Ráno mě probudily paprsky slunce dopadající na moji tvář. Musela to být někdy mezi šestou a sedmou hodinou a já už jsem pak nemohla usnout. Kdybych už byla v Bradavicích, tak bych si šla takhle brzo ráno zaběhat. Tentokrát budu muset jít vyvenčit Blakea. Popadla jsem vodítko, které jsme koupili ještě u Hermiony na návštěvě, a došla jsem ho vyvenčit. Po návratu jsem si začala balit věci do školy. Většinu věcí mam zabalenou, ale musím si dobalit ještě včerejší nákupy. To budu mít rychle.
Až na to, že uprostřed toho balení jsem si něco uvědomila. Když jsem našla seznam věcí, co máme letos mít, tak u toho bylo i jedno povolení. Sakra, úplně jsem na to zapomněla. Dopis ze školy mi přišel, když jsem byla u Hermiony. Tam jsem to povolení do Prasinek nijak neřešila, protože jsem neměla ani žádnou šanci si ho tam od někoho nechat podepsat.
Podívala jsem se na hodiny. Půl osmé, ideální čas. Touhle dobou už by mohl být nějaká vychovatelka vzhůru. Převlékla jsem se, popadla jsem potřebný pergamen a vydala jsem se dolů.
Stejně jako vždycky takhle brzo dole nikdo nebyl. Zamířila jsem proto do kuchyně, kde určitě někdo bude. A vážně byl. Naštěstí pro mě to byla vychovatelka Lopezová. Alespoň nemusím nic o povolení a škole zdlouhavě vysvětlovat. Tady stačí vysvětlit jenom, co jsou to Prasinky.
„Dobré ráno,“ pozdravila jsem a teprve v tu chvíli si mě slečna Lopezová všimla.
„Kate, ahoj. Co tady děláš takhle brzy?“ zeptala se mě.
„No… dneska odjíždím do Bradavic. A předtím mi přišel tenhle formulář, který musí podepsat zákonný zástupce. Je to o tom, jestli můžu navštěvovat Prasinky. To je…“
„Já vím, co jsou Prasinky. I kde leží. Tak mi podej ten pergamen.“
Poslechla jsem ji a podala jsem si pergamen. Odněkud z kapsy vylovila propisku, a zatímco to podepisovala, vrtala mi hlavou jedna věc. Jak to ví? Doteď jsem si myslela, že tehdy, když mě tu Hagrid nechával, tak ji někdo musel o světě kouzelníků vysvětlit a taky o Bradavicích. Jenže to by potom nevěděla o Prasinkách.
„Můžu se zeptat,“ začala jsem, když mi podávala formulář zpátky, „odkud víte o Prasinkách?“
„Už jsem tam byla. To bylo ještě v době, kdy jsem chodila do Bradavic. A teď si běž překontrolovat, jestli už máš všechno zabaleno.“
Překvapeně jsem povytáhla obočí. Měla jsem chuť se vyptávat dál, ale neudělala jsem to. Vydala jsem se nahoru do svého pokoje. Takže ona chodila taky do Bradavic. Zajímalo by mě, v jaké byla koleji.
**************
Světe, div se, ale tentokrát jsem vlak stihla. Vyrazila jsem včas asi chvíli před desátou a na nádraží jsem dorazila i s Blakem v půl jedenácté. Měla jsem celou půl hodinu na to, abych naložila věci a našla ostatní. Weasleyovy, Hermionu, a ani Harryho jsem nikde nenašla, ale když jsem si nakládala kufr do vagonu, tak jsem narazila aspoň na Parvati. Krátce jsme si popovídali o prázdninách a pak jsem se vydala hledat svoje přátele. Kde sakra jsou?
Jako první jsem narazila na Leeho Jordana a dvojčata Weasleyovi, jak se spolu baví o… ani vlastně nevím, o čem se bavili. O něčem, co zase ti dva kutí. Dokud to není hotové, tak mě to nezajímá. Výrobní proces znát nemusím. Pokud v tom teda nejsem zapletená.
