16. kapitola – Půlnoční závod

Zívla jsem a protáhla se. “Jsem unavená. Už si půjdu asi lehnout.” 

“Půjdu taky,” řekla Hermiona a tím mi narušila plány. Důležité je, aby teď nešli spát kluci. 

“Tak dobrou noc, kluci,” popřály jsme klukům dobrou noc a odešly jsme nahoru. Šla jsem rychle, možná to až bylo Hermioně podezřelé. Jenže já jsem se jí potřebovala rychle zbavit. 

Proto jsem se zastavila přede dveřmi ložnice. “Sakra,” zaklela jsem. “Já jsem si odpoledne nechala úkol ve společenské místnosti. Za chvíli přijdu,” řekla jsem Hermioně a seběhla jsem schody dolů. Dole pod schody jsem se zastavila a podívala se nahoru. Hermiona už naštěstí odešla do ložnice. Ze společenské místnosti jsem zaslechla hlasy kluků. Naštěstí se nechystají teď do ložnice a navíc byli otočeni zády ke mně. Takže jsem potichu přeběhla ke schodišti, které vedlo k chlapeckým ložnicím. Vyběhla jsem nahoru a potichu jsem vklouzla do ložnic prvního ročníku. 

Všichni kluci už naštěstí spali. A někdo z nich, asi Neville, pěkně nahlas chrápal. Měli tu pěkný nepořádek a potřebovali by tady vyvětrat. Přešla jsem ke dvoum postelím, které byly jako jediné prázdné. Nad jednou z nich byl plakát Kudlejských kanonýrů. A vedle té druhé, Harryho postele, která byla stejně jako moje u okna, se opíral o stěnu Nimbus 2000. Vzala jsem koště a otevřela jsem okno, které přitom zavrzalo. Zarazila jsem se a čekala, jestli to někoho nevzbudilo. Někdo se pohnul a zamumlal “Zavřete okno, táhne sem,” ale jinak to nikoho nevzbudilo. 

Podívala jsem se na hodinky. Za minutu tam mám být. Vykoukla jsem z okna. Sevřel se mi žaludek. Je to teda pořádná výška a já jsem pěkně šílená, když to dělám. Nasedla jsem na koště a vylezla jsem na okno. Na chodbě jsem uslyšela kroky. Kluci už jdou možná spát. Nemám na výběr. Zavřela jsem oči a vyskočila z okna. 

Opřel se do mě vítr. Otevřela jsem oči. Padala jsem dolů a zem se nebezpečně blížila. Chtěla jsem křičet, ale zarazila jsem se. Místo toho jsem jen vyjekla. Můj mozek nefungoval, v hlavě jsem měla prázdno. Krev mi bušila ve spáncích. V hlavě se mi objevila jedna myšlenka: Zvedni to koště! 

A já jsem narovnala koště a zastavila jsem se. Srdce mi bušilo jako splašené. Oddechla jsem si. Pak jsem otočila koště k jezeru a vyrazila jsem vpřed. Tohle koště je opravdu rychlé. Užívala jsem si ten pocit volnosti. Během chvilky jsme doletěla k jezeru. Přistála jsme kousek od tří postav a došla jsem k nim. Začala mi být zima a tak jsem se zachumlala do bundy. Bohužel jsem měla u bundy rozbitý zip, takže jsem si ji nemohla zapnout. Pod bundou jsem měla jenom lehké pyžamo, takže mi byla pořádná zima. Foukal silný vítr. Podívala jsem se na nebe. Měsíc občas schoval nějaký mrak a na obzoru byl jeden veliký. Budu ráda, když nám do toho nezačne pršet. 

“Sama? Bez kamarádů? To se divím,” ušklíbl se Malfoy, když jsem k nim přišla. 

“Hlavně, že ty si přišel sám,” oplatila jsem mu poznámku, když jsem uviděla Crabba a Goyla. 

Potom si všimnul mého koštěte. “Nimbus 2000? Ví Potřík, že jsi mu šlohla koště?”

“Ty to možná neznáš, ale někteří lidi mají kamarády, kteří jim někdy něco půjčí.” Opět lžu. Ale tentokrát někomu, koho nemam ráda, takže to není až tak strašné. Přejela jsem pohledem na jeho koště. “Kometa Dva šedesát? Tohle není školní koště.” Díky svému školnímu trestu jsem tohle mohla s jistotou prohlásit. “Že by ti tatínek poslal košťátko na hraní?” ušklíbla jsem se. 

