S trhnutím jsem se probudila a lapala jsem po dechu.
„Něco se stalo,“ zpozornila Hermiona, která už byla oblečená. Až teď jsem si uvědomila, že venku na chodbě je hluk. Jakoby něco padalo po schodech. Hermiona se tam hned běžela podívat. „Jéje.“
„Co se tam stalo?
„Nějaké kufry srazily Ginny. Ale vypadá to, že je v pořádku, už je tam její mama…“ Vzápětí se z chodby rozezněl křik. Stihla jsem zaslechnout Fredovo a Georgeovo jméno, než se to smýchalo s křikem paní Blackové. To už Hermiona zavřela dveře a zbytek jsem slyšela už jen tlumeně.
Možná bych měla pak dvojčatům poděkovat za tohle probuzení. Ten sen se mi nelíbil. Byla tam samá temnota a něco mě dusila… Raději jsem rozehnala své myšlenky na sen a podívala se na hodinky. Musím si pospíšit.
Celé ráno byl dost velký zmatek, že jsem byla ráda, že jsem se v tom zvládla nasnídat. Napřed ty kufry, pak řádil Moody, že nám někdo chybí do eskorty. Kde jsou ty časy, kdy jsme cestovali jednoduše sami spolu s Weasleyovými? Anebo když jsem se v prvním ročníku loučila jenom s Annie. Tehdy jsem znala jenom Harryho a Malfoye. Ušklíbla jsem se nad tím. Je to vtipné, jak moc se od tehdy změnilo. Tenkrát jsem ještě nevěděla, co je Malfoy zač. Ale je škoda, že mě letos už Annie nestíhá vyprovodit na vlak jako tehdy. Ale aspoň s námi strávila týdny ve štábu. Bylo zábavný, když nám zkoušela pomáhat dát barák dohromady. Třeba když bojovala s běhnicemi. Sice jsem u toho nebyla, ale slyšela jsem, jak je pak popisovala jako šílené chlupatě víly zuběnky.
Od Siriuse bylo velkorysé, že ji tam nechal kvůli mně s námi být. A taky je od něj zábavné, že se k nám rozhodl dneska přidat ve své zvěromágské podobě. Oceňoval to hlavně Gucci, který se s nim snažil hrát. Sirius to pojal tak, že se s ním předháněl, kdo se bude chovat jako větší pes. Chudák Gucci byl ale na vodítku, zatímco Sirius si běhal, kde chtěl, a plašil holuby a kočky.
„Príma pes, Harry!“ zavolal na nás Lee. „Nepatřil K…“ Moje jméno nedořekl, protože si mě všiml.
„Ne, jsou si jenom podobní,“ vysvětlila jsem mu. Ale to už mě asi nevnímal, protože zaraženě odcházel. Měla jsem tušení, že těchto reakci se dnes dočkám víc. Pro jistotu jsem si sáhla na kapsu a ujistila se, že mám po ruce dost lahviček. Na pár dní zásoby mám.
To už za námi dorazil i zbytek. Moody nás dělil na skupinky a já s Harrym jsme byli ta hlavní. Myslím, že Moody počítal s tím, že nejsilnější budeme spolu, a nerozděloval nás. V davu mezi Weasleyovými a Řádem jsem se pak ztratila, takže jsem se ještě chvíli nemusela obávat dalších překvapených pohledů. Aspoň teda než jsme se všichni rozloučili a vlak se rozjel.
Dvojčata se od nás hned oddělila hned vzápětí.
„Půjdeme si najít nějaké kupé?“ navrhla jsem. „Chci si udělat menší tour po vlaku, aby co nejvíc lidí vidělo, že žiju.“
„Sakra, teď je mi líto, že musíme jít do toho prefektského vagónu. Chci vidět jejich reakce,“ postěžoval si Ron.
„Ale je to naše povinnost a měla by to být pro nás čest,“ pokárala ho Hermiona.
„Harry?“ ozvalo se za ním. Všichni jsme se tím směrem otočili a musela jsem se i troch nahnout přes Harryho, abych uviděla Alice.
„Nech…“ zarazila se uprostřed slova a zbledla, když mě uviděla. „K… Kate?“
„Jsem to já,“ ujistila sem ji. „A jsem živá. Aspoň teď už jo.“
„Ale jak…“
„Oživil jsem ji nějak skrz naše pouto,“ pokrčil Harry rameny. „Přesně v poslední den školy. Proto jsem tehdy nestihl vlak, takže promiň, že jsem tě tam nehledal.“ Ucítila jsem od něj malou výčitku. Došlo mi, že se možná domluvili, že spolu budou sedět v kupé.
