Následující den jsem se strachovala nad tím, že se za mnou objeví McGonagallová s tím, že mám jít za ní do ředitelny. Vím, že to je absurdní a že se jen zbytečně stresuju. Obzvlášť na hodině přeměňování, kdy mám neustále pocit, že mě propaluje pohledem a vidí mi do hlavy, že jsem to byla já. Ale pokaždé při takové myšlence jsem si řekla, že to není pravda a snažila jsem se rozptýlit svoji pozornost. Tohle nebylo poprvé, co jsem něco provedla, ale bylo to poprvé, kdy mi vážně hrozilo nějaké vyloučení. Jindy bych za nějaké toulání se po večerce schytala akorát školní trest, jenže tentokrát jsem byla podmínečně vyloučena a navíc jsem provedla něco, co ještě v historii nikdy nikdo nezkusil anebo se to aspoň nedostalo na veřejnost.
Ale zatímco já jsem se strachovala, tak pro spoustu lidí to byla příležitost k teoriím, kdo jen to mohl být. Alespoň se tím přetloukl náš výlet do Itálie. Pro některé, konkrétně pro Freda a George, to ale byla výzva, jak se tam dostat také.
„Tak to vzdejte, ať to byl kdokoliv, tak ho těžko napodobíte,“ poznamenala jsem směrem k nim jeden večer ve společenské místnosti, kdy nad tím živě debatovali. Chvíli zvažovali vletět tam oknem, ale to zamítli, protože by byli moc nápadní.
„Nemůžeme, takhle utrpěla naše čest,“ odvětil George.
„Musíme to něčím přebýt…“ zamyslel se Fred.
„Jsem vážně zvědavá, co vymyslíte. Ale dám vám malý tip. Neplánujte to ve stejné místnosti, kde je i Percy,“ ušklíbla jsem a podívala jsem se k jednomu stolku, kde seděl Percy nad úkoly a snažil se předstírat, že neslyší dvojčata, přesto po nich občas házel nespokojené pohledy.
George se podíval tím směrem. „Hmm, asi budeš mít pravdu. Nechci, aby nám to mamka zatrhla dřív, než to vůbec stihneme vymyslet.“
„Ale za tuhle radu ti seženeme lístky do první řady, ať provedeme cokoliv,“ slíbil mi Fred.
„Och, jaká čest pro mě,“ pousmála jsem se a pak jsem sklonila hlavu k papíru, který jsem držela v rukách a od jehož čtení mě vyrušil rozhovor dvojčat. Dopis byl od Annie, které jsem už tenhle týden stihla napsat o svém výletu do Itálie i o vloupání do ředitelny a jeho následcích a od které mi dnes přišla odpověď.
Ahoj Kate!
Holka, řeknu/napíšu ti, že ty tam vedeš pěkně divoký život. Oproti tomu asi moje rande s klukem z vedlejší třídy a čtyřka z fyziky asi neobstojí. I když Marc je úžasný, bezvadný, pozorný, milý, hodný, pěkný, nádherný… doplň si všechny kladné přívlastky, jaké na světě existují. Zkusím někdy splašit někde jeho fotku, ať víš, jak vypadá.
Dobře, ale dost o mě, zpátky k tobě. Na tu Elizabeth začínám žárlit. Řekni jí, že u tebe je místo starší blonďaté kamarádky, která tě bude dostávat do problémů, je už obsazené. I když já tě nedostávám do problémů, ale jestli chceš, tak na tebe v létě hodím krádež nějaké pěkné rtěnky. Ale teda žárlím i na tebe. Já chci taky do Itálie!!! Pláže, teplo, sluníčko, zmrzlina, pizza, italští opálení kluci… Ech, ne, teď mám Marca, tak se budu hlídat. Takže zase zpátky k tobě. Doufám, že si uvědomuješ, že po tobě budu chtít podrobný popis toho, jak vypadá ten tvůj James a jak líbá, protože jinak ti nedám chvíli klidu.
Ale mám jednu otázku – co Harry? Myslela jsem si, že tvoříte tak trochu neoficiální pár. Podle mých informací, které pocházejí od Hermiony (neboj, pomlouváme tě jenom v každém druhém odstavci), si o vás všichni obecně myslí, že něco mezi vámi je a že všichni (které zajímáte, těm z posledního ročníku asi budete ukradení) jenom čekají, kdy to bude oficiální. Takže jak to s ním máš?