Malfoy si odfrkl. “To tě nemusí zajímat.” 

“Fajn. Tak přejdeme k tomu, proč tu jsme. Odkud, kam?” 

Malfoy ukázal na jeden strom. “Od tohodle stromu přes jezero, kolem té velké vrby a pak zpátky. Vyhrává ten, kdo jako první proletí mezi těmi dvěma stromy.” Malfoy ukázal na dvě břízy stojící opodál. Díky měsíci bylo dobře vidět, takže jsme si nemuseli nijak moc svítit. 

Pokrčila jsem rameny. “Klidně,” řekla jsem a zamířila I s koštětem pěšky ke stromu. Malfoy se postavil vedle mě. 

“Mimochodem, pěkné pyžamo,” ušklíbl se. Podívala jsem se dolů. Bundu jsem měla rozepnutou, takže bylo vidět moje modré pyžamo s žirafou. Původně jsme měla v plánu se převléknout, jenže to by musela Buclatá dáma být na svém místě. Probodla jsem Malfoye pohledem a chtěla jsem mu to oplatit nějakou jedovatou poznámkou, ale Malfoy mě přerušil. 

“Crabbe, odpočítej nám to.” rozkázal jednomu hromotlukovi, nepoznala jsem kterému. Mně připadají oba dva stejní. 

“Tři – dva – jedna – TEĎ!” 

Oba dva jsme se odrazili od země a vyrazili jsme bleskově vpřed. Letěli jsme asi metr nad vodou, kdybych natáhla pořádně nohy, tak bych si namočila nohy. Díky rychlejšímu koštěti jsem byla před Malfoy. Přesto se ale držel těsně za mnou. Možná je tak dobrý, jak se původně vychloubal. V tomhle ho musím porazit! 

Za chvíli jsme doletěli na druhý břeh jezera a obletěli jsme strom. Malfoy se držel asi metr za mnou. Usmála jsem se při pomyšlení, že ho porazím. To mě ještě víc povzbudilo a já jsem zrychlila. Vítr mi foukal do tváře. Blížila jsem se ke dvěma stromům. Zbývalo pár metrů. Vletěla jsem přímo mezi dva stromy, jak bylo dohodnuto. Bohužel, jsem vletěla do pasti. 

Do něčeho jsem narazila. Něčeho pohyblivého, pružného a neviditelného, co bylo doteď natažené a napnuté mezi stromy. Vzápětí se to kolem mě začalo omotávat a stahovat. Ve stejnou chvíli to přestalo držet mezi břízami a spadlo to I se mnou a koštětem na zem. Ve chvíli, kdy jsem se dotkla země, se to zviditelnilo. Byla to síť. Ležela jsem na zemi zamotaná do sítě. Chtěla jsem vytáhnout hůlku, ale nemohla jsem se pořádně ani pohnout. 

Slyšela jsem, jak kousek ode mě přistál Malfoy. Šel pomalu ke mně, ale nemohla jsem otočit hlavu a podívat se mu do tváře. Jenom jsem čekala. Přešel ke mně a otočil mojí hlavu tak, abych mu viděla do obličeje. Měl na tváři svůj samolibý úsměv. Za ním stáli jeho dva kamarádíčkové. 

“Teď už se nám bude vyjednávat mnohem líp,” ušklíbl se. 

“Ty jeden slizkej parchante!” 

“Asi jsem špatně slyšel, ale znělo to jako nadávka. To by ale pro tebe nebylo dobrý. Mohl bych se urazit a nechat tě tady až do rána, dokud tě někdo nenajde. A myslim že v tomhle oblečení ti bude přes noc trochu zima.” Měl pravdu. Už teď jsme se třásla zimou. Země byla mokrá a studená. “Takže cože si to říkala?” 

Neodpověděla jsem. Malfoy se ušklíbnul. “Mám pro tebe jednu nabídku. Řekneš mi, jak to bylo s tím dopisem, a já tě pustím a vrátím ti hůlku.” 

“Vždyť nemáš mojí hůlku.” 

“Pravda,” řekl a sehnul se. Z rukávu mi vytáhnul hůlku. “Už mám. Takže jak to bude?” 