„V poslední den školy?“ zopakovala po něm. „A to ani jednoho z vás nenapadlo mi o tom přes léto napsat? A ani jeden z vás se neobtěžoval jít Cedricovi na pohřeb?“ vyčítavě se na nás podívala. „Teda pokud jste náhodou neoživili i jeho a nezapomněli mi o tom říct.“
Jakmile sem zavrtěla hlavou, že to se nestalo, vhrkly jí do očí slzy a otočila se od nás. Skrz zbylé studenty v chodbičce se začala prodírat pryč od nás, zatímco ti ostatní se po nás zvědavě koukali. Někteří mě poznali a začali si něco šuškat.
„Tak tohle jsme zvorali,“ poznamenal Harry. „Měl bych jí to jít vysvětlit.“
„Ne, půjdu já,“ zarazila jsem ho a protáhla se kolem něho. Přitom jsem mu do ruky vtiskla vodítko s Guccim. „Tohle musím vyžehlit sama. Zatím nám najděte nějaké kupé.“
Musela jsem si pospíšit, aby se mi neztratila v davu, ale nakonec jsem ji viděla, jak zapadla do jednoho kupé. Následovala jsem ji tam, a jakmile jsem otevřela dveře, zjistila jsem, že tam sedí i Jesse a nějaká holka, patrně jeho. Všichni ztuhli, když mě uviděli ve dveřích.
„Vidíte? Žije,“ prohlásila Alice.
„Úžasné načasování,“ okomentoval to Jesse. „Alice sem zrovna vpadla a když jsem se jí ptali, co se jí stalo, řekla že narazila na tebe a…“
„Jo, no, trochu jsem ožila,“ pokrčila rameny. „A nechci vás vyhazovat, ale nevadilo by vám dopřát mě a Alice trochu soukromí? Vážně bych jí potřebovala vysvětlit, co se stalo v létě.“
„Nemůžeš to vysvětlit i nám? To ožití by mě zajímalo,“ navrhl mi.
„Jsem prostě divná. Umřela jsem a zase ožila,“ pokrčila jsem rameny. Nestačilo jim to. Věděla jsem, že všichni budou zvědaví, jak se to stalo. Budu se muset držet toho, co jsem řekla na ministerstvu. „Mimo klasických kouzelnických mám i nějaké schopnosti, takže jsem třeba schopná opustit svoje tělo. Proto jsem byla taky s Harrym a Cedricem na hřbitově. A tak jsem tam taky umřela. Skrz moje divný pouto s Harrym jsem se pak vrátila do života. A mohla bych si teď už prosím promluvit s Alice?“
„Kluci, prosím,“ podívala se na ně Alice. Neochotně se pak všichni tři zvedli a vydali se pryč. Sedla jsem si naproti ní.
„Promiň, že jsem prošvihla Cedricův pohřeb. Ten první týden prázdnin jsem strávila ještě na ošetřovně, protože ono se to nezdá, ale umírání a ožívání tě docela oslabí.“
„Takže jsi byla pár dnů mrtvá,“ ujistila se Alice.
„Šest dnů a asi sedmnáct hodin. Ale myslím, že to můžeme zaokrouhlit na sedm. Což je ironie, protože jsem vydržela šest smrtelných kleteb, ale až ta sedmá mě zabila.“
„Pamatuješ si, kdo ji seslal?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Voldemort nebo někdo ze Smrtijedů. Těžko říct, byl tam zmatek.“
„A potkala ses tam po smrti se Cedricem?“
Znovu jsem zavrtěla hlavou. „Nic si nepamatuju. Mám jenom nějaké mlhavé představy,“ pokrčila jsem rameny a podívala jsem se z okna. Dnešek mi hrozně připomínal ty první okamžiky po smrti. Nejspíš to bude tím, že tam jsme se taky ocitli na nádraží. A z vlaku jsem pak taky koukala, ale tam nebyla žádná krajina, ale mlha, takže s těmi mlhavými představami nejsem až tak daleko od pravdy.