„Čau, kluci. Nevíte, kde je Ron, Hermiona a Harry?“ zeptala jsem se jich.
„Budou ještě někde s našima,“ odpověděl mi George a nastoupil do vlaku.
„Pěkný pes,“ poznamenal Lee.
„Díky, uvidíme se ve vlaku,“ řekla jsem jim a rozhlédla jsem se kolem. Kdesi v davu jsem zahlédla záplavu zrzavých vlasů a vydala jsem se tam.
„Ahoj, dobrý den,“ pozdravila jsem všechny. V podstatě tam byli jenom rodiče Weasleyovi, Ginny , Ron, Harry a Hermiona, přičemž pan Weasley stál s Harrym trochu stranou.
„Ahoj, Kate,“ pozdravila mě paní Weasleyová. „Měli byste už pomalu nastupovat všichni. Každou chvíli to pojede. A dávejte na sebe všichni pozor. To platí i pro vás dvě,“ ukázala na mě a na Hermionu.
Postupně jsme se všichni namáčkli do vlaku. Byli jsme tam už všichni kromě Harryho, který stále něco řešil s panem Weasleym. Co tam tak dlouho řeší? Takhle musel Harry nastupovat na poslední chvíli, když už se vlak rozjížděl. A pak jsme museli pracně hledat prázdné kupé. Příští rok musím přijít o něco dřív, abych nám mohla zabrat kupé. Takhle jsme nemohli najít vůbec žádné volné kupé.
„Copak tady nikde nejsou žádné čtyři volné místa?“ zeptala jsem se nahlas.
„Jo, několik míst jsme našli. Ale nikdo z nás nechtěl sedět s Malfoyem,“ poznamenala Hermiona.
„O tom mi nemluv,“ zamumlala jsem. Malfoy se právě koukal na chodbu, když jsem dovnitř nahlížela. Došlo mu, že nemůžeme najít místa. Toho úšklebku jsem si zvládla všimnout.
„Pardon, ale mohla bych projít?“ ozval se za mnou dívčí hlas s lehce znatelným francouzským přízvukem. Ohlédla jsem se. Stála za mnou blonďatá holka z vyššího ročníku.
„Jo, jistě,“ odpověděla sem jí a namáčkla jsem se víc na stěnu.
„Merci,“ pronesla dívka a protáhla se kolem mě. Přitom zavadila o moji ruku a otřely jsme se o sebe navzájem na zlomek sekundy kůží. Opět jsem pocítila to stejné zachvění jako včera. Dívka se ještě jednou ohlédla a pak pokračovala dál v cestě. Proč se mi musí pořád dít něco takového?
Nakonec jsme přeci jen našli jedno kupé. Akorát nebylo úplně prázdné. U okna tam seděl muž a hluboce spal. Tohle bylo divné. Ve vlaku bývají vždycky jenom studenti a paní, co prodává občerstvení. Žádného jiného dospělého jsem tu ještě neviděla.
Ale ačkoliv to bylo neobvyklé, neodradilo nás to od toho, abychom si tohle kupé zabrali. Usadili jsme se pohodlně všichni na sedadlech, ale nejvíc místa stejně zabral Blake. Vyskočil se na sedadlo mezi mnou a Harrym a pohodlně si tam lehl. Zabral tak nejvíc místa.
Ruku jsem si položila na Blakeovu hlavu a hladila jsem ho. „Kdo je ten muž?“ zeptala jsem se, protože mu nebylo vidět do tváře.
„Profesor R. J. Lupin,“ odpověděla mi Hermiona a Blake otočil hlavu k tomu muži. Nejspíš chtěl, abych ho drbala za ušima, tak jsem ho tam začala drbat.
Hermiona nám poté vysvětlila, že to ví z jeho nápisu na kufru, kterého jsme si nevšimli. A potom ještě zvládla dojít k závěru, že bude učit nejspíš obranu proti černé magii.
„Harry, jak jsi říkal, že s námi chceš mluvit,“ otočila jsem se na Harryho, „týká se to toho, o čem jsme se bavili v noci?“
„Jo,“ přikývl Harry.
