou viděla Pansy, jak paroduje její neustále zvednutou ruku, musela jsem se kousnout od jazyka, abych potlačila smích. Netuším proč mě Hermiona tolik štvala. Prostě jsem si s ní nějak nesedla. 

A právě v tuhle chvíli, kdy to vypadalo, že ona jediná to kouzlo zvládne, jsem pocítila nutkání ukázat jí, že není jediná, kdo to umí. Jen kdyby se to pitomé pero pohnulo. Na vyslovení formule ani na pohyby mojí hůlkou nereagovala. Jenže já mam v rukávu schovaný triumf. 

Stejně jako před dvěma měsíci jsem se soustředila na pero. Představila jsem si, jak se pomalu zvedá. V duchu jsem si řekla formuli. Začaly mě brnět prsty a po zádech mi přejel mráz. Zrychlil se mi tep. Mávla jsem hůlkou a pronesla jsem zaklínadlo „Wingardium leviosa!“ 

„Výborně!“ zvolal profesor, jakmile se moje pero zvedlo do vzduchu. Klidně levitovalo tak, jak jsem na něj mířila hůlkou. „Další nebelvírské studentka, která to zvládla. Gratuluji, slečno Beckerová, získáváte pět bodu pro Nebelvír.“ 

Tak, Hermiono Grangerová, co na to říkáš teď? Hermiona se na mě dívala. Nevypadala, že by jí vadilo, že jsem to taky zvládla. Když jsem po hodině vycházela z učebny, tak za mnou přišla. 

„Já věděla, že ty tvoje problémy s kouzlením na začátku překonáš. Zašla jsi s tím za McGonagallovou, jak jsem ti radila?“ 

„Ne.“ 

„Nevadí,“ mávla nad tím rukou. „Hlavně, že už je to za tebou. Tohle kouzlo bylo docela jednoduché, až se divím, co na tom ostatním nešlo. Vždyť správně to vyslovit a mávnout hůlkou, dokáže každá cvičená opice.“ Nebo se stačí soustředit a představit si to. A proč mi to teď vykládá? To, že jsme obě dvě zvládly kouzlo, neznamená, že jsme teď nejlepší kamarádky. 

„Ach ne!“ vyhrkla Hermiona. „Zapomněla jsem si tam sešit dějin.“ Hermiona se otočila a odběhla zpátky do třídy. Vzápětí se ke mně přidal Ron s Harrym. 

„Panebože! Jak s ní může někdo vydržet?“ stěžoval si Ron. „Vždyť je děsná! Celou hodinu seděla vedle mě. Napřed sledovala, jak se snažím a potom mě zkritizovala. Ani se nedivím, že se s ní nikdo nebaví.“ 

Vzápětí kolem nás proběhla vzlykající záplava hnědých kudrnatých vlasů. 

„Asi tě slyšela,“ řekl Harry. 

„No a? Vždyť si toho musela všimnout.“ 

Chudák Hermiona. Sice je protivná a otravná, ale tohle jí nepřeju. 

„Tak já jdu na svůj poslední trest. Čau, kluci. Uvidíme se večer na hostině.“ 

Když jsem dorazila ke kabinetu profesorky Hoochové, čekalo mě překvapení. Vždycky mi odemkla sklad se školními košťaty a leteckými potřebami, přičemž mi řekla, co mám ten den dělat. Stejně jako vždy jsem zaťukala na dveře kabinetu a stejně jako jindy vyšla Hoochová. Tentokrát ale byla oblečená do cestovního pláště a v ruce nesla menší kufr. 

