Poté, co jsem se probudila, jsem rovnou vstala. Podívala jsem se na hodinky na nočním stolku a zjistila jsem, že je šest hodin ráno. Podívala jsem se z okna. Viděla jsem kousek jezera, jak se od něj odráží slunce. Otevřela jsem okno a ucítila jsem na tváři příjemný teplý podzimní vánek. Najednou jsem pocítila touhu běžet a nezastavit se. Vytáhla jsem ze svého kufru tepláky a triko a bleskově jsem se převlékla. Sotva jsem si vlasy dala do gumičky a už jsem scházela schody dolů.
Když jsem sešla dolů do společenské místnosti, zjistila jsem, že se tam vznáší spící duch Nicka. Nejprve jsem si ho nevšimla, postřehla jsem ho, až když jsem jím prošla. Zamrazilo mě z toho a Nicka to probralo.
„Och, dobré ráno. Není trochu brzy na vstávání?“ zeptal se mě.
„Jenom jsem si chtěla jít zaběhat a projít se po pozemcích,“ odpověděla jsem mu. „Venku je krásně a tak toho chci vyžít.“
„Jistěže,“ souhlasil se mnou. „Nepochybně to láká k procházce, ale já bych si nyní raději ještě trochu odpočinul.“
„Vlastně,“ začala jsem trochu opatrně „nevadilo by Vám, kdybyste mi ukázal cestu na pozemky? Jsem tu nová a ještě se tu nevyznám.“
Nick chvíli váhal, ale pak přikývl. „Pochopitelně, že Vám pomůžu. Jako rytíř jsem vždy pomáhal ostatním a i po smrti se snažím pomáhat.“
Vyšla jsem ven ze společenské místnosti, čímž jsem probudila také Baculatou dámu, která byla ale torchu rozmrzelejší než Nick. Nicholas se vznášel přede mnou a občas mě upozornil na nějakou nástrahu, jako například na chybějící schod, který musíte přeskočit. Zavedl mě až na jedno nádvoří, odkud se dalo jít na pozemky. Tam jsme se s Nickem rozloučila a poděkovala jsem mu. Otočila jsem se zády k hradu a vyběhla jsem.
Líbil se mi ten pocit volnosti, když mi vítr vlál ve vlasech. Většinou jsem běhala pouze na hodinách tělocviku, ale teď bylo docela příjemné si zaběhat. Možná to bylo tou krajinou okolo. Je mnohem lákavější běhat v příjemném prostředí než v tělocvičně. Běžela jsem kolem lesa, a když už jsem nemohla popadnout dech, doběhla jsem k jednomu velkému starému stromu na pozemcích a sedla jsem si pod něj.
Opírala jsem se o strom a dívala jsem se na oblohu, když mě něco švihlo přes pravou ruku. Podívala jsem se na svou ruku a měla jsem tam slabou červenou čáru. „Au,“ řekla jsem překvapeně. Vzápětí jsem zaznamenala kousek od svojí hlavy pohyb. Podívala jsem se tím směrem a spatřila jsem, jak přímo na mou hlavu letí velká mohutná větev. Všechno se to seběhlo v několika vteřinách, že jsem nestihla vůbec zareagovat, už jsem se viděla s rozmlácenou hlavou.
Místo toho jsem ucítila, jak mě něčí ruka stáhla na stranu. Větev těsně minula mou hlavu a přísahala bych, že jsem cítila, jak se mi otřela o ucho. Dopadla jsem na levý bok a než jsem si stihla uvědomit, co se děje, strom mi kolem levé nohy obmotal své větve a vytáhl mě do vzduchu. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se mě někdo pokusil chytit, ale strom ho větví odstrčil. Strom mě protáhnul několikrát korunou, přičemž jsem ucítila snad sto švihnutí větvičkami do tváře.