„Proč vy dva o tom druhém vždycky musíte vědět dřív než my ostatní?“ zeptal se Ron.
Podívala jsem se na Rona. „Neboj, nepotřebuju znát všechny detaily z Harryho života. Ty může klidně povídat tobě.“ Pak jsem se otočila na Harryho. „Až se příště kopneš do palce, tak to můžeš říct jako první Ronovi.“
„O čem jsi nám to teda chtěl říct?“ zeptala se Hermiona a přerušila tak naší debatu.
Harry jí potom začal vyprávět o tom, co vyslechl v noci. Nevím jak, ale nějak se nám pak ten hovor podařilo stočit k Prasinkám. Zároveň i vyšlo najevo, že Harry do nich nesmí, protože nemá povolení. To jsem nevěděla a Ron se tomu nejspíš chtěl začít divit, že něco o Harrym nevím, ale přerušila ho Hermiona. Právě totiž pustila ven Křivnožku, který vzápětí přistál na Ronově klíně. Moc se to nelíbilo Prašivce v jeho kapse a Ronovi taky ne, takže ve výsledku zůstal Křivonožka usazený vedle mě na volném sedadle u okna a sledoval Rona. To samé dělal Blake, ale ten aspoň na Rona neskákal.
Celkově cesta probíhala příjemně, profesor si celou dobu klidně spal. I když přijela paní se sladkostmi, tak spal dál. Hermiona si něco nakoupila, Ron měl jídlo z domova a já jsem si taky nic nekupovala, protože jsem měla svůj plán. Ten jsem zahájila hned, jakmile si Harry nakoupil jídlo pro sebe. I když vlastně i pro mě, protože mým plánem bylo si od něj trochu častěji něco vzít. A ten plán mi vyšel, Harrymu to nevadilo.
Akorát ta naše pohodová idylka byla trochu narušena, když se na chodbě ozvaly kroky. Následně se otevřely dveře a dovnitř vešly tři osoby. Jedna z nich byla vyhublejší a menší, ty ostatní dvě byly tlustší a vyšší.
„Paráda, vy jste tady chyběli,“ zamumlala jsem.
„Neboj, Beckerová, ani ty jsi mi přes léto moc nechyběla,“ pronesl a ušklíbnul se.
„Tak co tady děláš? Klidně si běž dál po svých a já si tu budu spokojeně sedět dál. Stačí mi, že musím ten tvůj ksicht vídat na hodinách,“ odsekla jsem.
„Rád bych, ale řekl jsem si, že se stavím a pogratuluju Weasleymu,“ odpověděl mi a podíval se na Rona. „Prý tvůj papá letos přišel k nějakému zlatu,“ pronesl pohrdavým tónem. Ron vzápětí vyskočil na nohy a postavil se před Malfoyi.
„Sklapni, Malfoyi!“ odsekl.
„A vypadni,“ přidala jsem svojí podmínkou. Blake se nejspíš rozhodl mě podpořit a zavrčel. Tím upoutal Malfoyovu pozornost.
„Nový mazlíček, Beckerová? Co s ním uděláš, až ti ho nepustí do školy? Nepatří mezi povolená zvířata,“ ušklíbnul se. „Tuhle zablešenou potvoru ti nepovolí.“
Tohle oslovení se asi Blakeovi moc nelíbilo, protože seskočil na zem a vystartoval po Malfoyově noze. Malfoy rychle uhnul, jenže ztratil rovnováhu a spadnul dozadu. Vypadl z kupé a dopadl ven na chodbičku. Crabbe a Goyle se honem hnali za ním, aby mu pomohli.