Zdraví tě tvoje o rok starší, blonďatá a čerstvě zadaná kamarádka
Annie
P. S. Nedělej si starosti, jednou ty rodiče najdeš, i kdybych se kvůli tomu měla naučit taky čarovat a vyčarovat ti je.
Po přečtení tohoto dopisu se mi v hlavě objevilo několik nových otázek. Jak to vlastně mám s Harrym? A co James? Je starší a má o mě vůbec zájem? Co si sakra o tom všem mám myslet? Ne, tohle sama nevymyslím. Teď by se mi tu hodila živá Annie, jenže se asi nevejde do dopisu. Takže je načase probrat to s druhou nejlepší kamarádkou, která je momentálně v dívčí ložnici, kam se odebrala asi před půl hodinou.
„Rone, Harry, možná dobrou noc a možná se ještě vrátím,“ pronesla jsem směrem k těm dvěma, kteří o kus dál hráli šachy. Něco za mnou zavolali, ale nebylo jim moc rozumět, protože byli až moc zabraní do hry, přičemž myslím, že Ron opět vyhrával. Ale asi to bylo těsné.
Vešla jsem do naší ložnice a s úlevou zjistila, že Hermiona ještě nespí. Právě si četla v učebnici o starodávných runách.
„Uf, já jsem se bála, že už budeš spát,“ oddechla jsem si a zamířila jsem ke svojí posteli, na kterou jsem se usadila.
„Co potřebuješ?“ pozvedla Hermiona zrak na chvíli od knížky.
Rozhlédla jsem se po ložnici, abych se ujistila, že tam není Levandule a ani Parvati. Následně jsem se podívala na Hermionu. „Takový menší dívčí pokec. Pár rad ohledně milostného života… nebo spíš začátku milostného života, protože můj milostný život se dá těžko považovat za pořádný milostný život… Prostě potřebuju si promluvit.“
„O Harrym?“ pozvedla Hermiona obočí.
„Jo, o tom taky. Což mi připomíná, děkuju, že mě a Harryho probíráš s Annie v dopisech,“ přimhouřila jsem mírně oči.
„Promiň, když ono je to tak očividné o tobě a Harrym, že nešlo se o tom nezmínit,“ pokrčila rameny.
„Kde jste to sakra všichni vzali?“ rozhodila jsem rukama. „Vždyť mezi námi nikdy nic nebylo. Nedržíme se za ruku, necukrujeme na veřejnosti a ani nic podobného.“
„Kolikrát jste spolu leželi v jedné posteli?“ zeptala se mě.
„Asi třikrát nebo čtyřikrát… Ale to se nepočítá. To je takové kamarádské.“
„S Ronem si nikdy v posteli neležela,“ namítla Hermiona.
„Protože Ron je Ron a Harry je Harry.“ Tohle odůvodnění asi není nic moc. „S Ronem jsem kamarádka a s Harrym taky, jenom jsme trochu větší kamarádi. Asi je to tím poutem mezi námi, že je to takové větší kamarádství. Jsme něco jako spřízněné duše.“
„Dobře. Já se zeptám jinak. Než si odjela do té Itálie, tak jsi dala Harrymu pusu. Co jsi přitom cítila?“ otázala se.
Na několik vteřin jsem se nad tím zamyslela. V hlavě jsem si promítla, jak jsem rychle proběhla společenskou místnosti, promluvila s kluky, dala Harrymu pusu a uvědomila jsem si to až dole na chodbě. „Nic. Ani jsem si to neuvědomila. Prostě jsem necítila žádné vzrušení při líbání, žádnou horkost. S ním ne.“
Moje poslední věta evidentně Hermionu zaujala, protože se napřímila a pozvedla obočí. „S ním ne? A s kým ano?“
„Ehm… s Jamesem,“ přiznala jsem. „To jsem ti sem taky přišla říct, než jsi rovnou vytáhla Harryho.“
„Ty ses líbala s Jamesem? S tím bilokantem, kterého jsi znala teprve pár dnů?“ přimhouřila oči.
„Technicky jsem ho potkala už před začátkem druháku,“ namítla jsem, ale Hermiona nad tím jen mávla rukou. „Navíc on začal líbat mě. Nějak se to seběhlo celé narychlo. Trochu mě bolela ruka, protože jsem si jí ten den mírně narazila, a šla jsem si lehnout, on pak za mnou přišel a použil chladící kouzlo na tu ruku. Takže přitom držel moji ruku, pak se najednou naklonil a políbil mě.“
Už z pohledu na Hermionu a její výraz mi bylo jasné, že evidentně nesdílí stejné pocity jako já. „Nezlob se, ale mě se ten James nějak nezdá.“
„Proč?“ zeptala jsem se.
„No, vezmi si, že je starší o pár let, takže nejspíš bude mít trochu jiné zájmy než my. Znáte se jenom chvíli. A nakonec neber si to osobně, ale on je v Itálii s tebou a s Eliz, která je starší a přiznejme si to, prostě vyvinutější než my, a stejně se líbá s tebou? Já mám z toho blbý pocit,“ pokrčila rameny.