Mlčela jsem. 

“Já čekám. Ale moc dlouho čekat nebudu.” 

“Dobře. Když mě pustíš, tak ti to řeknu.” 

Malfoy zavrtěl hlavou. “Když mi to řekneš, tak tě pustím.” 

Kruci. Nemám na výběr. Kdybych o tomhle závodě řekla ostatním a přivedla je sebou, tak bych nebyla v téhle situaci. Jsem blbá, blbá, blbá a ještě jednou blbá. 

“Vyčarovala jsem je,” řekla jsem mu pravdu. 

Malfoy se zamračil. “Jak vyčarovala?” 

“Prostě jsem je vyčarovala. Ze vzduchu.” Ve snu a bez hůlky. “Co ještě chceš? Abych ti to příště vyfotila? Teď víš, co si chtěl. Tak mě sakra už pusť!” vztekala jsem se. Vzpouzela jsem se a pokoušela jsem se nějak dostat ze sítě. Držela ale moc pevně. 

Malfoy pokrčil rameny. “Škoda, že tě takhle nevidí tvůj slavný Potter. To s tím foťákem není špatný nápad. Příště mu to vyfotím.” 

Sehnul se a dotknul se hůlkou sítě. Jakmile se dotknul, síť povolila. Vymotala jsem se z ní a postavila jsem se. 

“Žádné příště nebude, Malfoy. Leda v opačných pozicích. Teď mi vrať mojí hůlku.” 

Malfoy se zamyslel. “A víš co? Spíš ne,” vysmál se mi do očí. 

Ušla jsem několik kroků k směrem Malfoyovi. Chtěla jsem mu jich pár vrazit. Bohužel mě zastavily jeho gorily. Každý z nich mě chytil za jednu ruku. 

“Vrať mi mojí hůlku!” zavrčela jsem na něj. 

Malfoy se jenom ušklíbl a naskočil na koště. “Tak si pro ni pojď!” zavolal na mě a odletěl nad jezero. 

Vysmekla jsem se Crabbovi a Goylovi a doběhla jsem ke svému – vlastně Harryho – Nimbusu. Neváhala jsem ani chvíli a nasedla jsem na něj. Letěla jsem jako blesk na Malfoye a neměla jsem v plánu uhnout. Bylo mi úplně jedno, jestli ho shodím z koštěte. Malfoy ale těsně před nárazem uhnul. Zastavila jsme se a otočila jsem se směrem k němu. 

“Zkus si mě chytit,” ušklíbnul se. Rozletěl se směrem k hradu a já za ním. Ukázalo se, že Malfoy má už nějaké zkušenosti a začal kličkovat. Držela jsem se těsně za ním, ale nedařilo se mi ho předhonit. Na koštěti jsem letěla zatím jenom párkrát a zatím jsem se nestihla naučit kličkování. 

V jednu chvíli ale zavál ze severu silný vítr. Trošku to otočilo můj směr doleva, ale podařilo se mi to vyrovnat. Malfoy měl větší smůlu. Vítr ho vyvedl z rovnováhy a odválo ho to o kousek dál. Kromě toho měl, co dělat aby nespadl z koštěte. To byla moje příležitost. Vyrazila jsem dopředu. Malfoy mě neviděl, ale za to já viděla svoji hůlku v jeho pravé ruce. 

Během chvíle jsem byla u něho. Chytla jsem pevně svoji hůlku a chtěla jsem mu ji vytrhnout z ruky, ale držel ji pevně. V tu chvíli si mě všimnul a udělal jednu jedinou věc, která mu zbyla. Škubnul rukou a tím mě vyvedl z rovnováhy. Ve stejnou chvíli opět zavál vítr, ale tentokrát jsem měla smůlu já. Naklonila jsem se moc nalevo a sklouzla jsem z koštěte. Malfoy pustil mojí hůlku a ta mi zůstala ruce. Bohužel, koště ne. 

Padala jsem dnes už podruhé, ale nyní už jsem se neměla čím zachránit. Po několika vteřinách volného pádu jsem narazila zády na hladinu. Bylo to, jako kdyby mi dal někdo ohromnou herdu do zad. Vzápětí se mi potopila hlava a já se nalokala trochu vody. Voda se mi nalila, kam jenom mohla. Bunda, nyní nasáklá vodou, ztěžkla a táhla mě ke dnu. Ve stejnou chvíli se něco otřelo o moje nohy. Rozhlédla jsem se. Kolem mě bylo několik potvor, které jsem nepoznávala. Věděla jsem jenom, že ryby to nejsou. 