Pak jsem zahlédla několik barevných záblesků u kmenu stromu a vzápětí se strom otřásl. Sevření mojí nohy trošku povolila a já jsem mohla vyklouznout. Podařilo se mi zachytit se nejbližší větve, protože jinak bych spadla z výšky několika metrů. Bohužel, v další chvíli se po mně ohnal strom větví. Podařilo se mi vyhnout, ale přitom jsem se omylem pustila. Letěla jsem dolů a cestou jsem schytala pár další švihnutí větvičkami. Snažila jsem se chytit nějaké větve, ale nedařilo se mi to. Strom schválně uhýbal větvemi. Někdo se mě marně pokusil chytit. Dopadla jsme na svoji levou nohu, která už tak byla pohmožděná od sevření větví. Možná se mi to zdálo, ale asi jsem zaslechla nějaké křupnutí. Noha se pode mnou podlomila a já jsme v ní ucítila nesnesitelnou bolest.
Někdo ke mně ihned přiskočil a odtáhl mě o kousek dál, kam na nás už strom nemohl. Konečně jsem si mohla oddechnout. Položila jsem hlavu do trávy a snažila se uklidnit. Teď, když jsem neměla v sobě tolik adrenalinu, jsem si začala uvědomovat, co se stalo. Můj zachránce seděl vedle mě a stále sledoval ten strom. Podívala jsem se na toho, kdo mě zachránil. Byl to kluk, o něco starší než já, s hnědými vlnitými vlasy.
„Děkuju,“ poděkovala jsem mu.
„Není zač,“ odpověděl mi zdvořile. Bylo za co děkovat. Nebýt jeho, tak ležím tamhle pod stromem s rozmlácenou lebkou. „Stačí, když si příště budeš sedat někam jinam.“
Podívala jsem se na strom. Byla to vrba a pěkně agresivní. „Co to je?“ zeptala jsem se ho.
„Tohle je Vrba Mlátička. Mlátí všechno ve své blízkosti. Nikdo neví, proč tu vůbec je, ale je lepší se jí vyhýbat,“ doporučil mi.
„Teď už vím proč,“ odpověděla jsem mu.
„Asi bych se měl představit,“ natáhl ke mně ruku. „Jsem Cedric Diggory, Mrzimor, 3. ročník.“
Potřásla jsem si s ním. „Katherine Beckerová, Nebelvír, prvák. Těší mě.“
„Mě také.“ Chvíli se zamyslel a pak se postavil. „Za chvíli bude snídaně. Měli bychom jít.“
Pokusila jsem se také vstát, ale jakmile jsem se postavila na svou zraněnou nohu, podlomila se pode mnou. „Au,“ sykla jsem bolestí. Cedric mě zachytil, takže jsem nespadla. Opatrně mě položil na zem a pak se podíval na mou zraněnou nohu. Opatrně mi sundal botu a ponožku a podíval se na můj kotník. Byl červený a pomalu už začal být oteklý.
„Budeš muset na ošetřovnu,“ řekl mi. Nic jsme nenamítala a nandala jsem si ponožku a botu. Cedric mi pomohl vstát a podepřel mě. Pomalu jsme takhle šli k hradu.
„Chodíš každý den běhat?“ zeptal se mě.
Zavrtěla jsem hlavou. „Dneska jsem to zkusila poprvé. Brzo jsem se vzbudila a napadlo mě využít pěkně počasí.“
„Já běhám už od loňska. Letos bych se rád dostal do našeho famfrpálového týmu,“ svěřil se mi.
„Určitě se ti to podaří,“ povzbudila jsem ho. „Na jakou pozici chceš?“ zeptala jsem se ho.
„Buď chytač nebo brankář. Ale loni dodělal školu chytač, takže tahle pozice je teď volná,“ odpověděl mi.
Prošli jsme nádvořím a dorazili jsme do hradu. Všichni teď scházeli dolů na snídani a na chodbách bylo díky tomu plno, takže jsme se nevyhnuli zvědavým pohledům. Musela jsem vypadat komicky, když mě musel takhle Cedric podpírat. Většinou se ale na mě koukali soucitně.
Cedric mi pomohl po schodech nahoru až do druhého patra, kde byla ošetřovna. Byla to velká místnost se spoustou postelí s bílým povlečením a bílými závěsy. Vedle každé postele byl malý, bíle nalakovaný noční stolek a u stěn velké bílé skříně se spoustou lahviček a krabiček s různými nápisy. Zrovna u jedné skříně byla jedna paní s bílým čepcem na hlavě a rovnala léky ve skříni.