„Nějak si poradím,“ pokrčila jsem rameny, zatímco Ron zavíral dveře. Blake si zase vyskočil na sedačku vedle mě. Podrbala jsem ho na bradě. „Hodný pejsek.“
„Ale Malfoy měl pravdu,“ ozvala se Hermiona. „Nepatří mezi povolená zvířata.“
„Zkusím přesvědčit McGonagallovou,“ odpověděla jsem jí. „A když se to nepovede, tak se domluvím s Hagridem. Když má u sebe Tesáka, tak by mu neměl vadit i Blake.“
Po tomhle incidentu se pak vrátila zase ta příjemná atmosféra. Jenom ji trochu kazilo počasí venku. Předtím jenom pršelo, ale teď je pořádný liják. A profesor Lupin klidně dál spal. Prospal i celý ten incident s Malfoyem. Je vůbec možný, aby někdo takhle hluboce spal, když se toho kolem tolik děje?
„Brzo tam už snad budeme,“ pronesla jsem v jednu dobu. Venku už byla úplná tma.
Jako by mě vlak slyšel, najednou začal zpomalovat.
„Paráda,“ pronesl Ron. „Už se těším na hostinu.“
„Počkat,“ zarazila nás Hermiona, která se podívala na hodinu. „Ještě tam nemůžeme být. Je moc brzo.“
„Tak co se potom děje?“ zeptala jsem se.
Vlak stále zpomaloval, dokud nezastavil úplně. Ale nebylo to zrovna příjemné zastavení, protože to bylo s prudkým škubnutím. Nějaké věci vypadly z poliček a nakonec najednou zhasla světla. Tudíž teď nevidíme absolutně nic.
„Ještě jednou. Co se sakra děje?“ zopakovala jsem svojí otázku.
„Nevím,“ odpověděl mi Harry. „Ale nelíbí se mi to.“
„Nemáme poruchu?“ řekl Hermiony hlas.
„Netuším,“ odpověděla jsem jí.
Pak jsem viděla, jak se černá silueta dotkla okna a otřela okno. „Něco se tam venku hýbe,“ řekl Ronův hlas u okna. „Asi někdo nastupuje.“
Ozvalo se zaskřípání dveří a dovnitř někdo vešel.
„Promiňte. Nevíte, co se děje?“ ozval se známý hlas.
„Ahoj Neville,“ pozdravil ho Harry.
„Harry? To jsi ty? Kdo tu všechno je?“ zeptal se Nevillův hlas.
„Kate, Hermiona, Ron a pár zvířat. Někam si sedni,“ odpověděl mu Harry.
„Sem ne!“ ozvala jsem se já, protože se Neville chystal si na mě právě sednout.
Vzápětí se ozvalo Nevillovo vyjeknutí a vedle mě Blakeovo štěknutí.
„A tam zase leží Blake,“ vysvětlila jsem mu. „Ale někde mezi Ronem a Hermionou bylo místo.“
„A kde sedí?“ zeptal se Nevillův hlas.
„Já jsem tady,“ ozvala se Hermiona. „Ale klidně si sedni na moje místo, já se dojdu zeptat strojvedoucího. Snad bude vědět, co se děje.“
Potom jsem slyšela, jak se Hermiona zvedla a dveře znovu otevřely. Pak jsem slyšela ještě nějaký náraz něčeho do něčeho a dva výkřiky bolesti.
„Co se děje?“ zeptal se Harry.
„Nevím, někdo do mě vrazil,“ ozval se Hermiony hlas.
„Harry? Hermiono?“ slyšela jsem říct další známý hlas.
„Ginny?“ zeptala jsem se.
„Kate? Je tady i Ron?“ zeptal se hlas Ginny.
„Já jsem tady,“ ozval se Ronův hlas.
„Konečně. Právě jsem vás hledala,“ řekl hlas Ginny.
„Tak si někam sedni,“ řekl jí Harry. „Když najdeš místo.“
„Au!“ vyjekl Ron.
„Ticho!“ okřikl nás naprosto neznámý hlas. Vypadá to, že profesor se konečně probudil. Není divu, při tom hluku, co jsme právě natropili, se vážně nedá spát. Profesor Lupin se v koutě hýbal, pak něco zamumlal a poté konečně kupé osvítila trocha světla.
