5. kapitola – Odjezd

5Zbytek prázdnin jsem většinou strávila ve svém pokoji a četla si v učebnicích. Párkrát jsme i přemýšlela o tom, že bych mohla zkusit ty nejlehčí lektvary. Nakonec jsme ten nápad zavrhla, rozhodla jsem se, že bude bezpečnější počkat do Bradavic. Kouzla jsem bohužel zkoušet nemohla, a tak jsem si akorát četla v knihách. Párkrát jsem i v noci zkoušela sledovat oblohu svým novým dalekohledem. Z kusu pergamenu jsem si udělala kalendář a odškrtávala jsem dny, které mi zbývaly do 1. září.

Od mého setkání s Harrym se mi o něm zdálo ještě častěji. V mých snech byl někdy i několik dní po sobě. Někdy se procházel Příčnou ulicí a šel do Gringottovy banky nebo byl v malém pokoji, který byl plný rozbitých hraček, a četl si v učebnicích do školy. Snažila jsem se s těmi sny moc netrápit. Za ta léta jsem už přišla na to, že nejlepší je ignorovat je.

Když jsem zrovna nebyla ve svém pokoji a nečetla si v učebnicích, byla jsem s Annie. Snažila jsem se s ní strávit co nejvíce času, protože ji celý rok neuvidím. Celý měsíc jsem hledala vhodnou chvíli, jak jí říct o svojí nové škole. Trápilo mě, že to před ní musím tajit.

Také jsem se snažila, aby Annie neměla žádnou příležitost promluvit si s Tomem nebo Valerií. Tom se ze mě často snažil dostat, kdo je Hagrid a k čemu ty nákupy. Poté, co zjistil od vychovatelky, že v září odjíždím do nějaké internátní školy, se mě začal vyptávat ještě víc. Trochu jsem se bála, aby se nepokusili něco najít v mém pokoji, až budu s Annie venku. Proto jsem začala věci do školy schovávat. Naštěstí jsme s Annie před lety zjistily, že v tehdy ještě našem pokoji je za stolem ve zdi menší výklenek a díky stolu je důkladně schovaný. Společně s Annie jsme si tam začaly schovávat naše společné tajemství. Nyní jsem tam měla kotlík, dalekohled, váhy, lahvičky, přísady a knihy. Hábity jsem schovala dozadu do skříně. Hůlku jsme nosila pro jistotu pořád u sebe.

Přesto to neřešilo můj problém s Annie. Každou noc, těsně předtím než jsem usnula, jsem si slibovala, že zítra jí to už určitě řeknu. Bohužel, jsem jí to stále neřekla. Prázdniny se začaly chýlit ke konci a mě zbýval už jen týden do odjezdu. Annie mezitím vymýšlela, kam si společně ve třídě sedneme. Shodly jsme se na tom, že nejlepší místo je v řadě u katedry, kde na nás učitel pořádně nevidí, když sedí.

Zbývaly my už pouhé dva dny do odjezdu, když jsem se ráno probudila s tím, že dnes už to Annie říct musím. Byly jsme domluvené, že za mnou přijde dopoledne. Ráno jsme se snídala a pak jsem čekala ve svém pokoji. Vzala jsem si knihu Dějiny čar a kouzel a četla si v ní. Hůlku jsem položila vedle sebe na postel, protože mě v kapse tlačila. Začetla jsem se do knihy natolik, že jsem neslyšela, jak někdo jde nahoru po schodech. Zvedla jsem hlavu od knihy, až když někdo otevřel dveře. Ve dveřích stála naštvaná Annie.

„Proč jsi mi neřekla, že odjíždíš na nějakou internátní školu?“

„Já…“ zaváhala jsem.

„Proč jsi mi neřekla, že jsi podala přihlášku na jinou školu?“

„Na žádnou školu jsem přihlášku nepodala. Prostě si mě vybrali.“

„Jak dlouho to víš? Od té chvíle, jak tě navštívil ten obr?“

„Jak víš o Hagridovi?“ zeptala jsem se jí.

„Valerie,“ odpověděla mi jedním slovem. Annie přejela pohledem po pokoji a její zrak spočinul na hůlce, která ležela vedle mě. Potom se podívala na knihu, kterou jsem pořád držela v ruce.

„Takže je pravda, co ti dva říkali.“

„Co kdo říkal?“ zeptala jsem jí, ale už jsem tušila odpověď. Nebyla jsem si akorát jistá, na co všechno Tom s Valerií přišli.

