1. října 2010

Myslela jsem si, že všechno bude touhle dobou mnohem jednodušší. Státnice mám za sebou, žádné studium mě nečeká, tak bych si měla užívat života. Namísto toho se pořád otravuju v bistru. Ani mi nevadí, že tady už není Maggie. Spíš mě otravuje ta nová servírka, co ji najal šéf. Je naprosto neschopná.

Zprvu jsem byla ráda, že ji najal. Znamenalo to, že už nemusím mít dvojnásobné směny a pracovat za dvě. Ty první dny byly v tomhle náročný, ale pak narychlo přijal jednu holku. Caroline se jmenuje. Je to taková vysoká blondýnka z vyšší společnosti, který finančák zabavil majetek, a tak musela jít pracovat.

„Sčuchni ty kečupy,“ řekla jsem jí koncem naší směny a sama jsem šla utřít stoly.

Když jsem se vracela zpátky, uviděla jsem něco divného. Ty kečupy dávala po párech dohromady místo toho, aby je normálně přelila, jak jsem jí právě řekla. ¨

„A teď je rozděl,“ pronesla jsem.

Pak jsem sledovala, jak je zase dává od sebe.

„Tak a já toho mám už dost,“ praštila jsem naštvaně utěrkou na stůl a zamířila si to k šéfovi do kanceláře. Neklepala jsem a rovnou jsem tam vtrhla. Šéf je takový menší Číňan, který tohle bistro koupil před několika lety. Byl asi o půl hlavy menší než já, proto je dost těžký mít k němu nějaký respekt. Loni to bylo šlo, když jsem byla závislá na příjmu od něj. Šéf byl z mého vtrhnutí dovnitř tak vyklepaný, že překvapením převrhl kafe. Ne, že by mě to nějak zarazilo.

„Ta nová servírka je děsná. Nic neumí a většinu práce za ní dělám já. To už jsem tady mohla být rovnou pořád sama,“ vyjela jsem na něj.

„Juliet, sem nemůžeš takhle vtrhnout,“ upozoznil mě a snažil se utřít rozlitou kávu. „A nemůžu tě tu nechávat zaměstnanou samotnou. Minimálně kvůli odborům ne.“

„Najmi jinou servírku,“ rozkázala jsem mu.

„Nemůžu najmout jinou servírku. Tohle byla jediná, kterou jsem mohl takhle narychlo vzít,“ snažil se mi to vysvětlit.

„Tak možná nehledáš moc dobře!“ zvýšila jsem znovu hlas.

„Poslyš, Juliet, myslím, že vím, o co tady jde,“ snažil se mě uklidnit.

„O co?“ pozvedla jsem překvapeně obočí.

„Mně Maggie taky chybí,“ začal o ní mluvit a vzal přitom do ruky její fotku. Smála se na ní a vypadala šťastně. Byla tady vystavená od té doby, co bylo nalezené její mrtvé tělo. Prvních pár týdnů byla venku na jednom stole a zapalovali se u ní svíčky. Byla to taková vzpomínka na ní, ale mě teda dost otravovala. Možná s tím mohlo mít i něco společného to, že jsem ji poslala na smrt já. Musela jsem se proto pořád trávit zdrceně a smutně, aby to nikomu nebylo divný. Prostě otrava. Když se fotka přesunula sem do kanceláře, ulevilo se mi. Ale když mi ji teď začal připomínat, jen mě to víc vytočilo. „Nemusíš si svůj smutek vylévat na Caroline.“

„Nevylévám si svůj smutek na Caroline. To by mě totiž musela smrt Maggie nějak trápit, ale mě to je ukradené,“ odsekla jsem chladně.