„Každý zůstane, kde je. A vy dvě si sedněte,“ rozkázal nám a pomalu vstal. Ginny a Hermiona se posadily na místo. Ron se posunul na místo profesora, Neville se posunul na místo Rona, takže ty dvě se tam moc nemačkaly. Profesor mezitím mířil ke dveřím, jenže ještě, než k nim stihl dorazit, se dveře otevřely. Blake zakňučel a schoval se pod sedadlo.
Stála tam hodně vysoká postava v tmavém plášti s kápí, která zakrývala obličej. Z rukávu pláště vyčnívala jedna ruka. Vypadala, jako kdyby byla v rozkladu, byly na ní strupy a spousta slizu. Nic příjemného na pohled.
Jenže to nebylo to nejstrašnější. Ta věc se najednou nadechla a nemyslím si, že to bylo kvůli nasání vzduchu do plic. Cítila jsem chlad, který prostupoval mým tělem. Chladem jsem skoro ani nemohla dýchat. Zároveň jsem cítila také hroznou beznaděj, pocit, že život je nanic. Celý svět je k ničemu. Tak na co žít?
Ne, nemůže to být až tak hrozné. Něco mi vždycky pomůže. Natáhla jsem ruku a nahmatala jsem prázdné místo, kde ještě před chvílí byl Blake. Natáhla jsem se ještě víc a našla jsem Harryho ruku. Byla chladná, ale to nebylo to první, čeho jsem si v tu chvíli všimla. Slyšela jsem křik. Někde v dálce křičela žena. A pak najednou přestala.
Profesor něco zamumlal a z jeho hůlky vyrazilo světlo. Zároveň Harryho ruka vyklouzla z mojí. Samotný Harry sklouzl ze sedadla a dopadnul na zem.
„Harry!“ vyjekla jsem. V okamžiku jsem klečela na zemi u jeho hlavy. Sklonila jsem se nad ním. Měl zavřené oči, pravděpodobně omdlel. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se nahoru. Ta hnusná potvora byla pryč a profesor Lupin právě sledoval mě a Harryho. Zároveň Hermiona a Ron sklouzávali ze sedadla a klekali si vedle mě.
„Co se mu stalo?“ zeptala se Hermiona profesora.
„Nejsem si přesně jist,“ odpověděl jí.
Znovu jsem se podívala na Harryho. On si možná jist není, ale já vím, co by mu mohlo pomoct. Natáhla jsem ruce a dotkla jsem se ho v místech jeho spánků. Pouto mezi námi se zformovalo. Ačkoliv nebylo vidět, já jsem to cítila. Bylo to podobné, jako když jsem přebírala Harryho bolest, ale tentokrát žádná nepřicházela. Jenom jsem se cítila slabší a slabší. Nakonec Harry otevřel oči, ale já jsem zavřela svoje. Trochu se mi zamotala hlava.
„Co… co je?“ zeptal se Harry. Otevřela jsem svoje oči a podívala jsem se na něj. Byl poněkud zpocený a nevypadal moc dobře.
„Spadl jsi,“ odpověděl mu Ron. „Jsi v pořádku?“
„Jsem,“ odpověděl mu Harry a pak se zvedl. Zároveň jsme se zvedli i my ostatní, akorát mě se znovu trochu zamotala hlava. Naštěstí mě podepřel Ron a pomohl mi sednout si. Harry se mezitím posadil vedle mě.
Rozhlédla jsem se po ostatních. Hermiona sledovala Harryho a mě, zatímco Neville a Ginny sledovali jenom Harryho. Mojí slabosti si naštěstí nevšimli. Podívala jsem se na profesora. Ten si na rozdíl od nich mojí slabosti všiml a sledoval mě.
„Co byla ta věc? A kdo tady křičel?“ zeptal se Harry, čímž upoutal profesorovu pozornost.
„Nikdo tady nekřičel,“ odpověděl mu Ron. Ne? Tak proč jsem taky něco slyšela?