„U Merlinových vousů!“ řekla, když nás uviděla. „Co se proboha stalo?“ řekla a ihned k nám přiběhla.
„Tady Kath…“ začal Cedric, ale já jsme ho přerušila.
„Kate,“ opravila jsem ho.
„Tady Kate se seznámila s Vrbou Mlátičkou, madame Pomfreyová,“ oznámil jí Cedric.
„U Merlina, to nemůže ředitel říct prvákům rovnou při zahajovací hostině, aby se vyhýbali Vrbě Mlátivé?“ zeptala se sama sebe. „Položte ji sem,“ řekla Cedricovi a ukázala na nejbližší postel.
Cedric mi pomohl si sednout na postel a zraněnou nohu jsme si položila nahoru. Sundala jsem si botu a ponožku, takže teď už bylo docela jasně vidět, jak je nateklá.
Madame Pomfreyová přistoupila ke mně a prohlédla si pořádně můj kotník. „Je pouze vyvrknutý. Můžete být ráda, že to není nic horšího. Kdysi dávno u tohohle stromu přišel jeden mladík o oko.“ Z rukávu vytáhla hůlku, namířila na můj kotník a zamumlala nějaké kouzlo. Trochu se mi ulevilo od bolesti a otok splasknul. Potom se podívala na můj obličej.
„Teď ještě ty oděrky a škrábance,“ řekla. Nevšimla jsem si žádných dalších zranění, a proto mi to bylo divné.
„Jaké oděrky a škrábance?“ zeptala jsem se.
Madame Pomfreyová vyndala ze skříně malé zrcátko a podala mi ho. Podívala jsem se na sebe a zjistila jsem, že mám v obličeji spoustu škrábanců od těch malých větviček. Nebyly to nijak hluboké škrábance, ale už jsem chápala, proč se na mě všichni cestou sem tak soucitně dívali. Odložila jsem zrcátko a přitom jsem zjistila, že jsem poškrábaná a odřená i na rukách.
Madame Pomfreyová namířila hůlkou na můj obličej a opět něco zamumlala. Cítila jsem příjemné teplo na obličeji i na rukách a pak, jakmile madame sklonila hůlku, teplo zmizelo. Dotkla jsme se svého obličeje a s úlevou jsem zjistila, že je hladký a bez škrábanců a odřenin.
„No, můžete jít. A dávejte si pozor,“ propustila nás madame.
„Děkuji,“ poděkovala jsem jí a zvedla jsem se z postele. Noha už mi fungovala dobře, takže jsem mohla bez obav normálně chodit.
Bohužel v tu chvíli zazvonilo.
„Sakra,“ zamumlala jsem. To mi to vyučování pěkně začíná. První den a já přijdu pozdě. Navíc vůbec netuším, co máme první hodinu a kde ji máme. Nemluvě o tom, že nejsem převlečená a nemám vůbec žádné sešity sebou.
„Tak já už poběžím na hodinu,“ loučil se se mnou Cedric.
„Tak ahoj a děkuju, že jsi mi pomohl, a promiň, že jsem tě zdržela.“
„Nevadí,“ řekl Cedric a vyběhl ven na chodbu. Šla jsem za ním, ale vůbec jsem netušila, kam jít. Jediné, co mě napadlo, je Velká síň, kolem které jsem šla s Cedricem, takže bych měla vědět, kde je. Vydala jsem se po schodišti dolů. Alespoň v něčem jsem dnes měla štěstí, protože jsem před Velkou síní narazila na jednoho z Ronových bratrů.
„Percy!“ zavolala jsem na něj.
Percy se otočil a podíval se na mně. „Jak to, že ještě nejsi na hodině?“ zeptal se mě.
„Nevím, co a ani kde máme. Teď jsem byla na ošetřovně,“ přiznala jsem se mu.
