Probírala jsem se velmi pomalu. Bolela mě hlava a cítila jsem, jako bych měla víčka z olova. Pomalu jsem je otevřela, ale zdálo se to zbytečné. Všude jen tma, akorát skrz malé okénko dovnitř pronikalo pouze malinko světla. Trvalo mi ještě pár minut, než si mé oči přivykly na tmu a já rozeznala nějaké obrysy. Připomínalo mi to bradavické sklepení, jen o něco strašidelnější. Kus ode mě byly mříže. Natáhla jsem se k nim a zkusila s nimi zatřást. Nepohnuly se. Byla jsem tu zavřená.
„Halo?“ zavolala jsem, ale nic se neozývalo. Byla jsem tu sama.
Usadila jsem se na zemi a objala jsem rukama kolena. Byla mi zima. Snažila jsem se vybavit, jak jsem se sem dostala. To poslední, co jsem si pamatovala, bylo zelené světlo. Musela to být smrtelná kletba. Ale to bych byla mrtvá. Co když jsem mrtvá? Co když je tohle peklo?
Možná to vážně bylo peklo. Byla jsem někde zavřená a sama. Možná je to trest za všechny moje tajemství a lži. Tajila jsem před blízkými, kdo jsem, tak teď budu izolovaná. Spravedlivý trest za moje hříchy.
Počkat. Co moje schopnosti? Jestli nejsem mrtvá, tak je musím mít a můžu se odsud dostat. Zavřela jsem oči a soustředila jsem se. Do své astrální podoby jsem se dostávala už mockrát, tak teď to pro mě je hračka.
Jenže nebyla. Nic se nedělo. I když jsem si snažila znovu a znovu, nic se nedělo. Moje schopnosti byly pryč.
Brzy jsem si uvědomovala kromě chladného vzduchu, který mi zalézal pod oblečení, že navíc začínám cítit i hlad a žízeň. Jak je to vlastně dlouho od hřbitova? Ani nevím, jak dlouho jsem tu zavřená. Možná minuty, možná hodiny a možná i dny. Ta trocha světla sem svítila neustále stejným stylem, až jsem si začala říkat, jestli není umělé. Nebo kouzelně trvalé. Nejsem si jistá.
Po dlouhých hodinách, které ani nejsem schopná odhadnout, se otevřely odkudsi dveře a mě oslnilo světlo.
**********
Prudce jsem se posadil na posteli a zalapal po dechu. Začal jsem hmatat po nočním stolku, odkud jsem vzal brýle a posadil si je na nos. Kupodivu jsem nebyl v žádném sklepení, ale v nebelvírské společenské místnosti.
Přiložil jsem si ruku k čelu a znovu jsem zavřel oči. Snažil jsem se pořádně probrat. Přitom jsem začal v duchu sám se sebou rozebírat, co to vlastně bylo.
– Co to sakra mělo být? Nějaký divný sen?
– Určitě. Copak jsi někdy byl v nějakém sklepení?
– Jo, pravidelně každý týden. Co třeba lektvary se Snapem?
– Dobře, tak kromě toho a té výpravy do Zmijozelu ve druháku jsi nikdy nebyl. Tak tady to máš. Tohle byl jenom sen.
– Ale byl o Kate. Přece jsem vzpomínal… teda ona vzpomínala na zelené světlo a na hřbitov. To musela být ona.
– Ty si myslíš, že ses jí dostal do hlavy?
– Dávalo by to smysl, ne?
– Jenže ona je mrtvá. Já vím, že si to nechceme připustit, ale je to tak.
– Jenže, co když by přece jen byla nějak naživu?
– Ne, je prostě mrtvá. Příští týden je pohřeb.
– Ale co když to není pravda a tohle je šance, jak ji zachránit? Mohl bych o tom někomu říct a pak bychom ji našli…
– Mohl to být jen sen. Jen! Slyšíš to jen? Prostě jen sen.
– Mohl, ale nemusel. Mám to někomu říct? Mohl bych zamířit rovnou za Brumbálem.
– Jestli jo, tak ti to budou vymlouvat.
– I tak to zkusím.
– Pak za mou nechoď s brekem.
– Nemůžu za tebou jít. Ty jsi já.
– Nechytej mě hned za slovo.