Bohužel jsem musela uznat, že má Hermiona pravdu. Vážně, co na mě viděl? Vždyť s Elizabeth jsou mnohem větší kamarádi, znají se lépe a já jsem prakticky jenom malá holka.
„Možná máš pravdu,“ uznala jsem. „Ale na druhou stranu… Já prostě nevím, co si mám o tom myslet, co si myslí James, co si myslí Harry, co mám dělat. Možná bych měla jít za Brumbálem, sama sebe udat a nechat se poslat do sirotčince, kde bych měla od všeho svatý klid.“
„Takhle by se asi problémy řešit neměly,“ podotkla Hermiona. „Bavila ses vůbec s Jamesem o tom líbání a ptala ses ho, co to vlastně mělo znamenat?“
„Ne, nějak nebyla příležitost. Elizabeth byla vždycky poblíž,“ pokrčila jsem rameny.
„A v dopisech?“ optala se.
„Ještě jsme si nepsali,“ pokrčila jsem rameny. „Mám mu napsat já anebo počkat jestli mi napíše on?“
„Zkus počkat pár dnů a v nejhorším mu napiš sama,“ navrhla Hermiona. Znělo to rozumně.
„Jo, asi to tak udělám,“ přikývla jsem. „Ale už mi došli kluci, o kterých se můžeme bavit. S žádnými dalšími jsem se nelíbala.“
„Jsi si jistá?“ zeptala se Hermiona.
„Občas se teda v noci vzbudím a slyším takové volání, ať jdu do lesa. Tak tam pak jdu, narazím na elfí království, kde na mě čeká elfí princ, ale zatím si jenom povídáme,“ ujistila jsem ji. „Dám ti vědět, až to zajde někam dál.“
„Tak teď jsem klidná,“ oddechla si Hermiona a opět se uvelebila se svojí učebnicí starodávných run na posteli. Já jsem se mezitím nahnula do svého nočního stolku, kde jsem schovávala svou kosmetickou taštičku obsahující kartáček a pastu na zuby.
Následně jsem se vydala směrem ke koupelně, ale ve dveřích jsem se ještě zastavila a otočila na Hermionu. „Teď jsem si vzpomněla… Psala jsi Annie ohledně toho, jak se Blake choval divně, a že to on nás zavedl do té divné místnosti?“
„Ne, ještě ne,“ zavrtěla hlavou.
„Tak jí to napíšu já. Do toho minulého dopisu jsem to zapomněla napsat. Mimochodem víš, co vymyslel Ron? Že Blake je ve skutečnosti zvěromág, konkrétně Sirius Black, hrající si na mého domácího mazlíčka,“ poznamenala jsem. Podívala jsem se přitom na Blakea, který spokojeně ležel vedle mojí postele a ani nezaznamenal, že jsme se o něm bavily. Jak by on mohl být zvěromág? Ron někdy plácá blbosti.
„Silně nepravděpodobné,“ okomentovala to Hermiona a dál už jsme se tímto tématem nezabývaly, protože já jsem odešla do koupelny.
Následující den byl silně stresující především pro nás, členy nebelvírského famfrpálového družstva. Nebylo se čemu divit, neboť následujícího dne se měl odehrát finální zápas proti Zmijozelu. Oliverovi se ten den povedlo zajistit nám hřiště pro sebe. Nejspíš kvůli tomu proklel Snapea a někam ho zavřel, protože on by ho jinak zamluvil pro Zmijozel. Tenhle trénink byl asi nejtvrdší, jaký jsem kdy zažila. Oliver nám nedal oddech, kvůli každé chybičce nás nutil následně znovu a znovu cvičit, dokud jsme pomalu neuměli trefit Camrálem některou z obručí s rukami svázanými za zády a Harry nedokázal najít Zlatonku i po slepu. Trochu chápu jeho chování, byl to jeho poslední zápas, protože tady příští rok už nebude, ale stejně mi začínal připomínat tyranského diktátora.
Někdy v době, kdy už se snesla taková tma, že jsme měli problémy rozeznat jednoho člena týmu od druhého, se Oliver smiloval a nechal nás odejít do šatny. Byla to vítaná přestávka, jenže přesto nás při převlíkání čekala půlhodinová motivující přednáška o způsobech, jak můžeme porazit Zmijozel. Přitom pointa byla jednoduchá. Museli jsme vyhrávat minimálně o pět gólů, aby pak Harry mohl chytit Zlatonku. Těch pět gólů bylo důležitých, protože bez nich bychom sice vyhráli zápas, ale prohráli pohár.
Jakmile jsem vylezla z šatny, tak mě překvapilo, že přede dveřmi stála Elizabeth.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ji. „To tady čekáš na mě?“
„Vlastně na Olivera,“ opravila mě.