„Ach, tady jste. Dnešní trest se mnou se ruší. Na týden odjíždím mimo Bradavice.“ Ulevilo se mi. Takže žádný trest už mě nečeká. Bohužel jsem se radovala předčasně, protože profesorka dodala: „Svůj trest si dnes odpykáte společně s panem Filchem. Máte se hlásit na chodbě ve třetím patře.“
Poté jsem odešla na domluvené místo. Filch tam stál na chodbě s dvěma kbelíky a dvěma košťaty.
„Beckerová! Konečně. Vytřete tady tu chodbu. Ručně a bez kouzel.“ 

Popadla jsem koště a dala jsem se do zametání. To není až tak strašný. Akorát proč jsou tu dva kbelíky? Počkat. Nemá mít trest s Filchem taky Malfoy? 

Odpověď jsem dostala ihned. Do chodby vešel Malfoy. Nejprve se zarazil, ale potom pokračoval. Filch mu řekl to samé, co řekl mně. Malfoy si vzal hadr a kýbl. Hadr namočil do vody, kleknul si a začal vytírat pár metrů ode mě. Jakmile se Filch trochu vzdálil, začal si Malfoy stěžovat. 

„Kdyby tak o tomhle věděl můj otec. Bradavice čím dál víc upadají. Ale až se o tom dozví otec…“
„Víš o tom, že samomluva je znamení šílenství?“ zeptala jsem se ho jedovatě. 

Malfoy se na mě podíval. „Tebe se nikdo o radu neprosil.“ 

Pokrčila jsem rameny. „Jak chceš. Ale laskavě bys mohl zmlknout. Mě nebaví poslouchat, jak si tady stěžuješ. Řekni si to tatínkovi, ale mě s tím neotravuj.“ 

Malfoy se ušklíbl, ale nic už pak neříkal. Možná, že tenhle trest stojí za pohled na Malfoye pracujícího rukama. Zastavila jsem se a sledovala Malfoye, jak vytírá. Měla jsem, co dělat, abych se nerozesmála. 

Malfoy si toho, jak ho sleduji, všimnul. „Co na mě tak civíš Beckerová?“ 

„Jenom je zajímavý sledovat tě, jak vytíráš podlahu, jako nějaký sluha. Škoda, že tu nemám foťák.“ Smála jsem se mu. 

Malfoy si odfrkl. „Ty tu ale uklízíš taky.“ 

„U mě to není až tak neobvyklý. Já nepocházím z bohaté rodiny, kde máš na všechno sluhu. Kdo myslíš, že mi vytíral pokoj?“ 

„Doma jsme používali kouzla a nemuseli jsme takhle mudlovsky otročit.“ Malfoy hodil vztekle hadr do kýble. 

„Kdybys doma mudlovsky otročil, tak bys znal jeden takový malý trik.“ Přešla jsem k němu a vzala jsem z jeho kýble jeho hadr. Namočila jsem hadr a omotala jsme ho kolem koštěte. „To je kouzlo, co?“ Podala jsme mu koště. „Teď se nemusíš plazit po zemi a můžeš vytírat ve stoje. Nebolí z toho tolik záda.“ 

Malfoy se napřed podíval na mě a potom na kýbl. „Když já nemám moc rád vodu.“

To mě rozesmálo. „Zmijozelský princ se bojí vody.“ Z legrace jsem na něj cákla trochu vody z kýble. 

„Hej!“

„Neboj, nerozpustíš se,“ smála jsem se mu a ještě jsem na něj trochu cákla vodu. 

Ustoupil o pár kroků, takže nyní stal vedle mého kbelíku. Vzal ho a přistoupil ke mně trochu blíž. „Tak se podíváme, jak moc máš ty ráda vodu.“ 

„Ne! To neuděláš.“ Postavila jsem se a couvala jsem dozadu. 

„Ale ano, udělám,“ ušklíbnul se na mě a dál postupoval ke mně. Zády jsem narazila do zdi. Zůstala jsem opřená o stěnu a posunovala jsem se pomalu do strany směrem ke dveřím. Malfoy se s kbelíkem rozmáchnul a vychrstnul na mě vodu. Naštěstí jsem stihla uhnout hlavou, takže to zasáhlo hlavně stěnu. Přesto moje rameno zasáhla část vody. 