– Prostě si zapiš za uši, že to půjdu říct Brumbálovi.
Ale dřív, než jsem se to vydal říct Brumbálovi, jsem se to rozhodl říct Hermioně a Ronovi. Potkal jsem je u snídaně. Posadil jsem se naproti a zamrmlal jsem něco na pozdrav. Poslední dobou nikomu z nás nebylo moc do řeči.
„Máš sbaleno?“ zeptala se Hermiona, když už mezi námi bylo moc hrobové ticho.
– Taky ti ta otázka teď zněla jako od mámy? Nejsem přece malý kluk, jasně, že mám sbaleno. Vždyť se dneska odjíždí!
– Ty sklapni.
„Mám,“ odpověděl jsem jí. Natáhl jsem se pro konvici s čajem, a přitom jsem jen tak mimoděk prohodil: „Zdál se mi sen o Kate.“
Moje poznámka hned upoutala jejich pozornost, protože se po mě podívali.
„Vlastně jsem v tom snu byl spíš v její hlavě a všechno jsem viděl jejíma očima. Byla zavřená v nějakém sklepení. Myslím, že jsem ji nějak viděl do hlavy.“
Ron a Hermiona se po sobě podívali.
„Harry, my…“ začal Ron, ale nedal jsem ji domluvit.
„Já vím, co se mi budete snažit říct. Ale proč by to nebylo možné? Vždyť ona mi viděla do hlavy už dřív, tak pro by to nebylo obráceně?“ vysvětloval jsem jim.
„Jenže, Harry, Kate už není,“ připomněla mi Hermiona.
„Musí být, když se mi zdál ten sen,“ namítl jsem.
„Ale mohl to být jenom sen,“ oponovala mi Hermiona.
– Není ti to povědomé?
– Neměl jsi sklapnout?
„Hele, já vím, že to nemusí být skutečnost. Ale pokud mám pravdu a je to skutečnost, tak Smrtijedi drží Kate někde zavřenou,“ vyhrkl jsem na ně. „I když je jenom malá pravděpodobnost, že to je pravda, tak jenom kvůli té minipravděpodobnosti jsem ochoten to risknout a nenechat ji tam trčet!“
Začal jsem se zvedat od stolu, když mě zarazil Ron. „Kam chceš jít?“
„Za Brumbálem. Říct mu o tom,“ odvětil jsem. Nechal jsem je tam sedět a vydal jsem se do druhého patra.
– A to si jako myslíš, že u něj budeš úspěšnější?
– Ne, když budu muset pořád poslouchat tenhle pitomý hlas.
O hodinu později už jsem seděl spolu s ostatními ve vlaku, který mířil do Londýna. Akorát se začínal rozjíždět. Podíval jsem se z okénka.
– Měl jsem pravdu.
– No, tak mi nikdo nevěří, že by mohla být naživu.
– Nediv se. Vždyť tomu nevěřím ani já a to jsem ty. Až přesvědčíš mě, budou ti věřit i ostatní.
– Ok, tak to radši vzdávám předem a zachráním ji sám.
– Jak to chceš udělat?
– To… je moc dobrá otázka.
– Nevíš, kde je. To je ten hlavní problém.
– Tak to zjistím.
– Jak to chceš zjistit? Najdeš si ji ve zlatých stránkách?
– To těžko. Asi si počkám na další sen. Anebo se prostě budu nějak soustředit a snažit se dostat za ní.
„Tak co ti řekl Brumbál?“ zeptal se Ron a vytrhl mě ze svých myšlenek.
„Taky se mu nezdálo,“ zamumlal jsem. „Hele, když se Kate snažila nějak používat svoje schopnosti nebo spíš se mnou nějak navázat spojení, co dělala?“
„Ehm… co pamatuju, tak většinou zavřela oči, zklidnila svoje dýchání, soustředila se a představovala si, o co jí jde,“ odpověděla mi Hermiona.
„Dobře. Já si teď na chvíli zdřímnu,“ sdělil jsem jim a opřel jsem si hlavu o sedačku.
„Čekáš, že se ti bude zdát ten samý sen?“ zeptal se Ron.
„Jestli jo, tak aspoň budu vědět, že je naživu,“ odvětil jsem a zavřel oči.
– Takže zklidnit dýchání. Dobře, tak se zhluboka nadechnu.