„Tak to se načekáš. Minimálně ještě hodinu bude plánovat strategii na zítřejší zápas, než konečně vyleze z šatny. Ale než se to stane, mohla bych s tebou mluvit?“
„Jo, klidně,“ přikývla.
Poodešly jsme za roh. Každý nemusí slyšet, o čem se bavíme. „Jak se vypořádáváš s tou novinkou o otci?“
„Myslíš, jak se vypořádávám s tím, že mým otcem je uprchlý hledaný vrah? No, zvykám si,“ pokrčila rameny.
„Tvoje máma ví, že to víš?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „I když možná něco tuší, protože mě načapala, jak si procházím její staré fotky ze školy. Našla jsem tam jednu, na které byla s ním. A taky myslím, že na té fotce byly i Harryho rodiče a profesor Lupin.“
„Jo, ti všichni se asi nějak znali ze školy,“ podotkla jsem.
„Taky jsem se mámě narodila těsně po škole. On tou dobou nejspíš ještě ani nebyl smrtijedem a vrah se z něj stal až potom. Jsem asi taková jejich mladistvá nerozvážnost. Možná mu o mě máma ani nikdy neřekla,“ navrhla. „Ale asi jsem na tom pořád o něco líp než ty. Aspoň vím, kdo moji rodiče jsou.“
„Na jejich odhalení si evidentně ještě počkám,“ pokrčila jsem rameny.
„Mrzí mě, že jsi tam nebyla napsaná. Nevím, proč jsi tam chyběla. Měla bys tam být.“
„Neřešme to už,“ mávla jsem nad tím rukou. „Vlastně jsem se tě chtěla zeptat na Jamese. Jak často si píšete? Napsal ti už tenhle týden něco?“
„Jo, napsal mi dopis před pár dny. Proč se ptáš?“ zeptala se mě se zájmem.
Pocítila jsem, jak se mi horkost vlévá do tváří a malinko jsem se začervenala. „No-.“ Ani jsem nestihla pořádně začít mluvit, protože mě hned opět přerušila.
„Počkej. Nepokračuj, už je mi to jasné. On na tebe něco zkusil, že jo?“ podívala se na mě zkoumavě.
„Jo. Políbil mě. Jak to víš?“ zeptala jsem se hned. To jsem tak snadno čitelná nebo zná dobře Jamese?
„Protože tohle není poprvé, co něco zkoušel na nějakou holku. Ale nikdy to nic neznamenalo. Aspoň ne pro něj,“ sdělila mi.
Její slova mě zarazila. Nebyla jsem do Jamese zamilovaná nebo tak něco, na to jsem ho znala moc krátce. Jenom mě na něm něco přitahovalo. Ale zjištění, že on mě nejspíš bere jenom jako malou naivní holku, na kterou to prostě zkusil, mě zabolelo.
„Nic si z toho nedělej,“ snažila se mě Elizabeth utěšit a položila mi ruku na rameno. „On je prostě takový. Ví, co má udělat, aby na holku zapůsobil. Dokáže být milý, svůdný a prostě takhle ostatní oblbne.“
„Jo, já to chápu. O nic stejně nešlo. Jenom nějaká pusa,“ mávla jsem nad tím rukou. „Raději už půjdu. Oliver už asi brzo vyleze.“
„Tak dobrou a zítra vám budu držet palce,“ povzbudivě se na mě usmála a já jsem se odebrala k odchodu. Ten večer jsem pak už neměla moc veselou a sdílnou náladu, což ale mohl jen těžko někdo poznat. Všichni totiž předpokládali, že jsem taková málomluvná a zachmuřená kvůli zítřejšímu zápasu. Proto ani povzbudivé řeči Rona a Hermiony moc nezabíraly. Nakonec jsem ocenila, když v určitý čas Oliver na celou společenskou místnost zavelel, že mužstvo jde spát a všichni jsme se odebrali do ložnic. Nikdo, dokonce ani Fred a George, neměl, náladu se s ním dohadovat a tak jsme ho poslechli.
V noci jsem moc dobře nespala. Dlouho jsem nemohla usnout, protože se mi hlavou honily myšlenky o Jamesovi, Harrym a zítřejším zápase. Nakonec jsem na půl hodiny přešla do astrální podoby, ve které jsem se prošla po hradě, než jsem konečně usnula.