Slovo ošetřovna asi na Percyho zabralo. „Máš štěstí, před chvílí jsem odváděl první ročník do učebny, protože nevěděli, kde je. Tudíž vím, že teď máte hodinu přeměňování v tamté učebně.“ Percy mi ukázal na jedny dveře.
„Díky Percy,“ poděkovala jsem mu a rychle jsem zamířila do učebny. Jakmile jsem vešla, spočinuly na mě zraky všech v místnosti.
„Slečna Beckerová konečně dorazila,“ okomentovala můj příchod profesorka McGonagallová. „Můžete mi vysvětlit, proč jdete pozdě?“
„Já…nevěděla jsem, co máme za hodinu a ani kde ji máme,“ vysvětlila jsem jí.
„Možná byste měla začít chodit na snídani. Pro vaši informaci jsem tam dnes ráno rozdávala rozvrhy.“ Z pergamenů na stole vyndala jeden a podala mi ho. Přišla jsem k ní a vzala si ho, přičemž jsem zjistila, že to je rozvrh.
„Děkuju,“ poděkovala jsem.
„Odebírám Nebelvíru 5 bodů za vaši nedochvilnost a vaši nepřipravenost na hodinu. Školní uniforma je povinná pro všechny bez výjimky. Běžte si sednout.“
Šla jsem si sednout do lavice. Volné místo bylo v poslední lavici mezi Hermionou a jednou holkou z Mrzimoru. Cestou jsem na sobě cítila zvědavé pohledy ostatních. Ani se jim nedivím, oblečení jsem měla špinavé od hlíny a potrhané.
Profesorka pokračovala ve výkladu. Předvedla nám, jak přeměnit zápalku v jehlu. Potom nám rozdala zápalky a nechala nás, ať si to zkusíme sami. Skoro nikomu to nešlo, pouze Hermioně se povedlo zašpičatět zápalku. Naštěstí jsem si ráno dala hůlku do kapsy, takže nyní jsem mohla také zkoušet kouzlo. Nebylo mi to ale nic platné, protože jsem na tom byla stejně jako zbytek třídy. I když jsem dělala přesně ten samý pohyb jako profesorka a pečlivě jsem vyslovovala formuli, tak se nic nedělo. Asi po čtvrt hodině se každému ve třídě povedlo trochu zašpičatět zápalku, Hermioně se dokonce povedlo změnit její materiál na kov. Jenom mně se nic nepovedlo.
„Ty si nebyla na snídani?“ zeptala se mě mrzimorská dívka vedle mě. Zavrtěla jsem hlavou. „Tak proto ti to nejde. Když máš hlad a žízeň, tak se ti těžko podaří nějaké kouzlo. To mi vždycky říkala babička.“
„Tak to se ani teď nemusím snažit.“ Podívala jsem se zklamaně na svoji zápalku a pak jsem se podívala na dívku vedle mě. „Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se jí.
„Alice Diggory,“ odpověděla mi.
„Diggory…ty jsi příbuzná s Cedricem?“ zeptala jsem se jí. Hermiona se nás káravě podívala, tak jsme trošku ztlumily hlas.
„Jo,“ potvrdila. „Je to můj starší brácha.“ Důkladně jsem se teď na ni podívala a povšimla jsme si, že si jsou docela podobní. „Odkud ho znáš?“ zeptala se mě.
„Zhruba tak před hodinou mi docela hodně pomohl,“ potvrdila jsem jí. Hermiona do mě párkrát šťouchla, ale já jsem ji ignorovala. „Tak nějak jsem se seznámila s jedním agresivním stromem a Cedric mě před ním zachránil.“
„Jistě je nepochybně velmi zajímavé, co tady právě vyprávíte, ale to vám nedává důvod se bavit o hodině,“ ozvalo se přímo za mnou. Otočila jsem se a podívala jsme se přímo od tváře profesorky. „Předveďte mi přeměnu,“ řekla mi.
Udělala jsem přesně ten pohyb hůlkou, který nám předtím ukazovala, a k tomu jsme pečlivě vyslovila formuli. To všechno pod pečlivým dohledem všech ve třídě a profesorky. Bohužel, zápalka se vůbec nezměnila.