„Dala ses na nějaký dávný satanismus, okultismus nebo kdo ví co. Myslí si, že tě odvezou někam do blázince.“

„A ty tomu věříš taky?“ Doufala jsem, že odpoví ne. Nevěřím tomu, že by řekla ano. Blázen nejsem, jsem jenom čarodějka.

„Možná seš někdy šílená, ale do blázince nepatříš.“ V duchu se mi ulevilo a spadl mi kámen ze srdce.

Vstala jsem a zavřela za Annie dveře. Ze svého nočního stolku jsem vytáhla dopis, který mi před měsícem přinesl Hagrid, a podala jsem ho Annie.

„Přečti si to.“ Annie mě poslechla a přečetla si dopis. Když dočetla, užasle se na mě podívala.

„Ty tomu věříš?“

„Tenhle dopis mi před měsícem přinesl Hagrid, což je tak trochu obr. Nejdřív jsem tomu také nevěřila, ale předvedl mi kouzlo.“ Vrátila jsem se zpátky ke stolku, kde ležel kamínek od Annie. Vzala jsem ho do ruky a ukázala ho Annie. „Tenhle kamínek přímo před mýma očima levitoval, když na něj Hagrid zamířil deštníkem. Když mě a Harryho vzal pak další den nakupovat, viděla jsem další kouzla. Stáli jsme před cihlovou zdí, a když Hagrid na jednu cihlu poklepal deštníkem, cihly se samy posouvaly, dokud nevzniknul vchod. A taky…“ vzala jsem do ruky hůlku. „…jsem sama něco podobné kouzlu provedla. Když jsem si vybírala hůlku, zkusila jsem mávnout se spoustou hůlek a žádná z nich nereagovala. Pak jsem zkusila tuhle. Když jsem zkusila jí, začala svítit a hřát. Cítila jsem brnění v prstech. Byl to…“ na chvíli jsem se odmlčela, ale pak jsem pokračovala „…stejný pocit, jako když jsem tenkrát odhodila Valerii. Teď konečně dává smysl, jak se mi to podařilo. Bylo to kouzlo a udělala jsem to já.“

„Můžeš to zopakovat?“ zeptala se mě.

Zavrtěla jsem hlavou. „Čarovat můžu jenom ve škole. Mimo školu budu moc čarovat, až budu dospělá.“

Annie se na mně zklamaně podívala. „Škoda. Kdybych nějaké viděla, tak bych tomu věřila úplně,“ řekla potichu. Přála jsem si, abych jí mohla nějaké kouzlo ukázat. Co by se stalo, kdybych provedla kouzlo? Mají na to nějaké zařízení, které sleduje, kdo kde provádí kouzlo? Na druhou stranu tady nikdo není. Navíc mávnutí hůlkou, není pořádné kouzlo. Podle toho, co jsem si zatím přečetla v učebnicích, musím říct formuli, abych provedla nějaké kouzlo.

„Tak sleduj.“ Zatáhla jsem rolety na okně a vzala do ruky hůlku. Zkusila jsem s ní mávnout, ale nic se nestalo. Zamračila jsem se. Kam se podělo brnění v prstech a proč hůlka nesvítila a ani nehřála? Necítila jsem nic, když jsem s ní mávnula.

Zavřela jsem oči a vzpomínala. Co jsem udělala předtím, než jsem mávnula hůlkou? Představovala jsem si, co by měla ta pravá hůlka udělat. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela jsem oči. Přestavila jsem si brnění v prstech, a jak hůlka začíná svítit a hřát. Najednou to přestalo být představou a stalo se to skutečností. Cítila jsme brnění v prstech. Otevřela jsem oči a hůlka svítila a hřála stejně jako předtím v obchodě. Svítila a hřála postupně víc. Nechtěla jsem teď žádnou oslepující záři, proto jsem hůlku položila na stolek. Hůlka ihned přestala zářit a světlo postupně vyhasínalo.

Podívala jsem se na Annie, která na mě udiveně koukala s otevřenou pusou.

„Věříš mi?“ Annie přikývla. „Co všechno Tom s Valerií vědí?“ zeptala jsme se jí.

„Vědí akorát, že jsi byla nakupovat s nějakým divným obrovitým chlapem. To jsi kupovala věci do školy, že jo?“

Přikývla jsem. „Koupila jsem si oblečení, kotlík, dalekohled, váhy, lahvičky na lektvary, přísady a tuhle hůlku. Jo a ještě učebnice.“

„Oblečení?“ Tohle bylo pro ni typické. Já jí vyjmenuji seznam čarodějných pomůcek a ona zareaguje na oblečení.