Něco mě chytlo za nohu a táhlo mě to dolů. Mávla jsem hůlkou a vyslovila jsem kouzlo, které mě včera naučila Hermiona. Z úst mi vyšlo jenom několik bublinek. Stejně by mi to kouzlo bylo nanic, i kdyby se mi ho povedlo provést. Pokusila jsem se tomu tvorovi vyškubnout, ale místo toho mě jenom něco požahalo přes pyžamové kalhoty na noze. Sáhla jsem si na zranění. Docházel mi vzduch. Ne, takhle přece nezemřu! 

Hmátla jsem rukou po tom tvorovi. Chytila jsem ho za hlavu, pokud to teda byla hlava, a zaryla jsem do něj drápy. Druhou rukou, ve které jsem měla hůlku, jsem ho důkladně dloubla. Jeho stistk povolil a já jsem mu vyklouzla. Kopala jsem sebou a mlátila jsem kolem sebe. Většinu potvor jsem od sebe odehnala. Plavala jsem nahoru k hladině, co nejrychleji to šlo. Opravdu jsem měla už jenom málo vzduchu. Vystrčila jsem hlavu ven a zhluboka jsem se nadechla. Užívala jsem si dýchání. Už podruhé během posledního měsíce jsem si připomněla, jak je to dýchání důležité. 

Ze břehu ke mně doléhal smích. Viděla jsem tři postavy odcházející směrem k hradu. Malfoyovi se bohužel nic nestalo. Potvory ve vodě už asi pochopili, že mě mají nechat na pokoji, protože už jsem u nohou nic necítila. Nebo mi možná nohy zmrzly natolik, že jsme v nich ztratila cit. Přesto jsem ale cítila, jak mě pálí rána na noze. Teprve nyní jsem si uvědomila, jak je voda studená, Drkotaly mi zimou zuby. V dálce se zahřmělo, zablesklo a zničehonic se rozpršelo. Už vím, co znamenal ten velký mrak. Zamířila jsem co nejrychleji ke břehu dřív, než mě zasáhne blesk. 

Když jsem vylezla z vody, byla mi opravdu hrozná zima. Třásla jsem se jako osika a některé části těla jsem už možná ani necítila. Pomocí levitovací kouzla jsem k sobě dostala Harryho koště. Noha mě pálila jako čert. Měla jsem chuť schoulit se do klubíčka a zůstat tady. Jediné, co mi v tom zabránilo, byla vidina teplé postele. A taky jsem se nechtěla nechat zasáhnout bleskem. Déšť mi nevadil, už tak jsem byla dost mokrá. Ta bouřka ale znamenala, že nemůžu přiletět do ložnice oknem.
Popadla jsem Nimbus, rozsvítila pomocí Lumos hůlku a zamířila jsem proto ke hradu. Došla jsem k obrovské vstupní bráně, která byla pochopitelně zavřená. Zkusila jsem na bránu “Alohomora!”. Nic se ale nestalo. Pochopitelně. Tohle musí mít hodně zabezpečení a ta nepřekonám obyčejným odemykacím kouzlem, které znám teprve pár hodin. Někudy se ale musel dostat Malfoy dovnitř. Postranní brána! Ta, kterou mě v září vyvedl ven Nick. Doběhla jsem k té bráně. Díkybohu, byla odemčená. Vpadla jsem dovnitř a zavřela jsem ji za sebou. Aspoň že ta brána není tak obrovská jako vstupní. Tu bych jen tak rychle nezavřela. Podívala jsem se na loužičku pod sebou. Kapalo ze mě vody, jako kdyby do sebe nasálo celé jezero. Filch nebude mít radost. Snad už spí. 

Rozběhla jsem se do nebelvírské věže. Díky kapající vodě jsem se ani nemusela snažit potichu se plížit. Za chvíli jsem doběhla ke spící Buclaté dámě. 

“P-Prasečí rypák!” probudila jsem ji, přičemž se mi zimou třásl hlas. 