Zůstal na mě překvapeně zírat. „Jak to myslíš?“

„Prostě mě to nijak netrápí. Jo, chápu, že tebe jo, když si to tady s tebou občas rozdávala,“ protočila jsem oči. „Ale mě je to prostě jedno.“

„Jak… jak ti to může být jen tak jedno? Jak můžeš být tak… chladná?“

„Prostě taková jsem. Smiř se s tím,“ pokrčila jsem rameny. „A vyhoď Caroline a najmi někoho pořádnýho.“

„V tom případě máš padáka, pokud se mi neomluvíš. Nenechám tu na sebe v kanceláři křičet a říkat si, co mám dělat. Já jsem tady šéf, ne ty!“

„Fajn, tohle je taky řešení,“ pokrčila jsem rameny a rozvázala si zástěru. Hodila jsem jí po něm. „Stejně jsem tu jenom ztrácela čas.“

Nezajímala mě už jeho reakce a odešla jsem z jeho kanceláře.

„Hej, Jul, co se stalo?“ ptal se kuchař, ale já jsem se nenamáhala odpovědět. Jediné, co jsem stihla směrem k odchodu ještě udělat, bylo ukázat Caroline vztyčený prostředníček.

Bylo jen otázkou času, kdy tady skončím. Sice jsem neměla žádnou práci, ale na tom mi nezáleželo. Stejně jsem teď bydlela u Klause v apartmánu a žila z jeho peněz. Práce navíc postrádá smysl, když plánuju odjet s Klausem. Jen co si teda vyřídí všechno potřebné. Začátkem září si znovu odjel do Mystic Falls, ale tentokrát nezůstával pryč dlouho. Vracel se a zase odjížděl hledat hybridy. Brzo proto vystřídali moje hlídací upíry hybridi, ale pro mě to nebyl žádný rozdíl.

Trvalo to pár dnů od doby, co jsem nechala práce, než se objevil Klaus.

„Nemělas mít touhle dobou směnu v práci?“ zeptal se, když mě našel ležet na gauči. Jeho příchod mě probudil. Na chvíli jsem se zdřímla, poslední dobou jsem trochu unavená. Ale Klaus mě aspoň příjemně probudil polibkem.

„Už tam nepracuju,“ odpověděla jsem mu ještě trochu rozespale. Posadil se na gauč vedle mě, tak jsem se jen malinko poposunula a položila si hlavu k němu do klína.

„Konečně,“ podotkl Klaus. „Byla to ztráta času.“

„Tohle říkáš jenom proto, že teď s tebou můžu začít jezdit na tvoje cesty. Teda jestli mě s sebou vezmeš,“ pozvedla jsem obočí.

„A co bys řekla na jedno menší městečko ve Virginíi?“ navrhl mi. „Bydlet tam a být královnou města?“

„Spolu s tebou vládnout? To zná lákavě,“ usmála jsem se.

„Ale proměním tě,“ připomněl mi. „Jako člověk tam nebudeš v bezpečí. Pár lidí mě tam nemá rádo.“

„S tím počítám,“ souhlasila jsem a přitáhla jsem si jeho obličej blíž, abych ho mohla začít líbat. Chtěla jsem si vynahradit těch posledních pár dnů, kdy jsme nebyli spolu, ale přerušil nás telefon. Klaus ho šel vzít. Doufala jsem, že to neznamená žádné další problémy.

„Prý je dole na recepci nějaký kluk, který tě hledá a říká, že je tvůj bratranec,“ řekl mi po chvíli Klaus.

„Cože?“ vykulila jsem oči. „Jak mě tu sakra našel?“

„Mám se ho zbavit?“ nakrčil čelo.

„Ne!“ zarazila jsem ho rázně. „S ním si to vyřídím sama. Jenom… ať ho pustí nahoru a já se zatím obleču.“

Sice je bratranec, ale možná není vhodné vítat ho v kalhotkách a černém tílku. Natáhla jsem si proto na sebe nejbližší džíny a dokonce jsem si oblíkla i podprsenku.

Po návratu zpátky tam už stál můj bratranec. Neviděla jsem ho od smrti rodičů. Tehdy jsme se pohádali. Moje máma a jeho máma si byli blízké a když mu 17, jeho máma umřela na rakovinu. Proto se moji rodiče o něj rozhodli postarat. Nakonec to byl on, kdo na jejich pohřbu před pěti lety brečel, ne já. Kvůli tomu jsme se tehdy pohádali. Nazval mě bezcitnou mrchou a tehdy jsem si uvědomila, že má vlastně pravdu.