„No, počkej,“ řekla jsem mu a přeběhla jsem ke dveřím, ke kterým jsem se pomalu přesunovala. Tyhle dveře vedle do dívčí umývárny. Ve dveřích jsem se otočila a zavolala jsem na Malfoye. „Tak co, odvážíš se sem za mnou?“ 

jsem si jistá, jestli sem Malfoy vejde, ale pro jistotu jsem se připravila. Proto jsem se schovala těsně za dveře. Vzápětí totiž vešel do dveří Malfoy s druhým kýblem vody v ruce. Rozhlédl se po místnosti, ale nemohl mě najít, protože jsem byla schovaná za ním. Potichu jsem k němu přiskočila, chytila jsem kbelík zezdola a vychrstla jsme ho na něj. 

Už podruhé jsem vyprskla smíchy. „Vypadáš jako zmoklá slepice.“ 

A opravdu tak vypadal. Jak tam stál, kapala z něj voda a ke všemu ten výraz. Tomu se nešlo nesmát. Malfoy se nejprve mračil, ale potom se taky rozesmál. Potom přešel k umyvadlu, pustil kohoutek a začal na mě cákat vodu. Udělala jsem to samé, až z toho vznikla vodní bitva. Nebyla to nepřátelská bitva, bylo to takový kamarádský pošťuchování. Připomněl mi tak toho kluka, se kterým jsem si povídala v Příčné ulici a ve vlaku, než přišli ostatní. 

Nakonec už ani jeden z nás nemohl. „Pauza,“ navrhnul a já jsem přikývla. Sedli jsme si vedle sebe pod umyvadla a jenom jsme popadali dech. Oba dva jsme byli mokří. 

„Takhle asi školní trest vypadat nemá,“ řekla jsem. 

„To nemá,“ souhlasil. Po chvíli dodal „Za chvíli nás přijde Filch zkontrolovat.“ 

„Jak se asi bude tvářit, až zjistí, že chodba je nevytřená?“ 

„Hmm, asi jako Snape, když má mít hodinu s Longbottomem.“ 

Rozesmála jsem se. „Chudák Nevill. On za to nemůže.“ 

„Tak mu párkrát napovíš a je to. Jak to vůbec děláš, že ti ty lektvary tolik jdou?“
Pokrčila jsem rameny. „Nemám tušení. Prostě mi to připadá úplně snadný.“ Podívala jsem se na hodinky. „Za pár minut začíná hostina. Tak jdeme.“ Zvedla jsem se a šla jsem ke dveřím, ale dveře se mi zabouchly přímo před nosem. 

„Ne tak rychle,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem a uviděla jsme Malfoye, jak stojí a hůlkou míří na mě. „Konečně máme příležitost si pořádně promluvit o tom, jak a čí vinou jsem vůbec dostal tenhle trest.“ 

Rukou jsem sáhla do kapsy, kde jsem měla mít hůlku. Byla prázdná. 

„Hledáš tohle?“ Malfoy vytáhl z kapsy druhou hůlku – moji hůlku! 

„Hned mi vrať mojí hůlku!“ křikla jsem na něj. 

„Nebo co? Pocákáš mě vodou? Ne, myslím, že si tvou hůlku nechám. Aspoň do doby, než si pořádně promluvíme.“ 

„Ty jeden mrňavej zelenej hajzle!“ Rozběhla jsem se směrem k němu, ale Malfoy mávl hůlkou a řekl „Stricta murum!“ 

Neviditelná síla mě přitiskla ke zdi a kolem končetin jsem pocítila neviditelné provazy, které mi zabraňovaly se hýbat. 

„Víš, co je jedna z výhod pocházet z mocné kouzelnické rodiny? Znáš kouzla, která ostatní studenti neznají.“ 

„Bledá stěno!“ křikla jsme na něj a plivla jsem před něj na zem. 