– A teď se soustřeď. Měl bys zklidnit svou mysl.
– Tak vypadni.
– Za dobrotu na žebrotu.
**********
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho a zírala jsem na něj. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to náhlé světlo zvykla, ale pak jsem rozpoznala obrysy lidského těla. Po chvíli i Jamesovu tvář.
„Co asi. Zachraňuju tě,“ pokrčil rameny a přistoupil blíž k mřížím. Hůlkou si posvítil. „Raději trochu ustup.“
Vrtalo mi hlavou, jak jen se sem mohl dostat. Ale na tom snad nezáleží. Hlavně, že je tady a může mě odsud dostat. Takže jsem ustoupila až ke stěně. On následně mávl hůlkou a celá stěna mříží odpadla. Nejspíš by dopadla s hlukem na zem, kdyby nemáchl znovu hůlkou, takže nebylo nic slyšet.
„Pojď,“ natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl se odtamtud dostat.
S vděkem jsem ji přijala a přešla spadlou mříž. „Tak můžeme odsud.“
„Počkat!“ zarazila jsem ho. „Co když přežil taky Cedric a je tu někde zavřený? Musíme se po něm podívat.“
James si povzdechl. „Kate,“ oslovil mě. „Cedric je mrtvý. Nebyl bilokant, aby dokázal nějakým zázrakem přežít vražednou kletbu.“
„Ale…“ Chtěla jsem něco namítnout, ale co bych mohla namítnout? Nebylo co. Viděla jsem jeho tělo. Nebylo pochyb. „Proč zrovna on?“ vzlykla jsem.
„Můžu ti s tím pomoct,“ navrhl James. „Jenom se tomu nebraň, ať je to snazší.“
„Jak…“ Chtěla jsem se ho zeptat, ale podívala jsem se mu přitom do očí a vzápětí jsem začala pociťovat jeho moc. Pronikal mi do hlavy a já cítila takový podivný pocit ve spáncích, jako by mi na ně někdo tlačil. Snažila jsem se vzdorovat, ale tlak sílil a jen těžko jsem se tomu zvládla bránit.
„Zapomeň na to, co bylo mezi tebou a Cedricem. Nic mezi vámi nebylo a jeho smrt tě proto nijak netrápí.“
Jeho slova mi začala vnikat do mozku. Chtěla jsem tomu zabránit, vzdorovala jsem, ale po chvilce jsem si začala uvědomovat, že tu vlastně o nic nejde. Co se vlastně děje? Co to před chvílí říkal?
„Cože jsi to teď říkal?“ zeptala jsem se zmateně.
„Nic podstatného,“ mávl nad tím rukou. „Tak pojď. Musíme odsud zmizet, dokud tu není Voldemort. Jakmile se vrátí a pozná, že tu je další bilokant, tak… No, budeme v háji oba dva.“
„Kde to vlastně jsme?“ zeptala jsem se, když jsem za ním kráčela po schodech nahoru.
„V sídle Malfoyových,“ odpověděl mi James.
Jasně, Malfoyovi. Proč mě to nijak nepřekvapuje? Vsadím se, že v tom má prsty Draco Malfoy. Nebo o tom minimálně nějak ví.
**********
Prudce jsem sebou trhl a zalapal po dechu.
„Harry, jsi v pořádku?“ ptal se vyplašeně Ron.
„Tumáš, napij se,“ podávala mi Hermiona skleničku s vodou, kterou jsem viděl koutkem oka, jak ji vyčarovala. S povděkem jsem ji přijal a napil se. Cítil jsem, jak mi vyschlo v krku.
„Co se stalo? Viděl jsi něco?“ ptal se Ron.
„Jo,“ kývl jsem. „Znova jsem to viděl očima Kate. Je v sídle Malfoyů.“
„Jasně, Malfoyovi. Kdo jiný by v tom měl prsty?“ pronesl řečnicky Ron.
„Takže mi věříte?“ podíval jsem se po nich.
„Tak nějak,“ kývl Ron.
„Je silně nepravděpodobné, že bys měl takový sen dvakrát. I když pořád si to můžeš jen vsugerovávat,“ připustila Hermiona. „Ale jestli je šance, že je Kate naživu, tak s tebou souhlasím, že bychom se měli o něco pokusit.“
„Za chvíli budeme na nádraží, tak o tom řeknu taťkovi a ten to dá vědět dál,“ navrhl Ron.