„Ta věc byla mozkomor,“ odpověděl mu profesor, zatímco rozlamoval čokoládu na několik částí. „Azkabanský strážný.“ Harrymu podal velký kus čokolády. Vzápětí rozdělil zbytek čokolády i mezi nás ostatní a mně neušlo, že já jsem dostala o něco větší kus než ostatní. „Jezte. Pomůže vám to. Já si mezitím dojdu promluvit se strojvedoucím,“ sdělil nám profesor a odešel.
„Co se teda stalo?“ zeptal se Harry a trochu si ukousl čokolády. Udělala jsem to samé a profesor měl pravdu. Vážně to pomohlo, protože jsem se pak cítila líp. Konečně trochu tepla, i když jsem pořád cítila trochu chlad. A nezbavilo mě ho, ani když jsem snědla i zbytek čokolády.
„Ta věc se rozhlížela. Jako kdyby něco hledala,“ odpověděla mu Hermiona.
„A ty jsi najednou ztuhl a… vypadalo to, jakože máš záchvat. Prostě jsi ztuhl a spadl na zem,“ dodal Ron.
„Potom profesor šel blíž k mozkomorovi, řekl, že tady není Sirius Black a ať teda odejde. Jenže on neodcházel, tak ještě něco zamumlal, z jeho hůlky vyšlo nějaké světlo a pak teprve mozkomor odešel.“
„Bylo to divný. Všude byl chlad a… jako kdybych už nikdy v životě neměl být šťastný,“ ozval se Neville.
Ginny v koutku zavzlykala a Hermiona ji objala.
„Ginny, dej si trochu té čokolády. Fakt ti bude líp,“ sdělila jsem jí.
„Ty ale nevypadáš, že by ti bylo líp,“ namítnul Neville.
„Trochu mi to pomohlo,“ řekla jsem.
„Tumáš,“ řekl Harry a podal mi svůj zbytek čokolády. „Bude se ti to hodit víc.“
„Díky,“ poděkovala jsem mu a vzala jsem si od něj i ten jeho zbytek čokolády.
„Já to nechápu,“ pronesl Neville a podíval se na mne. „Harry omdlel, takže by na tom měl být z nás nejhůř. Jenže ty vypadáš hůř než on.“
„Neřeš to, Neville,“ odpověděl mu Ron, zatímco já jsem se zakousla do čokolády. Jenom Ron, Hermiona, Harry a já jsme věděli pravdu. Opět jsem něco hnusného přetáhla z Harryho do sebe.
Po chvíli se vrátil profesor Lupin a řekl nám, že za deset minut budeme v Bradavicích. A měl pravdu, po chvíli jsme tam vážně dorazili. Vzali jsme si věci, já jsem vzala Blakea, který byl zbytek cesty schovaný pod sedadlem. Profesor se trochu zarazil, když si ho všimnul, ale nijak nekomentoval, že ho vlastně nesmím mít. Společně jsme všichni dorazili z pomocí kočárů do Bradavic. Na nádraží se mi ještě povedlo zastihnout Hagrida a dočasně mu předat Blakea. Alespoň do doby, než si to domluvím s McGonagallovou.
„Hej, Pottere! Prý jsi omdlel! Je to pravda?“ ozval se za námi Malfoyův posměšný hlas, když jsme vystoupili z kočáru a mířili jsme ke škole.
„Vypadni, Malfoyi!“ ozval se Ron.
„Jasně, tebe tak budu poslouchat,“ odsekl posměšně. Pak se kouknul na mě. „A co ty Beckerová? Prý se ti taky udělalo zle. Takže jsi taky omdlela?“
„Ne a vypadni!“ odsekla jsem.
„Takže jsi taky omdlela,“ ušklíbnul se posměšně. Jenže ten posměšek mu rázem zmizel, když uklouzl a rozplácnul se v blátě. Všichni kolem se rozesmáli.
„Neříkal ti takhle náhodou, že máš odejít?“ zeptal se něčí hlas, kousek od nás.
Malfoy se zvednul země a ukázalo se, že hábit má celý od bláta. Stejně jako my ostatní se podíval na tu holku, co se ho předtím ptala. Byla to ta samá, na kterou jsem předtím narazila ve vlaku.