„Na tvém místě bych teď byl trochu víc slušný. V tuhle chvíli by sis mě neměla moc naštvat.“ 

Tentokrát jsem mlčela, ale můj pohled snad mluvil sám za sebe. 

„Hmm, raději přejdeme k věci. Začneme pěkně od začátku. Od té události ve Velké síni. Víš, když jsem se poprvé dozvěděl, že tam našli naše dopisy, nejprve jsem si myslel, že za to můžeš ty. Ale potom mě napadlo, že to mohl být kdokoliv jiný. Třeba ta krvezrádská dvojčata. Mohli se kvůli něčemu vrátit a zaslechnout nás. Ten náramek ti pak mohli dát. Ale jedna věc mi vrtala hlavou. Jak se tam dostal můj dopis o přijetí, když jsem ho nechal doma a do Bradavic jsem ho vůbec nevozil. Jak si ho získala?“ vyštěkl na mě. 

„A jak tě napadlo, že jsem je tam dala já?“ opáčila jsem mu. 

„To je další zajímavá věc. Nejdřív jsem neměl jistotu, kdo to je. Jenže na té první hodině létání jsem to zjistil. Tenkrát v síni jsem se zmínil o tom, jaké ti nachystáme překvapení. Na hodině létání jsi dost jasně naznačila, že víš o tom, že to byla dvojčata. Dokonce ses zmínila i o tom překvapení. To bys nemohla vědět, kdybys nás tenkrát neslyšela. Takže se ptám ještě jednou a naposled. Jak si získala ten dopis?“ 

Hajzl. Rozhlédla jsem se kolem, jako bych se bála, aby nás někdo neslyšel. „Pojď sem blíž a řeknu ti to,“ pověděla jsem mu. Malfoy mě poslechl a popošel o několik kroků blíž. Zvědavě mě sledoval, a když byl jen půl metru přede mnou, plivla jsem mu do tváře. „Až naprší a uschne.“ 

Malfoye to naštvalo. Chytil mě pod krkem a naklonil se ke mně blíž. „Právě si mi připomněla další věc, za kterou jsem se chtěl pomstít.“ Malfoy napřáhl ruku a udeřil mě přes tvář. Bolestí mi vhrkly do očí slzy. Tvář mi hořela. 

„To jsi klesnul až tak nízko? Copak jsi nikdy neslyšel, že holky se nebijou?“ ozvalo se za Malfoyem. Oba dva jsme se podívali směrem, odkud hlas pocházel. Spatřili jsme Hermionu, jak vychází z jedné kabinky a hůlkou míří na Malfoye. 

„Foeda lingua!“ mávla hůlkou. Nevím, co to bylo za kouzlo, ale Malfoy začal vydávat divné zvuky, jako kdyby se dusil nebo nemohl mluvit. „Dej mi její hůlku!“ 

Malfoy se k tomu nějak neměl, ale Hermiona mu pohrozila. „Nejenom členové mocných kouzelnických rodin znají kouzla, která ostatní neznají. Hodně jich je napsaných v knihovně. Mám si je teď na tobě vyzkoušet?“ 

Malfoy potom neochotně Hermioně hodil mojí hůlku. „Soluere lingua!“ řekla Hermiona a pravděpodobně tak zrušila svoje kouzlo. „Teď vypadni,“ řekla Malfoyovi, který využil příležitosti a zbaběle utekl. 

Hermiona přešla ke mně „Dimittere!“ zrušila kouzlo, které mě poutalo ke zdi. Nečekala jsem to, a proto se mi podlomily nohy. Naštěstí mě Hermiona zachytila. 

„Díky, Hermiono. Kdybys tu nebyla, tak bych byla v háji.“ 

Hermiona vyndala z kapsy bílý čistý kapesník a namočila ho do vody. Potom mi ho podala a já jsem si ho přiložila na tvář. 