„Cože? V Londýně?“ vyhrkl jsem překvapeně a podíval jsem se z okna. Opravdu už jsme vjížděli do Londýna.
„Prospal jsi prakticky celou cestu,“ vysvětlila mi Hermiona.
„A mě to připadalo jako chvilka…“
– Hele, aspoň se to dá hned vědět někomu.
– Jo, zatímco bude poblíž Malfoy. Teď aby to neslyšel.
– Do prdele, za chvíli zmizí Malfoy!
– To je snad špatně?
– Propásnu šanci, jak se dostat nenápadně k nim do sídla.
– A to si jako vážně myslíš, že by se ti to povedlo?
– S neviditelným pláštěm? Jasně.
– Jsi cvok.
„Hele, poslyšte, o něco se pokusím,“ řekl jsem jim. Zvedl jsem se přitom a začal hledat ve svém kufru neviditelný plášť.
„Nevím, co máš v plánu, ale jsem si jistý, že to bude šílený plán,“ prohlásil Ron.
„Zkusím se držet Malfoye a dostat se k nim domů,“ vysvětlil jsem mu, zatímco jsem vytáhl neviditelný plášť.
„Je to šílený plán,“ poznamenal Ron.
„Harry, to se ti nemůže povést,“ namítla Hermiona.
– Má pravdu.
„Musím to zkusit. Jiná taková příležitost už nemusí nastat. Vy dva o tom prostě dejte vědět někomu.“ Následně jsem přes sebe přehodil neviditelný plášť a zmizel z kupé dřív, než jsem mi v tom stihli nějak zabránit.
Prodírat se uličkou v neviditelném plášti pak nebylo moc jednoduché, protože už začínali všichni vylézat z kupé. S neviditelným pláštěm pak bohužel nemohu říct někomu, ať uhne. Ale zato jsem mohl občas malinko někoho nenápadně odstrčit či trochu šťouchnout loktem. Bohužel se to kolikrát povedlo někomu udělat nechtěně i mě. Nakonec jsem vzdal snahy najít Malfoye uvnitř vlaku a prostě jsem vylez ven na nádraží, jakmile vlak zastavil.
Začal jsem ho hledat. Všude rodiče a jejich děti snažíc se navzájem najít. V jednu chvíli jsem zahlédl paní Weasleyovou, kolem které se brzo začaly shromažďovat další zrzavé hlavy. K nim jsem teď ale nemířil. Ani k Dursleyovým, kteří se tvářili nerudně.
– Ti se dneska dost načekají…
Pak jsem konečně uviděl Malfoye. Stál už u své matky a o něčem se potichu bavili. Jeho otce jsem tam ale nikde neviděl.
– Nejspíš má nějaké smrtijedské povinnosti.
– Makej, než ti zmizí!
Přidal jsem do kroku a prodral se davem k nim.
„Můžeme?“ zeptala se jeho matka a natáhla k němu ruku
– Do prdele, chystají se přemístit! Chyť se!
Draco kývl a chytil ji za ruku. Ve stejnou chvíli jsem se i já chytil cípu hábitu jeho matky. Pocítil jsem podivné škubnutí. Jako by se mě všechno snažilo roztrhnout vejpůl.
Pak jsem dopadl tvrdě na nohy a cíp mi vyklouzl z ruky. Uskočil jsem stranou a chytil se za břicho. Bylo mi špatně.
– Udrž v sobě tu snídani! A hlavně ten plášť na sobě! Nesmíš se prozradit.
„Děje se něco?“ zeptal se Draco, když si všiml, že jeho matka zmateně zírala na místo, kde jsem ještě před chvílí stál a držel se jí.
Neodpověděla mu, namísto toho sáhla rukou do vzduchu. Naštěstí byla ode mě půl metru daleko.
– Couvni ještě víc. Pro jistotu.
– Nemůžu, uslyšeli by ten krok.
– Tak snad nebude pátrat dál.