„Matte, kde ses tu vzal?“ zeptala jsem se ho.

„Taky tě rád vidím,“ ušklíbl se. „Zrovna jsem se seznamoval tady s tvým přítelem.“

„Jo, ale to nevysvětluje, jak jsi mě tu našel,“ zmínila jsem.

Prohlédl si mě. „Nezměnila ses,“ konstatoval suše. „Můžeme si promluvit někde sami?“

„Nechám vás o samotě. Stejně jsem si chtěl jít sehnat něco k jídlu,“ koukl po mě. Mírně jsem se při té zmínce pousmála. Matta by asi vykolejilo, kdyby jedl před ním.

Když odešel, podívala jsem se znovu na Matta. „Sedni si,“ kývla jsem hlavou ke gauči. „A už mi konečně můžeš prozradit, jak jsi zjistil, že jsem tady.“

„Od tebe z práce. Tedy bývalé práce. Tvůj šéf nevypadal moc nadšeně, když jsem mluvil o tobě. Cos mu provedla?“ zeptal se mě.

„Jen jsem na něj trochu vyjela. Najal jednu naprostou neschopnou servírku,“ vysvětlila jsem mu.

„Slyšel jsem taky, že ta servírka, co tam pracovala předtím umřela,“ zmínil Matt. „A že tebe to moc netrápilo.“

„Ne, a jestli mě chceš poučovat a znovu mi říkat, jak jsem bezcitná, tak se můžeš rovnou sbalit a vypadnout,“ upozornila jsem ho ostře.

„To jsem neměl na mysli. Jul, jen mám o tebe starost,“ řekl mi. „A chci vědět, jak se máš. Gratuluju k promoci mimochodem. Promiň, že jsem jí prošvihl.“

„Vždyť jsem tě na ní ani nepozvala,“ konstatovala. „Ale to je v pohodě. Já se mám výborně. Koukni, kde teď bydlím.“

„Vidím, že sis našla bohatého přítele. Ale jsi spokojená?“ pozvedl obočí.

„Jo, naprosto. S Klausem nám to klape. Vlastně se teď budeme stěhovat do jednoho menšího města na východě. Mystic Falls se jmenuje,“ řekla jsem mu.

„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad,“ upozornil mě.

Nakrčila jsem čelo. „Proč? Co ty o něm víš?“ Byla jsem ostražitá. Může vědět, že je Klaus upír? Vlkodlak? Hybrid? Původní?

„Nic, o něj nejde. Ale… Bude to zní trochu neuvěřitelně, takže mi prostě musíš věřit, jo?“ pohlédl na mě.

Přikývla jsem.

„Mám takovou kamarádku, která je něco jako čarodějka. Zní to zvláštně, ale už jsem zjistil, že je lepší prostě ji věřit. A ona viděla u mě tvoji fotku a pak měla o tobě takovou předtuchu…“ vysvětloval mi a trochu sklopil pohled.

„Jakou předtuchu?“ zeptala jsem se netrpělivě.

„Že jestli se svým přítelem odjedeš a budeš s ním dál, tak zemřeš,“ podíval se na mě důležitě.

„To je… směšný,“ zavrtěla jsem hlavou. „Prostě je to nesmysl.“

„Já vím, ale umřeli rodiče, teď nedávno ta holka u tebe v práci… Smrt je pořád kolem. Jak dlouho bude trvat, než si najde i tebe?“ pozvedl obočí.

„Jenže je to blbost. Právě s Klausem jsem v největším bezpečí na světě. On mě ochrání.“

„Určitě?“ nakrčil čelo.