„Díky,“ poděkovala jsem ji. Pak jsem se podívala na kabinku, odkud vyšla. „Ty jsi tu byla celou dobu?“ zeptala jsem se jí a Hermiona přikývla. Teprve teď jsem si všimla, že má červené tváře a opuchlé oči. „Ty jsi brečela? Hermiono, co se stalo?“ S Hermionou jsme se posadili na místo, kde jsme předtím seděli s Malfoyem. „To kvůli tomu, co řekl Ron, že jo?“ Hermioně se leskly oči a neměla znovu daleko k pláči. „Ron je hloupej kluk bez špetky taktu. Toho neber vážně.“ 

„Ale když on se se mnou opravdu nikdo nebaví,“ vzlykla Hermiona. 

„A já jsem vzduch?“ zatvářila jsem se naoko uraženě. 

„Ty jediná se se mnou bavíš,“ přiznala Hermiona. 

„Pamatuješ, jak jsem vyprávěla ve vlaku o tom, jak jsem tenkrát odhodila jednu holku v sirotčinci?“ Hermiona přikývla. „Tak potom si o mně všechna děcka ze sirotčince myslela, že jsem divná. Nikdo se se mnou nebavil. Jenom Annie. Annie se ukázala jako moje nejlepší kámoška. Dokonce jsem jí řekla o kouzelnickém světě a posíláme si před Harryho Hedviku dopisy. Měla jsem jenom jednu kamarádku a bohatě mi to stačilo.“ 

„Takže budu mít za celý život jenom tebe za kamarádku?“ zeptala se mě Hermiona. 

„To ne. Tak jsem to nemyslela. Vždyť jsem měla jenom jednu kamarádku, pak jsem přijela sem a můj seznam kamarádů se rozrostl. Takže kdo ví, jak to bude v budoucnu? Třeba za pár let budeš královnou školy.“ Povzbudivě jsem se na ni usmála a Hermiona se pak na mě také trochu nesměle pousmála. „Takhle se mi to líbí. Pořádný úsměv chci vidět.“ 

Usmála se. „Budeme nejlepší kámošky?“ zeptala se mě. 

„To budeme,“ souhlasila jsem. „Nic nás nerozhodí a všechny problémy vyřešíme.“

Bohužel, první problém našeho nového nejlepšího kamarádství se objevila asi pět vteřin potom. A byl to pořádně velký a smrdutý problém. Do umývárny vlezl horský troll, za kterým se zavřely dveře. S Hermionou jsme obě dvě pěkně nahlas zakřičely. 

„Jsme v háji,“ řekla jsem zírajíc na toho hnusného trolla. Popadla jsem za ruku Hermionu, která byla bledá jako mrtvola, a odtáhla jsem ji o kousek dál od trolla. Kolem trolla bychom ke dveřím neproklouzly, tak jsem nás alespoň přesunula dál od něj. Troll mířil k nám, jak nejrychleji mohl a cestou rozbíjel, všechno co bylo po ruce. 

Vzápětí se otevřely dveře a dovnitř vběhli Harry a Ron. Vteřinu předtím než vtrhli dovnitř, Hermiona vedle mě omdlela. „Sakra!“ zaklela jsem nahlas. 

„Harry, zabav ho!“ křikl na Harryho Ron. 

„Jak?“ Harry vzápětí přeběhl do rohu a začal po trollovi házet všechny trosky, které byly kolem. Troll se zarazil a pak se podíval na Harryho. Já jsem se mezitím celou dobu snažila nějak vzít Hermionu, ale byla těžká. 

„K sakru Hermiono, začni držet dietu.“ 

Ron využil trollovi nepozornosti a proklouzl kolem něj k nám. Vzal Hermionu a přehodil si ji přes rameno. „Vynesu ji ven. Pomoz Harrymu.“ 

„Jasně,“ přikývla jsem a podívala jsem se na trolla. Byl teď už jenom kousek od Harryho a napřahoval ruku s kyjem. Ron s Hermionou mezitím proklouzl kolem něj, aniž by si ho všiml a vynesl Hermionu ven. Popadla jsem jednu trubku ze země a hodila jsem jí po trollovi. Trefila jsem ho do hlavy. Ohlédl se, aby zjistil, co to bylo. Jeho oči se upřely na mě. Nechal Harryho Harrym a rozběhl se ke mně, přičemž řval na celou školu. 