„Tohle by se ti nelíbilo. Je to taková uniforma, co budeme muset nosit.“ Otevřela jsem skříň a vyndala jsem z ní hábit, který visel až úplně vzadu na ramínku.

Annie se podívala na hábit a prohlásila: „Kouzelnický svět má zvláštní smysl pro módu. Nechceš si to zkusit? Chci vidět, jak v tom vypadáš.“

„Nechci si to zkusit. Když si to zkusím, tak se mi budeš smát.“

„Jo, to máš pravdu. Nějak si tě v tom neumím představit,“ smála se mi.

„Hele! Nesměj se mi. Až jednou dodělám školu a budu už smět čarovat, tak mi budeš závidět.“

„Jo, ale to je až za dlouho. Do té doby se ti můžu smát za ty…hábity.“ Pak se zarazila. „Budeš mi psát, že jo? Budeš mít přístup k internetu nebo k nějaké poště?“

„No, nejsem si moc jistá. Mám takový pocit, že čarodějové posílají dopisy po sovách. Takže když mi Harry půjčí sovu, tak ti budu psát.“

„Harry? Kdo je Harry?“ zeptala se mě.

„Je to jenom jeden kluk, který byl s námi nakoupit věci do školy,“ odpověděla jsem jí trochu nejistě. Nebyla jsem si jistá, jestli bych jí neměla říct o tom, že se mi o Harrym už několik let zdá.

„A? Poznám, když je v tom něco víc. Tak jak je to s ním?“

„Já…mě se o něm zdálo. Nemyslím to tak, že by se o něm zdálo potom, co jsme se s ním seznámila. V mých snech se objevuje asi čtyři roky. Nejprve se mi o něm zdálo jenom párkrát za rok, ale poslední dobou je to skoro každý týden.“

Naštěstí se Annie rozhodla nechat to být a já jsem jí ukázala, co dalšího jsem nakoupila. Zbytek dne jsme si prohlížely moje nové učebnice. Slíbily jsme si, že si budeme pořád psát, i když budu, kdo ví kde. Annie se dohodla s vychovatelkami, že tady ty poslední dvě noci před odjezdem bude spát se mnou v pokoji. Povídali jsme si spolu skoro až do rána. Někdy v době mezitím, co nám přišla poprvé vynadat vychovatelka poprvé, že máme ještě rozsvíceno, a podruhé, že děláme moc velký hluk, jsem ji pověděla Harryho příběh. Obě jsme se shodly na tom, že má smutný osud.

Další den jsme strávily také spolu. Šly jsme se projít ven. Udělaly jsme si procházku po místech, kde jsme dřív trávily společně čas. Probíraly jsme, jak to bude na nové škole vypadat. Na náměstí s trhy se mi Annie na chvíli ztratila, ale po chvíli mě našla a my pokračovaly dál. Večer jsme pak společně balily věci. Annie mi sehnala od svých adoptivních rodičů velký kufr, což je dobře, protože do těch malých, co máme v sirotčinci, se pořádně nic nevejde. Další den jsem měla já odjet do školy a Annie čekal také první den v nové škole. Na rozdíl ode mě, škola jí začíná už v osm hodin. Na druhou stranu má zítra jenom jednu hodinu, takže se spolu stihneme rozloučit.

Na rozdíl od včerejší noci, jsme tentokrát šly spát brzo. Chtěla jsem být ráno odpočatá.

Bohužel moje sny měly se mnou jiné úmysly. Opět se mi zdálo o Harrym, ale to není už žádné překvapení. Nejprve tam byl Harry, když mu byl asi jenom rok. Poznala jsem ho podle jeho očí a černých vlasů, které už tehdy byly rozčepýřené na všechny strany. Harry ležel v dětské postýlce, když se k němu přibližovala osoba v kápi s nataženou hůlkou v ruce, která mířila přímo na Harryho. Vedle postýlky ležela na zemi postava, které nebylo vidět do tváře a ani se mi nedařilo rozpoznat barvu vlasů. Vím jen, že byly dlouhé až po lopatky. Osoba v kápi něco zamumlala a z hůlky vyšlehlo zelené světlo, které osvítilo Harryho. Potom už nic nebylo.