Buclatá dáma ospale zamrkala, poté přimhouřila oči a podívala se na mě. “U Merlina! Proč takhle pozdě ještě nejsi v posteli? Vždyť už bude brzo ráno.” 

“R-ráda bych si teď š-šla do tě postele l-lehnout.” 

“A proč jsi tak mokrá?” 

“P-prasečí rypák!” zopakovala jsem naštvaně. Buclatá dáma se poté vyklonila a já jsem se dostala dovnitř. Vevnitř nebyl ani náznak světla, uhlíky v krbu už vyhasly. Alespoň jsem si svítila hůlkou. Neobtěžovala jsem se ani s vracením Nimbusu Harrymu do ložnice. Byla jsem unavená a byla mi zima. V ložnici jsem ze sebe sundala mokré oblečení a nechala jsem ho válet na zemi. Oblékla jsem si na sebe to první, co mi padlo pod ruku a zalezla jsem do postele. Přitom jsem naprosto ignorovala pálení na noze. Usnula jsem snad ještě dřív, než jsem zavřela oči. 

Zhruba pět vteřin potom – nebo aspoň tak mi to připadalo – se mnou někdo třásl. Otevřela jsem oči. Venku už bylo světlo, přestože bylo šero. Zamrkala jsem očima a spatřila jsem kousek od mé hlavy Hermiony obličej. 

“Vstávej! Budím tě už popátý. Za čtvrt hodiny máme lektvary.” 

“Hmm,” zamručela jsem a otočila jsem se na druhý bok. Byla mi zima, tak jsem si přitáhla deku těsně pod bradu. Hermiona říkala něco o nějakém koštěti, mokrém oblečení a Levandulině noční košili. Nevnímala jsem ji. Uslyšela jsem klapnutí dveří a potom jsem znovu usnula. 

Později se mnou opět někdo zatřásl. Otevřela jsem oči a zamrkala jsem. Tentokrát jsem viděla Parvatin obličej. “Kate! Prošvihlas vyučování a oběd.” 

“Hmm, kolik je hodin?” zeptala jsem se ospale. Promnula jsem si oči a rozkašlala jsem se. 

“Budou tři hodiny,” odpověděla mi. 

“Jo, já hned vstanu a sejdu dolů. Dej mi pět minut,” ujistila jsem ji. Parvati mi uvěřila a odešla. Měla bych vstát. Jenom si na minutku zdřímnu a hned vstanu. Položila jsem si hlavu na polštář a znovu jsem usnula. 

Probudil mě až můj kašel o několik hodin později. V místnosti nikdo nebyl jenom velká zima. Podívala jsem se na hodinky, jenže po koupání v jezeru přestaly fungovat. Podívala jsem se na Hermionin budík. Sakra, prospala jsem celý den. Teď byl čas večeře. 

Nemotorně jsem vylezla z postele a musela jsem zachytit sloupku postele, jak se mi zamotala hlava. Noha mě bolela jako čert a rány pálily. Venku už svítilo slunce, po bouřce nebylo ani stopy. Přesto jsem se třásla zimou. Chvíli jsem tam stála a přemýšlela, co teď budu dělat. Měla jsem hlad, ale nechtělo se mi sejít všechny ty schody až dolů. Převlékla jsem se proto do džínů a trika, přičemž jsem zjistila, že jsem celou noc spala v Levandulině noční košili. Sundala jsem z postele deku a přehodila jsem ji přes sebe. Takhle zabalená jsem sešla dolů do společenské místnosti, kde naštěstí nikdo nebyl, a posadila jsem se do křesla, které bylo nejblíže krbu. Vlastně jsem nesešla, spíš dokulhala, protože mě bolela noha. 

Bylo mi hrozně. Každou chvíli jsem se rozkašlala. Bolelo mě celé tělo a byla mi zima. Zachumlala jsem se ještě víc do deky, že jsem ani pořádně nebyla vidět. Po chvíli začali chodit dovnitř ostatní studenti z večeře. Nikdo z nich si nevšiml té pohozené deky, pod kterou jsem se ukrývala. Nakonec se do křesel vedle mě posadily tři osoby, které si mě stejně jako ostatní nevšimli. Ani jsem pořádně nevnímala, o čem se baví. Jenom jsem se snažila usnout. 