„Ty… tys na mě použila kouzlo! Podrazilas mi nohy!“ obvinil ji.
„A ty jsi mě snad viděl používat hůlku? Mám snad teď v ruce hůlku? Viděl snad někdo nějaký paprsek kouzla? Ne, nikdo nic neviděl. Takže jsem nepoužila na tebe hůlkou. Smůla.“ Usmála se.
Malfoy ji ještě jednou naštvaně probodnul pohledem a potom se vydal za smíchu ostatních pryč. Ta neznámá zamířila do hradu a přitom prošla kolem mě.
„Nemáš zač,“ řekla mi potichu a pokračovala dál. Trochu mě tím zmátla. Co udělala, že bych ji měla děkovat? Vždyť kouzlo přece na Malfoye nepoužila. Tak co udělala?
Z mých úvah mě vyrušila profesorka McGonagallová. Když jsme se chystali vejít do Velké síně, tak na nás zavolala.
„Pottere! Grangerová! Beckerová!“ zavolala na nás a snažila k nám přes davy studentů dostat. Nakonec se jí to povedlo. „Pojďte se mnou všichni tři. Potřebuju s vámi něco probrat. Weasley, vy klidně pokračujte.“
Profesorka nás všechny tři odvedla pryč. Prováděla nás vstupní síní, schodištěm, dokud jsme nedorazili do jejího kabinetu. Tam nám pokynula, abychom se posadili. Ona sama se posadila na svojí židli za pracovním stolem.
„Takže, Pottere, začneme s vámi. Profesor Lupin nám poslal napřed sovu se vzkazem, že vám během cesty nebylo dobře. Jako příčinu uvedl mozkomora ve vlaku.“
„Jsem v pořádku!“ ohradil se Harry. Vzápětí však dovnitř vešla madame Pomfreyová. „Nic mi není,“ ohradil se znovu Harry, když ji uviděl.
„Aha, takže jsi to zase ty. To mě už ani nepřekvapuje.“
„Byl to mozkomor, Poppy,“ vysvětlila ji situaci McGonagallová.
Madame Pomfreyová protočila oči a zamířila k Harrymu. „Já jsem hned říkala, že to není dobrý nápad.“ Přiložila Harrymu ruku na čelo. „Ačkoliv to není tak hrozné. Není až tak studený, jak by měl být.“
„Takže nebude muset být přes noc na ošetřovně?“ zeptala se.
„Cože?“ vyhrkl Harry, zatímco mu madame Pomfreyová měřila tep.
„Vypadá docela dobře, nebude to nezbytně nutné. Bude stačit, když se z toho vyspí ve své vlastní posteli,“ odpověděla jí ošetřovatelka. Už na dálku jsem viděla, jak se Harrymu ulevilo.
„Tak dobrá, Pottere, počkejte prosím venku. A Poppy, mohla bys prosím tě zavést slečnu Beckerovou k panu řediteli. Já tu ještě musím něco probrat se slečnou Grangerovou. Pottere, vy mezitím počkejte na chodbě.“
Trochu jsem se na ní překvapeně podívala, ale za madame Pomfreyovou jsem se vydala. Proč mám jít k Brumbálovi? Technicky jsem tam ještě nikdy nebyla, jenom jsem o tom slyšela mluvit Harryho. Popsal mi, jak se tam jde a jak to tam vypadá. A ejhle, teď si to vyzkouším na vlastní kůži.
Zastavili jsme se před velkým kamenným chrličem a madame Pomfreyová řekla heslo. „Citrónové košíčky!“
Kamenný chrlič se poté začal hýbat a odhalil schody. Ošetřovatelka mi pokynula, ať pokračuji dál. Sama se nahoru nevydala, jenom odkráčela pryč. Vydala jsem se tedy nahoru sama. Vzhůru do jámy lvové.
S touto myšlenkou jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Byla to kruhovitá místnost plná velmi zajímavých věcí, které lákají k prohlednutí. Jenže na to nebyl čas, protože za stolem seděl profesor Brumbál.