Ráno mě budil otravný a uřvaný budík někdy v sedm hodin, čímž začínal každý můj den. Zaklapla jsem ho a ospalá jsem se na posteli posadila. Ostatní holky ještě spaly, zvykla jsem si vstávat první kvůli svému rannímu běhání a venčení Blakea. Promnula jsem si oči, zívla a protáhla jsem se, než jsem konečně začala lézt z postele, i když nejraději bych zůstala. Ne, teď si půjdu zaběhat a vyvenčit Blake. Udělala jsem několik kroků ke skříni, ze které jsem vytáhla teplákovou soupravu a položila ji na postel.
„Blaku,“ sykla jsem, abych ho probudila. „Vstáv-.“ Svoji větu jsem ani nedokončila, protože jakmile jsem se podívala po Blakeovi, tak nikdy nebyl. Podívala jsem se i z druhé strany postele, podívala jsem se ke kamnům a všude okolo ostatních postelích i pod postelemi, ale nikde nebyl.
„Sakra,“ zaklela jsem. Podívala jsem se ještě do koupelny, vykoukla jsem i ven na chodbu, jestli se mu náhodou nepodařilo proniknout ven. Málem jsem se i vydala podívat se dolů do společenské místnosti, ale pak jsem si uvědomila, že bych si na sebe měla obléknout něco víc než jedno velké vytahané triko. Takže jsem si oblékla kalhotky a dolní část mojí teplákové soupravy a až poté jsem seběhla dolů. Ale společenské místnost byla touhle dobou naprosto prázdná. Pro jistotu jsem ještě cestou zpátky do naší ložnice nakoukla do okolních ložnic, jestli mu náhodou něco v noci nepřelítlo přes noc a on se neocitl v jiné ložnici, ale tam také nikde nebyl.
Jakmile jsem vešla do naší ložnice, postřehla jsem, že už je vzhůru Hermiona. Sice byla ospalá, ale při pohledu na mě jí došlo, že něco není v pořádku. „Něco se děje?“ zeptala se mě.
„Blake se někde ztratil,“ vyhrkla jsem. „Nikde tu není, není ani dole a ani v ostatních ložnicích a… jaké je šance, že by se mu něco mohlo stát?“
„Kate, uklidni se,“ snažila se mě uklidnit. „Bude v pořádku, asi někde honí nějakou kočku nebo tak něco.“
„Co když ne?“ namítla jsem. „Co když je tohle celé nějaké špatné znamení, že se něco semele? Napřed to oznámení o ředitelně, včera to s Jamesem, teď se ztratí Blake a dneska je ten zápas…“
„Co bylo včera s Jamesem? Napsal ti?“ otázala se trochu zmatená Hermiona.
„Ne, jenom jsem mluvila s Elizabeth a dozvěděla jsem se, že ta pusa nejspíš nic neznamenala, protože tohle neudělal poprvé a že to zkouší takhle na každou,“ sdělila jsem ji zklamaně.
„Já věděla, že to bude hajzl,“ zamumlala Hermiona.
„S kým že se líbila?“ ozvalo se z postele naproti. Evidentně jsme vzbudili Levanduli.
„Jeden starší kluk, kterého mi představila Eliz v Itálii, ale o nic nešlo,“ shrnula jsem jí to pomalu na jeden nádech. „Neviděla jsi Blakea? Nemůžu ho najít.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou a podívala se na Parvati, která se už také probudila. „Vidělas ho?“
„Taky ne,“ odpověděla a posadila se na posteli. „Kdy jsi ho viděla naposled.“
„Když jsem šla spát. Kam mohl jít?“ Nevěděla jsem, co bych měla dělat, kde bych ho měla hledat anebo kam teď jít.
„Kate, teď to vzdej a mysli na zápas,“ uklidňovala mě Hermiona. „Běž do koupelny a já mezitím vyhlásím celostátní pátrání.“
Pohlédla jsem na budíka. Sakra, vážně sebou budu muset pohnout. Proto jsem poslechla Hermionu a došla si vyčistit zuby, zatímco v hlavě jsem si skládala seznam nápadů, kde by mohl být. Zároveň jsem i skládala v hlavě seznam lidí, kterých se na Blakea zeptám, což byli prakticky všichni. Takže jakmile jsem vyšla z koupelny, převlékla se a vyšla z ložnice, tak jsem se ptala na Blakea každého, koho jsem potkala. Nakonec mě Hermiona skoro násilím dotlačila do Velké síně, abych se posadila ke stolu, a nacpala mi do ruky topinku.
„Jez,“ rozkázala mi. „Vyptávat se můžeš potom.“
Poslušně jsem si kousla do topinky a vydržela jsem být i několik minut zticha. Tedy dokud nepřišel Harry a Ron a neposadili se naproti nám. „Neviděli jste Blake?“ vyhrkla jsem, sotva dosedli.
Oba dva zakroutili hlavou.