Opět jsem se podívala na Alice. „Vážně mi promiň, že jsme ti nenapsali. Tohle léto bylo dost šílené. Napřed jsem byla slabá a zmatená, a pak jsem se najednou ocitla s Harrym u jeho… vlastně našich příbuzných, a ti nejsou zrovna milí. Ale hlavně jsem se musela vyrovnat s tím, že…“ K sakru, proč je to tak těžký vyslovit nahlas? A proč se mi najednou už chce zase brečet? „…že tu Cedric už není.“
„Já vím,“ pronesla soucitně Alice. Přesedla si ke mně a objala mě. Aspoň jsem nebyla jediná, komu začínali po tvářích slzy. Aspoň že je tak chápavá a zas tak dlouho se na mě nevydrží zlobit. „Taky mi chybí. Škoda, že s ním nemám taky takový pouto, abych ho taky přivedla zpátky.“
„Nejsem si jistá, jestli to je oboustranný a jestli bych taky dokázala oživit Harryho.“ I když s oživlým Voldemortem to možná jednou budu muset vyzkoušet, ale budu doufat, že ne. „Spíš je to tak, že moje bytí, je doslova jenom díky Harrymu. Proto jsem se nenarodila. Já začala jenom existovat jako Harryho ochrana, štít proti smrtelný kletbě.“
„Jsi teda vůbec člověk?“
„Já nevím. Možná. Jsem prostě Titendia,“ pokrčila jsem rameny.„A co tvoje léto? Jak jste to zvládali vy u vás?“
„Mamka pořád brečela, táta byl v práci anebo se zavíral v pracovně… A mě docela pomáhal hlavně James.“
„James Hutson?“ pozvedla jsem obočí.
„Jo, našla jsem svoji biologickou mámu u Munga. Ale je nemocná… no, vlastně by se dala označit jako duševně chorá. Proto ji nemůžu uzdravit sama a potřebuji jeho pomoc.“
„Ale to je fantastický, že jsi ji našla,“ zaradovala jsem se s ní.
„Jo, ale to, že teď budu muset být ve škole mě bude brzdit. Takže o víkendech v Prasinkách se asi budu scházet s Jamesem a nechám se od něj přemístit do Londýna k Mungovi,“ pokrčila rameny.
„Tak máš aspoň plán,“ povzbudila jsem ji. „Snad to společně zvládnete. Ale já bych se teď asi měla vrátit za ostatními, ať se sem tvoji přátelé můžou zase vrátit.“
„A myslíš, že bych se mohla k vám přidat?“ zeptala se Alice. „Sice mám Jesse ráda, ale byl to Cedricův kamarádi a já si s nimi nikdy neměla moc co říct. Hlavně mě teď děsí, že by se mě mohli vyptávat na něco o tvých schopnostech a jestli taky nějaké nemám. Sem jsem zalezla hlavně proto, že sem chtěla od vás utéct.“
„Moc ti to nevyšlo,“ ušklíbla jsem se. Ale vzala jsem ji s sebou. Cestou jsem ji ještě spěšně informovala o tom, že už všichni Weasleyovi ví i detaily, že jsem bilokantka. Ale zbytek školy se bude muset držet té oficiální verze, jak občas opouštím tělo. Letos budu mít vážně problémy svoje schopnosti utajit.
°~~~~~~~~°
Letošní prefektská schůze netrvalo dlouho. Přesto se aspoň Ronovi zdála jako nekonečná. Na rozdíl od Hermiony ho moc nebavilo poslouchání Adriana Puceyho, nového primuse, který je proškoloval o tom, co to obnáší být prefektem. Ronovi se moc nelíbilo, že musí poslouchat někoho ze Zmijozelu.
Za to Draco Malfoy byl spokojený, že je letos primusem Zmijozelský student. Loni to byl Mrzimor, předtím ten Weasley, a až teď se to konečně vracelo k nim. Doufal, že i on bude za pár let primusem. Už teď byl hrdý na to, že se mu povedlo stát se prefektem. I jeho otec to ocenil, i když byl přes léto dost zaneprázdněn svým smrtijedstvím. V jejich domě se to neustále hemžilo lidmi, občas se tam objevil i Voldemort. Ne, že by se s ním Draco častokrát setkal. Matka dbala stále na to, aby se děti drželi dál a zůstávali v jiné část sídla. Jen Draca si občas volal otec, aby poslouchal a učil se od něj na jeho jednáních. Chtěl, aby šel v jeho šlépějích.
Sotva schůze skončila, Ron se vydal rychle najít své přátele. Měl hlad a doufal, že ještě neprošvihl paní s vozíkem. Zmizel ale až příliš rychle na to, aby se mu Draco stihl posmívat za to, jestli jsou ty pravdivé ty zvěsti o Beckerové, které zaslechl na nádraží. Popravdě tohle mu vrtalo hlavou většinu schůze. Něco podobného naznačil i otec, když se vrátil jednou rozzuřený z ministerstva. Zmiňoval se o ní jako o otravné Potterovic holce a Draca jako první napadla ona. Ale tehdy to zamítl, že to přeci není možné. Umřela, sám byl u toho. Nebo aspoň u jejího těla. Takže teď chtěl vážně vědět, co na tom bylo pravdy. Proto si umanul, že později, až bude na obhlídce se za nimi musí stavit.