Prudce jsem se posadila v posteli. Trvalo mi skoro minutu, než jsem si uvědomila, že jsem ve svém pokoji a vedle mě, na své druhé posteli leží Annie. Vstala jsem z postele a podívala se z okna. Venku byla ještě tma, ale v dálce už začínalo svítat. Podívala jsem se na hodiny na nočním stolku. Bylo chvíli před pátou hodinou ranní. Vyšla jsme ven z pokoje a zamířila jsem dolů do kuchyně. Chtěla jsem se něčeho napít a cestou si pročistit hlavu. Dole jsem si nalila trochu pomerančového džusu do skleničky a šla jsem si sednout do klubovny. Když jsem si sedla do křesla, zaslechla jsem hlas.

„To jsi náměsíčná nebo máš jen žízeň?“ Málem jsem vyskočila dva metry do vzduchu. V křesle vedle mě seděl Tom.

„Uvědomuješ si, že jsi mi teď málem způsobil infarkt?“ zeptala jsem se ho, když jsem se snažila uklidnit. Srdce mi tím leknutím bilo jako splašené.

„Špatné svědomí? Že bys něco skrývala?“ zeptal se mě.

Zamračila jsem se na něj. „A ty jsi upír, který čeká na svítání, než zaleze do rakve?“ Napila jsem se džusu.

„Já tu jsem každé ráno. Tohle je jediná chvíle, kdy je tady trochu klidu.“

„To nejspíš proto, že všichni normální lidi spí.“

„Takže sebe nepočítáš mezi normální lidi?“

„Jenom jsem měla zlý sen. To je všechno.“

„Já jsem si myslel, že se nemůžeš dočkat odjezdu do školy.“

„Nechtěl si říct do blázince?“ zeptala jsem se ho trochu jízlivě.

Tom se zamračil. „Tak jsme to nemysleli.“

„A jak jinak se to dá myslet? Tohle má jedno jediné prostě vysvětlení, ale já tě zklamu. Do žádného blázince nejedu. Je to obyčejná internátní škola, kam se docela těším. Konečně vypadnu tady odsud z tohohle domu. Konečně nebudu muset být v tvojí a Valeriině blízkosti. A udělej pro mě něco. Vyřiď tohle taky Valerii.“

Potom jsem se položila skleničku na stolek a odešla jsem nahoru do pokoje. Lehla jsme si do postele a někdy kolem šesté hodiny jsem usnula. Nejspíš se mi zdál nějaký sen o Harrym, ale už to byl jeden z těch obyčejných snů, kde Harry s Hagridem stály v obchodě s kotlíky. Spala jsme jenom hodinu, protože mě probudila Annie v sedm hodin, když se oblékla a odcházela do školy. Jenom jsem se otočila na druhý bok a spala jsem dál. O půl hodiny později jsem se znovu probudila a tentokrát jsem už vstala. Včera jsme s Annie rozebíraly, co je nejvhodnější vzít si na cestu do vlaku. Netušila jsem, jak dlouho budu sedět ve vlaku a jestli někde ještě nebudeme přestupovat. Rozhodla jsem se, že si obléknu džíny a triko, tím nic nezkazím. Navíc se stejně někde po cestě nejspíš převléknu do hábitu. Nechtěla jsem si hábit oblékat už teď v mudlovském světě.

Annie dorazila do domova kolem půl desáté. Společnými silami jsme zkusili snést můj kufr dolů ze schodů, ale nešlo nám to, tak nám pomohl jeden starší kluk. Zbytek cesty jsme už kufr táhly samy. Naštěstí byl na kolečkách, takže byl lehký. Městskou hromadnou dopravou jsme dojely k nádraží.

„Tak odkud ti to jede?“ zeptala se mě Annie.

„Z nástupiště devět a tři čtvrtě.“

Annie se na mě překvapeně podívala. „Nespletla ses?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Hmm…tak to jsem zvědavá, jak to nástupiště najdeš.“

Kufr jsme dovezly k nástupišti devět a deset, ale mezi nimi byla jenom cihlová zeď. Zkusila jsem se jí dotknout, ale pořád tam stála pevně.

„Nějaký instrukce k tomu nemáš?“

„Nejspíš musím poklepat na jednu z těch cihel hůlkou jako u vchodu do Příčné ulice. Jenže nevím, na kterou mám poklepat.“

„No, když budeš hůlkou ťukat do všech cihel, tak budeš vážně nenápadná“ řekla mi Annie. Bohužel, měla pravdu. Rozhlédla jsem se kolem. Jestli by měl tady odsud odjíždět vlak do Bradavic, neměla by tady být spousta čarodějů v hábitech loučící se se svými dětmi? Nikde kolem ale nikdo nebyl. Ledaže by byli oblečeni v mudlovském oblečení. Stejně bych ale někde zahlédla, jak někdo kromě kufru si nese také sovu.