„Sakra,“ pronesla jsem zklamaně. „Možná bych stihla před zápasem ještě zaběhnout za Hagridem a zeptat se ho.“
„Ne, zeptáš se ho po zápase anebo my při zápase, jestli bude na tribuně,“ rozhodla Hermiona a podívala se na kluky. „Celé ráno by nejraději hledala Blakea. Mám pocit, že kdybych ji neohlídala, tak by ho celý den hledala někde na hradě a vynechala by zápas.“
„Nestěžovala sis náhodou před pár dny, že bych raději vykrvácela, než abych vynechala trénink?“ připomněla jsem Hermioně.
„Ano,“ přikývla. „Ale to byl trénink a tohle je zápas proti Zmijozelu. Navíc jsi sama říkala, že by tě Oliver zabil, kdybys vynechala ten trénink. Co by dělal, kdybys prošvihla zápas?“
„Nejspíš by místo ní obsadil Nevilla,“ podotkl Harry. „Nebo aspoň to udělal v mém dnešním snu, když jsem zaspal. To mi připomíná, že jsem Blakea možná viděl, ale nejsem si jistý.“
„Kde?“ vyhrkla jsem a hned jsem se napřímila.
„V noci jsem se vzbudil, podíval jsem se z okna a měl jsem dojem, že ho vidím dole u jezera společně s Křivonožkou. Ale o chvíli později jsem je tam už neviděl, takže nevím,“ pokrčil rameny.
„Musím se zajít podívat k jezeru,“ prohlásila jsem. Kdyby mě Hermiona nechytila za rameno, tak bych už byla na nohou a vydala se k jezeru. Ovšem veškeré útěky mi byli už následně definitivně znemožněny, protože do Velké síně přišel Oliver, který nás následně pobízel k jídlu a on sám veškeré jídlo odmítal. Nakonec nás vyhnal ven o hodně dříve než ostatní. Zavedl nás na hřiště, kde jsme se museli seznámit s počasím, než nás zahnal do šatny. Nikdo z nás nic neříkal, jen jsme se mlčky převlékali do červených hábitů a já jsem přemýšlela nad Blakem. Co když se mu něco stalo? Mým obavám a starostem ale brzy musela být učiněna přítrž, neboť nastal čas zápasu, na který jsem se musela soustředit. Možná ten zápas i mým starostem prospěje. Na chvíli přijdu na jiné myšlenky.
Jakmile jsme vstoupili na hřiště, ozval se bouřlivý jásot z většiny tribun, a nespokojené bučení z pouhých dvou. Mrzimor a Havraspár opět sympatizují s námi a přejí porážku Zmijozelu. To není nijak neobvyklé. Všichni jsme se rozmístili uprostřed hřiště okolo Hoochové a bedny s Camrálem, Potlouky a Zlatonkou. Za chvíli už jsme i byli ve vzduchu a o pár minut později i míče. Zápas byl zahájen.
Vyrazila jsem střemhlav vpřed a Camrálu jsem se zmocnila jako první.
„A Beckerová má Camrál! Z nějakého důvodu v každém zápasu, ve kterém hraje ona, získá Camrál jako první. Ta holka je pořádně rychlá, to vám povídám, a to má horší koště než zmijozelský tým. Můžeme se jen dohadovat, co vy dokázala, kdyby ji někdo posadil na Kulový blesk, který je nejrychlejším koštětem na svě- Ano, paní profesorko, už budu komentovat zápas. Camrál má momentálně Nebelvír, Beckerová nahrává Johnosonové a je to GÓL! DESET NULA PRO NEVELVÍR! Úžasná spolupráce a vynikající schopnosti nebelvírských střelkyň, to vám teda povídám!“
Až někdy budu potřebovat někoho na reklamu, najmu si Leeho Jordana. Bohužel ale následně získal Camrál Zmijozel, který toho využil k pokusu o získání deseti bodů. Naštěstí je Oliver šikovný a podařilo se mu chytit Camrál. Ten jsme získali opět my a Katie se podařilo proměnit ho za nových deset bodů pro nás.
Zápas se docela vyvíjel docela dobře pro nás. Pomalu jsme získávali bodový náskok před Zmijozelem, který patrně byl čím dál nervóznější. V jednu chvíli jsem zahlédla Malfoye, jak nervózně těká očima po hřišti ve snaze najít Zlatonku. Nevím, jestli ji Harry mezitím nestihl nalézt, ale zatím ji pořád ještě nemohl chytit. Ale už na to bude stačit jenom pár gólů.
„JOHNOSONOVÁ MÁ CAMRÁL! DÁVÁ GÓL! PADESÁT NULA PRO NEBELVÍR!“ ozývalo se.