Ale prozatím se vydal do svého kupé, kde na něj čekali jeho kamarádi ze Zmijozelu. Sice mu někdy Pansy připadala otravná, Crabbe a Goyle byli tupí, ale stáli při něm. A ať tak či tak, všichni tušili něco o Voldemortově návratu a že se věci začínají měnit.
„Tak jaká byla porada vaše velectěné prefektstvo?“ uvítal je Blaise, jakmile se posadili na volná místa v kupé
„Nedělej si z nás srandu. Sám moc dobře víš, že s tím, jak furt chodíš pozdě, ses prefektem nikdy stát nemohl,“ ušklíbl se na něj Draco a sebral mu jednu dýnovou paštičku.
„Ale vážně, kdo jsou další prefekti?“
„Jestli tě to tak zajímá proto, že tam mohla být Beckerová jako prefekta, tak nebyla,“ zarazila ho Pansy. „Za Nebelvír tam byl Weasley a Grangerová?“
„Ne Potter?“ zvedla hlavu od knížky Rebeka. Sice trávila dost času s Dracem a jeho kamarády, ale i tak si většinu času četla. Častokrát si z ní proto utahovali, že je fakt typický Havraspár. Ale to neznamenalo, že nedává pozor a neposlouchá jejich rozovory.
„Taky mě to překvapilo,“ přidal se Draco. „Je to Brumbálův oblíbenec, tak proč z něj neudělal prefekta?“
„To nedává smysl,“ zavrtěla Rebeka hlavou a zase vrátila ke své knize.
„Fajn, kdo tam ještě je?“ vyptával se dál Blaise.
„Z Mrzimoru Ernie MacMillan a Hannah Abbotová a za Havraspár Anthony Goldstein a Padma Patilová,“ shrnula mu to Pansy.
„Patilová? To je ta z těch pěkných dvojčat?“ ušklíbl se Theodhor.
„Chceš ji taky sbalit?“ pozvedl Blaise obočí.
„Proč by ne? Mohl bych si od ní nechat dát školní trest.“
„Nechápu proč ti nestačí holky od nás ze Zmijozelu,“ zavrtěla Pansy hlavou a založila si ruce na prsou.
„Protože moje milá, už mi moc nezbýváte. Můžu chodit už jenom s tebou anebo se vrhnout na nižší ročníky.“
Draco byl v tu chvíli rád, že právě dojídal paštičku, a tak nebylo vidět, jak se málem začal šklebit. Bylo to něco, o čem se všeobecně vědělo, ale nikdo se neobtěžoval Theodhorovi říct, že se Pansy líbí. Všichni čekali, až mu to dojde samotnému. Ale Draca to těšilo hlavně proto, že už slepě neběhala za ním. Možná právě proto to Theovi pořád nedošlo, protože Pansy trochu dospěla a už za svým idolem neběhala.
„No, půjdu začít korzovat po chodbách. Pansy, ty tu klidně můžeš zůstat,“ nabídl jí. „Crabbe, Goyle, pojďte.
„Nějak se do toho prefektování moc ženeš,“ poznamenal Blaise.
„To proto, že chce jít hledat Beckerovou a zjistit, jestli je vážně naživu,“ vysvětlila Rebeka, aniž by zvedla hlavu od knížky.
Draco se na ní zamračil. Měl svou sestru rád, ale někdy ho štvalo, jak ho má snadno přečteného. „Abych ti tu knížku neproměnil v konvici na čaj.“
„To bys klidně mohl, čaj bych si zrovna dala,“ poznamenala, aniž by se na něj podívala. „Ale jen běž za ní, mě taky zajímá, jestli fakt žije nebo ne.“
Draco za sebou zavřel dveře a tak už mu unikli spekulace, zda je fakt možný, že by byla naživu. On tušil, že u ní je možné všechno, ale to je ho zmijozelští kamarádi nevěděli. Kromě jeho sestry nikdy nikomu neřekl o tom, co ví o Kate a jejích schopnostech. Taky i ona to kdysi zjistila náhodou, když mu uklouzlo pár zmínek, a ona si to pak začínala skládat. Byla neobyčejně všímavá a dokázala tak na každém odhalit nebo aspoň nějak vydedukovat, o co mu jde.
A tak konečně vešel do kupé, ve kterém seděli Potter, Weasley a jeho sestra, Grangerová, Lonbotoom, Diggory a ta havraspárka, se kterou se paktuje jeho sestra. Ale Beckerová nikde. Potlačil zklamání a radši se hned začal navážet do Pottera, že není prefektem. Využil toho a utrousil přitom narážku i na to, že se tam pohyboval Black v podobě psa. Sám ho hned poznal, protože si ho pamatoval z dob, kdy byl mazlíčkem Beckerové. Díky Pettigrewovi se to pak dostalo k Voldemortovi, od něj k jeho otci, a tak se to nakonec dozvěděl i Draco.