Naštěstí nepátrala dál. „Nic,“ zavrtěla hlavou a podívala se na Draca. „Jen jsem měla takový divný pocit, jako by se někdo přemístil s námi. Ale to nic. Pojďme.“
Draco kývl a následoval ji. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme na okraji nějakého živého vysokého plotu, který mi silně připomínal to z bludiště. Draco se svojí matkou zahnuli za roh. Ale já jsem se za nimi hned nevydal, napřed jsem se snažil vzpamatovat z toho přemístění.
– Vážně doufám, že to pokaždé není takové.
– Oni vypadají v pořádku.
– Třeba si zvykli na tohle.
– Neděs mě nebo navěky zůstanu u koštěte.
Jakmile jsem si byl jistý, že se mnou moje snídaně zůstane, zahnul jsem za roh. Ocitl jsem se kousek před velkou ozdobnou bránou, která byla otevřená dokořán. Malfoy a jeho matka nikde.
– Tak honem, než ji zavřou.
Jenže jsem stihl sotva udělat pár kroků a hned jsem se poroučel k zemi. Něco neviditelného mi podrazilo nohy. Horší bylo to, že mi přitom vyklouzla ruka z pláště.
– Dělej, schovej se!
Nic jsem ale nestihl udělat, protože vzápětí jsem byl odkrytý celý. Vzhlédl jsem a uviděl jsem Malfoye, který stál nade mnou. V jedné ruce měl můj neviditelný plášť a v druhé svou hůlku, kterou na mě mířil.
„Co tady děláš, Pottere?“ procedil skrz zuby.
– Co asi, válím se na zemi.
„Zakopávám a padám. Hádám, že o tvoji zakopávací past,“ pronesl jsem a začal se pomalu sbírat ze země.
„Když matka měla pocit, že se s námi přemístil někdo neviditelný, hned jsem si vzpomněl na tebe,“ ušklíbl se. „Ale teď vyklop, proč mě sleduješ. A neopovažuj se sáhnout pro hůlku.“
„Nejde mi o tebe, jasný?“ odsekl jsem. „Já… chtěl jsem jen zachránit Kate.“
„Ona… ona žije?“ zeptal se překvapeně Malfoy a jeho hůlka o něco poklesla.
– Hele, on to nevěděl.
– Vypadá tak. Asi mu to neřekli.
„Jo,“ kývl jsem. „Žije a drží ji tady někde.“
Hůlka mu už poklesla úplně a překvapeně na mě zíral.
– Taky máš pocit, že vypadá tak trochu, jako by byl rád, že žije?
– Jo, a nedává mi to smysl. Vždyť nás nesnáší. Proč je za to rád?
– Radši mu teď neříkej, že to všechno si myslíš jenom na základě nějakých snů.
Jenže vzápětí se vzpamatoval a veškeré jeho nadšení či překvapení z jeho tváře vymizelo. Tvářil se znovu chladně a samolibě jako vždycky. Jenom hůlku nechal dole.
„Tudy nechoď. Tady bys za chvíli narazil jen na další smrtijedy. Musíš postranním vchodem,“ řekl mi a mávnutím hůlky a tichým zamumláním zavřel bránu. „Pojď za mnou.“
– Měli bychom jít? Co když je to past?
– No, jsem tu sám a pravděpodobně je tu dost smrtijedů. Stačilo by mu zavolat je. Proč by teda chystal nějakou past?
– To je taky fakt.
Po svém vnitřním zhodnocením jsem se za ním vydal. Vedl mě podél živého plotu, dokud jsme nedošli k jedné menší brance. Tentokrát ale hůlku nepoužil, rovnou sáhl po klice a otevřel ji. Podal mi pak neviditelný plášť. „Tohle budeš nejspíš potřebovat.“
„Proč mi pomáháš?“ zeptal jsem se, když jsem si od něj plášť bral.
„Protože hodláš zachránit Beckerku,“ odvětil klidně.
„Jo, jenže já mám ten důvod, že je moje sestra a nejlepší kamarádka. Proč jí chceš zachránit ty, když ji tolik let nesnášíš?“ zeptal jsem se ho.
„Sestra? Wow,“ poznamenal. „Prostě by byla nuda, kdyby umřela, a tebe není taková zábava provokovat.“
„To mi ji budeš pomáhat zachránit jenom proto, aby ses s ní mohl dál hádat? To zní fakt ujetě,“ poznamenal jsem.