“Nejde ji vzbudit. Zkoušela jsem to už… ani nevím kolikrát. Občas mi řekne, ať ji nechám spát, ale jinak nevnímá. Vůbec ji nevadí, že prošvihla vyučování, ” řekl dívčí hlas. 

“A říkáš, že můj Nimbus ležel vedle její postele?” zeptal se jí jeden z kluků. 

Hnědovlasá dívka vedle mě přikývla. “Byl celý mokrý a vedle byla hromádka mokrého oblečení. Ona snad šla spát až ráno, když celý den spí.” 

“Vždyť jste šly spát najednou, ne?” zeptal se třetí. 

Hermiona zavrtěla hlavou. “Vracela se ještě do společenské místnosti pro úkol, ale potom nepřišla do ložnice.” 

“Kolem nás ale neprošla. Tak jak by se odsud dostala?” zeptal se první chlapecký hlas. 

“Harry, přemýšlej. Měla tvoje koště.” 

Harry se zamyslel a po chvíli prohlásil: “Jo, vlastně bylo včera u nás otevřené okno.” 

“Tak vidíš,” řekl dívčí hlas. 

“Ale co mohla s koštem dělat v noci venku?” zeptal se Ron. 

Hermiona pokrčila rameny. “Těžko říct. Ale myslím, že to souvisí s Malfoyem. Dneska před lektvary měl nějaký divný narážky. Jako kdyby věděl něco, co my ne.” 

“Tak až konečně vstane, tak se jí zeptáme,” navrhnul Harry. 

“A taky jí můžeš říct pravdu o tom, proč sis s ním domluvil ten souboj.” 

“Proč sis s ním ten souboj domluvil?” zeptala jsem se. Následoval záchvat kašle, během kterého se na mě ti tři podívali. Nyní už si mě všimnuli. 

“Kate!” vypískla Hermiona. “Co tady děláš?” 

“Zahřívám se u krbu,” odpověděla jsem jí. Proč můj hlas zní tak slabě? “Tak co je s…” Mou větu přerušil další záchvat kašle. “Co je teda s tím soubojem?” zeptala jsem se potom, co už jsem mohla normálně mluvit. 

Hermiona se podívala na Harryho. “Harry se naštval na Malfoye kvůli tomu, co ti provedl v těch umývárnách.” 

“Cože?” Tohle bych normálně vykřikla, ale nyní byl můj hlas slabý, takže jsem to jenom slabě zašeptala. 

“Teď seš na řadě ty, Co bylo včera v noci?” 

Promnula jsem si oči a podívala jsem se do ohně. “Nic moc důležitýho,” zapřela jsem. Kdybych nebyla tak unavená a přemýšlela bych normálně, tak bych jim nejspíš už řekla pravdu. Jenže já jsem normálně neuvažovala. “Jenom jsem se byla projít.” 

“I s koštětem? Kdy už nám sakra přestaneš lhát?” Hermiona na mě zvýšila hlas, až skoro křičela. Přitáhla k nám tak pozornost. 

“Ale Hermiono,” nadechla jsem se a chtěla jsem to Hermioně vysvětlit. 

Hermiona mě nenechala. “Přestaň už z nás dělat blbce!” Když jsem mlčela, protože jsem byla unavená a nechtělo se mi to teď rozebírat, tak se Hermiona zvedla z křesla a naštvaně odešla. Ron s Harrym si vyměnili pohledy. 

“Holky,” protočil Ron oči v sloup. 

Harry se obrátil ke mně. “Kate, tak jak to teda je?” 

Podívala jsem se mu do očí. “Harry, promiň, ale já jsem dneska vážně unavená. Nemůžeme to nechat na zítra?” Následoval další můj záchvat kašle. Opřela jsem si hlavu o křeslo a zavřela jsem oči. 

“Kate, jsi v pořádku?” zeptal se mě Harryho hlas. 

“Hmm, jo. Jsem jenom trochu unavená,” řekla jsem potichu. Snad mě slyšel. Vzápětí mi někdo položil studenou ruku na čelo. Neměla jsem už sílu mu v tom zabránit. Následovalo zalapání po dechu. 

“Kate, vstávej. Celá hoříš. Musíš na ošetřovnu,” vybízel mě Harryho hlas. 

“Co je?” ozval se z křesla naproti mě Ron. 