S posledním zlomyslným úšklebkem se pak od nich odvrátil.
„A pozdravuj Rebeku,“ zavolala za ním ještě Lenka.
Draco polkl nějakou urážku a odešel. Měl ale chuť se na ní obořit, ať se od jeho sestry drží dál. Sám ale věděl, že tohle by mu pak Rebeka dala pěkně sežrat. Byl proto aspoň spokojený s tím, že na hradě se baví spíše jen o hodinách a ve společenské místnosti. Trápilo ho, že by se to jinak mohlo dostat nějak k jejich otci, a on chtěl svou mladší sestřičku před ním ochránit. Měla se držet od smrtijedských věcích dál, učit se a pak by ji jednou otec provdal za dalšího aristokratického kouzelníka.
Ve skutečnosti měl ale momentálně chuť se na ní obořit spíš proto, že se potřeboval na někom vybít. K tomu mu právě troch před chvíli posloužil Potter a jeho banda. Byl naštvaný, že si sám sobě dovolil doufat, že by Beckerová mohla být naživu. Ne, prostě umřela, a tím to končí.
Netušil, že si to ve skutečnosti jenom špatně načasoval, protože Kate si akorát před chvílí odskočila na záchod. Proto se vracel za svými přáteli do kupé se zklamáním, přitom ale na sobě nedával znát, že by mu na tom nějak záleželo. Bylo mu to jedno, byl jen zvědavý. Přesto už po zbytek cesty byl trochu zamlklý, ale nikomu to nepřišlo divné. Maximálně Rebeka, ale ta to nijak nekomentovala a jen si četla.
„Hele, není tu ten obr,“ bylo první, co si Theodhor všiml, jakmile vystoupili z vlaku. Tohle bylo poprvé, co neslyšeli jeho svolávání prváků, místo něj tam byla ta jeho náhradnice.
„Myslíte, že ho Brumbál konečně vyhodil?“ zeptala se Pansy.
„To pochybuju, byl to taky jeho miláček,“ zavrtěl Draco hlavou. „Spíš v tom bude mít prsty ministerstvu. Letos se rozhodlo začít dohlížet nad vzděláváním v téhle změny.“
„To dává smyl, když Brumbál začíná bláznit,“ souhlasil Blaise, i když ve skutečnosti tušil, že s Voldemortem je to pravda. Nikdo z jeho rodiny nepatřil ke Smrtijedům, takže neměl žádné informace, a svých přátel se zeptat nemohl, protože o tomhle se ve Zmijozelu prostě nemluvilo. Neměli rádi mudly, mudlorozené, krvezrádce, většinu z Nebelvíru, Brumbála, a část z nich měla nějakého Smrtijeda v rodině, ale dokud Voldemort nepřevezme moc nad ministerstvem a tudíž i nad školou, tak se budou dál přetvařovat.
„Hele, Potter z toho nevypadá moc nadšeně,“ ušklíbl se Theodhor, když si razili cestu okolo nich.
Nezdržovali se, prodírali se davem a klidně odstrčili i několik druháků, aby získali lepší kočár. Draco se přitom jenom letmo ohlédl po Potterovic bandě a v tu chvíli ji spatřil. Šla vedle nich, živá a očividně i zdravá. Stejné rudé vlasy, stejný nebelvírský hábit a zase se svým psem po boku.
„Katie,“ vydechl Draco.
Nechápal jak ho mohla v tomhle davu slyšet, anebo to možná byla jen náhoda, ale zrovna v tu chvíli se po něm taky podívala. Ani v očích se nezměnila, ale jejich výraz v nich trochu ano. Snad to bylo proto, že tam nenaskočilo to automatické opovržení, když ho uviděla. Spíš lhostejnost a určitá odevzdanost. Bylo jí jedno, že na ní kouká.
„Já to nechápu. Jak tu může být, když měla být mrtvá?“ pochybovala Pansy, když lezla do kočáru.
„Buď nám Brumbál lhal anebo mu už vážně hrabe,“ nabídl ji Theodhor možnosti a sedl si vedle ní.
„Umřít prostě nemohla, jinak by tu nebyla,“ rozhodla Pansy.