„To, že se s ní léta hádám, ještě neznamená, že chci, aby umřela,“ odsekl Malfoy.
„Ještě řekni, že ti na ní záleží,“ utrousil jsem jednu poznámku.
Malfoy se zamračil a namířil na mě znovu svojí hůlku. „Neopovažuj se říkat, že mi na ní záleží. Je mi ukradená, jasný?“ zavrčel. „A jestli nepřestaneš žvanit, tak si tu svoji pomoc rychle rozmyslím.“
„Dobře, už to nebudu řešit,“ pokrčil jsem rameny.
– Do prdele, on se snad do ní zabouchl.
– Já doufám, že ne.
– Klídek, sám to popírá. A hlavně on je fakt ukradený i Kate, takže můžeme být v klidu.
„Víš něco přesnějšího o tom, kde přesně je?“ zeptal se mě a už se ke svým zachraňovacím potřebám nevracel.
„Byla ve sklepení,“ řekl jsem mu.
„Fajn, vezmu tě tam. Schovej se,“ utrousil a vydal se do zahrady.
Pod neviditelným pláštěm jsem ho následoval. Hůlku už jsem měl vytaženou a připravenou k akci. Rozhlížel jsem se okolo a zahlédl přitom kousek z jejich zahrady. Žijí si vážně okázale.
Málem jsme brzy narazili na první problém v podobě pár smrtijedů. Akorát ten problém byl už vyřešený, protože leželi na zemi omráčený.
„Tohle je divný. Pochybuju, že by odsud už stihla uprchnout,“ podotkl Malfoy, když je zkoumal.
„Asi jsem zapomněl zmínit, že ji zároveň zachraňuje James Hutson. Tohle bude asi jejich práce,“ pronesl jsem zpod neviditelného pláště.
Malfoy protočil oči. „Pottere, s tebou je fakt radost spolupracovat,“ zamručel a pokračoval dál.
Jedním z postranních dveří jsme se dostali do domu. Za nimi byl opět omráčený jeden smrtijed. Ale nebyl sám, tam bylo i pár živých smrtijedů. Asi tak pět.
Malfoy na ně kývl, ale jinak s nimi neprohodil slovo. Pokračoval dál a já jsem se držel těsně za ním.
– Taky cítíš ten tlukot srdce? Asi budu mít infarkt.
– Na ten si ještě moc mladý. Věř mi, že v tomhle domě existuje tisíc jiných věcí, u kterých je pravděpodobnější, že tě zabijou. Například Voldemort.
Sotva jsme pak prošli jednou dlouhou chodbou a zašli za roh, náhle před námi stáli dvě osoby. Jeden starší kluk s vytaženou hůlkou, který podpíral červenovlasou dívku v dost zuboženém stavu. Kate.
Jenže než jsem se stihl začít radovat, James vypálil jedno kouzlo po Malfoyovi. Ten měl pohotové reflexy a zvládl vyčarovat štítové kouzlo. Kletba se odrazila od jeho štítu a zasáhla stěnu za Jamesem.
„Hej, to je dobrý,“ vyhrkl jsem a stáhl jsem si plášť z hlavy. „Všichni jsme tu za stejným cílem.“
„Harry!“ vyjekla Kate a rozběhla se ke mně. Padla mi do náruče. Pevně jsem ji držel v objetí a nehodla jsem ji nikdy pustit. Byla tady. Živá a víceméně zdravá. A moje sestra.
„Nechci rušit tuhle dojemnou chvilku, ale za rohem je skupinka smrtijedů, které nejspíš brzo přiláká to kouzlo tady. Děláme moc hluku,“ připomněl nám Malfoy.
„Kolik?“ zeptal se James Malfoye.
„Pět, ale můžou přijít další,“ odvětil.
„Kurva,“ zaklel James. „Nezvládnu bránit vás všechny a zároveň s nimi bojovat.“
„Tak budeme taky bojovat,“ namítl jsem.
„Dost těžko, když ona může být ráda, že se udrží na nohou,“ procedil Malfoy skrz zuby a přešel k jednomu oknu.
„Jsem v pořádku,“ odsekla Kate.