„Už jednou jsem ti řekla, že jestli se mě budeš snažit poučovat, můžeš rovnou jít. Teď to rozšiřuju na zpochybňování mých rozhodnutí,“ poučila jsem ho. „Svoje rozhodnutí nezměním, i kdyby ses třeba stavěl na hlavu.“

Zaváhal. „Stojka už mi nejde. Ale… Prostě mi slib, že budeš opatrná, ano?“

„Dveře jsou támhle,“ ukázala jsem na ně s kamennou tváří. „A pospěš si, musím začít balit.

Zavrtěl hlavou, povzdechl si a zvedl se z gauče. Něco řekl na rozloučenou, ale už jsem se ho snažila nevnímat. Ani jsem pak o jeho varování neřekla Klausovi, protože je mi to naprosto jedno. Nevěřím pochybné předtuše nějaké jeho známé. Hlavně jsem s Klausem, to se mi přece nemůže nic stát. Jo, sice má hodně nepřátel a pravděpodobně by mě dost lidí využilo, aby se mu pomstilo. Ale když si vzpomenu, jak byla Chloe vystrašená, když jsem řekla jeho jméno, možná by se ani nikdo neodvážil. Třeba bych mohla i v přímém přenosu prezidenta a prošlo by mi to.

Klaus odjel do Mystic Falls o den dřív než já. Měl nějaký telefonát od sestry ohledně otce a podle jeho slov mě nechtěl mít v žádném případě poblíž, dokud to s ním nebude definitivně vyřízené. Jela jsem proto autem jenom s dvěma hybridy. Oni seděli vepředu, já se roztahovala vzadu. Většinu cesty jsem spala. Částečně to bylo proto, že jsem poslední dny nějak unavená, ale taky jsme jeli v noci. Ráno už jsme ale byli ve Virginii. Zhruba tou dobou jsem začínala cítit i nevolnost od žaludku. V jednu chvíli jsme i museli zastavit, abych se znovu shledala se svou večeří. Byla jsem v tu chvíli ráda, že nejedu s Klausem, ale s nimi.

Přijela jsem do baráku, který měl být asi náš. Byl obrovský, ale zatím ještě zcela nezrenovovaný. Klaus tady má nějaké plány, jak to má vypadat. Trochu jsem mu do toho mluvila i já. Ale co mě po téhle cestě zajímalo, byl jeden pohodlný gauč a nějaký čaj. Stále mi nebylo moc dobře a žaludek jsem měla jako na vodě.

Klaus se vrátil až pozdě v noci. Tou dobou už byla část obývací místnosti zařízená. Sice měl Klaus většinu hybridů sebou na svojí akci, ale já jsem tu měla ty dva, které jsem po celý den instruovala, co mají dělat. Aspoň jsem se tak rozptylovala od svých problémů.

„Jak to dopadlo? Byl tvůj otec už definitivně mrtvý?“ zeptala jsem se ho, když se usadil do jednoho z křesel. Vzápětí jsem si já sedla k němu na klín.

„Nebyl, když jsem přišel,“ připustil a objal mě rukama. „Ale teď už je.“

„Už je definitivní konec? Teď jsme neporazitelní?“ pozvedla jsem obočí.

„Minimálně já ano,“ pousmál se. „Jediná zbraň, která mě mohla zničit je zničená. A co se týče tebe…“

„Dáš mi svoji krev?“ pozvedla jsem obočí.

Jednou rukou mě pustil a vytáhl z kapsy malou lahvičku s červenou tekutinou. „Už je tu připravená. Opravdu ji chceš?“

„Už mě unavuje být člověk,“ natáhla jsem se pro ni a pozorně si ji prohlédla. „Teď se jen musím rozhodnout, jak se proměnit. Aby to bylo dostatečně epické.“

„Možná bych měl nějaké tipy,“ navrhl mi.

„Ale já je nechci. Já už svůj plán mám,“ usmála jsem. „Zítra, až se vrátím, už budu upír. Ale prozatím… Ber tohle jako poslední noc, kdy jsem ještě člověk.  Máš poslední možnost napít se mojí krve na jakékoliv části mého těla chceš.“