„Mohla,“ ujasnila jim to Rebeka. „Draco u toho byl.“
„Draco?“ oslovil ho Blaise. Všichni ostatní už seděli ve voze, ale on jediný stál pořád venku a díval se směrem k Potterovic partě, kteří právě přišli k jednomu z kočárů. Viděl, jak Potter zírá na testrály s fascinujícím a trochu zmateným pohledem, ale on nebyl ten, kdo ho v tu chvíli zajímal. Kate na ně zírala taky, ale vypadala spíš vyděšeně. Draco měl i troch pocit, že testrálové na oplátku koukají na ní a že začínají být z nich neklidní.
„Tak nastoupíš si k nám?“ dožadovala se pozornosti Pansy.
„Jeďte, pojedu tím dalším,“ mávl Draco rukou.
Theodhor zamumlal něco ve smyslu: „Jak myslíš.“ A zabouchl dveře kočárů.
Jakmile tam Draco zůstal sám, tak se narychlo schoval za nejbližší kočár a seslal na sebe zastírací kouzlo. Nepozorován pak popošel o něco blíže k nim, aby je mohl lépe slyšet.
„Copak ty nevidíš ty koně?“ snažil se mezitím Potter vysvětlit Weasleymu, co myslí. Nechápal, proč ignorují vyděšenou Beckerovou, která stála přímo vedle nich. V jejím obličeji byl výraz čiré hrůzy.
„Jaký koně?“ nechápal Weasley.
„Ty, co táhnout kočár!“
„Jsi v pořádku, Harry?“ Weasley se na něj znepokojeně podíval. „Protože je nic netáhne. Nikdy je nic netáhlo a nikdy jsme nikdo neviděl, že by je něco táhlo. A hlavně žádné okřídlené koně…“
„Já… já je taky vidím,“ dostala ze sebe přidušeně Beckerová, která byla už jen krůček od panického záchvatu.
„Kate, jsi v pořádku?“ obrátili se k ní s obavami.
Několikrát se zrychleně nadechla, než jim odpověděla: „Oni… oni…“ Zavřela oči. „Mluví… ty hlasy…“
„Kate, uklidni se,“ přistoupil k ní Potter a vzal ji za ruce, i když v jedné z nich pořád držela vodítko s Guccim. S tím jak se jí třásli ruce bylo překvapující, že jí vodítko z ruky ještě nevypadlo.. „Jsi v bezpečí. Nic se ti nemůže stát.“
Vrtěla hlavou a vypadala, že má potíže se nadechnout. Vytrhla se mu a začínala i s Guccim couvat, která chudák nechápal, co jeho panička vyvádí. Draco ji jen tak tak uhnul. „Nemůžu tady zůstat… musím od nich pryč.“
„Ale jak se dostaneš do hradu?“ ptal se zmateně Ron, když se na něj podívala.
„Tajnou chodbou nebo se přemístím,“ odpověděla mu už o něco klidněji, když byla dál od nich a hlavně od kočárů. „Nějak se tam už dostanu. Jeďte beze mě.“
°~~~~~~~~°
Zamířila jsem k Prasinkám umanutá zkusit to přes chodbu v Medovém ráji. Šla jsem rychle, jednak jsem se snažila dostat co nejrychleji od těch příšerností, které tam byly, a potom jsem chtěla zmizet ostatním z dohledu. I když už tady jsem dost daleko, to by mohlo stačit.
Ale než jsem stihla sáhnout do kapsy pro lahvičku, Harryho něco zaujalo za námi a štěknul na to. Otočila jsem se a spatřila Malfoye, jak jde za mnou. „Co tu děláš?“
„Sleduju tě, copak to není očividný?“ pronesl, jako by to byla naprostá samozřejmost.
„Proč?“ nechápala jsem pořád.
„Mám o tebe starost a chci, aby ses dostala do hradu v pohodě,“ pronesl lhostejně a dál pokračoval v chůzi. Asi se ho nezbavím. To je blbý, takhle si nebudu moct dát tu další dávku. I když bych stejně neměla. Dneska už jsem dva vypila, ale setkání s těmi potvorami u kočárů dost vyneutralizovalo účinky toho poslední.
„No, tak, tohle zní tak absurdně, že tomu přece sám nemůžeš věřit.“
„Fajn, tak jsem viděl, co jsi vyváděla u kočárů, a tak jsem prostě zvědavý proč,“ pokrčil rameny a klidně dál pokračoval v chůzi. „Třeba se ti to stane za chvíli znovu. A přidej, nebo prošvihneš hostinu.“
„To pochybuju. Teda pokud tady taky nenarazím na to okřídlený tamto,“ mávla jsem rukou a šla jsem dál.
„Myslíš testrály.“
„Tak se jmenujou?“ podívala jsem se na něj.
„Jo. Kočáry táhly vždycky,“ nakopl kamínek, který se válel na cestě. Teď se přikutálel přede mě.