„Kate, teď se odsud musíme rychle dostat, než sem přijdou. Pak se s ním můžeš dohadovat.“
Vzápětí Malfoy otevřel okno. „Tudy to půjde. Věřte mi, jako malý jsem si to tudy zkracoval pořád,“ poznamenal. „Pottere, lez první, ať ji pak pomůžeš.“
S neochotou jsem pustil Kate, která se opřela o Jamese, přičemž Malfoy se na ně nelibě díval.
– Ona se mu fakt asi nějak líbí.
Vylezl jsem z okna, přičemž jsem musel seskočit asi tak metr, než jsem dopadl na zem. Rozhlédl jsem se.
– Dobrý, tady smrtijedi nejsou. Zatím.
Zvedl jsem pak zrak opět k oknu a sledoval Kate, jak lezla z okna ven za pomocí těch dvou uvnitř. Potom seskočila a já jsem ji chytil. Pomohl jsem ji pak najít rovnováhu a normálně se postavit. Mezitím vedle nás zvládl dopadnout Malfoy. Podíval jsem se na něj.
„Co je? Myslíte, že se nechám zaplést do toho boje tam? Rád bych si zachoval pověst,“ odsekl Malfoy.
Kate se na něj zadívala. „Proč nám vlastně pomáháš?“
Viděl jsem, jak Malfoy zaváhal.
– Tak do toho, pověz jí, jak ti na ní nezáleží.
– Jo, a jí to dojde, začne nad tím přemýšlet, a nakonec ho budeš mít za švagra. Radši mu pomoz.
„Přinutil jsem ho,“ odpověděl jsem za něj. „Jinak by tě nezachraňoval.“
„Jo, proč bych něco takovýho dělal?“ ušklíbl se, jako by to byla samozřejmost.
Náš rozhovor pak přerušily zvuky boje. Podívali jsme se k oknu, ale byli vidět jen létající paprsky kouzel.
„Jamesi,“ zamumlala s viditelnými obavami Kate.
„Radši pojďte, než nás tu někdo načape,“ prohlásil Malfoy.
Kate se moc nechtělo jít, ale musela. Částečně proto, že jsem ji podpíral. „Pojď, on to zvládne a dožene nás,“ povzbudil jsem ji.
Neochotně kráčela se mnou za Malfoyem. Ten nás opět dovedl k té postranní brance, skrz kterou jsme proklouzli ven.
„Kam se dá jít teď?“ obrátil jsem se na Malfoye.
„Když půjdete po téhle cestě dál a pak doprava, brzo narazíte na nějaké mudlovské město. Anebo doufejte, že si vás sem někdo od Brumbála přijde vyzvednout,“ pokrčil rameny.
„Díky za pomoc,“ poděkoval jsem mu upřímně.
– Hlavně dál nekoukej po mojí sestře.
„Ale musíme počkat na Jamese,“ pronesla Kate a dívala se směrem k brance.
Malfoy protočil oči. „Radši ne moc dlouho. Než přijdou smrtijedi.“
Naštěstí se smrtijedi neobjevili. Namísto nich se v brance opravdu objevil James. Vypadal znavený bojem, jeden rukáv měl roztržený a na tváři šrám, ale jinak byl celý.
„Jamesi!“ vyjekla radostně Kate a pustila se mě. Namísto toho se vrhla do náruče Jamesi. Evidentně byla dost ráda, že ho vidí. On asi taky, protože mu nijak nedělalo problém se k ní sklonit a políbit ji. Jako bych tam já a Malfoy vůbec nebyli.
– Ne, to je dobrý. Jen si dopřejte soukromí.
Bylo mi blbý se na ně koukat a tak jsem se koukl na Malfoye. Ten na ně zíral a dost se u toho mračil.
– On fakt asi žárlí. No, má to blbý.
– Ale mě je ho asi trochu líto.
– Vždyť je to Malfoy.
– Jo, který je evidentně zabouchlý do Kate, ale ona o tom neví. Namísto toho se tu před ním líbá klidně s Jamesem.
– Nevím, jestli existuje posmrtný život, ale snad to nevidí Cedric.
A tak jsem tam stál vedle smrtijedského doupěte a sledoval se svým školním sokem, jak se moje nově objevená sestra a zároveň objekt jeho zamilovanosti líbá se starším klukem.
**********
Náhle jsem se probudil a zjistil, že tohle celé byl sen.