„Dvojitý sakra,“ zaklela jsem. Harry po něm zkoušel házet další věci, ale úplně ho ignoroval. 

Harry najednou udělal něco opravdu nečekaného. Byla to pěkně velká pitomost, co udělal. Rozběhl se a vyskočil, co nejvýše to šlo, a chytil trolla kolem krku. Troll to pocítil a začal se otáčet. Vážně nebyl moc chytrý. Pořád se otáčel a až po chvíli ho napadlo pokusit se sejmout Harryho kyjem. Popadla jsme kousek rozbitého umyvadla a hodila jsem ho po trollovi. Nemohla jsem nic dělat a tak jsem po něm alespoň házela všechno, co mi přišlo pod ruku. Troll se snažil nenechat se mnou rozptýlit a Harry mu. Takhle brzo Harryho trefí. Pak jsem dostala nápad. 

„Harry, vyšplhej na jeho hlavu a zůstaň!“ křikla jsme na něj. 

„Co?“ ptal se nechápavě Harry. 

„Sakra, udělej to!“ zařvala jsem na něj. 

Harry mě konečně poslechl. Troll měl zrovna v úrovni Harryho nohou svojí ruku, a tak se o ní Harry zapřel a vyskočil z ní nahoru. Zachytil se trollovy hlavy, levou nohou dopadl na jeho rameno a pravá noha mu zůstala viset ve vzduchu. Harry získal rovnováhu a postavil se na jeho ramena, přičemž se držel jeho hlavy a zakrýval tak trollovi část obličeje. 

Troll vztáhl po Harrym ruku, a ten jen těsně uhnul. Sakra, s jeho druhou rukou jsem nepočítala. Rozběhla jsem se a skočila jsem mu na jeho volnou ruku. Udělala jsem to těsně předtím, než se znovu pokusil chytit Harryho. Když chtěl ale chňapnout po Harrym, všimnul si mě a tak místo toho se pokusil mě setřást. Povedlo se mu to a já jsem skoro spadla z výšky pár metrů. Naštěstí mě Harry zachytil a já jsem tak zůstala viset trollovi pod hlavou. Troll teď sáhl rukou po mně, ale Harry mě zhoupnul na stranu, takže jsem se vyhnula. 

„Hej, nech je, ty tlustá smrdutá bečko!“ řval Ron ode dveří. Troll se otočil a já jsem viděla, jak Ron po trollovi hází kousky umyvadel a záchodů. 

„Rone, přestaň po něm házet ty věci! Takhle trefíš nás!“ zařvala jsem na něj a on přestal. „Chyť ho za tu volnou ruku a něco udělej, aby po nás pořád nesahal!“ řvala jsem na něj dál. Ron pravděpodobně stejně jako Harry nepochopil, co mám v plánu, ale rozběhl se a udělal, co jsem řekla. Chytil se kolem trollovy pěsti a pevně se držel. 

Troll tak mohl pokračovat v mém plánu. „Harry, až řeknu teď, tak seskočíme!“ zakřičela jsem na něj. Kyjem, který měl stále volný, se rozpřáhl a chystal trefit Harryho. „TEĎ!“ Ruka, která mě držela, mě pustila. Dopadla jsem na zem a vteřinu potom kousek ode mě dopadl Harry. Přitom jsem se udeřila do zad a na pár vteřin jsem nemohla dýchat. Jen jsem tam ležela, zírala do stropu a snažila se najít ztracený dech. Nad sebou jsem zaslechla velkou ránu a vzápětí ke mně seshora začalo mířit něco obrovského. Někdo mě popadl za rameno a táhnul mě z dosahu té obrovské věci. Kolem mě někdo mluvil, ale nerozuměla jsem, co říkají. Z nedostatku dechu se mi začaly dělat před očima černé skvrny. Někdo mě chytil za ramena a posadil mě. Vzápětí jsem do zad dostala pořádnou ránu. 