„Tak proč jsme je předtím nikdy neviděli?“ nakopla jsem ho taky směrem k němu.
„Vidí je jenom ten, kdo někdy viděl někoho umřít. Jako doopravdy, že si to musí pamatovat,“ kopl znovu do kamínku. „Takže docela dává smysl, že na tebe, která jsi umřela, působí hůř.“
Tentokrát jsem byla moc zaujatá testrály, že jsem minula kamínek. Tohle docela sedí. „Myslím, že je taky stvořila Smrt, stejně jako mozkomory.“
„Taky jsi před chvílí vypadala podobně jako většina lidí, když se setkají s mozkomorem,“ napadlo Malfoye. „Co ti vlastně dělali?“
„Nejsem si jistá, jestli to byli oni. Spíš Smrt nějak skrz ně…“ promítala jsem si to. Znovu jsem se tam vrátila, znovu jsem cítila tu hrůzu, paniku, když se na mě dívali. „Slyšela jsem takový šeptavý hlas, asi právě její, jak mě chce zpátky a že nepatřím sem, ale patřím ji. Zazlívá mi, že jsem jí utekla a že mě prohrála…“ Měla bych se zarazit, říkám mu až moc. Snad si tohohle nevšimne. „Pak se začali ty jejich stíny zvětšovat a plazit se ke mně a dusili všechno světlo okolo. K tomu jsem začínala mít takový svíravý pocit na hrudi, že jsem chvílemi ani nemohla dýchat.“
„Takže to nebylo jako u mozkomorů.“
„Ti na mě stejně nikdy nepůsobili,“ namítla jsem. „Teda aspoň dřív ne. Teď se mnou mluví.“
Malfoy se na mě podíval s pozdviženým obočím. „Ty už vážně nevíš, jak být víc divnější.“
„Být divná je moje specialita,“ ušklíbla jsem se a zastavila se uprostřed ulice. Jsem ráda, že takhle navečer nechodilo po ulici moc lidí a tak nikomu nebylo divný, že tu chodí dva bradavičtí studenti v uniformách. I když nejpodivnější na tom bude hlavně to, že já jsem z Nebelvíru, on ze Zmijozelu a stejně se tu klidně bavíme.
„Jak jsi vlastně plánovala dostat se do Bradavic?“ zeptal se mě.
„Chtěla jsem to vzít tajnou chodbou z Medového ráje, ale jak koukám, zavírají až za půl hodiny,“ pokrčila jsem rameny. „A plížit se jim do sklepa je složitý, teď tam bude málo lidí a lézt pak někomu do mysli, aby to všechno zapomněli…“
„Jo, zní to složitě a nechce se mi čekat, než zavřou. Co jsi říkala s tím přemístěním?“
„Proč hned automaticky předpokládáš, že tě vezmu s sebou?“ Nemusím ho s sebou přece brát. Není to můj kamarád a nemám žádnou povinnost ho s sebou brát.
„Protože mě tu přece nenecháš po tom, co jsem obětoval svou pohodlnou cestu kočárem jenom proto, abych dohlédl na to, že ti testrálové zase něco neudělají,“ tvářil se naoko ublíženě.
Nevěřila jsem mu to. Když věděl o testrálech, tak musel i vědět, že se tady tak volně nepotulují. Prostě jsem zase strkal nos do mých věcí. O to víc bych ho tu měla nechat. „Kdyby to bylo obráceně, nechal bys mě tady?“
Draco nakrčil čelo. „Nechal, ale to je něco jinýho,“ namítl. „Já vím, že jsi schopná se dostat nějakým svým způsobem do hradu, a takhle bych tě postrčil, abys to udělala.“
Jak typické. Proč by mohl udělat nějaký dobrý skutek, když mi může způsobit problémy? „Máš jediný štěstí, že se umím přesouvat jenom astrálně a potřebuju, abys mi podržel tělo.“
Zavedla jsem ho do postranní uličky, kde jsme se schovali před zraky lidí. Tam jsem mu dala do ruky vodítko s Guccim a rychle se přesunula do astrální podoby. Musela se vzápětí hned zviditelnit, aby mohla s Dracem mluvit. „Teď budeš muset vzít moje tělo.“
„A co tenhle?“ kývl hlavou ke Guccimu.
„Zavaž si to vodítko na liščí uzel, ať ti nepřekáží, a je to.“
„Liščí co?“
Protočila jsem oči a vodítko si od něj zase vzala. „Taky by ti občas neuškodilo, kdyby ses od mudlů něco přiučil,“ mumlala jsem si, zatímco jsem několika rychlými pohyby udělala z vodítka volnější smyčku. Provlékla jsem mu tím ruku, letmo přitom přejela dlaní po hřbetě jeho ruky a na zápěstí smyčku malinko utáhla. Pozvedla jsem potom hlavu a podívala se mu do očí. Kvůli úzké uličce jsme museli stát dost těsně u sebe.