„Možná byste měla více cvičit a méně se bavit s ostatními,“ řekla mi a potom se podívala na Alici zápalkojehlu. Na ní už bylo vidět, že se jí povedl nějaký pokrok. Nakonec se posunula k Hermioně, která jí předvedla perfektně provedené kouzlo. Za to si vysloužila od profesorky pochvalu a několik bodů pro Nebelvír. Naštěstí potom zazvonilo, takže nás profesorka nechala jít a pouze mně dala za úkol procvičovat dále kouzlo. Když mi to říkala, tak jsem měla takové nepříjemné tušení, že po mně bude chtít toto kouzlo předvést.
„Nemůžeš reagovat, když se ti snažím něco říct?“ vyhrkla na mě Hermiona jen, co jsme vylezli ze třídy.
„Promiň,“ omluvila jsem se jí. „Co jsi mi chtěla?“
„Za prvé jsem tě chtěla upozornit, ať jste potichu, protože vás profesorka sleduje. A za druhé jsem ti chtěla podat tohle.“ Hermiona mi podala papírek, na kterém bylo napsáno:
Nevillovi jsem předala žábu. Měla jsi pravdu, byla jeho.
Podívala jsem se na Hermionu a pak jsem se rozhlédla kolem. Mezi nebelvírskými studenty se mi povedlo zahlédnout Nevilla. V hlavě se mi vybavil můj sen. Doběhla jsem za ním a zastavila jsem ho.
„Neville!“
Nevill se na mě podíval. „Ahoj Kate. Díky, že ses mi postarala o Trevora,“ poděkoval mi.
„Není za co. Kde jsi byl?“ zeptala jsem se ho přímo.
„No, Hermiona se převlékala v kupé do hábitu a já jsem mezitím šel dál hledat Trevora. Procházel jsem znovu některá místa a tak nějak jsem se dostal k tomu kupé, kde si původně seděla ty. Byla tam ta parta čistokrevných a trochu si ze mě utahovali.“
„A nakonec tě zavřeli v kupé a odešli?“ zeptala jsem se ho.
Nevill přikývnul. „Jak to víš?“
„To neřeš. Nevíš, jaké hodiny máme se Zmijozelem?“ zeptala jsem se ho.
„Teď s nimi máme lektvary někde ve sklepení,“ odpověděl mi.
„Sakra, nemám věci na lektvary,“ řekla jsem spíš sama sobě než Nevillovi. Nechala jsem tam Nevilla stát a utíkala jsem nahoru po schodech. Já jsem si cestu do společenské místnosti nepamatovala, ale moje nohy zřejmě ano. Vyběhla jsem do svojí ložnice a vyndala jsem si z kufru kotlík a lektvarovou sadu. Bleskově jsem přes sebe přehodila hábit, abych zakryla zašpiněné a potrhané oblečení, a věci jsem si narvala do tašky přes rameno. Běžela jsem dolů po schodech, až se někteří kolemjdoucí za mnou ohlíželi. Popravdě se dost divím, že jsem přitom z těch schodů nespadla.
Nakonec jsem to do učebny lektvarů stihla včas. Do místnosti jsem vběhla přesně ve chvíli, kdy zvonilo. Dnes mám ale vážně smolný den, protože asi metr ode dveří stál profesor otočený zády ke mně a mně se povedlo do něj narazit. Profesor se zapotácel a musel se zachytit lavice, aby neupadl. Já jsem takové štěstí neměla, protože jsem se skácela na zem, přičemž se mi vysypaly věci z tašky. Zmijozelská část vyprskla smíchy.
„Můžete mi říct, proč nemůžete normálně vejít do třídy jako každý normální člověk?“ obořil se na mě profesor a pak se na mě podíval. Na chvíli se jeho oči zaleskly a podíval se na mě stejně jako včera na hostině. „Srážím Nebelvíru dva body,“ řekl přísně. Dál se mnou nezabýval a přešel ke katedře. Začala jsem sbírat svoje věci ze země, když se Harry zvednul a pomohl mi sbírat věci. „Slečna Beckerová to jistě zvládne sama, pane Pottere. Posaďte se,“ řekl Harrymu profesor od katedry a Harry se vrátil zpět na své místo. Profesor mezitím začal se svým proslovem, co od nás na hodinách očekává. Mezitím jsem sbírala svoje věci z podlahy, a jakmile jsem je sesbírala, posadila jsem se vedle Harryho.