Tak teď už Harry nemusí čekat, i když my se budeme pořád snažit. Každá z nás už střelila minimálně jeden gól, ale možná bychom to mohli vyrovnat, abychom si je mezi sebou pěkně rozložily. Takže já a Katie budeme muset obě dát ještě dva.
Tenhle plán mi ale až tak úplně nevyšel, protože o dva další góly později to bylo šedesát ku deseti pro nás, ale Angelina měla na svém kontě už tři góly, zatímco já a Katie po jednom. Ale alespoň mohl Harry v klidu skončit zápas. Bohužel měl ale v jednu chvíli malý incident se zmijozelskými odrážeči, kteří ho málem mezi sebou srazili, ale Harry se jim dokázal vyhnout.
Tenhle zápas se celkově stával hodně surovým, protože Zmijozelští se začali uchylovat k dost drastickým metodám. V jednu chvíli jsem schytala ránu do hlavy pálkou od Boleho, který si mě údajně spletl s Potloukem. Jasně, jako kdyby Potlouci měli červenou paruku. Ale nakonec to bylo dobře pro nás, protože jsme získali trestné střílení, které se mi podařilo proměnit v další gól. Takže teď už mi zbývají opět jenom dva góly na dohnání Angeliny.
V jednu chvíli se Harrymu málem podařilo chytit Zlatonku. Už jí byl na stopě, měl ji na dosah, jenže ho zpomalil Malfoy velmi netradičním způsobem. Chytil totiž Kulový Blesk za ocas. Sice by si zasloužil obdiv, že ho zvládl udržet, ale toho se od nás nedočká. Ale Zlatonka bohužel zmizela a my vyfasovali trestné střílení. Bohužel ale Katie minula. Zato zmijozelským se podařilo při příští příležitosti dát gól.
„SEDMDESÁT KU DVACETI PRO NEBELVÍR! Tohle je teda pořádně napínavé!“ křičel Lee Jordan do mikrofonu.
O chvíli později se mi podařilo získat Camrál. Se zděšením jsem ale zjistila, že mezi mnou a zmijozelskými brankami je momentálně šest zmijozelských hráčů, kteří se řítí přímo na mě. Sakra. Naštěstí se o několik vteřin rozprchli, protože mezi nimi proletěla rozmazaná skvrna, která mi silně připomínala Harryho na Kulovém blesku.
„Díky, Harry,“ zamumlala jsem a rozletěla se k brance.
„Beckerová střílí a je to GÓL! OSMDESÁT KU DVACETI PRO NEBELVÍR!“ zvolal Lee Jordan. „Ale není tamhle Zlatonka?“
Veškerá pozornost se pak upřela na Harryho a Malfoye. Malfoy byl těsněji u ní, takže si ji asi všiml první. Jenže Harry ho na svém Kulovém blesku rychle doháněl, nakonec byl vedle něho, odstrčil jeho ruku a…
„HARRY POTTER CHYTIL ZLATONKU! NEBELVÍR VYHRÁL!“
A zároveň jsme i vyhráli famfrpálový pohár. Všichni jsme se sletěli na zem, všichni jsme jásali a radovali se. Brzy se k nám z tribun i připojili všichni fanoušci. Dokonce nás všechny dav zdvihl na ramena a postupně nás nesli k tribuně, kde Oliver se slzami v očích přebíral famfrpálový pohár.
Až o hodinu později jsem se dostala do šatny, zatímco ve společenské místnosti se nejspíš konala mohutná oslava. Měla jsem tak dobrou náladu, že jsem na celou tu hodinu zapomněla na Blakea, ale v šatně jsem si na něj znovu vzpomněla. Pocítila jsem trochu viny, že jsem na něj zapomněla, a rozhodla jsem se to hned napravit tím, že zaběhnu za Hagridem a zeptám se ho, jestli ho neviděl. Rychle jsem se převlékla a podívala jsem se na dvojčata. „Kluci, na tu oslavu přijdu trochu později,“ řekla jsem jim a vyběhla jsem pak z šatny. Pospíchala jsem a naštěstí Hagridova hájenka není až tak daleko. Navíc jsem ho zastihla už na cestě.
„Hagride!“ zavolala jsem na něj už z dálky, jakmile jsem ho spatřila. Když mě zaslechl, tak se zastavil, a jakmile mě pak spatřil, tak mi šel ten kousek naproti. I já jsem si v tu chvíli dovolila trochu zpomalit.
„Kate, byl to úžasnej zápas. Seš vopravdu skvělá střelkyně…“ Hned mě začal vychvalovat, ale já jsem ho zarazila.
„Hagride, neviděl jsi Blakea? Od rána ho nemůžu najít, nebyl v ložnici, není ani nikde jinde a já se bojím, jestli se mu něco nestalo,“ svěřila jsem se mu se svými obavami.