Konečně jsem mohla dýchat! Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Člověk si takhle konečně uvědomí, jak je to dýchání důležité. 

Zamrkala jsem očima a rozhlédla jsem se. Vedle mě seděl Harry a držel mě za ramena „V pořádku?“ ptal se mě. 

„J-jo,“ přikývla jsem a Harry mě pustil. 

„Klidně ti můžu dát ještě jednu ránu,“ navrhnul Ron, který stál za mnou. 

„Co se to tady děje za rámus?“ ozval se ode dveří ženský hlas a dovnitř se nahrnulo několik lidí. Byla to profesorka McGonagallová, profesor Snape a profesor Quirell, ten podivínský učitel. Všichni se nejprve užasle podívali na trolla a pak na nás tři. 

„Můžete mi říct, co se tady stalo? Jak to, že nejste ve své společenské místnosti?“ ptala se nás profesorka.
Harry se ujal slova. „Kate se tady zdržela s Hermionou po školním trestu a nebyly vůbec na hostině. Nevěděly proto vůbec o trollovi a tak jsme je sem zašli varovat.“ 

„A proč jste o tom neřekli někomu z prefektů?“ zeptala se jich. 

„No-vlastně,“ zarazil se Harry. 

„A kde je Hermiona?“ pokusila jsem se změnit téma. 

„Našli jsme ji cestou sem na chodbě v bezvědomí. Profesor Kratiknot ji už levituje na ošetřovnu. A jak se vám pro Merlina podařilo toho trolla omráčit?“ 

„No,“ začala jsem a chystala jsem se říct, že za to může Harry, ale Harry mi skočil do řeči. 

„To Kate. Vymyslela takový…“ 

„Komplikovaný“ skočil mu do řeči Ron. 

„…plán, aby se omráčil sám,“ dokončil Harry větu. 

„Ale, vždyť jste to byli vy dva, kdo ho zabavil a to všechno,“ ohradila jsem se. „Navíc by…“ 

„Tak už dost toho dohadování, kdo to byl a kdo ne,“ přerušil mě Snape. 

„Ano, máte pravdu Severusi,“ souhlasila s ním profesorka a pak se otočila opět k nám třem. „Odebírám panu Potterovi a panu Weaslyume za hloupost, že nikoho neinformovali. A zároveň přidávám pět bodům každému z vás, za velké štěstí a jasnou hlavu v nebezpečných chvílích. Můžete jít na kolej.“ 

Kluci mi pomohli vstát a zamířili jsme ve dveřích. Když jsem procházela kolem profesorky, tak mě chytnula za rameno a zastavila mě. „Mimochodem, odkud máte ten obtisk ruky na tváři?“ zeptala se mě. Teď mám možnost prásknout Malfoye, ale já nejsem jako on. 

„To nějak vzniklo tady při tom boji s trollem,“ vymluvila jsme ji, ale profesorka se netvářila moc přesvědčená. Přesto mě ale nechala jít za Harrym a Ronem. 

Kluci na mě čekali za rohem. „Dík kluci, že jste mě zachránili. Bez vás bych teď byla mrtvá.“ 

„To nic nebylo,“ mávnul nad tím rukou Ron. 

Harry se ale na mě podrobně podíval. „Ale jako poděkování nám můžeš říct, odkud máš ten obtisk ruky. Měla si ho už před bojem, tak to vyklop.“ 

„Ty ses porvala s Hermionou?“ zeptal se Ron. 

Zamračila jsem se na Rona. „Ne.“ Kluci se na mě dál dívali a čekali, co ze mě vypadne. „Tak fajn. Byl to Malfoy.“ 

„Ten parchant,“ zanadával si Ron. 