„Takže… teď ti můžu vzít tělo,“ pronesl Draco.
„Jo, to budeš muset,“ souhlasila jsem. Ještě pár vteřin jsem mu hleděla do očí, než jsem o krok ustoupila.
Následné převzetí těla vypadalo trochu kostrbatě a za určitého úhlu pohledu i komicky, že jsem málem vyprskla smíchy. Na obranu Draca to zase určitě není jednoduché sebrat stojící tělo bez nikoho uvnitř. Nakonec tam Draco stál se mnou v náruči a s přivázaným Guccim na zápěstí. „Co teď?“
„Teď už to nech na mě,“ přistoupila jsem opět k němu opět. Svoje ruce jsem položila na jeho a chytila se ho. Zavřela jsem přitom oči a soustředila se na schodiště ke Vstupní síni. Dávala jsem si přitom i pozor na to, aby nezapomněla na Draca. Tohle bylo poprvé, kdy přesouvala další osobu. Doteď to byl vždycky jen Gucci. Takže si musela připomínat i Dracovu přítomnost a myslet i na něj, aby ho tam náhodou nenechala samotného. Musela jsem si ho představovat, jak tam stojí se mnou, blízko u sebe. Cítila jsem, jak to funguje, jak se naše okolí rozplývá, a o to víc jsem se ho pevněji chytla, aby tam nezůstal. Ale to se nestalo, přesouval se mnou. Když jsem pak znovu otevřela oči, stáli jsme pod schody vedoucí do Vstupní síně.
„A nahoru jsi nás rovnou přenést nemohla?“ okomentoval to Draco, když pohlédl na schody.
„Fajn, příště skončíš v jezeře,“ rozhodla jsem. „Ale teď se chvíli nehýbej.“
Vklouznutí do svého těla už pro mě bylo naprostou přirozeností. Jen obvykle to tělo nemívám ve vzduchu, tak je do něj o něco složitější se trefit. Jsem ráda, že jsem v tu chvíli byla neviditelná, a tak se mi Malfoy nemohl smát. Až na několikátý pokus jsem se trefila a otevřela jsem oči.
„Trvalo ti to,“ okomentoval to, když se mi zahleděl do očí.
„A tohle je taky důvod, proč jsem nás přemístila sem, a ne do Vstupní síně. Představ si, že by nás někdo z Velké síně zahlédl, jak mě takhle držíš,“ připomněla jsem mu tak, že mě pořád drží v náruči.
Jakmile si to uvědomil, tak mě postavil na zem. „Jo, to dává smysl,“ uznal.
Převzala jsem si od něj zpět Gucciho a vydala jsem se po schodech nahoru. Otevřenými dveřmi jsem viděla, že už tam je většina lidí. Pravděpodobně už měli každým okamžikem přijít prváci a začít hostina. “Výborně, teď budu mít krásný nenápadný příchod,” povzdechla jsem si ironicky.
“Aspoň uvidí všichni, že jsi naživu,” pokrčil rameny a opřel se o zeď.
“Ty nejdeš na hostinu?” zarazila jsem se.
“Jdu ale dávám ti pár vteřin náskok. Když tam půjdeme oba najednou, bude to divný,” sdělil mi.
Měl pravdu, bylo by to divný. Takže teď mě čeká ta chvíle, kdy mě uvidí celá škola. V tom davu na nádraží bylo snadné se ztratit, tam byl zmatek. Tady bude všem jasné, že jsem naživu. Teď bych si ráda dala ten další lektvar, ale kvůli Malfoyovi nemám možnost. I když kupodivu ta cesta s ním nebyla tak špatná, že jsem ho ani nepotřebovala. Hlavně mi objasnil tu situaci s testrály, bylo fajn, že je znal. Odkud o nich vlastně věděl?
Několik metrů ode dveří jsem se zastavila a obrátila zase na Malfoye. “Ty jsi viděl někoho zemřít.” Byla to napůl otázka, ale spíš konstatování faktu, jak jsem si to najednou uvědomila.
“Koho?” chtěla jsem vědět.
Jen pokrčil rameny. “Jak jsi to myslela ty, že tě Smrt prohrála?” Sakra, všiml si toho.
Stejně jako on jsem jen pokrčila rameny. Když on mi to neřekne, tak já jemu taky ne. Proto jsem se obrátila zase k Velké síni. Zhluboka jsem se nadechla a prošla dveřmi.