“Má horečku. Minimálně devětatřicet. Možná I čtyřicet.” Slyšela jsem, jak se Ron zvedá. Znovu mi někdo položil ruku na čelo. 

“Kate, vážně vstaň.” 

“Já nikam nejdu. Stejně bych tam ani nedošla s tou zraněnou nohou. Prostě mě nechte spát,” zabručela jsem a znovu jsem se rozkašlala. Pak jsem se zachumlala do deky a chystala jsem se spát. 

“Která noha tě bolí?” zeptal se mě Harry. Když jsem mu neodpovídala, chytl mě za levou nohu. Přestože mi na ni sáhnul opatrně, sykla jsem bolestí. Někdo mi vyhrnul kalhoty, takže bylo vidět moje zranění pod kolenem. 

“U Merlina, cos včera večer vyváděla?” zeptal se napůl užasle a napůl vyděšeně Ron. Odpovědí mu byl můj další záchvat kašle. 

“Tak tohle už je jasný. Musíš na ošetřovnu. Rone, pomoz mi s ní.” Harry se mě pokusil zvednout z křesla, ale neneudržela jsem se na nohách a opět jsem klesla zpět do křesla. Nakonec mě Harry vzal do náruče a Ron přese mě přehodil deku. Opřela jsem si hlavu o Harryho, zavřela jsem oči a přesunula jsem se do zvláštního polospánku. 

“Vstávat!” ozvalo se kousek od mého ucha. 

“Rone!” okřikl ho někdo. 

“No, co. Tak ať si klidně spí. Já ji zatím sním tuhle úžasně vonící rybu s hranolkami.” 

“Hranolky? Kde?” Otevřela jsem oči a bleskově jsem se posadila. Rozhlédla jsem se kolem. Byla jsem na ošetřovně. Nalevo od mojí postele seděl Harry na židli a napravo Ron. Ron se zasmál a podal mi tác s oběděm. 

“To už je oběd?” zeptala jsem se překvapeně, zatímco jsem jedla. 

“Taky ti přejeme dobré ráno,” ušklíbl se Harry. 

“Dobré…” zarazila jsem se. “Dobré období dne, které právě je.” 

Harry se usmál. “Je odpoledne. Vyučování už skončilo. Jinak bysme tu nebyli. Nebo aspoň Hermiona ne,” kývl hlavou směrem k Hermioně, která seděla schovaná za ním. Doteď jsem si ji nevšimla. 

“Ahoj,” řekla potichu. Harry se na ni podíval významným pohledem. Hermiona potom pokračovala. “Promiň, že jsem na tebe tak křičela, když jsi byla tak nemocná. Měla jsem si toho všimnout. Já jenom nemám ráda, když mi někdo lže.”

“Nemáš se za co omlouvat. To já se omlouvám vám. Já jsem vám lhala. A Harry promiň, že jsem půjčila bez dovolení tvoje koště. Prostě jsem nechtěla Harry, aby si s ním bojoval. Tak jsem se s ním dohodla, že si s ním dám závod na košťatech.” Podívala jsem se jim do tváře, ale něco mi nesedělo. “Proč nikdo z vás není překvapený?” zeptala jsem se jich. 

“Malfoy už nám to řekl. Včera měl na to takový divný narážky, ale dneska jsme to z něj dostali,” vysvětlil mi to Ron. 

“Jo, narazili jsme na něj v jedný prázdný chodbě a vyzkoušeli jsme na něm a jeho dvou gorilách ty kouzla, co nás včera naučila Hermiona.” 

“Kdo vyhrál?” zeptala jsem se zvědavě. 

“No, měli jsme docela převahu. Nakonec nám tam vlezla paní Norisová, takže jsme to nestihli dokončit, ale Malfoy skončil s rozbitým nosem.” 

“Měli jste mu ublížit ještě víc. Řekl vám, jakej je hajzl a že podvádí?” 

“Zmínil se jenom o závodě a že nad tebou vyhrál. A protože to bylo u jezera, ty jsi schytala zápal plic a požahal tě některý z vodních tvorů, tak jsme si odvodili, že jsi spadla do vody,” vysvětlila mi Hermiona. 

“Co přesně ti provedl?” zeptal se mě Harry. 