„Počkej, já si ho najdu a pořádně… No, něco mu udělám.“ 

„Harry, klid. Dneska už jste mě jednou zachránila. A to s Malfoyem si vyřídím sama. A teď pojďte na kolej. Třeba tam někdo bude mít nějakou žabku, nebo tak něco. Mám šílený hlad.“ 

„Jo, ohledně jídla a tak, tam na tebe bude možná čekat malý překvapení,“ řekl tajemně Ron a Harry se na mě pobaveně podíval. 

„Jaký překvapení?“ Kluci se rozesmáli a rozeběhli se chodbou. „Hej!“ volala jsem za nimi a rozeběhla jsem se taky. Díky svému rannímu běhání jsem je za chvíli dostihla, ale byla jsem trochu udýchaná. 

„J-jaký překvapení?“ zopakovala jsem svou otázku. 

Kluci, kteří sotva popadali dech, zavrtěli hlavou. „T-to.se dozvíš… ve spolce,“ odpověděl mi udýchaně Harry. 

O chvíli později jsem zvědavě říkala heslo „Prasečí rypák!“ Buclaté dámě a prolezla jsem obrazem. V místnosti bylo hodně lidí a hned potom, co jsem vešla dovnitř, se všude kolem mě ozvalo „Všechno nejlepší!“ 

Byla tu většina lidí od nás z ročníku a dvojčata Weasleyovi. Všichni mi přáli všechno nejlepší a byla tam hodně jídla. Později jsem se dozvěděla, že to jídlo je tam díky bratrům Weasleyových, kteří občas podniknou nájezd na kuchyň. Na jednom stole stál totiž jeden jahodový dort. 

Byla jsem z toho překvapená a zároveň ohromně šťastná. Celé roky jsem slavila narozeniny jenom s Annie, akorát loni jsem je oslavila i s jejími novými rodiči. 

„Páni,“ řekla jsem ohromeně. „Já nevím co říct. Tohle jsem vůbec nečekala.“ 

Harry mi položil ruku na rameno. „Tak nic neříkej a rozbal si dárky.“ 

„Dárky?“ Otřela jsem si oči. Harry ukázal na stůl, na kterém bylo několik krabic. Zamířila jsem k ní a dala jsem se do rozbalování. Podle všeho se většina holek a kluků složila a dali mi červené tričko se žlutým nápisem Dej facku Zmijozelu. Hermiona, která přišla z ošetřovny ještě před námi, mi dala knihu Denní chleba moderní čarodějky, což se nakonec ukázalo jako deník alias diář s radou na každý den a hodinkami na přední straně. Od rodiny Weasleyových jsem dostala pořádnou dávku sladkostí. Od Harryho jsem dostala nápis Kate na kožené šňůrce na krk. 

Potom se nás Dean zeptal „A jak to bylo s tím trollem?“ 

„Jo, Hermiona nám řekla jenom část, pak už o ničem neví,“ přisvědčil Fred. 

„Hele, já jsem od oběda nic nejedla a momentálně si můj žaludek opravdu hodně stěžuje. Takže vám to poví pěkně Harry a Ron a já se mezitím najím.“ 

Ron s Harrym se dali do vyprávění. Já jsem je poslouchala od stolu, zatímco jsem jedla dort. Když jsem dojedla, tak jsem ještě dovyprávěla konec, jak mě kluci zachránili, když jsme si vyrazila dech.
Postupně místnost prořídla a většina lidí šla spát. Nakonec zůstalo v síni jenom Harry, Ron, Hermiona, já. Hermiona poděkovala klukům, za to že nás zachránili. Ron se potom omluvil Hermioně za to, co o ní řekl dopoledne. Nakonec jsme jim s Hermionou pověděli o incidentu s Malfoyem. Potom už jsme šli spát. 

A tak vznikla naše čtveřice. Tak vzniklo přátelství, které nám vydrželo na celý život.