„Neboj se o něj, je to velkej a chytrej pes. Ten se o sebe zvládne postarat. Ale pro jistotu se po něm podívám. A ty bys teď měla voslavovat s kamarády, tak upaluj do hradu,“ popohnal mě.
„Díky, Hagride,“ pousmála jsem se a už normální krokem jsem se vydala k bráně hradu. Ušla jsem ale nejspíš jenom pět metrů, když jsem zaslechla známý hlas.
„Snad se ti neztratil tvůj čokl,“ řekl Malfoy. Ten mi tu tak ještě chyběl.
Otráveně jsem se na něj otočila. „Co chceš, Malfoy? Prohráli jste pohár, tak mi teď chceš zkazit radost?“
„Ty se raduješ? To jsi teda ale ošklivá panička. Ztratilo se ti zvíře, měla bys po něm pátrat a ne se radovat,“ ušklíbl se.
„Víš co? Sklapni, Malfoyi! Já si tebou nenechám zkazit radost,“ prohlásila jsem rozhodně.
„Tak fajn,“ pokrčil rameny. „Užívej si radosti, dokud ještě můžeš. Dokud jsi ještě studentkou Bradavic.“
„Proč bych neměla být studentkou Bradavic?“ pozvedla jsem obočí.
„Když vezmu tvoje podmínečné vyloučení a pak ten nedávný incident v ředitelně…“ Jakmile viděl, jak jsem se při slově ředitelna zarazila, tak se vítězně usmál.
„Co ty víš o ředitelně?“ vyštěkla jsem na něj.
„Jenom že ses do ní tenhle týden vloupala,“ pokrčil rameny, jako kdyby o nic nešlo.
„To je lež,“ vyhrkla jsem, možná až příliš rychle. Ze všech lidí na světě musí zrovna on vědět o tom, co jsem provedla. Proč já musím mít takovou smůlu?
„Vážně? Takže když jsem nedávno náhodou zaslechl profesory, jak se o tom vloupávači baví, tak nemluvili o tobě? Ono jsem totiž zaslechl něco o tom, že tam u toho byl Brumbál a vyčaroval nějakou podivnou bariéru, přes kterou by neměl nikdo proniknout. Ale někomu se to nějak povedlo, takže ten někdo bude mít asi nějaké neuvěřitelné schopnosti či co… A na tohle sedíš jenom ty,“ ušklíbl se.
„Já tě nesnáším,“ probodla jsem ho pohledem. „Takže co budeš chtít tentokrát za to, abys mlčel? Zase neviditelný plášť?“
„Ne, teď jsem ti zkazil radost z výhry a to mi bude pro začátek stačit,“ pronesl vítězně. „Měj se.“ Následně klidně a s úsměvem prošel kolem mě a vydal se k hradu. Já jsem ho o chvíli později se zamračeným obličejem následovala.
Jestli si ale myslel, že mi tímhle zkazil náladu, tak se spletl. Já si tímhle totiž zkazit náladu nenechám. Dneska mi bude jedno, že Jamesovi na mně prostě nezáleží a že Malfoy mě prakticky může nechat vyhodit ze školy, a budu spoléhat na Hagrida, že najde Blakea.
S těmi myšlenkami jsem se připojila k oslavám v nebelvírské společenské místnosti. Ze všeho občerstvení, které Fred a George obstarali, jsem měla pocit, že vykradli kuchyň. Stoly se pomalu prohýbali pod tím jídlem a kamkoliv jsem se podívala, viděla jsem, jak se lidé baví, usmívají a radují se. Oslavy trvaly celý zbytek dne, přičemž Fred a George se na jednu hodinu vytratili a vraceli se s náručí plnou zboží z Medového ráje. Jako kdyby někdo znal nějakou tajnou chodbu do Prasinek. Oslava byla rozpuštěna až v noci, kdy ji přišla osobně ukončit profesorka McGonagallová. Za pomoci Percyho jsme byli všichni nahnáni do postelí. Jenže tím noc ještě neskončila.
I ten spánek byl uprostřed noci narušen nějakým výkřikem a následným hlukem. Ten výkřik nepocházel od nás, byl z nějaké jiné ložnice. Později jsme zjistili, že to byl Ron, který křičel, protože se u nich objevil Sirius Black s nožem v ruce. Zprvu jsem tomu nevěřila, protože se mi zdálo hodně nepravděpodobné a divné, jak by se dostal dovnitř. Ale nakonec se zjistilo, že měl hesla vypsaná na lístku, které někde ztratil Neville. Tahle noc byla pořádně rušná.
Najde se Blake? Měl Ron o jeho zvěromágství pravdu?
Napíše Kate Jamesovi nějaký dopis?
Práskne Malfoy Kate? Bude Kate vyloučena?