Doufala jsem, že alespoň zahlédnu Harryho. Třeba mu Hagrid řekl, jak najít vlak. Bohužel, nikde jsem žádného černovlasého kluka s brýlemi neviděla. Podívala jsem se na hodinky. Zbývala mi ještě hodina času. V nejhorším případě si tady sednu u zdi a budu čekat, dokud kolem neprojde nějaký student.

Někdo mi poklepal na rameno. Otočila jsem se a zjistila jsem, že se koukám do tváře Draca Malfoye.

„Ahoj. Říkal jsem si, jestli to náhodou nejsi ty.“

„Ahoj,“ pozdravila jsme ho. Annie se na mě zvědavě podívala. Uvědomila jsem si, že jsem jí o mém setkání s Dracem nic neřekla.

„Annie, tohle je Draco. Draco, tohle je Annie.“

Draco se podíval na Annie tím svým pohledem. Poznal, že je mudla a tak se na ní i tak díval. Vzpomněla jsem si na to, co mi vykládal v obchodě o čarodějích z mudlovských rodin. Když si tohle myslel o nich, tak o mudlech si musel myslet něco mnohem horšího. Nebylo dobře, že se tu ti dva potkali. Pokusila jsem se proto o odvedení Dracovi pozornosti jinam.

„Draco, víš jak se dostat k vlaku?“

Draco přikývnul. „Musíš projít tady tou zdí.“

„Projít zdí?“ překvapeně jsme se na něj podívala.

„No, asi to vypadá trochu divně, ale nic na tom není. Prostě musíš jít přímo k té zdi a nezastavovat se.“

„A taky se nesmíš bát, že do ní narazíš,“ ozval se slabý hlásek. Rozhlédla jsem se a zjistila jsem, že se Draca drží za ruku malá blonďatá holčička v zelených šatičkách. Mohlo ji být tak devět nebo deset let.

„Ahoj,“ usmála jsem se na ní přívětivě. Zvědavě na mě koukala a pevně svírala Dracovu ruku. „Já jsem Kate.“ Natáhla jsem k ní ruku a ona si se mnou potřásla s rukou.

„Já jsem Rebeka,“ představila se mi.

„Moje mladší sestřička,“ dodal Draco.

„Nezmínil ses mi předtím, že máš sestru.“

„Nebyla příležitost,“ pokrčil rameny. „Chceš jít první nebo půjdeš až po nás?“ zeptal se mě a ukázal přitom na přepážku mezi nástupištěm devět a deset.

„Asi půjdu až po vás. Rozloučím se zatím s Annie.“ Draco se podíval na Annie opovržlivým pohledem. Nic neřekl a prošel s Rebekou zdí, jako kdyby tam ta zeď vůbec nebyla.

Otočila jsem se k Annie. „Tohle bude asi čas na rozloučení.“

Annie si povzdechla. „Nemám ráda loučení.“

„No, uvidíme se za rok.“

„Slib mi, že mi budeš psát. I kdyby tam nebyl internet, telefon ani klasická pošta.“

„Slibuju, že najdu způsob, jak ti psát. I kdybych ti ty dopisy měla nosit osobně.“ Annie se rozesmála.

„Na vánoční a velikonoční prázdniny přijedeš?“

Pokrčila jsem rameny. „Nevím, jaké to tam bude. Třeba se mi tam bude chtít zůstat i na Vánoce a Velikonoce.“

Annie vytáhla z kapsy malý balíček a podala mi ho. Překvapeně jsem se na ni podívala a balíček jsem si vzala. Když jsme ho otevřela, byl v něm lesklý, stříbrný náramek s několika přívěsky. Annie mi pomohla připnout náramek na ruku.

„Nemůžu tam být s tebou, abych na tebe dohlédla, tak alespoň budeš mít náramek pro štěstí.“

„Škoda, že já pro tebe nic nemám.“

„Mě bude stačit, když mi za sedm let něco vyčaruješ,“ usmála se na mě.

Naposled jsme se obejmuly, než odjedu. Potom jsem vzala kufr a vykročila směrem ke zdi. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se nebála. Měla jsem strach z toho, co mě čeká za zdí. Zavřela jsem oči a s kufrem v ruce jsem vyšla vstříc svému novému životu.