„Dobrý večer, Kate,“ pozdravil mě a pokynul mi, abych si sedla na židli před jeho stolem.
„Dobrý večer,“ odpověděla jsem mu trochu nejistě a posadila jsem na židli.
„Jaká byla cesta?“ zeptal se mě.
„Zajímavá. O mozkomorovi ve vlaku už jste slyšel?“ zeptala jsem se ho na oplátku.
„Ano, profesor Lupin poslal napřed sovu,“ vzal do ruky kus pergamenu. „Harrymu se prý neudělalo dobře.“
„To je pravda,“ odpověděla jsem mu. To mě sem zavolal, jenom abychom se bavili o cestě? To nedává smysl.
Brumbál se podíval na pergamen a přečetl si jeho část. „Podle slov profesora Lupina se ani tobě neudělalo moc dobře.“
„To nikomu v blízkosti mozkomorů,“ poznamenala jsem.
„Ano, ale ty jsi na tom vypadala hůř než ostatní. Dokonce hůř než Harry, což je zvláštní.“
Pokrčila jsem rameny. „Zdání může klamat.“
„Není tady něco, co bys mi chtěla říct?“ zeptal se mě.
Že mám v hlavě část Voldemorta, největšího černokněžníka všech dob? Že jsem získala jeho schopnosti? Že už předtím se ukázalo, že jsem to samé co on?
„Ne, není tady nic,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jenom… nevadilo by, kdybych měla tady v Bradavicích psa?“
„Nevadilo. Můžeš ho mít. A pokud to je opravdu všechno, tak potom můžeš jít. Musíš být hladová a hostina nejspíš právě začala.“
„Dobře. Na shledanou,“ rozloučila jsem se s ním a vydala jsem se pryč. Tohle bylo divné. Určitě už pojal nějaké podezření. Musím si dávat pozor.
Do síně jsem dorazila až po zařazování a posadila jsem se u našeho kolejního stolu. Toho si některý studenti všimli a koukali na mě, ačkoliv jsem se snažila nenápadně to vzít kolem zadní stěny. Když jsem se podívala k profesorskému stolu, tak tam profesor Brumbál už seděl. Jak se sem zvládl dostat rychleji než já? Harry a Hermiona už také seděli u stolu, když jsem si k nim sedala. Chtěla jsem jim říct, co se stalo, ale nebyl čas. Profesor Brumbál začal svůj proslov.
Nejprve nás všechny přivítal a poté nám oznámil o nových bezpečnostních opatření kvůli Siriusi Blackovi. Takže nyní máme kolem hranic pozemku kupu mozkomorů. Sbohem výlety mimo školu. Ne, že bych je teda někdy podnikla.
„A nyní něco radostnějšího. Rád bych vám představil nové posily v našem profesorském sboru. Prvním z nich je profesor Lupin, který se bude věnovat výuce obraně proti černé magii. Dalším je náš nový učitel péče o kouzelné tvory. Tím je náš šafář Rubeus Hagrid, který si přidal ke svým šafářským povinnostem i povinnosti učitelské. Nyní náš poslední vyučující. Tou je profesorka Reedová, která bude vyučovat nový předmět léčitelství.“
Profesorka Reedová zamávala studentům na pozdrav a já jsem si jí tak konečně všimla. A uvědomila jsem si, že je to ta žena, se kterou jsem se srazila před obchodem madame Malkinové. A zároveň ta samá, se kterou jsem cítila při doteku nějaké podivné vibrace.
„Asi tady má i dceru,“ řekl nám šeptem Ron. „Když jste tu nebyli, tak jednu páťačku, která se taky jmenuje Reedová, zařadili do Havraspáru.“
„Která to je?“ zeptala se Hermiona a Ron ukázal na jednu blonďatou dívku. Právě se rozhlédla kolem, takže jsem uviděla její obličej. Je to ta, co nám pomohla záhadným způsobem s Malfoyem, a zároveň i ta, se kterou jsem se střetla ve vlaku a jejíž kůže také s mojí vibrovala. Co se to děje?