“No, natáhnul mezi dvě břízy síť. A protože vymyslel, že mezi těmi břízami bude cíl, tak jsem se do ní chytila. A do vody jsem spadla, když sem se pak od něj snažila získat nazpátek svojí hůlku.” 

“Hajzl,” shrnul to jedním slovem Ron. 

“Moje řeč,” potvrdila jsem to a odložila jsem prázdný talíř. “Ještě nějaký novinky?” 

Harry se podíval ke dveřím. “A to, že právě přišel Hagrid se počítá?” 

Všichni jsme se podívali ke dveřím. “Ahoj Hagride!” pozdravili jsme ho. 

“Zdar bando! Teda já sem slyšel, že seš marod a ty tu záříš jak sluníčko,” řekl směrem ke mně. 

“Hranolky jsou moje oblíbený jídlo. Po těch musím zářit jako sluníčko.” 

“Škoda, že takhle nezářila, když jsme ji sem včera večer tahali,” prohlásil Ron. 

“Co?” zeptala jsem se nechápavě. 

“Už jsi blouznila z horečky a kvůli té noze si nemohla normálně chodit,” vysvětloval mi Harry. “Tak jsme tě střídavě nesli půlku cesty. Pak jsme narazili na Freda a George, kteří tě odnesli ten zbytek cesty. A jinak si celou dobu blábolila nějaké nesmysly o svých snech.” Málem se mi zastavilo leknutím srdce. Co když zjistí pravdu o mých snech a podivných schopnostech? “Ale jinak nic konkrétního.” dodal Harry. Oddechla jsem si, že nic nezjistili. Já vím, že bych jim neměla lhát, ale tohle bych vysvětlovala trochu déle. Rozhodla jsem se proto změnit téma. 

Rozhlédla jsem se po místnosti, jestli tu náhodou není někdo, kdo by nás mohl slyšet. Když jsem usoudila, že jsme tu naprosto sami, tak jsem se obrátila Hagrida. “Hagride, ohledně toho s tím Snapem. Jak si říkal, že se pokusil někoho obejít, tak jsi tím myslel toho tříhlavého psa?” 

“U Merlina, odkudpak víte o Chloupkovi?” zeptal se překvapeně Hagrid. 

“Chloupek? To je trochu divný jméno pro takovou…takovýho domácího mazlíčka,” prohlásil Ron.
“No – von je totiž muj. V hospodě mi ho prodal jeden takovej divnej chlápek z Řecka. A potom jsem ho pujčil Brumbálovi, aby mohl hlídat-” Hagrid se chytil za pusu. 

“Co aby hlídal?” zeptal se ho Harry. 

Hagrid zavrtěl hlavou. “Já už vam nic neřeknu. Kdyby se někdo dozvěděl, že toho tolik víte, tak…máme všichni moc velký problémy.” 

“Ale Hagride, Snape to chce ukrást,” pokusil se mu to vysvětlit Harry. 

“Snape je profesor! A vy tři se do toho přestaňte plíst! Je to moc nebezpečný! Zapomeňte na Chloupka a zapomeňtě na to, co hlídá, protože do toho má mluvit jenom profesor Brumbál nebo Nicholas Flamel-” Hagrid se už podruhé tohoto dne chytl za pusu. Vypadal, že by si nejradši nafackoval. “No, já radši půjdu, Mějte se dobře. Kate ty se co nejrychleji uzdrav.” 

“Takže Nicholas Flamel. Hermiono, víš o něm něco?” zeptal se jí Harry. Hermiona zavrtěla hlavou. “Nevadí. Najdeme si to v knihovně.” 

“Tak vidím, že je náš marod vzhůru,” řekla madam Pomfreyová, která právě vešla dovnitř. “A vy ostatní už odejděte. Pověděli jste si už toho dost. Nyní potřebuje klid na léčení.” 

“Tak se tu měj dobře,” rozloučili se mnou. Hermiona mi ještě předala úkoly a učebnice, abych se tu náhodou nenudila. Od madame Pomfreyové jsem pak dostala ještě nějaký lektvar, který chutnal… no, nebudu popisovat jak. Ještě mi k tomu sdělila, že si mě tu nechá do konce týdne pro jistotu, Takže mě čeká báječných několik dnů strávené společně s úkoly a hnusnými lektvary. Pár dní si teď asi nezaběhám.