„Dnes si vyzkoušíte udělat klasický léčivý lektvar proti bolestem hlavy. Postup máte v učebnici na stránce 5.“ Sakra, pomyslela jsem si. Zrovna učebnici jsem si zapomněla nahoře v ložnici. V tom spěchu jsem na ni úplně zapomněla. Rozhlížela jsem se po ostatních a naštěstí si Harry všimnul, že nemám učebnici. Posunul svou učebnici mezi nás, takže jsem si mohla přečíst postup.
„Díky,“ poděkovala jsme mu šeptem. Profesor Snapem se netvářil zrovna přívětivě a už jednou jsem dneska vytočila jednoho učitele mluvením v hodině.
Pročetla jsem si celý postup. Byl docela jednoduchý, připomněl mi recepty v mudlovských kuchařkách. Oproti kuchařkám byli ale některé ingredience o dost nechutnější. Vyndala jsem si z brašny potřebně věci a rozmístila jsem si je na své pracovní ploše. Snažila jsem se postupovat přesně podle návodu a pečivě jsem krájela všechny přísady.
Snapeův pohled
Procházel jsem se po třídě a sledoval jsem práci ostatních studentů. Všechno to byly jen chabé pokusy o lektvar. U nebelvírských studentů jsem jim pokaždé něco vytknul, zmijozelské jsem raději nekomentoval. U většiny bych se styděl nazývat to, co vytvořili lektvarem. Vím, že to byl teprve jejich první pokus, ale na druhou stranu to bylo snad to nejlehčí možné. Každý lektvarolog by tohle zvládnul i poslepu.
Nakonec jsem zavítal i do míst, kde pracoval Potter. Trochu jsem doufal, že podědil po Lily nějaký talent na lektvary, ale v tomhle byl spíše jako jeho otec. Vlastně byl celkově spíš podobný Potterovi než Lily. Oči měl po Lily, to je pravda, ale naproti tomu měl ty hrozné Potterovské vlasy. Každopádně lektvar, který vytvořil, byl průměrný. Pamatuji si, že Lily na první hodině dokázala udělat mnohem lepší.
Když jsem se pak podíval k vedlejšímu stolu, byl jsem lehce šokován. Kate měla na svém stole dokonalý pořádek. Nyní s pečlivostí krájela sušené kopřivy. Plně se soustředila na lektvar a mám pocit, že vůbec nepostřehla mojí přítomnost. Byla přitom tak podobná Lily, až bylo těžké uvěřit, že to je někdo jiný. Měl jsem pocit, jako kdybych se vrátil časem na mojí první hodinu lektvarů.
Lektvar Kate ještě nebyl úplně hotový, zbývalo jí už jenom přidat několik posledních přísad. Pokud bude dále pokračovat takto, jistě se jí podaří dodělat vytvořit nadprůměrný lektvar.
O deset minut později se mi moje domněnka potvrdila. Jakmile mi studenti začali nosit vzorky na stůl, nejprve jsem se podíval na ten její. Jak jsem očekával, byl to nadprůměrně vytvořený lektvar a nejlepší z celé třídy.
„Vaše práce nejsou nic moc, přesně jak jsem očekával,“ řekl jsem celé třídě potom, co jsem si prohlédl vzory všech. „Naštěstí, alespoň pár z vás dokázali utvořit alespoň něco, čemu se dalo říkat lektvar. Použitelný byl například lektvar pana Malfoye a slečny Grangerové. Objevila se tu ale jedna práce, která vynikla nad ostatními. Tenhle lektvar bych se nebál použít proti lehké migréně. A zásluhy za to patří slečně Beckerové. Nebelvír za to získává pět bodů. Můžete jít, pro dnešek jsme skončili.“